// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 23.02.2024
ÚS: Náklady řízení majících povahu iudicii duplicis
V řízení o vypořádání společného jmění manželů zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). V souladu se stanoviskem pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 59/23 ze dne 13. 9. 2023 (302/2023 Sb.) je proto obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení souladným s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aby žádný z účastníků řízení neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by proto byly dány důvody zvláštního zřetele hodné.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2148/23, ze dne 10. 1. 2024
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka a M. F., vedlejší účastník řízení, se po rozvodu jakožto bývalí manželé domáhali vypořádání zaniklého společného jmění manželů (dále jen "SJM"). Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se jako první po předchozích snahách o mimosoudní vypořádání obrátila na soud s žalobou na vypořádání zaniklého SJM, a to pozemku p. č. X1 v katastrálním území a obci Z. a stavba st. p. č. X2 v katastrálním území a obci Z., obchodního podílu ve společnosti A, obchodního podílu o velikosti 1/3 ve společnosti B a pohledávky ve výši 1 200 000 Kč, která byla evidována v účetnictví společnosti jako závazek společnosti A za vedlejším účastníkem řízení, jako jediným společníkem a která byla po ukončení společného soužití manželů kapitalizována. Mimo to stěžovatelka požadovala, aby při vypořádání SJM byly zohledněny její vnosy v celkové výši 330 000 Kč.
2. O této žalobě rozhodoval Okresní soud v Mělníku (dále jen "okresní soud"). Rozsudkem okresního soudu č. j. 20 C 140/2019-713 ze dne 13. 10. 2020 došlo k vypořádání zaniklého SJM stěžovatelky a vedlejšího účastníka řízení, a to tak, že nemovité věci byly soudem přikázány do výlučného vlastnictví stěžovatelky, obchodní podíl ve společnosti A byl přikázán do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka řízení. V části, v níž se stěžovatelka domáhala vypořádání obchodního podílu ve společnosti B a pohledávky ve výši 1 200 000 Kč, byla žaloba výrokem III rozsudku ze dne 13. 10. 2020 zamítnuta. Výrokem V okresní soud určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; výroky VI a VII bylo rozhodnuto, že stěžovatelka i vedlejší účastník řízení zaplatí České republice náhradu nákladů řízení státu, a to každý částku ve výši 14 049 Kč. Se způsobem vypořádání SJM soudem se stěžovatelka ani vedlejší účastník neztotožnili, a proto oba podali odvolání.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") výrokem I napadeného rozsudku určil, že SJM bude vypořádáno tak, že nemovité věci budou náležet do spoluvlastnictví bývalých manželů, každému s podílem o velikosti 1/2, obchodní podíl o velikosti 1/3 ve společnosti B i obchodní podíl ve společnosti A bude mít ve výlučném vlastnictví vedlejší účastník řízení. Shodným výrokem soud určil, že vedlejší účastník řízení je povinen stěžovatelce na vyrovnání podílů zaplatit částku 20 000 Kč. Návrh stěžovatelky na vypořádání vnosů do SJM ve výši 330 000 Kč, stejně jako návrh na vypořádání pohledávky ve výši 1 200 000 Kč, krajský soud zamítl.
4. Výrokem II napadeného rozsudku ze dne 8. 6. 2023 krajský soud stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení náhradu nákladů řízení v celkové výši 133 613 Kč. Výroky III a IV posledně citovaného rozsudku bylo určeno, že stěžovatelka je povinna zaplatit České republice náhradu nákladů řízení státu ve výši 18 732 Kč, vedlejší účastník je povinen zaplatit České republice náhradu nákladů řízení státu ve výši 9 366 Kč.
5. O nákladech řízení (výroky II, III a IV napadeného rozsudku) rozhodl krajský soud v souladu se závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 1441/11 ze dne 22. 9. 2011. Základním pravidlem podle citovaného nálezu přitom byla při rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání SJM zásada úspěchu ve věci [§ 142 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")]. Při respektování tohoto závěru dospěl krajský soud k tomu, že stěžovatelka byla úspěšná přibližně v 1/3 svých požadavků, naopak vedlejší účastník řízení ve 2/3. Ve stejném poměru proto krajský soud určil i povinnost k náhradě nákladů řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že výroky II, III a IV napadeného rozsudku krajského soudu bylo porušeno její základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka přitom nezpochybňuje samotné meritorní rozhodnutí o způsobu vypořádání SJM, nýbrž výhradně rozhodnutí o nákladech řízení. Podle názoru stěžovatelky krajský soud tím, že jí přikázal nahradit náklady řízení v rozsahu 2/3, a to v řízení o vypořádání SJM, které má povahu tzv. iudicium duplex, došlo ze strany soudu k porušení základních práv stěžovatelky.
7. Z ústavní stížnosti vyplývá, že si je stěžovatelka vědoma, že se v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 262/20 plénum Ústavního soudu od judikaturní linie reprezentované především nálezem sp. zn. I. ÚS 1441/11 neodklonilo. Nicméně s odkazem na novější judikaturu má stěžovatelka za to, že v případě iudicia duplex má soud primárně rozhodovat tak, že náhrada nákladů žádnému z účastníků řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. nepřísluší, nejsou-li dány zvláštní okolnosti. Novější nálezová judikatura Ústavního soudu totiž stanovuje pro přisouzení náhrady nákladů v daném typu řízení zcela opačné pravidlo, nežli použil v napadeném rozhodnutí krajský soud.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno usnesení napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Průběh řízení před Ústavním soudem
9. Krajský soud k výzvě Ústavního soudu k ústavní stížnosti sdělil, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel ze zásady úspěchu ve věci. V rozsahu důvodů, které jej k tomuto postupu vedly, jakož i okolností, které při rozhodování zohlednil, plně odkázal na body 68 a 69 odůvodnění napadeného rozsudku. Krajský soud rovněž uvedl, že si je vědom přijetí stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 ze dne 13. 9. 2023, avšak podotýká, že k jeho přijetí došlo až po vyhlášení napadeného rozsudku.
10. Vedlejší účastník se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil.
11. Vyjádření krajského soudu následně zaslal Ústavní soud na vědomí a k případné replice stěžovatelce. Stěžovatelka v replice zopakovala, že podle jejího názoru došlo stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 k překonání závěrů vyjádřených v nálezech sp. zn. I. ÚS 1441/11 a sp. zn. III. ÚS 186/20 ze dne 10. 6. 2020, na které krajský soud ve svém rozhodnutí odkazoval. Zároveň jelikož podle jejího názoru z napadeného rozhodnutí nevyplývají žádné mimořádné důvody, měl krajský soud rozhodnout tak, že žádnému z účastníků řízení náhrada nákladů řízení nepřísluší. Setrvává tak na svém závěru vyjádřeném v ústavní stížnosti a navrhuje, aby jí bylo vyhověno.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud úvodem předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li porušení základního práva nebo svobody.
13. Problematika náhrady nákladů řízení v případě vypořádání SJM, respektive vypořádání podílového spoluvlastnictví byla v minulosti v judikatuře nejen Ústavního soudu, ale i Nejvyššího soudu opakovaně z různých hledisek řešena (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3345/2013 ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013 ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1577/2014 ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3389/2014 ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4600/2015 ze dne 24. 11. 2015 atd.).
14. Ústavní soud se meritorně k této problematice vyjádřil v již citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 1441/11, ve kterém uvedl, že ohledně náhrady nákladů řízení o vypořádání SJM neobsahuje občanský soudní řád žádné výslovné pravidlo, jež by ji vyjímalo z působnosti § 142 o. s. ř. Obecně se přitom uznává, že výjimky z tohoto pravidla je nutno vykládat spíše restriktivně než extenzivně, a proto konstatoval, že základním pravidlem rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání SJM (a implicitně i o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví) je zásada úspěchu ve věci (výjimku by totiž musel případně v zákoně zákonodárce výslovně uvést).
15. V konkrétních situacích při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, jakož i vypořádání SJM, však docházely soudy k různým závěrům a rozhodovací praxe soudů nebyla jednotná. Nejvyšší soud se proto mj. vyjádřil k hodnocení procesního úspěchu ve věci a konstatoval, že tento nelze hodnotit mechanicky ve vztahu k samotné žalobě, ale je třeba přihlédnout k průběhu celého řízení, k závěrečným procesním stanoviskům a posoudit, zda se ze strany účastníka nejedná o zneužití jeho procesních práv (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3389/2014 ze dne 10. 9. 2014 či sp. zn. 22 Cdo 4600/2015 ze dne 24. 11. 2015). Později rozvedl, že soud musí při rozhodování o nákladech řízení vycházet z toho, co bylo od počátku mezi účastníky sporné, k čemu bylo vedeno dokazování a jak byl tento spor řešení v rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2059/2015).
16. Ústavní soud se k problematice meritorně znovu vyjádřil v nálezu sp. zn. II. ÚS 572/19 ze dne 12. 12. 2019, kde konstatoval, že z pohledu ústavně zaručených práv se naopak jeví jako problematické rozhodovat o náhradě nákladů řízení primárně pouze na základě toho, jak soud rozhodl o otázce, která byla mezi účastníky sporná, a kterému z účastníků v této otázce soud spíše přisvědčil. Naopak v následně vydaném nálezu sp. zn. III. ÚS 186/20 Ústavní soud své závěry opět opřel o nález sp. zn. I. ÚS 1441/11. Nejednotnost judikatury Ústavního soudu v problematice podpořily i následně vydané nálezy sp. zn. I. ÚS 262/20 ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 3202/20 ze dne 2. 11. 2021 či sp. zn. IV. ÚS 404/22 ze dne 5. 4. 2022. Tyto nálezy akcentovaly úvahy o specifické povaze řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, které je, a to stejně jako řízení o vypořádání SJM, svojí povahu iudicium duplex, kvůli čemuž nelze automaticky aplikovat zásadu úspěchu ve věci.
17. Z důvodu zmiňované nejednotnosti proto Ústavní soud přistoupil k vydání sjednocujícího stanoviska pléna, veden snahou odstranit nejistotu, kterou s sebou rozporná judikatura přináší. Stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 nově určilo, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je východiskem, že žádná ze stran nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to za předpokladu, že nejsou v daném případě naplněny důvody zvláštního zřetele hodné (např. šikanózní výkon práva atd.). Plénum současně výslovně potvrdilo, že se stejný závěr vztahuje i na řízení o vypořádání SJM a v poslední větě bodu 46 citovaného stanoviska uvádí, že nadále nezastává právní názor, na kterém jsou založeny nálezy sp. zn. I. ÚS 1441/11 a sp. zn. III. ÚS 186/20, podle kterého "v řízení o vypořádání společného jmění manželů je rozhodování o náhradě nákladů řízení ovládáno zásadou úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.). Odlišný postup je výjimkou, která je podmíněna důvody hodnými zvláštního zřetele a musí být řádně odůvodněna". Jinými slovy, podle pléna Ústavního soudu nelze vycházet ze základního pravidla pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, jímž je zásada úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Naopak primárním pravidlem u tohoto typu řízení je podle pléna Ústavního soudu až výjimka ze základního pravidla, tedy že každý účastník nese své vlastní náklady sám.
18. Ústavní soud se při svém rozhodování v projednávané věci řídil stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23, jakož i následujícími úvahami. Soud má v řízení o vypořádání SJM, stejně jako v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví, v řadě ohledů specifické postavení; není vázán návrhy účastníků řízení a jeho rozhodnutí je konstitutivní. Volba konkrétního způsobu vypořádání je proto v konečném důsledku na úvaze soudu, který může věci, jež procesní strany učinily součástí řízení, vypořádat i jinak. Účastník řízení tak fakticky nemá nad způsobem vypořádání SJM soudem kontrolu, resp. dokonce není ani povinen navrhnout způsob vypořádání. To znamená, že účastník nedisponuje předmětem řízení tak volně jako ve standardních sporných řízeních (například v případě řízení o žalobě na plnění). Tím je výrazně oslabena dispoziční zásada, která je jinak pro sporné řízení určující. Specifika řízení o vypořádání SJM je tak třeba brát v úvahu i při rozhodování o nákladech těchto řízení.
19. Ústavní soud si je nicméně vědom, že přijetím plenárního stanoviska nemohl preemptivně postihnout všechny možné situace, které mohou nastat a ani aspekty, které by měly obecné soudy při rozhodování o nákladech řízení zohlednit. I nadále se tak budou vyskytovat některé hraniční případy, kdy se aplikace pravidla, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení proti jinému účastníku řízení, nebude jevit - vzhledem ke konkrétním okolnostem věci - jako nejvhodnější řešení. Právě pro tyto případy, jsou-li dány "důvody zvláštního zřetele hodné", stanovisko připouští možnost se od výše uvedeného pravidla odklonit. Bude tedy vždy úkolem a odpovědností obecných soudů, aby okolnosti případu řádně zohlednily. V případě, že se soud hodlá od pravidla uvedeného v plenárním stanovisku odklonit, je třeba, aby dal v řízení účastníkům prostor se k náhradě nákladů vyjádřit, a své úvahy v rozhodnutí řádně odůvodnil (srov. též požadavky na ústavně konformní aplikaci § 150 o. s. ř., viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3517/22 ze dne 9. 5. 2023).
20. Důvody hodnými zvláštního zřetele mohou být např. obstrukční chování některého z účastníků, nezájem o konstruktivní vyřešení věci, šikanózní výkon práva nebo i jiné zvláštní okolnosti, jejichž nezohlednění by v konkrétní věci vedlo ke zjevné nespravedlnosti. Soud může rovněž zohlednit, zda jde o řízení nalézací či odvolací, ale příp. i další relevantní rozhodné skutečnosti. Konečně Ústavní soud uvádí, že šikanózním jednáním nicméně není sama o sobě okolnost, že každý z manželů navrhuje přikázání majetku v SJM do svého výlučného vlastnictví, či zohlednění vnosů, které byly za dobu trvání manželství učiněny.
21. Možnost soudu zohlednit zvláštní okolnosti konkrétního případu a postupovat podle § 142 odst. 3 o. s. ř. je namístě i proto, že jedním z účelů nákladů řízení je odrazení účastníků řízení od vedení nedůvodného či neuváženého sporu. Hrozba určení povinnosti hradit druhé straně náklady řízení navíc působí preventivně jednak proti vedení řízení jako takového (strany naopak směřuje k mimosoudnímu vypořádání), jednak proti vedení sporů dlouhodobých.
22. V posuzované věci vyplývá z napadeného rozhodnutí krajského soudu, že se při rozhodování o náhradě nákladů řízení v posuzované věci opřel mimo jiné o nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1441/11 a řídil se zásadou úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) s odůvodněním, že tato zásada je "základním pravidlem rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání společného jmění manželů." Doplnil, že "[z]ejména tam, kde je předmětem vypořádání mnoho věcí, nelze takto přihlížet ke každé položce, navržené k vypořádání; nelze připustit, aby rozhodování o náhradě nákladů řízení se svou náročností blížilo rozhodování sporu ve věci samé. Je-li však mezi účastníky spor o větší hodnoty, příp. spor o konkrétní položku, vyžadující složité dokazování, je třeba tuto skutečnost vzít při rozhodování o nákladech do úvahy." Vzhledem k těmto závěrům a učiněnému vypořádání konstatoval, že žalobkyně byla úspěšná přibližně v 1/3 svých požadavků, žalovaný ve 2/3 svých požadavků. Proto krajský soud stěžovatelce nařídil, aby vedlejšímu účastníkovi zaplatila 1/3 účelně vynaložených nákladů řízení.
23. Ze spisového materiálu i vyjádření krajského soudu je zřejmé, že rozhodoval o nákladech řízení před přijetím sjednocujícího stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23. Nelze mu proto vytýkat, že následoval do vydání stanoviska relevantní nálezy sp. zn. I. ÚS 1441/11 a sp. zn. III. ÚS 186/20. Ústavní soud je však při rozhodování o ústavní stížnosti vázán názorem vyjádřeným ve sjednocujícím stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23. Z bodu 48 tohoto stanoviska pléna vyplývá, že závěry v něm učiněné se vztahují "na všechna dosud neskončená řízení před obecnými soudy i na ústavní stížnosti Ústavnímu soudu již podané a dosud nerozhodnuté, neboť vzhledem k rozkolísané rozhodovací praxi nelze dospět k závěru, že by žalobcům v jimi iniciovaném řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (iudicio duplici) vzniklo legitimní očekávání, že jim v případě vyhovění jejich návrhu vznikne (a bude přiznáno) právo na náhradu nákladů řízení." Proto závěry vyjádření ve sjednocujícím stanovisku pléna dopadají i na řízení o této ústavní stížnosti.
VI.
Závěr
24. Ústavní soud proto shledal ústavní stížnost důvodnou a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí v části označené ve výroku tohoto nálezu zrušil z důvodu porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
25. Úkolem krajského soudu bude znovu rozhodnout o nákladech řízení. Při tomto rozhodování bude krajský soud vázán tímto nálezem a taktéž závěry vyjádřenými ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23. Shledá-li však jako vhodné se odchýlit od pravidla, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť pro to existují důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by považoval za vhodné se od výchozího pravidla v posuzované věci odklonit, je povinen dát účastníkům řízení prostor se k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vyjádřit a své úvahy v rozhodnutí řádně odůvodnit.
Autor: US