// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 18.05.2018
ÚS: Nesprávné poučení odvolacího soudu o nepřípustnosti dovolání
I. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nejsou schopny protiústavní stav napravit.
Dosud byla opakovaně akceptována ústavní stížnost proti rozhodnutím, v nichž byl stěžovatel nesprávně poučen, že je nemůže napadnout opravným prostředkem; ústavní přezkum byl nicméně omezen výlučně na posouzení správnosti poučení. Ani v projednávané věci nespatřuje Ústavní soud důvody k odchýlení se od této judikatury.
Ústavní soud přitom nemůže přistoupit k odmítnutí ústavní stížnosti dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost z hlediska předčasnosti (nevyčerpání všech prostředků ochrany práva), neboť stěžovatelé se řídili nesprávným poučením odvolacího soudu o nepřípustnosti dovolání a musí tu být nejprve zjednána náprava v podobě otevření možnosti dovolání k Nejvyššímu soudu. Povinnost poskytnout řádné poučení účastníkům řízení o procesních právech a povinnostech vyplývá jak z ustanovení § 5 o. s. ř., tak z čl. 36 odst. 1 Listiny, a je naplněním jednoho ze základních předpokladů práva na spravedlivý proces, totiž práva na přístup k soudu (k vyšší přezkumné instanci).
II. Ústavní soud vnímá výkladovou povahu řešení otázky přípustnosti dovolání v nyní posuzované věci. V komentářové literatuře je dosud formulace o nezrušitelném osvojení v § 30 odst. 1 in fine z. ř. s. interpretována jako relační k ustanovení § 844 občanského zákoníku o předčasné návrhové "fixaci" nezrušitelného osvojení, tedy o soudním stanovení nemožnosti zrušit osvojení ještě před uplynutím tříleté doby podle zákona. Ústavní soud však trvá na závěru, že dovolací instance tu musí dostat šanci rozhodnout, má-li být respektován pořad práva.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3976/17, ze dne 24. 4. 2018
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Rekapitulace dosavadního průběhu řízení
1. V roce 1986 byl ve věku X let vedlejší účastník řízení svěřen z ústavní péče do zatímní péče stěžovatelům. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 4. 1987 byl vedlejší účastník osvojen stěžovateli, jednalo se o osvojení zrušitelné. Se svou biologickou matkou a sourozenci se vedlejší účastník poté setkal teprve prostřednictvím televizního pořadu "Pošta pro tebe", odvysílaného dne 20. 6. 2007. Postupem času se se svou původní rodinou sblížil, což bylo provázeno odcizením od stěžovatelů. Dne 24. 6. 2015 stěžovatelé sepsali prohlášení o vydědění vedlejšího účastníka z důvodu, že o ně neprojevuje opravdový zájem, vede trvale nezřízený život, je nezodpovědný a nepracovitý.
2. Dne 14. 12. 2016 stěžovatelé podali návrh na zrušení osvojení vedlejšího účastníka podle § 840 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále "občanský zákoník"). Dokládali v něm, že nejsou schopni nalézt ztracenou důvěru k vedlejšímu účastníkovi řízení, protože se s nimi stýká jen zřídka, a to pouze za situace, kdy potřebuje peníze. Nekomunikuje s nimi, ignoruje jejich nemoci (mozková mrtvice, několik operací), nenavštěvuje ani zbytek příbuzenstva. Stěžovatelé mu pořídili byt, půjčili na jeho vybavení, nicméně tyto prostředky nejspíše prohrál na automatech. Rozpor se zákonem podle uvedeného ustanovení občanského zákoníku spatřují v tom, že osvojení již neplní svou funkci a osvojenec se vrátil do své původní rodiny.
3. Napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 5 návrh stěžovatelů zamítl. Předeslal, že (nový) občanský zákoník upustil od dělení osvojení na zrušitelné a nezrušitelné, jak tomu bylo za předchozí právní úpravy. Z toho důvodu došlo od 1. 1. 2014 k automatické přeměně zrušitelného osvojení na nezrušitelné. Soud odkázal na revidovanou Evropskou úmluvu o osvojení dětí (č. 132/2000 Sb. m. s. o přijetí Evropské úmluvy o osvojení dětí), dle níž osvojení po uplynutí zákonem stanovené doby nebude možno zrušit. Ustanovení § 840 občanského zákoníku sice připouští možnost zrušení osvojení z důležitých důvodů, avšak tuto možnost omezuje na období do tří let od rozhodnutí o osvojení. Jelikož rozhodnutí o osvojení nabylo právní moci dne 24. 4. 1987, není již možné osvojení zrušit. Jedinou výjimkou je případ, kdy došlo k osvojení v rozporu se zákonem, což však není případ stěžovatelů, neboť takovým rozporem se zákonem - z pohledu nyní platné úpravy - nemohlo být nevhodné či nemorální chování osvojence vůči osvojitelům v období před účinností nynějšího občanského zákoníku. Soud podle ustanovení § 3028 občanského zákoníku závěrem dovodil, že právní skutečnosti, které nastaly počínajíc účinností nového občanského zákoníku a které působí změny, zánik či jiné právní následky v rodinných vztazích, se posuzují od data jeho účinnosti podle nového kodexu, na základě principu nepravé retroaktivity.
4. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem toto rozhodnutí potvrdil s odůvodněním, že rozhodnutí o zrušení osvojení je rozhodnutím konstitutivním; proto je nutno vycházet z právního stavu v době, kdy by mělo být, v intencích návrhu stěžovatelů, rozhodnutí vydáno. Podle ustanovení § 840 odst. 2 občanského zákoníku nelze osvojení (scire od účinnosti občanského zákoníku nezrušitelné, podle názoru odvolací instance) zrušit po uplynutí tří let od rozhodnutí o osvojení; účelem je vytvořit mezi osvojencem a osvojiteli pevný vztah, co nejbližší vztahu pokrevních rodičů. Tato úprava je reflexí Evropské úmluvy o osvojení dětí. Došlo-li ke zrušitelnému osvojení v době tří let a delší před účinností nového občanského zákoníku, pak nabytím jeho účinnosti, tedy dnem 1. 1. 2014, došlo k definitivní přeměně původně zrušitelného osvojení na osvojení nezrušitelné. Závěrem městský soud poučil stěžovatele tak, že dovolání proti jeho rozsudku není přípustné.
II. Obsah ústavní stížnosti
5. Stěžovatelé předně namítají, že z příslušných ustanovení občanského zákoníku není zřejmé časové určení automatické konverze zrušitelného osvojení na nezrušitelné, čímž je založena nepravá mezera v zákoně. Ani výkladem nelze zodpovědět, zda nová úprava dopadá jen na osvojení vzniklá od účinnosti nového občanského zákoníku, nebo i na osvojení dřívější, a ve druhém případě, zda počíná tříletá lhůta běžet dnem 1. 1. 2014, nebo se počítá jinak. Tento stav působí právní nejistotu ohledně statusu osob, k jejichž osvojení došlo před 1. 1. 2014. Obecné soudy měly povinnost se touto doposud neřešenou otázkou blíže zabývat. V případě mezery v zákoně bylo zvláště žádoucí, aby nepostupovaly formalisticky, ale posuzovaly také účel úpravy, historii institutu osvojení, systematické souvislosti a ochranu základních práv. V této souvislosti stěžovatelé připomínají, že předvídatelnost zákona, jeho srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost patří podle judikatury Ústavního soudu mezi základní principy právního státu.
6. Stěžovatelé dále uvádějí, že odkaz na Evropskou úmluvu o osvojení není případný, protože její čl. 13 dopadá pouze na nezletilé osvojence, jimž poskytuje ochranu. Obecné soudy měly přihlédnout ke skutečnosti, že se zde jedná o osvojence již zletilého.
7. Podle stěžovatelů Městský soud v Praze dostatečně neodůvodnil, proč by mělo dojít k přeměně zrušitelného osvojení na nezrušitelné dnem 1. 1. 2014. Pokud by skutečně měla tříletá lhůta pro zrušení osvojení začít plynout před tímto datem, uběhla by v případě stěžovatelů v roce 1990 (tři roky od právní moci rozhodnutí o osvojení, viz výše). Městský soud tak svým výkladem připisuje ustanovení § 840 odst. 2 občanského zákoníku pravé retroaktivní účinky, což je zakázané a protiústavní. Intepretace odvolacího soudu vede k tomu, že by byla osvojitelům odňata zákonná možnost zrušit osvojení, čímž by přišli o právo nabyté v dobré víře.
8. Jestliže by byly ustanovení § 840 odst. 2 občanského zákoníku přičteny účinky nepravé retroaktivity, za použití logického výkladu per analogiam legis by podle stěžovatelů osvojením vzniklým před 1. 1. 2014 začala běžet zákonná tříletá lhůta od účinnosti občanského zákoníku. Za těchto okolností, byl-li návrh stěžovatelů na zrušení osvojení doručen soudu dne 14. 12. 2016, stalo se tak ještě v otevřené lhůtě.
9. Závěrem stěžovatelé obecným soudům vytýkají, že neúplně zjistily skutkový stav věci, neboť neprovedly navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností. Odmítly návrhy stěžovatelů na doplnění dokazování o výslech svědků a účastnický výslech stěžovatelů. Jejich prostřednictvím mohly soudy zkoumat také důvody stěžovatelů pro zrušení osvojení. Výše uvedené je vede k závěru, že by napadené rozsudky měly být zrušeny pro porušení čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
III. Vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení
10. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a vedlejšímu účastníkovi řízení. Obvodní soud pro Prahu 5 považuje napadený rozsudek za správný a nekolidující s ústavním pořádkem České republiky. Městský soud v Praze plně odkázal na právní závěry uvedené v napadeném rozhodnutí.
11. Vedlejší účastník řízení nebyl poštovním doručovatelem zastižen, žádost o vyjádření k ústavní stížnosti mu proto byla uložena na poště dne 24. 1. 2018. Po uplynutí úložní doby 10 dnů, kdy nastala fikce doručení, nebylo možné písemnost vložit do schránky adresáta, proto se žádost vrátila Ústavnímu soudu. Vedlejší účastník tedy ve výsledku na doručenou žádost o vyjádření nezareagoval a k ústavní stížnosti se nevyjádřil.
12. S ohledem na to, že vyjádření obvodního soudu ani městského soudu nepřineslo žádné nové argumenty, nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat je stěžovatelům k replice.
IV. Právní posouzení
13. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Za procesní prostředek k ochraně práva se považuje jak řádný, tak i mimořádný prostředek s výjimkou obnovy řízení, jakož i jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí (srov. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
14. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nejsou schopny protiústavní stav napravit.
15. V dané věci má Ústavní soud za to, že stěžovatelé měli k dispozici k ochraně svých práv dovolání, jež měli vyčerpat před podáním ústavní stížnosti. Podle ustanovení § 236 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále "o. s. ř."), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z ustanovení § 237 o. s. ř. vyplývá, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Podle ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále "z. ř. s."), není dovolání přípustné proti rozhodnutí podle hlavy páté části druhé tohoto zákona, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti, pozastavení nebo omezení jejího výkonu, o určení nebo popření rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení. Pakliže obecné soudy dospěly k závěru, že se ve věci jednalo o nezrušitelné osvojení, měli být stěžovatelé náležitým způsobem poučeni tak, že dovolání je v jejich věci přípustné.
17. Ústavní soud vnímá výkladovou povahu řešení otázky přípustnosti dovolání v nyní posuzované věci. V komentářové literatuře je dosud formulace o nezrušitelném osvojení v § 30 odst. 1 in fine z. ř. s. interpretována jako relační k ustanovení § 844 občanského zákoníku o předčasné návrhové "fixaci" nezrušitelného osvojení, tedy o soudním stanovení nemožnosti zrušit osvojení ještě před uplynutím tříleté doby podle zákona; k tomu srov. Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení (soudcovský komentář). Kniha III. Zvláštní řízení soudní. Druhé vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 107. Ústavní soud však trvá na závěru, že dovolací instance tu musí dostat šanci rozhodnout, má-li být respektován pořad práva.
18. Dosud byla opakovaně akceptována ústavní stížnost proti rozhodnutím, v nichž byl stěžovatel nesprávně poučen, že je nemůže napadnout opravným prostředkem; ústavní přezkum byl nicméně omezen výlučně na posouzení správnosti poučení [nález sp. zn. I. ÚS 2265/16 ze dne 31. 10. 2017, nález sp. zn. I. ÚS 2912/10 ze dne 1. 3. 2011 (N 29/60 SbNU 371), nález sp. zn. IV. ÚS 769/02 ze dne 15. 4. 2003 (N 57/30 SbNU 91) či nález sp. zn. III. ÚS 65/93 ze dne 31. 5. 1994 (N 27/1 SbNU 213)]. Ani v projednávané věci nespatřuje Ústavní soud důvody k odchýlení se od této judikatury. Intervenoval-li výjimečně přímo v intencích § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jak se stalo například v nálezu ze dne 16. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 3122/16 (blíže body 20, 21), musel k tomu mít závažné důvody, jak bude níže vyloženo.
19. Ústavní soud přitom nemůže přistoupit k odmítnutí ústavní stížnosti dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost z hlediska předčasnosti (nevyčerpání všech prostředků ochrany práva), neboť stěžovatelé se řídili nesprávným poučením odvolacího soudu o nepřípustnosti dovolání a musí tu být nejprve zjednána náprava v podobě otevření možnosti dovolání k Nejvyššímu soudu. Povinnost poskytnout řádné poučení účastníkům řízení o procesních právech a povinnostech vyplývá jak z ustanovení § 5 o. s. ř., tak z čl. 36 odst. 1 Listiny, a je naplněním jednoho ze základních předpokladů práva na spravedlivý proces, totiž práva na přístup k soudu (k vyšší přezkumné instanci).
20. Stěžovatelům zajisté nelze klást k tíži, že postupovali v důvěře ve správnost a zákonnost poučení odvolacího soudu a nepodali nejdříve dovolání, nýbrž přímo ústavní stížnost. Nesprávným poučením odvolací soud odňal stěžovatelům přístup k Nejvyššímu soudu a porušil tak jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Námitky, které stěžovatelé uplatnili v ústavní stížnosti, mohli vznést již před dovolacím soudem, pokud by dovolání podali. Ústavní soud, vázán principem subsidiarity ústavní stížnosti, se zatím nemůže věcně zabývat předestřenými námitkami stěžovatelů.
21. Jak již naznačeno v závěru bodu 18, zvažoval Ústavní soud v těchto souvislostech aktivaci ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, podle něhož nemusí odmítnout přijetí ústavní stížnosti (a "přeskočit" tak dovolací soud), jestliže věc vykazuje judikatorní přesah nebo značné průtahy, jež by mohly zapříčinit stěžovatelům vážnou a neodvratitelnou újmu. Nelze však dost dobře dovodit splnění ani jedné z těchto podmínek. Průtahy (při podání návrhu v průběhu roku 2016) není důvodu konstatovat, jakkoli mohou být okolnosti popsané stěžovateli nepochybně tíživé, a judikatorně jde daleko spíše o zjednání individuální spravedlnosti, než že by přicházelo v úvahu zobecnění přijatých závěrů pro jiné obdobné případy.
V. Závěr
22. Pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny vyhověl Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelů a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2017 č. j. 19 Co 258/2017-102 zrušil podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Zrušení celého rozsudku odvolacího soudu bylo nezbytné - jiné procesní postupy tu selhávají a sledována je prejudikatura již v bodě 18 podrobně citovaná. Nic na tom nemění fakt, že pro opakované řízení před odvolacím soudem to procesně znamená především opravu poučení o přípustnosti dovolání bez toho, že by - alespoň podle dosavadního skutkového stavu a právního názoru této instance - mělo dojít ke změně meritorního výroku.
23. Ústavní soud využil závěrem shrnutého postupu přesto, že nesprávnost poučení v rozsudku odvolacího soudu nebyla stěžovateli namítána, neboť není vázán odůvodněním ústavní stížnosti a může jí vyhovět i z jiných důvodů [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 232/96 ze dne 19. 12. 1996 (N 142/6 SbNU 545)].
24. Porušení základních práv stěžovatelů shledal dosud Ústavní soud pouze v rozhodnutí odvolacího soudu. Poněvadž se odvolací soud bude případem opětovně zabývat, Ústavní soud ústavní stížnost ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 4. 2017 č. j. 8 C 370/2016-51, včetně řízení před ním, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost, danou zde z povahy věci.
25. Zatím na okraj Ústavní soud upozorňuje, že osvojený syn stěžovatelů Z. Š., ač se podle obsahu nalézacího spisu (též) zdržuje na dosavadní adrese svého bydliště, si soudní zásilky opakovaně nevyzvedává. Je však nanejvýš žádoucí, aby - bez ohledu na výsledek řízení - měl jmenovaný skutečnou možnost uplatnit svá procesní práva (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny) tím spíše, že jde o statusovou věc. K umožnění realizace těchto práv musí odvolací soud vynaložit všechny reálně dostupné prostředky.
26. Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti bez nařízení jednání, neboť dospěl k závěru, že by od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: -mha-