// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 09.02.2018
ÚS: Odůvodnění usnesení o povolení reorganizace
1. Obecně platí, že odůvodnění rozhodnutí je pravidlem; redukce či absence odůvodnění oproti tomu výjimkou. Rozhodnutí bez odůvodnění (resp. s nedostatečnými důvody) je nepřezkoumatelné, a to i proto, že u něj nelze vyloučit libovůli. Rozhodování případů, které jsou předloženy soudům, totiž představuje i určitou formu komunikace mezi soudem a účastníky řízení a řádně odůvodněné rozhodnutí tak vede nejen k jeho přesvědčivosti a větší akceptaci z jejich strany, nýbrž vede též k posilování právního vědomí v širší veřejnosti a je velmi důležité i z hlediska předvídatelnosti soudního rozhodování.
2. S tímto východiskem není v rozporu okolnost, že v zájmu na rychlosti rozhodování nemusí každé rozhodnutí nezbytně obsahovat odůvodnění (§ 169 odst. 2 o. s. ř.); v pochybnostech by však měla být dána přednost uvedení alespoň stručných důvodů. Pokud se proto stěžovatelé v průběhu insolvenčního řízení před soudem prvního stupně k dlužnickému návrhu reorganizačního plánu opakovaně vyjadřovali a projevovali nesouhlas nejen se samotným organizačním plánem, ale i s povolením reorganizace jako způsobu řešení úpadku dlužníka a nalézací soud se přesto s námitkami věřitelů vzhledem k naprosté absenci odůvodnění usnesení o povolení reorganizace vůbec nijak nevypořádal, zatížil toto rozhodnutí nepřezkoumatelností, což ve svých důsledcích vede k porušení práva na spravedlivý proces. Nelze totiž souhlasit s argumentací, že pokud insolvenční zákon neumožňuje napadnout rozhodnutí o povolení reorganizace řádným opravným prostředkem, je odůvodňování takového rozhodnutí nadbytečné. Právě naopak, jelikož neexistuje základní právo na dvojinstančnost všech soudních řízení, je zejména tam, kde řádný opravný prostředek není přípustný, namístě tato rozhodnutí alespoň stručně odůvodňovat, jelikož v opačném případě může tento nedostatek konvalidovat právě odvolací soud. Povinnost odůvodnit rozhodnutí proto získává ústavní rozměr v případech, kdy účastníci řízení brojili proti řešení, které soud přijal.
3. Ustanovení § 328 insolvenčního zákona in fine, podle něhož odvolání proti rozhodnutí o povolení reorganizace není přípustné, není protiústavní.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1162/17, ze dne 18. 1. 2018
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Rekapitulace obsahu ústavních stížností
1. Ústavními stížnostmi stěžovatelé - společnost RAVAK, a. s. (dále jen "RAVAK") a společnost SHADBROOK ENTERPRISES Limited (dále jen "SHADBROOK"), kdy řízení v těchto dvou věcech byla usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017 spojena ke společnému řízení - shodně napadli výrok II. a související výroky III., V., X. a XIII. usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 16. 2. 2017, č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-A-250, a oba výroky usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 27. 3. 2017, č. j. 4 VSPH 545/2017-A-268. Napadeným usnesením městského soudu bylo rozhodnuto o insolvenčním návrhu dlužníka společnosti OLEO CHEMICAL, a. s. (dále jen "dlužník") tak, že ve výroku I. byl zjištěn úpadek dlužníka a ve výroku II. byla jako způsob řešení úpadku povolena reorganizace. Současně stěžovatelé napadají související výrok III. usnesení městského soudu, kterým byl dlužníkovi ustanoven insolvenční správce Ing. Jiří Hanák; výrok V., kterým byl určen znalec za účelem ocenění majetkové hodnoty; výrok X., kterým byl dlužník vyzván k předložení aktualizovaného reorganizačního plánu ve stanovené lhůtě a výrok XIII., kterým bylo nařízeno přezkumné jednání, po jehož skončení se má konat schůze věřitelů. Proti těmto výrokům usnesení městského soudu podali stěžovatelé odvolání, které bylo napadeným usnesením vrchního soudu ve výroku I. proti bodům II., V., X. a XIII. usnesení městského soudu odmítnuto a výrokem II. byl výrok III. napadeného usnesení městského soudu, kterým byl ustanoven insolvenční správce dlužníka, potvrzen.
2. Stěžovatelé namítají, že napadenými usneseními bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to především z důvodu naprosté absence odůvodnění usnesení městského soudu, a dále že byla postupem insolvenčního soudu porušena rovnost účastníků řízení garantovaná čl. 37 odst. 3 Listiny. Městský soud svůj postup výslovně opírá o ustanovení § 169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Podle tohoto ustanovení odůvodnění nemusí obsahovat ta usnesení, (1) kterými se vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, kterému nikdo neodporoval, nebo usnesení, (2) které se týká vedení řízení, a nebo (3) usnesení podle § 104a o. s. ř. Stěžovatelé však shodně namítají, že napadené usnesení městského soudu nespadá ani do jedné z těchto tří kategorií usnesení, která by se nemusela odůvodňovat, a proto mělo být řádně odůvodněno. V opačném případě absence odůvodnění zakládá jeho nepřezkoumatelnost. Nadto stěžovatelé upozorňují na to, že před soudem prvního stupně jednoznačně vyjádřili svůj nesouhlas s povolením reorganizace a s dlužníkem předloženým reorganizačním plánem, neboť jak uvedli i ve svých písemných vyjádřeních, pro povolení reorganizace nebyly splněny zákonné podmínky a je jí sledován nepoctivý záměr. S ohledem na absenci odůvodnění napadeného usnesení městského soudu však není vůbec zřejmé, jak a zdali se prvostupňový soud s těmito námitkami stěžovatelů vypořádal. Městský soud se tímto postupem, kdy své rozhodnutí vůbec neodůvodnil, dopustil významného excesu, který nemá povahu pouze běžného porušení jednoduchého práva, ale naopak se jedná o porušení, které má charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
3. Jestliže bylo napadené usnesení městského soudu vydáno podle ustanovení § 148 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ins. z."), musel při svém rozhodování městský soud skutkově i právně posoudit, zda jsou splněny podmínky pro postup podle tohoto ustanovení, tedy zejména, zda dlužníkem předložený reorganizační plán splňuje zákonné podmínky, zda byl tento plán přijat alespoň polovinou zajištěných a polovinou nezajištěných věřitelů se základním přezkoumáním samotné existence a právního důvodu jejich tvrzených pohledávek, a zda nebyly dány podmínky pro zamítnutí návrhu na povolení reorganizace podle ustanovení § 328 ins. z. Všechny tyto skutkové a právní závěry měly být v napadeném usnesení rozvedeny, aby soud mohl v souladu s ustanovením § 328 ins. z. reorganizaci dlužníka povolit. Soud však žádné takové úvahy neprovedl, resp. je v usnesení nerozvedl a neodůvodnil je s odkazem na to, že mu údajně nikdo neodporoval. Jak je však patrné z doložených listin, stěžovatelé ještě před vynesením napadeného usnesení jednoznačně vyjádřili svůj nesouhlas s povolením reorganizace dlužníka, takže toto tvrzení městského soudu je nepravdivé a nebylo proto možné napadené usnesení s odkazem na § 169 odst. 2 o. s. ř. neodůvodnit.
4. Stěžovatelé namítají, že předně nebyly vůbec splněny podmínky pro povolení reorganizace dlužníka. Celá situace je o to naléhavější, že proti tomuto rozhodnutí není podle ustanovení § 328 ins. z. přípustný opravný prostředek, přestože v usnesení městského soudu je uvedeno poučení o možnosti podat proti výroku II., jímž byl schválen reorganizační plán, odvolání. Tak ostatně stěžovatelé i učinili, ale jak je uvedeno výše, vrchní soud na námitky stěžovatelů nijak nereagoval a rozhodnutí městského soudu v celém rozsahu potvrdil, čímž stěžovatelům a jejich právům odepřel jakoukoliv soudní ochranu proti nezákonnému rozhodnutí soudu prvního stupně, který zcela rezignoval na svoji ústavní úlohu nestranného arbitra a neprovedl jakýkoliv přezkum ve sporné věci, když o podstatném procesním postupu v insolvenčním řízení dlužníka rozhodl výlučně dle návrhu dlužníka a podkladů předložených dlužníkem a nijak se nevypořádal se vznesenými námitkami stěžovatelů.
5. Pro rozvedení své argumentace stěžovatelé shodně uvádějí, že reorganizace dlužníka byla schválena na základě smyšlených pohledávek. Dlužník předložil městskému soudu reorganizační plán, který byl údajně přijat nadpoloviční většinou nezajištěných a nadpoloviční většinou zajištěných věřitelů tak, jak požaduje zákon, avšak insolvenční soud vůbec nezkoumal, že mnohé z těchto pohledávek, na základě kterých byl reorganizační plán schválen, jsou smyšlené. Tuto svoji námitku stěžovatelé dále rozvádějí uvedením konkrétních věřitelů a rozborem jejich pohledávek a hodnocením jejich (ne)oprávněnosti. Současně namítají, že reorganizací byl sledován nepoctivý záměr, přičemž v takovém případě měl být podle ustanovení § 326 odst. 1 písm. a) ins. z. návrh na povolení reorganizace zamítnut. S ohledem na absenci odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně však není vůbec zřejmé, zda městský soud poctivost záměru dlužníka zkoumal a zabýval se jí.
6. Stěžovatelé na nepoctivý záměr dlužníka usuzují hned z několika okolností. Reorganizační plán byl znám na dlužníka napojeným věřitelům mnohem dříve, než věřitelům ostatním (vč. stěžovatelů), přičemž o schválení reorganizačního plánu se na základě výzvy dlužníka mělo hlasovat 4,5 hodiny po zveřejnění plánu v insolvenčním rejstříku. Ve stejný den byly na insolvenční soud doručeny přihlášky pohledávek většiny těchto "spřízněných" věřitelů, kteří dosud nebyli v insolvenčním řízení dlužníka aktivní. Cílem tohoto postupu bylo jednak určení vhodné osoby insolvenčního správce, který bude s dlužníkem a na něj napojenými věřiteli spolupracovat, tedy vyhnutí se náhodnému přiřazení insolvenčního správce podle ustanovení § 25 ins. z., dále byla tímto postupem ovlivněna i volba znalce, jehož úloha je pro uspokojení věřitelů samozřejmě klíčová. Další skutečností svědčící o nepoctivém záměru dlužníka je to, že bývalý člen představenstva dlužníka K. J. byl pravomocně odsouzen za zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku spáchaný na členovi statutárního orgánu stěžovatele společnosti RAVAK. Podstatou trestného jednání J. bylo obstarání a přechování padělané směnky, podle které byl zavázán právě předseda představenstva stěžovatele společnosti RAVAK, kdy tato směnka měla být použita pro účely započtení pohledávky společnosti RAVAK proti dlužníkovi. Současně je třeba brát v potaz i to, že J. ještě s dalším členem představenstva dlužníka byli zatím nepravomocně odsouzeni v kauze tzv. tunelování společnosti OLEO CHEMICAL, a. s. (dlužníka) za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku a trestný čin zkrácení daně nebo jiné povinné platby. Již s ohledem na trestní minulost J. měl proto městský soud posoudit dlužnický návrh jako návrh, kterým je v souladu s ustanovením § 326 odst. 2 ins. z. sledován nepoctivý záměr, pročež měl být návrh na povolení reorganizace dlužníka s odkazem na ustanovení § 326 odst. 1 písm. a) ins. z. zamítnut.
7. Dále v souvislosti s posouzením poctivosti záměru dlužníka stěžovatelé namítají, že vůči bývalému členu představenstva dlužníka, J., je vedeno insolvenční řízení, které bylo zahájeno v červenci 2012 a dosud nebylo ukončeno. Většina přihlášených pohledávek J. v insolvenčním řízení náleží (nebo před jejich postoupením náležela) členům statutárního orgánu stěžovatele společnosti RAVAK, přičemž tyto pohledávky vznikly v souvislosti s investicí stěžovatele společnosti RAVAK do podnikání dlužníka - společnosti OLEO CHEMICAL, a. s. I z těchto okolností lze s odkazem na ustanovení § 326 odst. 2 písm. a) ins. z. usuzovat na nepoctivost návrhu dlužníka na povolení reorganizace, když tento svými hlasy schválil také právě J. Soudy se však těmito okolnostmi vůbec nezabývaly a při své rozhodovací činnosti rezignovaly na ustanovení § 326 odst. 2 písm. a) ins. z., podle kterého je nepoctivý záměr dlužníka dán tehdy, jestliže ohledně člena kolektivního statutárního orgánu dlužníka v posledních 5 letech probíhalo insolvenční řízení.
8. Podle stěžovatelů městský soud rovněž pochybil, když naprosto rezignoval na posouzení věcné správnosti dlužníkem předkládaných seznamů majetku a závazků, jakkoliv stěžovatelé v řízení obsáhle prokazovali nevěrohodnost těchto seznamů a účelovost vedení účetní evidence dlužníka k zakrytí stavu úpadku. Přitom skutečnost, že soudy již jednou rezignovaly na posouzení věcné správnosti dlužníkem předkládaných seznamů majetku a závazků byla stěžejním důvodem pro zrušení dřívějších rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu, a to usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 29 NSČR 24/2013-A-175. Po vrácení věci Nejvyšším soudem soudu prvního stupně však tento opětovně vzal tvrzení dlužníka o svém majetku a závazcích vtělená do návrhu na povolení reorganizace za prokázaná, aniž by zohlednil předchozí podání stěžovatelů, jiné přihlášené pohledávky, jakož i to, že již ze samotných přihlášených pohledávek je naprosto zřejmé, že dlužník musel stav úpadku nezákonně po delší dobu skrývat.
9. Jelikož jsou stěžovatelé přesvědčeni o naléhavosti věci, podle ustanovení § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") žádají o co nejrychlejší projednání této věci, jejíž naléhavost spočívá především v tom, že insolvenční řízení pokračuje na základě napadených rozhodnutí a jejich pozdější zrušení by mohlo vnést nejistotu do práv a povinností všech dotčených subjektů. Současně podle ustanovení § 79 zákona o Ústavním soudu žádají o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
10. Stěžovatel společnost SHADBROOK vedle výše uvedené argumentace současně navrhuje zrušení ustanovení § 328 ins. z. věty třetí, která zní "odvolání proti němu není přípustné". Ve své argumentaci se opírá mj. o rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 42/08, ve které Ústavní soud dospěl k závěru o neústavnosti ustanovení § 394 odst. 2 část věty za středníkem ins. z. V této věci Ústavní soud posuzoval návrh Vrchního soudu v Olomouci na zrušení tohoto ustanovení, kterému bylo citovaným nálezem vyhověno. Důvodem pro zrušení napadeného ustanovení § 394 odst. 2 část věty za středníkem ins. z., v tehdejším znění, které znělo: "odvolání proti není přípustné", bylo to, že pokud má každý dle čl. 36 odst. 1 Listiny právo se domáhat ochrany svých práv u soudu, nemůže zákon toto právo každého zcela negovat, a tím ústavně zaručené právo, byť toliko jen v určitých zákonem vyjmenovaných případech, popřít. Podle tohoto nálezu žádná osoba nemůže být zákonem naprosto vyloučena z možnosti domáhat se ochrany svého práva. Opačný výklad by značil, že zakotvení práva každého obracet se na soudní a jiné orgány ochrany ústavou garantovaných práv by ztrácelo smysl, neboť by mohlo být pro tu kterou situaci anulováno toliko vůlí zákonodárce.
(…)
IV. Vlastní právní posouzení
31. Po zvážení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a vyjádřeních účastníků řízení, jakož i obsahu napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnosti jsou částečně důvodné.
IV.A) Nepřezkoumatelnost usnesení městského soudu
32. Stěžejní námitkou stěžovatelů je nepřezkoumatelnost napadeného usnesení městského soudu, která je způsobena naprostou absencí odůvodnění rozhodnutí. Od nemožnosti přezkoumat napadené usnesení městského soudu se pak odvíjí další námitky stěžovatelů, neboť stěžovatelé při absenci odůvodnění nebyli schopni určit, zdali se insolvenční soud jejich námitkami jakkoliv zabýval, případně zda dostál své zákonné povinnosti a přezkoumával tvrzení dlužníka. Naprostou absenci odůvodnění v napadeném usnesení městský soud opřel o aplikaci ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř. s odůvodněním, že dlužnickému návrhu na povolení reorganizace a předloženému reorganizačnímu plánu nikdo neodporoval.
33. Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti je proto nutné nejprve zkoumat, zdali ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř., které představuje výjimku z nutnosti všechna vynesená rozhodnutí odůvodňovat, je aplikovatelné i na usnesení insolvenčního soudu, kterým je za způsob řešení úpadku určena reorganizace.
34. Na úvod je nutné vymezit některá obecnější východiska, ze kterých Ústavní soud vychází. Obecně platí, že odůvodnění rozhodnutí je pravidlem; redukce či absence odůvodnění oproti tomu výjimkou. Rozhodnutí bez odůvodnění (resp. s nedostatečnými důvody) je nepřezkoumatelné, a to i proto, že u něj nelze vyloučit libovůli. Rozhodování případů, které jsou předloženy soudům, totiž představuje i určitou formu komunikace mezi soudem a účastníky řízení a řádně odůvodněné rozhodnutí tak vede nejen k jeho přesvědčivosti a větší akceptaci z jejich strany, nýbrž vede též k posilování právního vědomí v širší veřejnosti a je velmi důležité i z hlediska předvídatelnosti rozhodování.
35. Tomuto obecnějšímu východisku nicméně neodporuje ani skutečnost, že v zájmu na rychlosti rozhodování nemusí každé rozhodnutí nezbytně obsahovat odůvodnění. Jedná se např. o takové usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření (návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví) nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení o věcné příslušnosti. Možnost neodůvodňovat písemné vyhotovení usnesení je nicméně ustanovením § 169 odst. 2 o. s. ř. nad rámec výslovně zmíněných případů značně redukována - zjednodušeně vyjádřeno - na případy nemeritorního usnesení, kterým přes reálnou možnost vyjádření nesouhlasu účastníci neodporují (např. je souhlasně navrhují), nebo procesní usnesení, zejm. jež se týká vedení řízení, jestliže není přípustný opravný prostředek, není potřeba "vypořádávat" rozdílné návrhy účastníků nebo spornou (složitou) procesní situaci, nejde o podstatný zásah do účastníkových práv a absence odůvodnění tak nedává rozhodnutí punc libovůle, resp. vybočení z mezí ústavnosti (např. neodůvodnění použití tzv. soudcovského uvážení).
36. Současně lze ovšem obecně konstatovat, že v pochybnostech by měla být dána přednost uvedení alespoň stručných důvodů (viz např. Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, § 169). V ustanovení § 169 odst. 2 větě první o. s. ř. jsou vyjmenována usnesení, u nichž by požadavek na odůvodnění jejich vyhotovení představoval projev jen přepjatého formalismu, neboť důvody přijatého (návrhu vyhovujícího) rozhodnutí mohou vycházet pouze z obsahu návrhu a k němu připojených listin (tam, kde návrhu nikdo neodporoval) a jejich uvedení ve vyhotovení rozhodnutí by znamenalo jejich prosté převzetí, a důvody usnesení, kterým se upravuje vedení řízení, a usnesení podle § 104a nejsou potřebné k dalšímu průběhu řízení. Usnesením, kterým bylo vyhověno "jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval", se rozumí nejen procesní usnesení, ale i usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, a usnesení v řízení o výkon rozhodnutí nebo v exekučním řízení. O usnesení, kterým se vyhovuje návrhu, jemuž nikdo neodporoval, jde tehdy, jestliže soud v plném rozsahu vyhoví žalobě nebo jinému návrhu na zahájení řízení, návrhu na rozhodnutí soudu, který byl uplatněn v průběhu řízení, nebo jinému návrhu účastníka učiněnému za řízení týkajícího se věci samé nebo postupu v řízení, s nimiž jiný účastník souhlasil nebo proti nimž nevznesl námitky. Okolnosti, zda jiný účastník nevznesl námitky, a to např. proto, že řízení má jen jediného účastníka, že jiný účastník s návrhem nebyl seznámen (např. se o návrhu rozhoduje podle zákona bez jednání nebo bez jeho slyšení), anebo že nebyl soudem vyzván k uplatnění námitek proti návrhu, jsou zde nevýznamné; rozhodné je, že jiný účastník návrhu skutečně (fakticky) neodporoval (nevyjádřil s ním v procesním úkonu adresovaném soudu do vydání usnesení nesouhlas). Odůvodnění nemusí obsahovat ani usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, jestliže soud zcela návrhu vyhověl a usnesení vydal bez nařízení jednání a bez slyšení povinného anebo povinný nařízení exekuce neodporoval. Jestliže se však povinný k věci ještě před nařízením výkonu rozhodnutí vyjádřil a namítal, že nejsou splněny předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, musí být usnesení odůvodněno, i když soud návrhu oprávněného zcela vyhověl. Odůvodnění nemusí obsahovat také usnesení o nařízení exekuce a pověření soudního exekutora. Uvedená usnesení je však třeba zdůvodnit, jestliže předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení (Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, § 169).
37. Z těchto obecnějších východisek je nutné vycházet i při posuzování nyní projednávané věci. Zde je totiž postaveno najisto, že se stěžovatelé v průběhu insolvenčního řízení před soudem prvního stupně k dlužnickému návrhu reorganizačního plánu opakovaně vyjadřovali a projevovali nesouhlas nejen se samotným organizačním plánem, ale i s povolením reorganizace jako způsobu řešení úpadku dlužníka obecně (viz zejména podání stěžovatele RAVAK ze dne 10. 2. 2017, č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-A-241). V tomto podání stěžovatel RAVAK v reakci na návrh dlužníka na povolení reorganizace ze dne 9. 2. 2017 (č. l. 236) zejména namítl nepoctivý záměr dlužníka, který spatřoval zejména v tom, že "ještě před měsícem dlužník tvrdil, že se v úpadku nenachází, nyní se však k insolvenčnímu návrhu sám přidává", neuváděl pravdivé skutečnosti o pohledávkách věřitelů a naopak uznal "řadu pochybných pohledávek ostatních údajných věřitelů", a tato tvrzení podrobně vysvětlil. Je přitom nerozhodné, že stěžovatel RAVAK původně na samém počátku insolvenčního řízení podal věřitelský návrh na povolení reorganizace dlužníka, neboť byl přesvědčen, že "nejlepším způsobem řešení úpadku dlužníka je reorganizace" (viz MSPH 76 INS 2762/2011-A-102), když následně - viz podání ze dne 10. 2. 2017 - i tento věřitel pojal podezření o nepoctivém záměru dlužníka a od svého návrhu na řešení úpadku dlužníka reorganizací upustil.
38. Nalézací soud se přesto s námitkami věřitelů vzhledem k naprosté absenci odůvodnění usnesení o povolení reorganizace vůbec nijak nevypořádal. Za této situace ovšem nemohl městský soud postupovat podle ustanovení § 169 o. s. ř. a usnesení o povolení reorganizace a schválení reorganizačního plánu neodůvodnit. Absencí odůvodnění rozhodnutí s odkazem na ustanovení § 169 o. s. ř. zatížil městský soud celé insolvenční řízení již na jeho počátku podstatnou vadou, neboť napadené rozhodnutí je v této podobě naprosto nepřezkoumatelné. Tímto postupem došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces u obou stěžovatelů a jejich námitky považuje Ústavní soud v tomto ohledu za důvodné.
