// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 15.09.2017
ÚS: Interpretace § 57 trestního zákoníku
I. Pokud doba od propuštění stěžovatele z vazby do započetí výkonu jeho trestu byla z převážné části dána délkou trvání soudního řízení v trestní věci stěžovatele, nelze automaticky tuto skutečnost přikládat stěžovateli při posuzování možnosti jejího započtení pro účely podmíněného propuštění k tíži, když jsou to právě soudy, které mají povinnost dbát na to, aby byl trest uložen co nejdříve po spáchání trestného činu tak, aby mohlo být plně dosaženo jeho účelu.
II. Skutečnost, že stěžovatel do výkonu trestu odnětí svobody nenastoupil dobrovolně, ale musel do něj být dodán na příkaz soudu orgány policie, není relevantní pro posouzení splnění předpokladů pro přeřazení do věznice s mírnějším režimem podle § 57 odst. 2 trestního zákoníku, neboť na základě uvedeného ustanovení má být chování odsouzeného a způsob, jakým plní své povinnosti, posuzováno za období, kdy se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, popř. ve vazbě.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3068/16, ze dne 15. 8. 2017
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Rekapitulace dosavadního průběhu řízení a argumentace stěžovatele
Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti ze dne 13. 9. 2016, k výzvě doplněné dne 20. 10. 2016 řádnou plnou mocí pro advokáta k zastupování v řízení před Ústavním soudem, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručeného základního práva podle čl. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 byla zamítnuta žádost stěžovatele o přeřazení z věznice s dozorem do věznice s dohledem v rámci výkonu trestu odnětí svobody v trvání 6 let, uloženého mu rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2014, sp. zn. 3 T 11/2012, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2015, sp. zn. 6 To 2/2015. Obvodní soud pro Prahu 4 v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že aby mohl rozhodnout o přeřazení odsouzeného (stěžovatele), je nutné, aby odsouzený splnil podmínku stanovenou v § 57 odst. 6 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), podle které o přeřazení do věznice s mírnějším režimem může soud na návrh odsouzeného rozhodnout, pokud odsouzený "ve věznici určitého typu vykonal nepřetržitě alespoň jednu čtvrtinu uloženého trestu, nejméně však šest měsíců". Obvodní soud pro Prahu 4 v posuzovaném případě dospěl k závěru, že uvedenou podmínku odsouzený nesplnil, neboť ve věznici s dozorem nevykonal nepřetržitě jednu čtvrtinu uloženého trestu. Odsouzený sice čtvrtinu uloženého trestu již vykonal, nicméně celá tato čtvrtina nebyla vykonána ve věznici s dozorem, neboť byl při výpočtu čtvrtiny vykonaného trestu započten výkon vazby, kdy ve vazbě se nacházel v době od 8. 12. 2011 do 30. 11. 2012, přičemž odsouzený se prakticky v typu věznice s dozorem nachází teprve od 17. 8. 2015, tedy v době rozhodování Obvodního soudu pro Prahu 4 po dobu 9 měsíců, přičemž do konce celého trestu zbývala doba delší než 4 roky.
Stížnost stěžovatele Městský soud v Praze napadeným usnesením zamítl. V odůvodnění napadeného usnesení městský soud uvedl, že je mu znám nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 1710/07, jehož závěrů se stěžovatel ve své stížnosti dovolával, nicméně v posuzovaném případě podle městského soudu nástup výkonu trestu nenavazoval bezprostředně na výkon vazby, nýbrž z vazby byl odsouzený propuštěn dne 30. 11. 2012 a trest poté započal vykonávat až 17. 8. 2015, kdy do výkonu trestu ani nenastoupil dobrovolně z vlastní vůle, ale musel do něj být dodán na příkaz soudu orgány policie. Za této situace, která je podle městského soudu naprosto odlišná od situace, kterou řeší citovaný nález Ústavního soudu, obvodní soud nepochybil, pokud žádost odsouzeného zamítl jako prozatím nedůvodnou, neboť v daném případě nebyla splněna podmínka § 57 odst. 6 trestního zákoníku, kdy obžalovaný nepřetržitě čtvrtinu uloženého trestu dosud nevykonal, resp. v tomto případě nebyla splněna podmínka nepřetržitosti.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že Obvodní soud pro Prahu 4 i Městský soud v Praze závěrem - podle kterého podmínka obsažená v § 57 odst. 6 trestního zákoníku pro přeřazení do věznice s mírnějším režimem nebyla splněna z důvodu, že výkon trestu nenavazoval přímo na vazební stíhání - nerespektovaly nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 1710/07. V této souvislosti poukazuje stěžovatel rovněž na právní názor obsažený v komentářové literatuře. Ve zbytku své ústavní stížnosti poukazuje stěžovatel na rasový podtext celého případu.
II.
Vyjádření účastníků řízení
Ústavní soud vyzval Obvodní soud pro Prahu 4 a Městský soud v Praze jako účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. Oba soudy ve svých vyjádřeních pouze stručně odkázaly na napadená usnesení.
S ohledem na obsah Ústavnímu soudu zaslaných vyjádření nebylo třeba je rozesílat k replice stěžovateli, neboť v nich nebyly ve vztahu k nyní posuzované věci uvedeny žádné nové skutečnosti, na které by bylo nutné reagovat.
III.
Posouzení ústavní stížnosti
Ústavní soud se seznámil s argumentací účastníků řízení, s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 0 Nt 7151/2016 a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 3 T 11/2012. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Podstatou sporu je výklad § 57 odst. 6 věta první trestního zákoníku, podle které "[n]a návrh odsouzeného, který ve věznici určitého typu vykonal nepřetržitě alespoň jednu čtvrtinu uloženého trestu, nejméně však šest měsíců, může soud rozhodnout o jeho přeřazení do věznice s mírnějším režimem". Stěžovatel namítá, že výklad provedený obvodním a městským soudem nerespektuje nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 1710/07. V citovaném nálezu posuzoval Ústavní soud výklad § 39b odst. 6 větu první zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění do 31. 3. 2009 (dále jen "trestní zákon"), podle které "[n]a návrh odsouzeného, který ve věznici určitého typu vykonal nepřetržitě alespoň jednu třetinu uloženého trestu, nejméně však šest měsíců, může soud rozhodnout o jeho přeřazení do věznice s mírnějším režimem". Znění zákonné právní úpravy, jejíž ústavněkonformní interpretaci se Ústavní soud v předmětném nálezu věnoval, se tedy liší toliko v délce potřebného dosavadního výkonu uloženého trestu, kdy předchozí právní úprava vyžadovala výkon alespoň jedné třetiny uloženého trestu, zatímco stávající právní úprava vyžaduje výkon alespoň jedné čtvrtiny uloženého trestu.
Ústavní soud v předmětném nálezu sp. zn. II. ÚS 1710/07 připomněl, že přeřazování odsouzených v době výkonu trestu odnětí svobody je rozhodováním o trestu a s poukazem na zásadu, že nikdo nemá být potrestán dvakrát pro totéž jednání (čl. 40 odst. 5 Listiny), ze které vyplývá započítávání vazby a trestu uloženého pro týž skutek, Ústavní soud ve vztahu k § 39b odst. 6 trestního zákona konstatoval, že "[při] systematickém výkladu citovaného ustanovení lze dospět k závěru, že faktické omezení osobní svobody vykonanou vazbou by se mělo promítnout i při následném rozhodování o splnění podmínek pro případné přeřazení do věznice jiného typu (...) Stěžovateli je namístě přisvědčit, že interpretaci daného ustanovení, jak ji provedly obecné soudy, je nutno odmítnout jako protiústavní i s použitím argumentu reductione ad absurdum. V případě, že by značná část výměry uloženého trestu odnětí svobody byla vykonána vazbou a zbývající dosud nevykonaná doba výkonu trestu by již nedosahovala doby 6 měsíců, nezapočtení vazby by aplikaci citovaného ustanovení zcela vylučovalo. Takový výklad je zjevně nerozumný a vymyká se zcela smyslu, pro nějž byla možnost rozhodnout o přeřazení odsouzeného do věznice s mírnějším režimem, předně s ohledem na dosažení účelu výkonu trestu odnětí svobody, do zákona zařazena (§ 39b odst. 2 trestního zákona)" (nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 1710/07). Ústavní soud proto v nálezu sp. zn. II. ÚS 1710/07 dospěl k závěru, že soudy provedený výklad § 39b odst. 6 trestního zákona - podle kterého do doby jedné třetiny uloženého trestu odnětí svobody podle § 39b odst. 6 trestního zákona neměla být započítána doba, kterou odsouzený strávil ve vazbě - vybočuje z ústavních mezí a zasahuje do práva odsouzeného na spravedlivý proces chráněného čl. 36 Listiny.
Vzhledem k tomu, že podstata shora uvedených právních úprav rozhodování o přeřazení odsouzených do věznice s mírnějším režimem je v trestním zákoně a trestním zákoníku zásadně shodná, lze proto i na stávající právní úpravu v trestním zákoníku aplikovat dřívější závěr Ústavního soudu, obsažený v nálezu sp. zn. II. ÚS 1710/07.
Ústavní soud se ve své předchozí judikatuře několikrát vyjádřil k závaznosti svých nálezů, která vyplývá z čl. 89 odst. 2 Ústavy, v němž se stanoví závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány a osoby. Podle převažující judikatury se závaznost netýká jen výroku rozhodnutí, ale též jeho odůvodnění v části obsahující tzv. nosné důvody rozhodnutí, tj. ratio decidendi (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 2/03, sp. zn. III. ÚS 252/04, sp. zn. IV. ÚS 301/05 a sp. zn. Pl. ÚS 4/06).
Podrobný rozbor k "precedenční" závaznosti nálezů Ústavního soudu pak Ústavní soud provedl především v nálezu sp. zn. IV. ÚS 301/05, ve kterém navázal na závěry formulované ve svém předchozím nálezu sp. zn. III. ÚS 252/04.
Ústavní soud v těchto rozhodnutích zejména konstatoval, že z čl. 89 odst. 2 Ústavy vyplývá pro obecné soudy povinnost rozhodovat v souladu s právním názorem vysloveným Ústavním soudem v jeho nálezech, tedy povinnost sledovat ratio decidendi, tj. vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se výrok předmětného nálezu opíral. "Nesplnění těchto požadavků představuje porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a představuje též porušení subjektivního základního práva dotyčné osoby dle čl. 36 odst. 1 Listiny" (nález sp. zn. IV. ÚS 301/05, obdobně nález sp. zn. II. ÚS 2127/14).
Obvodní soud v napadeném rozhodnutí předmětný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1710/07 nijak nereflektoval, když v jeho odůvodnění konstatoval, že "odsouzený sice čtvrtinu uloženého trestu již vykonal, nicméně celá tato čtvrtina nebyla vykonána ve věznici s dozorem, neboť byl při výpočtu čtvrtiny vykonaného trestu započten výkon vazby" (strana 2 odůvodnění napadeného rozhodnutí obvodního soudu). Městský soud v napadeném usnesení předmětný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1710/07 již nepřehlédl, nicméně konstatoval, že okolnosti nyní posuzovaného případu jsou naprosto odlišné od situace, kterou předmětný nález řeší. Tento závěr odůvodnil městský soud tím, že v posuzovaném případě "nástup výkonu trestu nenavazoval bezprostředně na výkon vazby, ale(...) z vazby byl odsouzený propuštěn dne 30. 11. 2012 a trest pak započal vykonávat až 17. 8. 2015, kdy do výkonu trestu ani nenastoupil dobrovolně z vlastní vůle, ale musel do něho být dodán na příkaz soudu orgány policie" (strana 2 odůvodnění napadeného rozhodnutí městského soudu).
Pokud jde o prvně uvedený argument městského soudu, spočívající v tom, že nástup výkonu trestu nenavazoval bezprostředně na výkon vazby, ale započal až necelých 33 měsíců poté, poukazuje Ústavní soud na nález sp. zn. II. ÚS 1710/07, v jehož odůvodnění je uvedeno, že "stěžovatel nastoupil výkon uloženého trestu odnětí svobody v trvání osmi let dne 20. 11. 2006" a "do výkonu trestu odnětí svobody mu byla započtena vykonaná vazba za období od 8. 4. 1998 do 8. 7. 1999 a od 5. 7. 2002 do 1. 10. 2003". Z uvedeného vyplývá, že ve věci rozhodnuté nálezem sp. zn. II. ÚS 1710/07 stěžovatel nastoupil výkon uloženého trestu odnětí svobody dokonce až necelých 38 měsíců po propuštění z vazby. K tomu Ústavní soud dodává, že doba od propuštění stěžovatele z vazby do započetí výkonu jeho trestu byla v nyní posuzované věci, jak je uvedeno dále, z převážné části dána délkou trvání soudního řízení v trestní věci stěžovatele, což bez dalšího nelze přikládat stěžovateli v daném směru k tíži, když jsou to právě soudy, které mají povinnost dbát na to, aby byl trest uložen co nejdříve po spáchání trestného činu tak, aby mohlo být plně dosaženo jeho účelu.
Ani druhá část argumentace městského soudu, podle které stěžovatel do výkonu trestu nenastoupil dobrovolně, není důvodem, pro který by nebylo možné na posuzovaný případ závěry obsažené v nálezu sp. zn. II. ÚS 1710/07 aplikovat, neboť pro splnění předmětné podmínky obsažené v § 57 odst. 6 trestního zákoníku není způsob nastoupení výkonu trestu relevantní za situace, kdy stěžovatel, který měl výkon trestu odnětí svobody nastoupit nejpozději dne 22. 6. 2015, byl do výkonu trestu odnětí svobody dodán dne 17. 8. 2015 a svým jednáním tak prodloužil dobu od propuštění z vazby do započetí výkonu trestu odnětí svobody - která by jinak trvala více něž 30 měsíců - o necelé 2 měsíce (listy č. 1393 a č. 1436 spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 3 T 11/2012). Navíc skutečnost, že stěžovatel do výkonu trestu nenastoupil dobrovolně z vlastní vůle, ale musel do něj být dodán na příkaz soudu orgány policie, není v projednávané věci relevantní ani pro posouzení splnění předpokladů pro přeřazení do věznice s mírnějším režimem podle § 57 odst. 2 trestního zákoníku, neboť na základě uvedeného ustanovení má být chování odsouzeného a způsob, jakým plní své povinnosti posuzováno za období, kdy se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, popř. ve vazbě.
IV.
Závěr
Souhrnně lze uzavřít, že Obvodní soud pro Prahu 4 a Městský soud v Praze porušily napadenými rozhodnutími čl. 89 odst. 2 Ústavy, stanovící závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány a osoby, neboť v předmětné věci nerespektovaly závazný právní názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 1710/07, a to aniž by přednesly argumentaci, která by mohla vést k závěru, že vzhledem k relevantním skutkovým rozdílům není vhodné závěry obsažené v citovaném nálezu aplikovat na projednávaný případ, anebo aniž by předložily dostatečně odůvodněnou (konkurující) argumentaci způsobilou vyložit, proč se od tohoto právního názoru odchylují, což ve svém důsledku vedlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud tedy bez nařízení ústního jednání ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí městského soudu a obvodního soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
Ústavní soud si je vědom toho, že podle soudy provedeného výkladu § 57 odst. 6 trestního zákoníku - který byl, jak je shora uvedeno, učiněn v rozporu s ústavním pořádkem - splnil stěžovatel předmětnou podmínku výkonu části uloženého trestu již ke dni 18. 2. 2017, kdy uplynula jedna čtvrtina uloženého šestiletého trestu ode dne 17. 8. 2015, kdy stěžovatel nastoupil výkon trestu odnětí svobody ve věznici s dozorem. Ústavní soud tedy rozhoduje v době, kdy stěžovatel může podat nový návrh na přeřazení do věznice mírnějšího typu, aniž by předmětný ústavně nekonformní výklad § 57 odst. 6 trestního zákoníku byl překážkou tomu, aby mu bylo vyhověno. I přes to však Ústavní soud přikročil v souladu se svou judikaturou ke zrušení napadených rozhodnutí. Nelze totiž připustit, aby ústavní stížnost ztratila opodstatněnost pouhým uplynutím času, aniž by na ústavně vadném rozhodnutí bylo cokoliv změněno. Vyhovující rozhodnutí Ústavního soudu se může projevovat v právní sféře stěžovatele, např. při eventuální žádosti o odškodnění za nezákonné rozhodnutí.
Pokud by se v době po vydání tohoto nálezu stěžovatel již nenacházel ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici s dozorem anebo by pro jinou okolnost fakticky odpadl důvod, aby soudy, jejichž rozhodnutí bylo zrušeno, pokračovaly v řízení o návrhu stěžovatele na jeho přeřazení z věznice s dozorem do věznice s dohledem, vezmou v takovém případě Obvodní soud pro Prahu 4 a Městský soud v Praze tento nález Ústavního soudu "pouze" na vědomí [srov. blíže zejména stanovisko pléna ze dne 6. 5. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 25/08 (ST 25/49 SbNU 673)].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US