// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 29.12.2017

ÚS: K rozhodování soudu o omezení svéprávnosti člověka

Krajský soud po řádně podaném odvolání stěžovatelem a) nezjistil, zda hrozí střet zájmů posuzovaného stěžovatele a) a jeho opatrovníka, stěžovatele b), nebo zda k takovému střetu zájmů již došlo. Stěžovateli a) jmenoval kolizního opatrovníka a na základě jím podaného zpětvzetí odvolání odvolací řízení zastavil. Tím byl stěžovatel a) zbaven práva na přístup k soudu. Krajský soud proto porušil jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1583/16, ze dne 29. 11. 2017

vytisknout článek




UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. května 2016, stěžovatelé navrhli zrušení rozhodnutí uvedeného v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 14. října 2015 č. j. 42 P 210/95-159 rozhodl, že se stěžovatel a) jako posuzovaný neomezuje ve svéprávnosti (výrok I.), a změnil tak svůj rozsudek ze dne 2. května 1995 č. j. Nc 702/95-19, jímž byl stěžovatel a) zcela zbaven způsobilosti k právním úkonům. Výrokem II. rozsudku ponechal stěžovateli a) opatrovníka, a to stěžovatele b), který je tak oprávněn a povinen jej zastupovat ve všech právních jednáních. Výroky III. a IV. rozsudku rozhodl o náhradě nákladů řízení.

3. Stěžovatel b) jako opatrovník stěžovatele a) podal jeho jménem proti rozsudku okresního soudu odvolání. Namítal, že v dané věci nejsou splněny podmínky pro opatrovnictví podle § 469 občanského zákoníku, neboť chybí návrh posuzované osoby, která není schopna formulovat svou vůli k takovému návrhu. Zároveň měl za to, že jsou splněny podmínky pro omezení svéprávnosti. Vzhledem ke zdravotnímu stavu stěžovatele a) je třeba jej omezit ve svéprávnosti, protože mu hrozí závažná újma.

4. Krajský soud v Praze zhodnotil, že stěžovatel b) jako hmotněprávní opatrovník stěžovatele a) se dostal do konfliktu zájmů mezi stěžovatelem a) a jím samotným. Proto usnesením ze dne 21. ledna 2016 č. j. 24 Co 15/2016-187 jmenoval stěžovateli a) pro řízení kolizního opatrovníka, Mgr. Davida Strupka, advokáta. Ten vzal odvolání stěžovatele a) v celém rozsahu zpět. Zpětvzetí odůvodnil tím, že rozhodnutí okresního soudu dostatečně chrání stěžovatele a), a není tedy splněna podmínka nezbytnosti pro omezení jeho svéprávnosti.

5. Krajský soud v Praze následně usnesením napadeným touto ústavní stížností odvolací řízení zastavil pro zpětvzetí odvolání. Zdůraznil, že zastavení odvolacího řízení nebrání okolnost, že hmotněprávní opatrovník a procesní opatrovník mají rozdílná stanoviska k otázce nutnosti omezení svéprávnosti. Měl za to, že zpětvzetí odvolání není v rozporu se zájmy stěžovatele a). K námitce, že v dané věci nejsou splněny podmínky pro opatrovnictví, uvedl, že z právní úpravy opatrovnictví vyplývá, že jde-li o člověka s duševní poruchou, která mu brání v návrhu na jmenování opatrovníka nebo není-li možné takovému návrhu z jiných důvodů vyhovět, neznamená to, že takovému člověku nelze jmenovat opatrovníka podle § 465 občanského zákoníku i bez návrhu, a přijmout tak mírnější a méně omezující opatření namísto omezení svéprávnosti podle § 39 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.

III.
Argumentace stěžovatelů

6. Stěžovatel b) podal ústavní stížnost jménem svým i jménem stěžovatele a). Zásah do svého práva na soudní ochranu [a potažmo i téhož práva stěžovatele a)] spatřoval v tom, že krajský soud jej jako hmotněprávního opatrovníka vyřadil z řízení, když stěžovateli a) jmenoval kolizního opatrovníka, ačkoli v daném případě nebyl dán konflikt zájmů mezi stěžovatelem a) a stěžovatelem b) jako jeho opatrovníkem. Sama skutečnost, že stěžovatel b) nesouhlasil se způsobem vyřízení věci či rozhodnutím soudu prvního stupně, takový konflikt zájmů nezakládá. Tím došlo k podstatnému znevýhodnění opatrovníka jako účastníka řízení.

7. Dle ústavní stížnosti mělo být postupem krajského soudu porušeno i právo stěžovatele a) na soudní ochranu, neboť mu byla odepřena spravedlnost. Zájem stěžovatele a) krajský soud nezkoumal, čímž také nesprávně použil § 37 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních. Krajský soud měl zhodnotit, zda je v zájmu posuzovaného stěžovatele a), aby odvolací řízení proběhlo, nebo nikoli. Vzhledem k závažnosti projednávané otázky, jakou je omezení svéprávnosti, nelze dojít k závěru, že vedení odvolacího řízení by bylo jakkoli v rozporu s jeho zájmy. Z usnesení krajského soudu nejsou zřejmé skutečné důvody jeho rozhodnutí, což může svědčit o libovůli a svévolné aplikaci tzv. podústavního práva, a tím také o porušení práv obou stěžovatelů na soudní ochranu.

8. Stěžovatel b) rovněž namítl, že kolizní opatrovník svým jednáním svévolně převzal roli soudu, když způsobil, že o odvolání nebude rozhodnuto. Nadto stěžovatele a) nezhlédl, nezjistil jeho stanovisko k věci, a tím mu poskytl jen formální a nikoli efektivní zastoupení. Stěžovatel b) je proti tomu přesvědčen, že omezení svéprávnosti by bylo jednoznačně přínosem pro stěžovatele a). Jeho zdravotní stav jej ohrožuje takovým způsobem, že je nutné jej omezením svéprávnosti chránit.

IV.
Průběh řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal soudní spis a vyjádření účastníka řízení.

10. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření především odkázal na svá předchozí vyjádření k rozhodnutím Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 1580/16, IV. ÚS 1584/16 a II. ÚS 866/16. Podotkl, že motivací jeho rozhodnutí nebylo vyhnout se meritornímu rozhodování. Věc řešil v době rozdílné praxe soudů prvního stupně, přičemž a priori nepovažoval za nemožné, aby za posuzovanou osobu jednal trvalý opatrovník. Příslušný senát se v každé věci snaží vypořádávat se zásadou subsidiarity a proporcionality institutu omezení svéprávnosti. V zájmu zásady předvídatelnosti soudního rozhodování přitom obvykle sděluje své předběžné právní závěry účastníkům řízení, aby se účastnící řízení mohli na jednání připravit či jinak procesně reagovat. Tak tomu bylo i v této věci, v níž jde dle jeho názoru o situaci Ústavním soudem v mnoha rozhodnutích aprobovanou.

11. S ohledem na radikálně prezentovaný názor opatrovníka [stěžovatele b)] v zájmu posuzovaného stěžovatele a) dospěl krajský soud k závěru, že pro tuto věc bude lépe, bude-li zde třetí nezávislá osoba, která bude hájit jeho zájmy. Jmenovaného opatrovníka rozhodující senát krajského soudu vůbec osobně nezná, jeho výběr byl proveden vzhledem k jeho specializaci (obdobně postupoval i Ústavní soud ve věci sp. zn. I. ÚS 1974/14). I tomuto opatrovníku soud sdělil svůj předběžný názor, nikoli však ve snaze vyhnout se meritornímu rozhodnutí, což je zřejmé i z toho, že současně nařídil jednání, k němuž si i připravil dokazování (předvolal svědkyni a předpokládal možný výslech dalších svědků i posuzovaného a opakování dokazování z řízení před okresním soudem). Následně se jen vypořádával s nastalou procesní situací.

12. Pokud jde o opatrovnictví osob pobývajících ve zdravotnickém či sociálním zařízení, měl krajský soud za to, že právní postavení opatrovníka jmenovaného v případě omezení svéprávnosti a opatrovníka jmenovaného namísto omezení svéprávnosti, tj. jako subsidiární opatření k omezení svéprávnosti, je ve smyslu § 465 občanského zákoníku zcela shodné co do rozsahu práv a povinností opatrovníka. Ochrana opatrovance by tak měla být zajištěna zásadně rovnocenně. To dle jeho názoru posiluje práva osob umístěných v daných zařízeních, neboť jejich projevy nelze libovolně přehlížet. Proto má za to, že opatrovnictví těchto osob bez omezení svéprávnosti lépe vyhovuje ochraně jejich zájmů. Zároveň je přesvědčen, že brání-li takové osobě duševní porucha v podání návrhu na jmenování opatrovníka podle § 469 občanského zákoníku, neznamená to, že jí nelze jmenovat opatrovníka podle § 465 občanského zákoníku i bez návrhu, a přijmout tak mírnější opatření namísto omezení svéprávnosti.

13. Na toto vyjádření reagoval stěžovatel b) replikou, v níž namítl, že svůj názor nepovažuje za radikální či rozporný se zájmem posuzovaného stěžovatele a), naopak se považuje za osobu nestrannou. Nebylo mu zřejmé, co vedlo soud k závěru, že by zájem posuzovaného mohla lépe chránit třetí osoba neznalá jeho stavu a poměrů. Domníval se, že aby krajský soud mohl zjistit, zda je jednání opatrovníka v rozporu se zájmy posuzovaného, musel by nejprve vymezit, co je v zájmu posuzovaného a co je zájmem opatrovníka. Snahou stěžovatele b) jako opatrovníka bylo pouze dosažení přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Naopak jmenování kolizního opatrovníka, který vzal podané odvolání zpět, bylo proti zájmům posuzovaného. Připomněl, že kolizní opatrovník měl dle judikatury Ústavního soudu posuzovaného alespoň zhlédnout. K otázce práv osob umístěných ve zdravotnických či sociálních zařízeních měl za to, že u stěžovatele a) ponechání svéprávnosti v žádném případě jeho práva neposílí, neboť si jich vůbec není vědom. Hrozba újmy při neomezení svéprávnosti je v jeho případě značná a nikoli jen hypotetická. Ze všech těchto důvodů stěžovatel b) trval na podané ústavní stížnosti.

14. Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti podle § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, bez ústního jednání, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci.

V.
Podmínky projednání ústavní stížnosti a související judikatura Ústavního soudu

15. V předložené věci je třeba poukázat na to, že stěžovatel b) podal jménem svým a též jménem posuzovaného stěžovatele a) ústavní stížnost již přímo proti usnesení krajského soudu, jímž byl stěžovateli a) v odvolacím řízení jmenován kolizní opatrovník (viz odst. 4 tohoto nálezu). Tyto ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 869/16 byly s dalšími ústavními stížnostmi stěžovatele b) proti obdobným rozhodnutím krajského soudu usnesením Ústavního soudu ze dne 7. června 2016 sp. zn. II. ÚS 866/16 spojeny ke společnému řízení pod sp. zn. II. ÚS 866/16. Nálezem ze dne 24. listopadu 2016 sp. zn. II. ÚS 866/16 Ústavní soud zrušil všechna ve výroku citovaná usnesení Krajského soudu v Praze o jmenování kolizního opatrovníka, včetně usnesení vydaného v nyní posuzované věci, a to pro porušení práva stěžovatele b) na přístup k soudu a práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny.

16. Následně stěžovatel b) podal opět jménem svým a též jménem posuzovaných osob ústavní stížnosti s totožnou právní argumentací směřující proti rozhodnutím téhož krajského soudu o zastavení odvolacího řízení. Ústavní soud se třemi z nich již zabýval ve svých nálezech ze dne 5. prosince 2016 sp. zn. IV. ÚS 1580/16, ze dne 18. dubna 2017 sp. zn. IV. ÚS 1584/16 a ze dne 17. října 2017 sp. zn. I. ÚS 1581/16. Dospěl v nich k závěru, že krajský soud zastavením řízení na základě zpětvzetí odvolání kolizním opatrovníkem porušil právo na přístup k soudu a na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.

17. Vzhledem k tomu, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy), je uvedenými nálezy sp. zn. II. ÚS 866/16, sp. zn. IV. ÚS 1580/16, sp. zn. IV. ÚS 1584/16 a sp. zn. I. ÚS 1581/16 vázán i Ústavní soud ve své další rozhodovací činnosti. Pokud by senát Ústavního soudu rozhodující v této věci dospěl k právnímu názoru odchylnému od právního názoru již vysloveného v nálezu, musel by otázku předložit k posouzení plénu Ústavního soudu (§ 23 zákona o Ústavním soudu). K takovému postupu nyní neshledal důvod, ztotožňuje se s nosnými důvody těchto rozhodnutí i jejich kasačním výrokem. Přitom především vychází z posledního nálezu sp. zn. I. ÚS 1581/16, který v dílčích, zejména procesních otázkách dříve vyslovené závěry doplnil.

18. Shodně jako v nálezu sp. zn. I. ÚS 1581/16 se tedy musel předně vypořádat s tím, že ústavní stížnost v této věci podal stěžovatel b), Město Smečno, v dvojjediné roli, kdy jako hmotněprávní opatrovník byl sám účastníkem řízení o opatrovnictví posuzovaného stěžovatele a), a zároveň jako hmotněprávní opatrovník jednal i přímo jménem stěžovatele a) jak v řízení o svéprávnosti, tak i ve s ním spojeném řízení o opatrovnictví (srov. usnesení o spojení řízení o svéprávnosti a o opatrovnictví vydané okresním soudem, č. l. 153 a § 46 zákona o zvláštních řízeních soudních).

19. Této okolnosti si povšiml Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 866/16, v jehož záhlaví se uvádí, že rozhodoval o ústavní stížnosti podané jak vlastním jménem stěžovatele b), tak i jménem posuzovaných osob. Výrokem tohoto nálezu bylo shledáno porušení základního práva "stěžovatele", z odůvodnění pak vyplývá, že je jím míněn stěžovatel b) jako samostatný účastník řízení před obecnými soudy. V nálezech sp. zn. IV. ÚS 1580/16 a sp. zn. IV. ÚS 1584/16 je však totožná situace hodnocena tak, že stěžovatel b) sice tvrdí i zásah do práv posuzovaných osob, jedná se však pouze o ústavní stížnost stěžovatele b) jako opatrovníka. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1581/16 Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podána oběma stěžovateli, neboť je tak výslovně označena a rovněž obsahuje tvrzení o zásahu do základních práv obou stěžovatelů [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. S tímto posouzením se ztotožnil i v této věci.

20. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu, ústavní stížnosti obou stěžovatelů jsou přípustné (proti usnesení krajského soudu stěžovatelé nemají další procesní prostředky k ochraně jejich práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byly podány včas a osobami k tomu oprávněnými a splňují i ostatní zákonem stanovené náležitosti. Ústavní soud proto přistoupil k jejich věcnému projednání.

VI.
Vlastní posouzení

21. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatelů a obsahem soudního spisu, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele a) je důvodná a ústavní stížnost stěžovatele b) zjevně neopodstatněná.

22. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.

VI.a
Obecná východiska

23. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (a ve stanovených případech u jiného orgánu). Posouzení, co přesně se rozumí "stanoveným postupem", se odvíjí od příslušné zákonné procesní úpravy, která musí uplatnění práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) reálně umožňovat [srov. nález ze dne 12. července 2016 sp. zn. II. ÚS 1687/16; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Z práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny neplyne garance "správného" rozhodnutí, natož rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá. Závěr o jeho porušení nelze odůvodnit toliko rozdílným názorem na výklad podústavního práva provedený obecnými soudy [srov. nález ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)] nebo tím, že neodpovídá názoru stěžovatele [srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 732/2000 (U 24/27 SbNU 293)]. Uvedené však neplatí v situacích, kdy tento výklad založil porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele nebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, v důsledku čehož představuje nepředvídatelnou interpretační libovůli. Tuto výjimku lze přitom vztáhnout i na aplikaci procesních předpisů [srov. např. nález ze dne 3. března 2011 sp. zn. III. ÚS 2671/09 (N 33/60 SbNU 397)].

24. Součástí práva stěžovatelů na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a zároveň nezbytným předpokladem uskutečnění dalších dílčích procesních práv vyplývajících z práva na soudní ochranu je právo na přístup k soudu. Procesní záruky týkající se spravedlivosti, veřejnosti a rychlosti řízení by neměly žádný smysl, kdyby nebyl chráněn přístup k soudům, jenž je předběžnou podmínkou pro užívání těchto záruk [viz např. nálezy ze dne 20. září 2011 sp. zn. II. ÚS 1739/11 (N 163/62 SbNU 417), bod 11, a ze dne 20. června 2012 sp. zn. IV. ÚS 1167/11 (N 123/65 SbNU 597), bod 18].

25. Právo na přístup k soudu však není právem absolutním a dovoluje jistá omezení (viz i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Golder proti Spojenému království ze dne 21. února 1975 č. 4451/70, § 38). Omezení nicméně nesmí jednotlivci odepřít nebo omezit přístup k soudu takovým způsobem a do takové míry, že by byla narušena sama podstata tohoto práva (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ashingdane proti Spojenému království ze dne 28. května 1985 č. 8225/78, § 57, nebo ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. dubna 2004 č. 57567/00, § 29 a další; nález ze dne 11. července 2017 sp. zn. I. ÚS 1440/14). Omezení práva na přístup k soudu může vyplývat přímo z právního předpisu nebo může být důsledkem jeho interpretace a aplikace v konkrétním případě. Je však vždy nutné zkoumat, zda právní předpis nebyl vyložen a použit tak, že právo na přístup k soudu bylo omezeno takovým způsobem nebo v takové míře, že byla zasažena samotná jeho podstata [viz např. nálezy ze dne 5. srpna 2009 sp. zn. I. ÚS 566/07 (N 176/54 SbNU 209), bod 26, a ze dne 21. února 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.), bod 40, a tam uvedenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva].

VI.b
Posouzení ústavní stížnosti stěžovatele b)

26. V případě ústavní stížnosti stěžovatele b) musel Ústavní soud nejprve zvážit, v jaké části řízení mohla být jeho základní práva porušena. Stěžovatel b) tvrdil, že jeho právo na soudní ochranu mělo být porušeno tím, že byl jmenováním kolizního opatrovníka vyřazen z řízení o odvolání, aniž by byl dán konflikt zájmů, a dále rovněž svévolnou aplikací podústavního práva. Před krajským soudem tak mělo dojít k podstatnému znevýhodnění opatrovníka - stěžovatele b) - jako účastníka řízení.

27. Z ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel b) správně rozlišuje, že do jeho vlastních práv mohlo být zasaženo jedině v té části řízení, v níž se rozhodovalo o jeho právech a povinnostech, a v níž proto byl účastníkem řízení (srov. § 6 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních), totiž v části věci, v níž se rozhodovalo o ustanovení opatrovníka. V řízení o svéprávnosti vystupoval pouze jako zástupce stěžovatele a). Proto se svým jménem nemůže účinně domáhat toho, aby soudy rozhodly jinak o svéprávnosti stěžovatele a), neboť takové právo mu právní předpisy nepřiznávají.

28. Vzhledem k tomu, že stěžovatel b) byl samostatným účastníkem řízení v části věci, mohl podat svým jménem odvolání do výroku II. rozsudku okresního soudu, kterým byl stěžovateli a) ponechán opatrovníkem, a do výroku III. o nákladech řízení. Této možnosti však nevyužil. Odvolání proti výroku I. a II. rozsudku okresního soudu podal stěžovatel a) zastoupený stěžovatelem b) jako opatrovníkem. Stěžovatel b) byl ovšem na základě podaného odvolání rovněž samostatným účastníkem odvolacího řízení, a to opět pouze v části věci, která se týkala opatrovnictví. Ústavní soud se proto může zabývat pouze tvrzeními stěžovatele b), zda postupem krajského soudu došlo k porušení jeho základních práv v odvolacím řízení jen v části řízení týkající se opatrovnictví.

29. Pokud ovšem stěžovatel b) sám odvolání nepodal, přestože tuto možnost měl, a řízení bylo následně jako celek zastaveno bez provedení jakýchkoli úkonů, které by měly dopad do práv stěžovatele b), nemohla mu zastavením řízení být způsobena újma. Chtěl-li odvolací řízení vést a uplatňovat v něm práva účastníka řízení, mohl odvolání podat sám. Nedošlo přitom k situaci, že by se odvolací řízení vedlo bez účasti stěžovatele b), a tím mu byla upřena práva účastníka řízení. Kolizním opatrovníkem byl nahrazen pouze v procesní roli zástupce stěžovatele a), nadále však byl samostatným účastníkem řízení v části týkající se opatrovnictví. Takto hodnocený postup stěžovatele b) v odvolacím řízení odpovídá tvrzením uvedeným v odvolání, podle nichž okresní soud primárně pochybil v tom, že stěžovatele a) neomezil ve svéprávnosti, čímž stěžovateli b) v podstatě ztížil výkon funkce opatrovníka. Nebylo proto rozporováno samotné ponechání opatrovníka ve funkci, ale neomezení posuzovaného ve svéprávnosti. Jak přitom plyne z výše uvedeného, odvolání ve věci svéprávnosti mohl podat jedině posuzovaný stěžovatel a) jako jeho účastník. Proto Ústavní soud neshledává, že by zastavením odvolacího řízení, které stěžovatel b) vlastním jménem vést nechtěl, mohlo dojít k porušení jeho práv. Ústavní stížnost stěžovatele b) je tak zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

VI.c
Posouzení ústavní stížnosti stěžovatele a)

30. Na základě ústavní stížnosti podané stěžovatelem a), který byl účastníkem řízení o svéprávnosti i o opatrovnictví, Ústavní soud přistoupil k posouzení, zda v kterémkoli z těchto řízení, resp. v odvolacím řízení jako celku, došlo k porušení základních práv stěžovatele a). Tím shodně jako v nálezu sp. zn. I. ÚS 1581/16 upřesnil, kterou ústavní stížností se zabývá a ve kterých částech napadeného řízení. Po tomto upřesnění již může dále vycházet i ze závěrů starších nálezů v obdobných věcech sp. zn. II. ÚS 866/16, IV. ÚS 1580/16 a IV. ÚS 1584/16 a shledat, že ústavní stížnost stěžovatele a) je důvodná.

31. Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 866/16 dovodil, že jmenování kolizního opatrovníka v této věci bylo protiústavní. Pak je následující závěr v obdobných věcech sp. zn. IV. ÚS 1580/16, IV. ÚS 1584/16 a I. ÚS 1581/16, podle něhož bylo protiústavním i zastavení řízení na základě zpětvzetí odvolání podaného tímto kolizním opatrovníkem, jen logickým důsledkem nálezu sp. zn. II. ÚS 866/16.

32. Ústavní soud nyní může jen doplnit, že především podle § 460 občanského zákoníku "dojde-li ke střetu zájmu zákonného zástupce nebo opatrovníka se zájmem zastoupeného či ke střetnutí zájmů těch, kteří jsou zastoupeni týmž zákonným zástupcem nebo opatrovníkem, anebo hrozí-li takový střet, jmenuje soud zastoupenému kolizního opatrovníka". Tímto ustanovením došlo k posunu oproti § 30 občanského zákoníku z roku 1964, který vyžadoval existující střet zájmů, nikoli střet jen hrozící. Přesto se nadále uplatní požadavek plynoucí z judikatury Nejvyššího soudu, že střet zájmů (či hrozící střet zájmů) "musí být v řízení zjištěn (postaven najisto)" (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2008 sp. zn. 21 Cdo 2439/2007 či usnesení ze dne 17. prosince 2015 sp. zn. 29 Cdo 1593/2014).

33. Krajský soud v předložené věci dovodil, že došlo ke kolizi zájmů mezi posuzovaným a jeho opatrovníkem, pouze ze způsobu, jakým bylo odvolání stěžovatele a) formulováno. Nabyl-li však dle textu podaného odvolání pochybnosti o střetu zájmů posuzovaného a jeho opatrovníka, měl zjišťovat, jaký je zájem posuzovaného. Teprve na základě všech okolností věci mohl dospět k závěru, zda skutečně hrozí nebo již existuje střet zájmů opatrovníka a posuzovaného. Za tímto účelem posuzovaného stěžovatele a) sám měl shlédnout.

34. Pokud by již samotné odvolání bylo v rozporu se zájmy posuzovaného stěžovatele a), pak by bylo přinejmenším sporné, jaké účinky takové podání má. Je totiž možné uvažovat o jeho neúčinnosti, ustanovení nového opatrovníka již pro případné podání odvolání a současné prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání [srov. § 32 odst. 2 občanského soudního řádu a komentář k tomuto ustanovení in JIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení (soudcovský komentář). Kniha I. Praha: Havlíček Brain Team, 2014, s. 241.]. Odvolání v této věci přitom samo o sobě pouze otevíralo prostor krajskému soudu k přezkoumání zákonnosti a správnosti postupu okresního soudu. Odvolací soud v řízeních, která je možné zahájit i bez návrhu, není dle § 28 zákona o zvláštních řízeních soudních vázán mezemi, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhá. Na základě podaného odvolání se tak krajský soud mohl v rozsahu závisejícím na jeho vlastní úvaze zabývat tím, zda byly splněny podmínky pro omezení svéprávnosti či nikoli a poskytnout tak stěžovateli a) věcný přezkum, který ten mohl na základě podaného odvolání očekávat.

35. Ústavní soud rovněž podotýká, že by soud měl zvažovat, zda jmenování kolizního opatrovníka nepovede k tomu, že kolizní opatrovník nahradí rozhodovací činnost soudu tak, jako tomu bylo v této věci. V okamžiku, kdy kolizní opatrovník vzal odvolání zpět, se totiž před krajským soudem střetl názor (a současně procesní úkon) zastánce omezování svéprávnosti a proti tomu názor (a současně procesní úkon) zastánce co nejmenšího omezování svéprávnosti. Výsledek řízení pak závisel na tom, který z těchto zastánců - zástupců posuzovaného byl soudem jmenován později a měl tedy možnost řízením disponovat. To vše navíc za situace, kdy soud nevěděl, jakou vůli ohledně vedení odvolacího řízení projevuje posuzovaný, totéž nevěděl a ani se to nesnažil zjišťovat ani jeden z opatrovníků posuzovaného, a dle dosavadního průběhu řízení krajský soud ostatní okolnosti věci do toho okamžiku nehodnotil.

36. Tím se krajský soud ocitl v nepříjemném postavení, v němž sám nedokázal slepě následovat § 207 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož se odvolací řízení na základě zpětvzetí odvolání zastaví. Toto ustanovení totiž soudu neukládá zkoumat zájmy účastníků řízení či povahu věci. Krajský soud si i dle svého vyjádření byl vědom zvláštnosti situace, která v řízení nastala. Proto ve svém napadeném usnesení o zastavení řízení po ocitování § 207 odst. 2 občanského soudního řádu podrobně, avšak v obecné rovině, rozebíral, proč podle něj není zpětvzetí odvolání v rozporu se zájmy posuzovaného stěžovatele a). Tuto snahu krajského soudu Ústavní soud oceňuje, nemůže však změnit jeho závěry o tom, že konkrétní zájem posuzovaného stěžovatele a) měl krajský soud hlouběji zvážit ještě před jmenováním kolizního opatrovníka, nikoli až poté, co kolizní opatrovník vzal odvolání zpět.

37. V této souvislosti lze podotknout, že není případná námitka, že krajský soud nesprávně užil § 37 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních. Podle tohoto ustanovení totiž soud posoudí, který z úkonů je v zájmu posuzovaného, "jsou-li úkony opatrovníka a zvoleného zmocněnce v rozporu". Kolizní opatrovník však nebyl zvoleným zmocněncem, který by v řízení vystupoval současně s původním hmotněprávním opatrovníkem. Naopak původního opatrovníka okamžikem svého jmenování zcela nahradil v zastupování posuzovaného stěžovatele a). Proto toto ustanovení na popisovanou procesní situaci nedopadalo, což vysvětlil i krajský soud v napadeném usnesení.

38. Ze všech výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud i nyní setrval na závěrech předchozích nálezů vydaných v obdobných věcech. V nich zdůraznil, že krajský soud neměl stěžovateli a) za dané procesní situace kolizního opatrovníka ustanovit a že zastavením řízení na základě zpětvzetí odvolání tímto kolizním opatrovníkem upřel stěžovateli meritorní přezkum, a to s ohledem na povahu věci. Předmětem řízení bylo omezení svéprávnosti a opatrovnictví, tedy problematika, která se bytostně týká práv a povinností člověka, a to včetně ochrany jeho ústavně zaručených práv a svobod. Krajský soud při odepření meritorního projednání věci nedostatečně přihlédl k významu institutu svéprávnosti a zásahu do osobnostní integrity v důsledku jejího přezkumu soudem.

39. Postup soudů, opatrovníků i případných kolizních opatrovníků v řízení o svéprávnosti musí odpovídat změnám, kterými prošla právní ochrana osob s duševním postižením v poslední době a které jsou zohledněny i v nově přijatém občanském zákoníku. Podle čl. 12 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, sjednané 13. prosince 2006 a v České republice vyhlášené pod č. 10/2010 Sb. m. s., státy potvrzují, že osoby se zdravotním postižením mají kdekoli právo na uznání své osoby jako subjektu práva, a uznávají, že osoby se zdravotním postižením mají, na rovnoprávném základě s ostatními, právní způsobilost ve všech oblastech života. Podle Obecného komentáře Výboru pro práva osob se zdravotním postižením č. 1 z 11. dubna 2014 k čl. 12 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením (General Comment No. 1, body 11-19) je upírání způsobilosti k právním úkonům, resp. svéprávnosti, právě na základě duševního stavu obecně nežádoucí. Nahrazování vůle jedince (odepření svéprávnosti a ustanovení zástupce) má naopak ustoupit ve prospěch podpory či asistence při rozhodování a jednání s právními následky, přičemž jedincům se zdravotním postižením má být umožněno mj. také brát na sebe rizika s takovým rozhodováním a jednáním spojená a nést následky jejich případných pochybení. V souladu s těmito závěry i judikaturou Ústavního soudu občanský zákoník úplné zbavení svéprávnosti osob s duševním postižením již neumožňuje. Svéprávnost je dle něj možné pouze omezit v rozsahu, v jakém člověk není pro duševní poruchu schopen právně jednat, a pouze tehdy, pokud člověku hrozí závažná újma a nepostačí-li mírnější a méně omezující opatření (§ 55 a 57). Zároveň obsahuje nové instituty nápomoci při rozhodování (§ 45) a zastoupení členem domácnosti (§ 49). Ochrana osob s duševním postižením již tedy není řešena skrze zbavování svéprávnosti a primárně ani skrze její omezování.

40. Soudy jsou proto povinny posuzovat věci tohoto druhu důsledně, individualizovaně (a v pochybnostech meritorně) na základě řádně zjištěného skutkového stavu tak, aby rozsah omezení svéprávnosti - od žádného omezení až po omezení fakticky se blížící zbavení způsobilosti k právním úkonům podle dřívější právní úpravy - zásadně odpovídal skutečným vlastnostem a schopnostem a zejména nejlepšímu zájmu posuzovaného jednotlivce. Především však všechny subjekty vystupující v řízení o svéprávnosti nemohou jen mechanicky aplikovat jimi vybranou doktrínu bez přihlédnutí k zájmu konkrétní posuzované osoby. To platí i pro kolizního opatrovníka v této věci, který neměl odvolání posuzovaného stěžovatele a) vzít zpět bez jeho shlédnutí a zjištění jeho názoru, neboť tak, byť byl veden právě aktuální judikaturou, neosvědčil respekt k jedinečnosti každé lidské bytosti.

41. Z úvodem popsaných východisek pro hodnocení, kdy došlo k porušení práva na soudní ochranu, vyplývá, že taková situace nastala i v tomto případě. Krajský soud po řádně podaném odvolání stěžovatelem a) nezjistil, zda hrozí střet zájmů posuzovaného stěžovatele a) a jeho opatrovníka, stěžovatele b), nebo zda k takovému střetu zájmů již došlo. Stěžovateli a) jmenoval kolizního opatrovníka a na základě jím podaného zpětvzetí odvolání odvolací řízení zastavil. Tím byl stěžovatel a) zbaven práva na přístup k soudu. Krajský soud proto porušil jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tento důvod kasace výroku I. usnesení krajského soudu o zastavení odvolacího řízení se zároveň vztahuje i na závislý výrok II. o nákladech odvolacího řízení, neboť krajský soud bude o odvolání stěžovatele a) rozhodovat znovu.

VII.
Závěr

42. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal ústavní stížnost stěžovatele a) důvodnou. Podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jí proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení vyhověl (výrok I.) a napadené usnesení krajského soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil (výrok II.). Ústavní stížnost stěžovatele b) shledal zjevně neopodstatněnou (výrok III.). V dalším řízení bude povinností krajského soudu rozhodnout o odvolání stěžovatele a) v souladu se závazným právním názorem vysloveným v tomto nálezu. Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články