// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 12.01.2018

NSS: Odvod za porušení rozpočtové kázně

Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže o deliktu spáchaném na úseku zadávání veřejných zakázek není ve vztahu k uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně závazným rozhodnutím o předběžné otázce ve smyslu § 117 odst. 1 písm. d) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu. Jeho zrušení nemůže být samo o sobě důvodem pro obnovu řízení o uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2017, čj. 6 Afs 281/2016-86)

vytisknout článek


Zdroj: č. 3647/2017, Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (sbirka.nssoud.cz)

VEŘEJNÉ ZAKÁZKY: ODVOD ZA PORUŠENÍ ROZPOČTOVÉ KÁZNĚ; DAŇOVÉ ŘÍZENÍ: PŘEDBĚŽNÁ OTÁZKA

k § 117 odst. 1 písm. d) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu

Věc: Akciová společnost Krajská zdravotní proti Ministerstvu financí o odvod za porušení rozpočtové kázně, o kasační stížnosti žalobkyně.


Úřad Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad dne 10. 7. 2012 vyměřil žalobkyni pěti rozhodnutími (dále jen „platební výměry“) odvod za porušení rozpočtové kázně podle § 22 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů (dále jen „rozpočtová pravidla ÚR“), v souvislosti s čerpáním dotace (jednotlivě ve vztahu k nemocnici Děčín, nemocnici Chomutov, nemocnici Most, nemocnici Teplice a Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem). Tyto platební výměry potvrdil žalovaný v odvolacím řízení rozhodnutími ze dne 16. 1. 2013. Žalobkyně v odvolání proti platebním výměrům tvrdila, že jediným důvodem pro vydání platebních výměrů bylo vydání rozhodnutí o správním deliktu stěžovatelky Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 4. 4. 2011 (dále jen „ÚOHS“), které předseda ÚOHS potvrdil rozhodnutím ze dne 13. 10. 2011.

Žaloby podané žalobkyní proti rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 1. 2013 Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl, o kasačních stížnostech proti rozsudkům v těchto věcech rozhodl Nejvyšší správní soud (rozsudky ze dne 18. 12. 2015, čj. 8 Afs 126/2015-113, ze dne 2. 10. 2015, čj. 7 Afs 215/2015-194, a čj. 7 Afs 214/2015-163, a dále usneseními ze dne 22. 10. 2015, čj. 9 Afs 198/2015-116, a čj. 9 Afs 197/2015-123).

V mezidobí na základě žaloby žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 5. 2013, čj. 62 Af 74/2011-90, zrušil rozhodnutí předsedy ÚOHS ze dne 13. 10. 2011 ve věci spáchání správního deliktu žalobkyní a žalobkyně podala návrhy na povolení obnovy řízení ve věcech uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně. Tyto návrhy zamítl žalovaný rozhodnutími ze dne 24. 3. 2014 a ze dne 25. 3. 2014 (dále jen „rozhodnutí I. stupně“). Rozklady proti rozhodnutím I. stupně zamítl ministr financí rozhodnutími ze dne 11. 7. 2014 (dále jen „napadená rozhodnutí“). Obnova řízení nebyla povolena, neboť důvodem uložení odvodu v uvedených případech nebylo jen rozhodnutí o správním deliktu (vyměření odvodu vycházelo též z porušení povinnosti stanovené smlouvou o poskytnutí dotace).

Žaloby proti napadeným rozhodnutím zamítl Městský soud v Praze rozsudky ze dne 19. 10. 2016 (dále jen „napadené rozsudky“). Jako spornou vymezil otázku, zda došlo k takové změně skutečností, která by zavdávala příčinu pro obnovu řízení. Napadená rozhodnutí nepovažoval za nepřezkoumatelná, neboť v nich žalovaný přezkoumatelným a srozumitelným způsobem uvedl, proč návrhu na obnovu řízení nevyhověl. Není přitom rozhodné, že takové odůvodnění je stručné. Nepřezkoumatelným by bylo rozhodnutí, jehož odůvodnění obsahuje pouze obecný odkaz na to, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno a jeho důvody byly shledány správnými. V daném případě však bylo odůvodnění zcela konkrétní, jasné a určité a nebylo použitelné na jakýkoli jiný případ.

Městský soud s odkazem na § 17 odst. 1 písm. d) daňového řádu konstatoval, že pro povolení obnovy je nutné, aby původní rozhodnutí záviselo na posouzení předběžné otázky a aby o ní bylo dodatečně rozhodnuto jinak způsobem, který má vliv na dané rozhodnutí a jemu předcházející řízení. Žalobkyně uzavřela s Regionální radou regionu soudržnosti Severozápad (dále jen „poskytovatel“) několik smluv o poskytnutí dotace z rozpočtových prostředků poskytovatele (dále také pouze „smlouvy o poskytnutí dotace“), ve kterých bylo stanoveno, že příjemce dotace (zde žalobkyně) je povinen při realizaci projektu uskutečňovat zadávání veřejných zakázek v souladu s podmínkami stanovenými zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, je-li zadavatelem podle tohoto zákona, a v souladu s Pokyny pro zadávání veřejných zakázek, pokud se na něj zákon o veřejných zakázkách nevztahuje nebo jde o zakázky malého rozsahu podle § 12 odst. 3 tohoto zákona. Městský soud se stejně jako žalovaný neztotožnil s žalobkyní, že uložení odvodů za porušení rozpočtové kázně bylo odůvodněno jen tím, že byla uznána vinnou deliktem podle zákona o veřejných zakázkách.

Žalobkyně se dopustila porušení rozpočtové kázně porušením povinností uložených ve smlouvách o poskytnutí dotace, neboť v rozporu s § 40 odst. 6 zákona o veřejných zakázkách při provedení úpravy v uveřejněném vyhlášení současně přiměřeně neprodloužila lhůtu pro podání žádosti o účast v zadávacím řízení nebo lhůtu pro podání nabídek. Tím byly porušeny i zásady podle § 6 zákona o veřejných zakázkách, neboť žalobkyně neposkytla potenciálním dodavatelům časový prostor pro zvážení možné účasti v zadávacím řízení. Řízení o správním deliktu vedené před ÚOHS bylo paralelním řízením, jehož výsledek nebyl jediným podkladem původních rozhodnutí o uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně. Správní orgány v původním řízení vyhodnotily všechny podklady samostatně a v jejich vzájemné provázanosti a došly k závěru, že k porušení rozpočtové kázně došlo nedodržením podmínek stanovených smlouvami o poskytnutí dotace. V daném případě proto nebyly naplněny podmínky § 99 odst. 2 daňového řádu, podle něhož si správce daně nemůže učinit úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt. Posuzoval totiž porušení předmětných smluv bez ohledu na skutečnost, jestli dané chování zároveň naplní i skutkovou podstatu správního deliktu podle zákona o veřejných zakázkách.

Městský soud uzavřel, že rozhodnutí Krajského soudu v Brně, kterým bylo zrušeno rozhodnutí předsedy ÚOHS o správním deliktu žalobkyně, nelze považovat za rozhodnutí, které by mělo vliv na právě posuzované rozhodnutí a jemu předcházející řízení, a které by tak bylo kvalifikovaným důvodem pro obnovu řízení ve smyslu § 117 odst. 1 písm. d) daňového řádu. Krajský soud v Brně zrušil rozhodnutí předsedy ÚOHS pro nepřesnost výroku, ale nijak tím nebylo konstatováno, že by ke správnímu deliktu nedošlo.

Ve věci vedené pod sp. zn. 3 Af 43/2014 navíc žalobkyně při ústním jednání před soudem namítala, že důvody pro povolení nebo nepovolení obnovy řízení se mají posuzovat jak podle písm. a), tak i podle písm. d) § 117 odst. 1 daňového řádu. K tomu městský soud uvedl, že správní rozhodnutí reagují na návrh na obnovu řízení, jaký byl podán. Ten byl podán výlučně s ohledem na důvod, který je uveden v pís. d) ustanovení § 117 odst. 1 daňového řádu. Městský soud proto nevyhověl doplňujícímu žalobnímu požadavku, aby důvod obnovy byl posuzován i podle písm. a) citovaného ustanovení, neboť takové posouzení nebylo předmětem správního řízení a rozhodování, a proto nemůže být ani předmětem soudního přezkumu.

Žalobkyně (dále jen stěžovatelka) napadla rozsudky městského soudu, kterými byly její žaloby zamítnuty z výše nastíněných důvodů. Stěžovatelka v obou kasačních stížnostech společně brojila proti oběma napadeným rozsudkům stejnými námitkami. Řízení o kasačních stížnostech (věci vedené pod sp. zn. 6 Afs 281/2016 a 6 Afs 282/2016) Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 23. 11. 2016, čj. 6 Afs 281/2016-34, spojil a vedl nadále pouze jedno řízení pod sp. zn. 6 Afs 281/2016.

Stěžovatelka obsáhle shrnula skutkový stav věci, včetně vydání platebních výměrů na odvod za porušení rozpočtové kázně, a hodnotila, že tyto platební výměry (i s ohledem na zjištění obsažená v protokolu o následné veřejnosprávní kontrole ze dne 3. 1. 2012) byly nade vši pochybnost založeny na rozhodnutí ÚOHS a v něm uvedená zjištění vzala jako skutkový základ pro uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně. Stejně tak byla zjištění ÚOHS promítnuta do rozhodnutí o odvoláních proti platebním výměrům. Odvolací orgán výslovně uvedl, že správce daně je pravomocným rozhodnutím ÚOHS vázán ve smyslu § 99 odst. 1 daňového řádu. Přitom ve zrušujícím rozsudku Krajský soud v Brně rozhodnutí ÚOHS vytýkal, že z něj není zřejmé, jakým konkrétním jednáním se měla stěžovatelka dopustit porušení zákona o veřejných zakázkách.

Dále se stěžovatelka domnívala, že správní orgány se nedostatečně zabývaly obsahem původního řízení a nevypořádaly se s tím, že se platební výměry opíraly o zrušené rozhodnutí ÚOHS. Oba správní orgány pouze opsaly odůvodnění rozhodnutí o odvoláních proti platebním výměrům. Podle stěžovatelky, pokud by se ministr financí věcí dostatečně zabýval, dospěl by k závěru, že zrušení rozhodnutí ÚOHS pro nezákonnost má zásadní vliv na zákonnost celého daňového řízení. Ministr však neprovedl vlastní úvahy, a jeho rozhodnutí jsou tudíž nepřezkoumatelná.

Stěžovatelka nad rámec již shora uvedené argumentace poukazovala i na nové rozhodnutí ÚOHS o správním deliktu, kterým snížil původně uloženou pokutu stěžovatelce, což by se mělo promítnout i do nového posouzení přiměřenosti uložených odvodů za porušení rozpočtové kázně.

Podle názoru stěžovatelky městský soud nevysvětlil, proč považuje napadená rozhodnutí za přezkoumatelná a skutečnosti předestřené stěžovatelkou za nerozhodné a nesprávné. Naopak napadená rozhodnutí obsahují toliko obecný odkaz na to, že rozhodnutí I. stupně byla přezkoumána a jejich důvody shledány správnými, přičemž zcela chybějí důvody, o které se opírá výrok rozhodnutí.

V reakci na závěry městského soudu stěžovatelka opakovala, že jediným podkladem pro vydání platebních výměrů bylo rozhodnutí ÚOHS a vlastní šetření nebylo ve věci prováděno. Vady odůvodnění platebních výměrů byly zhojeny v odvolacím řízení výčtem ustanovení smlouvy o poskytnutí dotace a právních předpisů, na které dopadalo rozhodnutí ÚOHS. Žádné paralelní řízení nebylo ve věci vedeno, správní orgány zcela rezignovaly na vlastní zjišťování skutkového stavu, provádění důkazů a jejich hodnocení. Omezily se na odkaz na § 99 odst. 1 daňového řádu ve vztahu k rozhodnutí ÚOHS.

Stěžovatelka nesouhlasila, že „povolení obnovy řízení nebude mít vliv na napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení“. Byť si je vědoma, že v řízení o kasační stížnosti není možné uplatnit nové rozhodnutí ÚOHS z roku 2015, odkázala na jeho obsah. Podle něj se stěžovatelka nedopustila správního deliktu v souvislosti se stanovením délky lhůty pro podání nabídek, proto v této části řízení zastavil. Je ovšem nepopiratelné, že rozhodnutí, kterým byl správní orgán vázán, bylo zrušeno, což musí mít z logiky věci vliv na původní rozhodnutí.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatoval, že se ztotožňuje s právním názorem obsaženým v napadených rozsudcích a považuje je za přezkoumatelné.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

Z ODŮVODNĚNÍ:

(…) [22] Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal rozsudky městského soudu ani napadená rozhodnutí nepřezkoumatelnými, přistoupil k posouzení merita věci. Předně podotýká, že předmětem přezkumu v tomto řízení nejsou rozhodnutí týkající se uložení povinnosti učinit odvod za porušení rozpočtové kázně, nýbrž rozhodnutí, jimiž nebyla povolena obnova řízení ve věci uložení uvedené povinnosti. Smyslem nyní vedeného sporu tak nemohou být otázky týkající se správnosti platebních výměrů a způsobu, jakým se žalovaný vypořádal s odvoláním proti nim. V daném případě je třeba zkoumat pouze otázku, zda existovaly důvody obnovy řízení tvrzené stěžovatelkou, a způsob, jakým se s nimi správní orgány vypořádaly s ohledem na § 117 daňového řádu.

[23] Podle § 117 odst. 1 písm. d) daňového řádu správce daně „obnoví na návrh příjemce rozhodnutí, nebo z moci úřední, [řízení ukončené pravomocným rozhodnutím,] jestliže rozhodnutí záviselo na posouzení předběžné otázky a příslušný orgán veřejné moci o ní dodatečně rozhodl jinak způsobem, který má vliv na toto rozhodnutí a jemu předcházející řízení“.

[24] Podle § 22 odst. 1 písm. c) rozpočtových pravidel ÚR je porušením rozpočtové kázně každé neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých z rozpočtu Regionální rady regionu soudržnosti. Podle odstavce 2 téhož ustanovení „[n]eoprávněným použitím peněžních prostředků podle odstavce 1 je jejich použití, kterým byla porušena povinnost stanovená právním předpisem, přímo použitelným předpisem Evropské unie, smlouvou nebo rozhodnutím o poskytnutí těchto prostředků“.

[25] Stěžovatelka své úvahy odvíjí od premisy, podle které bylo rozhodnutí ÚOHS o správním deliktu podle zákona o veřejných zakázkách závazným podkladem pro vydání platebních výměrů, a jedná se tudíž o rozhodnutí ve smyslu § 117 odst. 1 písm. d) daňového řádu. Tato premisa je ovšem mylná. Rozhodnutí o správním deliktu podle zákona o veřejných zakázkách nelze v žádném případě považovat za závazné rozhodnutí pro vydání platebního výměru na odvod za porušení rozpočtové kázně podle § 22 rozpočtových pravidel ÚR.

[26] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu jsou orgány rozhodující o odvodu za porušení rozpočtové kázně v řízení vedeném podle daňového řádu zcela nezávislé na výsledcích kontrol vedených podle jiných právních předpisů (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2014, čj. 10 As 10/2014-43, a ze dne 25. 2. 2016, čj. 7 Afs 13/2016-25) a jsou oprávněny si samy posoudit otázku dodržování povinností podle zákona o veřejných zakázkách. Porušení zákona o veřejných zakázkách totiž představuje porušení povinnosti stanovené právním předpisem, za které lze uložit odvod za porušení rozpočtové kázně (srov. rozsudek ze dne 19. 9. 2012, čj. 1 Afs 59/2012-34). V rozsudku ze dne 15. 12. 2016, čj. 4 Afs 167/2016-47, který se rovněž týkal vyměření odvodu za porušení rozpočtové kázně podle rozpočtových pravidel ÚR, Nejvyšší správní soud vyslovil, že „institut porušení rozpočtové kázně je obsahově širší než institut správního deliktu a závěr jednoho orgánu veřejné moci, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle zákona o veřejných zakázkách, proto není na překážku závěru jiného orgánu veřejné moci, že došlo k porušení rozpočtové kázně. […] Vzhledem k tomu, že instituty porušení rozpočtové kázně a správního deliktu mají různý obsah, závěr o tom, že nedošlo ke spáchání správního deliktu, bez dalšího neovlivňuje závěr o porušení zákona o veřejných zakázkách, respektive o porušení rozpočtové kázně.“ Správce daně si může při rozhodování o odvodu otázku porušení zákona o veřejných zakázkách posoudit zcela samostatně.

[27] Nejvyšší správní soud se v rozsudku ze dne 18. 12. 2015, čj. 8 Afs 126/2015-113, zabýval kasační stížností stěžovatelky ve věci uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně platebním výměrem čj. RRSZ 9146/2012. V této věci stěžovatelka v žalobě namítala, že rozhodnutí o odvolání proti uvedenému platebnímu výměru bylo založeno pouze na nepravomocném rozhodnutí ÚOHS o správním deliktu stěžovatelky. Krajský soud v Ústí nad Labem této námitce nepřisvědčil, neboť zjistil, že daňové orgány uložily stěžovatelce odvod za porušení rozpočtové kázně i na základě vlastních zjištění. Kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl. Pokud vzal žalovaný v potaz rozhodnutí ÚOHS o správním deliktu stěžovatelky, jednal v souladu s § 99 odst. 1 daňového řádu, neboť byl pravomocným rozhodnutím ÚOHS vázán. Nicméně Nejvyšší správní soud zde upozornil, že vázány byly správní orgány otázkou spáchání správního deliktu podle zákona o veřejných zakázkách, ale samy posuzovaly, zda došlo k porušení rozpočtové kázně, nikoliv ke spáchání správního deliktu. Proto i v nyní souzené věci lze uzavřít, že odkaz správních orgánů na § 99 daňového řádu nijak nepodporuje argumentaci stěžovatelky.
[28] Nejvyšší správní soud v citované věci konstatoval, že správní orgány založily svá rozhodnutí na vlastních zjištěních. Byť rozhodnutí ÚOHS zohlednily, neznamená to, že by se jednalo o rozhodnutí o předběžné otázce ve smyslu § 99 daňového řádu. Obdobně se Nejvyšší správní soud zabýval i kasačními stížnostmi stěžovatelky ve věcech týkajících se platebních výměrů čj. RRSZ 9141/2012 a čj. RRSZ 9142/2012 (viz rozsudky ze dne 2. 10. 2015, čj. 7 Afs 215/2015-194, a čj. 7 Afs 214/2015-163). Ve všech uvedených rozsudcích Nejvyšší správní soud vytknul stěžovatelce, že v žalobě neuplatnila všechny námitky, které uplatnila až v kasačních stížnostech, ač tak učinit mohla. Nezabýval se proto argumentací, podle které žalovaný neurčil váhu důvodů pro uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně, a vydání platebních výměrů nepředcházelo řádné daňové řízení.

[29] Stěžovatelka podala kasační stížnost též ve věcech týkajících se platebních výměrů čj. RRSZ 9140/2012 a čj. RRSZ 9145/2012. Ty však Nejvyšší správní soud odmítl, neboť stěžovatelka nedoložila splnění podmínky podle § 105 odst. 2 s. ř. s. (usneseními ze dne 22. 10. 2015, čj. 9 Afs 198/2015-116 a čj. 9 Afs 197/2015-123).

[30] V odkazovaných řízeních, která byla vedena ve věci uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně stěžovatelce, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí ÚOHS nebylo jediným podkladem pro vydání platebních výměrů a že se nejednalo se o rozhodnutí o předběžné otázce, které by bylo nezbytným předpokladem pro možnost uložení odvodu. Nejvyšší správní soud nemá ani nyní důvod se od tohoto stanoviska jakkoliv odchylovat. Všechny relevantní námitky (přiměřenost odvodu, nedostatek odůvodnění ve vztahu k vlastním zjištěním o porušení povinností dle zákona o veřejných zakázkách a další) stěžovatelka mohla a měla namítat již v žalobě proti rozhodnutím o odvolání proti platebním výměrům. Nebránila jí v tom ani existence rozhodnutí ÚOHS, neboť o odvodu za porušení rozpočtové kázně je rozhodováno zcela samostatně a nezávisle. Jelikož tak stěžovatelka neučinila, nehájila náležitě svá práva a neuplatnila všechny námitky (či nedbala výzev Nejvyššího správního soudu, což vedlo k odmítnutí kasačních stížností ve vztahu ke dvěma z pěti předmětných platebních výměrů), nelze nápravy vlastní nedůslednosti dosáhnout obnovou řízení, pro kterou není dán zákonný důvod.

[31] V odkazovaných soudních řízeních, týkajících se uložení povinnosti učinit odvod za porušení rozpočtové kázně, stěžovatelka uplatňovala obsahově shodné námitky jako v rozkladech proti nepovolení obnovy řízení. Nejvyšší správní soud jim nepřisvědčil a aproboval postup žalovaného, který doplnil důvody pro uložení odvodu nad rámec samotných platebních výměrů, jež se skutečně opíraly pouze o existenci rozhodnutí ÚOHS. Protože otázku porušení rozpočtové kázně je třeba posoudit samostatně, rozšířil žalovaný odůvodnění rozhodnutí o uložení povinnosti učinit odvod za porušení rozpočtové kázně o další argumenty. Pokud je tedy i v napadených rozhodnutích uvedeno, že žalovaný založil rozhodnutí o odvolání proti platebním výměrům i na dalších důvodech, nejen na rozhodnutí ÚOHS, nelze to chápat tak, že v postupu stěžovatelky shledal další a odlišná pochybení, než která jí vytýkal ÚOHS v rozhodnutí o správním deliktu. Znamená to, že v případě porušení rozpočtové kázně si správní orgány samy učinily úsudek o nedodržení povinnosti stanovené v zákoně o veřejných zakázkách, čímž stěžovatelka porušila podmínky čerpání dotace zakotvené ve smlouvách o poskytnutí dotace. Rozhodnutí ÚOHS jen podporovalo závěr o porušení rozpočtové kázně.

[32] Městský soud i ministr financí (jakož i žalovaný) posoudili danou věc správně a v souladu s příslušnou právní úpravou i východisky ustálené judikatury, pokud nepovažovali zrušení rozhodnutí ÚOHS za důvod pro obnovu řízení ve smyslu § 117 odst. 1 písm. d) daňového řádu. Jasně uvedli, že si správní orgány ve věci vydání platebních výměrů učinily vlastní úsudek o porušení povinností stěžovatelkou, k nimž ji vázaly smlouvy o poskytnutí dotace. S tímto názorem se Nejvyšší správní soud s ohledem na shora uvedené zcela ztotožňuje. Jestliže zamítnutí návrhu na povolení obnovy bylo odůvodněno obdobně jako rozhodnutí o odvoláních proti platebním výměrům, pak tím správní orgány pouze opakovaně reagovaly na totožné argumenty stěžovatelky (že platební výměry se zakládají pouze na rozhodnutí ÚOHS o správním deliktu).

[33] Pro úplnost Nejvyšší správní soud podotýká, že se nezabýval obsahem nového rozhodnutí ÚOHS. Jak už bylo uvedeno, rozhodnutí o spáchání správního deliktu podle zákona o veřejných zakázkách není pro posuzování porušení rozpočtové kázně závazné. I proporcionalitu odvodu za porušení rozpočtové kázně je třeba hodnotit nezávisle na něm a tyto námitky mohly být rovněž uplatněny již v původním řízení. Není proto rozhodné, k jakým závěrům ÚOHS nově dospěl.

Autor: SbNSS

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů