// Profipravo.cz / Vlastnictví bytů a nebytových prostor, SVJ 04.10.2016
Důležitá záležitost ve smyslu § 11 odst. 3 zák. č. 72/1994 Sb.
I. Usnesení shromáždění vlastníků jednotek, jímž byly zvýšeny zálohy do fondu oprav o 50 %, není důležitou záležitostí, o níž by měl rozhodovat soud podle § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb.
Usnesení týkající se zvýšení záloh do fondu oprav sice zasahuje do majetkové sféry vlastníků jednotek v tom smyslu, že budou z tohoto titulu platit více než v dřívější době; nelze však přehlédnout, že přece jen jde o „pouhé“ zvýšení (navíc nikoli extrémní) záloh a možné výdaje z takto vybraných prostředků budou moci vlastníci bytových jednotek ovlivnit hlasováním o konkrétních akcích souvisejících s domem, které budou projednávány na budoucích shromážděních a u kterých nelze případně ani vyloučit úvahu o „důležité záležitosti“. S dovolatelem lze souhlasit v tom, že opačný výklad by nutně vedl k tomu, že důležitou záležitostí by bylo prakticky jakékoliv usnesení shromáždění, jehož obsahem by byla platební povinnost vlastníka bytové jednotky ve prospěch společenství. Byť se tedy dané usnesení dotkne finanční sféry vlastníků jednotek, jde ve své podstatě jen o usnesení související s obvyklou správou domu.
II. Důležitou záležitostí ve smyslu § 11 odst. 3 zák. č. 72/1994 Sb. není ani usnesení o pověření správou domu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 5024/2015, ze dne 12. 7. 2016
Dotčené předpisy: § 11 odst. 3 zák. č. 72/1994 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: vlastnictví bytů a nebytových prostor, SVJ; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobou podanou dne 16. března 2007 se žalobce – po jejím částečném zpětvzetí – domáhal vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků jednotek, konaného dne 17. září 2006 (dále též jen „shromáždění“ a „předmětné usnesení“, resp. „usnesení“), Společenství SPOJOVACÍ č. p. 560, se sídlem v Milovicích nad Labem, Spojovací 560 (dále jen „společenství“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), pokud jím bylo schváleno zvýšení zálohy do fondu oprav o 50 % od října 2006 a správou domu byla pověřena „firma paní G.“ (dále opět jen „firma paní G.“).
Městský soud v Praze (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. července 2013, č. j. 71 Cm 213/2007˗236, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení státu a účastníků (výroky II. a III.).
Z provedených důkazů zjistil mimo jiných i následující skutečnosti. Žalobce (vlastník bytových jednotek v domě žalovaného s podílem ve výši 40 %), resp. předseda jeho představenstva Ing. H., se zúčastnil jednání výboru společenství konaného dne 11. července 2006, na němž se připravoval program a stanovil termín konání shromáždění vlastníků jednotek (na den 17. září 2006), pro což Ing. H. hlasoval. Dne 17. září 2006 se pak skutečně konalo shromáždění vlastníků jednotek, jemuž žalobce přítomen nebyl a na němž byla přijata mimo jiných i usnesení o zvýšení záloh do fondu oprav o 50 % od 1. října 2006 (čímž měly být do budoucna zajištěny dostatečné finanční prostředky na plánovanou opravu střechy) a o pověření firmy paní G. správou domu. Podle článku IV. bodu 4 věty první stanov žalovaného, platných k 8. srpnu 2004 (dále jen „stanovy“), o svolání shromáždění musí být členové společenství vyrozuměni nejméně patnáct dní před konáním shromáždění, a to pozvánkou pro tu kterou bytovou jednotku zaslanou na adresu vlastníka bytové jednotky uvedenou v příslušném listu vlastnictví nebo zveřejněním pozvánky vyvěšením na domovní vývěsce ve společných prostorách domu v místě, jímž procházejí při vstupu do domu všichni obyvatelé bytových jednotek v domě, případně jiným způsobem. Žalovaný neprokázal, že žalobci doručil písemnou pozvánku na shromáždění konané dne 17. září 2006. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně předně dovodil, že ustanovení článku IV. bodu 4 věty první stanov není jednoznačné, a proto je absolutně neplatné pro neurčitost ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). Vzhledem k uvedenému je na místě postup podle § 1 odst. 2 ve spojení s článkem VII. odst. 7 a článkem VII. odst. 8 větou první nařízení vlády č. 371/2004 Sb., kterým se vydávají vzorové stanovy společenství vlastníků jednotek, podle nichž se shromáždění svolává písemnou formou, která se doručí všem členům společenství a současně vyvěsí v domě na domovní vývěsce společenství, a písemná pozvánka musí být doručena a současně vyvěšena nejméně patnáct dní před dnem konání shromáždění. Jelikož žalovaný neprokázal, že žalobci doručil písemnou pozvánku na shromáždění konané dne 17. září 2006, uzavřel, že žalobce nebyl na schůzi shromáždění řádně pozván. Shledal, že žaloba byla podána včas (v šestiměsíční prekluzivní lhůtě od přijetí napadených usnesení), osobou k tomu aktivně věcně legitimovanou (vlastníkem jednotek, který nebyl na shromáždění přítomen z důvodu, že nebyl řádně pozván), avšak nelze jí vyhovět, neboť směřuje proti usnesením, jimiž nebylo rozhodnuto o důležité záležitosti ve smyslu ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném v době konání shromáždění (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“). Nejde totiž o případ, kdy by usnesením bylo zasaženo do vlastnického práva vlastníka bytové jednotky nebo kdy by bylo zasaženo do jeho právního postavení. Dodal, že k přijetí takových usnesení se ani nevyžaduje kvalifikovaná většina.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. června 2015, č. j. 7 Cmo 497/2013˗266, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že je neplatné usnesení shromáždění o zvýšení zálohy do fondu oprav o 50 % od 1. října 2006 a o pověření firmy paní G. správou domu; současně rozhodl o nákladech řízení státu a účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který doplnil o zjištění, že podle článku IV. odst. 2 písm. g/ stanov náleží do výlučné pravomoci shromáždění zejména rozhodování o zřízení fondů za účelem údržby a oprav domu, rekonstrukce domu, technického zhodnocení domu, zakoupení pozemku a dalších investic spojených se správou domu, o způsobu tvorby těchto fondů, zejména o stanovení příspěvku členů společenství do těchto fondů a nakládání s těmito fondy. Podle článku IV. odst. 2 písm. p/ stanov do výlučné pravomoci shromáždění zejména náleží rozhodování o způsobu výkonu správy domu a pozemku, případně činností uvedených v článku II. Podle článku XI. odst. 2 stanov společenství může na základě rozhodnutí shromáždění zajišťováním správy domu a činností pověřit jinou osobu (správce) náležitě odborně kvalifikovanou, která správu bude provádět za úplatu, která nesmí přesahovat cenu obvyklou za tento druh činnosti. Podle zápisu ze shromáždění vlastníků jednotek konaného dne 17. září 2006 byla v rámci projednávání bodu 4., označeného jako Nabídky opravy střechy, přijata kromě jiných usnesení, že od 1. října se zvyšuje záloha do fondu oprav o 50 % a po ukončení správy domu „Domosem“ převezme následující den správu domu firma paní G. Poté, co dokazování takto doplnil a ve zbylém rozsahu se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, shodně s ním dovodil, že žaloba byla podána v zákonné šestiměsíční lhůtě osobou aktivně věcně legitimovanou (přehlasovaným vlastníkem jednotek, jenž se nezúčastnil shromáždění konaného dne 17. září 2006 proto, že nebyl řádně obeslán) a že obě napadená usnesení shromáždění přijatá dne 17. září 2006 patří do působnosti shromáždění vlastníků jednotek. Neztotožnil se však se závěrem, že nejde o usnesení, jimiž by bylo rozhodnuto o důležité záležitosti ve smyslu ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. Usnesení shromáždění o zvýšení zálohy do fondu oprav o 50 % od 1. října 2006 je podle jeho názoru důležitou záležitostí, neboť zasahuje přímo do žalobcovy majetkové sféry a tudíž do jeho právního postavení jako vlastníka jednotek. Usnesení o převzetí správy domu firmou paní G. je podle jeho názoru záležitostí týkající se společenství samotného a v důsledku toho zasahuje též do právního postavení vlastníků jednotek jako členů společenství, tj. je důležitou záležitostí, neboť se týká nakládání s majetkovými prostředky vlastníků jednotek, které společenství pouze spravuje. Obě napadená usnesení shledal neplatnými, neboť žalobce nebyl na shromáždění konané dne 17. září 2006 řádně pozván, čímž