// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 29.02.2024
NSS: Přípustnost kasační stížnosti
Kasační stížnost bude subjektivně přípustná [§ 46 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 120 s. ř. s.], pokud žalobce (stěžovatel) namítá, že krajský soud měl namísto pro stěžovatele nepříznivého rozsudku vydat usnesení o zastavení řízení. Při posuzování, jaký je pro žalobce objektivně nejpříznivější možný výsledek řízení o žalobě, je totiž nutné zohlednit také to, jaký význam může mít meritorní rozhodnutí krajského soudu následně pro další orgány veřejné moci (zde rozsudek o žalobě na ochranu proti nečinnosti a jeho význam pro rozhodování o případné civilní žalobě na náhradu škody vzniklé nesprávným úředním postupem).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2023, čj. 8 Azs 87/2023-38)
Zdroj: č. 4542/2024, Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (sbirka.nssoud.cz)
ŘÍZENÍ PŘED SOUDEM: PŘÍPUSTNOST KASAČNÍ STÍŽNOSTI
k § 46 odst. 1 písm. c) a § 120 soudního řádu správního
Prejudikatura: č. 4024/2020 Sb. NSS; č. 55/2022 Sb. rozh. civ.
Věc: D. T. T. N. proti Ministerstvu vnitra o vydání osvědčení o oprávnění pobývat na území České republiky, o kasační stížnosti žalobkyně.
Žalobkyně dne 24. 2. 2020 podala žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu dle § 87b odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Opírala se o tvrzení, že je rodinným příslušníkem občana EU. Téhož dne podala žádost o vyznačení vízového štítku do cestovního dokladu dle § 87y zákona o pobytu cizinců. To jí mělo umožnit pobývat na území České republiky do doby, než nabude právní moci rozhodnutí o žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu.
Žalovaný odmítl vyznačit vízový štítek s odůvodněním, že žalobkyně neprokázala, že by byla rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně proti postupu žalovaného podala stížnost, které žalovaný nevyhověl. Proto žalobkyně podala žádost o přešetření způsobu vyřízení stížnosti ke Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců. Ta žalobkyni sdělila, že stížnost žalovaný vyřídil řádně a žalobkyně nesplňuje podmínky pro vyznačení osvědčení o oprávněnosti pobytu.
Žalobkyně podala žalobu k Městskému soudu v Praze. Tou se původně domáhala ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřovala v tom, že jí odmítl vyznačit do cestovního pasu oprávnění k pobytu v podobě vízového štítku. V návaznosti na výzvu soudu však změnila petit tak, že se žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu domáhala toho, aby soud uložil žalovanému povinnost vydat osvědčení o oprávnění pobývat na území České republiky dle § 87y odst. 4 zákona o pobytu cizinců vyznačením vízového štítku do cestovního dokladu žalobkyně, a to ve formě víza k pobytu nad 90 dnů.
Žalobkyně vedle toho podala též žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného ve věci samotné žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu dle § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců (věc byla vedena u městského soudu pod sp. zn. 5 A 101/2020). Žalovaný o této žádosti rozhodl (zamítl ji), proto žalobkyně žalobu vzala zpět.
Dne 25. 4. 2023 pak vzala žalobkyně zpět také žalobu v této věci. Zpětvzetí žaloby bylo městskému soudu doručeno (dodáno do jeho datové schránky) tentýž den. Žalobkyně v něm vvedla, že s ohledem na pravomocné ukončení řízení o žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu jí již nelze vízový štítek vydat, proto nemůže být žalovaný nadále nečinný ve věci vydání daného osvědčení.
O den později, tedy 26. 4. 2023, městský soud v dané věci vydal rozsudek čj. 5 A 26/2020-75. Zabýval se otázkou, zda žalovanému svědčí povinnost vydat osvědčení i poté, co již bylo rozhodnuto o zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu. Uvedl, že platnost osvědčení o oprávněnosti pobývat na území zaniká právní mocí rozhodnutí o žádosti, a proto žalovaný již nemá povinnost vydat dané osvědčení. Žalobu proto zamítl.
Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, ve které namítala, že napadený rozsudek je nezákonný, neboť jím soud meritorně projednal a zamítl podanou žalobu, ačkoliv ji vzala zpět z důvodu pozdějšího chování žalovaného.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti nesouhlasil s tím, že městský soud měl řízení o žalobě usnesením zastavit. Podle žalovaného totiž v rámci tohoto řízení ke zpětvzetí žaloby nedošlo, a soud tedy v souladu se zákonem věc projednal a následně vydal rozsudek.
Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a řízení o žalobě zastavil.
