// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 15.06.2018

ÚS: Zneužití práva na zastupování advokátem

Povinností soudu vyplývající z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. je posuzovat účelnost nákladů řízení, přičemž nesmí pouštět ze zřetele samotný účel civilního procesu jako takového, který spočívá v poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým subjektivním hmotným právům a právem chráněným zájmům. Mezi případy, kdy nelze dovodit účelnost vynaložených nákladů řízení, spadá i zneužití práva na zastupování advokátem.

Obecně platí, že právnická osoba neztrácí právo na náhradu nákladů právního zastoupení jen proto, že je jejím statutárním orgánem, společníkem či konečným vlastníkem advokát. Na druhou stranu nelze vyloučit existenci případů, ve kterých se uvedená teze vzhledem ke specifickým okolnostem neuplatní. V tomto případě bylo třeba přihlédnout k množství žalob, které vedlejší účastník podával na ustáleném vzoru, jakož i k povaze jeho podnikání, které vykazovalo spíše znaky inkasní agentury, což vede k závěru, že by měl pro správu svých pohledávek, jež má převážně administrativní charakter, disponovat příslušným aparátem. Jestliže byl pak tento předpoklad obcházen tím způsobem, že se vedlejší účastník nechával právně zastoupit advokátem, jenž je nadto jeho vlastníkem, získává takový postup charakter zneužití práva na náhradu nákladů řízení, neboť účelově navyšuje náklady s vymáháním pohledávek spojené.

Rozhodnutí soudu, který nevěnuje náležitou pozornost opakovaným námitkám stěžovatele ohledně nezákonnosti přiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníku z důvodu neúčelnosti zastoupení a snahy o zneužití práva na zastoupení advokátem, navíc doloženou závěry jiných soudů ve srovnatelných rozhodnutích, včetně rozhodnutí Ústavního soudu, nelze považovat za řádně odůvodněné, a jako takové porušuje právo stěžovatele na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 585/17, ze dne 10. 4. 2018

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu s odůvodněním, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 96 Ústavy.

2. Z obsahu přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že společnost GV Reality, s. r. o. (dále jen "vedlejší účastník"), vede množství sporů proti vlastníkům a spoluvlastníkům bytových a nebytových jednotek v obytných domech postavených na jím vlastněných pozemcích, které se nachází v oblasti lokality "Zeleného údolí" v Praze - Kunraticích. V jednotlivých řízeních se vedlejší účastník domáhá zaplacení finančních částek z titulu bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout užíváním jeho pozemků bez právního důvodu, a to jak pozemků, na nichž jsou postaveny předmětné stavby, tak nezastavěných přilehlých pozemků. V identických věcech byla vypracována řada znaleckých posudků, lišících se zejména způsobem výpočtu nájemného za užívání pozemků. Většina sporů je vedena o částky, jejichž výše neumožňuje uplatnit proti rozhodnutí soudu řádný opravný prostředek [§ 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")].

3. Žalobě vedlejšího účastníka na vydání bezdůvodného obohacení čelil rovněž stěžovatel. Na jejím podkladě Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též "obvodní soud") přijal napadený rozsudek č. j. 44 C 213/2014-106 ze dne 23. listopadu 2016, jímž stěžovateli uložil uhradit vedlejšímu účastníkovi částku 1 567,84 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a náklady řízení ve výši 5 443,09 Kč (výrok II.).


II.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti úvodem vyjádřil své přesvědčení, že napadené rozhodnutí není svou povahou bagatelní, neboť má přesah pro stovky obyvatel "Zeleného údolí", kteří jsou v podobné situaci jako stěžovatel, a proti kterým byly dosud obdobné žaloby vedlejšího účastníka převážně zamítány, buď z důvodů nesprávného výpočtu bezdůvodného obohacení, nebo pro rozpor s dobrými mravy. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník průběžně zasílá předžalobní upomínky a podává žaloby na zaplacení "nájmu" za další období, může mít nynější rozhodnutí dopad na ostatní vlastníky bytových a nebytových jednotek "Zeleného údolí".

5. K věci samé stěžovatel namítl, že obvodní soud při výpočtu úhrady za užívání pozemků nezohlednil skutečnost, že pozemky jsou zastavěny stavbami cizích vlastníků, čímž se dostal do rozporu s několika pravomocnými zamítavými rozhodnutími jiných senátů Obvodního soudu pro Prahu 4 i jiných okresních soudů ohledně žalob vedlejšího účastníka a rovněž do rozporu s příslušnou judikaturou Nejvyššího soudu. Svým postupem obvodní soud narušil princip legitimního očekávání a předvídatelnosti rozhodnutí. Krom nerespektování judikatury vydané ve srovnatelných věcech, stěžovatel obvodnímu soudu vytkl rovněž nedostatky v dokazování, vážící se především k znaleckým posudkům, nedostatky v hodnocení důkazů, nesprávné právní posouzení či absenci reakce na jím uplatněné námitky. Tyto výhrady v ústavní stížnosti velmi obšírně rozvedl.

6. Kritice stěžovatel podrobil dále výrok napadeného rozhodnutí o nákladech řízení, kterým byla vedlejšímu účastníkovi, v řízení zastoupenému Mgr. A., přiznána náhrada nákladů řízení. Podle stěžovatele došlo k nepřípustně zjednodušené a mechanické aplikaci norem upravujících principy přiznávání nákladů řízení, přičemž obvodní soud se neodůvodněně odmítl zabývat argumentací a předloženými důkazy stěžovatele dokládajícími neúčelnost předmětného právního zastoupení.

7. Stěžovatel zejména poukazoval na propojení vedlejšího účastníka s jeho právním zástupcem, které vyplývalo z několika skutečností. Mgr. A. byl jednak od vzniku vedlejšího účastníka dne 18. srpna 2011 zapsán v obchodním rejstříku jako jeho společník a jednatel. V prosinci roku 2012 Mgr. A. převedl svůj obchodní podíl na společnost V., v níž vykonává funkci statutárního orgánu. Společnost V., má jediného společníka, a to společnost A., jejíž název je zjevně matoucí, jelikož jediným společníkem a jednatelem je opět pouze Mgr. A. Dne 28. ledna 2013 pak Mgr. A. zjevně účelově nechal vymazat svoji osobu jako jednatele vedlejšího účastníka z obchodního rejstříku a dosadil namísto své osoby paní P. C. Nová "jednatelka" nicméně obratem udělila plnou moc Mgr. A. ke všem úkonům za vedlejšího účastníka. Mgr. A. tak zůstává faktickým jednatelem vedlejšího účastníka, ačkoli není formálně veden v obchodním rejstříku. Mgr. A. a vedlejší účastník, stejně jako další shora uvedené společnosti, sídlí navíc na stejné adrese (Š., P.). Řečené podle stěžovatele svědčí o účelovém řetězení společností s cílem nezákonně si nárokovat přísudky.

8. Stěžovatel dále upozorňoval, že jediným smyslem a účelem existence vedlejšího účastníka je vlastnictví zastavěných pozemků v lokalitě "Zeleného údolí" a kolektování nárokovaných peněžitých prostředků vůči obyvatelům "Zeleného údolí". Pozice vedlejšího účastníka se tak dá přirovnat k tzv. inkasním agenturám, jejichž předmětem podnikání je toliko vymáhání pohledávek. Ohledně těchto společností Ústavní soud ustáleně judikoval, že zázemím pro předmět svého podnikání by měly disponovat a z tohoto důvodu jim nelze přiznat náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem (např. nález sp. zn. I. ÚS 988/12 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1380/12 a sp. zn. IV. ÚS 1312/12). Dle stěžovatele přitom vedlejší účastník fakticky takovým zázemím disponuje v osobě Mgr. A. Stěžovatel také zmínil, že vedlejší účastník si v řízení nárokoval náhradu nákladů řízení v nezákonné výši, když při podání návrhů na vydání platebního rozkazu zamlčel, že se jedná o návrhy ve smyslu § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za které přísluší náhrada nákladů řízení ve snížené výši.

9. Závěrem stěžovatel poznamenal, že Městský soud v Praze, jako soud odvolací v totožné věci zahájené formulářovou žalobou vedlejšího účastníka, ve svém usnesení č. j. 20 Co 500/2014-11 ze dne 20. ledna 2015 plně přisvědčil argumentaci ohledně neúčelnosti nákladů právního zastoupení vedlejšího účastníka a uvedl, že "Toto řetězení vlastnictví žalující společnosti se jeví účelovým a zastoupení žalobce samotným jeho vlastníkem jakožto advokátem je zjevným zneužitím práva na zastoupení advokátem, daného § 25 odst. 1 o. s. ř., s cílem neúčelného navyšování nákladů soudního řízení.....". Obdobně Městský soud v Praze rozhodl v usneseních č. j. 35 Co 11/2015-19 ze dne 11. února 2015, č. j. 20 Co 11/2015-16 ze dne 20. ledna 2015, č. j. 55 Co 11/2015-12 ze dne 12. února 2015. Shodně posoudil neúčelnost vynaložených nákladů řízení ve svých rozhodnutích i Krajský soud v Praze v usnesení č. j. 32 Co 95/2015-70 ze dne 30. března 2015 a Krajský soud v Plzni v usnesení č. j. 64 Co 408/2015-18 ze dne 23. listopadu 2015. Jedno z rozhodnutí Městského soudu v Praze pak napadl vedlejší účastník ústavní stížností, kterou Ústavní soud odmítl usnesením sp. zn. II. ÚS 1386/15 ze dne 22. září 2015, v němž zároveň potvrdil, že nepřiznání náhrady nákladů za právní zastoupení vedlejšímu účastníkovi je opodstatněné a je obecnými soudy řádně odůvodněno. Od citované judikatury se přitom obvodní soud dle tvrzení stěžovatele odchýlil, aniž by svůj postup jakkoliv zdůvodnil.

10. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 9. srpna 2017 stěžovatel informoval Ústavní soud o vydání rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 170/2017-511 ze dne 14. června 2017, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 70 C 511/2014-354 ze dne 29. března 2017 tak, že žaloba vedlejšího účastníka proti jinému obyvateli "Zeleného údolí" byla v celém rozsahu zamítnuta. V tomto rozhodnutí byly vysloveny závazné právní závěry k otázkám týkajícím se nároku vedlejšího účastníka na vydání bezdůvodného obohacení, jež podle stěžovatele jednoznačně potvrzují správnost jeho argumentů obsažených v předložené ústavní stížnosti.


III.

11. Ústavní soud vyzval účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení, aby se vyjádřili k obsahu ústavní stížnosti. Obvodní soud v návaznosti na to ve svém podání toliko odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

12. Vedlejší účastník uvedl, že Ústavní soud se typově shodnými kauzami již v minulosti zabýval (pod sp. zn. IV. ÚS 1864/15 a sp. zn. II. ÚS 1386/15), přičemž ústavní stížnosti odmítl pro zjevnou neopodstatněnost s odůvodněním, že v bagatelních věcech lze přezkum z ústavněprávního hlediska provádět jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli. Tato podmínka v předmětné věci dle názoru vedlejšího účastníka splněna není. Obvodní soud pro Prahu 4 věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Vedlejší účastník proto očekává, že Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost rovněž odmítne jako zcela zjevně neopodstatněnou.

13. Jelikož předložená vyjádření nepřinesla žádné nové argumenty, nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat je stěžovateli k eventuální replice.

IV.

14. Ústavní soud nejprve posoudil, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Při té příležitosti si ověřil, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a řádně vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, ústavní stížnost je proto přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

15. Ústavní soud následně zvážil obsah napadeného rozhodnutí i příslušného spisového materiálu, přičemž dospěl k závěru, že návrh je částečně neopodstatněný.

16. Ústavní soud neshledal totiž důvod pro ústavní přezkum rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4, pokud jde o meritum věci. Předmětem sporu je zde částka bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Ústavní soud v dané spojitosti také opakovaně zdůrazňuje, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu zpravidla jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální [viz nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. března 2009 (N 59/52 SbNU 583), či usnesení sp. zn. III. ÚS 3672/12 ze dne 24. ledna 2013, sp. zn. II. ÚS 4668/12 ze dne 9. ledna 2013, sp. zn. III. ÚS 4497/12 ze dne 12. prosince 2012 a další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

17. V projednávané věci Ústavní soud natolik intenzivní zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele nenalezl. Podstata ústavní stížnosti spočívá v zásadě pouze na odlišném právním náhledu stěžovatele, majícím svůj základ v názoru, jakým způsobem měl obvodní soud hodnotit některé okolnosti věci. Ústavní soud podotýká, že je možné si představit i závěry poněkud odlišné, než ke kterým obvodní soud dospěl, ale nemůže být jeho úkolem řízení v rovině podústavního práva jakkoli předělávat. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny a napadený rozsudek je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). Za tohoto stavu není ingerence Ústavního soudu na místě, a to ani s ohledem na zřejmou nekonzistentnost v posuzování nároku vedlejšího účastníka v judikatuře obecných soudů (rozdílné rozhodovací důvody jsou patrné i v rozsudcích obecných soudů, jimiž byla žaloba vedlejšího účastníka zamítnuta, potud tedy nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele o jeho legitimním očekávání). Ústavní soud si je vědom toho, že situace, kdy obecné soudy ve více řízeních obdobnou či shodnou právní problematiku odlišně právně posoudí, není optimální. To však bez dalšího neznamená, že každá taková odlišnost je porušením základního práva v rovině ústavněprávní a tedy by měla vést ke zrušení jednoho z daných rozhodnutí. Ústavní soud připomíná, že k nápravě tohoto nežádoucího stavu zná právní řád řadu právních prostředků, přičemž ústavní stížnost k nim však zásadně nepatří. Usměrňování rozhodovací praxe obecných soudů je primárně úkolem nadřízených soudních instancí, zejména Nejvyššího soudu. Nic na tom nemění ani okolnost, že v předmětném případě nebylo z důvodu výše žalované částky přípustné odvolání a věc se tak nemohla k vyšším soudním instancím procesně dostat. Jak ukazují některá přiložená soudní rozhodnutí, jiné případy řešící tutéž problematiku se týkaly částek přesahujících hranici bagatelnosti, tudíž v principu nic nebrání příslušným odvolacím soudům, aby splnily svou roli a poskytly podřízeným soudům vodítko, jak v takových případech postupovat. Sám stěžovatel ostatně v doplnění ústavní stížnosti upozornil na již vydaný rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 170/2017-511 ze dne 14. června 2017, který se z pozice odvolacího soudu závazně vyslovil ke všem zásadním právním otázkám řešeným i v obdobných sporech vedlejšího účastníka s obyvateli "Zeleného údolí".

18. Odlišná situace, oproti výše vyřčenému, panuje ovšem v případě nákladového výroku napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, ve vztahu k němuž byla ústavní stížnost shledána důvodnou.

19. Ústavní soud ve své judikatuře nikterak nezpochybňuje, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v § 142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval.

20. Na druhou stranu, pokud jde o rozsah náhrady nákladů, ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. obsahuje pravidlo, dle nějž jsou hrazeny toliko náklady "potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva". Zákon tímto způsobem zakotvuje institut účelnosti vynaložených nákladů, jenž slouží jako formální záštita před zneužitím práva na náhradu nákladů vzniklých v průběhu soudního řízení [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1942/12 ze dne 26. listopadu 2013 (N 198/71 SbNU 353)]. Toto pravidlo se vztahuje na jakékoliv náklady řízení, tedy i na náklady spojené se zastupováním advokátem (tj. odměnu, náhradu hotových výdajů a náhradu za daň z přidané hodnoty). Z hlediska těchto nákladů je přitom nutno zkoumat jednak samotnou nezbytnost právního zastoupení [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. října 2008 (N 167/51 SbNU 65), sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. července 2012 (N 132/66 SbNU 61), sp. zn. IV. ÚS 474/13 ze dne 16. prosince 2014 (N 229/75 SbNU 557), sp. zn. II. ÚS 1333/14 ze dne 18. února 2015 (N 36/76 SbNU 503) či sp. zn. I. ÚS 3916/14 ze dne 12. dubna 2016 (N 62/81 SbNU 81)], a jednak účelnost jednotlivých úkonů právní služby [srov. nález sp. zn. II. ÚS 736/12 ze dne 2. října 2013 (N 171/71 SbNU 35)].

21. V dané souvislosti Ústavní soud ve své rozhodovací praxi formuloval základní ústavněprávní limity činnosti obecných soudů při řešení otázky náhrady nákladů řízení úspěšného účastníka řízení zastoupeného advokátem [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. července 2012 (N 132/66 SbNU 61), sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. března 2012 (N 68/64 SbNU 767) nebo sp. zn. II. ÚS 3011/11 ze dne 15. května 2012 (N 103/65 SbNU 423)]. Pro posuzovaný případ je třeba za jeden z nejdůležitějších závěrů považovat mnohokrát proklamovanou povinnost obecného soudu brát na zřetel všechny pro rozhodnutí o nákladech řízení relevantní okolnosti. Pokud by obecný soud nepřihlédl ke specifickým okolnostem případu, které mohly mít vliv na výši účelně vynaložených nákladů žalobce, porušil by svým postupem právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, a to tím spíše pokud takové okolnosti neúspěšná strana namítala. Relevantní okolnosti však nelze toliko slovně zohlednit, nýbrž je třeba je rovněž vyhodnotit ústavně konformním způsobem, tedy racionálně a srozumitelně.

22. Právě této povinnosti obvodní soud v napadeném rozhodnutí dle náhledu Ústavního soudu nedostál. V odůvodnění svého rozhodnutí, v reakci na námitku stěžovatele o personálním propojení vedlejšího účastníka a jeho právního zástupce, zkonstatoval, že "neshledal důvodu, pro který by se žalobce nemohl nechat v řízení zastoupit advokátem, a tedy neshledal neúčelnost tohoto zastoupení. Žalobce je běžnou právnickou osobou s předmětem činnosti pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor, které právo na právní zastoupení nelze upřít. Právní zastoupení nelze pojímat jako pouhou činnost jedné osoby (advokáta, který se ostatně rovněž může nechat v řízení zastoupit), ale jedná se de facto o jakési kompletní zázemí v podobě administrativy, advokátních koncipientů a případně dalších pracovníků podílejících se na práci advokáta, jakož i potřebné vybavení. S přihlédnutím k množství sporů žalobcem vedených pak lze bez nadsázky hovořit o 'práci na plný úvazek'." Obvodní soud se tedy nijak nevypořádal s tvrzením stěžovatele, že vedlejší účastník není "běžnou právnickou osobou s předmětem činnosti pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor", nýbrž společností, jejíž podnikatelská činnost spočívá ve vymáhání nároků z bezdůvodného obohacení za užívání konkrétních cíleně odkoupených pozemků zastavených stavbami ve vlastnictví jiných osob (jedná se o bytové domy s cca 1500 odlišnými vlastníky bytových jednotek). V důsledku tohoto pochybení obvodní soud do výroku o nákladech řízení nijak nepromítl skutečnost, že s popsaným podnikatelským záměrem byl, vzhledem k jeho konfliktní podstatě, nepochybně od počátku spjat předpoklad vedení značného množství soudních sporů a že je v tomto směru postavení vedlejšího účastníka skutečně výrazně bližší inkasní agentuře spíše než podnikateli v oblasti realit. O specifické povaze podnikání vedlejšího účastníka vypovídá i velké množství jím podávaných návrhů, skutkově obdobných a právně shodných, lišících se zásadně jen osobou žalovaného a výší požadované částky, přičemž se převážně jedná o bagatelní žaloby uplatněné na ustáleném vzoru. Obvodnímu soudu lze nepochybně přisvědčit v tom, že právnická osoba neztrácí právo na náhradu nákladů právního zastoupení jen proto, že je jejím statutárním orgánem, společníkem či konečným vlastníkem advokát. V nyní projednávané věci je ovšem třeba tuto obecnou tezi konfrontovat s popsaným charakterem podnikání vedlejšího účastníka, z něhož plyne, že by měl pro správu svých pohledávek, jež má převážně administrativní charakter, disponovat příslušným aparátem. Jestliže je tento předpoklad obcházen tím způsobem, že se vedlejší účastník nechává právně zastoupit Mgr. A., jenž je nadto (resp. byl do 10. května 2017 přes společnosti V., a A.) jeho nepřímým vlastníkem, získává takový postup charakter zneužití práva na náhradu nákladů řízení, neboť účelově navyšuje náklady s vymáháním pohledávek spojené. Konečně je třeba připomenout, že obvodnímu soudu bylo známo, že v obdobných sporech o žalobách vedlejšího účastníka bylo v minulosti opakovaně různými odvolacími soudy zneužití práva konstatováno a že tento závěr aproboval rovněž Ústavní soud (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1386/15 ze dne 22. září 2015). Ani v tomto ohledu tak nelze odůvodnění napadeného rozhodnutí považovat za řádné, neboť nikterak neobjasňuje, proč obvodní soud považoval za vhodné se od tohoto právního názoru odchýlit.

23. Ve světle výše uvedeného je zřejmé, že obvodní soud nevěnoval posouzení účelnosti předmětných nákladů náležitou pozornost, napadené rozhodnutí je dle Ústavního soudu nedostatečně odůvodněno, což vede ve svém důsledku k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.

24. Ústavní soud proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu částečně vyhověl ústavní stížnosti a výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 44 C 213/2014-106 ze dne 23. listopadu 2016 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

25. Ústavní stížnost v části směřující proti výroku I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 44 C 213/2014-106 ze dne 23. listopadu 2016 pak Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů