// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 14.12.2018

ÚS: K ústavně konformnímu výkladu § 109 odst. 3 s. ř. s.

Analytická právní věta

Jestliže Nejvyšší správní soud nezruší kasační stížností nenapadený výrok, byť je na napadeném výroku závislý, postupuje tím v rozporu s ustanovením § 109 odst. 3 věta za středníkem, a současně porušuje právo stěžovatele na přístup k soudu, jako součásti práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

PRÁVNÍ VĚTY

Uplatnění dispoziční zásady ve správním soudnictví nemůže být v rozporu s povahou práv, jimž je poskytována ochrana, a se samotným účelem řízení, jímž je spravedlivá ochrana subjektivních veřejných práv. V tomto smyslu je nutno interpretovat i jednotlivá ustanovení soudního řádu správního, v nichž se dispoziční zásada promítá.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2164/17, ze dne 25. 10. 2018

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.
Rekapitulace ústavní stížnosti a dosavadního průběhu řízení

Ústavní stížností, doplněnou podáním ze dne 13. 8. 2017, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu, že jimi bylo zasaženo do jejich ústavně garantovaného práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelé podali Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") správní žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu a jako žalované označili Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje (dále jen "krajské ředitelství PČR") a Ministerstvo vnitra. Krajský soud výrokem I. svého rozsudku ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 65 A 1/2016 (dále také jen "první rozsudek krajského soudu") určil, že zásah krajského ředitelství PČR - spočívající ve výzvě k prokázání totožnosti stěžovatelů příslušníkem Policie ČR, osobní prohlídce stěžovatele 1), přiložení pout stěžovateli 1), v zajištění a znemožnění odchodu stěžovatelům z ulice Opletalova v Olomouci, jakož i převoz stěžovatele 1) na obvodní oddělení Policie ČR a znemožnění jeho odchodu až do okamžiku, kdy byl propuštěn - byl nezákonný. Výrokem II. prvního rozsudku krajského soudu přikázal krajský soud krajskému ředitelství PČR zlikvidovat veškeré obrazové a zvukové záznamy stěžovatelů, pořízené v souvislosti s jejich ztotožněním, a zlikvidovat záznamy o tomto jejich ztotožnění. Ve zbytku byla žaloba proti postupu krajského ředitelství PČR výrokem III. zamítnuta. Výrokem IV. prvního rozsudku krajského soudu byla žaloba ve vztahu k Ministerstvu vnitra jako celek zamítnuta, neboť v řízení nebyla zjištěna žádná jeho ingerence v projednávané věci, nebylo zjištěno ani jiné postavení Ministerstva vnitra v řízení.

Krajské ředitelství PČR podalo proti výrokům I. a II. prvního rozsudku krajského soudu kasační stížnost, ve které mimo jiné namítalo, že se krajský soud v rámci pasivní žalobní legitimace nedostatečně vypořádal s otázkou, zda PČR jednala jako správní orgán, anebo jako ozbrojený bezpečnostní sbor. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že Policie ČR byla v posuzovaném případě v postavení ozbrojeného bezpečnostního sboru, a proto podle § 83 soudního řádu správního je pasivně procesně legitimovaným v souvislosti se žalovaným zásahem pouze Ministerstvo vnitra. Nejvyšší správní soud s ohledem na uvedené v napadeném rozsudku uzavřel, že v situaci, kdy výrok IV. prvního rozsudku krajského soudu, zamítající žalobu stěžovatelů vůči Ministerstvu vnitra, nebyl stěžovateli napaden podáním souběžné kasační stížnosti, není možné již uvedené pochybení krajského soudu v dalším řízení před krajským soudem napravit.

