// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 16.06.2017
ÚS: Přechod majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obce
1. K přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obce bylo podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a povinnosti přešly na obce, ale též podmínka, aby obce s takto definovaným majetkem ke dni účinnosti citovaného zákona reálně hospodařily. Podle ustanovení § 130 a § 134 č. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 platilo, že vlastnické právo vydržením mohl nabýt jen oprávněný držitel, měl-li nemovitou věc nepřetržitě v držbě po dobu 10 let.
2. Pokud se město chopilo držby předmětných pozemků již v roce 1991 a sama Česká republika je v (posléze nesprávném) právním hodnocení věci utvrzovala, je nutno uzavřít, že město předmětné pozemky nabylo vydržením, když od okamžiku, kdy se k nim chovalo jako vlastník, vycházelo z podmínek zakotvených zákonem č. 172/1991 Sb. Je přitom třeba vycházet i ze smyslu zákona č. 172/1991 Sb., kterým bylo navrácení historického majetku obcím.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2599/16, ze dne 23. 5. 2017
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Průběh řízení před Ústavním soudem, jím učiněná zjištění z vyžádaného spisového materiálu a rekapitulace návrhu stěžovatele
I/A
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost splňující podmínky řízení ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 90 Ústavy, právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny a právo na územní samosprávu podle čl. 8 Ústavy.
2. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Semilech sp. zn. 10 C 118/2012 Ústavní soud především konstatuje, že rozsudkem ze dne 13. 11. 2014, č. j. 10 C 118/2012-267, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 30. 1. 2015, č. j. 10 C 118/2012-273, tento soud zamítl žalobu o určení, že žalobkyně (Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových) je vlastnicí pozemkové parcely č. X1 a stavebních parcel číslo X2 a číslo X3, vše v katastrálním území Semily (výrok I). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Žalobkyni a vedlejšího účastníka vystupujícího na straně žalobkyně (Stavební bytové družstvo Semily) současně zavázal, aby České republice - Okresnímu soudu v Semilech nahradily náklady řízení ve výši 496 Kč (výrok III). Okresní soud vyšel ze zjištění, že jako vlastník předmětných pozemků bylo v katastru nemovitostí evidováno na základě žádosti ze dne 24. 10. 1996 odůvodněné ustanovením § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb." nebo jen "citovaný zákon") město Semily (v řízení o ústavní stížnosti stěžovatel). Stavební parc. č. X2 a č. X3 jsou od roku 1982 zastavěny bytovým domem č. p. Y1 a Y2, v němž Stavební bytové družstvo Semily vlastní většinu bytových jednotek a který byl v jeho výlučném vlastnictví. Pozemková parc. č. X1 slouží a sloužila jako přístup k domu. Předmětné pozemky byly ke dni 24. 5. 1991 ve vlastnictví České republiky, přičemž ke dni 23. 11. 1990 k nim právo hospodaření příslušelo Městskému národnímu výboru v Semilech. O pozemek parc. č. X1 k 24. 5. 1991 pečovali obyvatelé dotčeného bytového domu s účastí Technických služeb města Semily zřízených stěžovatelem. Na základě nájemních smluv uzavřených dne 24. 8. 1998 stěžovatel předmětné pozemky přenechal do užívání (pronajal) Stavebnímu bytovému družstvu Semily. Žalující stát v kupní smlouvě uzavřené dne 4. 11. 1996, na jejímž základě převedl do vlastnictví Stavebního bytového družstva Semily pozemky zastavěné jiným bytovým domem, výslovně deklaroval, že další zastavěná část pozemků je i přes jejich zastavěnost stavbou patřící Stavebnímu bytovému družstvu Semily ve vlastnictví žalovaného města. Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových přitom uplatňoval své vlastnické právo vůči stěžovateli až v roce 2012.
3. Na základě takto zjištěného skutkového stavu okresní soud dovodil, že pozemek parc. č. X1 sloužící k přístupu k bytovému domu č. p. Y1 a Y2 přešel podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví stěžovatele, neboť podle časových kritérií vymezených citovaným zákonem byl tento pozemek ve vlastnictví České republiky, právo hospodaření k němu příslušelo Městskému národnímu výboru v Semilech a v okamžiku účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. s předmětným pozemkem stěžovatel též fakticky hospodařil (prostřednictvím jím zřízené organizace se podílel na péči o uvedený pozemek). Naopak stavební parcely číslo X2 a číslo X3 byly sice rovněž ve vlastnictví České republiky a právo hospodaření k nim taktéž příslušelo Městskému národnímu výboru v Semilech, avšak jejich přechodu na stěžovatele bránila okolnost, že s nimi stěžovatel v rozhodné době fakticky nehospodařil, neboť byly zastavěny bytovým domem vlastněným Stavebním bytovým družstvem Semily. Se zřetelem k okolnosti, že stěžovatel, vycházeje z výkladu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., podle něhož k přechodu vlastnického práva postačovala toliko existence práva hospodaření k nabývané věci, a nikoliv též faktické nakládání s ní, se chopil držby předmětných stavebních pozemků a nakládal s nimi jako s vlastními (proto například dne 24. 10. 1991 jednal o jejich bezúplatném převodu na Stavební bytové družstvo Semily nebo dne 24. 8. 1998 pozemky pronajal Stavebnímu bytovému družstvu Semily) a jeho dobrou víru v to, že je jejich vlastníkem, utvrzoval rovněž žalující stát, neboť v kupní smlouvě uzavřené dne 4. 11. 1996 deklaroval, že pozemky zastavěné domem ve vlastnictví Stavebního bytového družstva zůstávají v obecním vlastnictví. Proto okresní soud dovodil, že uplynutím desetileté vydržecí doby, jež počínala běžet od října roku 1991, kdy se stěžovatel ujal držby pozemků a ta nebyla ze strany žalobkyně nijak rušena, stěžovatel k nim nabyl vlastnické právo vydržením.
4. K odvolání žalobkyně a Stavebního bytového družstva (vedlejší účastník na její straně), krajský soud rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností změnil rozsudek okresního soudu a určil, že vlastníkem stavební parc. č. X2 (jež vznikla sloučením parc. č. X2 a číslo X3) a pozemkové parc. č. X1 je žalobkyně (výrok I). Výrokem II až IV pak rozhodl o náhradě nákladů řízení. Uvedl, že stavební parcely č. X2 a č. X3 jsou od roku 1982 zastavěny bytovým domem, v němž Stavební bytové družstvo Semily vlastní většinu bytových jednotek. Pozemková parc. č. X1 přitom sloužila a nadále slouží jako přístup k domu (plní ve vztahu k domu obslužnou funkci). Z uvedeného je podle krajského soudu zřejmé, že předmětné pozemky k 25. 4. 1991 stěžovatelem k plnění jeho úkolů fakticky užívány nebyly. Proto soud dospěl k závěru, že vlastnické právo k předmětným pozemkům podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. na stěžovatele pro nedostatek zákonné podmínky faktického užívání k těmto pozemkům nepřešlo. V posuzovaném případě se nadto stěžovatel chopil držby těchto pozemků v situaci, kdy si měl být vědom skutečnosti (vzhledem k charakteru předmětných pozemků, jakožto pozemků zastavěných stavbou ve vlastnictví třetí osoby, respektive pozemku tvořícího s touto stavbou jediný funkční celek), že nebyly splněny veškeré zákonem stanovené podmínky pro přechod tohoto majetku ve vlastnictví státu do obecního vlastnictví (konkrétně nebyla splněna podmínka faktického užívání). Vzhledem k jasné formulaci ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. nelze omyl stěžovatele hodnotit ani jako omyl omluvitelný, když výklad daného ustanovení zastávaný judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je od poloviny devadesátých let minulého století ustálený.
