// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 23.03.2018

ÚS: Poučení o aplikaci moderačního práva podle § 150 o.s.ř.

Zamýšlí-li obecný soud použití moderačního práva dle § 150 občanského soudního řádu, musí vytvořit účastníkům řízení procesní prostor k tomu, aby mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Přitom požadavek na řádné poučení se projevuje naléhavěji právě v průběhu odvolacího řízení, neboť po přijetí rozhodnutí odvolacího soudu již účastník řízení zpravidla nemá žádnou procesní cestu k uplatnění svých námitek.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3237/17, ze dne 6. 2. 2018

vytisknout článek

UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.

1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výroku pod bodem II. v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, a to zejména pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").

2. Z napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 168/2012, Ústavní soud zjistil, že v květnu roku 2010 stěžovatel měl o více než 40 km/h překročit nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci Vojnův Městec. Městský úřad Žďár nad Sázavou, odbor dopravy, ho rozhodnutím ze dne 3. 8. 2010 shledal vinným ze spáchání přestupku proti plynulosti a bezpečnosti silničního provozu. Krajský úřad Kraje Vysočina, oddělení správních činností, poté dne 4. 5. 2011 zamítl odvolání stěžovatele a rozhodnutí městského úřadu potvrdil. Stěžovateli byla uložena pokuta ve výši 8 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti měsíců. Stěžovatel se ovšem obrátil na Krajský soud v Brně. Ten rozsudkem ze dne 31. 8. 2011 zrušil rozhodnutí krajského úřadu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem byly vady řízení, kdy správní orgány uvedená rozhodnutí vydaly, aniž by byly stěžovatele jako obviněného z přestupku vůbec vyslechly, jakož ani neprovedly jím navrhované důkazy. Krajský úřad následně rozhodnutím ze dne 29. 11. 2011 prvostupňové rozhodnutí městského úřadu zrušil a řízení o přestupku stěžovatele zastavil, neboť od spáchání přestupku již uplynul jeden rok, a odpovědnost za něj proto zanikla.

3. Stěžovatel se následně soudně domáhal náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v tehdy platném znění (dále též "zákon o odpovědnosti státu"). Vzniklá škoda podle něj odpovídá výši jím vynaložených nákladů na své právní zastoupení v přestupkovém řízení. V řízení před obvodním a městským soudem však stěžovatel neuspěl. Rozhodnutí městského úřadu dle názoru soudů nevyhovovalo definici nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona o odpovědnosti státu a navíc je po zásahu krajského soudu zcela odklidil krajský úřad svým vlastním rozhodnutím, přičemž je nezrušil pro nezákonnost, ale pro zánik odpovědnosti za přestupek.

4. Proti rozhodnutím soudů v odškodňovacím řízení podal stěžovatel ústavní stížnost, jíž Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 3005/14 ze dne 5. 5. 2015 vyhověl a rozhodnutí obecných soudů zrušil. Vytkl jim, že jejich interpretace zákona o odpovědnosti státu nebyla ústavně konformní, jelikož na straně jedné vyloučily, že by pochybení správních orgánů představovala nesprávný úřední postup, na druhou stranu ale konstatovaly, že nemůže jít o nezákonná rozhodnutí, protože nebyla zrušena pro nezákonnost, ale z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty. Obecné soudy dle Ústavního soudu dostatečně nezohlednily skutečnost, že krajský soud závazně deklaroval, že se správní orgány v přestupkovém řízení vedeném proti stěžovateli dopustily procesních pochybení v intenzitě, která mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí ve věci samé. Jejich výklad zákona o odpovědnosti státu přímo popírá jeho smysl a účel, protože jím a priori vyloučily odpovědnost státu za škodu. Závěrem Ústavní soud podotkl, že nelze vyloučit, že by uplynutí zákonné prekluzivní lhůty k projednání přestupku mohlo být přímým důsledkem obstrukční procesní taktiky obviněného, případně jeho právního zástupce. Takové jednání pod rozsah ochrany ústavně zaručeného práva na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny pak podřadit nelze.

5. Obvodní soud v novém řízení zjistil, že stěžovatel a jeho zástupce uzavřeli dohodu založenou na odměňování zástupce tzv. přísudkem. Odměna mu tedy měla náležet pouze tehdy, bude-li klientovi v tom kterém řízení přiznána, a to právě v přiznané výši. Obvodní soud poté vypočetl, jaká by stěžovateli náležela náhrada nákladů za právní zastoupení advokátem v přestupkovém řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na dohodu o započtení mezi stěžovatelem a jeho zástupcem však stěžovatel nemusel svému zástupci nic zaplatit. Protože stěžovatel svému zástupci žádnou částku skutečně ani nezaplatil, škoda mu (dosud) nevznikla. Stěžovatel podal proti rozsudku obvodního soudu odvolání. Městský soud nicméně potvrdil rozsudek obvodního soudu jako věcně správný. Ve své argumentaci tvrdil, že nárok žalobce nemůže obstát s ohledem na právní názor Ústavního soudu. Z obsahu přestupkového spisu totiž zjistil, že zákonná prekluzivní lhůta k projednání přestupku uplynula v důsledku procesní taktiky stěžovatele a jeho právního zástupce, založené na obstrukčním jednání. Stěžovatel dle názoru odvolacího soudu podával odvolání "do všeho", postupně vznášel námitky podjatosti a navrhoval opravy písemného vyhotovení protokolu. Ochranu mu tak nebylo možno přiznat.

6. Proti posledně uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel ústavní stížnost, jíž Ústavní soud opět vyhověl, když nálezem sp. zn. II. ÚS 1795/16 ze dne 16. 5. 2017 zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2016. Městskému soudu vytkl, že se dopustil pochybení v tom, že "povýšil" obiter dictum o případném obstrukčním jednání jako důvodu pro nepřiznání náhrady škody na jedinou závaznou část předchozího nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3005/14. Ústavní soud ve svém novém rozhodnutí konstatoval, že prakticky všechny úkony stěžovatele, v nichž městský soud spatřoval obstrukce, byly koncentrovány do období necelých tří měsíců od zahájení přestupkového řízení do prvostupňového rozhodnutí městského úřadu. K tomu doplnil, že by muselo jít o zásadní obstrukce, které reálně blokují rozhodnutí ve věci. Městský soud však neodůvodnil, proč podle jeho názoru k uplynutí prekluzivní lhůty došlo právě a jen v důsledku obstrukčního jednání stěžovatele. Zmínil pouze úkony stěžovatele, které učinil na prvním stupni přestupkového řízení. Z odůvodnění však už nijak nevyplývá, že by se městský soud vypořádal s délkou odvolacího řízení, která byla podle předchozího kasačního nálezu Ústavního soudu hlavní příčinou uplynutí prekluzivní lhůty.

7. Poté znovu rozhodl Městský soud v Praze nyní napadeným rozsudkem, jímž změnil zamítavé rozhodnutí obvodního soudu tak, že žalobě vyhověl a stát zavázal zaplatit stěžovateli 14.685,54 Kč s příslušenstvím. Náhradu nákladů před soudy obou stupňů ale stěžovateli odepřel výrokem pod bodem II., a to s odkazem na moderační právo dle § 150 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."). Městský soud odůvodnil tento svůj postup tím, že z důvodu obecně sdílené představy o spravedlnosti není přijatelné, aby se osobě, která v zastavěné části obce opakovaně "s pravděpodobností blížící se jistotě" jezdí rychlostí téměř 100 km/h, dostalo jen z důvodu marného uplynutí lhůty k projednání přestupku i náhrady nákladů vynaložených v odškodňovacím řízení. Podle mínění městského soudu by přiznání práva na náhradu nákladů řízení vyslalo místním občanům negativní signál, že se "měří dvojím metrem" a při dalším obdobném (nijak nepotrestaném) jednání stěžovatele by již mohlo dojít k tragickým následkům.

II.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že Městský soud v Praze při svém rozhodování pominul základní zásadu trestního i přestupkového řízení, dle níž každý, proti němuž je vedeno trestní, resp. přestupkové řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozhodnutím nebyla jeho vina vyslovena. Soud byl dle jeho názoru povinen na něj pohlížet bez dalšího tak, že se přestupku nedopustil, neměl vůbec pravomoc ho prakticky uznat vinným a "potrestat" pokutou v podobě nepřiznání náhrady nákladů řízení, když prakticky se o nic jiného než o skrytý, kabinetně uložený trest nejedná. Soud to dle stěžovatele dokonce sám v zásadě otevřeně konstatuje v citované části odůvodnění. Dále stěžovatel odvolacímu soudu vytkl, že mu nevytvořil procesní prostor k reakci na soudem zamýšlené použití moderačního práva, takže neměl možnost jakékoli účinné obrany. Městský soud jej pouze vyzval ke sdělení, aby se vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby o odvolání bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, s čímž stěžovatel dle svých slov souhlasil, nepředpokládaje, že by odvolací soud s ohledem na dosavadní průběh řízení a vývoj stran otázky odpovědnosti státu mohl na uplatnění moderačního práva za této situace vůbec pomyslet. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.

III.

9. Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Městský soud v Praze jako účastníka a Českou republiku - Ministerstvo dopravy jako vedlejšího účastníka řízení, aby se vyjádřili k projednávané ústavní stížnosti. Městský soud v Praze ve svém vyjádření prostřednictvím předsedkyně senátu 21 Co Heleny Liškové uvedl, že si je vědom judikatury ve vztahu k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., přičemž soud obvykle se zasláním vzoru 113 (§ 214 odst. 3 o. s. ř.) zasílá obecně upozornění na možné využití moderačního práva. V daném případě se tomu dle "Lotusu" nestalo, přesto se soud domnívá, že toto ustanovení je řazeno k ustanovením o. s. ř. ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení a jejich náhradě, takže každý účastník soudního řízení si může uvědomit, že i aplikace tohoto ustanovení přichází v úvahu. Městský soud současně vyjádřil nesouhlas s ústavní stížností, jakož i své přesvědčení o tom, že tvrzené porušení nedosahuje důležitosti a ústavního rozměru, které by si žádaly zásah Ústavního soudu.

10. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Ústavní soud zároveň nepokládal za nutné zaslat vyjádření Městského soudu v Praze k replice stěžovateli, neboť se s ohledem na vyžádaný spisový materiál a z něj plynoucí skutečnosti rozhodl ústavní stížnosti vyhovět, na čemž by případná replika nemohla ničeho změnit, jen by došlo k prodloužení řízení. Ústavní soud současně v dané věci nenařídil ústní jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu), a to s ohledem na jednoznačnost i šíři argumentace účastníků řízení.

IV.

11. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, účastníka řízení, obsah naříkaného soudního aktu, jakož i příslušný spisový materiál, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

12. Ústavní soud předně uvádí, že v téže věci rozhoduje již potřetí. Zatímco předchozí nálezy Ústavního soudu se soustředily na tvrzená pochybení soudů stran vlastního předmětu sporu, tedy otázky odpovědnosti státu, nyní je předmětem přezkumu aplikace moderačního práva odvolacím soudem za situace, kdy bylo žalobě (v podstatě s ohledem na předchozí nosné závěry Ústavního soudu) zcela vyhověno.

13. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval otázkou náhrady nákladů řízení a její reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. I když uvedl, že problematika nákladů řízení zpravidla nebude předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod, vyslovil současně názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 69, str. 189 a násl.), a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu.

14. V právní věci stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že pod aspektem naznačených kautel napadené rozhodnutí neobstojí. Jak již na to poukázal stěžovatel v ústavní stížnosti a jak si je toho Městský soud v Praze sám dobře vědom, Ústavní soud ve své nálezové judikatuře zdůraznil, že "[p]odle konstantní judikatury Ústavního soudu k aplikaci moderačního práva dle § 150 občanského soudního řádu, pokud obecný soud dospěje ke zjištění, že v konkrétním případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné [k nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení], musí vytvořit účastníkům řízení procesní prostor k tomu, aby mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat [viz např. nález ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309) nebo nález ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 215/09 (N 44/52 SbNU 443)]." Přitom požadavek na řádné poučení se projevuje naléhavěji právě v průběhu odvolacího řízení, neboť po přijetí rozhodnutí již účastník řízení zpravidla nemá procesní způsob k uplatnění svých námitek (vyjma případů, kdy lze proti nim podat dovolání, avšak v rámci tohoto mimořádného opravného prostředku toliko z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jde tedy o přezkum omezený).

15. Výše uvedený procesní prostor však městský soud pro stěžovatele nevytvořil. Vyzval jej toliko k tomu, zda souhlasí s projednáním odvolání bez nařízení jednání (č. l. 136). S tímto způsobem rozhodnutí stěžovatel souhlasil, neboť na přípis soudu nereagoval, takže nastaly účinky tzv. doložky proti nečinnosti dle § 101 odst. 4 o. s. ř. Nato soud rozhodl nyní napadeným výrokem o nákladech řízení v rozsudku ze dne 8. 8. 2017. Je zřejmé, že stěžovatel nemohl rozumně předpokládat či předvídat úmysl soudu moderovat právo na náhradu nákladů řízení. Tím méně za situace, kdy s ohledem na právní závěry Ústavního soudu ve věci samé bylo možno s velkou pravděpodobností usuzovat na změnu rozsudku nalézacího soudu a vyhovění žalobě, k čemuž také došlo. Úspěch ve věci pak u stěžovatele mohl oprávněně vyvolat přesvědčení, že výsledek sporu se adekvátně promítne i do rozhodnutí soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Aplikace moderačního práva je tudíž pro stěžovatele rozhodnutím zcela překvapivým.

16. Argumentaci městského soudu, obsažené v jeho vyjádření k ústavní stížnosti, nemůže Ústavní soud přisvědčit již proto, že odvolací soud vůbec neseznámil stěžovatele s důvody, pro které tak hodlal učinit, tedy neumožnil mu jakoukoli efektivní obranu proti svému zamýšlenému postupu. Ani případné zaslání obecného upozornění na možnou aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., jak to městský soud nastiňuje, se bez uvedení konkrétních důvodů nejeví dostatečným opatřením. V souladu se zásadou procesní ekonomie a z ní plynoucího zákonného požadavku na rozhodnutí při jediném jednání (§ 115 odst. 1, § 119 odst. 1 o. s. ř.) by se takového poučení mělo účastníkům řízení dostat zpravidla právě při jednání, kde jim má být rovněž umožněno vyjádřit se k aplikaci moderačního práva (viz kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 46/13 ze dne 11. 3. 2014 či nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3550/13 ze dne 25. 8. 2015). Aby však nebylo třeba jen pro tento účel nařizovat jednání, je myslitelný i způsob, kdy soud písemně seznámí účastníky se svým záměrem a důvody, pro které k moderaci hodlá přikročit. S jejich případnou argumentací se pak v odůvodnění svého rozhodnutí musí náležitě vypořádat. K tomu ale v posuzované věci nedošlo, v důsledku čehož městský soud zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces.

17. Z výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a přistoupil dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení napadeného výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze o nákladech řízení, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Při opětovném projednání a rozhodnutí v posuzované věci je zmíněný soud vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Autor: US