Z ODŮVODNĚNÍ:
[14] Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve námitkou, podle níž před vydáním napadeného rozsudku vzala stěžovatelka žalobu zpět. Pokud by totiž tato námitka byla důvodná, bylo by vypořádání dalších kasačních námitek nadbytečné. V tomto ohledu ze spisu krajského soudu Nejvyšší správní soud především ověřil, že stěžovatelka podáním ze dne 25. 4. 2023 (doručeným městskému soudu téhož dne) vzala žalobu zpět (z hlediska označení, obsahu a formy tohoto podání nelze mít o jeho významu pochybnosti). O den později nicméně soud v dané věci vydal rozsudek, proti kterému směřuje tato kasační stížnost. Zpětvzetí je v soudním spisu zařazeno až za rozsudek, a to s úředním záznamem, podle něhož „DATOVÁ ZPRÁVA PŘEDÁNA DNE 26. 4. 2023 UŽ PO VYVĚŠENÍ ROZSUDKU EÚD“. Lze dodat, že městský soud rozsudek vydal poté, co dne 12. 4. 2023 vyzval účastníky k tomu, aby soudu ve lhůtě 5 dnů od doručení sdělili, zda v mezidobí bylo rozhodnuto o žádosti stěžovatelky o vydání povolení k přechodnému pobytu. Žalovaný v reakci na to soudu sdělil, že o dané žádosti bylo pravomocně rozhodnuto již 18. 10. 2021. Stěžovatelka, jíž byla tato výzva doručena prostřednictvím jejího zástupce dne 17. 4. 2023, soudu zaslala až dne 25. 4. 2023 shora zmiňované zpětvzetí.
[15] S ohledem na výše popsané okolnosti věci (tedy zamítnutí žaloby v situaci, kdy stěžovatelka již dříve vzala žalobu zpět) se Nejvyšší správní soud dále musel zabývat otázkou tzv. subjektivní přípustnosti dané kasační stížnosti. Nesplnění subjektivní přípustnosti kasační stížnosti má totiž za následek její odmítnutí z důvodu, že byla podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou dle § 46 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 120 s. ř. s. Nejvyšší správní soud již v usnesení ze dne 20. 12. 2012, čj. 1 Ans 17/2012-33, v tomto směru shledal, že „kasační stížnost může podat jen ten účastník řízení před krajským soudem, kterému nebylo rozhodnutím krajského soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Není-li kasační stížnost subjektivně přípustná, soud ji odmítne podle § 46 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 120 s. ř. s.“ V projednávané věci tedy bylo třeba vyjasnit, zda stěžovatelka mohla podat kasační stížnost v situaci, kdy se fakticky domáhá zastavení řízení o žalobě namísto jejího zamítnutí.
[16] Jak již bylo výše uvedeno, kasační stížnost může podat jen takový účastník, kterému nebylo napadeným rozsudkem plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozsudkem způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Klíčovým je z tohoto pohledu výrok napadeného rozhodnutí. Nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že napadeným rozhodnutím mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná, újma, kterou lze odstranit jen zrušením napadeného rozhodnutí. Subjektivní oprávnění podat kasační stížnost svědčí jen tomu účastníkovi, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který krajský soud pro účastníka mohl rozhodnutím založit, a výsledku, který napadeným rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že kasační soud napadené rozhodnutí zruší (usnesení NSS ze dne 19. 11. 2013, čj. 1 Ans 16/2013-46). Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu pak v usnesení ze dne 26. 3. 2020, čj. 9 Afs 271/2018-52, č. 4024/2020 Sb. NSS, potvrdil, že pro posouzení oprávněnosti stěžovatele podat kasační stížnost není podstatné, jakého výsledku řízení před krajským soudem se dovolává (pokud vůbec), ale jaký výsledek je pro něj objektivně nejpříznivější. Lze dodat, že podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2020, čj. 10 Afs 238/2019-24, se taková újma neposuzuje s ohledem na náhradu nákladů řízení.
[17] V projednávané věci se nejedná o situaci, kdy by byla stěžovatelka procesně úspěšná. Její žaloba totiž byla rozsudkem zamítnuta. To však samo o sobě pro subjektivní přípustnost kasační stížnosti nestačí. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu totiž může za určitých okolností jít o subjektivní nepřípustnost i tehdy, kdy kasační stížnost podává procesně neúspěšný účastník. Je tomu tak například v situaci, kdy žalobce napadá výrok o odmítnutí žaloby a domáhá se výroku o zastavení řízení (usnesení NSS ze dne 9. 4. 2020, čj. 1 As 411/2019-26), případně kdy žalovaný napadá výrok o zastavení řízení s ohledem na povinnost hradit náklady řízení (již zmíněné usnesení čj. 10 Afs 238/2019-24). Okolnosti nyní projednávané věci jsou nicméně odlišné od kasačním soudem dříve projednávaných věcí, neboť zde byl totiž vydán rozsudek (meritorní rozhodnutí). V tomto ohledu je tedy třeba především posoudit, zda v důsledku věcného projednání (a zamítnutí) žaloby městským soudem mohla být stěžovatelce způsobena určitá újma (ve smyslu shora citované judikatury) oproti tomu, pokud by řízení o její žalobě bylo zastaveno.
[18] Obecně nahlíženo v případě zamítnutí žaloby i zastavení řízení není žalobě vyhověno (srov. závěry rozšířeného senátu v již zmíněném usnesení čj. 9 Afs 271/2018-52). Pro posouzení otázky subjektivní nepřípustnosti podané kasační stížnosti je však v takovém případě podstatné, jaký význam může mít meritorní rozhodnutí správního soudu následně pro další orgány veřejné moci, resp. jejich další rozhodování. V tomto ohledu se nabízí především možnost, že by stěžovatelka chtěla podat žalobu na náhradu škody vzniklou nesprávným úředním postupem. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Za nesprávný úřední postup se dá považovat také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené (případně přiměřené) lhůtě. K případnému soudnímu projednání práva na náhradu škody způsobené nečinností správního orgánu jsou příslušné civilní soudy. Jak přitom plyne z existující judikatury (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1212/2021, č. 55/2022 Sb. rozh. civ.), rozhodnutí vydané v řízení podle soudního řádu správního sice nemůže zakládat překážku věci rozhodnuté pro řízení o žalobě, o níž může být rozhodnuto pouze podle občanského soudního řádu, současně však ve smyslu § 54 odst. 6 s. ř. s. je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky, osoby na řízení zúčastněné a pro orgány veřejné moci. Proto také ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. nemůže soud v řízení vedeném podle občanského soudního řádu stejnou otázku, která byla vyřešena rozhodnutím soudu v řízení vedeném podle soudního řádu správního, vyřešit jinak. Jinak řečeno, stěžovatelka by se potenciálně mohla soudně domáhat náhrady škody za nečinnost správního orgánu, přičemž v otázce posouzení toho, zda došlo k nečinnosti správního orgánu, by civilní soud k napadenému rozhodnutí (pro stěžovatelku nepříznivému) musel přihlížet.
[19] S ohledem na výše uvedené lze tedy uzavřít, že vydání nepříznivého meritorního rozhodnutí je pro stěžovatelku objektivně méně příznivý výsledek než objektivně nejpříznivější (a také jediný) možný výsledek řízení o žalobě, kterým je v důsledku zpětvzetí žaloby zastavení řízení. Možná újma stěžovatelky zde tedy nespočívá pouze v případném přiznání práva na náhradu nákladů řízení (tu samotnou by soud neměl v poměřování újmy zohledňovat, viz již zmíněné usnesení čj. 10 Afs 238/2019-24), nýbrž má širší dosah a týká se i další možné právní ochrany stěžovatelky. Nutno dodat, že se zde Nejvyšší správní soud nezabýval tím (a ani nemohl), zda by stěžovatelka byla v případném takovém dalším řízení úspěšná. Klíčové je, že takové řízení může nastat, a vydání nepříznivého meritorního rozhodnutí je pro stěžovatelku objektivně méně příznivý výsledek než vydání uvedeného procesního usnesení. Kasační stížnost je tedy třeba v tomto směru považovat za přípustnou.
[20] Namítá-li tedy stěžovatelka (v rámci přípustné kasační stížnosti), že žalobu vzala den před vydáním napadeného rozsudku zpět, a Nejvyšší správní soud ověřil, že tomu tak skutečně bylo, nezbývá než se s touto námitkou stěžovatelky ztotožnit. Jedním z projevů dispoziční zásady, která ovládá řízení před správními soudy, je možnost navrhovatele disponovat řízením nebo jeho předmětem. Navrhovatel tedy může i vzít svůj návrh zcela nebo zčásti zpět, dokud o něm soud nerozhodl (§ 37 odst. 4 s. ř. s.). Pokud tak učiní, musí soud řízení zastavit [§ 47 písm. a) s. ř. s.]. Vydáním meritorního rozhodnutí v případě, kdy mělo být řízení zastaveno, městský soud toto řízení zatížil zmatečností (rozsudek NSS ze dne 13. 9. 2019, čj. 3 As 245/2019-32). Na výše uvedeném nemůže nic změnit ani to, že senát, který ve věci meritorně rozhodoval, zjevně neměl v době svého rozhodování zpětvzetí k dispozici (to se stalo součástí soudního spisu až později). Podobná situace, kdy již bylo příslušnému soudu doručeno zpětvzetí návrhu, nicméně v důsledku nezbytných administrativních postupů (evidování došlých podání, jejich distribuce příslušným soudním oddělením apod.) se do dispozice příslušného senátu (soudce) dostalo až později než rozhodl, jistě není žádoucí. K takové situaci nicméně může za shody různých okolností dojít a její vznik nelze vyloučit a zcela mu předejít. Nastalou situaci však nelze klást k tíží účastníka. Ve smyslu § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. je tedy tato námitka důvodná, a napadený rozsudek městského soudu je třeba z tohoto důvodu zrušit a řízení o žalobě zastavit (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). (…)
Autor: SbNSS