// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 11.08.2017
ÚS: Nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu
Usnesení o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu nelze doručovat náhradním způsobem prostřednictvím fikce doručení. Závažnost právních důsledků usnesení, jímž je rozhodnuto podle § 330 trestního řádu o tom, že se nařídí výkon podmíněně odloženého trestu, ve spojení s krátkou lhůtou pro podání řádného opravného prostředku proti takovému usnesení a s přihlédnutím k tomu, že právní fikce má být nástrojem výjimečným, představují důležitý důvod pro to, aby předseda senátu vždy nařídil podle § 64 odst. 5 písm. b) trestního řádu, že usnesení o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu nelze doručovat náhradním způsobem.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1760/16, ze dne 20. 6. 2017
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, chráněná čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z přiloženého spisového materiálu se podává, že napadeným usnesením Okresního soudu v Blansku (dále též "okresní soud") č. j. 1 T 267/2012-141 ze dne 24. listopadu 2015 byl u stěžovatele podle § 83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za použití § 330 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, nařízen výkon podmíněně odloženého trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, který mu byl uložen rozsudkem téhož soudu č. j. 1 T 267/2012-79 ze dne 11. prosince 2012, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 58/2013 ze dne 6. března 2013. Pro výkon tohoto trestu okresní soud zařadil stěžovatele do věznice s dozorem.
3. S rozhodnutím soudu prvního stupně se stěžovatel dle vlastních slov seznámil až dne 29. ledna 2016, kdy mu bylo na jeho žádost doručeno do datové schránky. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel následně v třídenní lhůtě podal stížnost, jež však Krajský soud v Brně (dále též "krajský soud") usnesením č. j. 5 To 67/2016-183 ze dne 2. března 2016 postupem dle 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu pro opožděnost zamítl.
4. Stěžovatel se tedy obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti namítal, že mu předvolání k veřejnému zasedání ani usnesení okresního soudu o nařízení výkonu trestu ze dne 24. listopadu 2015 nebylo doručováno zákonným způsobem, čímž ho soud zbavil možnosti účastnit se jednání a realizovat při něm svá práva, zejména právo na obhajobu. Stejného pochybení se pak měl dopustit i krajský soud, jestliže odmítl jeho stížnost jako opožděnou, aniž by se zabýval meritem věci.
5. Okresnímu soudu stěžovatel jmenovitě vytkl, že u něj nezjišťoval existenci datové schránky, ačkoliv tento způsob doručování uvádí zákon jako prvořadý. Stěžovatel uvedl, že v minulosti přistoupil ke zřízení datové schránky právě z důvodu, aby "neměl problémy s doručováním úřední pošty". V souladu se zákonnou úpravou proto očekával, že soud bude všechny písemnosti doručovat touto cestou. Okresní soud namísto toho jemu určené písemnosti doručoval prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb, a to na celkem tři adresy, ze kterých se zásilky vrátily s poznámkou, že adresát zde nemá schránku. Podle mínění stěžovatele tato poznámka znamená, že nemohl být vhodným způsobem vyrozuměn o možnosti si uloženou zásilku vyzvednout ve smyslu ustanovení § 64 odst. 2 trestního řádu. Soud prvního stupně přitom nevyužil všechny dispozice dané mu trestním řádem, kdy, mimo jiné, přicházelo v úvahu doručení způsobem upraveným v § 62 odst. 1 trestního řádu, tj. prostřednictvím policejního orgánu. V postupu okresního soudu ovšem panovaly i jiné nesrovnalosti. Stěžovatel poukazoval na to, že zmiňovaný soud nejprve dne 20. října 2015 odročil veřejné zasedání za účelem jeho opětovného vyrozumění o konání veřejného zasedání dne 24. listopadu 2015. V uvedený den veřejné zasedání pak již bez dalšího proběhlo, aniž by ve způsobu, jakým bylo stěžovateli doručováno a s jakou poznámkou doručovatele se zásilky vrátily, nastala jakákoliv změna. Stěžovatel dále zpochybnil naplnění podmínek pro uplatnění fikce doručení dle § 64 odst. 4 trestního řádu, přičemž argumentoval tím, že se na adresách, kam mu okresní soud doručoval zásilky, a to včetně adresy trvalého bydliště, nezdržoval, ani žádnou z těchto adres neoznačil pro účely doručování v daném aktuálním čase vedení řízení o nařízení výkonu trestu. Stěžovatel připustil, že v původním trestním řízení, v němž mu byl uložen trest, o jehož nařízení výkonu se nyní jedná, mu soudní písemnosti byly doručovány na adresu trvalého bydliště, tj. na adresu L., nicméně toto řízení probíhalo v letech 2012 a 2013. V rozhodné době na uvedené adrese skutečně bydlel. Jednalo se o bytovou jednotku ve vlastnictví jeho matky, kterou však asi před dvěma roky prodala, přičemž od té doby stěžovatel přebývá v P. u rodinných příslušníků. Okolnost, že uplynuly dva roky od ukončení předchozího řízení, v kombinaci se skutečností, že se ze všech soudem vyznačených adres vrátily zásilky zpět se záznamem o absenci domovní schránky adresáta, podle stěžovatele vylučovaly přijetí závěru, že by se na některé z těchto adres zdržoval. Stěžovatel se současně vyjádřil kriticky i k odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, jehož konstatování, že stěžovateli bylo "doručováno na adresy, které sdělil orgánům činným v trestním řízení, proto zde platí fikce doručení", ve světle shora řečeného zjevně neobstojí. Stěžovatel konečně nesouhlasil s názorem krajského soudu, že má-li zřízenu datovou schránku podnikající fyzické osoby, nelze mu rozhodnutí soudu, které nijak nesouvisí s jeho podnikatelskou činností, do ní doručovat. Stěžovatel naopak vyslovil přesvědčení, že v případě, že nesdělí soudu jinou adresu pro doručování, je třeba mu soudní písemnosti doručovat do takto zřízené datové schránky.
