// Profipravo.cz / Vlastnictví bytů a nebytových prostor, SVJ 08.06.2017
Důležitý důvod k přezkumu usnesení shromáždění vlastníků jednotek
I. Aby soud mohl učinit (kladný) závěr o tom, že napadené usnesení shromáždění vlastníků jednotek bylo (skutečně) přijato v rozporu se zákonem či stanovami společenství, musí být nejprve splněna podmínka, že k přezkumu napadeného usnesení existuje důležitý důvod ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z.
Ačkoli nová právní úprava mění dřívější pojmosloví užívané pro vyjádření věcného omezení práva na přezkoumání usnesení přijatého shromážděním, z účelu ustanovení § 1209 odst. 1 o. z. vyplývá, že dotčenou terminologickou změnu nelze pojímat jako odklon od dosavadního přístupu. Při výkladu slovního spojení „důležitý důvod“, užitého v citovaném ustanovení, proto lze vyjít z definice pojmu „důležitá záležitost“, k níž dospěla ustálená soudní praxe při aplikaci § 11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů, a dovodit, že důležitý důvod pro přezkoumání usnesení přijatého shromážděním je dán tehdy, jestliže dotčeným usnesením bylo rozhodnuto o záležitosti, která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek, nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití.
II. Otázku navýšení plateb do fondu oprav zásadně nelze považovat za záležitost, která přímo zasahuje do právního postavení vlastníků jednotek nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití, ledaže v konkrétním případě jde o navýšení extrémní.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 4567/2016, ze dne 15. 3. 2017
Dotčené předpisy: § 1209 odst. 1 o. z.
Kategorie: vlastnictví bytů a nebytových prostor, SVJ; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (soud prvního stupně) usnesením ze dne 9. prosince 2015, č. j. 30 Cm 101/2015-48, vyhověl návrhu a vyslovil (určil), že je neplatné usnesení ze dne 23. dubna 2015, jímž shromáždění Společenství vlastníků jednotek Wolkerova 793/30, 794/30A, 795/32 Olomouc – Nová Ulice (dále jen „Společenství“, „jednotky“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), rozhodlo „o navýšení výpočtových listů o 155,- Kč (založení dvou nových položek a zrušení položky STA) od 1. července 2014“ (dále též jen „napadené usnesení“, resp. „usnesení shromáždění“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů učinil následující skutková zjištění. Navrhovatelka je členkou Společenství a vlastnicí jedné z dvaatřiceti jednotek v domě. Společenství konalo dne 28. dubna 2013 shromáždění vlastníků jednotek, které schválilo navýšení plateb na odměny členů výboru na částku 75,- Kč měsíčně za jednotku a rozhodlo o úklidu v domě určenou osobou za odměnu 3.000,- Kč měsíčně a za příspěvek na čisticí prostředky 500,- Kč ročně s tím, že uvedené částky budou s účinností od 1. května 2013 hrazeny z fondu oprav. Na dalším shromáždění dne 24. dubna 2014 sdělil místopředseda výboru Společenství přítomným vlastníkům, že v důsledku změny právních předpisů nadále nebude možné hradit jako doposud odměny členů výboru a příspěvky na úklid domu z fondu oprav, nýbrž bude nutné odpovídající platby rozpočítat na jednotky, což bude činit 75,- Kč měsíčně na odměny členů výboru a 90,- Kč měsíčně na úklid domu, tj. celkem 170,- Kč měsíčně na jednotku, a to s dovětkem, že vlastníci jednotek, kteří platí zálohu na společnou televizní anténu (STA), si od uvedené částky odečtou 15,- Kč, z čehož vyplývá navýšení plateb na správu domu ve výši 155,- Kč měsíčně na jednotku, přičemž tato změna se odrazí v „opravě“ výpočtových listů s účinností od 1. července 2014. Navýšení výpočtových listů o uvedenou částku pak schválilo až shromáždění Společenství dne 23. dubna 2015 přesto, že tato záležitost nebyla uvedena v pozvánce na zasedání shromáždění a že tohoto zasedání se zúčastnili vlastníci jednotek (případně jejich zmocněnci) disponující pouhými 10.935 hlasy z celkových 20.897 hlasů. Příspěvky na správu domu navýšené o 155,- Kč pak s účinností od 1. července 2014 hradí vlastníci třiceti jednotek v domě. Současně zjistil, že podle čl. III bodu 2. písm. f/ a h/ stanov Společenství, účinných v době rozhodování