Následně krajský soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelů zamítl podle § 87 odst. 3 soudního řádu správního. Odkázal přitom na shora uvedený a podle § 110 odst. 4 soudního řádu správního pro krajský soud závazný závěr Nejvyššího správního soudu. Krajský soud proto bez dalšího odůvodnění uzavřel, že krajské ředitelství není ve věci pasivně legitimováno.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že Nejvyšší správní soud svým rozsudkem nastolil situaci, kdy je stěžovatelům prakticky znemožněno dosáhnout meritorního přezkumu jejich žaloby a nového posouzení zákonnosti zásahu Policie ČR, čímž došlo k porušení jejich základního práva na přístup k soudu. Stěžovatelé mají za to, že dospěl-li Nejvyšší správní soud k závěru, že krajský soud nesprávně vyhodnotil pasivně legitimovaný subjekt, měl zrušit celý první rozsudek krajského soudu, aby krajský soud mohl v dalším řízení pokračovat se správným žalovaným a meritorně o žalobě rozhodnout. Stěžovatelé v této souvislosti namítají, že neměli důvod předpokládat, že Nejvyšší správní soud vyhodnotí pasivní legitimaci krajského ředitelství PČR opačně než krajský soud, a proto po nich nebylo možné spravedlivě požadovat, aby podali souběžnou kasační stížnost. Dále stěžovatelé nesouhlasí s právním posouzením otázky pasivní legitimace ze strany Nejvyššího správního soudu.

II.
Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení

Ústavní soud vyzval Nejvyšší správní soud a krajský soud, jako účastníky řízení, a Ministerstvo vnitra a krajské ředitelství PČR, jako vedlejší účastníky řízení, k vyjádření se k ústavní stížnosti.

Krajský soud ve svém vyjádření ze dne 4. 10. 2018 stručně sdělil, že plně odkazuje na odůvodnění svého napadeného rozsudku a rovněž na odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a zdůraznil, že právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu byl při svém rozhodování vázán.

Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje ve svém vyjádření ze dne 10. 10. 2018 stručně uvedlo, že předmětný soudní proces proběhl na obou soudních stupních legitimně, a to jak po věcné, tak po procesní stránce a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Nejvyšší správní soud ani Ministerstvo vnitra se k ústavní stížnosti nevyjádřily.

S ohledem na to, že obdržená vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka neobsahovala žádné nové skutečnosti, z nichž by Ústavní soud při svém rozhodnutí o návrhu stěžovatelů vycházel, nepovažoval Ústavní soud za nutné posílat je stěžovatelům k replice.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení ústavní stížnosti

Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jeho pravomoc je tak založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů se závěrem Nejvyššího správního soudu, že pochybení krajského soudu, spočívající v zamítnutí jejich žaloby v části, směřující proti zásahu Ministerstva vnitra, nelze v dalším řízení před krajským soudem napravit, neboť tento zamítavý výrok nebyl kasační stížností napaden.

Uvedený závěr Nejvyššího správního soudu vychází z § 109 odst. 3 věty před středníkem soudního řádu správního, podle které je Nejvyšší správní soud vázán rozsahem kasační stížnosti. Jinak řečeno, pokud jsou kasační stížností napadeny jen některé výroky napadeného rozhodnutí, Nejvyšší správní soud není oprávněn bez dalšího rozšířit přezkum na jiné výroky, které napadeny nebyly. V uvedeném se projevuje dispoziční zásada, která řízení před správními soudy, včetně řízení o kasační stížnosti, ovládá. Věta za středníkem citovaného ustanovení přitom výslovně z uvedeného pravidla stanoví dvě výjimky, resp. stanoví, že uvedené pravidlo neplatí, je-li na napadeném výroku závislý výrok, který napaden nebyl, nebo je-li rozhodnutí správního orgánu nicotné. V pořadí druhá z uvedených výjimek nepřicházela v posuzované věci v úvahu, neboť před správními soudy nebylo napadeno žádné rozhodnutí, které by mohlo být prohlášeno za nicotné.

Pokud jde o prvně uvedenou výjimku - podle které Nejvyšší správní soud zruší i kasační stížností nenapadený výrok, je-li na napadeném výroku závislý - z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá, že Nejvyšší správní soud takový akcesorický vztah mezi zrušenými výroky I. a II. prvního rozsudku krajského soudu na straně jedné a výrokem IV. téhož rozsudku na straně druhé, neshledal, když z důvodu závislosti na výrocích I. a II. zrušil pouze nákladové výroky V. a VI. Ústavní soud však tento postup Nejvyššího správního soudu shledává v rozporu s ústavním pořádkem, a to z následujících důvodů.

Uvedený postup Nejvyššího správního soudu vyústil v procesní situaci, kdy krajský soud, který svým prvním rozsudkem žalobě stěžovatelů částečně vyhověl, ji v návaznosti na napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, vázán jeho právním názorem, byl povinen pro nedostatek pasivní legitimace žalovaného 1) zamítnout podle § 87 odst. 3 soudního řádu správního, aniž by mohl o žalobě znovu meritorně rozhodnout ve vztahu k žalovanému 2), který podle závěrů napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu pasivně legitimován byl.

Nejvyšší správní soud vědom si těchto důsledků svého kasačního zásahu v odůvodnění napadeného rozsudku podotkl, že důvodem pro tento postup je skutečnost, že výrok IV. prvního rozsudku krajského soudu, zamítající žalobu vůči žalovanému 2), nebyl stěžovateli napaden podáním souběžné kasační stížnosti. Podle Ústavního soudu však za situace, kdy vyhovující výroky I. a II. prvního rozsudku krajského soudu byly opřeny o pasivní legitimaci žalovaného 1), která pasivní legitimaci žalovaného 2) vylučovala, nebylo možné po stěžovatelích spravedlivě požadovat, aby zamítavý výrok IV. prvního rozsudku krajského soudu, který byl odůvodněn nedostatkem pasivní legitimace žalovaného 2), kasační stížností napadli, jak Nejvyšší správní soud v daném ohledu požadoval. Taková kasační stížnost stěžovatelů, směřující proti výroku IV. prvního rozsudku krajského soudu, by totiž ve své podstatě směřovala také proti stěžovatelům vyhovujícím výrokům I. a II. založeným právě na pasivní legitimaci žalovaného 1), která by však nebyla naplněna, pokud by byl pasivně legitimován žalovaný 2).

K uvedenému Ústavní soud připomíná svoji judikaturu, podle které uplatnění dispoziční zásady ve správním soudnictví nemůže být v rozporu s povahou práv, jimž je poskytována ochrana, a se samotným účelem řízení, jímž je spravedlivá ochrana subjektivních veřejných práv. V tomto smyslu je nutno interpretovat i jednotlivá ustanovení soudního řádu správního, v nichž se dispoziční zásada promítá (např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1169/07 a sp. zn. IV. ÚS 2701/08).

S ohledem na okolnosti posuzovaného případu je tak v dané věci ústavně konformním výklad § 109 odst. 3 soudního řádu správního, podle kterého je kasační stížností nenapadený výrok IV. prvního rozsudku krajského soudu závislý na napadených a zrušených výrocích I. a II. téhož rozsudku. Výrok IV. měl být proto Nejvyšším správním soudem na základě kasační stížnosti žalovaného 1) jako závislý rovněž zrušen. Důvodem je provázanost rušených výroků I. a II. s nenapadeným výrokem IV., spočívající ve skutečnosti, že je-li v posuzované věci pasivně legitimován žalovaný 2), nemůže být současně pasivně legitimován žalovaný 1). Pokud tedy Nejvyšší správní soud zrušil výroky I. a II., aniž by jako závislý zrušil rovněž výrok IV., odepřel tím stěžovatelům právo domáhat se ochrany svých práv soudní cestou, které je imanentní součástí práva na spravedlivý proces, garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

V.
Závěr

Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti, neboť napadeným rozsudkem krajského soudu a jemu předcházejícím napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces, konkrétněji jeho dílčí komponenta spočívající v právu na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadený rozsudek krajského soudu a napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu a věc vrátil Nejvyššímu správnímu soudu k dalšímu řízení. V novém řízení Nejvyšší správní soud musí znovu posoudit kasační stížnost žalovaného 1) v souladu se závěry tohoto nálezu.

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti bez nařízení jednání, neboť dospěl k závěru, že by od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů