// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 27.07.2018
ÚS: Předvídatelnost soudního rozhodování
Podle ustanovení § 170 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, je soud vázán usnesením, jakmile je vyhlásil, popř. jakmile bylo doručeno, anebo není-li nutno je doručovat, jakmile bylo vyhotoveno; výjimku tvoří jen ta usnesení, jimiž se upravuje vedení řízení (§ 170 odst. 2 občanského soudního řádu). Tato vázanost se, inter alia, projevuje též v tom, že tentýž soud je povinen respektovat právní názor, který v téže věci vyslovil dříve a má-li se od něj z relevantních důvodů odchýlit (např. podstatná změna v obsahu skutkového základu, která zapříčinila vlastní neaplikovatelnost takového dříve vysloveného právního názoru), musí takový postup odpovídajícím způsobem odůvodnit. Pokud soud v odůvodnění napadeného usnesení dostatečným způsobem neobjasnil, proč se odchýlil od svých právních názorů, které v téže věci vyslovil již dříve, porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 186/17, ze dne 29. 5. 2018
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Rekapitulace ústavní stížnosti a dosavadního průběhu řízení.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z obsahu ústavní stížnosti a zapůjčeného spisu Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 8 Nc 4793/2005, a dále spisu soudního exekutora Exekutorského úřadu Cheb (dále jen "exekutor") sp. zn. 176 EX 00745/16, vyplývá, že usnesením ze dne 7. 4. 2005, č. j. 8 Nc 4793/2005-8, nařídil okresní soud exekuci na majetek stěžovatelky (jako povinné) k vymožení pohledávky ve výši 9.500,- Kč pro Československou obchodní banku, a. s. (dále jen jako "oprávněná") podle vykonatelného trestního příkazu Okresního soudu v Břeclavi ze dne 15. 10. 1999, č. j. 1 T 576/99-22. Okresní soud pověřil výkonem exekuce v záhlaví uvedeného exekutora.
Exekutor příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 10. 3. 2014, č. j. 098 EX 01697/05-155, ve znění opravného příkazu ze dne 11. 3. 2014, č. j. 098 EX 01697/05-160 (dále jen "první příkaz"), rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit náklady exekuce ve výši 161.340,77,- Kč. Okresní soud usnesením ze dne 2. 12. 2014, č. j. 8 Nc 4793/2005-102 (dále jen "první usnesení") zrušil první příkaz a věc vrátil exekutorovi k dalšímu řízení. Následně vydal exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 12. 12. 2014, č. j. 098 EX 01697/05-208, ve kterém rozhodl o tom, že stěžovatelka je povinna uhradit náklady exekuce ve výši 17.529,- Kč (dále jen "druhý příkaz"). I tento druhý příkaz exekutora byl okresním soudem zrušen a věc vrácena k exekutorovi k dalšímu řízení, a to usnesením ze dne 9. 4. 2015, č. j. 8 Nc 4793/2005-124 (dále jen "druhé usnesení"). Následným, ústavní stížností napadeným a v záhlaví uvedeným, příkazem (dále jen "napadený příkaz") rozhodl exekutor o tom, že stěžovatelka je povinna uhradit náklady exekuce ve výši 183.120,42,- Kč. Napadený příkaz byl poté přezkoumán v záhlaví rovněž uvedeným usnesením okresního soudu (dále jen "napadené "usnesení"), kterým byl napadený příkaz potvrzen v části výroku o výši odměny exekutora z vymoženého plnění mimo dražbu a v části výroku o výši odměny exekutora z dražby, zatímco změněn byl v části výroku o celkových nákladech exekutora (mimo dražbu i v souvislosti s jejím provedením), a to tak, že se tyto náklady určují částkou v celkové výši 49.008,49,- Kč.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že okresní soud se napadeným usnesením, kterým přiznal exekutorovi odměnu z dražby, dostal do rozporu se svým dřívějším prvním usnesením, ve kterém naopak dospěl k závěru, že exekutor neměl předmětné nemovitosti dražit a na odměnu z prodeje nemovitostí stěžovatelky proto nemá exekutor nárok. Stěžovatelka dále namítá, že se okresní soud v napadeném usnesení nezabýval ani jejími dalšími námitkami proti výši nákladů exekuce stanovené napadeným příkazem. Zejména náklady na inzerci jsou podle stěžovatelky nepřiměřené, když bylo inzerováno v odborném ekonomickém měsíčníku Konkurs a vyrovnání, nikoliv v inzertních realitních novinách. V této části napadeného usnesení se okresní soud rovněž dostal do rozporu se svým dřívějším prvním usnesením. Uvedeným postupem se okresní soud podle stěžovatelky dopustil porušení zákazu libovůle a jejího práva na spravedlivý proces. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby jí bylo přiznáno právo na úhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
II.
Vyjádření účastníků řízení
Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu okresní soud a exekutora, jako účastníky řízení, aby se vyjádřili k projednávané ústavní stížnosti.
Okresní soud ve svém vyjádření ze dne 7. 3. 2018 pouze odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
Exekutor ve svém vyjádření ze dne 9. 3. 2018 uvedl, že veškeré náklady řádně vyčíslil a doložil, a rozhodl o nich v napadeném příkazu. Pokud jde o jednotlivé náklady, není o nich podle exekutora Ústavní soud příslušný rozhodovat. Ústavní stížnost je podle exekutora stavěna na neurčitých pojmech. Stěžovatelka podle něj opakuje, že došlo k porušení práv, aniž by uvedené dále specifikovala.
Oprávněná se ve svém podání ze dne 23. 5. 2018 svého postavení vedlejší účastnice vzdala.
Za dané procesní situace tak Ústavní soud žádná vyjádření k replice již stěžovatelce nezasílal, neboť nepřináší žádné nové skutečnosti či argumenty, které by mohly mít vliv na vlastní posouzení ústavní stížnosti.
III.
Posouzení ústavní stížnosti
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jeho pravomoc je tak založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud opakovaně vyzdvihuje zásadu, že mezi základní principy právního státu patří nejen princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.)], jelikož bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva. Stejné požadavky, tj. předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost, respekt k obecným zásadám právním, k ústavněprávním principům, jakož i právní jistotu, je nutno klást i na individuální právní akty, zvláště na soudní rozhodnutí. Jedním z principů představujících součást práva na řádný proces a vylučujících libovůli v rozhodování, je totiž povinnost obecného soudu, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, jak již bylo naznačeno, neboť bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky právního státu [srov. nález ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 313/14 (N 59/73 SbNU 151)].
Jestliže těmto podmínkám obecný soud nedostojí a své rozhodnutí odůvodní nesrozumitelným a nedostatečným způsobem, zasáhne do základního práva účastníka řízení na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka v projednávané věci namítá. Dodržování povinnosti odůvodnit rozhodnutí má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli, o kterou půjde též v případě, že nejsou zřejmé důvody, pro které bylo rozhodnuto tím, či oním způsobem [srov. např. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213)].
V posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, že napadené usnesení okresního soudu bylo pro stěžovatelku s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapivé, neboť bylo ve zřejmém rozporu s jeho předchozími ve věci vydanými kasačními rozhodnutími, aniž by okresní soud změnu svého postoje odpovídajícím způsobem v napadeném usnesení odůvodnil.
Ústavní soud musí nejprve poukázat na to, že okresní soud v prvním usnesení, kterým rozhodl o námitkách stěžovatelky proti prvnímu příkazu exekutora, dospěl s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (příkladem uvedl nález ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1562/09) k závěru, že v dané věci se uplatní stanovisko občanského a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, podle kterého pohledávka exekutora na náhradu nákladů exekuce se při exekuci prodejem nemovitostí uspokojí v rozvrhu rozdělované skutkové podstaty ve "třetí skupině" a exekutor proto neměl svoji odměnu uspokojovat v první skupině, jak učinil v rozvrhovém jednání. Z uvedeného okresní soud dovodil, že pokud by exekutor respektoval danou judikaturu Ústavního soudu, resp. shora uvedené stanovisko Nejvyššího soudu, vůbec by uvedené nemovitosti nedražil, neboť mu muselo být z listu vlastnictví, v němž byly prodávané nemovitosti zapsány, jasné, že na nemovitosti stěžovatelky váznou zástavní práva pro vysoké částky s lepším pořadím, než je zbytek vymáhané pohledávky. Proto podle vysloveného právního názoru okresního soudu v prvním usnesení nemá exekutor na odměnu z prodeje nemovitostí stěžovatelky nárok (list č. 103 spisu okresního soudu).
Okresní soud v prvním usnesení dospěl dále k závěru, že náklady za inzerci (celostránková inzerce předmětné dražby v odborném ekonomickém měsíčníku Konkurs a vyrovnání) ve výši 33.333.33,- Kč nelze v tomto konkrétním případě považovat za spravedlivé, když exekutor v inzertních novinách inzeruje především sám sebe. Podle názoru okresního soudu obsaženého v prvním usnesení lze předpokládat, že případný zájemce o koupi nemovitosti si nekupuje konkrétní noviny či odborný časopis, ale realitní noviny, přičemž poplatek v okresních novinách za 1. řádek činí 200,- Kč a za 2. a další řádek vždy 30,- Kč. Okresní soud v prvním usnesení proto uzavřel, že z toho pohledu se exekutorem požadované náklady na inzerci jeví jako přemrštěné (list č. 104 spisu okresního soudu).
Následně vydaný druhý příkaz, ve kterém exekutor rozhodl o vyčíslení své odměny a nákladech exekuce vzniklých pouze mimo dražbu, byl druhým usnesením okresního soudu k námitkám stěžovatelky rovněž zrušen, a to mimo jiné z důvodu, že jednotlivé položky tvořící náklady exekuce, včetně inzerce předmětné dražby - tentokrát ve výši 1.444,92,- Kč - nebyly podloženy doklady prokazujícími tvrzenou výši vynaložených nákladů.
Poté exekutor napadeným příkazem v dané věci znovu rozhodl o výši své odměny a nákladů exekuce nejen mimo dražbu, ale i v souvislosti s ní. V odůvodnění napadeného příkazu k účelnosti vynaložených nákladů na inzerci dražby - vyčíslených ve výši 30.250,- Kč - exekutor uvedl, že daná inzerce a její cena jsou odpovídající (list č. 138 spisu okresního soudu). Proti napadenému příkazu podaným námitkám stěžovatelky - že exekutor neměl právo uspokojovat se v "první" skupině, ale teprve ve skupině "třetí", a také, že hotové výdaje exekutora nebyly řádně doloženy a jsou nepřiměřeně vysoké, včetně nákladů na inzerci dražby - exekutor nevyhověl.
Ačkoliv okresní soud k námitce stěžovatelky ohledně nákladů exekuce a odměny exekutora souvisejících s dražbou dospívá v napadeném usnesení, v souladu se svým prvním usnesením, k závěru, že exekutor se v dané věci uspokojuje ve "třetí skupině", dále okresní soud již jen konstatuje, že s ohledem na konečný rozsah, v jakém došlo k uspokojení pohledávek, nemohly být náklady exekutora z rozvrhované podstaty uspokojeny s tím, že okresní soud k tomu uvádí způsob výpočtu odměny exekutora za provedení dražby. V návaznosti na uvedené okresní soud napadený příkaz v části výroku o výši odměny exekutora z dražby (129.699,90,- Kč) napadeným usnesením potvrdil, aniž by se jakkoliv vypořádal se svým předchozím právním názorem uvedeným v prvním usnesení, podle kterého nemá exekutor na odměnu z prodeje nemovitostí stěžovatelky nárok.
Na námitku stěžovatelky, že náklady za inzerci předmětné dražby (30.250,- Kč) jsou - s poukazem na odůvodnění prvního usnesení okresního soudu - nepřiměřené, okresní soud v odůvodnění napadeného usnesení nereagoval v podstatě vůbec. Za neoprávněně nárokované hotové náklady označil několik jiných položek v celkové výši 842,03 Kč, o kterou okresní soud ponížil výši účelně vynaložených nákladů a pouze v tomto směru tak změnil napadený příkaz v části výroku o nákladech exekuce.
Podle ustanovení § 170 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), je soud vázán usnesením, jakmile je vyhlásil, popř. jakmile bylo doručeno, anebo není-li nutno je doručovat, jakmile bylo vyhotoveno; výjimku tvoří jen ta usnesení, jimiž se upravuje vedení řízení (§ 170 odst. 2 o. s. ř.). Tato vázanost se, inter alia, projevuje též v tom, že tentýž okresní soud je povinen respektovat právní názor, který v téže věci vyslovil dříve a má-li se od něj z relevantních důvodů odchýlit (např. podstatná změna v obsahu skutkového základu, která zapříčinila vlastní neaplikovatelnost takového dříve vysloveného právního názoru), musí takový postup odpovídajícím způsobem odůvodnit. K tomu Ústavní soud podotýká, že i kdyby uvedený princip vázanosti soudu vlastním rozhodnutím nebyl explicitně upraven v zákoně, bylo by lze jeho existenci dovodit z ústavních principů a zásad materiálního právního státu ovládajících fungování moci soudní lato sensu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 1688/10).
Ze shora uvedeného vyplývá, že pokud jde o nárok exekutora na odměnu z dražby a jeho náklady na inzerci dražby, okresní soud v odůvodnění napadeného usnesení dostatečným způsobem neobjasnil, proč se odchýlil od svých právních názorů, které v téže věci vyslovil již dříve, čímž porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces.
IV.
Závěr
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadené usnesení okresního soudu se vyznačuje svévolí, kterou nelze v podmínkách existence materiálního právního státu akceptovat. Postup, kdy okresní soud tímto svým přístupem ignoruje své předchozí závěry v témže sporu (byť jde o rozhodnutí jiného samosoudce), není slučitelný s obsahem hlavy páté Listiny a z ní vyvěrajících imperativů v oblasti předvídatelnosti soudního rozhodování. S ohledem na uvedené Ústavní soud napadené usnesení okresního soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
Ústavní soud, veden doktrínou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, shledal, že pro nápravu zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatelky je namístě zrušit toliko napadené usnesení okresního soudu, neboť pochybení shledané tímto nálezem, ústící do porušení základních práv stěžovatelky, spočívá ve vadném postupu okresního soudu. Na něm pak v řízení bude, aby po zrušení jeho rozhodnutí Ústavním soudem respektoval základní práva stěžovatelky, přičemž bude vázán výše uvedenými právními názory Ústavního soudu (aniž by samozřejmě Ústavní soud jakkoliv předjímal jeho výsledné rozhodnutí z hlediska věcného).
Za situace, kdy Ústavní soud ruší pouze napadené usnesení okresního soudu, je třeba ústavní stížnost proti napadenému příkazu exekutora považovat za nepřípustnou, neboť se tak stěžovatelce vytvořil procesní prostor pro nové projednání její věci před okresním soudem. Vzhledem k tomu Ústavní soud návrh na zrušení v záhlaví citovaného příkazu exekutora podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
K návrhu stěžovatelky, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů tohoto řízení, Ústavní soud uvádí, že podle § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník. Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení může usnesením uložit některému účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi jeho náklady řízení (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Jak vyplývá z citovaných ustanovení, úhrada nákladů řízení před Ústavním soudem není automatická. V projednávaném případě k takovému postupu Ústavní soud neshledal důvod a náhradu nákladů řízení tak stěžovatelce nepřiznal.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US