// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 26.04.2018

ÚS: Náležité odůvodnění soudního rozhodnutí

Odůvodnění soudního rozhodnutí musí jako celek účastníkům řízení umožňovat seznatelnost úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska jeho ústavnosti, zákonnosti a věcné správnosti. Jen takové odůvodnění je v souladu s požadavkem náležitého odůvodnění soudního rozhodnutí jako součásti ústavních záruk spravedlivého procesu vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 4093/17, ze dne 29. 3. 2018

vytisknout článek




UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 12. 2017, navrhli stěžovatelé zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Stěžovatelé namítají, že rozhodnutími obecných soudů byli ukráceni na právu vlastnit majetek restriktivním výkladem pojmu škoda a porušením jejich dobré víry. Dále namítají přílišný formalismus v rozhodnutích obecných soudů, nesprávnou aplikaci rozhodnutí Nejvyššího soudu, neaplikování judikatury Ústavního soudu, nedostatečné uznání odpovědnosti státu za protiprávní jednání a porušení povinnosti soudu uvedené v § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řád (dále jen "občanský soudní řád").

II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy

3. Žalobou podanou Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") se stěžovatelé domáhali po vedlejší účastnici zaplacení částky 2 435 733,75 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodňují tím, že stěžovatelé v minulosti koupili od restituentů nemovitosti nacházející se na území Prahy. Ty však, jak se ukázalo, nebyly správně restituovány, jelikož byly vráceny do vlastnictví hlavního města Prahy zákonem České národní rady č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. To bylo konstatováno i v soudním sporu, který vedli stěžovatelé s hlavním městem Prahou o vydání předmětných nemovitostí. Po skončení tohoto soudního sporu uzavřeli stěžovatelé s hlavním městem Prahou kupní smlouvu na předmětné pozemky. Žalobou požadovali stěžovatelé po vedlejší účastnici vyplacení částky dříve uhrazené hlavnímu městu Praze za koupi pozemků a za náklady vynaložené v soudním sporu s hlavním městem Prahou. Za orgán jednající jménem státu přitom stěžovatelé označili Ministerstvo financí jako orgán, který převzal práva a povinnosti po zaniklém Fondu národního majetku, jenž původně vydal restituční rozhodnutí.

4. Obvodní soud žalobu rozsudkem ze dne 16. března 2016 č. j. 25 C 52/2014-68 zamítl. Rozsudek odůvodnil tím, že i když došlo k porušení povinností státu, škoda nevznikla, jelikož stěžovatelé za požadovanou kupní cenu od hlavního města Prahy získali protihodnotu, a to předmětné nemovitosti. Žalobci totiž museli uzavřít kupní smlouvu právě s hlavním městem Prahou, jelikož nebyli do té doby vlastníky nemovitostí a zároveň taktéž nebyli povinni touto nemovitost od hlavního města Prahy koupit. Tím byla podle obvodního soudu přetržena příčinná souvislost mezi jednáním státu a uzavřenou kupní smlouvou. Dle názoru soudu by bylo možné požadovat uhrazení kupní ceny proti původním domnělým restituentům, což však stěžovatelé nežádali. Pokud jde o požadovanou náhradu nákladů předchozího soudního řízení, ty hradila obchodní společnost, jejímiž byli stěžovatelé společníky, což je dle názoru soudu samostatná právnická osoba, a proto nemohou stěžovatelé jako fyzické osoby tyto vynaložené náklady požadovat.

5. Stěžovatelé napadli rozsudek obvodního soudu odvoláním. V něm uvedli, že obvodní soud ve svém velice restriktivním výkladu pojmu škoda nevzal v potaz změnu ekonomických poměrů a zhodnocení nemovitostí stěžovateli v průběhu času, čímž nepojal škodu materiálně. Stěžovatelé rovněž popírají názor soudu, že škodu lze redukovat na poměry v čase domnělého nákupu nemovitostí. Dále namítají, že obvodní soud je měl s ohledem na svůj jiný hmotněprávní názor o svém stanovisku informovat dle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu, což obvodní soud neudělal. Taktéž namítli nedůvodnost restriktivního pojetí věcné legitimace při požadování nákladů vynaložených v předcházejícím soudním řízení.

6. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 15. září 2016 č. j. 25 Co 253/2016-103 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Městský soud konstatoval, že obvodní soud správně posoudil, že nedošlo ke škodě v příčinné souvislosti s jednáním státu. Pokud jde o věcnou legitimaci, městský soud uvedl, že tvrzení stěžovatelů se nezakládá na pravdě, neboť obchodní společnost byla vázána samostatným nákladovým výrokem. K namítanému porušení § 118a odst. 2 občanského soudního řádu městský soud uvedl, že poučení o jiném možném skutkovém základu by narušilo zásadu rovnosti účastníků řízení.

7. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatelé dovolání, ve kterém žádali posouzení tří otázek, a to zda ve věci nastala škoda, zda nastalo přetržení příčinné souvislosti a jestli jsou stěžovatelé aktivně legitimováni ve věci požadovaných nákladů řízení. Tyto otázky dle názoru stěžovatelů nebyly dosud Nejvyšším soudem judikovány.

8. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. září 2017 č. j. 25 Cdo 902/2017-134 dovolání odmítl jako nepřípustné. Dle názoru Nejvyššího sodu byl pojem škoda v judikatuře Nejvyššího soudu dostatečně vymezen tak, že škodou musí dojít k zmenšení majetku poškozeného, což samo o sobě v posuzované věci stačilo k zamítnutí žaloby, a proto není nutné řešit přetržení příčinné souvislosti. K otázce věcné legitimace Nejvyšší soud uvedl, že již bylo judikováno, že společníkům nevznikne škoda, pokud se zmenšení majetku společnosti neodrazí v majetkových podílech společníků.

III.
Argumentace stěžovatelů

9. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uvádějí, že obecné soudy nijak nezpochybnily, že stěžovatelé získali nemovitosti v dobré víře, zároveň tyto nemovitosti téměř vydrželi a že stát pří jejich převodu pochybil, odmítli však uznat vznik škody ve smyslu ustanovení § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Soudy tak postupovaly formalisticky, neboť bez ohledu na zvelebení majetku odmítly stěžovatelům poskytnout náhradu škody pouze z toho důvodu, že nikdy nebyli vlastníky. Soudy taktéž nebraly ohled na to, že oprávněná držba stěžovatelů měla být chráněna stejně jako vlastnické právo.

10. Ve své ústavní stížnosti poukázali stěžovatelé na nález sp. zn. I. ÚS 563/11 ze dne 13. 11. 2012 (N 186/67 SbNU 241), jímž Ústavní soud odmítl přepjatý formalismus obecných soudů. Taktéž dle jejich názoru rozsudky a usnesení Nejvyššího soudu citované v napadeném usnesení Nejvyššího soudu není možné v jejich případě použít. Ohledně tohoto svého argumentu odkázali stěžovatelé na případ řešený Ústavním soudem nálezem sp. zn. I. ÚS 2216/09ze dne 31. 5. 2011 (N 103/61 SbNU 551).

11. Stěžovatelé obecným soudům taktéž vytkli nepoužití § 118a odst. 2 občanského soudního řádu, jehož důsledkem je podle nich porušení práva na spravedlivý proces. Dle jejich názoru je povinností soudu spor relevantně hmotně právně kvalifikovat, a pokud se názor soudu liší od názoru účastníka, je soud povinen o tom účastníka poučit. Nad to se pak městský soud s touto námitkou stěžovatelů ve svém napadeném rozhodnutí dostatečně nevypořádal.

12. K aktivní věcné legitimaci stěžovatelé uvádějí, že jako společníkům obchodní společnosti jim byla fakticky snížena hodnota jejich majetku, byť náklady byly hrazeny jimi vlastněnou obchodní společností.

IV.
Řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal spis vedený u obvodního soudu pod sp. zn. 25 C 52/2014 a vyzval účastníky řízení a žalovanou jako vedlejší účastnici řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.

14. Obvodní soud ve svém vyjádření uvedl, že ke vzniku škody stěžovatelům v posuzovaném případě nedošlo. Škoda sice mohla vzniknout uhrazením původní kupní ceny, tu však stěžovatelé nepožadovali. Povinností žalobců je totiž označit, na základě jaké skutkové argumentace se náhrady škody domáhají. Nešlo proto o jiné právní posouzení dle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu, ale o vyjádření, že v daném případě nelze škodu spatřovat a že hrazení jiných nákladů by muselo spočívat na jiném skutkovém tvrzení.

15. Městský soud ve svém vyjádření uvedl, že argumentace stěžovatelů nepřináší nic nového, s čím by se soudy nevypořádaly, a navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.

16. Nejvyšší soud zaslal stanovisko, podle kterého stížnost neobsahuje relevantní právní námitky. Stěžovatelé dle názoru soudu neutrpěli majetkovou újmu. Pokud jde o požadovanou náhradu nákladů řízení, ty přímo stěžovatelé neuhradili. Nejvyšší soud má za to, že se dostatečně vypořádal s argumenty stěžovatelů, a proto se jej tvrzení o nepřijatelnosti výkladu a přepjatém formalismu netýká. Z těchto důvodů navrhl stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

17. Česká republika - Ministerstvo financí (dále jen "vedlejší účastnice") se ve svém vyjádření ztotožňuje s názorem odvolacího a dovolacího soudu k otázce přetržení příčinné souvislosti. Pokud jde o namítané porušení § 118a odst. 2 občanského soudního řádu, dle názoru vedlejší účastnice by poučení požadované stěžovateli narušilo zásadu rovnosti účastníků. K namítanému porušení práva vlastnit majetek vedlejší účastnice uvádí, že ke snížení majetku nedošlo, jelikož za uhrazenou kupní cenu získali stěžovatelé od hlavního města Prahy jako skutečného vlastníka jako protihodnotu předmětné nemovitosti. K otázce aktivní legitimace vedlejší účastnice uvádí, že obchodní společnost je samostatný subjekt, a taktéž poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, dle které nemožno právnickou osobu ztotožňovat se společníky. Vedlejší účastnice z těchto důvodů navrhla ústavní stížnost zamítnout.

18. Ve smyslu § 44 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci.

V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

19. Ústavní soud dospěl k závěru, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (ze strany stěžovatelky byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu).

VI.
Vlastní posouzení

20. Po seznámení se s argumentací stěžovatelů, vyjádřeními účastníků řízení a obsahem příslušného spisu Ústavní soud zhodnotil, že ústavní stížnost je z části důvodná.

21. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám však není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a tudíž není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí a v jeho rámci k jejich přehodnocování z hledisek
tzv. podústavního práva či jiných nesprávností.

22. Součástí ústavních záruk spravedlivého procesu, vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Smyslem odůvodnění je především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí. Jeho nezbytný rozsah se přitom odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení, s kterými se soudy musí adekvátně vypořádat [usnesení sp. zn. IV. ÚS 360/99 ze dne 25. 10. 1999 (U 68/16 SbNU 363), nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565); též např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 4. 1994 ve věci stížnosti č. 16034/90 Van de Hurk proti Nizozemí, bod 61, a ze dne 9. 12. 1994 ve věci stížnosti č. 18390/91 Ruiz Torija proti Španělsku, bod 29]. To neznamená, že součástí odůvodnění musí být výslovné vypořádání se s každým tvrzením či námitkou účastníků řízení, nebo jakákoliv dílčí úvaha soudu, kterou učinil v rámci svého rozhodování, ať už se týkala jeho procesního postupu, skutkových zjištění nebo právního posouzení. Jako celek však odůvodnění musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tímpřezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti. Pro přesvědčivost soudního rozhodnutí je třeba, aby soudy reagovaly na substantivní argumenty a námitky stěžovatelů a vysvětlily, proč je nepřijaly.

23. Ústavní soud konstatuje, že v případě napadených rozhodnutí městského soudu a Nejvyššího soudu nebyly výše uvedené podmínky splněny.

24. Napadené rozhodnutí městského soudu totiž téměř žádným způsobem nereaguje na odvolací námitky a argumenty stěžovatelů. Stěžejní odvolací námitkou stěžovatelů je jejich nesouhlas s restriktivním pojetím škody, které ve svém rozsudku zvolil obvodní soud. V odvolání argumentují změnou ekonomických poměrů, materiálním pojetím škody i principy legitimního očekávaní a dobré víry. V rozsudku odvolacího soudu však byla pouze zopakována argumentace obvodního soudu, zejména o přerušení příčinné souvislosti a získání protihodnoty za poskytnutou úplatu. Městský soud v napadeném rozhodnutí k předestřené argumentaci stěžovatelů uvedl pouze souhlasnou reakci se žalovanou (vedlejší účastnicí), nikterak však nereagoval na námitky a argumenty stěžovatelů v pozici žalobců, což vyvolává dojem, že soud upřednostnil argumenty jedné strany oproti druhé, aniž by to dostatečně vysvětlil. Smyslem odůvodnění soudního rozhodnutí však je především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí, přičemž odůvodnění soudního rozhodnutí musí účastníkům řízení umožnit seznat ty úvahy soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti.

25. Další námitkou stěžovatelů byla otázka aplikace § 118a odst. 2 občanského soudního řádu. Městský soud v souladu se stanoviskem vedlejší účastnice uvedl, že takové poučení by se vymykalo povinnosti poučovat o procesních právech a povinnostech dle § 5 občanského soudního řádu. Z rozsudku však není vůbec patrno, proč v souvislosti se svou povinností dle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu odkazuje městský soud na poučení o procesních právech a povinnostech účastníků. Pokud by § 118a odst. 2 občanského soudního řádu měl sloužit jako prostředek k poučení o procesních právech a povinnostech, jednalo by se o nadbytečné ustanovení, protože povinnost takového poučení je již zahrnuta v § 5 občanského soudního řádu. Smyslem poučovací povinnosti soudu dle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu je totiž zajistit, aby účastník řízení nebyl překvapen jiným právním posouzením věci soudem, aniž by tomuto účastníku bylo umožněno tvrdit skutečnosti významné z hlediska soudcova právního názoru a nabídnout k jejich prokázání důkazy [nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014 (N 110/73 SbNU 739)]. Matoucí je rovněž argumentace městského soudu, že podle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu nelze poskytovat poučení o jiném možném skutkovém základu, když se uvedené ustanovení i odvolání žalobců týká jiného právního posouzení, nikoli odlišného skutkového základu.

26. Ani ohledně námitky týkající se aktivní legitimace na náhradu nákladů předchozího soudního řízení, se městský soud ve svém napadeném rozhodnutí adekvátně nevypořádal s tvrzením stran.

27. Ústavní soud nikterak nehodnotí v této fázi správnost závěrů městského soudu v oblasti podústavního práva, pouze konstatuje nedostatečnost odůvodnění přijatého rozhodnutí a jeho naprostou nepřesvědčivost a nepřezkoumatelnost ve vztahu k argumentům vzneseným stěžovateli v jím posuzovaném odvolání.

28. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl s odůvodněním, že v jeho ustálené rozhodovací praxi je stanoveno, že nenabytím majetku nemůže dojít k ztrátě majetku a tedy ke zmenšení majetkové sféry. První dovolací otázka totiž mimo jiné směřovala i k posouzení škody s ohledem na investici vlastních prostředků a tedy vlastního majetku do nemovitostí, k nimž stěžovatelům nevzniklo vlastnické právo. Pokud však Nejvyšší soud uvedl, že nenabytím nemovitostí ji stěžovatelé nemohli ztratit, reagoval pouze ve vztahu k nemovitosti jako takové, ale vůbec se nezabýval dalším úbytkem majetku stěžovatelů spočívajícím v investicích vynaložených na zvelebování předmětných nemovitostí. Ta totiž tvoří taktéž jistou majetkovou hodnotu, ohledně této argumentace stěžovatelů se však Nejvyšší soud nikterak nevyjádřil. Nejvyšší soud se taktéž dostatečně nevyjádřil k argumentům stěžovatelů ohledně jejich věcné legitimace ve vztahu k nákladům řízení, vynaloženým jejich společností.

29. Tím, že se městský soud a Nejvyšší soud ve svých napadených rozhodnutích nevypořádaly s relevantními argumenty stěžovatelů, nedostála tato jejich rozhodnutí požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí. Ústavní soud má za to, že již toto zjištění opodstatňuje závěr, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Meritorní přezkum z hlediska výše shrnutých obecných požadavků na výklad a použití tzv. podústavního práva, bude v řízení o ústavních stížnostech možný teprve poté, co obecné soudy provedou úplné právní posouzení věci zahrnující též vypořádání stěžovateli uplatněné argumentace [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3050/17 ze dne 10. 1. 2018, nález sp. zn. II. ÚS 1162/17 ze dne 18. 1. 2018, nález sp. zn. IV. ÚS 2800/16 ze dne 5. 10. 2017; či nález sp. zn. I. ÚS 3533/16 ze dne 17. 1. 2017].

30. Jelikož Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutí obvodního soudu bylo odůvodněno nedostatečně, výše uvedené důvody se týkají pouze rozhodnutí městského soudu a Nejvyššího soudu. Zrušením těchto rozhodnutí se otevírá prostor k novému projednání odvolání stěžovatele a též případného dovolání. V tuto chvíli jsou tedy proti rozhodnutí obvodního soudu stále k dispozici zákonné prostředky k ochraně práv stěžovatelů, v důsledku čehož se ústavní stížnost stala ve zbytku nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Meritorní argumenty stěžovatelů proti zamítavému rozhodnutí obvodního soudu tedy Ústavní soud nikterak neposuzoval, neboť by tím předčasně předjímal rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu ve věci samé.

VII.
Závěr

31. S ohledem na svou výše citovanou konstantní judikaturu Ústavní soud uzavírá, že odůvodnění soudního rozhodnutí musí jako celek účastníkům řízení umožňovat seznatelnost úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska jeho ústavnosti, zákonnosti a věcné správnosti. Jen takové odůvodnění je v souladu s požadavkem náležitého odůvodnění soudního rozhodnutí jako součásti ústavních záruk spravedlivého procesu vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny, proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu částečně vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelů a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadená rozhodnutí Nejvyššího a městského soudu zrušil.

32. S ohledem na výše uvedené pak Ústavní soud ohledně rozhodnutí obvodního soudu ústavní stížnost odmítl.

33. Městský soud bude v rámci svého rozhodování o odvolání stěžovatelů vázán právním názorem vysloveným v tomto nálezu. Ústavní soud pro úplnost zdůrazňuje, že tímto nálezem nijak nepředjímá věcné posouzení jednotlivých námitek, které stěžovatelé uvedli v odvolání a v dovolání a jimiž se soudy zatím dostatečně či vůbec nezabývaly.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů