// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 19.10.2018
ÚS: Rozhodování o náhradě nákladů řízení dle § 142 (2) o.s.ř.
Spor o náhradu nákladů řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. K zásahu do práva na soudní ochranu chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod však v takovém sporu dojde tehdy, kdy obecný soud zjevně a neodůvodněně vybočí z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tak nepředvídatelnou libovůli.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba vzít v úvahu, že žalovaná částka byla uhrazena na základě předchozího pravomocného rozsudku posléze zrušeného Ústavním soudem, proto – v důsledku zániku pohledávky – byla žaloba zamítnuta, ač žalobou uplatněný nárok soud shledal zcela po právu.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1971/18, ze dne 25. 9. 2018
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení II. výroku v záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 33 C 270/2010 vyplývá, že obvodní soud rozsudkem ze dne 31. 7. 2014 č. j. 33 C 270/2010-279 uložil žalované vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli částku 256 255,39 Kč s příslušenstvím (I. výrok), co do částky 237 320,60 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (II. výrok), vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení (III. výrok) a znalečné znaleckému ústavu (IV. výrok) a rozhodl o povinnosti stěžovatele a vedlejší účastnice nahradit České republice náklady řízení (V. a VI. výrok). Takto rozhodl o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici zaplacení původně částky 100 000 Kč a po změně žaloby částky 476 693 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že od ní koupil dům, u něhož se však vyskytly vady fasády projevující se zejména vadami hydroizolace atp., které stěžovatel u vedlejší účastnice reklamoval, ale ona vady neodstranila, a proto stěžovatel požadoval přiměřenou slevu z kupní ceny. Na základě skutkových zjištění vzal obvodní soud jako kritérium pro určení výše přiměřené slevy výši nákladů nutných pro odstranění zjištěných vad. Protože vady lze podle závěrů znaleckého posudku odstranit za částku 256 255,39 Kč, obvodní soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl a ve zbývajícím rozsahu ji jako nedůvodnou zamítl.
3. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice městský soud rozsudkem ze dne 28. 1. 2015 č. j. 69 Co 486/2014-310, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 2. 2015 č. j. 69 Co 486/2014-316, I. výrokem rozsudek obvodního soudu v části I. výroku, jímž byla stěžovateli přiznána částka 256 255,39 Kč s příslušenstvím, potvrdil, a v části tohoto výroku, kterou obvodní soud přiznal stěžovateli další příslušenství za jiné období, změnil výrok tak, že žalobu v této části zamítl. Výrokem II. městský soud částečně změnil II. výrok rozsudku obvodního soudu tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli jako další finanční obnos částku 148 813,90 Kč s úrokem z prodlení. Ve III. výroku rozhodl o náhradě nákladů řízení.
4. Následné dovolání vedlejší účastnice bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015 č. j. 33 Cdo 2889/2015-419 odmítnuto.
5. Na základě ústavní stížnosti vedlejší účastnice Ústavní soud nálezem ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3432/15 zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015 č. j. 33 Cdo 2889/2015-419 a rozsudek městského soudu ze dne 28. 1. 2015, č. j. 69 Co 486/2014-310, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 2. 2015 č. j. 69 Co 486/2014-316, v části II. výroku, kterou byl změněn rozsudek obvodního soudu ze dne 31. 7. 2014 č. j. 33 C 270/2010-279 ohledně částky 148 813,90 Kč s příslušenstvím. Ve zbývající části byla ústavní stížnost citovaným nálezem Ústavního soudu odmítnuta. Ústavní soud v odůvodnění uvedl, že městský soud neprovedl důkaz znaleckým posudkem a jeho dodatky, ačkoliv byly tyto důkazy rovněž hodnoceny, a to částečně rozdílně od toho, jak postupoval obvodní soud.
6. Vzhledem k tomu, že nálezem Ústavního soudu se řízení o zaplacení částky 148 813,90 Kč s příslušenstvím znovu vrátilo do fáze odvolacího řízení, městský soud znovu přezkoumal v tomto rozsahu rozsudek obvodního soudu a vázán nálezem Ústavního soudu v daném kontextu doplnil dokazování. Po zjištění, že vedlejší účastnice zaplatila stěžovateli částku 148 813,90 Kč s příslušenstvím v rámci celkové platební povinnosti stanovené původním vykonatelným rozsudkem městského soudu (před jeho zrušením Ústavním soudem), rozhodl touto ústavní stížností napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení tak, že rozsudek obvodního soudu v zamítavém II. výroku o věci samé ohledně částky 148 813,90 Kč s úrokem z prodlení potvrdil (I. výrok) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 45 622,40 Kč (II. výrok). K výroku o náhradě nákladů řízení městský soud mimo jiné uvedl, že k přiznání slevy z ceny stěžovateli k odstranění vad fasádního zateplovacího systému ve výši 228 542,94 Kč, má vedlejší účastnice stěžovateli zaplatit ještě částku 148 813,90 Kč. Protože však ze shodného tvrzení účastníků bylo zjištěno, že právě uvedená částka již byla stěžovateli vyplacena, uzavřel, že ke dni vyhlášení nyní Ústavním soudem přezkoumávaného rozsudku tak již nebyl uplatněný nárok vzhledem k jeho zániku splněním důvodný. Městský soud proto z těchto důvodů potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, v části, kterou původně byla stěžovatelova žaloba co do částky 148 813,90 Kč zamítnuta, jako věcně správný. Dále pak městský soud uvedl, že nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3432/15 nebylo zrušeno usnesení soudu prvního stupně ze dne 2. 4. 2015 č. j. 33 C 270/2010-371 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2015 č. j. 69 Co 208/2015-407, kterým (jako konečným rozhodnutím) bylo (mimo jiné) řízení zastaveno a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a o náhradě nákladů řízení státu. K rozhodnutí o náhradě nákladů řízení tak zbývají náklady dovolacího řízení (když shora citované usnesení Nejvyššího soudu bylo nálezem Ústavního soudu zrušeno) a dále náklady předchozího odvolacího řízení a tohoto odvolacího řízení. Vedlejší účastnice přitom měla podle městského soudu v těchto řízeních úspěch, a má proto právo na náhradu nákladů obou odvolacích řízení a dovolacího řízení (viz II. výrok).
II.
Argumentace stěžovatele
7. V ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje, že při opakovaném projednání věci městský soud vázán právním názorem Ústavního soudu zopakoval výslech znalce, přičemž dospěl ke shodnému závěru jako při prvním projednání odvolání, tedy že stěžovateli přísluší přiměřená sleva z kupní ceny rodinného domu. Současně však městský soud přihlédl ke skutečnostem, které nastaly po vydání Ústavním soudem částečně zrušeného rozsudku č. j. 69 Co 486/2014-310 ze dne 28. 1. 2015, a to k vymožení sporné částky 148 813,90 Kč v exekuci. Vzhledem k tomu, že uvedená částka, která byla předmětem opakovaného odvolacího řízení, byla před opakovaným projednáním odvolání zaplacena, městský soud potvrdil rozsudek prvostupňového soudu tak, že nárok stěžovatele na zaplacení této částky zamítl. V návaznosti na to městský soud přiznal náhradu nákladů řízení vedlejší účastnici, a to i přesto, že žalobou požadovaný nárok stěžovatele sám soud shledal zcela po právu. Navíc byla náhrada nákladů vedlejší účastnici přiznána i za úkony provedené v prvním odvolacím řízení, které bylo zakončeno vydáním rozsudku, v němž byl stěžovatel plně úspěšný a který byl vydán ještě před zaplacením předmětné částky stěžovateli. Dále městský soud přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů za dovolací řízení, byť její dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto a konečně městský soud přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů za v pořadí druhé odvolací řízení. To vše i přesto, že vedlejší účastnice podle stěžovatele částku 148 813,90 Kč neuhradila dobrovolně, ale tato částka byla vymožena v exekučním řízení. Stěžovatel tak podle svého názoru nebyl v opakovaném odvolacím řízení před městským soudem v postavení, kdy by mohl vzít žalobu v rozsahu předmětné částky 148 813,90 Kč zpět. Zpětvzetím by totiž stěžovatel podle svého přesvědčení zcela negoval dosavadní průběh řízení a otevřel by vedlejší účastnici cestu k požadavku na vrácení zmíněné částky, neboť by šlo o částku zaplacenou na základě soudního rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vyjádření účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení
9. Městský soud se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že nálezem Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 3432/15 nebylo zrušeno usnesení soudu prvního stupně ze dne 2. 4. 2015 č. j. 33 C 270/2010-381 ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 28. 5. 2015 č. j. 69 Co 208/2015-407, kterým bylo mimo jiné zastaveno řízení a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, jakož i o náhradě nákladů státu. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že vedlejší účastnice, která měla v původním odvolacím řízení, v dovolacím řízení a ve druhém odvolacím řízení nakonec úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovateli přitom bylo podle tvrzení městského soudu naznačeno, že byla-li žalovaná částka vedlejší účastnicí uhrazena a žaloba nebyla vzata zpět, může mít tato okolnost odraz v rozhodnutí o nákladech řízení.
10. Vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti - i přes výzvu Ústavního soudu - nevyjádřila.
11. Vyjádření účastníka řízení Ústavní soud nezasílal stěžovateli k replice, neboť jeho obsah nepřesahuje rámec ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Nadto nelze přehlížet, že Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
13. Při rozhodování věci přihlédl Ústavní soud zejména k následujícím východiskům. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
14. Z těchto východisek, jsou-li aplikována na rozhodování o nákladech soudního řízení, plyne, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Logickým důsledkem tohoto závěru je rezervovaný vztah Ústavního soudu k přezkumu náhradově nákladových výroků [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz].
15. Na druhou stranu však již Ústavní soud ve své rozhodovací praxi formuloval i výjimky z tohoto pravidla. Jde zejména o situace, kdy obecný soud při rozhodování o nákladech řízení zjevně a neodůvodněně vybočí z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tak nepředvídatelnou libovůli. Tak např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 1817/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 81/49 SbNU 177) Ústavní soud zdůraznil, že pochybení při rozhodování o nákladech řízení může nabýt ústavněprávní dimenze, pakliže v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu obecným soudem je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti.
16. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 1/04 ze dne 13. 1. 2005 (N 8/36 SbNU 75) Ústavní soud konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je nedílnou součástí soudního řízení jako celku. V tomto rozhodování ovládaném zásadou úspěchu ve věci, která je doplněna zohledněním zavinění, je nezbytné plně respektovat princip řádného a spravedlivého procesu tím spíše, rozhodují-li soudy se zřetelem k § 142 odst. 2 o. s. ř. a posuzují míru úspěchu konkrétního účastníka ve věci, a tedy samozřejmě i poměr úspěchu jednoho účastníka (strany) k poměru neúspěchu druhého. Citlivost této úvahy a současně i její nezbytný úplný soulad s výrokem soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je zcela pochopitelným požadavkem odrážejícím jak právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, tak i právo na rovnost účastníků v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
17. Těmto východiskům však městský soud v nyní přezkoumávaném rozhodnutí nedostál. Z odůvodnění napadeného rozsudku a jeho výroku, který byl formulován v opravném usnesení, se podává, že žaloba stěžovatele byla co do částky 148 813,90 Kč zamítnuta jen proto, že byla (byť až v exekučním řízení) zaplacená na základě předchozího rozhodnutí městského soudu, které ale bylo dotčeno kasačním zásahem Ústavního soudu. Úvaha městského soudu, že vedlejší účastnice byla v řízení navazujícím na nález Ústavního soudu úspěšná, tak není podle přesvědčení Ústavního soudu správná. I kdyby totiž vedlejší účastnice uvedenou částku zaplatila mimo exekuční řízení (což stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně vyvrací a městský soud tuto skutečnost ani ve svém vyjádření k ústavní stížnosti nerozporuje), původní exekuční titul byl pro svou ústavněprávní diskrepanci Ústavním soudem částečně zrušen a vedlejší účastnici by tak nebránilo nic v tom, aby se domáhala vydání bezdůvodného obohacení.
18. Byť ve svém druhém rozhodnutí městský soud žalobu stěžovatele, co do předmětné částky zamítl (respektive správně řečeno, potvrdil zamítnutí této částky obvodním soudem jako věcně správné), přece jen z odůvodnění rozsudku lze dovodit, že u stěžovatele nejde o bezdůvodné obohacení, protože jeho nárok na zaplacení uvedené částky byl po právu a vedlejší účastnice ji zaplatila na základě předchozího věcně správného pravomocného rozsudku městského soudu. Městský soud přitom ani ve svém vyjádření k ústavní stížnosti argumentačně nerozporuje úvahu stěžovatele, že vzal-li by žalobu v daném rozsahu po kasačním zásahu Ústavního soudu zpět proto, že mu byla žalovaná částka již uhrazena, negoval by dosavadní průběh řízení a otevřel by vedlejší účastnici cestu k požadavku na vrácení částky 148 813,90 Kč, neboť by šlo o částku zaplacenou na základě následně zrušeného exekučního titulu.
19. Městský soud v napadeném rozsudku dále odkazuje na usnesení obvodního soudu č. j. 33 C 270/2010-371 ve spojení s usnesením městského soudu č. j. 69 Co 208/2015-407, z nichž má podle jeho rekapitulace plynout, že řízení mezi účastníky bylo zastaveno a bylo též rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Jak se ovšem z naposledy citovaných usnesení podává, stěžovatel vzal žalobu zpět jen co do částky 16 865 Kč. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl ale ve shora uvedeném rozsahu se svou žalobou úspěšný, představuje částka asi 17 000 Kč pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení jen nepatrný neúspěch; o žádných dalších částkách, jež by poměr úspěchu pro rozhodování o náhradě nákladů řízení měly v neprospěch stěžovatele ovlivnit, se přitom v odůvodnění napadeného rozsudku nemluví. Ani jeden z důvodů, jak je ve svém rozsudku městský soud konkretizoval, samostatně ani ve svém souhrnu neobstojí. Tímto svým závěrem přitom Ústavní soud nepředjímá, jak městský soud o náhradě nákladů řízení rozhodne (to tedy jak ve vztahu k oběma odvolacím řízením, tak dovolacímu řízení), nicméně své rozhodnutí musí v souladu s výše uvedenými východisky řádně odůvodnit.
20. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnosti směřující proti II. výroku rozsudku městského soudu vyhověl a napadené rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Takto rozhodl bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US