shromáždění (dále jen „Stanovy“), platilo, že do výlučné pravomoci shromáždění vlastníků jednotek náleží rozhodování o výši příspěvků vlastníků jednotek na náklady spojené se správou společných částí domu, popřípadě dalších příspěvků, pokud jsou z rozhodnutí vlastníků vybírány, a dále rovněž stanovení výše odměny členů výboru. Na tomto skutkovém základě především dovodil, že v posuzované věci jde o návrh na vyslovení (určení) neplatnosti usnesení shromáždění podle § 1209 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Zdůraznil, že návrh na zahájení řízení byl podán včas (ve lhůtě tří měsíců od konání shromáždění), osobou k tomu aktivně věcně legitimovanou (členkou Společenství) a pro to, aby napadené usnesení přezkoumal soud, je též dán důležitý důvod ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z., neboť podle jeho názoru usnesení shromáždění se svým obsahem dotýká majetkové sféry navrhovatelky. Na uvedený důležitý důvod však usoudil i z toho, že shromáždění rozhodlo o předložené záležitosti přesto, že nebyly splněny podmínky pro její dodatečné zařazení na pořad zasedání (§ 253 odst. 3 ve spojení s § 1221 o. z.), a že napadené usnesení zakládalo členům Společenství platební povinnost se zpětnou účinností. Z týchž příčin nakonec usoudil též na neplatnost usnesení shromáždění, neboť rozhodnutí o záležitosti, jež nebyla řádně zařazena na pořad zasedání shromáždění, považoval za závažné porušení zákona, přičemž zpětná účinnost napadeného usnesení se podle něj dokonce příčí ústavnímu pořádku. Za tohoto stavu návrhu na zahájení řízení vyhověl.
K odvolání Společenství Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 3. května 2016, č. j. 5 Cmo 53/2016-97, citované usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na zahájení řízení zamítl. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Po částečném zopakování a doplnění dokazování v odvolacím řízení vzal rovněž za zjištěno, že shromáždění dne 23. dubna 2015 se zúčastnila zmocněnkyně navrhovatelky, jež za ni hlasovala proti přijetí napadeného usnesení. Jinak se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné (byť zčásti z jiných důvodů) pokládal rovněž právní názory o včasnosti návrhu na zahájení řízení a aktivní věcné legitimaci navrhovatelky. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že pro přezkoumání napadeného usnesení není dán důležitý důvod ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z. V této souvislosti předně zdůraznil, že uvedené slovní spojení nelze zaměňovat s termínem „důležitá záležitost“, jenž byl užit v dosavadních právních předpisech, konkrétně v ustanovení § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“). Uvedl, že z důvodu zachování právní jistoty lze mít i nadále za to, že předmětem soudního přezkumu mohou být pouze rozhodnutí shromáždění, která mají za následek vznik, změnu či zánik podstatných práv a povinností. Od účinnosti nové právní úpravy, tj. od 1. ledna 2014, však již nepostačí, že jde o důležitou záležitost z hlediska závažnosti obsahu napadeného usnesení (objektivní stránka věci), nýbrž musí existovat též důležitý důvod pro podání návrhu na přezkum takového usnesení (subjektivní stránka věci). Dodal, že „důležitost důvodu“ je přitom nutné vztáhnout jak k osobě navrhovatele, tak i k ostatním vlastníkům jednotek a ke společenství samotnému. Vycházeje z uvedených závěrů konstatoval, že napadeným usnesením bylo sice zasaženo do právního postavení navrhovatelky (bylo jím rozhodnuto o záležitosti, která se dotýká jejích majetkových poměrů), avšak nešlo o zásah podstatný. V tomto směru poukázal zejména na skutečnost, že výši odměn členů výboru a příspěvků na úklid domu schválilo již shromáždění Společenství dne 28. dubna 2013, přičemž o tom, že tyto položky nadále nebude možné hradit z fondu oprav, byli vlastníci jednotek informováni předem na zasedání shromáždění dne 24. dubna 2014. Vlastníci třiceti (z celkových dvaatřiceti) jednotek pak s účinností od 1. července 2014 platí příspěvek na správu domu navýšený o 155,- Kč bez ohledu na to, že této změně nepředcházelo odpovídající rozhodnutí vrcholného orgánu Společenství. Z toho usoudil, že s daným navýšením „fakticky“ souhlasila naprostá většina členů Společenství od samého počátku, což bylo dodatečně „potvrzeno“ napadeným usnesením. Současně shledal, že částka 155,- Kč měsíčně na odměny členů výboru a na úklid domu není „nijak nepřiměřená“. Za této situace vyhovující usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na zahájení řízení zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o. s. .ř.“). V dovolání předně namítla, že dotčené usnesení je nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud se v něm nevypořádal se všemi argumenty, které uplatnila v průběhu odvolacího řízení, zejména pak ve svém vyjádření k odvolání, které proti usnesení soudu prvního stupně podalo Společenství. Z toho dovozovala, že rozhodnutí odvolacího soudu vykazuje zásadní nedostatky (vady), v jejichž důsledku bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Poté vyjádřila přesvědčení, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) její návrh na zahájení řízení nesprávně podřadil pod ustanovení § 1209 odst. 1 o. z. Podle jejího názoru totiž návrh na vyslovení neplatnosti usnesení přijatého shromážděním ve skutečnosti podléhá právní úpravě obsažené v § 258 a násl. o. z. (§ 1221 o. z.), které se v něm ostatně výslovně dovolávala. Měla tudíž za to, že možnosti přezkoumání platnosti napadeného usnesení nelze klást na překážku omezení nastavená v § 1209 odst. 1 o. z., jak to nesprávně učinily soudy nižších stupňů. Na podporu uvedeného stanoviska dodala, že přezkum rozhodnutí shromáždění vlastníků podle ustanovení § 258 a násl. o. z., v nichž jsou zakotvena mírnější omezení, připouští i důvodová zpráva k § 1221 o. z., přičemž stejný názor je zaujímán též v odborné literatuře (v této souvislosti se odvolávala na publikace Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva /§ 976–1474/. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1276 s. /dále jen „Komentář“/, a Novotný, M., Horák, T., Holejšovský, J., Oehm, J.: Bytové spoluvlastnictví a bytová družstva. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016., 413 s.). Podotkla, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda právo obrátit se na soud s návrhem na vyslovení neplatnosti usnesení přijatého shromážděním podléhá omezením nastaveným v § 1209 odst. 1 o. z., jak uvažovaly soudy nižších stupňů. Pro případ kladné odpovědi na předestřenou otázku vyslovila názor, že slovní spojení „důležitý důvod“, užité v citovaném ustanovení, nelze vykládat a aplikovat způsobem, jaký použil odvolací soud. V této souvislosti zdůraznila, že existenci důležitého důvodu pro přezkoumání usnesení přijatého shromážděním je třeba v konkrétním případě posuzovat především „z hlediska závažnosti pochybení orgánů společenství“, resp. „z hlediska závažnosti zásahu do práv vlastníků jednotek“. Podle jejího mínění však odvolací soud naznačeným způsobem nepostupoval. Jinak by totiž musel shledat existenci důležitého důvodu pro přezkoumání usnesení shromáždění již v okolnostech, v nichž spatřovala rozpor dotčeného usnesení se zákonem a Stanovami („rozhodování o otázce nezařazené na pořad zasedání shromáždění“ a „přijetí usnesení… se zpětnou účinností“), neboť právě tímto – podstatným – porušením zákona a Stanov bylo „významně zasaženo do práv a právního postavení vlastníků jednotek“ (zde poukázala rovněž na celkovou výši částky, kterou získalo Společenství od vlastníků jednotek na základě napadeného usnesení). Vzhledem k tomu zastávala stanovisko, že v poměrech souzené věci je dán důležitý důvod pro přezkoumání napadeného usnesení (§ 1209 odst. 1 o. z.), a dodala, že při vymezení jeho obsahu lze v některých dílčích aspektech vycházet z dosavadní soudní praxe. Zde se dovolávala rozsudku Nejvyššího soudu z 23. února 2012, sp. zn. „99 Cdo 3399/2010“ (správně zřejmě 29 Cdo 3399/2010), s konstatováním, že odvolací soud se při právním posouzení věci od uvedeného rozsudku odchýlil. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně se potvrzuje, eventuálně aby ho zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Společenství se ve vyjádření k dovolání ztotožnilo s názorem, že není dán důležitý důvod pro přezkoumání napadeného usnesení, a vyjádřilo přesvědčení, že při výkladu slovního spojení „důležitý důvod“ lze nadále vycházet (přinejmenším „analogicky“) z definice pojmu „důležitá záležitost“, k níž dospěla ustálená soudní praxe při aplikaci § 11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů (v této souvislosti odkázalo na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 28 Cdo 3246/2007, 29 Cdo 3399/2010, a 26 Cdo 5363/2014). Dále rovněž vyvracelo správnost použitých dovolacích námitek a navrhlo, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání navrhovatelky (dovolatelky) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle § 237 o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly (zejména v poměrech právní úpravy obsažené v o. z.) vyřešeny. Jde především o otázku, zda uplatněný nárok na vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění je podřaditelný pod ustanovení § 1209 odst. 1 o. z., samozřejmě včetně omezení nastaveného v citovaném ustanovení, jak dovodil odvolací soud, či zda podléhá právní úpravě obsažené v § 258 a násl. o. z. (§ 1221 o. z.), jak míní dovolatelka. V případě správnosti právního názoru odvolacího soudu půjde rovněž o zodpovězení otázky, zda – vzhledem k okolnostem projednávané věci – je či není dán důležitý důvod ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedené vady dovolatelka uplatnila dovolací námitkou, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Dovolací soud proto dotčené rozhodnutí přezkoumal nejprve z hlediska takto namítané vady řízení (jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyly z obsahu spisu zjištěny).
V rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby v odvolání proti tomuto rozhodnutí mohli náležitě použít odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
V projednávané věci z odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně konkrétně a srozumitelně vyplývá, z jakých příčin odvolací soud změnil vyhovující usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh zamítl. Současně z obsahu dovolání je bez jakýchkoli pochybností zřejmé, že vytýkané nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolatelku nikterak nezkrátily v možnosti bránit se mu podáním tohoto mimořádného opravného prostředku. Napadené rozhodnutí tudíž není postiženo vytýkanou vadou, natož vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, byť lze připustit, že odvolací soud se podrobně nevypořádal s každým dílčím argumentem, který dovolatelka uplatnila v průběhu odvolacího řízení.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 1209 odst. 1 o. z. je-li pro to důležitý důvod, může přehlasovaný vlastník jednotky nebo i společenství vlastníků, pokud je vlastníkem jednotky, navrhnout soudu, aby o záležitosti rozhodl; v rámci toho může též navrhnout, aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí. Není-li návrh podán do tří měsíců ode dne, kdy se vlastník jednotky o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl, jeho právo zaniká.
Podle § 1221 o. z. nevyplývá-li z ustanovení o společenství vlastníků něco jiného, použijí se přiměřeně ustanovení o spolku. Nepoužijí se však ustanovení o shromáždění delegátů, dílčích členských schůzích ani o náhradní členské schůzi. Podle § 258 o. z. každý člen spolku nebo ten, kdo na tom má zájem hodný právní ochrany, může navrhnout soudu, aby rozhodl o neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku pro jeho rozpor se zákonem nebo se stanovami, pokud se neplatnosti nelze dovolat u orgánů spolku. Podle § 259 o. z. právo dovolat se neplatnosti rozhodnutí zaniká do tří měsíců ode dne, kdy se navrhovatel o rozhodnutí dozvěděl nebo mohl dozvědět, nejpozději však do jednoho roku od přijetí rozhodnutí. Podle § 260 odst. 1 o. z. soud neplatnost rozhodnutí nevysloví, došlo-li k porušení zákona nebo stanov, aniž to mělo závažné právní následky, a je-li v zájmu spolku hodném právní ochrany neplatnost rozhodnutí nevyslovit. Podle § 260 odst. 2 o. z. soud neplatnost rozhodnutí nevysloví ani tehdy, bylo-li by tím podstatně zasaženo do práva třetí osoby nabytého v dobré víře.
Ustanovení § 1209 odst. 1 o. z. zakotvuje právo přehlasovaného vlastníka jednotky (nebo i společenství vlastníků, pokud je vlastníkem jednotky), nesouhlasí-li s usnesením přijatým shromážděním (o záležitostech náležejících do působnosti shromáždění – v daném případě viz § 1208 písm. d/ o. z. a zejména čl. III bod 2. písm. f/ a h/ Stanov), navrhnout soudu, aby rozhodl o záležitosti, která je předmětem dotčeného usnesení. Jelikož toto speciální ustanovení zařazené v rámci ustanovení o společenství vlastníků řeší ochranu přehlasovaného vlastníka jednotky (nebo i společenství vlastníků, pokud je vlastníkem jednotky), je pro tento případ podle názoru dovolacího soudu vyloučena podpůrná aplikace ustanovení o spolku (ve smyslu § 1221 o. z.), neboť ta připadá v úvahu pouze tehdy, nevyplývá-li z ustanovení o společenství vlastníků něco jiného. Přitom z tohoto úhlu pohledu je nerozhodné, že ustanovení § 1209 odst. 1 o. z. nespecifikuje, s jakým petitem (návrhem, jak má být ve věci rozhodnuto) se má přehlasovaný vlastník jednotky na soud obrátit; tuto otázku lze totiž vyřešit výkladem citovaného ustanovení. V této souvislosti pak nelze přehlédnout, že byť na uvedenou otázku nedávala odpověď ani dřívější (z hlediska obsahového obdobná) právní úprava obsažená v zákoně o vlastnictví bytů (účinném do 31. prosince 2013), Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010, uveřejněném pod č. 58/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že postupem podle § 11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů se přehlasovaný vlastník jednotky může u soudu domáhat pouze určení (vyslovení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním, naléhavý právní zájem na takovém určení prokazovat nemusí a citované ustanovení brání tomu, aby byla platnost usnesení přijatých shromážděním vlastníků jednotek posuzována v jiném řízení; nelze ji tudíž posuzovat v řízení o žalobě podle ustanovení § 80 písm. c/ o.s.ř. a ani nemůže být přezkoumávána jakožto předběžná otázka v jiném soudním řízení, s výjimkou řízení o zápis skutečností, vzešlých z dotčeného usnesení, do rejstříku společenství vlastníků jednotek. Jinými slovy řečeno, postupem podle § 11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů se přehlasovaný vlastník jednotky mohl u soudu domáhat pouze určení (vyslovení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním. Neexistuje žádný rozumný důvod pro to, aby se dovolací soud od těchto názorů odklonil v poměrech obsahově shodné právní úpravy obsažené nyní v ustanovení § 1209 odst. 1 o. z. Lze tak uzavřít, že i postupem podle § 1209 odst. 1 o. z. se přehlasovaný vlastník jednotky může u soudu domáhat pouze určení (vyslovení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním, což ostatně dovolatelka v posuzovaném případě učinila. Obdobné názory vyplývají nepřímo i z usnesení Nejvyššího soudu z 16. listopadu 2016, sp. zn. 26 Cdo 2360/2016, a z 12. prosince 2016, sp. zn. 26 Cdo 3645/2016.
Vzhledem k tomu, že při rozhodování podle citovaného ustanovení jde o zásah veřejné moci do soukromoprávních vztahů, lze institut upravený v ustanovení § 1209 odst. 1 o. z. připustit pouze ve zcela odůvodněných a výjimečných případech. Právo obrátit se na soud s návrhem na přezkoumání usnesení přijatého shromážděním je proto omezeno nejen z hlediska osobního a časového, nýbrž i z hlediska věcného. Uplatnit je může toliko přehlasovaný vlastník jednotky (osobní omezení), pouze do uplynutí prekluzivní lhůty tří měsíců počítané ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl (omezení časové), a jen tehdy, je-li pro to důležitý důvod (omezení věcné). Právo obrátit se na soud s návrhem na vyslovení neplatnosti usnesení přijatého shromážděním vlastníků musí proto podléhat rovněž věcnému omezení nastavenému v § 1209 odst. 1 o. z.
Za tohoto stavu je zapotřebí rovněž zkoumat, zda rozhodnutí odvolacího soudu obstojí z pohledu právnímu závěru, že vzhledem k okolnostem projednávané věci není dán důležitý důvod (ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z.), aby napadené usnesení přezkoumal soud. K tomuto závěru je nutno nejdříve předeslat následující.
