// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 26.05.2017
ÚS: Posouzení aktivní solidarity mezi rozvedenými manželi
Potvrdí-li odvolací soud de facto existenci aktivní solidarity mezi rozvedenými manžely v době, kdy ještě nebylo vypořádáno jejich společné jmění a zároveň odmítne jako nedůvodnou námitku, že tato aktivní solidarita je dána, stává se jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným, čímž dochází k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 27/16 ze dne 10. 5. 2017
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro posouzení přípustnosti a důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Jeseníku (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 106 C 11/2014, z něhož se podává, že vedlejší účastnice se žalobou podanou k tomuto soudu domáhala vůči stěžovateli zaplacení částky 19 200 Kč, jakož i kapitalizovaného poplatku z prodlení ve výši 3 600 Kč. Jako právní důvod uplatněného nároku vedlejší účastnice v žalobě udávala existenci nájemní smlouvy k bytu mezi ní (jakožto pronajímatelkou předmětné nemovitosti na ulici L. v J.) a stěžovatelem (jakožto nájemcem předmětné nemovitosti), kdy stěžovatel nezaplatil nájem za období leden až duben 2014. Stěžovatel se v řízení před okresním soudem hájil tím, že nájemné za předmětné období hradí k rukám bývalého manžela vedlejší účastnice a spoluvlastníka nemovitosti na ulici L. v J., pana Michalise Kačarase. Stěžovatel v řízení před okresním soudem argumentoval neplatností nájemní smlouvy mezi ním a vedlejší účastnicí ze dne 4. 9. 2013, neboť Michalis Kačaras namítl relativní neplatnost této smlouvy svým podáním ze dne 10. 10. 2013, jelikož nedal souhlas k jejímu uzavření. Dne 30. 12. 2013 uzavřeli stěžovatel a Michalis Kačaras nájemní smlouvu, o níž však vedlejší účastnice nebyla informována a na jejímž základě od 1. 1. 2014 platil stěžovatel nájemné z nemovitosti na ulici L. v J. Michalisu Kačarasovi. Okresní soud dospěl v daném sporu k závěru, že vedlejší účastnice se za trvání manželství se svědkem Michalisem Kačarasem dohodla na tom, že vedlejší účastnice bude pronajímat svým jménem nemovitost na ulici L. v J. a bude na svůj účet přijímat platby z nájmu. Naproti tomu Michalis Kačaras bude pronajímat nemovitost v ulici K. v J. a bude na svůj účet přijímat platby z nájmu této nemovitosti. Stěžovatel měl nemovitost na ulici L. v J. pronajatou již od roku 2006, kdy nájemní smlouvu uzavřel právě s vedlejší účastnicí. Ta mu v souvislosti s účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, předložila předmětnou nájemní smlouvu, která byla mezi ní a stěžovatelem uzavřena dne 4. 9. 2013. V okamžiku uzavření této smlouvy, ani v průběhu projednávání žaloby vedlejší účastnice před okresním soudem nebylo ještě společné jmění manželů vypořádáno, byť manželství vedlejší účastnice a Michalise Kačarase zaniklo právní mocí rozsudku o rozvodu manželství dne 23. 10. 2010. Okresní soud tedy uzavřel, že nebylo-li společné jmění manželů vypořádáno, nachází se tento majetek ve stejném režimu, jako kdyby k zániku nedošlo, přičemž obvyklou správu majetku může vykonávat každý z manželů. V řízení před okresním soudem bylo prokázáno, že vedlejší účastnice s bývalým manželem uzavřela dohodu o nakládání s nemovitostí na ulici L. v J., což vyplývá nejen z výpovědi jí samotné, ale i z výpovědi svědka Michalise Kačarase, jakož i z dalších listinných důkazů. Nájemní smlouvu uzavřenou mezi stěžovatelem a Michalisem Kačarasem ze dne 30. 12. 2013 okresní soud shledal absolutně neplatnou pro nemožnost plnění se zřetelem na předcházející nájemní smlouvu uzavřenou mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelem. Okresní soud učinil skutkové zjištění, že za žalované období od ledna 2014 do dubna 2014 hradil žalovaný nájemné ve výši 4 800 Kč měsíčně Michalisu Kačarasovi. Okresní soud však vyloučil namítanou možnost aktivní solidarity mezi rozvedenými manžely Kačarasovými, neboť aby aktivní solidarita nastala, museli by být účastníky právního úkonu oba rozvedení manželé, což však nebyl tento případ. V opačném případě by se totiž stěžovatel svého závazku vůči vedlejší účastnici zprostil tím, že by platil k rukám Michalise Kačarase. Okresní soud tedy žalobě vedlejší účastnice plně vyhověl.
3. Stěžovatel proti rozsudku okresního soudu podal odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud"), který napadeným rozsudkem v odvoláním napadeném rozsahu rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud se ztotožnil se závěry skutkové i právní povahy, které ve věci vyvodil okresní soud. Argumentaci okresního soudu krajský soud doplnil o rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2593/2008, z něhož vyplývá, že právní vztahy mezi bývalými manželi, popřípadě mezi nimi a třetími osobami, týkající se majetku a závazků, které tvořily předmět společného jmění manželů, se v době mezi zánikem a vypořádáním společného jmění manželů řídí právními předpisy o společném jmění manželů.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadený rozsudek krajského soudu vykazuje tak závažné nedostatky, že tyto dosahují intenzity zásahu do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jehož důležitou součástí je povinnost soudu své rozhodnutí řádně odůvodnit. Odvolací soud se omezil na konstatování, že závěry obecného soudu jsou správné. Tímto se však odvolací soud vyhnul vypořádání námitky ohledně údajné dohody mezi vedlejší účastnicí a svědkem Kačarasem o výlučném právu vedlejší účastnice pronajímat byt na ulici L. v J. Svědek Kačaras takovou dohodu však popřel. Jde tedy o opomenutý důkaz jak soudem okresním, tak i krajským.
5. Krajský soud dále učinil vlastní skutkové zjištění (odlišné od závěrů okresního soudu), když konstatoval, že stěžovatel neprokázal, že splnil vůči svědkovi Kačarasovi platební povinnost v období leden až duben 2014, což je však v rozporu se skutkovými zjištěními okresního soudu. I v této části je tedy napadený rozsudek rozporný.
6. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku argumentačně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2593/2008, jehož právní závěry se však projednávané problematiky nijak nedotýkají, neboť v předmětném sporu je otázka relativní neplatnosti právního úkonu jednoho z rozvedených manželů ve vztahu k doposud nevypořádanému majetku nacházejícímu se ve společném jmění manželů, jakož i otázka aktivní solidarity rozvedených manželů v závazkových vztazích.
7. Krajský soud též neupřesnil, proč považuje dovolání se relativní neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 4. 9. 2013 ze strany Michalise Kačarase za neplatné a proč vyloučil možnost existence aktivní solidarity mezi rozvedenými manžely Kačarasovými.
8. Stěžovatel uzavírá, že postup krajského soudu považuje za výraz denegationis iustitiae a za svévoli ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů se skutkovými zjištěními, což odporuje nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375).
III.
Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele
9. Ústavní soud vyzval účastníka, jakož i vedlejší účastnici, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti stěžovatele.
10. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že se odvolává na skutkové a právní závěry v dané věci učiněné při tehdy sdíleném výkladu příslušných zákonných ustanovení, jakož i na důvody, jak je obsáhl v odůvodnění napadeného rozsudku, neboť je považuje za komplexní a dostatečné.
11. Vedlejší účastnice se vyjádřila k jednotlivým bodům ústavní stížnosti. Ke skutkovému stavu uvedla, že se na rozdíl od stěžovatele domnívá, že napadený rozsudek je odůvodněn s dostatečnou náležitostí a že se odvolací soud v napadeném rozsudku náležitě vypořádal i s dovoláním se relativní neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 4. 9. 2013, s uzavřenou nájemní smlouvou ze dne 30. 12. 2013 a navazující výpovědí svědka Michalise Kačarase. Odvolací soud se ve druhém odstavci na str. 4 napadeného rozsudku obsáhle zabývá odůvodněním, proč je nájemní smlouva ze dne 30. 12. 2013 absolutně neplatná, a to pro nemožnost dohodnutého plnění se zřetelem na předcházející nájemní smlouvu uzavřenou dne 4. 9. 2013. Výpověď svědka Michalise Kačarase soud taktéž hodnotí, byť jde o důkaz, který není po právní stránce relevantní pro posouzení platnosti nájemní smlouvy ze dne 4. 9. 2013. Námitka stěžovatele, že existenci dohody mezi bývalými manžely Kačarasovými dovodil soud pouze z výpovědi vedlejší účastnice řízení, není důvodná, když se především okresní soud v rámci dokazování podrobně zabýval hospodařením bývalých manželů Kačarasových i s ostatními nemovitými věcmi v zaniklém společném jmění manželů (např. dům na K. v J.). Takto provedené dokazování soudy nevyhodnotily separátně, ale ve vzájemných souvislostech a dle názoru vedlejší účastnice řízení zcela správně. Odůvodnění napadeného rozsudku obsahuje i odkaz na judikaturu. S ohledem na shora uvedené skutečnosti dle názoru vedlejší účastnice řízení obstojí napadený rozsudek z hlediska požadavků na něj kladené jak platnou právní úpravou (§ 157 odst. 2 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen "o. s. ř."), tak i judikaturou Ústavního soudu.
12. K otázce relativní neplatnosti vedlejší účastnice uvedla, že krajský soud správně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2008 č. j. 28 Cdo 2593/2008, když užil do odůvodnění napadeného rozsudku i jeho právní větu, a to ve vztahu k právnímu režimu majetku rozvedených manželů, kteří si dosud nevypořádali zaniklé společné jmění. Krajský soud takto reagoval na dovolání se relativní neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 4. 9. 2013. Dovolat se relativní neplatnosti se může pouze ten, kdo je takovým úkonem dotčen. Dovolává-li se svědek Kačaras relativní neplatnosti a následně uzavírá totožnou nájemní smlouvu s delším obdobím nájmu, nemůže tato argumentace obstát v porovnání s rozsudkem Nejvyššího soudu, zmíněným krajským soudem.
13. Dalším bodem vyjádření vedlejší účastnice je otázka namítaného nesouladu právních závěrů, k níž vedlejší účastnice uvádí, že pokud stěžovatel poukazuje na aplikaci § 145 odst. 2 a 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), je nezbytné pro úplný výklad poukázat i na jeho § 513. Vedlejší účastnice řízení se domnívá, že se odvolací soud správně vypořádal s tzv. právem předstihu, vyplývajícím z § 513 občanského zákoníku. Poté, co jeden ze solidárních věřitelů požádal o plnění, nemůže již jiný věřitel požadovat od dlužníka totéž plnění a dlužník není ani oprávněn mu plnit. Věřitel, který vykonal právo prevence, se tak stal jediným věřitelem vůči dlužníkovi a ostatní věřitelé ztrácejí právo pohledávku uplatnit, i když nebyla splněna. Závazek zaniká splněním dluhu tomu věřiteli, který o plnění požádal první. Krajský soud správně vyhodnotil, že vedlejší účastnice řízení uplatnila pohledávku u věřitele jako první (uzavřením nájemní smlouvy dne 4. 9. 2013) a tím se stala jediným věřitelem dlužníka. Závazek tedy mohl zaniknout pouze plněním vedlejší účastnici řízení, nikoliv bývalému manželovi Michalisi Kačarasovi, a to na základě absolutně neplatné nájemní smlouvy. Ostatně tuto obranu zvolil sám stěžovatel, když tvrdil, že plnil na základě nájemní smlouvy ze dne 30. 12. 2013. S ohledem na shora uvedené skutečnosti se dle názoru vedlejší účastnice řízení krajský soud nedopustil svévole v podobě extrémního nesouladu právních závěrů a nerespektování kogentních norem občanského zákoníku.
14. Vedlejší účastnice v návaznosti na výše uvedené navrhuje, aby ústavní stížnost byla zcela zamítnuta.
15. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků řízení k replice stěžovateli. Stěžovatel uvádí, že k jeho námitkám zaměřeným k porušení práva na spravedlivý proces se vedlejší účastnice vyjádřila toliko obecně v tom smyslu, že plně souhlasí s procesním postupem i odůvodněním rozsudku krajského soudu. Jelikož na argumentaci stěžovatele vedlejší účastnice nijak konkrétně nereagovala, stěžovatel se omezuje na konstatování, že svoji argumentaci v ústavní stížnosti považuje nadále za správnou.
16. Pokud jde o otázku relativní neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 4. 9. 2013, vedlejší účastnice se vyjádřila tak, že svědek Kačaras se relativní neplatnosti dovolat nemohl, neboť následně uzavřel totožnou nájemní smlouvu s delším obdobím nájmu. Tato argumentace vedlejší účastnice však dle stěžovatele nedává logický smysl. Právo dovolat se relativní neplatnosti nemá nic společného s pozdějším jednáním osoby, která se relativní neplatnosti dovolala. Právní účinky zániku platnosti nájemní smlouvy uzavřené vedlejší účastnicí dne 4. 9. 2013 nastaly dnem doručení projevu vůle Michalise Kačarase, kterým se dovolal neplatnosti této nájemní smlouvy vůči oběma jejím účastníkům, tedy vedlejší účastnici i vůči stěžovateli. Dle stěžovatele tedy pak již neexistovala žádná zákonná překážka pro to, aby Michalis Kačaras uzavřel dne 30. 12. 2013 se stěžovatelem novou platnou nájemní smlouvu ohledně téhož předmětu nájmu náležejícího do společného jmění manželů Kačarasových. Jelikož tuto nájemní smlouvu uzavřel bez souhlasu vedlejší účastnice, měla tato samozřejmě možnost dovolat se relativní neplatnosti této nájemní smlouvy. To však neučinila, takže o platnosti této nájemní smlouvy nemůže být sporu. Už vůbec pak nemohlo toto uzavření nájemní smlouvy ze dne 30. 12. 2013 vést k "obživnutí" zrušené relativně neplatné nájemní smlouvy ze 4. 9. 2013, neboť takovýto právní názor nelze opřít o žádné ustanovení platného práva.
17. Stěžovatel dále shrnuje, že ke sporné aplikaci § 145 odst. 2 a 4 občanského zákoníku vedlejší účastnice ve svém vyjádření zdůrazňuje, že je nezbytné poukázat na § 513 občanského zákoníku s tím, že odvolací soud se správně vypořádal s tzv. právem předstihu vyplývajícím z tohoto ustanovení. Vedlejší účastnice se domnívá, že krajský soud správně vyhodnotil, že vedlejší účastnice řízení uplatnila pohledávku u věřitele (patrně je míněno u dlužníka, tj. stěžovatele) jako první uzavřením nájemní smlouvy dne 4. 9. 2013 a tím se stala jediným věřitelem dlužníka. Tuto právní argumentaci vedlejší účastnice však stěžovatel považuje za zcela nesprávnou, neboť ztotožňuje uzavření nájemní smlouvy s uplatněním pohledávky. Ve skutečnosti je tomu tak, že teprve na základě uzavření nájemní smlouvy vznikají dospělostí sjednaných měsíčních plateb nájemného dílčí pohledávky z titulu nájemného za každý měsíc trvání nájmu. Právo předstihu by tak mohl uplatnit kterýkoli ze solidárních věřitelů teprve následně po uzavření nájemní smlouvy poté, co nastala splatnost té které dílčí pohledávky z titulu nájemného. V daném případě vedlejší účastnice žádné právo předstihu nevyužila a žádnou dílčí pohledávku na zaplacení sjednaného měsíčního nájemného u stěžovatele neuplatnila, stěžovatel platil nájemné dobrovolně na základě sjednané nájemní smlouvy. Nebránila mu tedy žádná zákonná překážka v placení nájemného Michalisi Kačarasovi, který byl solidárním věřitelem pohledávek na zaplacení nájemného i podle nájemní smlouvy ze dne 4. 9. 2013.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
18. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
19. V projednávané věci je zejména nutno připomenout judikaturu Ústavního soudu, dle níž má-li být splněn jeden z účelů soudního řízení, totiž požadavek (mimo jiné) výchovy k zachování zákona a k úctě k právům jiných osob (viz § 1 o. s. ř.), je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného respektu k procesním normám, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí ve vztahu ke zmíněnému účelu odpovídalo kritériím daným ustanoveními § 157 odst. 2 in fine, odst. 3 o. s. ř., neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí, naplňují ústavní kritéria plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny. Obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti rozhodnutí, což je v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale také se zásadami řádného procesu [srov. nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131)].
20. Ústavní soud v této souvislosti opakovaně vyzdvihuje zásadu, že mezi základní principy právního státu patří nejen princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.)], jelikož bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva. Stejné požadavky, tj. předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost, respekt k obecným zásadám právním, k ústavněprávním principům, jakož i právní jistotu, je nutno klást i na individuální právní akty, zvláště na soudní rozhodnutí. Jedním z principů představujících součást práva na řádný proces a vylučujících libovůli v rozhodování, je totiž povinnost obecného soudu, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, jak již bylo naznačeno, neboť bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky právního státu [srov. nález ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 313/14 (N 59/73 SbNU 151)]. Jestliže těmto podmínkám obecný soud nedostojí a své rozhodnutí odůvodní nesrozumitelným a nedostatečným způsobem, zasáhne do základního práva účastníka řízení na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jehož porušení stěžovatel v projednávané věci namítá. Dodržování povinnosti odůvodnit rozhodnutí má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli, o kterou půjde též v případě, že nejsou zřejmé důvody, pro které bylo rozhodnuto tím, či oním způsobem [srov. např. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213)]. Napadený rozsudek krajského soudu zejména odporuje kritériu vnitřní bezrozpornosti soudních rozhodnutí. Lze přisvědčit stěžovateli v tom, že krajský soud se ztotožnil s tím, jak okresní soud prokázal skutkový stav věci, když konstatoval, že přijatý skutkový stav může krajský soud bez dalšího akceptovat, ztotožnit se s ním a pro stručnost na něj podle odůvodnění rozsudku okresního soudu odkázat. Následně však krajský soud, v rozporu se svým předchozím tvrzením, uvádí, že stěžovatel neprokázal své tvrzení o tom, že si splnil svou platební povinnost vůči svědku Kačarasovi platbou nájemného 4 800 Kč měsíčně za zažalované období, resp. stěžovatel nedoložil doklady o těchto platbách, byť okresní soud vzal toto skutkové zjištění za prokázané. Stěžovateli je třeba přisvědčit i v tom, že krajský soud nevypořádal jeho námitky uvedené v odvolání, a to ani formou vypořádání jednotlivých námitek, ani formou ucelené protiargumentace. Zejména se pak nevypořádal s otázkou, která je pro meritum sporu naprosto stěžejní, tj. proč není na daný spor aplikován institut aktivní solidarity rozvedených manželů, jejichž společné jmění nebylo doposud vypořádáno, když platí, že z právních úkonů týkajících se společného jmění manželů (přičemž bylo postaveno najisto, že předmětný byt na ulici L. v J. náleží do společného jmění manželů) jsou oprávněni a povinni oba manželé společně a nerozdílně. Krajský soud tuto námitku odmítl s konstatováním, že dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2008 sp. zn. 28 Cdo 2593/2008 se vztahy mezi bývalými manžely týkající se majetku a závazků, které tvořily předmět společného jmění manželů, v době mezi zánikem manželství a vypořádáním společného jmění řídí právními předpisy o společném jmění manželů. Takovým vypořádáním předmětné námitky stěžovatele však došlo k absurdní situaci, neboť odvolací soud de facto touto svou argumentací potvrzuje existenci aktivní solidarity mezi rozvedenými manžely v době, kdy ještě nebylo vypořádáno společné jmění a zároveň námitku stěžovatele stran aktivní solidarity odmítá jako nedůvodnou. Stěžovateli lze tedy přisvědčit v tom, že takovou interpretaci zákonných norem, jakou provedl krajský soud v napadeném rozsudku, lze považovat za výraz denegationis iustitiae a napadené rozhodnutí je zatíženo takovými vadami, které je činí z hlediska výše uvedené konstantní judikatury Ústavního soudu nepřezkoumatelným.
21. Ústavní soud je dále nucen podotknout, že napadený rozsudek krajského soudu, jakož i rozsudek okresního soudu, který však projednávanou ústavní stížností napaden není, jsou založeny na nesprávném právním posouzení dané věci. Stěžejní otázkou pro věcně správné rozhodnutí merita věci je, jak již bylo uvedeno výše, otázka existence aktivní solidarity mezi rozvedenými manžely, kteří doposud nemají vypořádáno společné jmění manželů. Režim majetkových poměrů rozvedených manželů je potom v souladu se závěry krajským soudem zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2593/2008 stejný jako za trvání manželství. Rozvedení manželé v závazkových vztazích vystupují jako spoluvěřitelé, kteří mají sice určitý vzájemný vnitřní vztah, z něhož vyplývá, zda a jakou částí se každý ze solidárních věřitelů podílí na celé pohledávce, avšak tento vnitřní vztah je pro dlužníka bezvýznamný. Z hlediska dlužníka, zde stěžovatele, bylo v předmětném sporu zásadní to, zda se byt, který stěžovatel jakožto nájemce obýval, nacházel ve společném jmění manželů. Okresní soud k této otázce vedl dokazování, jak vyplývá z jeho rozsudku, a dospěl k závěru, že předmětný byt na ulici L. v J. se ve společném jmění manželů skutečně nacházel. Mezi vedlejší účastnicí a Michalisem Kačarasem, který v daném sporu vystupoval v procesním postavení svědka, tedy existovala tzv. aktivní solidarita, dle níž kterýkoliv z manželů měl subjektivní právo každého solidárního věřitele požadovat splnění celého dluhu (oprávnění in solidum), a to bez ohledu na část, která eventuálně připadá na každého z nich ve vnitřním vztahu. Tomuto oprávnění kteréhokoliv z manželů pak odpovídala subjektivní povinnost dlužníka (stěžovatele), splnit celý dluh jenom jednou. Uspokojil-li stěžovatel zcela pohledávku kterémukoliv solidárnímu věřiteli, tj. některému z rozvedených manželů Kačarasových, zanikly tím jeho závazky vůči oběma solidárním věřitelům (objektivní účinky uspokojení věřitele). Na základě těchto skutečností lze konstatovat, že stěžovatel se tím, že splnil svůj závazek vůči Michalisi Kačarasovi, jednomu ze solidárních věřitelů, zcela zprostil závazku vůči vedlejší účastnici. Z uvedeného taktéž vyplývá, že otázka relativní neplatnosti, jíž se domáhal Michalis Kačaras, je z tohoto pohledu nepodstatná. Důležitá je existence závazku a skutečnost, že rozvedení manželé, jejichž společné jmění doposud nebylo vypořádáno, vystupovali navenek jako solidární věřitelé dle pravidel výše uvedených.
22. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že krajský soud napadeným rozsudkem porušil právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
23. V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem Ústavního soudu uvedeným shora. Tím ovšem Ústavní soud nikterak nepředjímá celkový výsledek sporu, zejména pak s ohledem na jednání stěžovatele a způsob, jakým k celému sporu přispěl. Obecné soudy totiž musí mít vždy zároveň na paměti korektiv dobrých mravů, neboť právě jeho prostřednictvím prozařuje ochrana základních práv do vztahů mezi subjekty práva.
24. Proto Ústavní soud shledal ústavní stížnost důvodnou, podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jí vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US