// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 11.08.2017
ÚS: Vymezení přípustnosti dovolání s poukazem na judikaturu ÚS
Předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu jsou naplněny i tehdy, pokud dovolatel uvede, že se odvolací soud při řešení určité otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 980/17, ze dne 6. 6. 2017
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále i jen "Úmluva"), dále práva vlastnit majetek (resp. práva na pokojné užívání majetku) ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Stěžovatel obecným soudům konkrétně vytýkal, že jeho žalobu o náhradu za omezení vlastnického práva (v důsledku regulace nájemného) zamítly pro neunesení důkazního břemene, přestože řádně prokázal výši náhrady a rozdíl mezi obvyklým nájemným a regulovaným nájemným (posudek zpracovaný soudním znalcem). K porušení procesních pravidel došlo tím, že soud usnesením ze dne 5. 8. 2014, které nemělo náležitosti řádného poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., vyzval stěžovatele k doplnění tvrzení. Podmínky pro závěr o neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene však nebyly splněny zejména z důvodu obsahu výzvy a nedoručení předmětného usnesení stěžovateli. Výzvu soudu převzal zástupce stěžovatele JUDr. Martin Mikyska v době, kdy mu stěžovatel vypověděl plnou moc (dopis stěžovatele soudu I. stupně sp. zn. 11 C 64/2006 ze dne 16. 10. 2013 s podacím lístkem). Dle přesvědčení stěžovatele soud na jednání dne 9. 10. 2014 nemohl dospět k závěru, že jsou naplněny podmínky pro rozhodnutí v nepřítomnosti stěžovatele, protože stěžovatel nebyl řádně předvolán. Tím, že soud I. stupně žalobu zamítl v nepřítomnosti stěžovatele a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil, zatížily svá rozhodnutí protiústavní vadou a porušily shora uvedená základní práva.
3. Porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces se dopustil Nejvyšší soud tím, že neprojednal a nezabýval se jím podaným dovoláním. Stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím dovolacího soudu a tvrdil, že byly naplněny podmínky přípustnosti dovolání.
4. Žalobou podanou u soudu dne 19. 4. 2006 se původní žalobce Róchus a Emenerencie, s.r.o. se sídlem Hradec Králové, Komenského 264, IČ 25288105 a posléze stěžovatel, jakožto jeho právní nástupce, domáhal po žalované zaplacení částky 88 400 Kč s příslušenstvím představující rozdíl mezi nájemným vybraným z blíže určeného bytu a nájemným obvyklým za dobu od 1. 5. 2003 do 31. 12. 2004.
5. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu (Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2015 č. j 54 Co 50/2015-305) potvrzujícímu rozsudek soudu prvního stupně (Obvodní soud pro Prahu 1 č. j. 11 C 64/2006-241), kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 57 192 Kč spolu s 9% úroky z prodlení od 19. 7. 2007 do zaplacení (výrok I.), žalované nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a žalobci uložena povinnost zaplacení nákladů České republice ve výši 25 615,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Ústavní stížností je současně napadeno rozhodnutí dovolacího soudu, který dovolání stěžovatele odmítl, neboť v dovolání nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání (§ 243c odst. 3 věty první o. s. ř., § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).
6. Dle přesvědčení stěžovatele uvedená rozhodnutí, jež porušila jeho právo na spravedlivý proces, jsou výrazem libovůle soudů při rozhodování. Stěžovatel argumentoval judikaturou Evropského soudu pro lidská práva [rozhodnutí ze dne 3. 7. 2014 ve věci R & L, s. r. o., a ostatní proti České republice (stížnosti č. 37926/05, č. 25784/09, č. 36002/09, č. 44410/09, č. 65546/09), ze dne 9. 2. 2017 ve věci Čapský a Jeschkeová proti České republice (stížnosti č. 25784/09 a č. 36002/09) a ve věci Heldenburg proti České republice (stížnost č. 65546/09)]. Dále rozhodnutími Ústavního soudu (např. nálezem sp. zn. I. ÚS 2014/10) i Nejvyššího soudu (sp. zn. 21 Cdo 1163/2013) a navrhl, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Řízení před Ústavním soudem
7. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, pokud směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu.
8. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 11 C 64/2006. Obsah rozhodnutí napadených ústavní stížností, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli známy. Vyjádření účastníků ani vedlejší účastnice si Ústavní soud nevyžádal s ohledem na dostatečné a vyčerpávající podklady v podobě jak ústavní stížnosti, tak napadených rozhodnutí.
9. Ve smyslu § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.
III.
Vlastní posouzení
10. Ústavní soud posoudil obsah vyžádaného spisového materiálu včetně ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.
12. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci a aby při tom mohl zohlednit jím předestřená tvrzení a důkazy. Tyto požadavky mají sloužit především zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů. Jednotlivě ani ve svém celku zároveň nesmí představovat takové omezení přístupu k soudu, které by se práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) dotýkalo v samotné jeho podstatě a fakticky by tak znemožňovalo jeho uplatnění [například nález ze dne 25. srpna 2005 sp. zn. IV. ÚS 281/04 (N 165/38 SbNU 319); všechna rozhodnutí Ústavního soudu uvedená v tomto nálezu jsou veřejně přístupná na http://nalus.usoud.cz]. Jsou-li v konkrétním případě splněny předpoklady projednání návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající tomuto základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl.
13. Uvedená východiska se uplatní i ve vztahu k dovolání podle občanského soudního řádu. Z ústavního pořádku sice nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (zřejmě by obstála i právní úprava, která by takovéto prostředky nepřipouštěla vůbec), pakliže je však právní řád připouští, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce [nález ze dne 11. února 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)].
14. Jednou z povinných náležitostí dovolání podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu je, že v něm musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účel tohoto požadavku spočívá v tom, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, a aby po seznámení se s ní zvážil, zda takovéto dovolání má šanci na úspěch, a tento názor sdělil dovolateli. Zákonodárce tímto způsobem reagoval na vysoký počet problematicky formulovaných dovolání. K jeho snížení by mělo přispět právě to, že se advokáti při zpracování dovolání budou muset odpovídajícím způsobem zabývat otázkou jejich přípustnosti (například usnesení ze dne 26. června 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14 nebo nález ze dne 15. března 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16).
15. V případě napadeného rozsudku odvolacího soudu mohla být přípustnost dovolání založena jen při splnění některé z podmínek uvedených v § 237 občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Zákon nestanoví žádnou konkrétní formu, jakou má dovolatel vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Uplatní se zde pouze obecný požadavek, aby byl tento údaj z obsahu dovolání seznatelný (srov. nález ze dne 19. listopadu 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15 nebo nález sp. zn. II. ÚS 1966/16). Není proto nezbytně nutné, aby v něm dovolatel výslovně použil určitou uvozující formulaci, z níž by vyplynulo, že se v této části dovolání zabývá právě otázkou přípustnosti dovolání. Tato náležitost může být v dovolání uvedena na jakémkoli místě a může mít jakoukoli formu, jestliže z ní bude jednoznačně vyplývat názor stěžovatele na způsob řešení otázky hmotného nebo procesního práva v napadeném rozhodnutí z hlediska dosavadní judikatury dovolacího soudu. Úlohou dovolacího soudu samozřejmě není, aby svým výkladem textu dovolání fakticky doplňoval či domýšlel některé jeho náležitosti. Při posuzování jeho obsahu nicméně nesmí postupovat přepjatě formalisticky a odmítnout dovolání jen z toho důvodu, že dovolatel určitou náležitost nevyjádřil zcela pregnantně, je-li ze znění dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání měl být v případě napadeného rozhodnutí odvolacího soudu splněn.
17. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu jsou naplněny i tehdy, pokud dovolatel uvede, že se odvolací soud při řešení určité otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. nález ze dne 1. listopadu 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16, nález ze dne 6. prosince 2016 sp. zn. II. ÚS 2000/16 nebo nález ze dne 21. prosince 2016 sp. zn. I. ÚS 3507/16). Je tomu tak především z toho důvodu, že obdobný význam z hlediska výkladu právních norem a sjednocování judikatury obecných soudů, jaký lze - s ohledem na jeho postavení v soustavě obecných soudů - přisuzovat rozhodovací činnosti dovolacího soudu, má vůči všem obecným soudům, včetně soudu dovolacího, i rozhodovací činnost Ústavního soudu, byť se její předmět omezuje toliko na výklad práva ústavního. Dovolací soud je navíc - stejně jako jakýkoli jiný soud či orgán veřejné moci - jeho vykonatelnými rozhodnutími vázán [čl. 89 odst. 2 Ústavy; k precedenčnímu účinku rozhodnutí Ústavního soudu srov. zejména nález ze dne 13. listopadu 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465)], což je zvlášť významné, pokud jde o ochranu základních práv a svobod, jež je ve smyslu čl. 4 Ústavy svěřena soudní moci jako celku. Pakliže je tedy dovolání přípustné, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tím spíše bude tento předpoklad přípustnosti splněn v případě, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu. Tím bude rovněž naplněn výše uvedený účel vymezení, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jako jedné ze zákonem stanovených náležitostí dovolání.
18. Uvedená východiska byla relevantní i pro posouzení, zda dovolání stěžovatele splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti. Z obsahu dovolání vyplývá, že v něm k podpoře svých námitek odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu, která se týkala skutkově i právně obdobných právních věcí. Za této situace považuje Ústavní soud závěr Nejvyššího soudu, podle něhož stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, za nesprávný. Jakkoli lze mít určité výhrady ke způsobu, jakým stěžovatel, respektive jeho právní zástupce, sepsal své dovolání (zejména co do jeho celkové přehlednosti), z hlediska posouzení naplnění zákonem stanovených obsahových náležitostí je podstatné pouze to, že předmětné vymezení je z obsahu dovolání seznatelné.
19. Pokud tedy ústavní stížnost směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, konstatuje Ústavní soud její důvodnost. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Městského soudu v Praze byla ústavní stížnost odmítnuta, neboť zde bude posouzení primárně úlohou Nejvyššího soudu. Ústavní soud přitom v žádném směru výsledek takového posouzení v tomto nálezu nepředjímá.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US