Z předchozího textu odůvodnění tohoto rozhodnutí již vyplynulo, že ingerence soudu do soukromých záležitostí vlastníků jednotek má být jevem výjimečným. Soud proto může přezkoumávat usnesení přijaté shromážděním vlastníků jen v případě, je-li pro to důležitý důvod. Při porovnání současné a předchozí právní úpravy nelze ztratit ze zřetele, že na rozdíl od předchozí právní úpravy, kdy přehlasovaný vlastník jednotky mohl požádat soud o rozhodnutí jen tehdy, šlo-li o „důležitou záležitost“ (§ 11 odst. 3 věta třetí zákona o vlastnictví bytů), nová úprava umožňuje přezkum usnesení shromáždění vlastníků pouze v případě, je-li pro to „důležitý důvod“ (§ 1209 odst. 1 o. z.); současně však stále hovoří o „rozhodnutí o záležitosti“. Ačkoli tedy není pochyb o tom, že nová právní úprava mění dřívější pojmosloví užívané pro vyjádření věcného omezení práva na přezkoumání usnesení přijatého shromážděním vlastníků, podle přesvědčení dovolacího soudu lze už na tomto místě předeslat, že nejde o natolik výraznou změnu, že by sama o sobě odůvodňovala opuštění dosavadního přístupu. Přesto však je zapotřebí se vypořádat s možnými výkladovými variantami, které z dotčené terminologické změny pramení.
Podle dovolatelky se má důležitost důvodu pro přezkoumání rozhodnutí přijatého shromážděním posuzovat na základě úvahy o závažnosti namítaných příčin neplatnosti napadeného usnesení, tj. zejména podle toho, jak podstatně byla (měla být) porušena práva přehlasovaného vlastníka při přijímání dotčeného usnesení, resp. jak závažné následky způsobilo (mělo způsobit) vytýkané porušení zákona či stanov. Dále přichází do úvahy výkladové varianty, podle nichž se má důležitost důvodu pro přezkoumání rozhodnutí přijatého shromážděním hodnotit buď podle závažnosti obsahu napadeného usnesení (objektivní přístup) nebo podle závažnosti motivu vedoucího k podání návrhu na zahájení řízení (subjektivní přístup). Nelze však opomenout ani výkladové varianty kombinující oba uvedené přístupy (kombinovaný přístup) buď tak, že k závěru, že v konkrétním případě je dán důležitý důvod pro přezkoumání rozhodnutí shromáždění vlastníků, je třeba dospět oběma přístupy současně (jak se domníval odvolací soud), nebo tak, že k uvedenému závěru postačí dojít kterýmkoli (jedním) z nich. Zákon neposkytuje spolehlivá vodítka, jež by umožňovala určit, která výkladová varianta nejlépe odpovídá charakteru nastaveného omezení. Podle názoru dovolacího soudu však lze k takovému určení dospět na základě smyslu a účelu ustanovení § 1209 odst. 1 o. z. K tomu lze uvést následující.
Účelem ustanovení § 1209 odst. 1 o. z. je ochrana práv a oprávněných zájmů vlastníků jednotek, jakož i obecná ochrana zákonnosti ve vnitřních poměrech společenství, resp. souladu těchto vnitřních poměrů s autonomní úpravou provedenou ve stanovách, a zprostředkovaně i ochrana všech dalších osob, jež mohou být těmito vnitřními poměry dotčeny.
Dovolací soud zastává názor, že dovolatelčin přístup k řešení uvedené otázky neobstojí. Aby totiž soud mohl učinit (kladný) závěr o tom, že napadené usnesení shromáždění vlastníků bylo (skutečně) přijato v rozporu se zákonem či stanovami společenství, musí být nejprve splněna podmínka, že k přezkumu napadeného usnesení existuje důležitý důvod ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z. Za správný však nelze pokládat ani přístup, který existenci důležitého důvodu ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z. zkoumá na podkladě motivu vedoucího k podání návrhu na přezkum usnesení přijatého shromážděním vlastníků (subjektivní přístup). V důsledku toho pak nelze pokládat za správné ani kombinované přístupy posuzování závažnosti důvodu pro přezkoumání napadeného usnesení. Nezbývá tedy, než přípustnost soudního přezkumu usnesení shromáždění vlastníků nadále hodnotit podle závažnosti obsahu napadeného usnesení, tedy – řečeno jinak – podle významu záležitosti, o níž bylo rozhodnuto dotčeným usnesením (objektivní přístup). V opačném případě by věcné omezení takového přezkumu ztrácelo jakýkoli smysl. Ačkoli tedy nová právní úprava mění dřívější pojmosloví užívané pro vyjádření věcného omezení práva na přezkoumání usnesení přijatého shromážděním, z účelu ustanovení § 1209 odst. 1 o. z. vyplývá, že dotčenou terminologickou změnu nelze pojímat jako odklon od dosavadního přístupu. Při výkladu slovního spojení „důležitý důvod“, užitého v citovaném ustanovení, proto lze vyjít z definice pojmu „důležitá záležitost“, k níž dospěla ustálená soudní praxe při aplikaci § 11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů, a dovodit, že důležitý důvod pro přezkoumání usnesení přijatého shromážděním je dán tehdy, jestliže dotčeným usnesením bylo rozhodnuto o záležitosti, která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek, nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 22. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 3246/2007, a z 19. března 2014, sp. zn. 26 Cdo 421/2014 /ústavní stížnosti podané proti citovaným usnesením odmítl Ústavní soud usneseními z 27. ledna 2009, sp. zn. I. ÚS 60/09, a ze 4. srpna 2014, sp. zn. IV. ÚS 1746/14/, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu z 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3706/2010, uveřejněný pod č. 95/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 8. července 2016, sp. zn. 26 Cdo 4386/2015).
V posuzovaném případě bylo napadeným usnesením rozhodnuto „o navýšení výpočtových listů o částku 155,- Kč na bytovou jednotku“ s tím, že z inkasovaných finančních prostředků budou financovány odměny členů výboru a příspěvky na úklid domu, které byly dosud hrazeny z fondu oprav. Současně s tím však nebylo rozhodnuto o odpovídajícím snížení příspěvků do uvedeného fondu. Skutečný význam napadeného usnesení tak spočívá ve zvýšení plateb do fondu oprav. Otázkou, zda a popřípadě kdy je míra závažnosti usnesení o navýšení plateb do fondu oprav natolik intenzivní, že tuto záležitost lze hodnotit jako „důležitou“, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 12. července 2016, sp. zn. 26 Cdo 5024/2015 (dále jen „citovaný rozsudek“). Z odůvodnění citovaného rozsudku přitom vyplývá, že otázku navýšení plateb do fondu oprav zásadně nelze považovat za záležitost, která přímo zasahuje do právního postavení vlastníků jednotek nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití, ledaže v konkrétním případě jde o navýšení extrémní. O takové navýšení však v souzené věci evidentně nejde. Přitom důležitý důvod pro přezkoumání napadeného usnesení nelze v tomto konkrétním případě spatřovat ani v tom, že dotčené usnesení zakládalo členům Společenství platební povinnost se zpětnou účinností. Zde totiž nelze odhlédnout od celkové výše takto „retroaktivně“ uložené platební povinnosti, která činila „pouhých“ 1.550,- Kč na bytovou jednotku (155,- Kč měsíčně za období od 1. července 2014 do 23. dubna 2015), což je částka, jež je ve zdejších socioekonomických poměrech vnímána spíše jako bagatelní. Za rozhodující pro konečný úsudek o nedostatku důležitého důvodu pro přezkoumání napadeného usnesení však dovolací soud i v tomto případě považuje okolnost, že možné výdaje z takto vybraných prostředků budou moci vlastníci jednotek ovlivnit hlasováním o konkrétních akcích souvisejících s domem, které budou projednávány na budoucích shromážděních a u kterých nelze případně ani vyloučit úvahu o „důležitém důvodu“ ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z. (srov. opět odůvodnění citovaného rozsudku).
Za této situace dospěl Nejvyšší soud k závěru, že z pohledu právních otázek otevřených dovolacímu přezkumu je napadené usnesení odvolacího soudu v konečném důsledku správné, a proto – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání usnesením (§ 243f odst. 4 o. s. ř.) zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal dovolatelku, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly Společenství v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.100,- Kč (§ 9 odst. 4 písm. c/ ve spojení s § 7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
Autor: -mha-