// Profipravo.cz / Vlastnictví bytů a nebytových prostor, SVJ 27.09.2017
Důležitý důvod pro přezkoumání usnesení shromáždění vlastníků jednotek
Usnesení shromáždění vlastníků jednotek o výměně výtahů v domě lze co do závažnosti jím řešené záležitosti pro vlastníky jednotek i pro společenství samotné přirovnat (zejména s ohledem na technickou a finanční náročnost realizace takové záležitosti) k rozhodnutí o výměně oken v domě, jež podle judikatury Nejvyššího soudu lze pokládat za rozhodnutí přijaté v důležité záležitosti, a to i tehdy, má-li být výměna oken hrazena z fondu údržby. Pak ovšem musí být důležitým důvodem pro přezkoumání usnesení shromáždění vlastníků jednotek ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z. i schválení smlouvy o dílo, která stanoví konkrétní podmínky, za nichž bude výměna výtahů realizována, jakož i schválení případných podstatných změn takové smlouvy.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2657/2016, ze dne 27. 6. 2017
Dotčené předpisy: § 1209 odst. 1 o. z.
Kategorie: vlastnictví bytů a nebytových prostor, SVJ; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Návrhem podaným u Krajského soudu v Ostravě (soudu prvního stupně) dne 29. července 2014 se navrhovatelé domáhali vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků jednotek Společenství Miroslava Bajera 6038/3,5 (dále jen „Společenství“, „jednotky“ a „předmětný dům“, resp. „dům“) přijatých na zasedání dne 30. dubna 2014 k bodům 3, 6b a 8 programu jednání (dále též jen „napadená usnesení“), jimiž bylo rozhodnuto o schválení účetní závěrky za rok 2013 (dále též jen „usnesení k bodu 3 programu shromáždění“), o jmenování pana D. členem kontrolní komise (dále též jen „usnesení k bodu 6b programu shromáždění“) a o schválení smlouvy uzavřené s Výtahy Silesia s. r. o. (dále též jen „usnesení k bodu 8 programu shromáždění“). Návrh odůvodnili tvrzením, že dotčené shromáždění vlastníků jednotek nebylo usnášeníschopné. Podle jejich názoru je tomu tak zejména proto, že shromáždění se osobně účastnili pouze vlastníci jednotek mající méně než většinu (polovinu) všech hlasů (počítaných podle velikosti jejich podílů na společných částech domu); přitom k hlasům vlastníků jednotek, kteří vykonávali svá hlasovací práva ve smluvním zastoupení, nelze pro účely zjišťování usnášeníschopnosti shromáždění přihlížet, jelikož stanovy Společenství nezakládaly právo nechat se na shromáždění zastoupit (v této souvislosti odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 3399/2010). V průběhu řízení rovněž namítli, že na předmětném zasedání ani nebyla zjišťována usnášeníschopnost shromáždění před každým hlasováním (zde poukázali na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 23. ledna 2009, sp. zn. 7 Cmo 160/2008).
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. května 2015, č. j. 15 Cm 111/2014 – 53, ve spojení s usnesením ze dne 24. června 2015, č. j. 15 Cm 111/2014 – 63, návrh na zahájení řízení zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
Z provedených důkazů učinil zejména následující skutková zjištění. Navrhovatelé jsou členy Společenství a podílovými spoluvlastníci jednotky v předmětném domě. Dne 30. dubna 2014 Společenství konalo shromáždění, jehož předmětem bylo mimo jiné schvalování účetní závěrky za rok 2013, hlasování o doplnění kontrolní komise (jejíž působnost doposud vykonával tzv. revizor) o dva členy, jmenovitě o Mgr. R. M., CSc., a Ing. J. D., a schválení smlouvy o dílo se společností Výtahy Silesia s. r. o. týkající se výměny výtahů v domě (dále též jen „Smlouva o dílo“). Ze shromáždění byl pořízen zápis, podle něhož se ho zúčastnili vlastníci jednotek (případně jejich zmocněnci) disponující spoluvlastnickými podíly na společných částech domu v celkové výši ideálních 16.089/28.606 (z toho vlastníci jednotek disponující spoluvlastnickými podíly na společných částech domu ve výši ideálních 4.940/28.606 byli zastoupeni zmocněnci), což představovalo 56,24 % hlasů všech vlastníků. Za tohoto stavu předseda výboru Společenství prohlásil shromáždění za usnášeníschopné. Následně byl schválen program jednání shromáždění, který korespondoval s obsahem pozvánky na shromáždění. K jednotlivým bodům programu zpravidla proběhla krátká diskuze, po níž bylo hlasováno o schválení navrženého usnesení. V zápisu byl zaznamenán rovněž příchod paní S. před projednáváním bodu 3 programu s poznámkou „US 58,61 %“ a příchod paní S. před projednáváním bodu 7 programu s poznámkou „US 60,98 %“. Z údajů zaznamenaných v zápisu současně vyplynulo, že pro schválení účetní závěrky za rok 2013 i pro doplnění kontrolní komise o Ing. J. D. hlasovalo 95,96 % proti 4,04 % přítomných vlastníků, pro přijetí usnesení schvalujícího Smlouvu o dílo se pak vyslovilo 96,12 % proti 3,88 % přítomných vlastníků. Ze shodných tvrzení účastníků vzal také za zjištěno, že navrhovatelé se (osobně) účastnili předmětného shromáždění a hlasovali na něm proti přijetí napadených usnesení. Na tomto skutkovém základě především dovodil, že v posuzované věci jde o návrh na vyslovení (určení) neplatnosti usnesení shromáždění podle § 1209 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), který byl podán včas (ve lhůtě tří měsíců od konání shromáždění) a osobami k tomu aktivně věcně legitimovanými (přehlasovanými členy Společenství). Následně se zabýval otázkou, zda je dán důležitý důvod ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z. pro to, aby napadená usnesení přezkoumal soud. V této souvislosti konstatoval, že při výkladu slovního spojení „důležitý důvod“, užitého v citovaném ustanovení, lze vyjít z definice pojmu „důležitá záležitost“, k níž dospěla ustálená soudní praxe při aplikaci § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“), a dovodil, že důležitý důvod pro přezkoumání usnesení přijatého shromážděním je tak dán tehdy, jestliže dotčeným usnesením bylo rozhodnuto o záležitosti, která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek, nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 28 Cdo 3246/2007, 29 Cdo 383/2010, 29 Cdo 3706/2010 a 26 Cdo 421/2014). Poté však zdůraznil, že důvodem pro vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků není každé (jakékoliv) porušení právních předpisů či stanov; vyslovení neplatnosti usnesení přijatého shromážděním odůvodňuje jen takové porušení právních předpisů a stanov, které mělo za následek závažný zásah do práv vlastníků jednotek nebo společenství samotného (v tomto směru poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Cdo 3399/2010). V návaznosti na to uzavřel, že není dán důležitý důvod pro přezkoumání usnesení k bodům 6b a 8 programu shromáždění, neboť tato usnesení nejsou – vzhledem k jejich povaze – způsobilá zasáhnout do právního postavení vlastníků jednotek či do podstaty předmětu jejich vlastnictví. Současně shledal, že usnesení k bodu 3 programu shromáždění by sice mohlo zasahovat do právního postavení vlastníků jednotek, avšak v daném případě navrhovatelé žádný konkrétní zásah do tohoto jejich postavení ani netvrdili (natož prokázali). Mimo rámec uvedeného dodal, že navíc ze zápisu ze shromáždění vyplývá, že jeho usnášeníschopnost byla kontrolována při každém hlasování, a současně přičinil, že neplatnost napadených usnesení by nebylo možné vyslovit ani z důvodu, že část vlastníků jednotek na shromáždění vykonávala svá hlasovací práva prostřednictvím zmocněnců, třebaže stanovy Společenství výslovně nezakládaly právo nechat se na shromáždění zastoupit; s účinností od 1. ledna 2014 totiž má takový postup oporu přímo v zákoně, konkrétně v ustanovení § 441 odst. 1 o. z., které již neomezuje smluvní zastoupení pouze na provedení právního úkonu, jak to dříve činilo ustanovení § 31 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), jejž aplikoval Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3399/2010, na který odkázali navrhovatelé. Za této situace návrh na vyslovení neplatnosti napadených usnesení zamítl.
K odvolání navrhovatelů Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 18. prosince 2015, č. j. 5 Cmo 270/2015-91, citovaný rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s opravným usnesením) v zamítavém výroku I. potvrdil ohledně usnesení k bodům 6b a 8 programu shromáždění a zrušil ohledně usnesení k bodu 3 programu shromáždění; současně ho zrušil též v nákladovém výroku II. V rozsahu, v němž byl uvedený rozsudek zrušen, pak věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Po částečném zopakování a doplnění dokazování vzal rovněž za zjištěno, že podle bodů 1 až 3 čl. X stanov Společenství v rozhodném znění (dále jen „Stanovy“), nazvaného „Kontrolní komise, revizor“, je kontrolní komise kontrolním orgánem společenství, který je oprávněn kontrolovat činnost společenství a projednávat stížnosti jeho členů na činnost společenství nebo jeho orgánů, že odpovídá pouze shromáždění, je nezávislá na ostatních orgánech společenství a volí ji shromáždění stejným způsobem, jak se volí výbor, že v rámci své působnosti kontroluje, zda společenství a jeho orgány vyvíjejí činnost v souladu se zákonem o vlastnictví bytů a s těmito stanovami, že se vyjadřuje k řádné účetní závěrce společenství a ke zprávě výboru určené k projednání na schůzi shromáždění, že podává shromáždění zprávu o výsledcích své kontrolní činnosti a může také podat výboru nebo pověřenému vlastníkovi zprávu o nedostatcích zjištěných při své kontrolní činnosti s návrhy na opatření včetně termínu na jejich odstranění a že se účastní prostřednictvím svého zástupce jednání výboru. Jinak se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní názory o včasnosti návrhu na zahájení řízení a aktivní věcné legitimaci navrhovatelů. Na rozdíl od soudu prvního stupně však zaujal názor, že slovní spojení „důležitý důvod“, obsažené v § 1209 odst. 1 o. z., nelze zaměňovat s termínem „důležitá záležitost“, jenž byl užit v ustanovení § 11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů. Uvedl, že z důvodu zachování právní jistoty lze mít i nadále za to, že předmětem soudního přezkumu mohou být pouze rozhodnutí shromáždění, která mají za následek vznik, změnu či zánik podstatných práv a povinností. Od účinnosti nové právní úpravy, tj. od 1. ledna 2014, však již nepostačí, že jde o důležitou záležitost z hlediska závažnosti obsahu napadeného usnesení (objektivní stránka věci), nýbrž musí existovat též důležitý důvod pro podání návrhu na přezkum takového usnesení (subjektivní stránka věci). Dodal, že „důležitost důvodu“ je přitom nutné vztáhnout jak k osobě navrhovatele, tak i k ostatním vlastníkům jednotek a ke společenství samotnému. Vycházeje z uvedených závěrů konstatoval, že v konečném důsledku lze pokládat za správný právní názor, že není dán důležitý důvod pro přezkoumání usnesení k bodu 6b a 8 programu shromáždění. Zde zdůraznil, že na rozdíl od výboru, který je statutárním orgánem společenství, není kontrolní komise obligatorním orgánem této právnické osoby a tedy ani orgánem nezbytným pro řádný chod společenství. Objektivně vzato tudíž není namístě, aby soud přezkoumával rozhodnutí shromáždění vlastníků o jmenování (volbě) člena kontrolní komise, tj. v tomto případě usnesení k bodu 6b programu shromáždění. Ve vztahu k usnesení k bodu 8 programu shromáždění pak poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 3246/2007, z něhož podle jeho názoru vyplývá, že za důležitou záležitost nelze považovat mimo jiné komplexní úpravu bytového domu (spočívající ve výměně oken, vchodových dveří, zateplení obvodového zdiva a zateplení půdního prostoru), jež je s ohledem na stáří domu obvyklá a jíž nedojde k podstatným změnám na budově. Z toho usoudil, že tím spíše není dán důležitý důvod pro přezkoumání rozhodnutí shromáždění o výměně výtahů v domě. Za předčasné – z důvodů tam specifikovaných – však považoval právní závěry, které soud prvního stupně učinil ve vztahu k usnesení k bodu 3 programu shromáždění. Za této situace zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil ohledně usnesení k bodům 6b a 8 programu shromáždění (dále též jen „potvrzující výrok“) a zrušil ohledně usnesení k bodu 3 programu shromáždění.
Proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu podali navrhovatelé dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), a odůvodnili konstatováním, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a sice otázky vymezení pojmu „důležitý důvod“, užitého v ustanovení § 1209 odst. 1 o. z. Zdůraznili, že nová právní úprava obsažená v citovaném ustanovení mění dřívější terminologii užívanou pro vyjádření věcného omezení práva na přezkoumání usnesení přijatého shromážděním. Tato změna není samoúčelná, nýbrž nese s sebou i nutnost opuštění dosavadního přístupu. Namítli, že přístup, který zvolil odvolací soud, však nemá oporu v zákoně a neodůvodněně zužuje okruh případů, v nichž bude dán důležitý důvod, aby usnesení přijaté shromážděním přezkoumal soud. Podle jejich mínění je naopak namístě vykládat uvedený pojem – vzhledem k jazykovému významu použité terminologie – šířeji a vedle případů, kdy přezkoumání napadeného usnesení odůvodňuje již závažnost samotné rozhodované záležitosti, je nutno pod něj podřadit i situace, kdy je dána „jiná příčina pro rozhodnutí soudu“. Takováto důležitá příčina je přitom dána zejména tehdy, je-li jednání a rozhodování shromáždění postiženo natolik zásadními nedostatky, že výsledné usnesení shromáždění reálně nebylo vůbec přijato a jde tedy o usnesení pouze zdánlivé. Zdánlivé je pak kupříkladu usnesení, které přijalo shromáždění, jež nebylo usnášeníschopné, či usnesení, které sice „přijalo“ usnášeníschopné shromáždění, avšak nedostatečným počtem hlasů, anebo usnesení, o němž nebylo vůbec hlasováno, a přesto je „vydáváno“ za platně přijaté. Měli za to, že v případě takovýchto usnesení je dán důležitý důvod ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z. bez dalšího; není tedy již zapotřebí, aby řešila tzv. „důležitou záležitost“, jak byl tento pojem chápán v poměrech ustanovení § 11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů. Z vyložených důvodů vyjádřili přesvědčení, že je přinejmenším předčasný právní závěr, že pro přezkoumání usnesení přijatých k bodům 6b a 8 programu shromáždění není dán důležitý důvod ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z., přijal-li odvolací soud uvedený závěr bez toho, aniž se zabýval jejich námitkami stran nedostatku usnášeníschopnosti shromáždění, které přijalo dotčená usnesení, a nezjišťování usnášeníschopnosti tohoto shromáždění před každým hlasováním, resp. aniž přezkoumal správnost právních názorů, jež v tomto směru zaujal soud prvního stupně. Navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Společenství se ve vyjádření k dovolání ztotožnilo s potvrzujícím výrokem napadeného rozhodnutí, vyvracelo správnost použitých dovolacích námitek a navrhlo, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) předně shledal, že dovolání navrhovatelů (dovolatelů) bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Přitom shledal, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. – pro rozpor s judikaturou – přípustné proti části výroku I. usnesení odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení přijatého k bodu 8 programu shromáždění; jinak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný (viz posléze uvedený výklad).
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k vymezení uplatněného dovolacího důvodu (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda – vzhledem k okolnostem projednávané věci – je či není dán důležitý důvod ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z.
Podle § 1209 odst. 1 o. z. je-li pro to důležitý důvod, může přehlasovaný vlastník jednotky nebo i společenství vlastníků, pokud je vlastníkem jednotky, navrhnout soudu, aby o záležitosti rozhodl; v rámci toho může též navrhnout, aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí. Není-li návrh podán do tří měsíců ode dne, kdy se vlastník jednotky o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl, jeho právo zaniká.
Ustanovení § 1209 odst. 1 o. z. zakotvuje právo vlastníka jednotky (nebo i společenství vlastníků, pokud je vlastníkem jednotky), nesouhlasí-li s usnesením přijatým shromážděním (o záležitostech náležejících do působnosti shromáždění – viz § 1208 písm. d/ o. z.), navrhnout soudu, aby rozhodl o záležitosti, která je předmětem dotčeného usnesení. Vzhledem k tomu, že při rozhodování podle citovaného ustanovení jde o zásah veřejné moci do soukromoprávních vztahů, lze institut upravený v ustanovení § 1209 odst. 1 o. z. připustit pouze ve zcela odůvodněných a výjimečných případech. Právo obrátit se na soud s návrhem na přezkoumání usnesení přijatého shromážděním je proto omezeno nejen z hlediska osobního a časového, nýbrž i z hlediska věcného. Uplatnit je může toliko přehlasovaný vlastník jednotky (osobní omezení), pouze do uplynutí prekluzivní lhůty tří měsíců počítané ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl (omezení časové), a jen tehdy, je-li pro to důležitý důvod (omezení věcné). Právo obrátit se na soud s návrhem na vyslovení neplatnosti usnesení přijatého shromážděním vlastníků musí proto podléhat rovněž věcnému omezení nastavenému v § 1209 odst. 1 o. z.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. března 2017, sp. zn. 26 Cdo 4567/2016 (dále jen „citované rozhodnutí“), přijal a odůvodnil právní názor, že při výkladu slovního spojení „důležitý důvod“, užitého v citovaném ustanovení, lze vyjít z definice pojmu „důležitá záležitost“, k níž dospěla ustálená soudní praxe při aplikaci § 11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů, a dovodit, že důležitý důvod pro přezkoumání usnesení přijatého shromážděním je dán tehdy, jestliže dotčeným usnesením bylo rozhodnuto o záležitosti, která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek, nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 22. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 3246/2007, a z 19. března 2014, sp. zn. 26 Cdo 421/2014 /ústavní stížnosti podané proti citovaným usnesením odmítl Ústavní soud usneseními z 27. ledna 2009, sp. zn. I. ÚS 60/09, a ze 4. srpna 2014, sp. zn. IV. ÚS 1746/14/, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu z 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3706/2010, uveřejněný pod č. 95/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 8. června 2016, sp. zn. 26 Cdo 4386/2015). Lze jen dodat, že přístup dovolatelů k řešení uvedené otázky neobstojí. Aby totiž soud mohl učinit (kladný) závěr o tom, že napadené usnesení shromáždění vlastníků bylo (skutečně) přijato v rozporu se zákonem či stanovami společenství (a je proto neplatné), musí být nejprve splněna podmínka, že k přezkumu napadeného usnesení existuje důležitý důvod ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z. (srov. odůvodnění citovaného rozhodnutí).
Od uvedené judikatury se odvolací soud v konečném důsledku neodchýlil, jestliže na zjištěném skutkovém základě dovodil, že pro přezkoumání rozhodnutí shromáždění vlastníků o jmenování (volbě) člena kontrolní komise není dán důležitý důvod ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z. Vzhledem k tomu, že kontrolní komise je pouze fakultativním (tj. nepovinně vytvářeným) orgánem Společenství, který – s přihlédnutím k čl. X Stanov – není nadán rozhodovací pravomocí vůči vlastníkům jednotek ani mu nenáleží oprávnění právně jednat jménem Společenství „navenek“, totiž není volba člena tohoto orgánu způsobilá zasáhnout do právního postavení vlastníků jednotek (natož do podstaty předmětu jejich vlastnictví). Závěr odvolacího soudu o nedostatku důležitého důvodu pro přezkoumání usnesení k bodu 6b programu shromáždění je tak ve skutečnosti výrazem standardní soudní praxe (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2016, sp. zn. 26 Cdo 5024/2015 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 27. března 2017, sp. zn. II. ÚS 3352/16).
Se zřetelem k odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je na tomto místě zapotřebí zdůraznit, že v usnesení ze dne 22. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 3246/2007 (na něž poukázaly oba soudy), Nejvyšší soud neposuzoval „důležitost“ komplexních úprav bytového domu (spočívajících ve výměně oken, vchodových dveří, zateplení obvodového zdiva a zateplení půdního prostoru), jak se snad mylně domníval odvolací soud, nýbrž až následné „provádění těchto úprav a s tím související povinnost spolupodílet se na jejich financování prostřednictvím zálohových plateb do fondu rezerv a oprav a placení příspěvků či vkladů do fondů doplňkové tvorby a účelové tvorby“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2015, sp. zn. 26 Cdo 5363/2014). Jestliže tedy Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí uzavřel, že v tam posuzovaném usnesení shromáždění vlastníků jednotek nešlo o důležitou záležitost (o níž by měl rozhodovat soud podle § 11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů), nelze z toho usuzovat, že o takovou záležitost nešlo ani v usnesení přijatém k bodu 8 programu shromáždění, které je předmětem řízení v dané věci; oproti usnesení, jež bylo zkoumáno v uvedeném případě, totiž předmětné usnesení řeší diametrálně odlišnou záležitost.
Dovolací soud zastává názor, že usnesení shromáždění vlastníků jednotek o výměně výtahů v domě lze co do závažnosti jím řešené záležitosti pro vlastníky jednotek i pro společenství samotné přirovnat (zejména s ohledem na technickou a finanční náročnost realizace takové záležitosti) k rozhodnutí o výměně oken v domě, jež podle judikatury Nejvyššího soudu lze pokládat za rozhodnutí přijaté v důležité záležitosti, a to i tehdy, má-li být výměna oken hrazena z fondu údržby (srov. odůvodnění rozsudku z 25. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 1423/2009). Pak ovšem musí být důležitou záležitostí i schválení smlouvy o dílo, která stanoví konkrétní podmínky, za nichž bude výměna výtahů realizována, jakož i schválení případných podstatných změn takové smlouvy.
Z uvedeného vyplývá, že právní závěr odvolacího soudu o nedostatku důležitého důvodu pro přezkoumání usnesení k bodu 8 programu shromáždění neobstojí, neboť je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V části výroku I., jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na vyslovení neplatnosti dotčeného usnesení, tudíž usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadené rozhodnutí bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil v rozsahu vymezeném ve výroku I. tohoto usnesení (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 věty před středníkem o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil v tomto rozsahu i toto rozhodnutí a podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Jinak dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost (podle § 237 o. s. ř.), jelikož dovolateli nastolenou právní otázku, zda je dán důležitý důvod (též) pro přezkoumání usnesení přijatého k bodu 6b programu shromáždění, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-