// Profipravo.cz / Vlastnictví bytů a nebytových prostor, SVJ 28.11.2016
Vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním společných částí domu
Z ustanovení § 9 odst. 1 ve spojení s § 9a odst. 1 písm. c) zákona č. 72/1994 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013 lze dovodit, že není-li ve stanovách společenství stanoveno jinak, je společenství vlastníků jednotek aktivně věcně legitimováno domáhat se (žalobou podanou u soudu) vydání bezdůvodného obohacení, jež získala třetí osoba užíváním společných částí domu nebo i jednotek ve spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek (členů společenství) na základě neplatné nájemní smlouvy (popřípadě bez právního důvodu).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 5610/2015, ze dne 22. 8. 2016
Dotčené předpisy:
§ 9 zák. č. 72/1994 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
§ 9a zák. č. 72/1994 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: vlastnictví bytů a nebytových prostor, SVJ; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce (správce „domu č. p. v P., na stavební parc. č. 4932“ – dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“) se změněnou žalobou domáhal zaplacení částky 561.000,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení). Žalobu odůvodnil tvrzením, že za období od 1. ledna 2002 do 8. prosince 2006 mu žalovaná nezaplatila adekvátní protiplnění za užívání nebytových prostor nacházejících se v suterénu předmětného domu (dále jen „předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“), které bývalý vlastník domu statutární město Pardubice pronajal nájemní smlouvou ze dne 30. dubna 1998 na dobu neurčitou její právní předchůdkyni společnosti TEPELNÉ HOSPODÁŘSTVÍ PARDUBICE, s.r.o., IČO: 60930560, za účelem provozování předávacích horkovodních tlakově nezávislých stanic (technologických zařízení zajišťujících dodávky tepla a teplé užitkové vody) za podle něj nepřiměřeně nízké a tudíž neplatně sjednané nájemné ve výši 1.000,- Kč ročně (které mu žalovaná také skutečně hradí).
K odvolání dřívější žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. května 2008, č. j. 22 Co 623/2007-241, změnil ve vyhovujícím výroku I. v pořadí první rozsudek Okresního soudu v Pardubicích (soudu prvního stupně) ze dne 27. dubna 2007, č. j. 7 C 61/2004-173 (ve znění opravného usnesení ze dne 24. května 2007, č. j. 7 C 61/2004-180), tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 31. března 2011, č. j. 22 Cdo 4646/2008-263, citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté odvolací soud usnesením ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 22 Co 623/2007-285, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. a ve výrocích o nákladech řízení a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 3. října 2013, č. j. 7 C 61/2004-356, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Odvolací soud nejprve usnesením ze dne 20. ledna 2015, č. j. 22 Co 375/2014-474, rozhodl, že na straně žalované bude v řízení pokračováno se společností Elektrárny Opatovice, a.s., se sídlem v Opatovicích nad Labem – Pardubice 2, IČO: 28800621, a to namísto původní žalované EBEH Opatovice, a.s., se sídlem v Opatovicích nad Labem – Pardubice 2, IČO: 45534292, (dříve jednající též pod obchodními firmami Elektrárny Opatovice, a.s., a International Power Opatovice, a.s.), a následně usnesením ze dne 7. dubna 2015, č. j. 22 Co 375/2014-492, zrušil citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně (chybně označený číslem jednacím 7 C 61/2014-356, namísto správného čísla jednacího 7 C 61/2004-356) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Zatímco soud prvního stupně – s odkazem na ustanovení § 9 odst. 1 a 10 a § 9a odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění po novele provedené zákonem č. 451/2001 Sb. (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“) – dovodil, že žalobce nemůže mít aktivní věcnou legitimaci k vymáhání uplatněného nároku (tu podle něj mohou mít pouze vlastníci jednotek v domě, jsou-li právě oni spoluvlastníky předmětných nebytových prostor), dospěl odvolací soud k opačnému závěru. Zde předně zdůraznil, že je-li společenství vlastníků jednotek (dále též jen „společenství“) ze zákona (z ustanovení § 9a odst. 1 písm. c/ zákona č. 72/1994 Sb.) oprávněno vlastním jménem uzavírat mimo jiné smlouvy o nájmu společných částí domu nebo i jednotek ve spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek, nepochybně mu svědčí nejen právo na zaplacení dlužného nájemného z takových prostor, nýbrž i právo na vydání bezdůvodného obohacení získaného jejich užíváním na základě neplatné nájemní smlouvy (ale i bez právního důvodu). Podle jeho názoru je tomu tak proto, že opačný závěr by vedl k stěží akceptovatelnému důsledku, že v situaci, kdy v řízení, v němž se společenství (jako pronajímatel) domáhá zaplacení dlužného nájemného, k jehož vymáhání je jinak aktivně věcně legitimováno, vyjde najevo, že je neplatná nájemní smlouva, kterou uzavřelo s žalovaným (jako nájemcem), musejí vstoupit do řízení na jeho místo jednotliví vlastníci jednotek, jinak žalující strana nemůže ve sporu uspět. Dodal, že ve prospěch závěru, že společenství je aktivně věcně legitimováno k vydání bezdůvodného obohacení, jež získala třetí osoba užíváním společných částí domu nebo i jednotek ve spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek na základě neplatné nájemní smlouvy (či bez právního důvodu), navíc hovoří též právní názory zastávané v již ustálené soudní praxi, která řeší příbuznou problematiku (v této souvislosti odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu z 15. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 3372/2007, uveřejněný pod č. 61/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 24. listopadu 2010, sp. zn. 22 Cdo 3281/2008, a z 11. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3269/2010, uveřejněný pod č. 106/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. června 2011, sp. zn. 1 As 38/2011, uveřejněný pod č. 2513/2012 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle § 219a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“), a věc mu – s odkazem na ustanovení § 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. – vrátil k dalšímu řízení.
Proti zrušujícímu usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 o. s. ř. Především namítla, že odvolací soud, aniž k tomu byl oprávněn, se odchýlil od právního názoru vyjádřeného v jeho dřívějším (zrušujícím) rozhodnutí, jestliže nyní dovodil, že žalobce může být k vymáhání uplatněného nároku (je-li vůbec dán) aktivně věcně legitimován. Podle jejího mínění totiž odvolací soud smí svůj předchozí (závazný) právní názor změnit zásadně jen tehdy, jestliže neobstojí ve světle nové judikatury (zde poukázala mimo jiné na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007). V dané věci však žádný judikatorní posun v mezidobí nenastal. Poté vyjádřila přesvědčení, že dotčený právní názor navíc není ani správný. V této souvislosti podotkla, že byť ustanovení § 9a odst. 1 písm. c/ zákona č. 72/1994 Sb. opravňuje společenství uzavírat smlouvy o nájmu společných částí domu či jednotek ve spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek, nelze z něj dovodit, jak to chybně učinil odvolací soud, že je též oprávněno vymáhat u soudu dlužné nájemné, resp. bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatné nájemní smlouvy. Měla za to, že v tomto ohledu odvolací soud přehlédl ustanovení § 9a odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., které jako jediné ustanovení obsažené v citovaném zákoně přiznává společenství kompetenci vymáhat určité nároky u soudu, přičemž tak činí pouze ve vztahu k plnění povinností uložených příslušným orgánem společenství podle daného zákona vlastníkům jednotek; ve všech ostatních případech však platí obecná zásada, že majetková práva ke společným prostorám v domě svědčí výhradně vlastníkům jednotek (z titulu podílového spoluvlastnictví), kteří jsou také výlučně oprávněni je na základě vlastní vůle, vlastním jménem a na vlastní účet uplatňovat u soudu. Poukázala rovněž na to, že žalobce neuzavřel (jako pronajímatel) nájemní smlouvu, o níž opírá uplatněný nárok, a může se tedy domáhat zaplacení žalované částky toliko z titulu bezdůvodného obohacení získaného užíváním předmětných nebytových prostor bez právního důvodu. Pakliže však není vlastníkem dotčených prostor (pouze je „spravuje“), nemůže být ani subjektem, na jehož úkor se mohla jejich užíváním bezdůvodně obohatit. Podle ní tak i z tohoto důvodu není žalobce v daném sporu aktivně věcně legitimován. Vzhledem k tomu zastávala stanovisko, že judikatura, na níž odkázal odvolací soud, není poměrům souzené věci přiléhavá, a vyslovila názor, že v předestřeném kontextu nebyla otázka aktivní věcné legitimace společenství dovolacím soudem doposud řešena. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdí.
