// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 13.10.2017
ÚS: Průtahy při přezkumu zajištění majetkových hodnot
Neúměrné prodlužování řízení o přezkumu zajištění majetkových hodnot státním zástupcem, odůvodňované nedostatečnou komunikací dožadující strany v rámci právní pomoci požadované orgány cizího státu, nelze klást k tíži osobě zúčastněné na trestním řízení, která průtahy v řízení zjevně nezpůsobila. Nečinností státního zastupitelství je zúčastněné osobě odpírána možnost využít procesních prostředků k ochraně jejích práv, tedy domáhat se stanoveným postupem přezkumu zajištění majetkových hodnot u nezávislého a nestranného soudu. Takový postup státního zastupitelství je proto porušením základních práv této osoby na ochranu vlastnictví, na soudní ochranu a na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2952/16, ze dne 26. 9. 2017
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a postup účastníka řízení
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala toho, aby bylo Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 4 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") zakázáno pokračovat v porušování jejích ústavně zaručených práv a aby mu bylo nařízeno věcně projednat žádosti stěžovatelky ze dne 24. 9. 2013 a ze dne 26. 8. 2015 o zrušení zajištění peněžních prostředků na účtech v bance a aby případně bylo zrušeno v záhlaví uvedené rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Za účelem posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal část spisu vedeného u obvodního státního zastupitelství pod sp. zn. 1 ZN 1659/2010, z něhož vyplývají následující skutečnosti. Proti stěžovatelce bylo na území Švýcarské konfederace zahájeno trestní stíhání dne 19. 1. 2011, které bylo dne 5. 9. 2013 zastaveno, neboť původní podezření se vůči stěžovatelce neprokázalo. Dne 16. 2. 2011 byla obvodnímu státnímu zastupitelství doručena žádost švýcarského Federálního státního zástupce Bern ze dne 29. 11. 2010 o právní pomoc, v níž dožadující strana žádala o zajištění peněžních prostředků na bankovních účtech stěžovatelky vedených u obchodní společnosti GE Money Bank, a. s. (dále jen "banka"), neboť z výsledků vyšetřování vedeného na území Švýcarska se podávalo, že je důvodné podezření, že peněžní prostředky na bankovních účtech stěžovatelky představují zisk z trestné činnosti. Z obsahu této žádosti o právní pomoc dále vyplynulo, že na území Švýcarska bylo v předmětné době vedeno vyšetřování několika osob (stěžovatelky, S. L. a Wolfganga Umfogla) pro podezření z praní špinavých peněz a legalizace výnosů z trestné činnosti, hospodářskou špionáž, neoprávněné opatřování dat a další skutky trestné dle švýcarského trestního zákoníku, neboť na území Švýcarska došlo k odcizení bankovních dat klientů různých bank a k jejich následnému prodeji do ciziny za úplatu. Jednou z prověřovaných osob byla i stěžovatelka, jejíž zmiňované bankovní účty byly dle žádosti o právní pomoc zjevně určeny k praní peněz z prošetřované trestné činnosti. Na základě uvedených skutečností obsažených v žádosti o právní pomoc státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství rozhodla podle § 441 odst. 1 a 3 trestního řádu za použití § 79a odst. 1 trestního řádu napadeným usnesením o zajištění všech stávajících peněžních prostředků s příslušenstvím a za použití § 79f trestního řádu také o zajištění všech peněžních prostředků dodatečně došlých na účty stěžovatelky vedené u banky (konkrétně šlo o běžný účet stěžovatelky a o jednorázový termínovaný vklad). Stěžovatelka napadla usnesení obvodního státního zastupitelství stížností podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"), který ji usnesením ze dne 15. 4. 2011 sp. zn. 0 Nt 6517/2011 jako nedůvodnou dle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
3. Stěžovatelka následně k obvodnímu státnímu zastupitelství podala dne 14. 8. 2012 a dne 5. 10. 2012 žádosti o zrušení zajištění peněžních prostředků na účtech v bance. Jelikož o nich nebylo několik měsíců rozhodnuto, podala stěžovatelka k Městskému státnímu zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") podnět k výkonu dohledu nad činností obvodního státního zastupitelství, neboť toto bylo dle názoru stěžovatelky v předmětné věci, i přes její urgence, nečinné. Obvodní státní zastupitelství rozhodlo dne 27. 5. 2013 o návrhu stěžovatelky ze dne 15. 4. 2013, který byl vyhodnocen jako stížnost na průtahy v řízení tak, že tento návrh byl shledán důvodným, když státní zástupce vyřizující věc stěžovatelky postupoval liknavě a zejména nepostupoval v souladu s pokyny státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který ve věci nařídil urgovat písemnosti od švýcarských orgánů. Stěžovatelce byla doručena písemná omluva ze strany obvodního státního zastupitelství. Dne 18. 6. 2013 obvodní státní zastupitelství meritorně rozhodlo usnesením sp. zn. 1 ZN 1659/2010 o návrhu stěžovatelky ze dne 14. 8. 2012 tak, že se její návrh na zrušení zajištění peněžních prostředků v bance zamítá. Stěžovatelka usnesení napadla stížností, jež byla obvodním soudem zamítnuta jako nedůvodná.