II.
6. Ústavní soud vyzval účastníky řízení a vedlejšího účastníka řízení, aby se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřili. Dané možnosti využil okresní soud, který ve svém podání označil za nepravdivé tvrzení stěžovatele, že nebylo ověřováno, zda nemá datovou schránku. Z výpisu o provedení kontroly datové schránky jednoznačně vyplývá, že tato byla v předmětné trestní věci u stěžovatele provedena protokolující úřednicí dne 10. srpna 2015, tedy v den realizace nařízení veřejného zasedání. Výsledek provedené kontroly byl přitom jednoznačně negativní. Okresní soud se neztotožnil též se stanoviskem stěžovatele, podle něhož mu měly být písemnosti zasílány do jeho datové schránky, kterou má zřízenu jako podnikající fyzická osoba. Poukázal na povahu trestního řízení, které bylo v souzeném případě vedeno proti fyzické osobě a s podnikatelskou činností stěžovatele nemělo žádnou souvislost. Dále soud zdůraznil, že stěžovatel v průběhu trestního řízení nikdy neoznačil datovou schránku podnikající fyzické osoby jako "adresu" pro doručování (§ 63 odst. 2 trestního řádu). Takto stěžovatel učinil až poté, co usnesení o nařízení výkonu trestu nabylo právní moci, kdy kontaktoval vyššího soudního úředníka okresního soudu a požádal o zaslání usnesení na tuto adresu. Jeho žádosti bylo vyhověno, aniž by ovšem podle soudu s tímto krokem byly spojeny jakékoli právní účinky. Okresní soud uzavřel, že v projednávané věci k porušení základních práv stěžovatele nedošlo, neboť tento byl v souladu s § 62 odst. 1 trestního řádu a § 17 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů, řádně vyrozuměn jak o konaném veřejném zasedání, tak následně i o vydaném usnesení.
7. Krajský soud v Brně v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného usnesení ze dne 2. března 2016.
8. Okresní státní zastupitelství v Blansku se k ústavní stížnosti nevyjádřilo, čímž se v souladu s poskytnutým poučením dle § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění rozhodném, vzdalo postavení vedlejšího účastníka.
9. Stěžovatel reagoval na vyjádření účastníků řízení replikou, v níž setrval na stížní argumentaci, se kterou se dle jeho náhledu obecné soudy nevypořádaly. Obecným soudům opakovaně vytkl, že nepodnikly žádné kroky k tomu, aby jej dostupným způsobem vyrozuměly o tak zásadní záležitosti jako je řízení týkající se přeměny podmíněně uloženého trestu na nepodmíněný, jehož výsledek je způsobilý zasáhnout do jeho práva na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 odst. 1, 2 Listiny. Stěžovatel v návaznosti na to konstatoval, že výklad zákona musí respektovat základní zásady trestního řízení, v nichž se odráží principy zakotvené v Listině, což znamená, že otázka doručování v trestním řízení musí být vždy řešena tak, aby byl obviněný - odsouzený informován o úkonech trestního řízení a měl možnost realizovat své právo na obhajobu.
III.
10. Ústavní soud úvodem připomíná, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
11. Řečené znamená, že Ústavní soud zpravidla neposuzuje ani interpretaci a aplikaci podústavního práva provedenou obecnými soudy. Výjimku z této zásady tvoří případy, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
12. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud zvážil obsah napadených rozhodnutí i průběh řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že návrh je důvodný. Vycházel přitom ze své ustálené judikatury, z níž vyplývá, že Ústavní soud je vázán pouze petitem podaného návrhu, nikoliv jeho právním odůvodněním [srov. nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. března 2006 (N 65/40 SbNU 647)]. Může se tedy zabývat i jinými důvody, na jejichž základě by bylo možné dovodit závěr o porušení základního práva nebo svobody, než které vznesl stěžovatel.
13. V nyní posuzované věci stěžovatelova ústavně právní argumentace mířila na nesprávný postup okresního soudu při doručování vyrozumění o veřejném zasedání a usnesení č. j. 1 T 267/2012-141 ze dne 24. listopadu 2015 o tom, že se neosvědčil a že se nařizuje výkon podmíněně odloženého trestu odnětí svobody.
14. Podle § 330 trestního řádu o tom, zda se podmíněně odsouzený osvědčil nebo zda se nařídí výkon podmíněně odloženého trestu, rozhodne soud ve veřejném zasedání (odst. 1) a proti těmto rozhodnutím je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek (odst. 3). Stížnost lze podat ve lhůtě tří dnů od oznámení usnesení (§ 143 odst. 1 trestního řádu). Podle § 137 odst. 1 věta druhá trestního řádu se oznámení děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení. Podle § 63 odst. 2 trestního řádu se obviněnému doručuje především na adresu, kterou za tím účelem uvedl. Do vlastních rukou se doručuje mimo jiné osobám oprávněným podat proti rozhodnutí opravný prostředek opis tohoto rozhodnutí [§ 64 odst. 1 písm. b) trestního řádu] s tím, že nebyl-li adresát takové zásilky zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát písemnost do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování (§ 64 odst. 4 trestního řádu).
15. Stěžovatel v ústavní stížnosti, zjednodušeně řečeno, namítal, že okresní soud odesílal písemnosti na nesprávnou adresu (kterou stěžovatel orgánům činným v trestním řízení neoznačil a ani se na ní nezdržoval), v důsledku čehož se u těchto písemností nemohla uplatnit fikce doručení.
16. Ústavní soud nejprve přezkoumal postup okresního soudu při doručování usnesení č. j. 1 T 267/2012-141 ze dne 24. listopadu 2015. V této souvislosti bylo především třeba zodpovědět otázku, zda je vůbec možné aplikovat ustanovení § 64 odst. 4 trestního řádu o náhradním doručení na usnesení vydané dle § 330 trestního řádu, jímž byl nařízen výkon trestu odnětí svobody.
17. Podle § 64 odst. 5 písm. a) trestního řádu nelze náhradním způsobem (podle § 64 odst. 4 trestního řádu) doručit písemnost, doručuje-li se obviněnému usnesení o zahájení trestního stíhání, obžaloba, návrh na potrestání, návrh na schválení dohody o vině a trestu, rozsudek, trestní příkaz nebo předvolání k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání. Usnesení, jímž bylo rozhodnuto podle § 330 trestního řádu o tom, zda se podmíněně odsouzený osvědčil nebo zda se nařídí výkon podmíněně odloženého trestu, do tohoto taxativního výčtu nespadá.
18. Podle § 64 odst. 5 písm. b) trestního řádu nelze náhradním způsobem doručit písemnost, doručuje-li se jiná písemnost, tj. jiná než jsou písemnosti uvedené v § 64 odst. 5 písm. a) trestního řádu, a jestliže to předseda senátu z důležitých důvodů nařídí.
19. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 3026/16 ze dne 18. listopadu 2016 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) dovodil, že: "Z výčtu písemností obsažených v § 64 odst. 5 písm. a) trestního řádu, u kterých zákonodárce vyloučil možnost náhradního doručení, je patrné, že je tomu tak z důvodu závažnosti právních důsledků s nimi spojených a jejich významu pro realizaci ústavně garantovaných práv na obhajobu a spravedlivý proces, které by jinak byly možností uplatnění náhradního doručení těchto písemností, co do včasného seznámení se adresáta s nimi, reálně omezeny. Přitom však závažnost důsledku napadeného usnesení o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu, tedy povinnost nástupu výkonu trestu odnětí svobody, je v tomto směru obdobná jako v případě některých rozhodnutí, které patří mezi písemnosti, u kterých je doručování náhradním způsobem vyloučeno ex lege. Současně od okamžiku doručení usnesení o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu se odvíjí lhůta k podání stížnosti jako řádného opravného prostředku, která je relativně krátká (3 dny). Náhradní doručení fikcí, a to i když je doručená písemnost následně vhozena do domovní schránky adresáta, tak v těchto případech výrazně zmenšuje reálnou možnost včas využít práva podat řádný opravný prostředek." Výše zmíněné dovedlo Ústavní soud k závěru, že závažnost právních důsledků usnesení o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu ve spojení s krátkou lhůtou pro podání řádného opravného prostředku proti němu a s přihlédnutím k tomu, že právní fikce má být nástrojem výjimečným, představují důležitý důvod pro to, aby předseda senátu vždy nařídil podle § 64 odst. 5 písm. b) trestního řádu, že usnesení o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu nelze doručovat náhradním způsobem.
20. Ústavní soud nemá ani v nyní předestřené věci žádný důvod se od právního názoru vysloveného v citovaném nálezu jakkoliv odchýlit. Je zřejmé, že usnesení okresního soudu č. j. 1 T 267/2012-141 ze dne 24. listopadu 2015 nebylo možno doručovat náhradním způsobem a předseda senátu okresního soudu měl za tímto účelem dát odpovídající pokyn, tzn. v souladu s § 64 odst. 5 písm. b) trestního řádu náhradní doručení vyloučit. Okresní soud tak v důsledku ústavně nekonformní interpretace dotčeného ustanovení neučinil. Existovala posléze možnost, jak jeho nesprávný postup při doručování předmětného usnesení zhojit, a to tím, že krajský soud nebude pro účely posuzování včasnosti stížnosti stěžovatele ustanovení § 64 odst. 4 trestního řádu aplikovat. To znamená, že datum doručení usnesení okresního soudu č. j. 1 T 267/2012-141 ze dne 24. listopadu 2015 bylo třeba odvozovat od okamžiku, kdy si stěžovatel zásilku skutečně převzal, což v nyní projednávaném případě představuje okamžik, kdy mu byla na jeho žádost doručena do datové schránky. Krajský soud nicméně popsaným způsobem nepostupoval a namísto toho aproboval počínání okresního soudu, když při posouzení včasnosti stížnosti stěžovatele proti předmětnému rozhodnutí vycházel z nastoupení účinků právní fikce. Na této skutečnosti pak založil svůj závěr o opožděnosti stížnosti podané stěžovatelem do usnesení okresního soudu, který, ve světle shora řečeného, není však způsobilý obstát. Toto pochybení krajského soudu mělo za následek, že stěžovateli bylo upřeno předstoupit před soud, předložit mu svá tvrzení a důkazy za účelem hájení jeho práv. Jinými slovy, bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
21. Ústavní soud proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu částečně vyhověl ústavní stížnosti a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 5 To 67/2016-183 ze dne 2. března 2016 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
22. Ve zbytku Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako nepřípustnou dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť zrušením usnesení krajského soudu byl stěžovateli vytvořen procesní prostor, aby své námitky vůči usnesení okresního soudu č. j. 1 T 267/2012-141 ze dne 24. listopadu 2015 uplatnil v rámci řízení o stížnosti jakožto řádném opravném prostředku. Pro tuto chvíli tedy stěžovatel ve vztahu k rozhodnutí okresního soudu nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Bude tedy v první řadě na krajském soudu, aby vyhodnotil, zda doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání proběhlo v souladu se zákonem, a pokud nikoliv, zda byl stěžovatel v důsledku této skutečnosti reálně zkrácen v možnosti své obhajoby.
23. Ústavní soud toliko obiter dictum doporučuje krajskému soudu při jeho rozhodování věnovat pozornost závěrům vysloveným v nálezu sp. zn. II. ÚS 1502/11 ze dne 9. října 2012 (N 168/67 SbNU 63), vážící se k otázce nastoupení účinků právní fikce při doručování písemností na adresu uvedenou obviněným pro trestní řízení.
24. Stran doručování do datové schránky fyzické osoby Ústavní soud poukazuje pak na závěry bodu V. stanoviska pléna Nejvyššího soudu sp. zn. Plsn 1/2015 ze dne 5. ledna 2017, v němž je uvedeno, že: "Má-li fyzická osoba zřízeno více datových schránek (např. datovou schránku fyzické osoby a datovou schránku podnikající fyzické osoby, nebo advokát datovou schránku podnikající fyzické osoby - advokáta, ale též insolvenčního správce nebo daňového poradce), je třeba jí doručovat písemné vyhotovení rozhodnutí, jiných úkonů a další písemnosti do té datové schránky, která odpovídá povaze doručované písemnosti. Účinky doručení písemnosti však nastanou i jejím doručením do jiné ("nepříslušné") datové schránky téže fyzické osoby za podmínek § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., ve znění pozdějších předpisů." Ústavní soud k tomu připojuje, že datová schránka podnikající fyzické osoby, byť v trestním řízení pro účely doručování primárně nepoužitelná, představuje možný komunikační kanál, který by neměl být obecnými soudy opomíjen. Bylo by proto žádoucí, aby obecné soudy, mají-li pochybnost o aktuálnosti adresy, na níž je doručováno, resp. o místě, na němž se účastník řízení zdržuje, prověřily, zda nemá dotyčný zřízenu datovou schránku podnikající fyzické osoby a zda s ním není možno vstoupit v kontakt touto cestou (např. formou výzvy zaslané do datové schránky, aby účastník označil adresu, kam mu mají být písemnosti doručovány).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US