Žalobce ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost použitých dovolacích námitek, poukázal rovněž na to, že je vadný uplatněný dovolací návrh, a navrhl, aby z tohoto důvodu bylo dovolání odmítnuto, eventuálně zamítnuto, neshledá-li dovolací soud důvod pro jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud dovolání žalované (dovolatelky) proti napadenému usnesení odvolacího soudu projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení hmotněprávní otázky, jež v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a sice otázky, zda společenství vlastníků jednotek je aktivně věcně legitimováno k vymáhání bezdůvodného obohacení, jež získala třetí osoba užíváním společných částí domu nebo i jednotek ve spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek (členů společenství) na základě neplatné nájemní smlouvy (popřípadě bez právního důvodu). Již jen na okraj lze poznamenat, že dovolací soud dovolání neodmítl (jak jej k tomu nabádal žalobce), neboť případné nedostatky dovolacího návrhu obecně nepředstavují vadu, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Posléze uvedenou vadu dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnila námitkou, že odvolací soud se odchýlil od právního názoru vyjádřeného ve svém dřívějším (zrušujícím) rozhodnutí, aniž k tomu byl oprávněn. Uvedená dovolací námitka však nemůže být opodstatněná už proto, že ze žádného ustanovení občanského soudního řádu nelze dovodit, že by odvolací soud nemohl již jednou vyslovený právní názor ve věci v pozdějším odvolacím řízení změnit (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněného pod č. 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelka sice na citované rozhodnutí v dovolání odkázala, avšak nelze přisvědčit její úvaze, že odvolací soud smí svůj předchozí (závazný) právní názor změnit zásadně jen tehdy, jestliže neobstojí ve světle nové judikatury. Současně však nelze ani přehlédnout, že právní závěry vztahující se k otázce aktivní věcné legitimace žalobce odvolací soud opřel převážně o rozhodovací praxi (vyšších) soudů až z doby po vydání předchozího (kasačního) rozhodnutí, v němž při řešení uvedené otázky dospěl k odlišným závěrům. Lze proto uzavřít, že vytýkaný postup odvolacího soudu není vadou, natož vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Právní poměry účastníků, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, dovolací soud posuzoval podle dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), tj. především podle zákona č. 72/1994 Sb. a dále také zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Podle § 9 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. společenství vlastníků jednotek (dále jen "společenství") je právnická osoba, která je způsobilá vykonávat práva a zavazovat se pouze ve věcech spojených se správou, provozem a opravami společných částí domu (dále jen "správa domu"), popřípadě vykonávat činnosti v rozsahu tohoto zákona a činnosti související s provozováním společných částí domu, které slouží i jiným fyzickým nebo právnickým osobám. Společenství může nabývat věci, práva, jiné majetkové hodnoty, byty nebo nebytové prostory pouze k účelům uvedeným ve větě první. Ve smyslu § 9a odst. 1 písm. c/ zákona č. 72/1994 Sb. je společenství oprávněno činit právní úkony, především uzavírat smlouvy ve věcech předmětu své činnosti podle tohoto zákona, zejména k nájmu v případech nájmu společných částí domu a dále k nájmu jednotek ve spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek.
Na tomto místě je zapotřebí připomenout, že v případě společenských vztahů upravených zákonem č. 72/1994 Sb. nutně vystupuje do popředí otázka vzájemných vztahů jednotlivých vlastníků, resp. spoluvlastníků, jejichž zájmy se nevyhnutelně ocitají ve vícestranných interakcích. Více než jinde se zde projevuje specifická povaha takto založeného vlastnického práva, která je dána dualistickou koncepcí spočívající ve výlučném vlastnictví bytové jednotky na straně jedné a v podílovém spoluvlastnictví společných částí domu na straně druhé. Je zřejmé, že kombinace výlučného a podílového (spolu)vlastnictví vytváří zvláštní podmínky pro realizaci takto pojatého vlastnického práva, které se projevují ve zvýšené míře jak u práv, tak i povinností (srov. usnesení Ústavního soudu z 19. ledna 2012, sp. zn. II. ÚS 2973/09, a z 15. prosince 2015, sp. zn. I. ÚS 752/15). Nejvyšší soud se již dříve přihlásil také k názoru vyslovenému v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 13. března 2001, sp. zn. Pl. ÚS 51/2000, že vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru je z podstaty věci nutně omezeno v rozsahu, ve kterém je třeba respektovat nutnost hospodaření s budovou jako celkem. Práva jednotlivých vlastníků jsou pak omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků jednotek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 19. března 2014, sp. zn. 26 Cdo 421/2014). Důsledky vyplývající pro vlastníky jednotek z uvedeného omezení řeší shora citovaná zákonná úprava zavedením tzv. společenství vlastníků jednotek (dále opět jen „společenství“), které vzniká přímo ze zákona (v domě s nejméně pěti jednotkami, z nichž alespoň tři jsou ve vlastnictví tří různých vlastníků – viz § 9 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb.) a jehož hlavním účelem je zabezpečovat řádný výkon činností spojených se správou, provozem a opravami společných částí domu. K naplnění tohoto účelu jej zmíněná právní úprava předně prohlašuje za právnickou osobu, čímž mu přiznává způsobilost mít práva a povinnosti, tedy právní subjektivitu. Vedle toho mu zároveň poskytuje v rozsahu předmětu jeho činnosti oprávnění nabývat práva a povinnosti vlastními právními úkony, tj. právně jednat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2015, sp. zn. 26 Cdo 811/2015, který byl na zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu konaném dne 8. června 2016 schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Z toho, že společenství vzniká přímo ze zákona a má právní subjektivitu i způsobilost právně jednat (byť omezenou na stanovený předmět činnosti), současně vyplývá, že ve věcech spojených se správou domu nejedná z pouhého pověření vlastníků jednotek, nýbrž vykonává svá práva a povinnosti jako by samo bylo vlastníkem (viz obdobně důvodová zpráva k zákonu č. 103/2000 Sb., zvláštní část, čl. I, výklad k bodu 8; citovaná důvodová zpráva je dostupná např. v ASPI pod identifikačním číslem /ASPI ID/ LIT52396CZ). Jestliže tedy ustanovení § 9a odst. 1 písm. c/ zákona č. 72/1994 Sb. výslovně zahrnuje mezi právní úkony, jež je společenství oprávněno činit v rámci předmětu své činnosti (správy domu ve smyslu § 9 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb.), smlouvy o nájmu společných částí domu nebo i jednotek ve spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek, je zřejmé, že společenství přísluší tyto smlouvy uzavírat namísto vlastníků jednotek, a to tzv. vlastním jménem a na vlastní účet.
V rozsudku ze dne 18. října 2001, sp. zn. 28 Cdo 1603/2001, uveřejněném pod č. C 793 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud vyložil, že obecné vymezení nájemní smlouvy (§ 663 obč. zák.) definuje nájemní smlouvu jako závazkový úplatný vztah mezi pronajímatelem a nájemcem, v němž pronajímatel přenechává za úplatu nájemci věc, aby ji dočasně (ve sjednané době) užíval nebo z ní bral i užitky. Jestliže tedy zákonodárce svěřil společenství rovněž kompetenci uzavírat – vlastním jménem a na vlastní účet – smlouvy o nájmu společných částí domu nebo i jednotek ve spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek, nelze mít žádných pochyb o tom, že výnosy z uvedených prostor (úplata za jejich užívání třetími osobami) jsou ze zákona jeho příjmem (a nikoli příjmem jednotlivých vlastníků jednotek). V této souvislosti však dovolací soud nepřehlédl, že jde-li o jednotky ve spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek, pak ustanovení § 9a odst. 1 písm. c/ zákona č. 72/1994 Sb. povolává společenství k jejich pronajímání namísto vlastníků jednotek přesto, že toto oprávnění nemá bezprostřední návaznost na hlavní předmět činnosti této právnické osoby (zabezpečování správy, provozu a oprav společných částí domu). Z tohoto důvodu zastává dovolací soud názor, že vlastníci jednotek mohou uvedenou kompetenci společenství „odejmout“, a to na základě odlišné úpravy této otázky ve stanovách společenství. Jestliže však v této věci takto neučinili, náleží společenství výnosy jak ze společných částí domu, tak jednotek ve spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek, a to i tehdy, užívala-li je třetí osoba na základě neplatné nájemní smlouvy nebo i bez právního důvodu. V takovém případě se totiž dotčená osoba bezdůvodně obohacuje nikoli na úkor (spolu)vlastnického práva jednotlivých vlastníků jednotek, nýbrž na úkor práva společenství spravovat svěřený majetek, zahrnujícího rovněž oprávnění jej – namísto vlastníků jednotek – za úplatu přenechat do užívání třetím osobám (zejména v situaci, kdy jej dočasně nepotřebuje k plnění jiných úkolů v rámci stanoveného předmětu činnosti), neboť je to právě společenství, jemuž takto ušlo nájemné, na něž by jinak mělo právo, pokud by spravovaný majetek (platně) pronajalo, a jemuž je proto zapotřebí tuto ztrátu vyrovnat podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 451 a násl. obč. zák.).
Z vyložených důvodů dovolací soud dospěl k závěru, že z ustanovení § 9 odst. 1 ve spojení s § 9a odst. 1 písm. c/ zákona č. 72/1994 Sb. lze dovodit, že není-li ve stanovách společenství stanoveno jinak, je společenství vlastníků jednotek aktivně věcně legitimováno domáhat se (žalobou podanou u soudu) vydání bezdůvodného obohacení, jež získala třetí osoba užíváním společných částí domu nebo i jednotek ve spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek (členů společenství) na základě neplatné nájemní smlouvy (popřípadě bez právního důvodu).
Již jen na okraj dovolací soud – s ohledem na uplatněné dovolací námitky – podotýká, že věcnou legitimaci má ten z účastníků řízení, který je nositelem hmotného práva, o něž v řízení jde (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2005, sp. zn. 30 Cdo 629/2005, uveřejněný pod č. C 3503 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Svědčí-li tedy společenství nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jež získala třetí osoba užíváním společných částí domu nebo i jednotek ve spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek, nelze mu upřít ani oprávnění domáhat se jeho splnění soudní cestou v případě, že mu povinná osoba bezdůvodné obohacení nevydá dobrovolně. Opačný závěr by vedl k absurdnímu důsledku spočívajícímu v tom, že zde nebude nikdo, kdo by jako osoba aktivně věcně legitimovaná mohl příslušný nárok úspěšně vymáhat. Zbývá dodat, že dovolatelkou odkazované ustanovení § 9a odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. se nijak nedotýká vnějších vztahů společenství, a tudíž ani nikterak nepřekáží možnosti společenství účinně se domoci svých (zejména porušených) práv vůči třetím osobám v občanském soudním řízení; o tom ostatně svědčí rovněž dosavadní judikatura Nejvyššího soudu (viz zejména rozhodnutí, na něž poukázal odvolací soud, a dále např. rozsudky z 12. listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 2175/2014, či ze 16. června 2015, sp. zn. 26 Cdo 811/2015, jenž již byl zmíněn na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí).
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že z pohledu otázky otevřené dovolacímu přezkumu napadené usnesení v konečném důsledku obstojí. Má-li se podle napadeného usnesení soud prvního stupně v dalším řízení zabývat rovněž obranou žalovaného založenou na tvrzení, že k užívání předmětných nebytových prostor jej opravňuje zákonné věcné břemeno, vezme – oproti v této souvislosti vyřčenému právnímu názoru odvolacího soudu stran možnosti žalobcova částečného úspěchu ve sporu – na zřetel, že právo na zaplacení „přiměřených nákladů na zachování a opravy věci zatížené věcným břemenem“ vychází z jiného skutku (skutkového děje), než jak byl vylíčen v žalobě, pročež jeho přiznání v daném řízení předpokládá změnu žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 30. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod č. 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), kterou však žalobce dosud neučinil.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-