// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 09.02.2018
ÚS: Návrh na zpětné zvýšení výživného pro již zletilé dítě
Vezme-li návrh na zvýšení výživného k nezletilé dceři, podaný její matkou proti otci, tato dcera po dovršení zletilosti zpět, nemohou soudy zastavit řízení, aniž by rozhodly o návrhu na zvýšení výživného za vymezené období její nezletilosti. Přestože případný dluh z titulu zvýšení výživného za dobu nezletilosti by otec byl povinen platit k rukám dnes již zletilé dcery, nemůže být uvedená skutečnost překážkou tomu, aby o tomto návrhu bylo meritorně rozhodováno.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 438/17, ze dne 23. 1. 2018
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Podstatný obsah ústavní stížnosti
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků Okresního soudu ve Znojmě a Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a jejího práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výživného k dnes již zletilé K., nezl. G., nezl. D., nezl. M. a nezl. V., jejichž rodiči jsou stěžovatelka a vedlejší účastník řízení.
3. Stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces především v níže rekapitulovaném postupu obecných soudů, na jehož základě došlo k zastavení, resp. potvrzení správnosti výroku o zastavení řízení o návrhu na zvýšení výživného ve vztahu ke zletilé K., a to z důvodu jeho zpětvzetí přímo ze strany K., aniž by však rozhodly o návrhu na zvýšení výživného vymezené období její nezletilosti. Tento postup obecných soudů, jenž vycházel z právního názoru, že s ohledem na postoj zletilé K. se další řízení a dokazování stran výše výživného za dobu její nezletilosti jeví jako nadbytečné a nehospodárné, stěžovatelka považuje za nesprávný a nacházející se v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně s nálezem sp. zn. I. ÚS 564/07 ze dne 19. 2. 2008 (N 37/48 SbNU 459; rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz). Postup obecných soudů, v důsledku něhož došlo k nevypořádání návrhu stěžovatelky o zvýšení výživného v době nezletilosti K., proto stěžovatelka považuje za rozporný s čl. 89 odst. 2 Ústavy a v konečném důsledku jím zasáhly do práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
II. Vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení
4. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud ve Znojmě, Krajský soud v Brně a rovněž vedlejší účastník řízení.
5. Okresní soud ve svém vyjádření označuje ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť se neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že by případné dlužné výživné za dobu nezletilosti K. mělo být vyplaceno k jejím rukám, když neobstojí ani ve světle závěrů citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 564/07. Okresní soud je naopak toho názoru, že stěžovatelce nebylo odňato postavení účastníka řízení po zletilosti dcery a o výživném bylo celkově pro dobu před i po zletilosti rozhodnuto, byť výsledkem bylo zastavení řízení.
6. Rovněž krajský soud se ve svém vyjádření neztotožňuje s argumentací stěžovatelky, přičemž nad rámec odůvodnění svého rozsudku, na jehož obsah odkazuje, uvádí, že "výživné je nárokem nezletilého dítěte, které rodič neuplatňuje vůči druhému rodiči svým jménem, ale jako zákonný zástupce nezletilého dítěte, které nemá procesní způsobilost jednat samostatně před soudem. Po odpadnutí této překážky, nabytím zletilosti, náleží zletilému dítěti plná procesní způsobilost být účastníkem řízení a s žalobou disponovat. Není důvod jeho výlučný nárok dělit na období před a po nabytí zletilosti, když v každém tomto období je dítě jeho výlučným nositelem s právem se jej vzdát nebo jej uplatňovat. Nelze dítě nutit, aby za určitý časový úsek (období nezletilosti) svůj nárok uplatňovalo proti své vůli, protože si to přeje jeho zástupce." K tvrzení stěžovatelky, že výlučně či převážně přispívala na výživu dítěte i v rozsahu, kdy tak měl činit vedlejší účastník řízení, krajský soud uvádí, že se "jedná se o její vlastní nárok vůči (vedlejšímu účastníkovi řízení). V minulosti, pokud plnil jeden z rodičů vyživovací povinnost i za druhého, byl jeho nárok výslovně zakotven v § 101 zákona č. 94/1963 Sb., při nynější absenci výslovné úpravy by zřejmě bylo nutno postupovat dle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku." Stejně tak nesouhlasí se stěžovatelkou, že by případné dlužné výživné přiznané za dobu nezletilosti dítěte mělo být vyplaceno k jejím rukám. "Výživné včetně dluhu na výživném je výlučným nárokem dítěte a matka je pouze platebním místem po dobu nezletilosti dítěte. Po dosažení zletilosti má dítě jako plně procesně způsobilý žalobce právo na plnění svého nároku ke svým rukám."
7. Vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření uvádí, že ústavní stížnost je nedůvodná, neboť nedošlo k porušení jí namítaných základních práv, resp. čl. 89 odst. 2 Ústavy. V navazující argumentaci pak vedlejší účastník řízení, v kontextu skutkových okolností projednávané věci, rozporuje jednotlivá tvrzení stěžovatelky ohledně plnění vyživovací povinnosti za dobu nezletilosti K., jež považuje za "nepravdivá".
8. Ústavní soud uvedená vyjádření zaslal stěžovatelce k případné replice, ta však svého práva ve stanovené lhůtě nevyužila.
III. Podstatný obsah spisu
9. Z vyžádaného spisu Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 0 P 252/2006 Ústavní soud zjistil zejména následující skutečnosti.
10. Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem opětovně (poté, co byl jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 9. 4. 2014, č. j. P 252/2006-177, zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2015, č. j. 21 Co 463/2014-230) rozhodl o návrhu stěžovatelky ze dne 16. 11. 2012 na zvýšení výživného (do budoucna i tři roky zpětně) vedlejšího účastníka řízení ve vztahu ke všem nezletilým dětem tak, že původně stanovené výživné (rozsudkem téhož soudu ze dne 15. 3. 2006, č. j. Nc 2179/2004-120) pro nezl. G., nezl. D., nezl. M. a nezl. V. počínaje dnem 16. 11. 2009 zvýšil na částku 600 Kč měsíčně. Výživné pro nezl. G. bylo dále ode dne 1. 9. 2015 zvýšeno na částku 800 Kč měsíčně. Současně rozhodl o dlužném výživném vedlejšího účastníka řízení (výrok I.). Návrh na zvýšení výživného ve vztahu k již zletilé (v době návrhu nezletilé) K. okresní soud zastavil (výrok II.), a to z důvodu zpětvzetí návrhu ze strany samotné K. (viz protokol z jednání okresního soudu, konaného dne 27. 4. 2016, č. l. 370-372 spisu), neboť dle jejího vyjádření jsou s "otcem dohodnuti mimosoudně na částce 1.000 Kč měsíčně a hrazení dalších potřeb naturálně." Jak okresní soud rekapituloval v odůvodnění napadeného rozsudku, "účastníci se zpětvzetím návrhu zletilé K. vyslovili souhlas. Právní zástupkyně (stěžovatelky) souhlasila se zpětvzetím návrhu pouze však pro dobu po zletilosti, pro dobu nezletilosti K. na svém návrhu setrvala." Svůj nesouhlas stěžovatelka odůvodnila tím, že návrh na zvýšení výživného podala v roce 2012, tedy 6 let po poslední úpravě výživného pro tehdy nezletilou K., přičemž její potřeby v mezidobí neustále narůstaly. Okresní soud nicméně s tímto postupem stěžovatelky nesouhlasil, když konstatoval, že "z důvodu zletilosti K., tato již zcela disponuje nárokem na výživné pro ni." Pokud tedy K. vzala návrh zpět s tím, že se s vedlejším účastníkem řízení domluvila mimosoudně, a i případné dlužné výživné by bylo poukázáno k jejím rukám, dospěl okresní soud k závěru, že je důvodné rozhodnout o zastavení řízení pro zpětvzetí, a to dle ustanovení § 96 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
11. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v němž jednak nesouhlasila s přiznanou výší výživného ve vztahu k nezletilým dětem, které považovala za nepřiměřeně nízké, jednak nesouhlasila se zastavením řízení ohledně návrhu na zvýšení výživného pro již zletilou K. za vymezené období její nezletilosti, přičemž odkázala na citovaný nález sp. zn. I. ÚS 564/07.
12. Krajský soud v Brně odvolání stěžovatelky v ústavní stížnosti rovněž napadeném rozsudku shledal zčásti důvodným, když změnil [podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] výrok I. rozsudku okresního soudu tak, že jednotlivé částky výživného ve vztahu k nezletilým dětem zvýšil ve výroku I. blíže specifikovaným způsobem a současně nově rozhodl o dlužném výživném vedlejšího účastníka řízení (výrok I.); naopak výrok II. rozsudku okresního soudu o zastavení řízení ve vztahu k již zletilé K. za vymezené období, tj. za dobu od 16. 11. 2009 do 11. 7. 2015 potvrdil jako věcně správný (ve smyslu ustanovení § 219 o. s. ř.), neboť odvolání stěžovatelky neshledal důvodným. Krajský soud důvody nesouhlasu stěžovatelky se zpětvzetím návrhu na zvýšení výživného ze strany K. neshledal za natolik vážné ve smyslu ustanovení § 96 odst. 3 o. s. ř., že by měly vést ke změně rozsudku soudu I. stupně a vyslovení neúčinnosti zpětvzetí návrhu za dobu nezletilosti nyní již zletilé K. Krajský soud konstatoval, že stěžovatelka "již není zákonnou zástupkyní zletilé K. Tato své oprávněné zájmy musí hájit sama. Pokud zletilá K. jednoznačně vyjádřila svou vůli, s (vedlejším účastníkem řízení) se na výživném dohodla, v rámci soudního řízení zvýšení výživného nepožadovala a návrh vůči své osobě vzala zpět, pak soud I. stupně správně řízení zastavil i za dobu nezletilosti nyní již zletilé K." Krajský soud dále zdůraznil, že "tato úvaha se jeví správná i z toho pohledu, že případný dluh z titulu zvýšení výživného za dobu nezletilosti K. by (vedlejší účastník řízení) byl povinen platit k rukám nyní již zletilé K., nikoli k rukám její matky." Proto krajský soud uzavřel, že s ohledem na postoj zletilé K. se "další řízení a dokazování stran výše výživného za dobu její nezletilosti jeví jako nadbytečné a nehospodárné." Nadto poukázal na skutečnost, že stěžovatelka "netvrdila, že by vůči (vedlejšímu účastníkovi řízení) podala či chtěla podat žalobu o vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a násl. občanského zákoníku z důvodu plnění vyživovací povinnosti vůči tehdy nezletilé K. za (vedlejšího účastníka řízení). Pouze takové tvrzení matky by mohlo mít relevanci z hlediska vážnosti důvodů nesouhlasu se zpětvzetím návrhu nyní již zletilé K."
IV. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
13. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti a nikoliv zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jeho pravomoc je tak založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Jak Ústavní soud opakovaně judikoval, základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem podústavního práva; současně tyto ideje determinují výklad právních norem. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235); sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857); nebo sp. zn. IV. ÚS 3042/11 ze dne 14. 11. 2012 (N 188/67 SbNU 265)].
14. Podstatu ústavní stížnosti tvoří nesouhlas stěžovatelky s procesním postupem obecných soudů v podobě zastavení řízení o jejím návrhu na zvýšení výživného ve vztahu k dceři K. z důvodu zpětvzetí návrhu přímo ze strany již zletilé K., aniž by však rozhodly o návrhu na zvýšení výživného za vymezené období její nezletilosti.
15. Stěžovatelka na podporu své argumentace odkázala na závěry plynoucí z judikatury Ústavního soudu, konkrétně na citovaný nález sp. zn. I. ÚS 564/07, v němž se Ústavní soud mimo jiné vyslovil k otázce dispozičního oprávnění zletilého účastníka řízení o určení výživného zahájeného jeho zákonným zástupce v době jeho nezletilosti. Po konfrontaci skutkových okolností nyní projednávaného případu stěžovatelky s právními závěry vyslovenými v citovaném nálezu Ústavní soud dospěl k závěru, že je lze bezesporu vztáhnout i na případ stěžovatelky, a proto její argumentaci v ústavní stížnosti shledává zcela přiléhavou.
16. Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 564/07 předně poukázal na to, že řízení o určení výživného po dobu nezletilosti dítěte není řízením sporným, které je plně ovládáno zásadou dispoziční, ale naopak patří mezi tzv. řízení nesporná, která mohou být zahájena i bez návrhu, a proto odmítl názor ohledně existence naprosté dispozice zletilého dítěte s návrhem na zahájení řízení v celém rozsahu. Uvedené bezesporu platí i pro nynější právní úpravu, kdy procesní úprava řízení ve věcech výživy nezletilého dítěte je obsažena v zákoně o zvláštních řízeních soudních, konkrétně v ustanoveních § 466 až § 477, přičemž hmotněprávní základ tohoto řízení tvoří úprava obsažená v občanském zákoníku. Ústavní soud proto v návaznosti na to zdůraznil, že "je nutno rozlišovat období do dosažení zletilosti dítěte a období po dosažení jeho zletilosti. Dosažením zletilosti se dítě stává plně způsobilým vystupovat v řízení před soudem a výživné pro tuto dobu je vždy spojeno s jeho procesním návrhem. Pro období do dosažení zletilosti dítěte je však možné řízení o určení výživného konat i bez návrhu." Ústavní soud se proto nemůže ztotožnit s názorem okresního soudu, vysloveným v ústavní stížností napadeném rozsudku, resp. krajského soudu, vysloveným v jeho vyjádření k ústavní stížnosti, že "není důvod výlučný nárok dítěte na výživné dělit na období před a po nabytí zletilosti, když v každém tomto období je dítě jeho výlučným nositelem s právem se jej vzdát nebo jej uplatňovat", neboť v období před nabytím zletilosti dítě s nárokem na výživné plně nedisponuje, tudíž se nemůže "vzdát" práva s ním disponovat či uplatňovat. Nezbytnost rozlišování mezi obdobím do dosažení zletilosti dítěte a obdobím po dosažení jeho zletilosti v rámci řízení o určení výživného se pak dle Ústavního soudu nutně promítá i do procesního postupu obecných soudů, které jsou povinny " - bez ohledu na to, že zletilý syn již dále v řízení pokračovat nehodlá, protože se s otcem na výživném dohodl - rozhodnout o výživném za dobu do nabytí zletilosti dítěte" (viz citovaný nález sp. zn. I. ÚS 564/07). V této souvislosti je proto třeba odmítnout názor okresního soudu, že v nyní projednávaném případě "bylo o výživném celkově pro dobu před i po zletilosti rozhodnuto, byť výsledkem bylo zastavení řízení", neboť rozhodnutím o výživném za dobu do nabytí zletilosti dítěte je samozřejmě míněno rozhodnutí ve věci samé (rozhodnutí o samotném nároku), nikoliv "jakékoliv" rozhodnutí, včetně procesního rozhodnutí o zastavení řízení.
17. Stejně tak Ústavní soud odmítá názor krajského soudu, že důvody nesouhlasu stěžovatelky se zpětvzetím návrhu na zvýšení výživného ze strany K. neshledal za natolik vážné ve smyslu ustanovení § 96 odst. 3 o. s. ř., že by měly vést ke změně rozsudku soudu I. stupně a vyslovení neúčinnosti zpětvzetí návrhu za dobu nezletilosti nyní již zletilé K., přičemž takovým vážným důvodem by mohlo být tvrzení stěžovatelky o úmyslu "podat žalobu o vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a násl. občanského zákoníku z důvodu plnění vyživovací povinnosti vůči tehdy nezletilé K. za (vedlejšího účastníka řízení)." Podstatou samotného bezdůvodného obohacení a tedy i podmínkou úspěšnosti žaloby na jeho vydání je totiž dle ustanovení § 2991 odst. 2 občanského zákoníku majetkový prospěch vzniklý mimo jiné tím, že "bylo plněno za toho, kdo měl po právu plnit sám", tzn. existence právního důvodu k plnění. Stěžovatelka se nicméně svým návrhem teprve domáhala u soudu, aby svým rozhodnutím nově stanovil výši výživného ve vztahu k jejím nezletilým dcerám ze strany vedlejšího účastníka řízení, tzn. aby rozhodnutím konstituoval (do budoucna i zpětně) právní nárok stěžovatelky na stanovenou výši výživného ve vztahu k jejím nezletilým dcerám a tomu korespondující povinnost vedlejšího účastníka řízení je v této výši do budoucna hradit, resp. uhradit dluh na výživném zpětně. Za této situace by tudíž stěží bylo možné se úspěšně domáhat po vedlejším účastníkovi řízení vydání bezdůvodného obohacení, které mělo spočívat v tom, že za něho bylo plněno (hrazeno výživné ve výši odpovídající aktuálním potřebám nezletilých dcer) ze strany stěžovatelky, co měl "po právu" plnit on sám, neboť právní důvod k tomuto plnění nebyl dosud dán, tj. nedopustil se porušení právem mu stanovené povinnosti hradit výživné ve vztahu ke svým nezletilým dcerám v jiné výši, než byla naposledy stanovena rozhodnutím soudu. V tomto ohledu proto ani nelze klást k tíži stěžovatelce, že netvrdila úmysl podat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, která by s největší pravděpodobností nebyla úspěšná.
18. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud souhlasí s názorem stěžovatelky, že výše rekapitulovaný procesní postup obecných soudů, vycházející z právního názoru, že s ohledem na zpětvzetí návrhu zletilé K. se další řízení a dokazování stran výše výživného za vymezené období její nezletilosti jeví jako nadbytečné a nehospodárné, se ocitá ve zřetelném rozporu se uvedenými právními závěry citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 564/07, čímž se dopustily porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy a v konečném důsledku porušily i její práva na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
19. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného shledává potřebu meritorně rozhodnout o výživném dítěte za dobu jeho nezletilosti, bez ohledu na skutečnost, že nabylo již zletilosti a dále v řízení pokračovat nehodlá, i v dalších okolnostech, souvisejících s nyní projednávaným případem. Nelze totiž odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatelka svůj návrh na zvýšení výživného podala k okresnímu soudu dne 16. 11. 2012, tj. necelé tři roky před tím, než dcera K. nabyla zletilosti (dne 11. 7. 2015), přičemž se jím domáhala stanovení vyššího výživného i zpětně za tři roky, a to z důvodu zvyšující se životní potřeby nezletilých dcer od poslední úpravy (stanovené rozsudkem okresního soudu ze dne 15. 3. 2006). Vzhledem ke skutečnosti, že již zletilá K. vzala návrh na zvýšení výživného zpět, s čímž stěžovatelka vyslovila souhlas pouze ve vztahu k určení výživného za dobu zletilosti K., se tedy stěžovatelka domáhala vydání rozhodnutí o určení výživného ve vztahu k její dceři v období její nezletilosti v délce trvání necelých šesti let, v jejímž průběhu prokazatelně a (s několika výjimkami) výlučně sama vynakládala finanční prostředky na zvyšující se životní potřeby jejích dcer, včetně K. Tyto finanční prostředky vynaložené výlučně stěžovatelkou na zajištění životních potřeb nezletilých dcer jí byly sice částečně kompenzovány rozhodnutím obecných soudů o zvýšení vyživovací povinnosti ze strany vedlejšího účastníka řízení, a to i zpětně (stanovením výše dlužného výživného), uvedené rozhodnutí se však z důvodu zastavení řízení netýkalo dcery K., ačkoliv její životní potřeby (a tedy i nutnost je hradit) bezesporu za celé uvedené období přiměřené jejímu věku vzrůstaly, obdobně jako u všech ostatních dcer stěžovatelky, jak správně konstatovaly i obecné soudy.
20. Na této skutečnosti nic nemění to, že tvrzeným důvodem zpětvzetí návrhu ze strany K. byla "mimosoudní dohoda" s vedlejším účastníkem řízení o stanovení výše výživného v částce 1.000 Kč a "naturálního plnění", které se vedlejší účastník řízení zavázal jí hradit (toliko) do budoucna. Přestože lze souhlasit s názorem krajského soudu, že případný dluh z titulu zvýšení výživného za dobu nezletilosti K. by vedlejší účastník řízení byl za daných okolností povinen platit k rukám dnes již zletilé K., nikoli k rukám její matky (stěžovatelky), uvedená skutečnost nemůže dle názoru Ústavního soudu být překážkou tomu, aby o tomto návrhu bylo meritorně rozhodováno. Ostatně soudním rozhodnutím případně konstituovaný nárok již zletilého dítěte z dlužného výživného vůči jeho rodiči může být obecně nepochybně jedním z významných faktorů ovlivňujících samotnou podobu takové "mimosoudní dohody" mezi zletilým dítětem a rodičem, jež je vůči němu vázán vyživovací povinností.
V. Závěr
21. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti stěžovatelky zčásti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě v jeho výroku II. a Krajského soudu v Brně v jeho výroku II. zrušil. Úkolem okresního soudu, jenž je vázán právním názorem Ústavního soudu v tom směru, že zpětvzetí návrhu stěžovatelky učiněné ze strany již zletilé K. nebylo účinné, proto bude posoudit daný případ znovu a meritorně rozhodnout o návrhu stěžovatelky na určení výživného za období nezletilosti K. (tj. za dobu od 16. 11. 2009 do 11. 7. 2015).
22. Navzdory skutečnosti, že stěžovatelka svou argumentací v ústavní stížnosti brojila toliko proti procesnímu postupu obecných soudů v podobě zastavení řízení o jejím návrhu z důvodu jeho zpětvzetí ze strany již zletilé K., aniž by však rozhodly o návrhu na zvýšení výživného za vymezené období její nezletilosti, což se promítlo do samostatných výroků II. rozsudku okresního soudu, resp. krajského soudu, v petitu ústavní stížnosti se domáhá zrušení napadených rozhodnutí jako celku, tedy včetně výroků o určení výživného ve vztahu k ostatním nezletilým dcerám. Ústavní soud nicméně v těchto částech napadených rozhodnutí obecných soudů neshledal v jejich postupu, ani právních závěrech nic protiústavního, což koneckonců stěžovatelka ani nenamítala, a proto ústavní stížnost v této části odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
23. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US