byla porušena pravidla pro svolávání shromáždění, které napadená usnesení přijalo. Usnesení o převzetí správy domu firmou paní G. shledal neplatným rovněž pro jeho neurčitost, neboť z něj není jasné, která konkrétní firma má převzít správu domu. Měl za to, že vyslovením neplatnosti usnesení o zvýšení záloh do fondu oprav o 50 % od 1. října 2006 nedojde k zásahu do práv třetích osob nabytých v dobré víře, neboť se týká pouze vlastníků jednotek. Stejně tak nedojde k zásahu do práv třetích osob nabytých v dobré víře vyslovením neplatnosti usnesení o převzetí správy domu firmou paní G., neboť v něm není uveden konkrétní správce domu a tudíž nelze ani určit, která fyzická či právnická osoba by mohla být vyslovením neplatnosti tohoto usnesení dotčena na svých právech nabytých v dobré víře. Dodal, že i usnesení shromáždění, pro jejichž přijetí stačí prostá většina, mohou zasáhnout do samotného právního postavení vlastníků jednotek nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jejich využití, případně i do právního postavení společenství samotného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), a odůvodnil zejména konstatováním, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle jeho názoru odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda napadená usnesení představují důležitou záležitost ve smyslu ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb.; neposuzoval totiž všechny aspekty této otázky, jak byly vymezeny judikaturou dovolacího soudu. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 28 Cdo 3246/2007, 29 Cdo 3706/2010, 29 Cdo 3399/2010, 26 Cdo 421/2014 a 29 Cdo 2276/2012. Podle jeho mínění se odvolací soud náležitě nezabýval hledisky, jež jsou významná pro posuzování otázky důležité záležitosti, své závěry neodůvodnil a pouze obecně konstatoval zásah do samotného právního postavení žalobce jako vlastníka jednotky, aniž vysvětlil, jakým konkrétním způsobem obě napadená usnesení zasáhla do samotného právního postavení vlastníků jednotek nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví; vycházel tak pouze z možného zásahu, aniž skutečný zásah a jeho dopady náležitě posoudil. V tomto ohledu považoval rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné. Dodal, že z pohledu odvolacího soudu by pak důležitou záležitostí bylo prakticky jakékoliv usnesení shromáždění společenství, jehož obsahem je platební povinnost vlastníka ve prospěch společenství nebo rozhodování o správě domu včetně určení osoby správce. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 28 Cdo 3246/2007 či 26 Cdo 421/2014 a uvedl, že provádění oprav domu a s tím související povinnost spolupodílet se na jejich financování prostřednictvím plateb do fondu oprav není důležitou záležitostí; proto ani otázka příspěvků do fondu oprav nemůže být důležitou záležitostí. Uvedl, že vyslovením neplatnosti napadených usnesení došlo k zásahu do práv třetích osob, zejména ostatních vlastníků jednotek v domě, zhotovitelů stavebních prací či dalších dodavatelů a správce domu. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost použitých dovolacích námitek. Měl za to, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zde poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 29 Cdo 3706/2010 a 29 Cdo 2276/2012. Zdůraznil, že v letech 2003 a 2004 vložil do fondu oprav žalovaného částku 3.986.264,- Kč a tyto prostředky mu nebyly nikdy vráceny. Dále uvedl, že usnesení, kterým byla správa domu svěřena firmě paní G., je neurčité, neboť v něm není vymezena odpovědnost konkrétní osoby za správu domu. Nebylo v tomto směru ani provedeno řádné výběrové řízení a rovněž členům žalovaného nebyl předložen návrh smlouvy o správě domu s firmou paní G. Dodal, že na shromáždění vlastníků jednotek nebyl řádně pozván, čímž byla porušena pravidla pro svolávání shromáždění. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 2. ve spojení s čl. VII. zákona č. 293/2013 Sb.). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázek hmotného práva (otázek, zda předmětná usnesení představují důležitou záležitost ve smyslu § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb.), při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Předně dovolací soud zdůrazňuje, že zpochybňoval-li dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – právní posouzení věci odvolacím soudem i prostřednictvím skutkových námitek, uplatnil tím nepřípustný dovolací důvod.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní poměry účastníků, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, dovolací soud posuzoval podle dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. jde-li o důležitou záležitost, může přehlasovaný vlastník jednotky požádat soud, aby o ní rozhodl.
Citované ustanovení zakládá přehlasovanému vlastníku právo obrátit se na soud v případě, že nesouhlasí s usnesením, které přijalo shromáždění vlastníků jednotek v důležité záležitosti. Jeho účelem je ochrana práv a oprávněných zájmů vlastníků jednotek, jakož i obecná ochrana zákonnosti ve vnitřních poměrech společenství, resp. souladu těchto vnitřních poměrů s autonomní úpravou provedenou ve stanovách, a zprostředkovaně i ochrana všech dalších osob, jež mohou být těmito vnitřními poměry dotčeny (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3706/2010, uveřejněného pod č. 95/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Postupem podle § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. se přehlasovaný vlastník jednotky může u soudu domáhat pouze určení (vyslovení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním; naléhavý právní zájem na takovém určení prokazovat nemusí a citované ustanovení brání tomu, aby byla platnost usnesení přijatých shromážděním vlastníků jednotek posuzována v jiném řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010, uveřejněný pod č. 58/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z možnosti podat návrh na přezkum rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek v důležité záležitosti (§ 11 odst. 3 věta třetí zákona č. 72/1994 Sb.) není bez dalšího vyloučen ani vlastník jednotky, který se hlasování nezúčastnil a s rozhodnutím nesouhlasí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 1423/2009). Přitom však nelze přehlédnout, že při rozhodování podle § 11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. jde o zásah veřejné moci do soukromoprávních vztahů, a proto je třeba vykládat takto upravený institut restriktivně a připustit jej pouze ve zcela odůvodněných a výjimečných případech. Právo obrátit se na soud se žalobou proti usnesení přijatému shromážděním je proto omezeno (právě s ohledem na zachování právní jistoty společenství a vlastníků jednotek, jakož i třetích osob), nejen z hlediska osobního a časového, nýbrž i z hlediska věcného; uplatnit je může jen přehlasovaný vlastník jednotky (osobní omezení), pouze do uplynutí prekluzivní lhůty šesti měsíců ode dne přijetí rozhodnutí (omezení časové) a jen tehdy, jde-li o důležitou záležitost (omezení věcné) – viz odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1edna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3706/2010, uveřejněného pod číslem 95/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
K výkladu slovního spojení „důležitá záležitost“ se Nejvyšší soud vyjádřil již v usnesení ze dne 22. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 3246/2007 (ústavní stížnost podanou proti citovanému usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. I. ÚS 60/90). V něm dovodil, že důležitou záležitostí ve smyslu § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. se rozumí taková záležitost, která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek, nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití. Podle takto nastavených kritérií však neposuzoval „důležitost“ zamýšlených úprav domu srovnatelných s jeho celkovou revitalizací, nýbrž až následné „provádění těchto úprav a s tím související povinnost spolupodílet se na jejich financování prostřednictvím zálohových plateb do fondu rezerv a oprav a placení příspěvků či vkladů do fondů doplňkové tvorby a účelové tvorby“. V citovaném rozhodnutí pak uzavřel, že v tam posuzovaném usnesení shromáždění nešlo o důležitou záležitost (o níž by měl rozhodovat soud podle § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb.).
Uvedený závěr lze vztáhnout i na projednávanou věc, jde-li o usnesení shromáždění, jímž byly zvýšeny zálohy do fondu oprav o 50 % od 1. října 2006, kteréžto usnesení bylo přijato za účelem zajištění prostředků na teprve plánovanou opravu střechy předmětného domu, o níž tedy dosud rozhodnuto nebylo. Bude-li o ní (či o jiné záležitosti související s domem) v budoucnu rozhodováno s tím, že bude financována z prostředků takto získaných do fondu oprav, lze teprve ve vztahu k takovému usnesení uvažovat o důležité záležitosti ve smyslu § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb., resp. tehdy už ve smyslu § 1209 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Názor, že v případě tohoto usnesení jde o záležitost, která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek, nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití, lze však pokládat za hypotetický, tedy nejistý, a navíc ničím nepodložený. Usnesení týkající se zvýšení záloh do fondu oprav sice zasahuje do majetkové sféry vlastníků jednotek v tom smyslu, že budou z tohoto titulu platit více než v dřívější době; nelze však přehlédnout, že přece jen jde o „pouhé“ zvýšení (navíc nikoli extrémní) záloh a možné výdaje z takto vybraných prostředků budou moci vlastníci bytových jednotek ovlivnit hlasováním o konkrétních akcích souvisejících s domem, které budou projednávány na budoucích shromážděních a u kterých nelze případně ani vyloučit úvahu o „důležité záležitosti“. S dovolatelem lze souhlasit v tom, že opačný výklad by nutně vedl k tomu, že důležitou záležitostí by bylo prakticky jakékoliv usnesení shromáždění, jehož obsahem by byla platební povinnost vlastníka bytové jednotky ve prospěch společenství. Byť se tedy dané usnesení dotkne finanční sféry vlastníků jednotek, jde ve své podstatě jen o usnesení související s obvyklou správou domu.
K usnesení o převzetí správy domu firmou paní G. lze uvést následující. V případě společenských vztahů upravených zákonem č. 72/1994 Sb. nutně vystupuje do popředí otázka vzájemných vztahů jednotlivých vlastníků, resp. spoluvlastníků, jejichž zájmy se nevyhnutelně ocitají ve vícestranných interakcích. Více než jinde se zde projevuje specifická povaha takto založeného vlastnického práva, která je dána dualistickou koncepcí spočívající ve výlučném vlastnictví bytové jednotky na straně jedné a v podílovém spoluvlastnictví společných částí domu na straně druhé. Je zřejmé, že kombinace výlučného a podílového (spolu)vlastnictví vytváří zvláštní podmínky pro realizaci takto pojatého vlastnického práva, které se projevují ve zvýšené míře jak u práv, tak i povinností (srov. usnesení Ústavního soudu z 19. ledna 2012, sp. zn. II. ÚS 2973/09, a z 15. prosince 2015, sp. zn. I. ÚS 752/15). Nejvyšší soud se již dříve přihlásil k názoru vyslovenému v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 13. března 2001, sp. zn. Pl. ÚS 51/2000, že vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru je z podstaty věci nutně omezeno v rozsahu, ve kterém je třeba respektovat nutnost hospodaření s budovou jako celkem. Práva jednotlivých vlastníků jsou pak omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků jednotek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. března 2014, sp. zn. 26 Cdo 421/2014). Z těchto důvodů nelze usuzovat, že zde jde o důležitou záležitost.
Z řečeného vyplývá, že záležitosti řešené předmětnými usneseními nezasahují do právního postavení vlastníků jednotek nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití (srov. již výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 3246/2007). Proto nelze pokládat za správný právní názor, že uvedená usnesení shromáždění představují rozhodnutí o důležitých záležitostech, k jejichž přezkoumání by přehlasovanému vlastníku svědčilo právo obrátit se na soud postupem podle § 11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu (podle § 243d písm. b/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 věty před středníkem o. s. ř.) změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (o věci samé) a v nákladovém výroku II. potvrdil a změnil ho jen ohledně výše nákladů řízení státu, neboť ty činí 942,74 Kč – viz odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Při stanovení výše náhrady nákladů řízení účastníků přihlédl k tomu, že Ústavní soud nálezem ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod č. 116/2013 Sb., zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) tzv. přísudkovou vyhlášku, v důsledku čehož se při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení odměna za zastupování advokátem určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), v rozhodném znění (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalovaný byl v řízení zcela úspěšný. Náleží mu tedy náhrada nákladů řízení v plné výši (§ 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 243c odst. 3 o. s. ř. a § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně se skládá z odměny za zastupování žalovaného advokátem (§ 137 odst. 2 o. s. ř.) sestávající z celkem šestnácti úkonů právní služby. První úkon právní služby představuje převzetí a příprava zastoupení ze dne 1. srpna 2007 (č. l. 9 spisu, § 11 odst. 1 písm. a/ advokátního tarifu), druhý vyjádření k žalobě ze dne 15. srpna 2007 (č. l. 11 spisu, § 11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu), třetí účast na jednání před soudem prvního stupně dne 28. dubna 2008, které nepřesáhlo dvě hodiny (č. l. 26˗19 spisu, § 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu), čtvrtý vyjádření ze dne 28. května 2008 (č. l. 31 spisu, § 11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu), pátý jednání před soudem prvního stupně dne 13. října 2008, které nepřesáhlo dvě hodiny (č. l. 55˗57 spisu, § 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu), šestý vyjádření ze dne 23. března 2009 (č. l. 79˗80 spisu, § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu), sedmý účast na jednání odvolacího soudu dne 3. prosince 2009, které nepřesáhlo dvě hodiny (č. l. 90˗92 spisu, § 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu), osmý jednání před soudem prvního stupně dne 26. dubna 2010, které nepřesáhlo dvě hodiny (č. l. 55˗57 spisu a č. l. 107˗108 spisu, § 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu), devátý a desátý jednání před soudem prvního stupně dne 28. června 2010, které trvalo déle než dvě hodiny a méně než čtyři hodiny, pročež se účast na něm považuje za dva úkony právní služby (č. l. 113˗125 spisu, § 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu), jedenáctý jednání před soudem prvního stupně dne 11. října 2010, které nepřesáhlo dvě hodiny (č. l. 136˗138 spisu, § 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu), dvanáctý vyjádření ze dne 2. března 2011 (č. l. 165˗166 spisu, § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu), třináctý účast na jednání odvolacího soudu ve dnech 14. února 2012, které nepřesáhlo dvě hodiny (č. l. 170˗173 spisu, § 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu), čtrnáctý až šestnáctý jednání před soudem prvního stupně ve dnech 30. července 2012, 28. ledna 2013 a 11. července 2013, která nepřesáhla dvě hodiny (č. l. 198˗199 spisu, č. l. 216˗217 spisu a 226˗229 spisu, § 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu). S přihlédnutím k době započetí úkonů právní služby náleží za prvních čtrnáct úkonů odměna podle advokátního tarifu ve znění účinném do 31. prosince 2012, a za zbylé dva úkony odměna podle advokátního tarifu ve znění účinném od 1. ledna 2013. Tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna z prvních čtrnácti úkonů, tvoří částka 5.000,- Kč (§ 9 odst. 1 advokátního tarifu ve znění do 31. prosince 2012), čemuž podle § 7 bodu 4 advokátního tarifu odpovídá mimosmluvní odměna ve výši 1.000,- Kč za každý (jeden) z těchto úkonů. Tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna ze zbylých dvou úkonů, tvoří částka 50.000,- Kč (§ 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu ve znění od 1. ledna 2013), čemuž podle § 7 bodu 5 advokátního tarifu odpovídá mimosmluvní odměna ve výši 3.100,- Kč za každý (jeden) z těchto úkonů. Na vysvětlenou se patří uvést, že prostředky vynaložené žalovaným na šestý, sedmý, dvanáctý a třináctý úkon právní služby se přičítají k nákladům řízení před soudem prvního stupně proto, že zruší-li odvolací soud rozhodnutí a vrátí-li věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, rozhoduje o náhradě (dosavadních) nákladů řízení soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (srov. § 224 odst. 3 o. s. ř.).
