// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 23.02.2018

ÚS: Rozhodování o vzetí do vazby nezákonným soudcem

Stížnostní soud, který při přezkumu správnosti výroků napadeného usnesení a řízení jemu předcházejícího podle § 147 odst. 1 trestního řádu nezohlednil skutečnost, že v rozporu s kogentním ustanovením § 30 odst. 2 trestního řádu ve spojení s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod rozhodoval nezákonný soudce, neposkytl stěžovateli právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to i když to nebylo ve stížnosti podle § 147 odst. 1 trestního řádu namítnuto.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1920/17, ze dne 6. 2. 2018

vytisknout článek

UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv, vyplývajících z čl. 4 odst. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a 2, a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu napadených rozhodnutí a příloh k ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel je před Okresním soudem Praha-východ (dále jen "okresní soud") podáním obžaloby ze dne 3. 3. 2016 trestně stíhán pro dva přečiny pomluvy podle § 184 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a pro zločin křivého obvinění podle § 345 odst. 2 a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Dne 21. 4. 2017 vydal předseda senátu příkaz k zatčení stěžovatele s odůvodněním, že ve shora uvedené věci byla nařízena celkem čtyři hlavní líčení, z nichž pouze první, a to dne 8. 12. 2016, proběhlo i za účasti obžalovaného. Další bylo zrušeno na žádost stěžovatele, následující dvě pak pro jeho omluvu, doloženou stručnými lékařskými zprávami z nemocnic ve Švýcarsku a Egyptě. Dne 16. 3. 2017 byl stěžovatel vyzván, aby doložil podrobné lékařské zprávy o svém zdravotním stavu a vyjmenovaných hospitalizacích, aby soudu sdělil, kde se pohyboval v mezidobí, když z jeho vyjádření vyplynulo, že byl léčen, zatímco na veřejných profilech na sociální síti či jiných internetových stránkách prezentoval fotografie z cestování po různých zemích a byl publicisticky činný na zpravodajských serverech.

3. Protože ani v prodloužené lhůtě stěžovatel na výzvu soudu nikterak nereagoval, vydal okresní soud dne 21. 4. 2017 příkaz k jeho zatčení, který byl realizován dne 28. 4. 2017 ve 21.30 hod. a vazební zasedání se konalo dne 29. 4. 2017 (sobota) od 9.30 hod. O návrhu na vzetí do vazby rozhodla soudkyně okresního soudu v rámci tzv. služby dosažitelnosti, a to tak, že u stěžovatele je dán důvod vazby podle § 67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Stejným usnesením pak rozhodla, že se vazba stěžovatele nahrazuje přijetím písemného slibu a dohledem probačního úředníka, a stěžovatele propustila na svobodu.

4. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, jež byla shora napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") zamítnuta.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že při rozhodování o jeho vazbě došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce, neboť o ní v rozporu s § 30 odst. 2 trestního řádu rozhodovala soudkyně okresního soudu, která v předchozích fázích řízení vydala příkaz k provedení domovní prohlídky. Tím byla vyloučena z dalších úkonů v trestním řízení ve fázi po podání obžaloby. K tomuto pochybení nepřihlédl krajský soud, ač k tomu byl podle stěžovatelova názoru povinen. Z uvedeného důvodu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.
Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele

6. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení.

7. Možnosti vyjádřit se k návrhu využil pouze okresní soud. Jeho místopředseda JUDr. Jiří Wažik zaslal vyjádření, které mu předložila soudkyně, která o vazbě dne 29. 4. 2017 rozhodovala. V něm se pouze uvádí, že okolnosti tvrzené stěžovatelem mohou odrážet skutečný stav a že rozhodnutí o vazbě vydala v rámci služby dosažitelnosti, v souladu s rozvrhem práce.

8. Stěžovatel následně využil svého práva repliky, v níž uvedl, že vyjádření okresního soudu potvrzuje porušení stěžovatelových práv. Nad rámec dříve uvedené argumentace stěžovatel uvedl, že údajná poškozená se jej snaží v trestním řízení poškozovat a šikanovat.

IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

10. Po zvážení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná.

11. Stěžovatelovy námitky směřují pouze proti vazebnímu rozhodnutí okresního soudu a navazujícímu usnesení krajského soudu, přičemž stěžovatel konkretizuje pouze námitky týkající se porušení jeho ústavního práva na zákonného soudce. K porušení tohoto základního práva mělo dojít tak, že o jeho vazebním stíhání rozhodovala napadeným usnesením soudkyně, která však z tohoto rozhodování byla ze zákona vyloučena. Ústavní soud přikládá ve své ustálené judikatuře právu na zákonného soudce mimořádný význam, jakožto zcela nepominutelné podmínce řádného výkonu soudnictví, posilující jednak soudcovskou nezávislost, jednak zamezující výběru soudů a soudců ad hoc, ať už z jakéhokoliv důvodu a v jakékoliv situaci. Z obou těchto důvodů je tedy třeba trvat na tom, aby byla každá věc rozhodována soudcem určeným podle předem stanovených pravidel [srov. např. nálezy ze dne 22. 2. 1996 sp. zn. III. ÚS 232/95 (N 15/5 SbNU 101), ze dne 22. 10. 2009 sp. zn. IV. ÚS 956/09 (N 225/55 SbNU 105) nebo ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 2769/15, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

12. V posuzované věci se sedes materiae nachází v § 30 odst. 2 trestního řádu, jehož druhá věta stanoví, že po podání obžaloby "je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu".

13. V dané věci vydala po podání obžaloby napadené rozhodnutí okresního soudu soudkyně okresního soudu, jejíž jméno a podpis jsou uvedeny rovněž na stejnopisu příkazu k provedení domovní prohlídky ze dne 20. 3. 2015 č. j. Nt 1217/2015-3. Tímto příkazem byla v totožném trestním řízení nařízena prohlídka rodinného domu a pozemku vlastněných poškozenou a pozemku vlastněného stěžovatelem. Autentičnosti stejnopisů právě uvedených usnesení okresního soudu nebyla zpochybněna. Uvedenou vadu pak připouští i okresní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti.

14. Z uvedených skutečností tak Ústavní soud dovodil, že napadené rozhodnutí okresního soudu bylo vydáno v rozporu s kogentním ustanovením § 30 odst. 2 trestního řádu. Tím tedy došlo k porušení pravidel k určení zákonného soudce pro rozhodování o stěžovatelově vazbě. Pochybení je o to závažnější, že nejde pouze o nezamýšlený následek neurčitého rozvrhu práce nebo výklad nejasného zákonného ustanovení [srov. např. nálezy ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14 nebo ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 1047/16 k otázce neurčitých rozvrhů práce a ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 4/14 (N 68/81 SbNU 181; 201/2016 Sb.) k otázce pravidel výkladu obecných ustanovení trestního řádu], při nichž se Ústavní soud výjimečně s určitým druhem pochybení spokojí např. v situaci, kdy je už trestní řízení zcela skončeno a jeho účastníci se po celou jeho dobu porušení práva na zákonného soudce nedovolávali. V posuzované věci však šlo o soudce vyloučeného ze zákona.

15. V dané věci proto ve vazebním řízení rozhodoval soudce zákonem výslovně vyloučený (tzv. iudex inhabilis) z dalšího rozhodování, nikoli pouze účastníky řízení zpochybňovaný (tzv. iudex suspectus). Jde o situaci, kdy jiný postup než vyloučení takového soudce z rozhodování nepřichází do úvahy. Takový stav věci dotčený soudce pouze deklaruje, což je jeho povinností (§ 31 odst. 1 trestního řádu). Z toho důvodu přistoupil Ústavní soud ke zrušení obou napadených rozhodnutí obecných soudů, neboť napadeným usnesením okresního soudu došlo k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, které nelze ani v probíhajícím a neskončeném řízení tolerovat.

16. Tuto tzv. kvalifikovanou vadu rozhodnutí nenapravil krajský soud, když neposoudil všechna kritéria pro posouzení správnosti stížností napadaného usnesení, jak to vyžaduje § 147 odst. 1 trestního řádu. K nim náleží přezkum nejen samotného obsahu napadeného usnesení, nýbrž i kogentně stanoveného pravidla podle § 30 odst. 2 trestního řádu stanovícího výslovně, kdo mohl napadené usnesení vydat. Proto dospěl Ústavní soud k závěru, že krajský soud svým přezkumem usnesení sp. zn. 37 T 30/2016 nedostál požadavkům, které na něj klade čl. 36 odst. 1 Listiny, a neposkytl stěžovateli právo na soudní ochranu. To, že dotčený soudce v takové situaci podle kogentních ustanovení § 30 odst. 2 a § 31 odst. 1 nepostupoval, a o svém bezpodmínečném vyloučení nerozhodl, jak požaduje trestní řád, nemůže být napraveno tím, že stěžovatel v rámci své stížnosti ke krajskému (tj. stížnostnímu) soudu tuto námitku výslovně neuplatnil, popř. tím, že pro něj bylo objektivně bráno napadené rozhodnutí jako příznivé. Je nutno rozlišovat možnost vznesení námitky podjatosti účastníkem řízení (o jejíž důvodnosti se rozhoduje), a povinnost soudce konstatovat, že mu absolutní zákonná překážka brání rozhodnout, a tím přinejmenším de facto obžalovaného na takovou situaci upozornit. Ústavní soud tak nemůže přejít bez dalšího stav, kdy by bylo namítáno, že to nebyl soudce, kdo měl vyslovit své vyloučení ex lege, nýbrž že naopak tuto povinnost měl obžalovaný. V takovém případě by kogentní pravidlo podle § 30 odst. 2 a § 31 odst. 1 trestního řádu pozbylo významu a bylo by vlastně na obžalovaném, zda se uplatní, nebo se mlčky jeho porušení přejde.

17. Současně Ústavní soud konstatuje, že napadená usnesení ruší pouze z uvedeného důvodu a že mu v takové procesní situaci nepřísluší posuzovat obsah rozhodnutí, která byla v důsledku porušení čl. 38 odst. 1, popř. čl. 36 odst. 1 Listiny vydána, neboť přezkum ústavnosti byl ukončen již v prvém kroku konstatováním, že rozhodoval vyloučený soudce.

18. Ústavní soud proto bez ústního jednání podané ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená usnesení podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Autor: US