5. Proti shora citovanému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, jež však bylo v záhlaví označeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Krajský soud v Hradci Králové prý totiž vyložil v souladu s judikaturou pojem hospodaření ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Není rovněž správný názor stěžovatele, že odvolací soud stanovil pro přechod majetku ve vlastnictví státu do vlastnictví obce podmínku funkční souvislosti ve smyslu § 3 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. Odvolací soud totiž žádnou další podmínku pro přechod majetku nevytyčil, nýbrž se funkční souvislostí pozemku parc. č. X1 s přilehlým bytovým domem zabýval v rámci zkoumání naplnění podmínky faktického užívání tohoto pozemku parc. č. X1 stěžovatelem. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu jsou proto rovněž závěry odvolacího soudu ohledně nabytí vlastnického práva vydržením. Závěr o absenci dobré víry stěžovatele odvolací soud totiž nezdůvodnil tím, že by byl důvod nabytí vlastnického práva domnělý, nýbrž závěrem, že stěžovatel si měl být vědom skutečností, z nichž bylo možné bezpečně dovodit nesplnění veškerých zákonných podmínek pro přechod tohoto majetku ve vlastnictví státu do vlastnictví obce (absence podmínky skutečného hospodaření).
I/B
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že celá devadesátá léta minulého století jeho vlastnictví k předmětným pozemkům (a zápis vedený v katastru nemovitostí) nikdo nezpochybňoval. Z toho důvodu bylo překvapující skutečností, když 11. 6. 2012 obdržel od České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových pozvánku na jednání týkající se vlastnictví těchto pozemků. V návaznosti na shora uvedená věcná východiska rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu se pak stěžovatel domnívá, že oba soudy podmínku reálného hospodaření s pozemky hodnotily v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, neboť v řízení bylo prokázáno, že stěžovatel se prostřednictvím své organizace (Technických služeb města Semily) podílel minimálně na údržbě veřejné zeleně na těchto pozemcích. Dále stěžovatel uvádí, že Česká republika nepřevedla kupní smlouvou z roku 1996 vlastnické právo k zastavěnému pozemku ve prospěch Stavebního bytového družstva Semily, jak konstatuje odvolací soud, nýbrž ve prospěch stěžovatele. Důvodem bylo právě sjednocení vlastnického práva k pozemkům zastavěným bytovým domem č. p. Y3 na sídlišti Pod Černým Mostem a uvedených pozemků. Krajský soud tak zjevně interpretoval důkazy provedené okresním soudem nesprávně, a proto také chybně vyhodnotil podmínky údržby a dobré víry na straně stěžovatele. Stěžovatel v dané souvislosti odkazuje mimo jiné na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2576/10 ze dne 11. 5. 2011 (N 87/61 SbNU 345, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle něhož je stěží akceptovatelné, jestliže státní orgán (v odkazovaném případě středisko geodézie) osvědčí určité skutečnosti (v odkazovaném případě konkrétně to, že předchůdci tehdejší stěžovatelky nabyli sporné pozemky), čímž v nich vyvolá přesvědčení a dobrou víru ve správnost těchto skutečností, aby pak následně jiný orgán státní moci dovodil, že právní předchůdci tehdejší stěžovatelky na správnost aktů státního orgánu spoléhat neměli. Analogicky k tomuto případu lze uvést, že pokud právní názor stěžovatele v nyní projednávaném případě podporovala samotná žalobkyně (tzn. stát), nelze nyní dobrou víru stěžovatele bez dalšího zpochybňovat.
7. Nadto nelze přihlížet, že judikatura, na kterou odkazují žalobkyně, krajský a Nejvyšší soud se vyvíjela teprve v průběhu devadesátých let minulého století, tedy v době, když stěžovatel musel vztah k uvedeným pozemkům řešit. O to důrazněji měl proto Nejvyšší soud v daném případě uplatnit východiska své judikatury, že k existenci dobré víry oprávněného držitele postačí právní důvod domnělý, putativní (srov. k tomu např. usnesení ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4024/2010, všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz/). Přehlížet nelze ani jednání druhé strany sporu (státu), která po více než 13 let ponechala podle ní nesprávný zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí. Takovýto stav je totiž jednoznačně v rozporu se zásadou, že bdělým náleží práva. Nejvyšší a krajský soud prý souzenou věc neposoudily ani dostatečně individuálně, neboť vůbec nebraly v potaz zásadní okolnost, a to faktické hospodaření stěžovatele s pozemky, tedy jejich údržbu a dispozici s nimi. Proto je jejich úvaha ohledně neexistence dobré víry stěžovatele zjevně nepřiměřená.
8. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že ve svém dovolání k problematice faktického hospodaření s pozemky uváděl výlučně právní argumentaci, konkrétně zda je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu úvaha odvolacího soudu, že pouhá funkční souvislost s bytovým domem vždy znamená závěr, že s předmětnými pozemky nebylo fakticky hospodařeno. Stěžovatel tak nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že v dovolání jen odlišně interpretoval zjištěný skutkový stav. Dovodil-li Nejvyšší soud z tohoto svého nesprávného východiska nepřípustnost stěžovatelovy argumentace obsažené v jeho dovolání, porušil tak stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
9. Porušil údajně i stěžovatelovo právo na zákonného soudce, jelikož v této věci rozhodovali na Nejvyšším soudu tři ze čtyř členů senátu 28 Cdo, aniž by však bylo z rozvrhu práce zřejmé jakékoliv předem stanovené pravidlo, komu má být věc přidělena. Podle rozvrhu práce totiž složení senátu určuje předseda senátu ad hoc, a to i tehdy, je-li v senátu zařazen velký počet soudců. V postupu, který umožňuje přidělování věcí soudcům předem bez předem stanovených pravidel, stěžovatel spatřuje porušení svých práv a odkazuje např. na nález sp. zn. Pl. ÚS 7/02 ze dne 18. 6. 2002 (N 78/26 SbNU 273; 349/2002 Sb.), podle něhož je součástí práva na nezávislý a nestranný soud nejen jeho nezávislost na výkonné moci a jiných subjektech stojících mimo soudcovský stav, nýbrž také nezávislost na soudních funkcionářích a jiných subjektech uvnitř soudcovského stavu. Podle stěžovatele tak neomezená diskrece soudních funkcionářů (předsedů senátů) při přidělování sporů jednotlivým soudcům je v rozporu s právem na nezávislý a nestranný soud.
10. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel ještě upozorňuje, že do regenerace pozemků na sídlišti Řeky (tedy mimo jiné i do pozemku parc. č. X1) bylo v posledních letech investováno přes 40.000.000 Kč - došlo k úpravám a k revitalizaci veřejné zeleně, k opravám místních a účelových komunikací, chodníků, k rozšiřování parkovacích míst atp., a to vše bylo financováno z dotačních prostředků z Evropské unie a ze státního rozpočtu. Podmínkou pro jejich poskytnutí bylo mimo jiné vlastnické právo stěžovatele k těmto pozemkům. Na základě rozhodnutí odvolacího soudu a přístupu žalobkyně (České republiky) lze proto velmi reálně předpokládat, že stěžovatel bude povinen tyto prostředky vrátit, a to i přesto, že vynaložené prostředky byly použity ve prospěch všech obyvatel města a jmenovaného sídliště.
II. Vyjádření účastníků, vedlejších účastníků řízení a replika stěžovatele
11. Nejvyšší soud jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti mimo jiné uvedl, že pokud jde o výklad pojmu hospodaření podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., pak tento krajský soud podle jeho názoru aplikoval zcela v souladu s ustálenou judikaturou, od níž Nejvyšší soud nemá důvod se jakkoliv odchýlit. Argumentace o porušení práva na zákonného soudce, kterou stěžovatel zakládá na tom, že věc rozhodovali tři ze čtyř členů senátu 28 Cdo, aniž by bylo z rozvrhu práce zřejmé jakékoliv předem stanovené pravidlo, komu má být věc přidělena, je podle Nejvyššího soudu zjevně bezdůvodná již proto, že daná věc byla Nejvyššímu soudu předložena dne 9. 11. 2015 a pro její přidělení konkrétnímu soudnímu oddělení (senátu) byl proto relevantní rozvrh práce Nejvyššího soudu ve znění účinném do 31. 12. 2015. Z něj lze zjistit, že v dané době působili v soudním oddělení 28 Cdo toliko tři soudci - JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., Mgr. Petr Kraus a Mgr. Miloš Pól, představující tak jediný tříčlenný senát, jemuž byla tato věc v souladu s rozvrhem práce přidělena a kteří pak následně - při nezměněném složení senátu - také věc stěžovatele projednali a rozhodli. Argumentace stěžovatele ve vztahu k právu na zákonného soudce je tak podle Nejvyššího soudu teoreticky jistě pozoruhodná, leč v poměrech této projednávané věci zcela nepřípadná. Ústavní stížnost by proto měla být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
12. Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření setrval na závěru, že v posuzovaném případě nebyly předmětné pozemky stěžovatelem fakticky užívány k plnění jeho úkolů, když byly zastavěný bytovým domem, resp. parc. č. X1 plnila ve vztahu k tomuto domu obslužnou funkci. Z uvedeného důvodu nebyly naplněny zákonné podmínky přechodu vlastnického práva k daným pozemkům ze státu na obec. Ujalo-li se žalované město držby těchto pozemků v situaci, kdy si vzhledem k okolnostem případu muselo být vědomo toho, že zákonné předpoklady přechodu vlastnického práva naplněny nejsou (nehledě na opožděnost zápisu práv města k pozemkům do katastru nemovitostí), nemohlo vlastnické právo k dotčeným pozemkům ani vydržet. Z hlediska přirozenoprávního rozměru projednávané věci soud poukázal rovněž na vhodnost sjednocení vlastnického režimu stavby bytového domu a zastavěných pozemků, jehož bude moci být lépe dosaženo v případě státního vlastnictví.
13. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (jako vedlejší účastník) ve vyjádření k ústavní stížnosti obsáhle zrekapituloval judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu vážící se k výkladu faktického hospodaření ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. s tím, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou s ní zcela v souladu a jakýkoliv odklon by proto byl protiústavní.
14. Stavební bytové družstvo Semily se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
15. Stěžovatel v replice k rekapitulovaným vyjádřením opětovně podrobně rozebral podmínky přechodu majetku podle zákona č. 172/1991 Sb. s tím, že jeho dobrá víra byla po celá devadesátá léta minulého století, jakož i později zachována. Dále setrval na svém tvrzení o porušení práva na zákonného soudce. Vzhledem k argumentaci Nejvyššího soudu v jeho vyjádření doplnil, že systémové riziko netransparentnosti v řízení před Nejvyšším soudem spočívá v tom, že předseda senátu může neomezeně měnit, kdo ze členů senátu bude návrh rozhodnutí zpracovávat.
III. Vlastní posouzení ústavní stížnosti
16. Ústavní soud rozhodl, že ve věci není nutno nařizovat jednání ve smyslu § 44 zákona o Ústavním soudu, neboť od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci a Ústavní soud v řízení o projednávané ústavní stížnosti žádné dokazování neprováděl.
III/A Obecná východiska
17. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soudní soustavy a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k podání ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 ze dne 26. 6. 1995 (N 39/3 SbNU 281)]. Ústavní soud však na druhé straně konstatuje, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. To je právě případ stěžovatele.
18. Ve své rozhodovací činnosti se Ústavní soud vícekrát zabýval otázkou ústavně konformního výkladu práva. Neudržitelnou je aplikace práva vycházející pouze z jazykového výkladu. V této souvislosti lze odkázat především na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.), v němž se mj. konstatuje, že "[m]echanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy činí z práva nástroj odcizení a absurdity". Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona [srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006 sp. zn. I. ÚS 50/03 (N 120/41 SbNU 499)], "nýbrž se od něj (...) musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů [mající] svůj základ v ústavněkonformním právním řádu jako významovém celku (...). Povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad". Ústavní soud dále judikoval, že soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality (srov. např. usnesení ze dne 3. 4. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 92/06). Zkrátka, spravedlnost musí být přítomna v každém procesu, ve kterém se interpretuje a aplikuje právo. Takový požadavek však v případě stěžovatele nebyl dodržen.
III/B Kritéria přechodu majetku ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. a jejich vztah k podmínkám vydržení
19. Jak plyne ze shora uvedené narace, v daném případě jde v prvé řadě o vyřešení otázky, zda byly splněny podmínky pro přechod shora označených pozemků podle zákona č. 172/1991 Sb. na stěžovatele, a pokud tomu tak nebylo, zda tato okolnost mohla mít vliv na dobrou víru stěžovatele a tím i na (ne)možnost nabytí těchto pozemků vydržením z jeho strany.
20. Jak již bylo shora několikrát zmíněno, k přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obce bylo podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a povinnosti přešly na obce, ale též podmínka, aby obce s takto definovaným majetkem ke dni účinnosti citovaného zákona reálně hospodařily. Jak již přitom uvedl ve shora citovaném rozsudku okresní soud (a ani krajský soud tento jeho závěr ve svém důsledku nezpochybnil), u pozemku parc. č. X1 byly splněny nejen formální podmínky pro přechod vlastnického práva ze státu na stěžovatele, nýbrž také podmínka materiální, to znamená, že stěžovatel s daným pozemkem reálně hospodařil, a to prostřednictvím jím zřízených technických služeb. Zvláště přiléhavé je v této souvislosti podle Ústavního soudu konstatování nalézacího soudu, že vzhledem k charakteru tohoto "přístupového pozemku" si lze jen těžko představit, že by s ním šlo v plném rozsahu hospodařit nebo že by tak mohl činit někdo jiný, například Stavební bytové družstvo Semily.
21. U stavebních pozemků parc. č. X2 a X3 pak okresní soud uzavřel, že nahlíženo judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu z poloviny devadesátých let minulého století, sice nemohlo dojít k jejich přechodu podle § 1 odst. 1 citovaného zákona na stěžovatele, neboť tento s nimi fakticky nehospodařil (stál na nich totiž dům patřící z velké části Stavebnímu bytovému družstvu Semily), nicméně stěžovatel je nabyl vydržením. S tímto závěrem okresního soudu se Ústavní soud ztotožňuje.
22. Podle právní úpravy relevantní pro projednávanou věc [tedy podle ustanovení § 130 a § 134 zákona č. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník")] platilo, že vlastnické právo vydržením mohl nabýt jen oprávněný držitel [tj. takový, který vykonává faktické panství nad věcí (nakládá s věcí jako s vlastní) a současně je v dobré víře, že mu věc patří], měl-li nemovitou věc nepřetržitě v držbě po dobu 10 let. Krajský soud v ústavní stížností napadeném rozsudku připustil, že podmínky vydržení by byly v případě stěžovatele splněny, avšak až na nedostatek dobré víry. Podle krajského soudu (srov. str. 6 jeho rozsudku) je totiž § 1 odst. 1 citovaného zákona výkladově jasný, a to minimálně od vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, kde Ústavní soud vyložil podmínku faktického užívání. Faktickému užívání pozemku p. č. X1 ze strany stěžovatele pak podle krajského soudu brání jeho funkční spojení s domem stojícím na pozemcích p. č. X2 a p. č. X3 (s těmito závěry krajského soudu se přitom zcela ztotožnil i Nejvyšší soud).
23. Ústavní soud se však nedomnívá, že by bylo možné jednoznačně uzavřít, že daná věc byla výkladově tak jasná, jak uvádí odvolací soud. Daný případ totiž jistě není možné bez dalšího hodnotit pohledem měsíce června roku 2015, kdy krajský soud své rozhodnutí vydal. I z nálezu sp. zn. IV. ÚS 185/96 je totiž zřejmé, že podmínka faktického hospodaření nebyla interpretačně ustálená (oscilovala od toho, že postačuje prostá evidence majetku, až po kritérium fakticity užívání, k němuž se následně přiklonil i Ústavní soud). To je třeba zohlednit zvláště za situace, kdy se stěžovatel chopil držby předmětných pozemků již v roce 1991 a ještě 4. 11. 1996 uzavřela Česká republika prostřednictvím Okresního úřadu v Semilech se stěžovatelem kupní smlouvu na jiné pozemky, kde však mimo jiné deklarovala, že stěžovatel nabyl pozemky, o něž jde v právě projednávaném případě, v souladu s podmínkami zákona č. 172/1991 Sb. (v roce 1996 byl stěžovatel rovněž zapsán do katastru nemovitostí ve vztahu k předmětným pozemkům jako vlastník). Dne 29. 11. 1996 pak Ústavní soud shora citovaným nálezem stanovil výklad daného ustanovení, jak bylo shora podáno. Nejvyšší soud následně vydal rozsudek ze dne 19. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1026/96, na nějž krajský soud v ústavní stížností napadeném rozsudku odkazuje a dovozuje z něj funkční souvislost (a tedy do značné míry sdílení právního režimu) mezi pozemkem p. č. X1 (přístupový pozemek) a pozemky p. č. X2 a X3. Tuto vzájemnou souvislost pak opět používá pro zpochybnění dobré víry stěžovatele. Takto přísný závěr však z uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu a z judikatury na něj navazující (týkající se zejména vydávání nemovitého majetku podle restitučních předpisů) podle Ústavního soudu dovozovat pro právě projednávaný případ nelze. Ústavní soud přitom nezpochybňuje účel, jenž Nejvyšší soud citovanou judikaturou sleduje - tedy sjednocení právních vztahů mezi navzájem funkčně propojenými nemovitostmi - nicméně takovéto nároky lze klást na povinné subjekty podle restitučních předpisů nebo na stát vydávající majetek obcím, jak tomu bylo v tomto případě. Takovýmito požadavky nelze ale poměřovat (ne)existenci dobré víry subjektu, jenž má podle těchto předpisů majetek nabýt (v dané souvislosti rovněž Ústavní soud nepřehlédl, že zákonodárce skupinu souvisejícího, a tedy v režimu zákona č. 172/1991 Sb. na obce přecházejícího majetku průběžně rozšiřoval a modifikoval - srov. například ustanovení § 2a a násl. citovaného zákona - což by vztaženo na eventuálně oprávněné držitele kladlo nepřiměřeně vysoké nároky, měla-li by být každou takovou změnou jejich dobrá víra poměřována).
24. Lze tedy shrnout, že právní uspořádání k nyní sporným pozemkům stěžovatel za součinnosti státu a jeho orgánů vymezoval v době, kdy jeho právní hodnocení situace nebylo v rozporu s relevantní judikaturou ani s právní úpravou. Krajský i Nejvyšší soud mají pravdu v tom, že východiska aplikovaná stěžovatelem se posléze - a ještě v průběhu plynutí doby nutné pro nabytí vlastnictví vydržením - změnila, nicméně v řízení před nalézacím soudem bylo prokázáno, že to byla sama Česká republika (nyní žalobkyně), kdo stěžovatele v posléze nesprávném právním hodnocení věci utvrzoval, a to jak svojí aktivitou (srov. uzavření kupních smluv k pozemkům, které by stěžovatel ani podle zákona č. 172/1991 Sb. nabýt nemohl), tak svojí pasivitou, kdy více než 10 let ponechala v katastru nemovitostí ve svém důsledku nesprávný zápis o vlastnickém právu k předmětným pozemkům.
25. Ze všech těchto značně specifických důvodů je nutno uzavřít, že stěžovatel předmětné pozemky nabyl vydržením, když od okamžiku, kdy se k nim choval jako vlastník, vycházel z podmínek zakotvených zákonem č. 172/1991 Sb. Nadto nelze přehlížet, že Ústavním soudem v tomto nálezu prezentovaným posouzením bude dosaženo toho, co zákonodárce přijetím zákona č. 172/1991 Sb. zamýšlel, tedy - řečeno slovy důvodové zprávy k citovanému zákonu [srov. sněmovní tisk číslo 214/0, Česká národní rada, 1990 - 1992 - Důvodová zpráva - Zvláštní část - K § 2 a 3] - "navrácení historického majetku obcím".
26. Namítá-li stěžovatel dále v ústavní stížnosti, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil přípustnost jeho dovolací argumentace, pak s touto námitkou (aniž by to mělo vliv na závěry uvedené výše) lze částečně souhlasit (například ve vztahu k otázce, zda zde stěžovatel s předmětnými pozemky fakticky hospodařil, když tyto byly vzájemně funkčně spojeny). Nicméně tato otázka není pro posouzení ústavnosti napadeného usnesení Nejvyššího soudu podstatná, neboť Nejvyšší soud nesprávně právně posoudil vztah podmínek stanovených pro přechod majetku ze státu na obce podle zákona č. 172/1991 Sb. a jejich relevanci při hodnocení kritérií vydržení. Už jen z toho důvodu Ústavní soud přistoupil ke zrušení jeho usnesení.
III/C Ostatní námitky
27. Tvrdil-li stěžovatel naopak porušení práva na zákonného soudce v řízení před Nejvyšším soudem, pak tato námitka nemá podle názoru Ústavního soudu ústavněprávní relevanci. Je to dáno tím, že stěžovatelovu věc posuzovali všichni členové senátu 28 Cdo (a jen tito členové), jak ve svém vyjádření vysvětlil Nejvyšší soud. Postačuje proto v této souvislosti jen připomenout, že Ústavní soud v minulosti již kritizoval stav, kdy se dovolatelé dozvídali konkrétní složení senátu posuzujícího jejich dovolání pouze na základě vlastní iniciativy, a to za situace, kdy nevěděli, kdy daná věc napadla Nejvyššímu soudu, což samozřejmě limitovalo jejich možnosti např. pro vznesení eventuální námitky podjatosti (srov. k tomu přiměřeně odst. 19 usnesení Ústavního soudu z 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15). Na druhou stranu však stěžovatel v ústavní stížnosti nijak netvrdí, v čem v jeho věci mohl být reálně porušen princip nezávislého a nestranného soudce, a to v situaci, kdy již konkrétní složení senátu Nejvyššího soudu projednávajícího jeho dovolání znal. Také z tohoto důvodu nevykazuje řízení před Nejvyšším soudem podle přesvědčení Ústavního soudu ústavněprávní diskrepanci. Zákonným soudcem ve stěžovatelově věci totiž není soudce pověřený zpracováním rozhodnutí, ale senát Nejvyššího soudu, jemuž věc připadla v souladu s rozvrhem práce.
28. Namítá-li stěžovatel porušení svého ústavně zaručeného práva na samosprávu ve smyslu čl. 8 a čl. 101 odst. 4 Ústavy, pak k tomu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti nepřináší argumentaci svědčící pro to, že by toto jeho právo jako územně samosprávného celku bylo v jeho podstatě eliminováno či fakticky vyprázdněno (lze to ostatně usuzovat i z charakteru předmětných pozemků). Na druhou stranu se však řada limitů omezujících možnosti zásahu do práva na samosprávu manifestuje i ochranou jiných ústavně zaručených práv - například práva na spravedlivý proces či na ochranu vlastnictví - která ve věci stěžovatele, jak vysvětleno shora, porušena byla [srov. k tomu přiměřeně například nález Pl. ÚS 51/06 ze dne 27. 9. 2006 (483/2006 Sb. N 171/42 SbNU 471)].
IV. Závěry
29. Ústavní soud uzavírá, že shledal ústavní stížnost důvodnou pro porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. pro porušení práva stěžovatele na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Z uvedených důvodů ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu zrušil s tím, že shora podaný právní názor bude pro další řízení v této věci závazný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US