4. Stěžovatelka podala dne 24. 9. 2013 další žádost k obvodnímu státnímu zastupitelství na zrušení zajištění peněžních prostředků na účtech v bance, neboť dne 5. 9. 2013 bylo ve Švýcarsku zastaveno trestní řízení vedené proti ní v předmětné věci. O této stížnosti nebylo ke dni podání ústavní stížnosti (2. 9. 2016) nijak rozhodnuto. Stěžovatelka v reakci na nečinnost obvodního státního zastupitelství podala dne 3. 3. 2014 opětovně podnět k výkonu dohledu k městskému státnímu zastupitelství, které přípisem ze dne 2. 5. 2014 stěžovatelku informovalo o tom, že neshledává v činnosti obvodního státního zastupitelství zásadních pochybení a že nutnost zajištění peněžních prostředků na účtech stěžovatelky trvá. Obdobně se následně přípisem ze dne 5. 6. 2014 vyjádřilo i obvodní státní zastupitelství, aniž by o návrhu stěžovatelky ze dne 24. 9. 2013 rozhodlo.
5. Dne 26. 8. 2015 stěžovatelka opětovně podala u obvodního státního zastupitelství návrh na zrušení zajištění peněžních prostředků na svých účtech v bance s tím, že zároveň urguje svůj návrh ze dne 24. 9. 2013, o němž doposud nebylo rozhodnuto. Novou žádost stěžovatelka odůvodnila i procesní opatrností pro případ, že by jí nedopatřením nebylo doručeno usnesení, kterým případně bylo rozhodnuto o jejím návrhu ze dne 24. 9. 2013. Ke dni podání ústavní stížnosti nebylo obvodním státním zastupitelstvím rozhodnuto ani o tomto návrhu stěžovatelky.
6. Stěžovatelka se v reakci na faktickou nečinnost obvodního státního zastupitelství obrátila se svým návrhem na Ústavní soud, který vyzval obvodní státní zastupitelství svým přípisem ze dne 10. 4. 2017 k tomu, aby se k ústavní stížnosti stěžovatelky vyjádřilo. Státní zástupkyně činná u obvodního státního zastupitelství dne 28. 4. 2017 usnesením rozhodla o zamítnutí návrhů stěžovatelky ze dne 24. 9. 2013 a ze dne 26. 8. 2015 s odůvodněním, že švýcarská strana nyní žádá o výkon rozhodnutí, tedy konfiskaci předmětných peněžních prostředků na účtech stěžovatelky a jejich následný převod na území Švýcarska. Vyjádření k ústavní stížnosti státní zástupkyně Ústavnímu soudu zaslala dne 29. 5. 2017.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka uvádí, že obvodní státní zastupitelství přistupuje zcela liknavě k vyřizování jejích žádostí o zrušení zajištění peněžních prostředků na účtech u banky a za poslední tři roky tyto v podstatě nevyřizuje vůbec a nedůvodně tak udržuje situaci, kdy je stěžovatelka vyloučena z přístupu ke svým peněžním prostředkům uložených na bankovních účtech. Tímto postupem obvodní státní zastupitelství zasahuje do ústavně zaručených práv stěžovatelky, zejména do práv dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
8. Stěžovatelka zdůrazňuje, že podle § 79a odst. 4 věta druhá trestního řádu v rozhodném znění platilo, že o žádosti majitele účtu, jehož peněžní prostředky byly zajištěny, musí státní zástupce rozhodnout neodkladně. Dosavadní postup obvodního státního zastupitelství je čímkoliv jiným než naplněním citovaného ustanovení zákona. Při vyřizování všech žádostí stěžovatelky podaných podle § 79a odst. 4 trestního řádu docházelo ke značným průtahům a nebylo o nich rozhodováno bezodkladně, ale až s odstupem několika let nebo vůbec (viz návrhy stěžovatelky ze dne 24. 9. 2013 a ze dne 26. 8. 2015).
9. Stěžovatelka má za to, že postup obvodního státního zastupitelství je nesprávný a odporující nejen obecným právním předpisům, ale i základním lidským právům a svobodám. Obvodní státní zastupitelství mělo dle názoru stěžovatelky nejpozději po obdržení informace o zastaveném trestním stíhání vůči stěžovatelce rozhodnout o zrušení zajištění peněžních prostředků. Jelikož švýcarská strana žádající o právní pomoc nevyvíjela dostatečnou aktivitu a nereagovala ani na výzvy českých orgánů a nebyla schopna doložit, proč i po zastavení trestního stíhání stěžovatelky setrvává na tom, že její peněžní prostředky na bankovních účtech mají být zajištěny, pak je na místě uvažovat o tom, že důvod zajištění pominul. Obvodní státní zastupitelství tedy mělo samo o sobě po přiměřené době, která uplynula od vydání rozhodnutí o zajištění věci nebo jiné majetkové hodnoty, ověřit u orgánu cizího státu, zda trvá důvod zajištění. Obvodní státní zastupitelství údajně oslovilo švýcarskou prokuraturu dne 6. 1. 2012. Ve sdělení obvodního státního zastupitelství ze dne 27. 5. 2013 č. j. SPR 374/2013 je uvedeno, že švýcarská strana k osobě stěžovatelky nijak nereagovala. K urgování švýcarské strany došlo podle sdělení obvodního státního zastupitelství až na přelomu května a června 2013. Sdělení švýcarské strany o setrvání důvodnosti zajištění mělo být doručeno až dne 7. 6. 2013. Obvodní státní zastupitelství sděluje, že při vyřizování věci v rámci žádosti o právní pomoc není možné konat jinak než vyčkávat pravomocného rozhodnutí švýcarské strany. Vůči tomuto sdělení, které se promítlo i do rozhodnutí obvodního státního zastupitelství ze dne 18. 6. 2013 stěžovatelka sděluje, že § 441 odst. 4 trestního řádu počítá i s fikcí pominutí důvodů zajištění, pro kterou je možné podle § 79a odst. 3 rozhodnout o zrušení zajištění. Fikce pominutí důvodu zajištění nastane v případě, že orgán cizího státu na opakované dotazy českého státního zástupce v přiměřené době nereaguje. Právní závěry obvodního státního zastupitelství se tedy v tomto bodě nezakládají na pravdě, neboť trestní řád umožňoval vyřešit nastalou situaci ústavně konformním způsobem, který by šetřil základní práva stěžovatelky. Tímto postupem došlo dle náhledu stěžovatelky k zásahu do jejího práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i do jejího práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
10. Stěžovatelka dále namítá, že rozhodnutí švýcarského státního zástupce o zastavení trestního vyšetřování proti stěžovatelce a o konfiskaci peněžních prostředků na účtech stěžovatelky ze dne 5. 9. 2013 sp. zn. SV.10.0018-BUL nemůže být na území svrchovaného státu, kterým je Česká republika, jakkoliv uznáno ani vykonáno, neboť nejde o rozhodnutí soudu, nýbrž rozhodnutí státního zastupitelství. Stěžovatelka na podporu svých právních závěrů odkazuje na čl. 13 odst. 1 Úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu, kde je výslovně uvedeno, že rozhodnutí o konfiskaci lze na území dožádaného státu uznat pouze tehdy, pokud bylo vydáno soudem dožadující strany.
11. Stěžovatelka taktéž věcně brojí proti závěrům švýcarských orgánů, které v žádosti o právní pomoc uvedly, že finanční prostředky na účtech stěžovatelky jsou beze sporu výnosy z trestné činnosti. Stěžovatelka nepopírá, že byla dlouholetou družkou S. L., který se dopustil trestné činnosti v cizině, avšak zdůrazňuje, že S. L. vždy vůči ní vystupoval jako movitý muž a ve značném rozsahu ji finančně podporoval, tudíž stěžovatelka nepovažovala konkrétní částky, které jí dával, za nepřiměřené jeho majetkovým poměrům. Stěžovatelka z tohoto důvodu zcela odmítá, že by si byla vědoma toho, že finanční prostředky, které získala od S. L., pocházely z trestné činnosti. Stěžovatelka dodává, že finanční prostředky zajištěné na jejím běžném účtu pocházejí z její vlastní výdělečné činnosti, a nejsou to tedy ani prostředky, které by získala od S. L.
III.
Vyjádření účastníka řízení, městského státního zastupitelství a replika stěžovatelky
12. Ústavní soud si v posuzované věci vyžádal vyjádření účastníka řízení, jakož i městského státního zastupitelství, které vykonalo opakovaně dohled nad postupem obvodního státního zastupitelství.
13. Obvodní státní zastupitelství ve svém vyjádření nejprve obšírně shrnulo skutkový stav věci, v níž figurovalo několik obviněných (S. L., Wolfgang Umfogl a stěžovatelka). K namítaným průtahům v řízení, kdy nebylo ke dni podání ústavní stížnosti rozhodnuto o návrhu stěžovatelky na zrušení zajištění peněžních prostředků ze dne 24. 9. 2013 a následné urgenci tohoto návrhu ze dne 26. 8. 2015 pak uvedlo, že švýcarská strana se jednoznačně vyjádřila, že zajištěný majetek stěžovatelky bude zkonfiskován, přičemž dne 18. 6. 2013 účastník vydal usnesení, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatelky o zrušení zajištění finančních prostředků na jejích účtech a k její podané stížnosti ze dne 22. 6. 2013 byla věc dne 3. 7. 2013 předložena k rozhodnutí obvodnímu soudu. Dne 20. 6. 2013 bylo doručeno vyrozumění městského státního zastupitelství, že byl vydán rozsudek Městského soudu v Praze, uznávající výkon rozhodnutí zajištěných finančních prostředků na účtech S. L., přičemž rozhodnutím Ministerstva financí byla žádost švýcarské strany o sdílení propadlých prostředků zamítnuta s tím, že hodnota zajištěných prostředků nedosahuje požadované hranice a prostředky zůstanou v České republice. Obvodní soud zamítl stížnost stěžovatelky, jelikož neshledal důvody pro zrušení zajištění. Za této situace nebylo znovu procesně rozhodováno o žádosti stěžovatelky ze dne 24. 9. 2013, neboť stav byl setrvalý a žádné nové skutečnosti zjištěny nebyly. Dne 21. 11. 2014 byl učiněn další písemný dotaz na švýcarskou stranu, zda v případě zbývajících účtů stěžovatelky a Wolfganga Umfogla již bylo pravomocně rozhodnuto. Žádná písemná odpověď Státního zastupitelství Bern však doručena nebyla. Dne 26. 8. 2015 byla doručena zatím poslední žádost stěžovatelky o zrušení zajištění finančních prostředků, o které nebylo procesně rozhodováno pouze proto, že švýcarská strana žádnou další žádost ani vyjádření nezaslala a z obsahu již došlých písemností bylo zjištěno, že i nadále je vedeno řízení na území Švýcarska v rovině občanskoprávní na základě žaloby banky a že zajištěné finanční prostředky mají pocházet z prošetřované trestné činnosti. S ohledem na novelu trestního řádu, účinnou od 18. 3. 2017 a zaslání stanoviska Nejvyššího státního zastupitelství, že ve věcech dříve zajištěných před účinností novely je nutno znovu zkoumat procesní stránku zajištění a případně znovu rozhodnout, byla dne 7. 4. 2017 urgována švýcarská strana o zaslání zprávy, kdy reakcí na tuto výzvu bylo doručení zatím poslední žádosti švýcarské strany o výkon rozhodnutí dvou rozsudků, a to v případě Wolfanga Umfogla o výkon pravomocného rozsudku ze dne 16. 4. 2014 a v případě stěžovatelky o výkon rozhodnutí odvolacího senátu Spolkového trestního soudu ze dne 2. 6. 2014. Státnímu zástupci v dané fázi řízení nepřísluší rozhodovat o výkonu rozhodnutí a toto bude postoupeno příslušnému soudu. Dodatečně dnem 28. 4. 2017 bylo procesně rozhodnuto o zamítnutí žádostí stěžovatelky na zrušení zajištění s tím, že výkon rozhodnutí bude předmětem soudního řízení. Závěrem účastník řízení zdůrazňuje, že k průtahům ve vyřízení žádostí stěžovatelky nepochybně došlo, avšak výhradně z toho důvodu, že ve věci bylo rozhodováno pouze na základě jednotlivých žádostí švýcarské strany a ta doručila požadované písemnosti až dnem 26. 4. 2017, přičemž od konce roku 2010 jednotlivé skutečnosti svědčily pro závěr, že zajištěné peníze pocházejí z trestné činnosti na území Švýcarska a požadavek žadatelky na jejich vrácení se nejevil oprávněný.
14. Městské státní zastupitelství ve svém vyjádření uvedlo, že z podnětu právního zástupce stěžovatelky Mgr. Adama Bezděka vykonalo dvakrát dohled nad činností obvodního státního zastupitelství ve věci vedené pod sp. zn. I ZN 1659/2010. K prvnímu výkonu dohledu ve věci došlo na základě podnětu ze dne 15. 4. 2013, ve kterém je tvrzena nečinnost obvodního státního zastupitelství ohledně návrhu stěžovatelky ze dne 5. 10. 2012 na zrušení zajištění peněžních prostředků na účtech u banky. Trestní stíhání stěžovatelky ve Švýcarsku bylo dle podatele zastaveno, a není tedy důvod k dalšímu zajištění peněz, přičemž v souladu s § 79a odst. 4 věta druhá trestního řádu je státní zástupce povinen neodkladně rozhodnout, avšak ve věci nedošlo k žádnému rozhodnutí. Městské státní zastupitelství v rámci dohledové činnosti v postupu státního zástupce obvodního státního zastupitelství neshledalo pochybení a podnět k výkonu dohledu byl jako nedůvodný založen. V rámci dohledu bylo konstatováno, že obvodní státní zastupitelství si v reakci na žádost stěžovatelky o zrušení zajištění peněžních prostředků na účtech banky vyžádalo od příslušných švýcarských orgánů zaslání veškerých procesních rozhodnutí ve věci trestního stíhání stěžovatelky a vyjádření k aktuálnímu stavu řízení. Švýcarská strana reagovala sdělením, které bylo obvodnímu státnímu zastupitelství doručeno dne 7. 6. 2013, ze kterého vyplývá, že trvá na zajištění finančních prostředků na účtech stěžovatelky a že trestní řízení proti stěžovatelce ve Švýcarsku nebylo dosud pravomocně skončeno. Městské státní zastupitelství proto uzavřelo, že postup obvodního státního zastupitelství, které nerozhodlo o návrhu na zrušení zajištění, byl správný, neboť dosud nemělo od švýcarských úřadů pro své rozhodnutí potřebné podklady a informace, bez nichž nelze v tomto případě žádost posoudit. Ke druhému výkonu dohledu ve věci došlo na základě podnětu právního zástupce stěžovatelky ze dne 3. 3. 2014, ve kterém uvedl, že trestní stíhání stěžovatelky ve Švýcarsku bylo rozhodnutím Federálního státního zastupitelství Švýcarska ze dne 5. 9. 2013 zastaveno, což znamená, že pominul důvod k zajištění peněžních prostředků a je namístě rozhodnout o zrušení zajištění, o což stěžovatelka dne 24. 9. 2013 požádala, avšak o žádosti nebylo rozhodnuto. Městské státní zastupitelství v rámci dohledové činnosti zjistilo, že obvodnímu státnímu zastupitelství bylo dne 9. 9. 2013 švýcarskými úřady sděleno, že trestní stíhání stěžovatelky sice bylo ve Švýcarsku zastaveno, avšak bylo rovněž nepravomocně rozhodnuto o konfiskaci všech zabavených majetkových hodnot, neboť jde o výnosy z trestné činnosti. Obvodnímu státnímu zastupitelství pak bylo až dne 20. 2. 2014 doručeno usnesení obvodního soudu ze dne 26. 9. 2013 o zamítnutí stížnosti stěžovatelky proti usnesení obvodního státního zastupitelství, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatelky ze dne 14. 8. 2012 o zrušení zajištění. Vzhledem k postoji švýcarské strany je zřejmé, že důvod zajištění peněz tak dosud nepominul a postup obvodního státního zastupitelství nebyl a není nezákonný, a proto bylo podání bez dalšího opatření odloženo. V části týkající se případných průtahů při plnění úkolů státního zástupce v předmětné věci bylo podání s ohledem na § 16b odst. 2 zákona o státním zastupitelství postoupeno k projednání a k vyřízení obvodní státní zástupkyni pro Prahu 4. Jelikož další výkon dohledové činnosti v předmětné věci již neproběhl, nemá městské státní zastupitelství informace o následném vývoji a současném stavu věci. K podané ústavní stížnosti se tedy nemůže podrobněji vyjádřit.
15. Stěžovatelce byla obě vyjádření zaslána k replice, v níž stěžovatelka uvedla, že vyjádření městského státního zastupitelství je po obsahové stránce zcela popisné a neobsahuje žádná nová tvrzení, a tudíž stěžovatelka neshledává důvodným na toto vyjádření soustředit svou repliku.
16. Stěžovatelka tedy svou replikou zareagovala toliko na vyjádření obvodního státního zastupitelství. Stěžovatelka uvádí, že je pravdou, že se po více než třech letech dočkala rozhodnutí o svých návrzích ze dne 24. 9. 2013 a ze dne 26. 8. 2015, které byly zamítnuty, pročež stěžovatelka napadla toto rozhodnutí stížností podanou k obvodnímu soudu. Stěžovatelka považuje za nutné uvést, že i přesto, že konečně došlo k vyřízení jejích žádostí ze strany obvodního státního zastupitelství, podaná ústavní stížnost v žádném případě tímto neztratila smysl, neboť pořád platí to, že nelze tolerovat, jakým způsobem po celou dobu bylo obvodním státním zastupitelstvím přistupováno k vyřizování všech žádostí stěžovatelky o zrušení zajištění peněžních prostředků na účtech u banky, kdy nebylo ani o jedné rozhodováno bezodkladně a kdy navíc stále platí, že obvodní státní zastupitelství zcela nedůvodně nepřihlédlo k tomu, že důvod pro zajištění peněžních prostředků na bankovních účtech stěžovatelky již dávno jednoznačně pominul, a to nejpozději poté, co došlo k zastavení jejího trestního stíhání. I přes rozhodnutí ohledně předmětných žádostí stěžovatelky stále trvá stav spočívající v nedůvodném odepírání přístupu stěžovatelky k jejím finančním prostředkům, které si sama vydělala nebo je v dobré víře nabyla a neúčastnila se přitom žádné trestné činnosti a ani o ní neměla žádnou vědomost. V rámci svého vyjádření obvodní státní zastupitelství mimo jiné podává vysvětlení toho, z jakého důvodu nebylo o posledních dvou žádostech stěžovatelky o zrušení zajištěních peněžních prostředků na účtech u banky bezodkladně rozhodnuto. Konkrétně skutečnost, že nebylo rozhodnuto o žádosti stěžovatelky ze dne 24. 9. 2013, vysvětluje obvodní státní zastupitelství tak, že za nastalé situace (existence usnesení obvodního soudu ze dne 26. 9. 2013 č. j. 0 Nt 9517/2013 o zamítnutí stížnosti stěžovatelky se zdůvodněním, že nejsou shledány důvody pro zrušení zajištění finančních prostředků) nebylo znovu procesně rozhodováno, neboť stav byl setrvalý a žádné nové skutečnosti zjištěny nebyly. Stěžovatelka má za to, že takovéto vysvětlení je zcela nedostačující, neboť nemůže obstát zejména v situaci, kdy žádost ze dne 24. 9. 2013 podala s ohledem na novou skutečnost, kterou bylo doručení rozhodnutí o zastavení trestního stíhání vůči ní (rozhodnutí švýcarského Federálního státního zastupitelství Bern ze dne 5. 9. 2013), kdy v odůvodnění této žádosti se stěžovatelka odvolávala právě na doručené usnesení o zastavení trestního stíhání proti její osobě. Nová skutečnost zde tedy bezesporu existovala. Odkazuje-li přitom obvodní státní zastupitelství na rozhodnutí obvodního soudu ze dne 26. 9. 2013, nutno poznamenat, že obvodní soud při tomto svém rozhodování nebral v potaz (z důvodu, že o tom nevěděl) oficiální zastavení trestního stíhání vůči stěžovatelce ze dne 5. 9. 2013. Na základě výše uvedeného tak lze konstatovat, že k odůvodnění poskytnutému obvodním státním zastupitelstvím nelze přihlížet, ba naopak lze nabýt přesvědčení o zřejmé liknavosti obvodního státního zastupitelství při vyřizování žádosti stěžovatelky ze dne 24. 9. 2013. Ke stejnému závěru lze dojít i co do vysvětlení obvodního státního zastupitelství ohledně včasného nerozhodnutí o žádosti stěžovatelky ze dne 26. 8. 2015. Svůj postup obvodní státní zastupitelství vysvětluje tak, že švýcarská strana žádnou další žádost ani vyjádření nezaslala a z obsahu již došlých písemností bylo zjištěno, že i nadále je vedeno řízení na území Švýcarska v rovině občanskoprávní na základě žaloby banky a že zajištěné finanční prostředky mají pocházet z prošetřované trestné činnosti. Švýcarská strana údajně nekomunikovala s českými orgány, a naposledy se k výzvě českých orgánů vyjádřila svou odpovědí ze dne 10. 6. 2013. Při absenci jakéhokoliv dalšího vysvětlení ze švýcarské strany tak nebylo obvodní státní zastupitelství seznámeno s tím, proč i po zastavení trestního stíhání stěžovatelky švýcarská strana setrvává na tom, že její peněžní prostředky na jejích bankovních účtech mají být zajištěny. Právě v této situaci bylo však dle názoru stěžovatelky zcela na místě, aby bylo chování švýcarské strany vyhodnoceno v souladu s § 441 odst. 4 trestního řádu jako její nezájem na dalším zajištění peněžních prostředků na účtech stěžovatelky a mělo být rozhodnuto o jeho zrušení. Místo toho však byla nečinnost švýcarské strany bagatelizována a byl preferován jakýsi domněle existující zájem švýcarských orgánů na dalším trvání zajištění, a zároveň bylo přihlíženo dokonce k soukromoprávnímu zájmu banky uplatňující svůj nárok v občanskoprávním řízení, a to vše přednostně před ochranou občana České republiky - stěžovatelky. V závěru vyjádření obvodního státního zastupitelství je vysvětleno, že k zamítnutí posledních dvou žádostí stěžovatelky došlo proto, že na základě žádosti švýcarské strany o výkon rozhodnutí (v případě stěžovatelky jde o výkon rozhodnutí odvolacího senátu Spolkového trestního soudu ze dne 2. 6. 2014) bude státním zástupcem věc postoupena příslušnému soudu k rozhodnutí ohledně výkonu tohoto rozhodnutí. Stěžovatelka je nucena poukázat na to, že toto vysvětlení naprosto nedává smysl. Je totiž zřejmé, že poukazované rozhodnutí odvolacího senátu Spolkového trestního soudu ze dne 2. 6. 2014 neobsahuje jakýkoliv výrok, který by se týkal zajištěných finančních prostředků stěžovatelky. Toto rozhodnutí pouze obsahuje výrok ohledně zamítnutí stížnosti stěžovatelky jako nedůvodné a výrok týkající se uložení povinnosti stěžovatelce k zaplacení soudního poplatku. Ze znění výroku předmětného rozhodnutí je tak zřejmé, že ho nelze vztahovat k výkonu zajištění finančních prostředků. Stěžovatelka má pochybnost o tom, zda by předmětné rozhodnutí vůbec bylo schopno výkonu. Nedává tedy smysl, proč obvodní státní zastupitelství zamítlo poslední dvě žádosti stěžovatelky o zrušení zajištění peněžních prostředků na účtech u banky s ohledem na rozhodování o výkonu předmětného rozhodnutí odvolacího senátu Spolkového trestního soudu, když rozhodování o výkonu takového rozhodnutí či přímo jeho výkon se zajištěných finančních prostředků žádným způsobem netýká. Jediným rozhodnutím, které se týkalo zajištěných finančních prostředků stěžovatelky, je rozhodnutí Federálního státního zastupitelství Švýcarska, Bern, o zastavení trestního vyšetřování proti stěžovatelce ze dne 5. 9. 2013 sp. zn. SV.10.0018-BUL, kterým bylo rozhodnuto také o tom, že veškeré zabavené majetkové hodnoty na předmětných účtech stěžovatelky u banky se konfiskují. Jak ale stěžovatelka již uváděla v rámci své ústavní stížnosti, toto rozhodnutí švýcarského státního zástupce nemůže nalézt ochrany a jakéhokoliv vynucení na území svrchovaného českého státu. Předmětné rozhodnutí totiž nelze ve výroku týkajícího se konfiskace v podmínkách České republiky uznat a vykonávat jako rozhodnutí státního zastupitelství, neboť není rozhodnutím soudu o uložení trestu, který by měl být uznán a vykonán dle příslušných mezinárodních dohod (například trest propadnutí majetku či majetkových hodnot na bankovních účtech). Závěrem stěžovatelka poukazuje na to, že samotné obvodní státní zastupitelství potvrzuje, že k průtahům ve vyřízení žádostí stěžovatelky nepochybně došlo. Stěžovatelka tedy trvá na tom, že byla porušena její práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i právo na spravedlivé projednání věci před soudem dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž dle jejího názoru došlo k namítaným pochybením a v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je v části směřující proti postupu obvodního státního zastupitelství přípustná.
18. Ústavní stížnost je opožděná v části směřující proti usnesení obvodního státního zastupitelství ze dne 16. 2. 2011 č. j. 1 ZN 1659/2010-25, neboť návrh je podán po lhůtě stanovené pro jeho podání.
19. Ústavní stížnost je dále nepřípustná v části uplatňující námitky k důvodům zajištění peněžních prostředků na účtech v bance (viz argumentaci v bodě 9), k uznání výkonu rozhodnutí na území České republiky (viz argumentace pod bodem 10), jakož i k závěrům švýcarských orgánů ohledně důvodnosti zajištění (viz bod 11). K těmto námitkám není Ústavní soud s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti oprávněn se nyní vyjádřit, neboť jde o námitky, jimiž se budou ve stále probíhajícím řízení ve věci stěžovatelky zabývat nejprve obecné soudy. V této části je tedy třeba návrh odmítnout jako nepřípustný podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
20. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění majetku je institutem, který napomáhá při stíhání závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 941/14 a ze dne 22. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 1478/15). Ústavní soud tedy konstatuje, že vzhledem ke smyslu a účelu institutu zajištění majetkových hodnot (v posuzované věci peněžních prostředků na účtech stěžovatelky v bance) jde o výluku z ochrany vlastnictví, která je legitimní. Z povahy institutu zajištění náhradní hodnoty vyplývá, že jde o institut dočasný a nejde tak bez naplnění dalších podmínek o nevratný zásah do vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Podstatné také je, že orgány činné v trestním řízení zkoumají, zda důvody k uplatnění institutu zajištění majetkových hodnot pominuly, a majitelům zajištěných hodnot je přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění. Legitimita omezení vlastnického práva je tak přezkoumávána a stěžovatelům jsou dány dostatečné procesní prostředky k ochraně jejich práv (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2009 sp. zn. I. ÚS 3074/08 nebo ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3779/12). Tato základní premisa možnosti pravidelného přezkumu omezení vlastnického práva však byla ve věci stěžovatelky s ohledem na faktickou délku trvání řízení o přezkumu legitimity omezení zmiňovaného práva de facto negována.
21. Na rozhodnutí o zajištění majetku jsou kladeny určité požadavky (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003 sp. zn. IV. ÚS 379/03), tj. rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nesmí být projevem libovůle (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Přiměřenost zásahu do základních práv v podobě zajištění majetku má i jisté časové limity. Při hodnocení proporcionality použití majetkových zajišťovacích institutů je totiž třeba vzít do úvahy i časový aspekt, neboť zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho. Jestliže by k omezení vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásah do vlastnického práva jednotlivce, zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny. Plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba chránit základní práva jednotlivce [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291) a ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07 (N 62/52 SbNU 609)]. Stěžovatelka se ve svých námitkách domnívá, že mimo jiné tento aspekt by mohl být v jejím případě dán, čemuž lze přisvědčit, neboť obvodní státní zastupitelství postupovalo v rozporu se zněním zákonné normy, obsažené v trestním řádu, který v § 79a odst. 4 ve znění účinném do 17. 3. 2017 stanovil povinnost státního zástupce rozhodnout o návrhu na zrušení zajištění neodkladně. Svou nečinností, která trvala v případě stěžovatelky déle než tři roky, obvodní státní zastupitelství neproporcionálně zasáhlo, v souladu s výše stanovenými východisky, do práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť u mnohaletého zajištění je zejména nutno posoudit přiměřenost zajištění z pohledu délky jeho trvání. V tomto směru je třeba uvážit především dva okruhy otázek. Za prvé, samotnou délku trvání zajištění a její příčiny, totiž zda je dána objektivní složitostí věci či uplatňováním procesních práv (či snad dokonce obstrukcemi) ze strany obhajoby, anebo naopak neodůvodněnými průtahy a pochybeními ze strany orgánů činných v trestním řízení. Za druhé, jaký vliv má průběh procesu na sílu argumentů, kterými je potřeba zajištění podepírána, totiž zda se jeho důvodnost jeví být potvrzována dosavadním vývojem v trestním řízení či naopak. Přihlédnout je nutno i k tomu, jak intenzivní zásah dané zajištění pro dotčeného individuálně představuje (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 3662/14). V případě stěžovatelky jsou objektivně dány neodůvodněné průtahy při rozhodování o jejím návrhu na zrušení zajištění jejích majetkových hodnot, k čemuž lze zejména poukázat na zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 642/07 (a podobný nález sp. zn. III. ÚS 1396/07), ve kterém Ústavní soud vyslovil, že musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli, kdy tento vztah má nepochybně i svou časovou dimenzi - zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho, přičemž k tíži obviněných, a tím spíše k tíži subjektů dotčených trestním řízením nemohou jít neodůvodněné průtahy při prokazování trestné činnosti. Ústavní soud v tomto nálezu konstatoval, že nelze zohledňovat tvrzení orgánů činných v trestním řízení o tom, že k průtahům došlo např. v důsledku organizačních těžkostí při vytváření podmínek pro vyšetřování, nedostatečným kapacitním zabezpečením apod. Neúměrné prodlužování vyšetřování totiž takto dotčenou osobu postihuje nad rámec oprávnění daných ústavním pořádkem a zakládá neproporcionalitu předmětného zásahu. V případě stěžovatelky jde o tzv. zúčastněnou osobu v rámci trestního řízení, tudíž v souladu se závěry tohoto nálezu nemohou jít stěžovatelkou zcela zřejmě nezaviněné průtahy v řízení, odůvodňované zejména nedostatečnou komunikací ze švýcarské strany, stěžovatelce k tíži. V souladu s výše uvedenými východisky je nutno uzavřít, že liknavým postupem obvodního státního zastupitelství došlo k porušení práva stěžovatelky na projednání její věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny a v jeho důsledku i k zásahu do jejího práva na ochranu vlastnictví zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny.
22. Svou nečinností obvodní státní zastupitelství zasáhlo i do práva stěžovatelky na přístup k soudu, které je součástí práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Státní zastupitelství je orgánem moci výkonné, jehož úkony směřující k omezení základních práv účastníků trestního řízení podléhají přezkumu ze strany nezávislých a nestranných soudů. V případě zásahu do práva na ochranu majetku (který však může být opodstatněný a proporcionální dle kritérií uvedených v bodech 21 a 22) trestní řád dává osobě, jejíž majetek je orgánem moci výkonné zajištěn, možnost brojit proti důvodům zajištění pomocí řádného opravného prostředku - stížnosti u příslušného soudu. Postupem, který obvodní státní zastupitelství v projednávané věci zvolilo, tj. svou nečinností, odepřelo stěžovatelce možnost využít procesních prostředků k ochraně jejích práv, tedy domáhat se stanoveným postupem přezkumu zajištění u nezávislého a nestranného soudu. Takový postup obvodního státního zastupitelství zkrátil stěžovatelku na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit jí příznivější rozhodnutí v její věci, tedy zejména se stěžovatelka mohla domoci zrušení zajištění za situace, kdy objektivně disponovala novými skutečnostmi ve své věci (zastavení trestního stíhání vůči její osobě ve Švýcarsku).
23. Ústavní soud nemohl přehlédnout, že v průběhu řízení o ústavní stížnosti obvodní státní zastupitelství ve věci rozhodlo zamítavým usnesením, které stěžovatelka napadla stížností u obvodního soudu. Deklarovaný zásah do základních práv stěžovatelky tedy již odezněl, nicméně v okamžiku podání ústavní stížnosti tento zásah ještě trval, a proto nic nebrání tomu, aby bylo návrhu stěžovatelky co do části, která nebyla odmítnuta, vyhověno a bylo vysloveno porušení základních práv stěžovatelky.
24. Na základě všech výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal ústavní stížnost důvodnou pro porušení základních práv stěžovatelky zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, pročež jí podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu částečně vyhověl.
25. Ve zbývající části Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, a to zčásti podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděný, zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Autor: US