39. Argumentace insolvenčního správce dlužníka a potažmo i městského soudu poukazující na to, že rozhodnutí o povolení reorganizace není rozhodnutím finálním, které by mohlo jakkoliv zasáhnout do práv stěžovatelů, jakožto věřitelů, a že rozhodnutím, které by bylo způsobilé zasáhnout do jejich sféry, bude až následné rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu, je lichá a nelze jí ospravedlňovat neodůvodnění rozhodnutí o povolení reorganizace. Je totiž zřejmé, že v důsledku povolené reorganizace dochází k řadě důsledků, které jsou nezřídka nevratné, resp. obtížně reparovatelné. Ostatně je běžnou praxí insolvenčních soudů, že rozhodnutí o povolení reorganizace odůvodňují, a to dokonce i za situace, kdy skutečně návrhu na řešení úpadku reorganizací nikdo neodporoval, což v nyní projednávaném případě rozhodně tvrdit nelze (viz např. usnesení Krajského soudu v Brně o povolení reorganizace ze dne 19. 4. 2016, č. j. KSBR 37 INS 882/2016-B-56).
40. Stejně tak není možné přistoupit na argumentaci insolvenčního správce, že pokud insolvenční zákon neumožňuje napadnout rozhodnutí o povolení reorganizace řádným opravným prostředkem, je odůvodňování takového rozhodnutí nadbytečné a požadavek tato rozhodnutí odůvodňovat by byl ryzím formalizmem. Právě naopak, jelikož (podrobněji viz níže) neexistuje základní právo na dvojinstančnost všech soudních řízení, je zejména v těch případech, kdy řádný opravný prostředek není přípustný, namístě tato rozhodnutí alespoň stručně odůvodňovat, jelikož v opačném případě může tento nedostatek konvalidovat právě odvolací soud. Tato povinnost odůvodnit rozhodnutí proto získává ústavní rozměr v případech, kdy účastníci řízení brojili proti řešení, které soud přijal.
41. Za dané situace nezbývá Ústavnímu soudu nic jiného, než ústavním stížnostem podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhovět a napadené usnesení městského soudu v napadených výrokových částech zrušit pro porušení práva na spravedlivý proces. S ohledem na provázanost dalších napadených výroků usnesení městského soudu s výrokem o povolení reorganizace a s ohledem na závěr Ústavního soudu o protiústavnosti napadeného výroku II. usnesení městského soudu, kterým byla dlužníkovi povolena reorganizace, nebude se Ústavní soud jednotlivě zabývat dalšími námitkami stěžovatelů směřujícími proti výrokům V., X. a XIII. usnesení městského soudu, neboť lze přisvědčit, že bez výroku II. postrádají jakoukoliv smysluplnou další existenci.
42. K doplnění vyjádření insolvenčního správce (vedlejší účastník) ze dne 9. 1. 2018, že se ústavní stížnosti staly údajně bezpředmětnými v důsledku schválení reorganizačního plánu dlužníka dne 19. 12. 2017, Ústavní soud uvádí, že tato okolnost nemůže mít vliv na právě vydávané rozhodnutí. Ústavní soud je totiž vázán petitem podaných ústavních stížností, o němž musí rozhodnout, a není ani jeho úkolem dopředu domýšlet všechny možné právní a faktické dopady kasačního rozhodnutí. Jen nad tento rámec proto Ústavní soud podotýká, že samotný vedlejší účastník v citovaném přípisu informuje o tom, že proti tomuto usnesení o schválení reorganizačního plánu bylo podáno několik odvolání k Vrchnímu soudu v Praze a je proto logické, že (rovněž) v tomto řízení se soud musí s tímto nálezem seznámit a zareagovat na něj, takže není pravda, že je vydáván na základě "bezpředmětných ústavních stížností".
43. S ohledem na důvod vyhovění ústavním stížnostem a zrušení napadeného rozhodnutí pak není nutné, aby se Ústavní soud podrobně vypořádával i s dalšími stěžovateli vznesenými námitkami, vztahujícími se k (ne)naplnění podmínek pro povolení reorganizace dlužníka, zejména podmínek pro schválení reorganizačního plánu a hodnocení, zdali dlužník předložením reorganizačního plánu skutečně nesledoval nepoctivý záměr tak, jak namítají stěžovatelé. Ústavnímu soudu totiž ani nenáleží samotné hodnocení opodstatněnosti těchto věcných námitek a pravdivosti tvrzení stěžovatelů za situace, kdy se jimi nezabývaly obecné soudy a kdy tedy není možné se vyjádřit k hodnotícím úvahám městského soudu, které by se pak promítly do výroku rozhodnutí. Je to právě insolvenční soud, kdo má zákonnou povinnost se těmito námitkami zabývat, a to ostatně i bez podnětu některých z věřitelů, zvláště za situace, kdy v dané insolvenční věci již jednou rozhodoval Nejvyšší soud pod sp. zn. 29 NSCR 24/2013, který ve svém usnesení zcela jasně formuloval povinnost insolvenčního soudu nerezignovat na posouzení věcné správnosti dlužníkem předkládaných seznamů majetku a závazků. Insolvenční soud je tedy povinen se zabývat správností těchto předložených seznamů, přičemž od nich se odvíjí i posouzení oprávněnosti přihlášených pohledávek jednotlivých věřitelů, kteří se následně mohou podílet na schválení reorganizačního plánu atp. Jakkoliv šlo v uvedeném usnesení Nejvyššího soudu o počáteční stádium insolvenčního řízení dlužníka OLEO CHEMICAL, kdy bylo nejprve nutné prokázat to, zdali se dlužník vůbec nachází v úpadku (což v nynější fázi insolvenčního řízení již žádný z účastníků řízení nezpochybňuje), ratio rozhodnutí Nejvyššího soudu je zřejmé. Insolvenční soud musí i bez námitek některého z věřitelů zkoumat obsah a pravdivost dlužníkem předložených seznamů, stejně jako musí posoudit naplnění zákonných podmínek pro povolení reorganizace či schválení reorganizačního plánu.
IV.B) Napadené usnesení vrchního soudu
44. Ve vztahu k výrokové části I. napadeného usnesení vrchního soudu Ústavní soud konstatuje, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Jakkoliv totiž městský soud účastníky řízení poučil o tom, že odvolání proti výrokové části II. prvostupňového usnesení je přípustné, dopustil se zjevného pochybení (což ostatně později napravil opravným usnesením, viz shora), jelikož z ustanovení § 328 insolvenčního zákona in fine jednoznačně plyne nepřípustnost odvolání. Jelikož ani vadné (posléze uvedené na pravou míru) poučení městského soudu tuto přípustnost nemohlo založit, nelze spatřovat v rozhodnutí vrchního soudu, který tuto část odvolání odmítl jako nepřípustné, jeho jakékoliv pochybení (viz také níže).
45. Navíc, pokud by stěžovatelé skutečně měli za to, že vrchní soud byl povinen tuto část jejich odvolání meritorně projednat, bylo namístě ještě před podáním ústavních stížností iniciovat řízení o žalobě pro zmatečnost (viz § 229 odst. 4 o. s. ř.). Ústavní soud ostatně nepřehlédl, že právě z tohoto důvodu Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 7. 2017, č. j. 29 NSČR 130/2017-A-286, odmítl dovolání stěžovatele RAVAK podané proti výroku I. nyní napadeného usnesení vrchního soudu. Jak se podává z obsahu spisu, tuto žalobu stěžovatel RAVAK dne 24. 4. 2017 nakonec také podal (č. l. 272).
IV. C) Návrh na zrušení ustanovení § 328 insolvenčního zákona in fine
46. Stěžovatel SHADBROOK učinil součástí své ústavní stížnosti i návrh, kterým se domáhá vydání nálezu, jímž se zruší poslední věta ustanovení § 328 ins. z. Napadené ustanovení nepřipouští odvolání proti usnesení, kterým insolvenční soud povolí reorganizaci dlužníka. Dle názoru stěžovatele je však toto ustanovení protiústavní a brání v daném případě insolvenčnímu navrhovateli a věřiteli dlužníka, aby se domáhal ochrany svých práv u soudu podle ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
47. Celé napadené ustanovení insolvenčního zákona zní: "Nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení reorganizace ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud reorganizaci povolí. Rozhodnutí o povolení reorganizace se doručuje dlužníku, navrhovateli, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné."
48. Aktivní legitimaci k podání posuzovaného návrhu dovozuje navrhovatel z ustanovení § 64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a jeho protiústavnost spatřuje v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. S ohledem na níže dovozené závěry a vyvrácení stěžovatelovy argumentace pak nebylo nutné předkládat věc k rozhodnutí plénu Ústavnímu soudu.
49. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud opakovaně uvedl, že podmínky realizace práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny stanoví zákon, avšak ani takový zákon, vydaný na základě ústavního zmocnění, nemůže nárok každého domáhat se ochrany svých práv u soudu či jiného orgánu zcela negovat, a tím ústavně zaručené právo v těchto určitých případech zcela popřít. Žádná osoba tedy nemůže být zákonem naprosto vyloučena z možnosti domáhat se ochrany svého práva, byť pouze v určitém případě. Při opačném výkladu by ústavní zakotvení práva v čl. 36 odst. 1 Listiny ztrácelo opodstatnění, neboť by mohlo být příhodně anulováno pro určité situace prostou vůlí zákonodárce.
50. Navrhovatel při argumentaci pro zrušení napadeného ustanovení odkazuje na nález pléna Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 42/08. Tímto nálezem bylo zrušeno ustanovení § 394 odst. 2 části věty za středníkem ins. z. v tehdejším znění, které znělo "odvolání proti němu není přípustné". V daném případě však šlo o odlišnou situaci a protiústavnost tohoto ustanovení byla vyslovena na základě propojení s ustanovením § 399 odst. 2 věty za středníkem, podle které pokud se dlužník bez omluvy nedostavil na schůzi věřitelů, nebo jeho omluvu insolvenční soud neshledal důvodnou, nastávala fikce zpětvzetí návrhu na oddlužení. Ustanovením § 399 odst. 2 ins. z. v tehdejším znění byla porušena dispoziční zásada, předmětné ustanovení fingovalo procesní úkon účastníka (zpětvzetí návrhu), čímž mu ve skutečnosti byla odebrána svobodná možnost jednání. S nastalou fikcí pak bylo spojeno to, že proti rozhodnutí, kterým insolvenční soud bral na vědomí zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení (i zpětvzetí fikcí podle § 399 odst. 2 ins. z.) nebylo odvolání přípustné. Podstatou nálezu, kterým bylo zrušeno ustanovení § 394 odst. 2 části věty za středníkem ins. z. v tehdejším znění tedy bylo nahrazení vůle účastníka řízení, tzn. porušení dispoziční zásady, s kterým zákon spojoval fikci zpětvzetí návrhu účastníka, o kterém insolvenční soud rozhodoval tak, že proti tomuto rozhodnutí nebylo přípustné odvolání. Podstatou tohoto řízení před Ústavním soudem, které nakonec vyústilo ve zrušení napadeného ustanovení § 394 odst. 2 části věty za středníkem ins. z. v tehdejším znění, tak nebylo to, že proti některému rozhodnutí soudu není možné podat řádný opravný prostředek, ale to, že účastník řízení byl zbaven dispozičního procesního úkonu tím, že za určité situace specifikované v ustanovení § 399 odst. 2 ins. z. bylo možné dispoziční procesní úkon účastníka řízení nahradit právní fikcí.
51. V nyní projednávaném případě je však situace odlišná, a proto nelze právní závěry obsažené v nálezu, na který navrhovatel odkazuje, analogicky aplikovat i na ustanovení § 328 ins. z. V tomto případě zde totiž zákon nenahrazuje projev vůle účastníků řízení, pouze v rámci urychlení celého procesu nepřipouští proti usnesení o povolení reorganizace podání řádného opravného prostředku. Ústavní soud má za to, že v této podobě se ještě stále jedná o přípustný "urychlovací institut" celého řízení. K tomu je ostatně třeba dát do souvislosti i tu skutečnost, že věřitelé podle ustanovení § 339 odst. 3 ins. z. mohou dlužníka zbavit jeho možnosti přednostně sestavit reorganizační plán, a dále rovněž tu skutečnost (kterou mj. v naprosto odlišné souvislosti vyzdvihoval i insolvenční správce dlužníka), že usnesení o povolení reorganizace není rozhodnutím konečným v celém insolvenčním procesu, ale právě naopak, na toto usnesení pak navazují další rozhodnutí insolvenčního soudu (zejm. případné usnesení o schválení reorganizačního plánu), proti kterým je již možné se bránit formou podání řádných opravných prostředků.
52. Lze proto konstatovat, že není možné na každé rozhodnutí, proti kterému zákon nepřipouští užití řádného opravného prostředku, nahlížet jako na akt, kterým dochází k porušení práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, byť přesně tyto závěry lze dovodit z argumentace navrhovatele. V takovém případě by totiž čl. 36 odst. 4 Listiny, podle kterého podmínky pro uplatnění práva zaručeného čl. 36 Listiny upraví zákon, do značné míry ztrácelo opodstatnění. Současně je třeba připomenout, že z ústavněprávního hlediska není - s výjimkou řízení v trestních věcech - jakékoliv soudní řízení povinně dvoustupňové a vyloučení vybraných rozhodnutí z odvolacího přezkumu z ústavních mezí nevybočuje [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/09 ze dne 29. 9. 2010 (č. 332/2010 Sb., N 205/58 SbNU 827), nebo nález ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. III. ÚS 96/06].
V. Závěr
53. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavním stížnostem směřujícím proti napadeným výrokům městského soudu částečně vyhověl a napadené rozhodnutí, resp. jejich některé výroky, podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ve zbývající části ústavní stížnosti odmítl, stejně jako návrh na zrušení ustanovení § 328 ins. z. poslední věta [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
54. Městský soud bude v následném řízení povinen rozhodnout znovu s tím, že je vázán shora předestřeným právním názorem ohledně povinnosti toto rozhodnutí řádně odůvodnit, což konkrétně znamená, že musí odpovídajícím způsobem vypořádat s uplatněnými námitkami účastníků řízení.
55. Za situace, kdy Ústavní soud meritorně rozhodl, nebylo nutno se zabývat žádostí stěžovatelů o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Autor: US