Celkem tedy na odměně za zastupování advokátem v řízení před soudem prvního stupně přísluší žalovanému částka 20.200,- Kč. Žalovanému dále náleží náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím úkonu právní služby ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny, tj. v částce 500,- Kč, za účast při jednání dne 3. března 2008, které bylo odročeno bez projednání věci (č. l. 17˗18, § 7 bodu 4 ve spojení s § 14 odst. 2 advokátního tarifu ve znění do 31. prosince 2012). K této částce je pak zapotřebí připočíst paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši šestnáctkrát 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu; § 137 odst. 1 o. s. ř.), tj. celkem 4.800,- Kč, a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z přiznané odměny a náhrad, tj. částku 5.355,- Kč (§ 137 odst. 1 a 3 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s § 47 odst. 1 písm. a/ zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů).
Celkem tak žalovanému náleží na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částka 30.855,- Kč. Za této situace dovolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. změnil ohledně částky nákladů řízení před soudem prvního stupně a jinak ho i v tomto výroku potvrdil. Současně rozhodl (nově) o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (§ 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Nakonec rozhodl rovněž o nákladech dovolacího řízení účastníků.
Náhrada nákladů odvolacího řízení žalovaného sestává z odměny advokáta za jeden úkon právní služby. Konkrétně za účast na jednání odvolacího soudu dne 12. června 2015, které nepřesáhlo dvě hodiny (č. l. 170˗173 spisu a č. l. 260˗264 spisu, § 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu). Tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna za tento úkon, tvoří částka 50.000,- Kč (§ 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu ve znění od 1. ledna 2013), čemuž podle § 7 bodu 5 advokátního tarifu odpovídá mimosmluvní odměna ve výši 3.100,- Kč. Vedle odměny dále stojí částka náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu; § 137 odst. 1 o. s. ř.) a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z přiznané odměny a náhrad, tj. částka 714,- Kč (§ 137 odst. 1 a 3 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s § 47 odst. 1 písm. a/ zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů).
Za tohoto stavu tedy dovolací soud zavázal žalobce, který nebyl v daném sporu úspěšný, aby žalovanému zaplatil na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4.114,- Kč (§ 224 odst. 1 a 2, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení pak dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. a opět zavázal žalobce, který nebyl úspěšný ani v tomto řízení, k náhradě nákladů vzniklých žalovanému v souvislosti s podáním dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za dovolání ve výši 10.000,- Kč (viz č. l. 288 spisu, položka 23 bod 1. písm. d/ zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů) a odměny advokáta za jeden úkon právní služby představovaný dovoláním proti rozhodnutí ve věci samé (č. l. 281˗286 spisu; § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu). Tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna za tento úkon, činí částka 50.000,- Kč (§ 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu), čemuž podle § 7 bodu 5 advokátního tarifu odpovídá mimosmluvní odměna ve výši 3.100,- Kč. K této částce je nakonec zapotřebí připočíst paušální částku náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu; § 137 odst. 1 o. s. ř.) a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z přiznané odměny a náhrady, tj. částku 714,- Kč. Celkově tak Nejvyšší soud přiznal žalovanému k tíži žalobce na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.114,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
Autor: -mha-