// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 15.02.2018
ÚS: Extrémní nesoulad mezi důkazy a skutkovými závěry
Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v jeho sporné části výroku nepřezkoumatelné, neboť z něj není patrný vztah mezi důkazy provedenými v řízení a jeho skutkovým závěrem. Ústavní soud podotýká, že v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu chybí závěry, jak k tomuto rozhodnutí dospěl, zda odvolací soud přihlédl ke skutečnostem, které soud I. stupně opomněl nebo zda existují nějaké skutečnosti, které odvolací soud hodnotil odlišně od soudu I. stupně. Nejde přitom o pouhý marginální nedostatek, neboť, jak je zřejmé z rozsudku odvolacího soudu, jedná se o stěžejní závěr pro jeho právní posouzení otázky výše ukládaného dlužného výživného.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2073/17, ze dne 10. 1. 2018
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ze dne 3. 7. 2017 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku ve výroku III., a to z důvodu porušení práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Okresní soud v Přerově (dál jen "soud I. stupně") rozhodl ve věci změny péče o nezletilého D1. Z. svěření do péče otce, babičky, úpravy výživného a úpravu výživného u nezletilého D2. Z., rozsudkem ze dne 21. 12. 2016 č. j. P 173/2009-217.
3. K odvolání stěžovatelky proti výrokům o výživném rozsudku soudu I. stupně Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 29. 5. 2017 č. j. 70 Co 138/2017-268 změnil rozhodnutí soudu I. stupně. Stěžovatelce uložil povinnost platit výživné na nezletilého syna D1. ve výši 500 Kč měsíčně a výši nedoplatku výživného za období od 1. 5. 2014 do 31. 5. 2017 stanovil v částce 14 500 Kč, jakož i výživné, které dospěje od 1. 6. 2017 do konce měsíce, v němž bude rozsudek doručen, a to ve stanovené lhůtě třiceti dnů (výrok I.) k rukám otce. Byla potvrzena výše výživného otce pro nezletilého syna D2. s účinností od 1. 5. 2014 na částku 2 300 Kč měsíčně a dále byl změněn nedoplatek výživného vyplývající ze zvýšení výživného za období od 1. 5. 2014 do 31. 5. 2017 v částce 16 000 Kč, jakož i výživné, které dospěje od 1. 6. 2017 do konce měsíce, v němž bude rozsudek doručen, a to ve stanovené lhůtě třiceti dnů k rukám matky.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces, neboť vydal rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného v průběhu řízení před obecnými soudy předvídat. Odepřel tak stěžovatelce možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, jež se, s ohledem na právní názor odvolacího soudu, jevila jako významná pro jeho rozhodnutí, čímž jí znemožnil reálně a efektivně hájit před soudem svá práva.
5. Dle přesvědčení stěžovatelky odvolací soud překvapivě snížil dlužné výživné (výrok č. III.), přestože v průběhu řízení shodně stěžovatelka, babička i otec tvrdili, že od 1. 5. 2014 do června roku 2016 otec výživné 1 800 Kč, až na jednu výjimku v červenci roku 2014, nehradil. Teprve při vyhlášení stručného odůvodnění napadeného rozsudku se stěžovatelka dozvěděla, že odvolací soud tuto částku započte na dlužné výživné otce, proto dlužné výživné pro nezletilého D2. činí jen 16 000 Kč (pokles více než 3,5 krát). Stěžovatelka tvrdila, že je správný závěr okresního soudu, že otci vznikl v rozhodném období dluh ve výši 73 600 Kč, na který je nutné započítat pouze to, co otec skutečně uhradil (tj. částku 3 800 Kč v červenci roku 2014 a částku 12 600 Kč uhrazenou v době od června do prosince roku 2016), takže dluh v rozhodném období činil 57 200 Kč (srov. str. 7 až 8 rozsudku soudu I. stupně). Stěžovatelka se ohradila také proti tvrzení babičky, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o neplacení výživného, existence takové dohody nebyla před soudem prokázána.
6. Vady řízení spatřovala stěžovatelka v tom, že odvolacím soudem nebylo prováděno další dokazování k otázce úhrady výživného otcem. Odvolací soud doplnil dokazování toliko výslechem stěžovatelky a zjistil, že na její straně nastala změna s účinností od 1. 5. 2017, kdy nepobírá rodičovský příspěvek, je registrována jako uchazečka o zaměstnání na úřadu práce a nezletilá dcera E. ze zdravotních důvodů nebyla přijata do mateřské školy.
7. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu označila stěžovatelka za nepřezkoumatelné pro absenci řádného odůvodnění. Namítla závažné chyby odvolacího soudu a tvrdila, že jeho závěry nemají oporu v provedeném dokazování, proto navrhla, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí napadené ústavní stížností v části III.
III.
Vyjádření účastníků řízení
8. Ústavní soud vyzval dle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Krajský soud v Ostravě - pobočku v Olomouci, jako účastníka řízení, a T. Z., otce, a Statutární město Přerov, orgán sociálně-právní ochrany dětí, opatrovníka nezletilého D1. a nezletilého D2., jako vedlejší účastníky řízení, aby se vyjádřili k projednávané ústavní stížnosti.
9. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ve svém vyjádření doručeném dne 2. 11. 2017 uvedl, že s důvody uvedenými stěžovatelkou v ústavní stížnosti se odvolací soud neztotožňuje, neboť se s nimi řádně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Na svých právních závěrech, jak plynou z odůvodnění rozhodnutí, setrvává. Závěrem navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná a současně souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
10. Ústavní soud vyjádření Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci zaslal k replice stěžovatelce, která argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti doplnila. Jednak poukázala, že za účelem vydobytí dlužného výživného musela vést dvě exekuce a uvedla, že ústavněprávní rozměr spatřuje ve vydání nepřezkoumatelného rozhodnutí. Odvolací soud nepostupoval řádně (§ 118 a odst. 2 o. s. ř.), neupozornil stěžovatelku, že výpočet dluhu není správný, proto navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v části III.
11. Podle opatrovníka nezletilých dětí Statutárního města Přerov, orgánu sociálně-právní ochrany dětí, kterého Ústavní soud ustanovil pro řízení o ústavní stížnosti usnesením ze dne 21. 11. 2017 (opatrovník je shodný s kolizním opatrovníkem, jenž zastupoval nezletilé i před opatrovnickými soudy), byl rozsudek soudu I. stupně i krajského soudu vydán v souladu s právy nezletilých dětí. Pokud jde o výživné, má opatrovník za to, že právo dítěte na výživné, které bylo upraveno pravomocným rozhodnutím soudu, je právem dítěte a dohoda rodičů, týkající se neplacení výživného, je v rozporu s jeho právem. Opatrovníkovi není známo, proč stěžovatelka dosud nepřistoupila k vymáhání dlužného výživného exekucí a je toho názoru, že výpočet dlužného výživného je správný.
12. Ústavní soud vyjádření opatrovníka již nezasílal k replice stěžovatelce, poněvadž replika stěžovatelky by tak za daných okolností nemohla splnit svůj smysl a účel. Současně nejde o situaci, kdy by na základě podaného vyjádření Ústavní soud dospěl k závěru svědčícímu v neprospěch stěžovatelky [srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 4754/12 (N 193/71 SbNU 301), bod 19; dostupný, stejně jako další zde citovaná rozhodnutí, v on-line databázi rozhodnutí Ústavního soudu na adrese http://nalus.usoud.cz].
13. Otec nezletilých dětí T. Z., ačkoli byl Ústavním soudem vyzván, své vyjádření k ústavní stížnosti nezaslal, resp. na výzvu nijak nereagoval.
14. Ústavní soud v dané věci nenařídil ústní jednání, neboť od něj již neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podkladu, pokud by řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění, srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), nebo ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275)].
17. Ústavní soud ve světle výše uvedeného shledal ústavní stížnost směřující do výroku III. rozhodnutí odvolacího soudu za důvodnou.
18. Ústavní soud si vyžádal příslušný opatrovnický spis Okresního soudu v Přerově sp. zn. P 173/2009, a na jeho základě shledal následující extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry při stanovení dlužného výživného.
19. Ve spise není žádný podklad pro skutkový závěr odvolacího soudu, že výše dlužného výživného stanovená soudem I. stupně je nesprávná. Obsah rozhodnutí odvolacího soudu zní takto (str. 5): "Výrokem VII. rozhodoval okresní soud o dlužném výživném pro nezl. D2. za dobu od 1. 5. 2014 do 31. 12. 2016, postup okresního soudu při výpočtu dlužného výživného částkou 57.200 Kč byl nesprávný, neboť nebylo započítáno otci to, co pravidelně na výživné na nezl. D2. dle předchozího rozhodnutí hradil, tj. 1.800 Kč. Při výpočtu nevycházel soud z rozdílu mezi částkou 1.800 Kč a částkou 2.300 Kč, tedy fakticky stejných 500 Kč dluhu, tak jako u matky. Dlužné výživné tak jako u matky proto představuje za období od 1. 5. 2014 do 31. 5. 2017 u otce nedoplatek 18.500 Kč, otec zaplatil navíc částku 2.500 Kč, která mu byla od tohoto dluhu odečtena a celkové dlužné výživné ve výši 16.000 Kč bylo uloženo stejně jako matce zaplatit k jejím rukám do 30 dnů od doručení rozsudku".
20. Ústavní soud konstatuje, že zmíněný skutkový závěr odvolacího soudu - který našel své vyjádření ve výroku č. III napadeného rozsudku - tj. závěr, že otec v rozhodném období hradil na běžném výživném 1 800 Kč měsíčně, a tuto částku je mu tudíž nutno započítat na dlužné výživné, naprosto nemá oporu v provedeném dokazování.
21. Z obsahu spisu vyplynulo následující: J. Z., babička nezletilých dětí, v původním návrhu na zahájení řízení ze dne 19. 5. 2016 uvedla, že byla uzavřena se stěžovatelkou dohoda, že stěžovatelka nebude babičce platit výživné na nezletilého D1., a otec nezletilého nebude naopak hradit výživné na nezletilého D2. S ohledem na tuto dohodu nejsou žádné dluhy na výživném pro nezletilé děti. Poté, co babička vzala návrh na zahájení řízení zpět, podal otec vlastní návrh datovaný dnem 11. 10. 2016 a otec sdělil Okresnímu soudu v Přerově v návrhu na změnu výchovy nezletilých dětí (č. l. 190), že od dubna roku 2014 si s matkou výživné nehradili, od června roku 2016 otec platil výživné 1 800 Kč. S jednou výjimkou v červenci roku 2014, kdy uhradil 3 800 Kč. Toto tvrzení otec uvedl také při jednání soudu dne 26. 10. 2016 (č. l. 198). U výslechu na ústním jednání konaném dne 19. 12. 2016 (č. l. 213) pak stěžovatelka uvedla, že od dubna roku 2014 není výživné otcem hrazeno. Dle protokolu o jednání před odvolacím soudem dne 29. 5. 2017 (č. l. 266) stěžovatelka uvedla, že otcem je hrazeno běžné výživné na nezletilého D2. tak, jak bylo stanoveno soudem I. stupně ve výši 2 300 Kč, na dlužnou částku otec neuhradil ničeho.
22. Dle názoru Ústavního soudu je napadený rozsudek v jeho sporné části rozhodnutím překvapivým ve smyslu judikatury Ústavního soudu, s ohledem na shodné tvrzení stěžovatelky, otce a babičky nezletilých dětí, přesto byly odvolacím soudem vyvozeny závěry, které nemají oporu v provedeném dokazování, [srov. např. nález ze dne 15. 9. 2004 sp. zn. I. ÚS 220/04 (N 129/34 SbNU 311), nález ze dne 28. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 503/05 (N 73/40 SbNU 735)].
23. Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v části výroku III. nepřezkoumatelné, neboť z něj není patrný vztah mezi důkazy provedenými v řízení a jeho skutkovým závěrem. Ústavní soud podotýká, že v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu chybí závěry, jak k tomuto rozhodnutí dospěl, zda odvolací soud přihlédl ke skutečnostem, které soud I. stupně opomněl, nebo zda existují nějaké skutečnosti, které odvolací soud hodnotil odlišně od soudu I. stupně [srov. nález ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275)]. Nejde přitom o pouhý marginální nedostatek, neboť, jak je zřejmé z rozsudku odvolacího soudu, jedná se o stěžejní závěr pro jeho právní posouzení otázky výše ukládaného dlužného výživného.
24. Dle Ústavního soudu sama skutečnost, kdy odvolací soud dospěje k rozdílnému závěru oproti soudu prvostupňovému, není (obecně) v rozporu se zásadou dvojinstančnosti řízení, avšak je nepřípustné, aby se odvolací soud v takovém případě nevypořádal se všemi hledisky, které jsou dle zákonné úpravy v posuzované věci relevantní, a uceleně neposoudil okolnosti, které v řízení vyšly najevo (§ 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), [srov. nález ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 671/09 (N 131/57 SbNU 603)].
25. S ohledem na výše uvedené je zde důvod pro zásah Ústavního soudu do výroku III. rozsudku odvolacího soudu, neboť odvolací soud neodůvodněně vybočil ze zákonných standardů dokazování, resp. hodnotil důkazy a přijal takové závěry, jež jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na neúplném dokazování, v důsledku toho bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
26. Z uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelčině ústavní stížnosti vyhověl a rozsudek v napadeném rozsahu zrušil podle § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US