// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 15.03.2019

ÚS: Postoupení věci k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu

Mezi dílčí složky práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) patří i povinnost senátu vrcholného soudu předložit věc jinému, zákonem předvídanému rozhodovacímu tělesu v případě, že dospěje k odlišnému právnímu názoru, než který byl soudem dosud zastáván. Změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i ke sjednocování judikatury nižších soudů, je totiž jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou je narušen jeden z principů právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava (§ 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích) předepisuje zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána. Soudy jsou povinny přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s důkladným odůvodněním takového postupu; jeho součástí by nezbytně mělo být přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2156/18, ze dne 5. 2. 2019

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I. Podstatný obsah ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina"), jakož i práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.

2. Porušení práva na zákonného soudce spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že se Nejvyšší soud napadeným usnesením odchýlil od právního názoru vysloveného v kasačním usnesení ze dne 28. 3. 2018, č. j. 20 Cdo 449/2018-97, aniž by věc předložil velkému senátu kolegia. V řízení vedeném pod sp. zn. 20 Cdo 449/2018 přitom posuzoval Nejvyšší soud věc prakticky totožnou s věcí nyní projednávanou (a šlo dokonce o věc stěžovatele), přičemž však dospěl k diametrálně odlišným závěrům.

3. Právní otázkou, která byla Nejvyšším soudem řešena rozdílně, bylo to, zda obecné soudy při rozhodování o zastavení exekuce mohou vycházet pouze ze zprávy exekutora o zjišťování majetku povinného, či zda musejí provést další, na zprávě exekutora nezávislé dokazování. Zatímco v nyní napadeném usnesení Nejvyšší soud aproboval postup obecných soudů, které vycházely v podstatě pouze ze zprávy exekutora, ve věci shora citované takový postup označil Nejvyšší soud za nezákonný a předešlá rozhodnutí obecných soudů z tohoto důvodu zrušil.

4. K porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces pak mělo dojít v důsledku toho, že obecné soudy zamítly jeho návrh na zastavení exekuce, aniž by předtím řádně zjistily skutkový stav; za této situace pak nelze rozhodnutí Nejvyššího soudu považovat za řádně odůvodněné.

II. Splnění podmínek řízení

5. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

III. Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení

6. Nejvyšší soud ve vyjádření konstatoval, že ústavní stížnost by měla být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Ve vztahu k tvrzenému porušení práva na zákonného soudce Nejvyšší soud vyjádřil přesvědčení, že se v napadeném rozhodnutí neodchýlil od právních závěrů vyslovených v rozhodnutí ze dne 28. 3. 2018, č. j. 20 Cdo 449/2018-97. Na rozdíl od nyní projednávané věci se prý totiž ve věci předchozí odvolací soud nezabýval jinými okolnostmi při posouzení důvodu možného zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. než okolnostmi uvedenými ve zprávě soudního exekutora o zjišťování majetku povinného. Ve věci nyní projednávané však soud odvolací uzavřel, že jsou zde dány i jiné důvody pro nezastavení exekuce pro "nemajetnost" povinného, mimo jiné též vzhledem k jeho produktivnímu věku.

7. Vedlejší účastnice ve vyjádření uvedla, že obecné soudy včetně Nejvyššího soudu si ve věci počínaly zcela ústavně konformně, řádně zjistily skutkový stav a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Ve vztahu k tvrzenému rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 449/2018, vedlejší účastnice uvedla, že nyní projednávaná věc se od věci řešené citovaným rozhodnutím podstatně liší, neboť zde byla exekuce nařízena až o 6 let později. Proto navrhla, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

8. Stěžovatel nevyužil možnost podat repliku.

IV. Vlastní hodnocení Ústavního soudu

9. Ústavní soud přistoupil k meritornímu přezkumu napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

10. Právo na zákonného soudce je významnou systémovou pojistkou, zaručující nezávislost soudů. Toto právo je ústavně zaručeno v čl. 38 odst. 1 Listiny, podle něhož "[n]ikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon." Podstatou této záruky je, že podávání návrhů soudům a přidělování případů soudcům se odehrává podle předem stanovených pravidel, čímž má být minimalizována možnost jejich ovlivňování, korupce, svévole a jiné nežádoucí vlivy. Toto právo však není vyčerpáno toliko zákonným určením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu ani pouhým zákonným vymezením hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce, jakož i stanovením počtu soudců (přísedících) v senátech, jak požaduje čl. 94 Ústavy České republiky. Není vyčerpáno ani požadavkem dalším, a to vyloučením soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti. Toto právo totiž představuje zcela neopominutelnou podmínku řádného výkonu té části státní moci, která soudům byla ústavně svěřena. Zásada zákonného soudce tak na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé představuje pro každého účastníka řízení záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců ad hoc (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 2766/14 ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996, N 15/5 SbNU 101 anebo sp. zn. III. ÚS 293/98 ze dne 21. 1. 1999, N 11/13 SbNU 71).

11. Mezi dílčí složky práva na zákonného soudce patří i povinnost senátu vrcholného soudu předložit věc jinému, zákonem předvídanému rozhodovacímu tělesu v případě, že dospěje k odlišnému právnímu názoru, než který byl soudem dosud zastáván. Změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i ke sjednocování judikatury nižších soudů, je totiž jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou je narušen jeden z principů právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána. Soudy jsou povinny přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s důkladným odůvodněním takového postupu; jeho součástí by nezbytně mělo být přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 613/06 ze dne 18. 4. 2007 (N 68/45 SbNU 107) či nález sp. zn. IV. ÚS 1882/07 ze dne 19. 6. 2008 (N 112/49 SbNU 613)].

12. Podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu. Při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní. V této věci navíc není dán důvod k výluce z tohoto postupu dle ustanovení § 20 odst. 2 zákona o soudech a soudcích.

13. Jak již bylo shora uvedeno, rozhodnutí Nejvyššího soudu v projednávané věci záviselo mimo jiné na vyřešení právní otázky, zda obecné soudy při rozhodování o zastavení exekuce mohou vycházet pouze ze zprávy exekutora o zjišťování majetku povinného, či zda musejí provést další, na zprávě exekutora nezávislé dokazování. Nastolený problém nebyl dosud velkým senátem kolegia Nejvyššího soudu řešen a nic takového ostatně netvrdí ani Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti.

14. Jak se podává z obsahu dovolání stěžovatele ze dne 5. 1. 2018 (č. l. 101),
stěžovatel - mimo jiné - argumentoval tím, že při zjišťování majetkových poměrů nelze jen mechanicky převzít stanovisko soudního exekutora, že je zde nějaký majetek povinného, resp. že s ohledem na věk povinného lze předpokládat, že bude výdělečně činný a bude schopen dlužnou pohledávku uhradit, a poukázal na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž plyne, že soud má majetkové poměry povinného zjišťovat na základě vyjádření exekutora.

15. Shora citovaným usnesením ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 449/2018 (tzn. vydaným teprve po podání shora citovaného dovolání stěžovatele), Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, který rozhodoval rovněž o návrhu na zastavení exekuce ve věci osoby stejného stěžovatele. Explicitně v tomto kontextu konstatoval, že "je věcí exekučního soudu, aby na základě vlastního šetření prověřil, zda případné další dotazy a lustrace ze strany exekutora mohou v budoucnosti vést ke zjištění dalšího postižitelného majetku povinného. Stejně tak exekuční soud musí na základě vlastních zjištění (jež se neomezí jen na obecné konstatování věku povinného) posoudit, jaké jsou další perspektivy vedení exekuce." K tomu dodal, že "odvolací soud se shora uvedeným právním názorem dovolacího soudu neřídil, když prakticky veškeré pro rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. podstatné informace (s výjimkou věku povinného) načerpal z vyjádření exekutora, aniž by je sám prověřoval skrze obsah exekučního spisu a případně zjišťováním konkrétních skutečností, které uvádí povinný." Takto vyjádřený právní názor Nejvyššího soudu je třeba považovat za nosný důvod rozhodnutí.

16. Naproti tomu v nyní přezkoumávaném usnesení, které však bylo vydáno až po přijetí právě citovaného usnesení ze dne 28. 3. 2018, č. j. 20 Cdo 449/2018-97, Nejvyšší soud opřel své rozhodnutí o právní závěry výrazně odlišné. Byť totiž odvolací soud vycházel při svém hodnocení pouze z vyjádření exekutora a obecného odkazu na věk povinného, Nejvyšší soud konstatoval, že i tak obecné soudy nepostupovaly v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu. Uvedl přitom, že vyžádanou zprávu soudního exekutora sice "lze považovat za obsahově i informačně relativně stručnou", přesto vyhovuje materiálním požadavkům a navíc soudní exekutor ještě nedokončil prověřování majetkových poměrů stěžovatele (povinného). Teprve v případě, kdy by ani v blízké budoucnosti nebylo možné očekávat vymožení alespoň části pohledávky oprávněné, bude namístě exekuci zastavit.

17. Neobstojí přitom argument obsažený ve vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti, podle něhož byl mezi oběma rozhodovanými věcmi podstatný rozdíl. Ten měl spočívat v tom, že na rozdíl od nyní projednávané věci se ve věci předchozí odvolací soud údajně nezabýval jinými okolnostmi při posouzení důvodu možného zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. než okolnostmi uvedenými ve zprávě soudního exekutora o zjišťování majetku povinného. Ve věci nyní projednávané však soud odvolací uzavřel, že jsou zde i dány jiné důvody pro nezastavení exekuce pro "nemajetnost" povinného mimo jiné i vzhledem k jeho produktivnímu věku.

18. Taková skutečnost by sice v obecné rovině mohla odůvodňovat odlišný postup Nejvyššího soudu ve srovnávaných věcech, při bližším srovnání obou věcí je však zjevné, že mezi nimi žádný relevantní (tj. ani Nejvyšším soudem tvrzený) rozdíl není.

19. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, č. j. 20 Cdo 449/2018-97, totiž explicitně reflektuje skutečnost, že i v této věci odvolací soud vyšel kromě zprávy exekutora i z věku povinného; ani tato okolnost však nezměnila nic na skutečnosti, že skutkový stav nebyl dle Nejvyššího soudu dostatečně zjištěn. Konkrétně Nejvyšší soud v této věci konstatoval, že "za vlastní skutkové zjištění odvolacího soudu lze pokládat pouze jeho obecné a konkrétněji nerozvedené konstatování, že "povinný je ve věku 51 let, čili lze předpokládat ještě určitý aktivní pracovní život." Tento postup Nejvyšší soud poté zhodnotil následovně: "(...) je věcí exekučního soudu, aby na základě vlastního šetření prověřil, zda případné další dotazy a lustrace ze strany exekutora mohou v budoucnosti vést ke zjištění dalšího postižitelného majetku povinného. Stejně tak exekuční soud musí na základě vlastních zjištění (jež se neomezí jen na obecné konstatování věku povinného) posoudit, jaké jsou další perspektivy vedení exekuce."

20. Citované případy nelze - pro účely nastolené právní otázky - relevantně odlišit ani s odkazem na argument uplatněný ve vyjádření vedlejšího účastníka, podle něhož v nyní projednávané věci byla exekuce nařízena až o 6 let později. Byť doba trvání exekuce nepochybně může být faktorem, který rozhodnutí o zastavení exekuce ovlivní, nesouvisí přímo s otázkou rozsahu dokazování a významu vyjádření exekutora v rámci zjišťování skutkového stavu.

21. Ze shora provedeného vylíčení průběhu řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozsudku, a obsahu rekapitulovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, se tudíž podává, že před přijetím napadeného rozhodnutí mělo být v řízení vedeném před Nejvyšším soudem aplikováno ustanovení § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, tedy že ve věci měl rozhodující senát 20 Cdo, mající zjevně jiný právní názor než v předcházejících věcech, řízení přerušit a věc předložit velkému senátu kolegia. Pakliže tak neučinil a ve věci sám rozhodl, uplatnil státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a zatížil řízení vadou nesprávně obsazeného soudu, jež v rovině ústavněprávní představuje porušení ústavního práva na zákonného soudce; příkaz, dle kterého "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" (čl. 38 odst. 1 Listiny), přitom vyvěrá z požadavku plnění jednoho z principů demokratického právního státu (srov. čl. 1 Ústavy) a nerespektování zákona (zde zákona o soudech a soudcích) ohledně toho, v jakém složení senátu má být věc rozhodována, představuje ve svých důsledcích i porušení čl. 90 a čl. 94 odst. 1 Ústavy.

22. Uvedená zjištění dostatečně opodstatňují kasaci rozhodnutí Nejvyššího soudu, takže se Ústavní soud - vycházeje z principu subsidiarity hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 205/97 či citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 2170/08 a další) - dalšími námitkami stěžovatele nezabýval.

23. Ze všech shora popsaných důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení stěžovatelova práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů