// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 15.06.2018

ÚS: K posuzování obsahu dovolání Nejvyšším soudem

Pokud má dovolatel za to, že se odvolací soud odchýlil od konkrétního rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, a Nejvyšší soud je naopak toho názoru, že dovolatelem citované rozhodnutí na daný případ nedopadá, nejde o vadu dovolání. Odmítnout dovolání pro vady lze pouze za nesplnění v zákoně zcela jasně a srozumitelně formulované povinnosti a nikoliv za odlišný právní názor dovolatele.

Neposoudí-li obecný soud náležitě otázky složitosti řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného při rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zák. č. 82/1998 Sb., jež měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou trestního řízení, v němž vystupoval větší počet poškozených, může se dopustit porušení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem dle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2119/17, ze dne 14. 5. 2018

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 7. července 2017, stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod garantovaných ústavním pořádkem České republiky, především do práva na náhradu škody a újmy způsobené nesprávným úředním postupem státu podle 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 28 C 246/2014 se podává, že stěžovatel se podanou žalobou domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení 251 018 Kč s příslušenstvím, z titulu nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu, spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 14/2001, ve kterém stěžovatel vystupoval jako poškozený.

3. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 7. března 2016 č. j. 28 C 246/2014-109 žalobu zamítl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 600 Kč. Stěžovatel proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. října 2016 č. j. 35 Co 318/2016-130 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (I.) co do částky 210 265 Kč s příslušenstvím potvrdil a co do částky 40 753 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti uložil povinnost tuto částku stěžovateli zaplatit. Dále žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 24 684 Kč.

4. Stěžovatel rozsudek odvolacího soudu napadl v celém jeho rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen "o. s. ř." Dovolací soud dospěl k závěru, že posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť stěžovatel řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolací soud měl za to, že stěžovatel v dovolání nijak nekonkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný. Nejvyšší soud tedy dovolání odmítl, neboť trpělo vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly stěžovatelem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).


II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v trestním řízení vedeném před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 3 T 14/2001 (kauza H-Systém) vystupoval co by jeden z poškozených, neboť mu byla trestným činem způsobena jak rozsáhlá majetková škoda, kdy ztratil své veškeré celoživotní úspory, tak i újma nemajetková. Stěžovatel byl po více než 13 let udržován v nejistotě stran svých nároků a průběhem trestního řízení byla prohlubována sekundární újma a podrývána důvěra v efektivní fungování justičního systému a právního státu. Tato nemajetková újma se vleklým a do větší míry bezvýsledným trestním řízením dále prohlubovala, neboť ani po takto dlouhé době nedošlo k pravomocnému rozhodnutí o nárocích stěžovatele, a nedošlo ani k dosažení morálního zadostiučinění v podobě odsouzení pachatelů, o jejichž vině nebylo mezi soudy jediné pochyby, když trestní řízení bylo zastaveno v důsledku amnestie prezidenta republiky ze dne 1. ledna 2013 z důvodu jeho nepřiměřené délky.

6. Stěžovatel má za to, že uvedené trestní řízení svou zcela nepřiměřenou délkou znamenalo závažné porušení jeho práva na přiměřenou délku řízení, jež vyplývá z čl. 38 odst. 2 Listiny, proto v souladu s čl. 36 odst. 3 Listiny uplatnil svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy takto způsobené vůči státu.

7. Ministerstvo spravedlnosti nárok stěžovatele uznalo, avšak na základě speciálního početního algoritmu, který bral v potaz vyšší počet poškozených v daném trestním řízení, přiznalo stěžovateli za nepřiměřenou délku řízení v trvání více jak 13 let peněžité zadostiučinění ve výši 2 314 Kč, což je podle názoru stěžovatele částka, která je v rozporu s ustálenou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva stran výše náhrad nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, ale i v rozporu s elementárním lidským cítěním, neboť tato částka v žádném ohledu není schopna plnit funkci zadostiučinění a utrpěnou újmu nahradit, ba ani zmírnit.

8. Stěžovatel se proto obrátil na Obvodní soud pro Prahu 2 a ve své žalobě žádal o zaplacení peněžitého zadostiučinění ve výši 251 018 Kč. Soud prvního stupně shledal, že je zde dán odpovědnostní titul státu za nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., jelikož byla nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze způsobena stěžovateli nemajetková újma, nicméně dospěl k závěru, že vzhledem ke značné skutkové, právní a procesní složitosti předmětného trestního řízení a vzhledem k dle názoru soudu existujícímu sdílení újmy mezi poškozenými, postačuje jako základní forma zadostiučinění pouhé konstatování porušení práva. Soud prvního stupně tedy žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť vedle konstatování porušení práva již stěžovatel obdržel částku 2 314 Kč v rámci předběžného projednávání nároku. Soud prvního stupně se s tezí žalované o existenci sdílení nemajetkové újmy mezi poškozenými v trestním řízení ztotožnil.

9. Stěžovatel proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání k Městskému soudu v Praze, který odvolání stěžovatele dal částečně za pravdu. Podle názoru stěžovatele však odvolací soud při výpočtu náhrady nemajetkové újmy formou peněžitého zadostiučinění postupoval nesprávně. Odvolací soud se rozhodl použít jako základ výpočtu částku 17 000 Kč za jeden rok řízení. Za prvé dva roky přiznal pouze 50 % z této částky, čímž za celkovou délku řízení v délce trvání 13 let dospěl k částce 215 336 Kč. Tuto částku odvolací soud následně zásadním způsobem dále krátil, a to celkem o 80 %, přičemž stěžovatel považuje takto krácené zadostiučinění za nemajetkovou újmu za naprosto neodpovídající tomu, jaká újma mu byla dlouhotrvajícím trestním řízením způsobena. Odvolací soud odečetl 30 % za počet stupňů soudní soustavy, před kterými trestní řízení probíhalo. Dalších 30 % následně odečetl za skutkovou a procesní složitost věci, která měla vliv na celkovou délku řízení a nakonec odečetl ještě 20 % z důvodu údajného sníženého významu řízení pro stěžovatele, neboť soud měl za to, že stěžovatel coby poškozený v trestním řízení neměl takový zájem na výsledku řízení a dále se nemusel ve svém snažení omezit pouze na svou účast v adhezním řízení, nýbrž mohl svůj nárok na náhradu škody uplatnit i v řízení civilním. Od konečné částky soud nakonec odečetl již přiznanou náhradu nemajetkové újmy ve výši 2 314 Kč, kterou stěžovateli již vyplatilo Ministerstvo spravedlnosti, a dospěl tak k částce 40 753 Kč.

10. Podle názoru stěžovatele odvolací soud zjevné pochybení soudu prvního stupně napravil, přesto tak neučinil v dostatečné míře, jelikož přikročil ke snížení přiznaného zadostiučinění o extrémních 80 % a dospěl tak k částce, která je s ohledem na míru utrpěné újmy a všechna specifika daného případu naprosto nedostatečná. Stěžovatel proto podal proti zamítavé části rozsudku odvolacího soudu dovolání. Nejvyšší soud dovolání odmítl, aniž by se podrobněji zabýval meritorní stránkou věci.

11. Stěžovatel má za to, že ve věci rozhodující soudy zcela ignorovaly skutečnost, že vliv složitosti věci na celkovou délku řízení do pravomocného odsouzení hlavního pachatele P. S. rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2006 byl značný, po tomto datu již byl pouze minimální a k prodlužování daného řízení docházelo ze zcela jiných důvodů, které se složitostí věci téměř nesouvisely. Drtivá většina veškerého dokazování, zjišťování skutkového stavu, právní hodnocení věci a řešení všech procesních otázek daného případu, proběhlo v hlavním líčení před soudem prvního stupně, který po přibližně dvou a půl letech hlavního líčení rozhodl odsuzujícím rozsudkem nad všemi pachateli dne 19. února 2004. Na základě podaných odvolání pak věc přezkoumal Vrchní soud v Praze tak, že potvrdil rozsudek, co se týče P. S. a odsuzující rozsudky nad zbylými pachateli zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně z důvodu potřeby doplnění dokazování. Dokazování však bylo třeba doplnit pouze ve zcela minimální míře a lze bez jakéhokoli přehánění konstatovat, že ke dni 6. června 2006 byl již skutkový stav věci objasněn do téměř těch nejmenších podrobností a jakékoli další dokazování bylo pouze marginální povahy. Stran právního hodnocení skutku v daném řízení rovněž nedocházelo po tomto datu k jakýmkoliv posunům a nelze proto tvrdit, že by po rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2006 bylo předmětné trestní řízení prodlužováno vinou "extrémní" skutkové a právní složitosti věci, jak tvrdily obecné soudy. Podle názoru stěžovatele důvody nepřiměřené délky předmětného trestního řízení lze po datu 6. června 2006 spatřit naopak ve zdlouhavém opakovaném instančním postupu mezi soudem prvního a druhého stupně. Poté, kdy byla celá věc rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2006 vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, kupříkladu trvalo více než dva a tři čtvrtě roku, nežli bylo ve věci nařízeno další hlavní líčení, k čemuž došlo až v březnu roku 2009. Tato prodleva byla způsobena opakovaným rušením nařízeného hlavního líčení z důvodu nemoci předsedy senátu, což zjevně není okolností spočívající ve složitosti předmětné věci.

12. Podle názoru stěžovatele obecné soudy naprosto přecenily vliv složitosti věci na celkovou délku řízení a opomněly zhodnotit, zda měla složitost věci vliv na délku řízení v jeho celém průběhu, či zdali se omezila pouze na jeho první a kratší část, jak tomu je v tomto případě. V odůvodnění rozsudku obecných soudů však nebylo podrobněji odůvodněno, jakým konkrétním způsobem měla mít složitost věci tak zásadní dopad na celkovou délku řízení, aby to opodstatnilo snížení o celých 30 %. Proto považuje stěžovatel rozhodnutí obecných soudů v tomto ohledu za nepřezkoumatelná.

13. Dalším kritériem, pro které bylo přikročeno ke snížení přiznaného zadostiučinění o 30 %, je fakt, že dané trestní řízení probíhalo před všemi stupni soudní soustavy. Stěžovatel je však toho názoru, že jakékoli krácení peněžitého zadostiučinění z tohoto důvodu může být z povahy věci pouze výjimečnou záležitostí, kdy jsou zde určité zvláštní okolnosti, které to v daném konkrétním případě odůvodňují. Přitom obecné soudy v této věci žádné odůvodnění tohoto snížení neposkytly a i v tomto ohledu jsou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná.

14. Třetím a posledním kritériem, pro které došlo ke snížení přiznaného peněžitého zadostiučinění o 20 % je údajný nižší význam předmětného trestního řízení pro stěžovatele. Obecné soudy tuto tezi opřely především o argumentaci, že poškozený je v trestní řízení pouze okrajový subjekt, jehož zájmy mají pro trestní řízení sekundární význam a který by se měl domáhat svého nároku na náhradu škody především v řízení občanskoprávním a nikoli v adhezním řízení, které je podle názoru soudů pouhým beneficiem legis. Stěžovatel s tímto učiněným závěrem zásadně nesouhlasí a i podle konstatování soudních senátů v obdobných řízeních ostatních poškozených v kauze H-Systém, vzhledem k naprosto neoddělitelné provázanosti způsobené škody a skutkové podstaty trestného činu by bylo s největší pravděpodobností toto případné civilní řízení přerušeno do doby rozhodnutí soudů v řízení trestním a pozice stěžovatele by se tudíž uplatněním nároku občanskoprávní cestou žádným způsobem nezlepšila.

15. Stěžovatel v důsledku trestného činu ztratil v podstatě veškeré životní úspory a jeho vize bydlení ve vlastním rodinném domě se rovněž zcela rozplynula. Z nadějných životních vyhlídek se náhle dostal do nesmírně tíživé finanční a životní situace a velmi těžko se s tímto vyrovnával. Své naděje na dosažení náhrady škody a morálního zadostiučinění upnul na předmětné trestní řízení, jehož konec byl však i přes veškerou snahu průběh urychlit po tolika letech stále v nedohlednu a které nakonec vyústilo naprosto neuspokojivě. Stěžovatel proto shledává snížení přiznaného zadostiučinění o 20 % z důvodu údajného nižšího významu daného řízení za naprosto nepřijatelné, neboť je v hrubém rozporu s významem a mírou nadějí, které toto trestní řízení pro stěžovatele skutečně neslo.

16. Stěžovatel má za to, že ve výsledku bylo obecnými soudy přikročeno k natolik podstatnému a drastickému snížení přiznaného zadostiučinění, že výsledná částka nijak nemůže zmírnit či zhojit nemajetkovou újmu, kterou stěžovatel v důsledku nepřiměřeně dlouhého trestního řízení a nesprávného úředního postupu státu utrpěl. Toto peněžité zadostiučinění tudíž není schopno plnit svou kompenzační funkci a nenaplňuje tak smysl a účel čl. 36 odst. 3 Listiny a zákona č. 82/1998 Sb.


III.
Vyjádření k ústavní stížnosti

17. Ústavní soud vyzval účastníky řízení a Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti k vyjádření se k ústavní stížnosti.

18. Obvodní soud pro Prahu 2 ve vyjádření ze dne 6. března 2018 odkázal na odůvodnění svého rozsudku, potažmo rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2016 a rozhodnutí o Ústavní stížnosti ponechal plně na úvaze Ústavního soudu.

19. Městský soud v Praze ve vyjádření ze dne 6. března 2018 uvedl, že si není vědom toho, že by svým rozhodnutím nebo postupem, který jeho vydání předcházel, jakýmkoliv způsobem porušil práva stěžovatele chráněná Ústavou a Listinou. Stěžovatel své námitky uplatnil již v řízení před obecnými soudy, a ty se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Odvolací soud odkázal na odůvodnění svého, ústavní stížností napadeného rozsudku a navrhoval, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná odmítnuta.

20. Nejvyšší soud ve vyjádření ze dne 8. listopadu 2017 zdůraznil, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto pro vadu spočívající v absenci náležitého vymezení, v čem stěžovatel spatřoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, potvrzenou také ustálenou judikaturou Ústavního soudu, z níž plyne zásadní význam, jenž splnění této podmínky stěžovatele pro dovolací řízení má. Stěžovatel v ústavní stížnosti ničeho ohledně závěru dovolacího soudu nenamítá, resp. neuvádí, jakým způsobem Nejvyšší soud zasáhl do jeho ústavním pořádkem garantovaných práv, když jeho dovolání odmítl pro vady. Nejvyšší soud má za to, že důvody svého rozhodnutí dostatečně zřejmě osvětlil v odůvodnění napadeného usnesení, a není tak přiléhavé, aby je na tomto místě opakoval. Je přesvědčen o tom, že jím vydaným rozhodnutím nebylo nepřípustně zasaženo žádné ústavním pořádkem České republiky nebo příslušnými mezinárodními právními dokumenty chráněné právo stěžovatele. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a navrhl, aby ji Ústavní soud, pokud ji neodmítne, zamítl.

21. Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti se k ústavní stížnosti, i přes výzvu ze dne 22. února 2018, nevyjádřila. V souladu s poučením obsaženým ve výzvě k vyjádření Ústavní soud vychází z toho, že se vzdala postavení vedlejší účastnice.

22. Stěžovatel repliku k vyjádření účastníků řízení, které mu Ústavní soud zaslal, nepodal.

IV.
Procesní podmínky řízení

23. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

24. Ústavní soud v minulosti mnohokrát judikoval, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů obecných, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podkladu, pokud by řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. srpna 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425) či ze dne 27. února 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275)]. Ústavní soud však na druhé straně konstatuje, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. To je právě případ stěžovatele.

25. Ústavní soud taktéž připomíná, že ve své konstantní judikatuře nepovažuje právo na dovolání za ústavně zaručené; pokud by tzv. mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny vůbec, taková úprava by z tohoto pohledu i z pohledu ústavněprávního obstála. Na druhou stranu však zdůrazňuje, že pokud se zákonodárce rozhodl institut dovolání zakotvit, rozhodování o něm nelze vyjímat z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce, a to zejména práva na spravedlivý proces [srov. např. nález ze dne 11. února 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) či nález ze dne 10. května 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355)].

26. V celé řadě svých rozhodnutí přitom Ústavní soud stvrdil, že dovolání musí obsahovat náležitosti stanovené ustanovením § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, k nimž patří vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Ústavní soud však zároveň nepřipouští, aby Nejvyšší soud postupoval při posuzování bezvadnosti dovolání příliš formálně [např. nálezy ze dne 18. prosince 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14 (N 234/75 SbNU 607) a ze dne 19. listopadu 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15 (N 198/79 SbNU 251)].

27. V právě projednávaném případě stěžovatel namítal, že obecnými soudy bylo o nároku stěžovatele rozhodnuto v rozporu s ustálenou judikaturou, která podstatné snížení přiznaného zadostiučinění o 80 % umožňuje ve zcela výjimečných případech hodných zvláštního zřetele, kdy utrpěná újma je oproti normálním situacím zanedbatelná. Stěžovatel nesouhlasil s krácením přiznaného zadostiučinění ani v jednom ze tří posuzovaných kritérií, a to z důvodu extrémní skutkové, právní a procesní složitosti věci o 30 %, z důvodu toho, že dané řízení probíhalo před všemi stupni soudní soustavy o 30 % a v neposlední řadě z důvodu údajného nižšího zájmu stěžovatele na daném řízení o 20 %.

28. Nejvyšší soud však podané dovolání odmítl z důvodu, že trpělo vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat a tyto vady nebyly stěžovatelem v zákonné lhůtě odstraněny. Dovolací soud měl za to, že i když stěžovatel napadl celkové snížení zadostiučinění o 80 %, při němž se měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, dle níž je hranicí pro snížení či zvýšení 50 %, ani u této námitky stěžovatel řádně nevymezil přípustnost dovolání, neboť nepoukázal na žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tento závěr ovšem neobstojí, jsou-li uvedené otázky posuzovány v kontextu celé argumentace obsažené v dovolání.

29. Ústavní soud zdůrazňuje, že § 241a odst. 2 občanského soudního řádu nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání vymezeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Toto vymezení z něj musí být seznatelné, může však být vyjádřeno v kterékoli jeho části, a to případně i na více místech [srovnej nález ze dne 19. listopadu 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15 (N 198/79 SbNU 251) nebo nález ze dne 15. března 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16]. Rovněž není nezbytné, aby v dovolání byla ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu specifikována uvedením spisové značky konkrétního rozhodnutí [nález ze dne 18. prosince 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14 (N 234/75 SbNU 607) a nález ze dne 20. února 2018 sp. zn. II. ÚS 1226/17].

30. Nejvyšší soud při svém hodnocení stěžovatelova dovolání postupoval i přesto, že podle nálezové judikatury Ústavního soudu [srov. například nález ze dne 1. listopadu 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16 a zejména stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.)] ústavně konformní výklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. vyžaduje, aby bylo jako přípustné posouzeno dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. i Ústavního soudu, nebo jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu, popř. Ústavního soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo je rozhodována dovolacím soudem odchylně i po rozhodnutí Ústavního soudu, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, není-li dosud o ní rozhodnuto vykonatelným rozhodnutím Ústavního soudu.

31. Ústavní soud již opakovaně rozhodoval ve věci stěžovatelů, kteří vystupovali stejně jako stěžovatel v právě posuzované věci - jako poškození v trestní věci sp. zn. 3 T 14/2001. Stejně jako stěžovatel se i oni domáhali odškodnění své nemajetkové újmy způsobené průtahy v řízení v uvedené trestní věci. Ústavní soud nálezy ze dne 17. října 2017 sp. zn. I. ÚS 2500/17 a ze dne 13. února 2018 sp. zn. III. ÚS 3369/17 v obou případech zrušil napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu.

32. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2500/17 Ústavní soud dovodil, že stěžovatelé ve svém dovolání dostatečně určitě vymezili důvody, pro které shledávali své dovolání přípustným.

33. V nálezu sp. zn. III. ÚS 3369/17 Ústavní soud uvedl, že rozhodnutí Ústavního soudu - vedle specifického řízení o kontrole norem - tedy z tohoto pohledu představují závazná interpretační vodítka pro rozhodování ve skutkově a právně obdobných věcech, od nichž je sice možné se odklonit, to ovšem pouze ve výjimečných a racionálně odůvodněných případech. Judikatura Ústavního soudu přitom plně zavazuje rovněž samotný Ústavní soud, resp. jeho jednotlivé senáty, s výjimkou případu uvedeného v § 23 zákona o Ústavním soudu, podle něhož dospěje-li senát v souvislosti se svou rozhodovací činností k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, předloží otázku k posouzení plénu; nicméně stanoviskem pléna je senát v dalším řízení vázán (bod 14.). Ústavní soud přitom konstatoval, že Nejvyšší soud v posuzovaném případě nesprávně posoudil přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se odchýlil od některých východisek, z nichž vychází judikatura Nejvyššího soudu vážící se k otázkám odškodnění nemajetkové újmy a ze stejného důvodu nemůže obstát tvrzení dovolacího soudu, že stěžovatel údajně neučinil předmětem dovolání kritérium složitosti řízení, v němž mu měla újma vzniknout, stejně jako kritérium postupu orgánů veřejné moci.

34. Závěry učiněné v citovaných nálezech lze vztáhnout i na právě posuzovanou věc, když Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení dovodil, že podané dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť stěžovatel řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

35. Ani v tomto případě I. senát Ústavního soudu nemohl nezohlednit dřívější rozhodnutí ve věci, která se v meritu neodlišují od posuzovaného případu, cítí se být právními závěry uvedenými v citovaných nálezech vázán, aniž by současně shledal důvod pro postup podle § 23 zákona o Ústavním soudu. Závěry uvedené v nálezech sp. zn. I. ÚS 2500/17 a sp. zn. III. ÚS 3369/17, se kterými se I. senát Ústavního soudu plně ztotožňuje, jsou na tento případ obdobně aplikovatelné. Ve světle uvedených kritérií Ústavní soud má za to, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo právo stěžovatele zakotvené v čl. 36 odst. 3 Listiny porušeno.

36. Nejvyšší soud tedy nesprávně posoudil přípustnost dovolání a nedostál své povinnosti plynoucí pro něj z čl. 4 Ústavy, neboť základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci, tedy i pod ochranou Nejvyššího soudu a i dovolací řízení je nedílnou součástí ústavního rámce pravidel spravedlivého procesu a dovolací soud je tedy povinen chránit základní práva a svobody jednotlivce.

37. Ústavní soud i v této věci přistoupil ke zrušení ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud stejně jako v nálezech sp. zn. I. ÚS 2500/17 a sp. zn. III. ÚS 3369/17 respektuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, a nepřistoupil ke zrušení napadených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, přičemž nepřípustnost ústavní stížnosti podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu byla navíc v této části dána již proto, že důvodem odmítnutí dovolání bylo nevymezení, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. [stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)]. V dalším řízení dovolací soud opětovně posoudí dovolání stěžovatele z hlediska splnění zákonem stanovených procesních předpokladů, a to v souladu s právním názorem vysloveným v tomto nálezu.

38. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení shledal ústavní stížnost stěžovatele důvodnou v části, ve které směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu a toto usnesení podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ve zbývající části ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou. Ústavní soud ústní jednání ve věci nenařizoval, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů