// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 26.04.2018

ÚS: K účelnosti nákladů na právní zastoupení NPÚ

Má-li být v občanském soudním řízení uložena povinnost k náhradě nákladů řízení spojených s právním zastoupením státu, veřejných institucí hospodařících s veřejnými prostředky nebo veřejnoprávních korporací vybavených k hájení svých zájmů příslušnými organizačními složkami, je vždy nutné se nejprve zabývat otázkou účelnosti takto vynaložených nákladů řízení, tj. zda se jednalo náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Přitom není a priori vyloučeno, aby zastoupení daného účastníka řízení advokátem v určitém sporu bylo považováno za účelné; nicméně takový závěr je vždy nutné náležitě a přesvědčivě odůvodnit s ohledem na konkrétní okolnosti daného sporu a účastníků řízení. Pokud je státu či jiné dotčené veřejnoprávní korporaci nebo veřejné instituci přiznána náhrada nákladů spojených s jejich právním zastoupením advokátem bez takového odůvodnění, dochází k porušení práva na spravedlivý proces dalšího účastníka řízení, jenž je k takové náhradě nákladů řízení zavázán, v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3202/17, ze dne 29. 3. 2018

vytisknout článek




UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení a argumentace účastníků a vedlejšího účastníka řízení

1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu ve vymezeném rozsahu týkajícím se nákladů řízení. Tato rozhodnutí byla vydána v řízení o žalobě stěžovatelky proti Národnímu památkovému ústavu (vedlejšímu účastníku řízení před Ústavním soudem), o zaplacení bezdůvodného obohacení spočívajícího v bezdůvodně zaplaceném nájemném a zálohách na služby ze strany stěžovatelky jako nájemkyně bytu vůči vedlejšímu účastníkovi jako pronajímateli. Stěžovatelka v řízení nebyla úspěšná (žaloba byla zamítnuta, částečně bylo řízení též zastaveno) a napadenými výroky byla zavázána nahradit vedlejšímu účastníku náklady řízení před soudy obou stupňů. Obvodní soud pro Prahu 1 konkrétně výrokem III. rozsudku ze dne 20. 9. 2013 č. j. 23 C 38/2007-313, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 3. 2014 č. j. 23 C 38/2007-327 a opravného usnesení ze dne 10. 7. 2014 č. j. 23 C 38/2007-338, uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníku náklady řízení ve výši 32.936 Kč. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 7. 2017 č. j. 17 Co 68/2017-464 ve výroku II. potvrdil rozsudek obvodního soudu ohledně nákladů řízení (jakož i ohledně zamítnutí žaloby) a ve výroku III. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku náhradu odvolacího řízení ve výši 8.325 Kč. Oba soudy své nákladové výroky odůvodnily odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád") s tím, že vedlejší účastník byl v řízení nalézacím i odvolacím plně úspěšný. Jeho náklady řízení představovaly náklady právního zastoupení.

2. Stěžovatelka považuje napadená rozhodnutí za protiústavní. Má za to, že obecné soudy jimi zasáhly do její majetkové sféry a zejména porušily její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), jakož i princip předvídatelnosti soudního rozhodování, neboť ignorovaly judikaturu Ústavního soudu k otázce náhrady nákladů řízení státu (státní příspěvkové organizace) zastoupeného advokátem. Konkrétně stěžovatelka poukazuje na nálezy sp. zn. I. ÚS 2929/07, sp. zn. I. ÚS 1452/09, sp. zn. IV. ÚS 1087/09, sp. zn. III. ÚS 161/11 a další. Zdůrazňuje, že relevantní závěry Ústavního soudu byly postupně rozšířeny na další veřejnoprávní subjekty mimo stát, včetně vedlejšího účastníka - Národního památkového ústavu (nález sp. zn. II. ÚS 3855/14). Stěžovatelka připomíná, že zastoupení státu advokátem lze akceptovat pouze jako výjimku z pravidla, kterou je nutno vykládat restriktivním způsobem, přičemž důvody pro její aplikaci je třeba vždy náležitě prokázat. V daném případě ovšem vedlejší účastník takové důvody ani netvrdil, tedy ani neprokazoval; a to přestože i z veřejně dostupných informací je patrné, že je vybaven odborně vzdělanými zaměstnanci, jejichž náplní práce je ochrana právních zájmů státu. Mimoto stěžovatelka poukazuje i na další řízení před Městským soudem v Praze, v nichž měl vedlejší účastník jednat svými vlastními zaměstnanci s právnickým vzděláním. Dále stěžovatelka kritizuje, že přestože byla v řízení osvobozena od soudních poplatků, odvolací soud se vůbec nezabýval možnou aplikací § 150 občanského soudního řádu (zde stěžovatelka odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 762/10). Stěžovatelka též požádala o přiznání náhrady nákladů zastoupení v řízení před Ústavním soudem, a to s ohledem na své majetkové poměry.

3. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze jako účastník řízení a vedlejší účastník řízení.

4. Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého napadaného rozsudku a dodal, že neshledal, že by právní zastoupení vedlejšího účastníka advokátem bylo neúčelné ani že by byly dány důvody pro aplikaci § 150 občanského soudního řádu.

5. Vedlejší účastník se neztotožnil se stížnostními námitkami stěžovatelky; má za to, že obecné soudy při rozhodování o nákladech řízení v dané věci postupovaly správně a že měl právo na náhradu svého právního zastoupení (zde poukazuje též na usnesení sp. zn. II. ÚS 616/14 ze dne 31. 1. 2017). K samotné otázce účelnosti takto vynaložených nákladů upozorňuje jednak na rozsáhlou soudní aktivitu stěžovatelky vůči němu (často šikanózního charakteru), pro niž je nereálné, aby ve všech takových sporech zajišťoval své zastupování z vlastních personálních zdrojů; jednak na skutečnost, že do jeho hlavní činnosti nepatří realitní činnost či správa a údržba bytových jednotek; a jednak na své postavení právnické osoby odlišné od státu (jedná se o státní příspěvkovou organizaci), jejíž rozpočet je pouze částečně kryt příspěvkem ze státního rozpočtu. Vedlejší účastník dále shrnul personální situaci v rámci své právní agendy. Závěrem navrhl podanou ústavní stížnost zamítnout jako nedůvodnou a uložit stěžovatelce povinnost hradit mu náklady řízení.

6. Na popsaná vyjádření reagovala stěžovatelka svou replikou. Připomněla, že všechny skutečnosti uváděné vedlejším účastníkem měl tento uvést v řízení před obecnými soudy, které pak měly ex officio zkoumat, zda mu vznikl nárok na náhradu nákladů právního zastoupení. Závěry usnesení sp. zn. II. ÚS 616/14 stěžovatelka považuje za nesrozumitelné a nepřezkoumatelné, respektive zcela vybočující z předchozí nálezové praxe Ústavního soudu.

II. Posouzení Ústavního soudu

7. Předtím, než mohl přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, se Ústavní soud musel zabývat tím, zda tato ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti a podmínky pro své projednání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a splňuje i všechny obsahové náležitosti dle zákona o Ústavním soudu. Pokud pak jde o otázku její přípustnosti, Ústavní soud konstatuje, že z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 23 C 38/2007 zjistil, že stěžovatelka dne 15. 8. 2017 podala proti rozsudku Městského soudu v Praze napadenému ústavní stížností jednak dovolání (proti výroku II. a III. rozsudku městského soudu) a jednak žalobu pro zmatečnost (s poukazem na to, že jí postupem městského soudu byla odňata možnost jednat před soudem); a obě tato zahájená řízení dosud nebyla skončena. Ústavní soud nicméně shledal, že v posuzovaném případě přesto podání a projednání ústavní stížnosti neodporuje principu subsidiarity ústavní stížnosti a požadavku na předchozí vyčerpání dostupných prostředků ochrany stěžovatelčina práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). K tomuto závěru Ústavní soud dospěl při uvážení, že rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu ve výrocích o nákladech řízení nejsou samostatně napadnutelná žádným opravným prostředkem, včetně žaloby pro zmatečnost a dovolání (stěžovatelce uložená náhrada nákladů řízení ani před obvodním soudem, ani před městským soudem nepřesahovala částku 50.000 Kč), a tedy v tomto rozsahu nejsou samostatně přezkoumatelná, pročež je třeba konstatovat, že stěžovatelka již vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon poskytuje k ochraně jejích základních práv při rozhodování o nákladech řízení v dané věci. Podaná ústavní stížnost je tudíž přípustná.

8. Při posouzení věcné opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud následně shledal, že ústavní stížnost je převážně důvodná.

9. Ústavní soud úvodem připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. V nyní posuzovaném případě takové porušení shledal, a to konkrétně porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, k němuž došlo při rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy.

10. Ústavní soud je ve své rozhodovací praxi pravidelně konfrontován s problematikou nákladů řízení, přičemž se k ní obecně staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoli totiž i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Na druhou stranu však Ústavní soud zdůrazňuje, že i rozhodování o nákladech soudního řízení tvoří integrální součást soudního řízení jako celku, a i na něj proto dopadají postuláty spravedlivého procesu. Mezi základní zásady spravedlivého procesu přitom tradičně náleží i zákaz svévolného rozhodování či ochrana legitimního očekávání účastníků a předvídatelnost soudních rozhodnutí [srov. například nález sp. zn. IV. ÚS 2738/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 235/59 SbNU 391), nález sp. zn. II. ÚS 2570/10 ze dne 28. 5. 2013 a nález sp. zn. III. ÚS 1561/13 ze dne 3. 4. 2014; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].

11. Ústavní soud ve svých dřívějších rozhodnutích též konstatoval, že i v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Výrok o náhradě nákladů řízení tak musí být v souladu s průběhem řízení a s úkony účastníků, respektive s obsahem příslušného soudního spisu, a úvaha k němu vedoucí musí být, byť stručně, odůvodněna; jinak zpravidla dochází k porušení práva účastníků na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny [nález sp. zn. IV. ÚS 454/04 ze dne 15. 2. 2005 (N 29/36 SbNU 337), nález sp. zn. II. ÚS 153/06 ze dne 29. 6. 2006 (N 127/41 SbNU 581) či nález sp. zn. II. ÚS 762/10 ze dne 22. 7. 2010 (N 148/58 SbNU 257)].

12. Ústavní soud se rovněž v minulosti vyslovil k případům zastoupení státu advokátem v soudním řízení z pohledu účelnosti takto vynaložených nákladů řízení. Z jeho ustálené judikatury vyplývá, že tam, kde je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta); pokud tak však učiní, není důvodu uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65), nález sp. zn. IV. ÚS 1087/09 ze dne 24. 11. 2009 (N 243/55 SbNU 349) a další]. Obdobné závěry přitom Ústavní soud vztáhl též na některé další subjekty mimo stát, které jsou veřejnými institucemi (subjekty) hospodařícími s veřejnými prostředky, jako je Česká televize [nález sp. zn. I. ÚS 3344/12 ze dne 24. 7. 2013 (N 129/70 SbNU 193) či nález sp. zn. II. ÚS 1333/14 ze dne 18. 2. 2015)], fakultní nemocnice [nález sp. zn. I. ÚS 195/11 ze dne 15. 12. 2011 (N 215/63 SbNU 473)], Pozemkový fond [nález sp. zn. II. ÚS 1172/12 ze dne 19. 9. 2013 (N 165/70 SbNU 535)] či též přímo Národní památkový ústav, tj. nynější vedlejší účastník řízení [nález sp. zn. II. ÚS 3855/14 ze dne 1. 9. 2015 (N 162/78 SbNU 429)].

13. Ústavní soud ve své judikatuře přitom též konstatoval, že nelze a priori vyloučit výjimky z uvedeného pravidla neúčelnosti vynaložených nákladů na právní zastoupení státu či veřejných institucí, pokud jsou k hájení svých zájmů vybaveny příslušnými organizačními složkami. Vždy je samozřejmě třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, včetně předmětu sporu, jeho obtížnosti, souvislosti s běžnou agendou daného účastníka, atd. Předmětem sporu může být i právní problematika přímo nesouvisející s oblastí spravovanou daným účastníkem či velmi specializovaná, obtížná, dosud neřešená, s mezinárodním prvkem a podobně; v takových případech může být postup účastníka, který zvolí pro své zastupování specializovaného advokáta, shledán za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů řízení řádně odůvodnit specifické okolnosti případu [např. nález sp. zn. II. ÚS 1172/12, citovaný výše, či nález sp. zn. I. ÚS 2310/13 ze dne 13. 3. 2014 (N 35/72 SbNU 401), kde dotčeným účastníkem byla Městská část Praha 3].

14. V nyní posuzovaném případě nicméně oba obecné soudy svá rozhodnutí o nákladech řízení ve sporu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, který je státní příspěvkovou organizací zřízenou rozhodnutím Ministerstva kultury, odůvodnily pouze stroze odkazem na § 142 odst. 1 občanského soudního řádu a plný úspěch vedlejšího účastníka řízení ve sporu (v řízení nalézacím i odvolacím). Ani v jednom z napadených rozhodnutí obecných soudů nebyla připojena jakákoli úvaha o účelnosti nákladů vynaložených v souvislosti s právním zastoupením vedlejšího účastníka advokátem, jakož ani žádná jiná úvaha reflektující specifické okolnosti dané věci při rozhodování o nákladech řízení.

15. Ústavní soud shrnuje, že má-li být v občanském soudním řízení uložena povinnost k náhradě nákladů řízení spojených s právním zastoupením státu, veřejných institucí hospodařících s veřejnými prostředky nebo veřejnoprávních korporací vybavených k hájení svých zájmů příslušnými organizačními složkami, je vždy nutné se nejprve zabývat otázkou účelnosti takto vynaložených nákladů řízení, tj. zda se jednalo náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu § 142 odst. 1 občanského soudní řádu. Přitom není a priori vyloučeno, aby zastoupení daného účastníka řízení advokátem v určitém sporu bylo považováno za účelné; nicméně takový závěr je vždy nutné náležitě a přesvědčivě odůvodnit s ohledem na konkrétní okolnosti daného sporu a účastníků řízení. Pokud je státu či jiné dotčené veřejnoprávní korporaci nebo veřejné instituci přiznána náhrada nákladů spojených s jejich právním zastoupením advokátem bez takového odůvodnění, dochází k porušení práva na spravedlivý proces dalšího účastníka řízení, jenž je k takové náhradě nákladů řízení zavázán, v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

III. Závěr

16. Právě takového porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, se dopustily i obecné soudy v nyní posuzovaném případě. Ústavní soud tedy v tomto ohledu ústavní stížnosti vyhověl a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ve výrocích týkajících se nákladů řízení nalézacího i odvolacího v souladu s § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

17. Ústavní soud zároveň nepřistoupil ke zrušení rovněž napadeného výroku III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, a to s ohledem na princip minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů. Do ní Ústavní soud zasahuje jedině tehdy, je-li to nezbytné pro ochranu základních práv a svobod. Ústavní soud je tak oprávněn odmítnout část ústavní stížnosti pro nepřípustnost, pokud zrušením jen jednoho (nebo části) z napadených rozhodnutí je znovu vytvořen obecným soudům dostatečný prostor pro to, aby samy poskytly ochranu základním právům a svobodám (nález sp. zn. II. ÚS 1795/16 ze dne 16. 5. 2017, bod 23, a další tam citované nálezy). V projednávaném případě Ústavní soud shledal, že k ochraně stěžovatelčina práva na spravedlivý proces postačí zrušit napadené rozhodnutí městského soudu, který v dalším řízení může napravit předchozí pochybení své i obvodního soudu, jak bylo vytknuto výše. Ústavní soud rovněž zohlednil skutečnost, že rozsudek městského soudu je aktuálně napaden i dovoláním a žalobou pro zmatečnost. Podaná ústavní stížnost v části směřující proti výroku III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 byla proto odmítnuta pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

18. Věcí se tedy bude znovu zabývat Městský soud v Praze, který nyní znovu rozhodne o nákladech odvolacího řízení a přezkoumá výrok obvodního soudu o nákladech nalézacího řízení. Ústavní soud zdůrazňuje, že sám se v řízení o ústavní stížnosti nemohl blíže věnovat argumentaci vedlejšího účastníka, uvedené v jeho vyjádření k ústavní stížnosti, zdůvodňující účelnost jím vynaložených nákladů na právní zastoupení advokátem, byť ji Ústavní soud nepokládá za nutně nepřesvědčivou. Tyto argumenty nicméně bude namístě uplatnit před městským soudem, který se jimi, jakož i případnými protiargumenty stěžovatelky bude muset náležitě zabývat a nové rozhodnutí o nákladech řízení odvolacího i nalézacího řádně odůvodnit, v souladu s výše vyslovenými závěry Ústavního soudu. Při novém rozhodování o nákladech řízení přitom Městský soud v Praze, v souladu s judikaturou Ústavního soudu [např. nález sp. zn. I. ÚS 2933/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 31/80 SbNU 401)], neopomene přihlédnout i k dalším relevantním okolnostem případu a věci, včetně stěžovatelčiných poměrů, jež vedly k jejímu osvobození od soudních poplatků.

19. Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů zastoupení v řízení před Ústavním soudem. Pravidlem v tomto řízení je úhrada vlastních nákladů řízení účastníky a vedlejšími účastníky řízení. Z tohoto pravidla existují výjimky dle § 62 odst. 4 a § 83 zákona o Ústavním soudu. Tato ustanovení však lze, coby výjimky z obecného pravidla, aplikovat jen v mimořádných případech a nelze je vykládat rozšiřujícím způsobem [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 762/10 ze dne 22. 7. 2010 (N 148/58 SbNU 257) a usnesení sp. zn. II. ÚS 143/04 ze dne 5. 5. 2004]. V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal výjimečné důvody pro vyhovění stěžovatelčině návrhu na náhradu nákladů jejího zastoupení státem dle § 83 zákona o Ústavním soudem, jakož ani pro aplikaci § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Návrh vedlejšího účastníka na zavázání stěžovatelky k náhradě jeho nákladů řízení shledal Ústavní soud bezpředmětným.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů