// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 21.04.2017
ÚS: Překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu
Postup, kdy odvolací soud potvrdí rozhodnutí soudu I. stupně, přičemž k závěru o věcné správnosti výroku (§ 219 občanského právního řádu) dospěje na základě odlišného právního posouzení věci, s nímž však účastníky vůbec neseznámí a nedá jim příležitost se k němu vyjádřit, je odepřením práva na právní slyšení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Pro stěžovatelku jako odvolatelku bylo přitom podstatné, zda má brojit proti názoru, že smluvní poplatek za poskytnutou půjčku nelze považovat za jí vzniklou škodu, neboť byl sjednán na základě jejího svobodného projevu vůle a není v příčinné souvislosti s postupem žalované, či proti závěru, že měla ke dni uzavření smlouvy o půjčce na účtech dostatek finančních prostředků k zajištění svého provozu.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2724/16, ze dne 27. 3. 2017
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Argumentace stěžovatelky
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 8. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2 odst. 2, v článku 36 odst. 1 a v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka uvádí, že podává ústavní stížnost pouze proti části napadeného rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně částky 50 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 6. 2013 do zaplacení. Částku 50 000 stěžovatelka uplatňovala jako škodu vzniklou jí úhradou poplatku za poskytnutí půjčky pořízené za účelem zajištění překlenutí vážné finanční situace stěžovatelky. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, který dovodil, že k zajištění provozu stěžovatelce zbývaly dostatečné finanční prostředky ve výši cca 700 000 Kč, a nebylo tedy nutné i s ohledem na očekávané platby zákazníků uzavírat smlouvou o půjčce. K tomu stěžovatelka uvádí, že na účtu č. 4703730227/0100 měla k datu 31. 5. 2010 zůstatek nikoli ve výši 135 594,22 Kč (tato částka se nacházela na uvedeném úču ke dni ke dne 10. 5. 2010), jak uváděl odvolací soud, nýbrž ve výši -29.619,77 Kč, a to navíc pouze z důvodu, že na tento účet v průběhu měsíce května 2010 doplnila finanční prostředky ve výši 298 000 Kč. Na účtu 43-6033190207/0100 měla stěžovatelka skutečně zůstatek ve výši 2 010 567,92 Kč, ale až k datu 31. 5. 2010, když k datu 25. 5. 2010 činil zůstatek částku 1 499 940,56 Kč, tj. disponibilní zůstatek (po odečtení blokované částky) byl ve výši cca 36 000 Kč, přičemž z čerpané půjčky na tento účet byla dne 24. 5. 2010 poukázána částka ve výši 100 000 Kč. K datu 31. 5. 2010 měla stěžovatelka na svých účtech k dispozici částku ve výši 516 948,15 Kč, přičemž co do částky 398 000 Kč se jednalo o peníze, které pocházely z uvedené půjčky. Závěry Městského soudu v Praze v tom smyslu, že stěžovatelka měla k dispozici dostatek vlastních finančních prostředků, tak neodpovídá provedenému dokazování. Městský soud v Praze pak rovněž nebere v potaz, že výše mandatorních výdajů, které musela stěžovatelka uhradit do 15. 6. 2010, činila dalších cca 600 000 Kč. Stěžovatelka také namítá procesní pochybení odvolacího soudu spočívající v tom, že rozhodoval v rozporu s § 214 odst. 3 o. s. ř. bez nařízení jednání, a jeho rozhodnutí bylo překvapivé, když neseznámil účastníky se svým odlišným právním názorem a neposkytnul jim prostor pro vyjádření k takovému názoru. Odvolací soud se také nezabýval námitkou stěžovatelky, že soud prvního stupně nesplnil svoji poučovací povinnost dle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
II.
Vyjádření účastníků
3. Ve smyslu § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud účastníkům řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
4. Městský soud v Praze vyjádřil své přesvědčení, že byly na místě důvody pro rozhodnutí o odvolání bez nařízení jednání postupem podle § 214 odst. 3 o. s. ř., neboť oba účastníci s tím souhlasili, jiný právní názor ohledně nezákonnosti exekučního příkazu je (jen) jiným právním hodnocením věci, a v odvolacím řízení nebyly prováděny nové důkazy, neboť odvolací soud vycházel z důkazů provedených v nalézacím řízení (výpisy z účtů), z nichž učinil skutkový závěr, že stěžovatelka i přes částečnou blokaci svého účtu měla na zajištění svého provozu dostatek finančních prostředků i s přihlédnutím k očekávaným platbám, které jí měly v následujícím období na účet dojít. Městský soud v Praze proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
5. Vedlejší účastník (Česká republika - Ministerstvo financí) ve svém vyjádření uvádí, že všechny tři složky stěžovatelkou tvrzeného nároku jsou odvozovány od téhož rozhodnutí, kterým je zajišťovací příkaz a na jeho základě následně vydaný exekuční příkaz Finančního úřadu pro Prahu 5. Z uvedeného je zjevné, že stěžovatelka mohla podat dovolání ohledně potvrzujícího výroku do celé částky 111 189 Kč, což však v podaném dovolání neučinila, a omezila se pouze na část potvrzujícího výroku v částce 61 189 Kč. Již z tohoto důvodu je ústavní stížnost nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a měla by být odmítnuta. Ke skutkovým závěrům obecných soudů, které stěžovatelka opakovaně napadá, a ke kterým soudy dospěly po řádně provedeném dokazování, se vedlejší účastník nehodlá vyjadřovat, jelikož prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení, je povinností nalézacího soudu, do níž Ústavní soud dle své konstantní judikatury nezasahuje.
6. Ústavní soud zaslal uvedená vyjádření stěžovatelce, aby se k nim mohla vyjádřit. Stěžovatelka ve své replice odmítla shora uvedený názor vedlejšího účastníka ohledně přípustnosti ústavní stížnosti, neboť je zřejmé, že byť bylo předmětem řízení před obecnými soudy uplatnění nároků na náhradu škody způsobené identickými nezákonnými rozhodnutími, byla žalobou uplatněná částka složena celkem ze tří samostatných nároků se samostatným skutkovým základem. Dle názoru stěžovatelky je tak v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu nutno přípustnost dovolání u každého z nároků posuzovat samostatně, a pokud nárok stěžovatelky nepřesáhl limit 50 000 Kč, je přípustnost dovolání proti této části rozhodnutí ustanovením § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučena.
III.
Rekapitulace obsahu spisu
7. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 18 C 65/2013, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující relevantní skutečnosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 10. 2015, č. j. 18 C 65/2013-26, byla zamítnula žaloba stěžovatelky na zaplacení náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve výši 322 951 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 6. 2013 do zaplacení (výrok I.), a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit žalované České republice - Ministerstvu financí (dále jen "žalovaná" či "vedlejší účastník") náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč. Opravným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 2. 2016, č. j. 18 C 65/2013-41 bylo opraveno nesprávné označení stěžovatelky. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 5. 2016, č. j. 54 Co 22/2016-45, tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně částky 111 189 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 6. 2013 do zaplacení potvrzuje, jinak se v tomto výroku a ve výroku II. o nákladech řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Ohledně částky 61 189 Kč podala stěžovatelka dovolání, ohledně částky 50 000 Kč (představující poplatek zaplacený stěžovatelkou za poskytnutí půjčky ve výši 500 000 Kč) ústavní stížnost.
IV.
Postup Ústavního soudu při posuzování ústavní stížnosti
8. Podle ustanovení § 44 zákona o Ústavním soudu nebyl-li návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnut, nařídí Ústavní soud ústní jednání, lze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Za splnění podmínek daných tímto zákonným ustanovením rozhodl o věci Ústavní soud s upuštěním od ústního jednání.
V.
Vlastní posouzení ústavní stížnosti
9. Ústavní stížnost posuzoval Ústavní soud z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který není další instancí v systému obecného soudnictví (čl. 91 Ústavy), není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s právy obsaženými v hlavě páté Listiny [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že k výše stěžovatelkou tvrzenému porušení práv obsažených v Listině, opravňující jeho zásah, došlo.
10. Stěžovatelce lze předně přisvědčit v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro ni překvapivé. Podle § 219 občanského soudního řádu platí, že dospěje-li odvolací soud ke stejnému závěru (výroku) jako soud I. stupně, byť na základě jiného právního posouzení, napadené rozhodnutí potvrdí. Nelze však souhlasit s postupem, jakým k potvrzujícímu rozhodnutí dospěl odvolací soud v souzené věci. V této souvislosti je namístě připomenout, že zákonem č. 59/2005 Sb., kterým se změnil občanský soudní řád a některé další zákony, byla překonána letitá judikatura Ústavního soudu, podle níž byla změna právního náhledu odvolacího soudu důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu. Tato novela omezila v zájmu zajištění rychlejšího průběhu řízení množství kasačních rozhodnutí odvolacích soudů tak, že odvolací soud má rozhodnutí soudu I. stupně potvrdit, je-li "ve výroku" věcně správné. Tato zdánlivě nepatrná změna § 219 o. s. ř. však má významné a dalekosáhlé důsledky, neboť odvolací soud má potvrdit nejen rozhodnutí soudu I. stupně, které je založeno na správných skutkových zjištěních a správném právním posouzení, ale kupř. i rozhodnutí, které je postaveno na nesprávném právním názoru, avšak přesto je co do výroku správné. Nová úprava § 219 o. s. ř. ovšem nijak nezasáhla do zákazu tzv. překvapivých rozhodnutí, resp. do požadavku, aby rozhodnutí bylo pro účastníky předvídatelné. Předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit nejen zrušením rozhodnutí soudu I. stupně a vrácením věci k dalšímu řízení (což je nyní možné jenom z důvodů taxativně vypočtených v § 219a o. s. ř.), ale také tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky. Nutnost zpřístupnění odchylného právního názoru účastníkům vyplývá i z faktu, že odvolatel svým odvoláním brojí proti určitému skutkovému stavu a jeho právnímu posouzení, jak k němu dospěl soud prvního stupně; druhá strana se potom vyjadřuje k argumentaci obsažené v odvolání. Argumentace odvolatele i protistrany se tedy vztahuje k napadenému prvoinstančnímu rozhodnutí, přičemž žádný z nich v době, kdy podává odvolání či vyjádření k němu, nemůže předpokládat, zda odvolací soud zaujme jiný právní názor, jakou bude mít tento právní názor podobu, a jaké skutkové a právní důvody by z hlediska tohoto odlišného právního názoru měly být relevantní. Ze všech těchto důvodů lze uzavřít, že postup, kdy odvolací soud potvrdí rozhodnutí soudu I. stupně, přičemž k závěru o věcné správnosti výroku (§ 219 o. s. ř.) dospěje na základě odlišného právního posouzení věci, s nímž však účastníky vůbec neseznámí a nedá jim příležitost se k němu vyjádřit, je odepřením práva na právní slyšení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.
11. Soud prvního stupně konstatoval, že částku 50 000 Kč uhrazenou stěžovatelkou jako smluvní poplatek za poskytnutou půjčku, nelze považovat za škodu vzniklou stěžovatelce, neboť předmětný poplatek byl sjednán na základě svobodného projevu vůle stěžovatelky a není v příčinné souvislosti s postupem žalované. Odvolací soud měl pak za prokázané, že k 31. 5. 2010 měla stěžovatelka na účtu č 43-6033190207/0100 částku ve výši 2 010 567,92 Kč a na účtu č. 4703730227/0100 částku ve výši 135 594,22 Kč. K zajištění jejího provozu tak ke dni uzavření smlouvy o půjčce zbývalo stěžovatelce dostatek finančních prostředků, a své mandatorní výdaje mohla pokrýt z prostředků, které nebyly blokovány (ve výši cca 700 000 Kč). Z uvedeného důvodu neshledal odvolací soud příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a škodou.
12. Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud podle shora v bodě 10 naznačených zásad nepostupoval, neboť v napadeném rozsudku dospěl k závěru o věcné správnosti rozsudku soudu prvního stupně, avšak na základě právního názoru zcela odlišného od názoru prvoinstančního soudu, aniž tento svůj názor účastníkům zpřístupnil a dal jim možnost se k němu vyjádřit. Pro stěžovatelku jako odvolatelku bylo přitom podstatné, zda má brojit proti názoru, že smluvní poplatek za poskytnutou půjčku nelze považovat za jí vzniklou škodu, neboť byl sjednán na základě jejího svobodného projevu vůle a není v příčinné souvislosti s postupem žalované, či proti závěru, že měla ke dni uzavření smlouvy o půjčce na účtech dostatek finančních prostředků k zajištění svého provozu.
13. Postup odvolacího soudu taktéž není v souladu s § 214 odst. 3 občanského soudního řádu, podle kterého jednání není třeba nařizovat, bylo-li odvolání podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí; to neplatí, jestliže odvolací soud opakuje nebo doplňuje dokazování. V projednávané věci totiž stěžovatelka v odvolání předložila soudu nejen námitky skutkového charakteru týkající se nutnosti uzavřít smlouvu o půjčce, nýbrž také námitky procesního charakteru vztahující se k nesplnění poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř. soudem prvního stupně. K této námitce se navíc odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyjádřil. Podmínky pro rozhodování ve věci bez nařízení jednání podle § 214 odst. 3 o. s. ř. tedy nebyly splněny.
14. Skutečnost, že odvolací soud ve věci nenařídil jednání a neseznámil stěžovatelku se svým právním názorem, pak ve svém důsledku vedla k tomu, že stěžovatelka teprve v ústavní stížnosti namítá, že stav jejích finančních prostředků na účtu u Komerční banky a. s., nebyl takový, jak z něj při svém rozhodování vycházel odvolací soud. Odvolací soud měl za prokázané, že ke dni 31. 5. 2010 měla stěžovatelka na účtu č. 43-6033190207/0100 částku ve výši 2 010 567,92 Kč a na účtu č. 4703730227/0100 částku ve výši 135 594,22 Kč, což vedlo odvolací soud k závěru o dostatku finančních prostředků (cca 700 000 Kč) k provozu stěžovatelky, jejíž měsíční mandatorní výdaje na zajištění chodu představují částku zhruba 500 000 Kč. Stěžovatelka tvrdí, že ke dni 31. 5. 2010 měla na účtu č 43-6033190207/0100 částku ve výši 2 010 567,92 Kč, a na účtu č. 4703730227/0100 částku ve výši -29 619,77 Kč. Stěžovatelka tedy měla ke dni 31. 5. 2010 na svých účtech k dispozici (bez blokované částky 1 464 000 Kč) částku ve výši 516 948,15 Kč, přičemž co do částky 398 000 Kč se jednalo o peníze, které pocházely z uvedené půjčky, či byly touto nahrazeny. Pokud jde o soudem uvedenou částku 135 594,22 Kč, ta byla dle tvrzení stěžovatelky uvedeného ve vyjádření k žalobě na účtu č. 4703730227/0100 ke dni 10. 5. 2010. K témuž dni (kdy došlo k blokaci finančních prostředků stěžovatelky), na účtu č. 43-6033190207/0100 bylo 1 415 081 Kč.
15. Ústavní soud má tedy za to, že závěry odvolacího soudu neodpovídají provedenému dokazování, když soud vycházel při svých úvahách mechanicky z částek, které se nacházely na účtu stěžovatelky, aniž by však vzal v úvahu skutečnost, že tyto částky již v sobě zahrnují finanční prostředky z předmětné půjčky. Ústavní soud je navíc přesvědčen, že rozhodující pro posouzení důvodnosti půjčky je stav účtů stěžovatelky ke dni uzavření smlouvy o půjčce (20. 5. 2010), nelze tedy vycházet, jak učinil odvolací soud, z finanční situace stěžovatelky ke dni 31. 5. 2010. Teprve na základě takového skutkového zjištění (jímž je třeba současně odstranit tvrzené rozpory, pokud jde o stav účtů stěžovatelky) lze spolehlivě dojít k závěru, zda stěžovatelce zbývalo pro její provoz dostatek finančních prostředků, aniž by musela smlouvu o půjčce uzavírat.
16. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené konstatuje, že postupem odvolacího soudu, který neseznámil stěžovatelku při rozhodování podle § 219 občanského soudního řádu se svým právním názorem (navíc řádně nepodloženým provedeným dokazováním), a současně rozhodl v rozporu s § 214 odst. 3 občanského soudního řádu ve věci bez nařízení jednání a nevypořádal se se všemi námitkami stěžovatelky, bylo v projednávané věci porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces, neboť jí bylo zabráněno, aby její věc byla projednána stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu. Jak již přitom Ústavní soud uvedl ve svém nálezu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. IV. ÚS 114/96 (N 114/9 SbNU 7), právo plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny, totiž právo na řádný a spravedlivý proces, zahrnuje v sobě nejen právo na spravedlivý způsob vedení procesu, ale také právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem.
17. Závěrem Ústavní soud dodává, že ve své rozhodovací praxi respektuje výklad Nejvyššího soudu, vztahující se k ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého není přípustné dovolání proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, a to i ve věcech, v nichž bylo o jednotlivých plněních rozhodováno jedním výrokem, jako je tomu v projednávané věci. Obdobně na věc pohlíží komentářová literatura: "může se stát, že odvolací soud rozhodl o celé žalobě jedním výrokem, ačkoliv výsledná částka sestávala z více samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu. I tehdy se přípustnost dovolání zkoumá ve vztahu ke každému z nároků samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem a že součet výše plnění ze všech těchto samostatných nároků přesahuje částku 50 000 Kč" (Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Praktický komentář, Wolters Kluwer, 2015, dostupné z ASPI), resp. "bylo-li odvolacím soudem rozhodnuto o několika nárocích se samostatným skutkovým základem, posuzuje se přípustnost dovolání vůči každému z nich samostatně" (srov. Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 741). Uvedený přístup je respektován též v rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 537/03 ze dne 26. 5. 2004, usnesení sp. zn. IV. ÚS 642/03 ze dne 18. 8. 2004, usnesení sp. zn. III. ÚS 307/05 ze dne 10. 4. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 1854/08 ze dne 17. 9. 2008 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1747/11 ze dne 2. 8. 2011). Ústavní soud v minulosti podrobil kritice postup obecných soudů a především soudu dovolacího, pokud rozdělí jednotlivé žalobní nároky vyplývající ze stejné právní situace tak, že v rámci jednoho řízení dojde k jakémusi rozštěpení věci a vytvoření několika "procesních režimů" z hlediska uplatňování opravných prostředků [viz nález sp. zn. II. ÚS 117/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 37/36 SbNU 413)]. Ústavní soud však tzv. dělení nároku nevyloučil zcela; výslovně bylo Ústavním soudem potvrzeno, že tzv. dělení nároku je možné tam, kde soud v rámci odvolání rozhoduje o základu nároku a v odůvodnění vyjádří názor limitující výši nároku, neboť v takovém případě je totiž z čeho dovodit jiný skutkový základ pro tu část nároku, stran které bylo původnímu rozhodnutí vyhověno a jiný skutkový základ pro tu část výroku, stran které původnímu rozhodnutí vyhověno nebylo. Tak tomu bylo i v projednávané věci, kdy odvolací soud samostatně posoudil žalobní nárok stěžovatelky v částce 50 000 Kč (poplatek za půjčku) a v částce 61 189 Kč (mzdy zaměstnanců). Procesní postup stěžovatelky při podání dovolání, který je ostatně v souladu s poučením jí daným odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí, byl tedy oproti tvrzení vedlejšího účastníka zcela správný.
18. Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci, jehož projednání náleží obecným soudům, ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016, č. j. 54 Co 22/2016-45, ohledně částky 50 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 6. 2013 do zaplacení, zrušil.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US