// Profipravo.cz / Rozhodčí řízení 25.09.2017
Zrušení rozhodčího nálezu ve sporech ze spotřebitelských smluv
Řízení o zrušení rozhodčího nálezu nenahrazuje meritorní projednání a rozhodnutí sporu. Soud v řízení o zrušení rozhodčího nálezu totiž neprojednává věc samu (předmět sporu), nýbrž jeho předmětem a těžištěm je samo řízení před rozhodci. Ustanovení § 31 písm. g) zákona č. 216/1994 Sb. představuje výjimku; ve sporech ze spotřebitelských smluv umožňuje věcný přezkum nálezů, který však nelze chápat absolutně. Soud v řízení o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu bude zkoumat jen to, zda nebyl rozhodčí nález vydán v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo v rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem, který musí být zjevný; jinak řečeno, posuzuje, zda a jaké právní standardy rozhodce použil a jak se tyto projevily ve vztahu k ochraně práv spotřebitelů.
K výkladu § 31 písm. g) zákona č. 216/1994 Sb. je nutné přistupovat tak, že soud má mimo jiné možnost zrušit rozhodčí nález, pokud rozhodce nebo stálý rozhodčí soud rozhodoval spor ve zjevném rozporu s dobrými mravy. Takový rozpor je však potřeba vnímat v kontextu velmi omezené možnosti soudního přezkumu rozhodčích nálezů. Opačný výklad by vedl k nepřípustnému zásahu ze strany soudní moci do autonomní úpravy rozhodčího řízení. Ani v případě sporů ze spotřebitelských smluv není soudní řízení další instancí, u které by mohlo dojít k úplnému meritornímu přezkumu rozhodčích nálezů.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 4595/2016, ze dne 24. 7. 2017
Dotčené předpisy: § 31 písm. g) zák. č. 216/1994 Sb.
Kategorie: rozhodčí řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 22. 7. 2015, č.j. 20 C 213/2014-61, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zrušení rozhodčího nálezu vydaného dne 25. 5. 2014 rozhodcem JUDr. Jakubem Tomšejem, pod sp. zn. 456/2014, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Rozsudkem ze dne 8. 12. 2015, č.j. 16 Co 404/2015-90 (ve znění opravného usnesení ze dne 4. 2. 2016, č.j. 16 Co 404/2015-95), Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že nejsou splněny předpoklady pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. f/ a g/ zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů. Plnění, k němuž byla žalobkyně zavázána, není nemožným či nedovoleným, rozhodce zohlednil právní předpisy stanovené na ochranu spotřebitele a rozhodčí nález není ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které doposud v rozhodovací praxi Nejvyšší soud neřešil. Rozhodčí nález jí uložil povinnost k plnění, které sice je objektivně možné, ale z pohledu „tuzemského hmotného práva“ nedovolené. Nedovolenost spočívá podle žalobkyně v tom, že rozhodce přiznal žalované smluvní pokutu „v nekapitalizované formulaci“, tj. „0,45% denně z částky 6.660,- Kč pro období od 13. 7. 2013 až do zaplacení.“ Protože smluvní pokuta musí být vždy kapitalizována, odporuje výrok rozhodčího nálezu hmotnému právu, čímž se plnění stává nedovoleným, a navíc je přiznání smluvní pokuty s ohledem na její výši ve zjevném rozporu s dobrými mravy. Tentýž účel (prodlení se splněním dluhu) je zajišťován dvěma odlišnými instituty, z nichž smluvní pokuta má evidentně charakter šikany spotřebitele. V rozporu s dobrými mravy je podle žalobkyně i samotné ujednání o úplatném prodloužení data splatnosti; věřitel je přece povinen poskytnout dlužníkovi přiměřenou dodatečnou lhůtu ke splnění závazku, a to bez nároků finančního charakteru.
Žalovaná se ztotožnila s rozhodnutími soudů obou stupňů a navrhla dovolání odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Podle § 237 o.s.ř. je dovolání – není-li stanoveno jinak – přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o.s.ř.).
Odvolací převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a vyšel z toho, že předmětem smlouvy o úvěru z 20. 3. 2013 byla možnost žalované (věřitelky) poskytnout žalobkyni (dlužnici) na její žádost peněžní prostředky do maximální výše 5.000 Kč. Žalovaná poskytla žalobkyni 7. 6. 2013 částku 4.500 Kč, kterou žalobkyně nevrátila. Článek 3 bod 1 smlouvy o úvěru umožnil tzv. prodloužení splatnosti úvěrového dluhu [„Není-li dlužník schopen vrátit poskytnuté peněžní prostředky včas, může využít práva na prodloužení splatnosti o dobu 7 dní. Toto právo smí dlužník využít pouze dvakrát, pokud není dohodnuto jinak. Za odklad splatnosti zaplatí jednorázový poplatek;“ ten činil 540 Kč]. Žalobkyně tohoto práva využila a dvakrát požádala o prodloužení splatnosti. V článku 2 bodu 6 smlouvy o úvěru se účastnice dohodly, že „Nevrátí-li dlužník poskytnuté peněžní prostředky v den, kdy jsou splatné, je dlužník povinen věřiteli vedle úroku dle čl. 1.3 smlouvy uhradit i úrok z prodlení ve výši stanovené příslušným právním předpisem, a dále smluvní pokutu ve výši 0,45% z dlužné částky za každý započatý den prodlení.“ Rozhodčím nálezem ze dne 25. 5. 2014, sp. zn. Rsp 456/2014, rozhodce JUDr. Jakub Tomšej, na němž se strany dohodly ve smlouvě o řešení sporů z 18. 3. 2013, uložil žalobkyni zaplatit žalované 6.660 Kč se zákonnými úroky z prodlení 8,05% ročně od 13. 7. 2013 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,45% denně z 6.660 Kč od 13. 7. 2013 do zaplacení.
Podle § 31 písm. f/ zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění zákonů č. 245/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 7/2009 Sb., č. 466/2011 Sb. a č. 19/2012 Sb. (dále jen „zákon č. 216/1994 Sb.“), soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému.
Nelze přisvědčit žalobkyni, že k předpokladům pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. f/ zákona č. 216/1994 Sb. se Nejvyšší soud dosud nevyjádřil (srov. rozsudky ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 32 Cdo 761/2009, ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2807/2012 a sp. zn. 23 Cdo 3396/2012, ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3728/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2012). Jeho judikatura je ustálena v tom, že za „nedovolené“ lze považovat plnění, které není aprobováno vnitrostátním právem. Půjde o plnění, které je vyhrazeno jen některým subjektům, zejména státu, nebo podléhající státnímu dozoru či státnímu povolení (např. výbušniny, střelné zbraně, drogy, nerostné bohatství, části lidského těla apod.), u nichž je možnost dispozice s nimi omezena či vyloučena. Uvedené znamená, že „nedovolenost plnění“ je spojena s předmětem závazku (s plněním žalované strany) a nikoliv s okolnostmi, pro které by měl být výkon práva na požadované plnění odepřen (pro rozpor s dobrými mravy). Je nutno mít na zřeteli, že institut zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 zákona č. 216/1994 Sb. nepředstavuje řádný ani mimořádný opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu (srov. Bělohlávek, A., Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, Komentář, C. H. BECK, 2004, str. 231); formou opravného prostředku jak po stránce procesní, tak i věcné správnosti rozhodčího nálezu může být jedině přezkum jinými rozhodci podle § 27 zákona č. 216/1994 Sb. V rozsudku ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2675/2007, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/2010, Nejvyšší soud zdůraznil, že podle § 31 písm. f/ zákona č. 216/1994 Sb. nelze zrušit rozhodčí nález proto, že zavazuje k plnění, které je v rozporu s dobrými mravy (s odůvodněním, že podle tuzemského práva zavazuje k nedovolenému plnění, neboť výkon práva na jeho přiznání odporuje dobrým mravům). Vycházeje z povahy rozhodčího řízení, jehož smyslem je přenesení projednávání a rozhodování určitého druhu sporů ze soudů na rozhodce, nejsou soudy oprávněny přezkoumávat věcnou správnost rozhodčího nálezu. Protože odvolací soud z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vycházel, otázka spojená s výkladem pojmu nedovoleného plnění podle § 31 písm. f/ zákona č. 216/1994 Sb. není s to přípustnost dovolání založit.
Nad rámec uvedeného se připomíná, že smluvní pokutu lze sjednat i jako určitý procentní podíl z pevně stanovené částky, v daném případě dluhu, který nebyl řádně a včas uhrazen (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1999 sp. zn. 29 Cdo 2495/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/2000, a ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001).
Dovolání je však přípustné pro – Nejvyšším soudem dosud neřešenou – otázku spojenou s výkladem § 31 písm. g/ zákona č. 216/1994 Sb.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 31 písm. g/ zákona č. 216/1994 Sb. soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže rozhodce nebo stálý rozhodčí soud rozhodoval spor ze spotřebitelské smlouvy v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem.
V daném případě se odvolací soud – po převzetí skutkových zjištění – ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že uložení povinnosti zaplatit smluvní pokutu (i z poplatku za prodloužení splatnosti) na základě ujednání článku 6 bodu 2 smlouvy o úvěru (co do výše a způsobu určení) a sjednání jednorázového poplatku za prodloužení splatnosti dluhu (článek 3 bod 1 smlouvy o úvěru), neodporují dobrým mravům, resp. že rozhodce nerozhodl – přiznal-li plnění – ve zjevném rozporu s dobrými mravy (srov. přiléhavý odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1651/2005, a tam uvedenou judikaturu). Uvedl, že smluvní pokuta plnila funkce motivační a sankční, které by nebyl s to plnit zákonný úrok z prodlení, a že její (absolutní) výše není nepřiměřeně vysoká. Princip autonomie vůle smluvních stran uplatnil odvolací soud ve vztahu k jednorázovému poplatku za prodloužení splatnosti s tím, že plnil funkci úroků z úvěru a svou výší smluveným úrokům z úvěru i „rámcově odpovídá.“ Za období ode dne následujícího po původní splatnosti žalovaná žádné další plnění včetně úroků z prodlení nežádala.
Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Podobný výklad je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 10, ročník 1998, pod č. 14, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 31 písm. g/ zákona č. 216/1994 Sb., je přitom třeba – vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou – učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy.
Řízení o zrušení rozhodčího nálezu nenahrazuje meritorní projednání a rozhodnutí sporu. Soud v řízení o zrušení rozhodčího nálezu totiž neprojednává věc samu (předmět sporu), nýbrž jeho předmětem a těžištěm je samo řízení před rozhodci. Ustanovení § 31 písm. g/ zákona č. 216/1994 Sb. představuje výjimku; ve sporech ze spotřebitelských smluv umožňuje věcný přezkum nálezů, který však nelze chápat absolutně. Soud v řízení o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu bude zkoumat jen to, zda nebyl rozhodčí nález vydán v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo v rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem, který musí být zjevný; jinak řečeno, posuzuje, zda a jaké právní standardy rozhodce použil a jak se tyto projevily ve vztahu k ochraně práv spotřebitelů (srov. Bělohlávek, A., Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, 2. vydání. Komentář, C. H. BECK, 2012, str. 1104).
S ohledem na výše naznačený charakter rozhodčího řízení a institutu zrušení rozhodčího nálezu soudem za podmínek uvedených v § 31 písm. g/ zákona č. 216/1994 Sb. nelze souhlasit s žalobkyní, že rozhodce rozhodoval spor ve zjevném rozporu s dobrými mravy. Soudy nižších stupňů v mezích omezeného meritorního přezkumu rozhodčího nálezu správně posoudily povahu i výši smluvní pokuty a ujednání o jednorázovém poplatku za prodloužení splatnosti objektivem dobrých mravů.
Účelem institutu zrušení rozhodčího nálezu soudem je umožnit ještě v jiném řízení než v řízení exekučním soudní přezkum toho, zda byly splněny základní podmínky pro projednání a rozhodnutí věci rozhodci tedy základní podmínky pro to, aby bylo suspendováno ústavní právo domáhat se práv u nestranného a nezávislého soudu ve smyslu ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též „LZPS“), na které navazuje mj. též ústavní právo podle článku 38 odst. 2, poslední věty, LZPS. Kontrolní činnost obecných soudů připouští zákon zejména tím, že umožňuje uplatnit existenci vad, jimiž by trpělo řízení před rozhodci ad hoc i řízení před stálým rozhodčím soudem, popř. rozhodčí nález, pokud se takové vady příčí základním zásadám, na nichž jinak spočívá samo rozhodčí řízení a rozhodování [viz Hlavsa, P., Poznámky k rozhodčímu řízení (část II.), Právní praxe v podnikání 6/1995, str. 4, a obdobně Macur, J., Rozhodčí řízení a výkon rozhodčích nálezů, Právo a podnikání 5/1995, str. 6]. Proto je nutné přistupovat k výkladu § 31 písm. g/ zákona č. 216/1994 Sb. tak, že soud má mimo jiné možnost zrušit rozhodčí nález, pokud rozhodce nebo stálý rozhodčí soud rozhodoval spor ve zjevném rozporu s dobrými mravy. Takový rozpor je však potřeba vnímat v kontextu velmi omezené možnosti soudního přezkumu rozhodčích nálezů. Opačný výklad by vedl k nepřípustnému zásahu ze strany soudní moci do autonomní úpravy rozhodčího řízení. Ani v případě sporů ze spotřebitelských smluv není soudní řízení další instancí, u které by mohlo dojít k úplnému meritornímu přezkumu rozhodčích nálezů.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je v řešení shora vymezené právní otázky správné, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl (§ 243d písm. a/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1, 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 4, § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 2.178,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 378,- Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
Autor: -mha-