// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 17.03.2017
ÚS: Opomenuté důkazy
Odmítnou-li obecné soudy provést relevantní důkazy navržené účastníkem řízení, které by svědčily jeho právním závěrům, příp. se s jeho důkazními návrhy žádným způsobem nevypořádají, jedná se o případ tzv. opomenutých důkazů. Rozhodující soud totiž sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud důkazním návrhům účastníků nevyhoví, pak musí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl, resp. nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. Neučiní-li tak obecný soud, zatíží své rozhodnutí vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních principů a zásad, vyjádřených v hlavě páté Listiny, především pak v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1738/16, ze dne 1. 3. 2017
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Podstatný obsah ústavní stížnosti
1.Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o Ústavním soudu“) a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
2. Stěžovatelka namítané porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje především v procesním postupu obecných soudů v průběhu dokazování, když neprovedly některé z jí navrhovaných důkazů, konkrétně výslech Ing. Břetislava Pytely, který považovaly za nadbytečný, ačkoliv byl likvidátorem předmětné pojistné události a jednalo se o důkaz „přímo prokazující žalobní tvrzení“. Dále je stěžovatelka toho názoru, že obecné soudy své právní závěry založily na „nesprávné a svévolné aplikaci“ ustanovení § 16 odst. 3 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, a zatížily je vadou protiústavnosti v podobě jejich extrémního nesouladu se skutkovými zjištěními, přičemž při jejich formulaci vycházely ze „svévolného“ hodnocení provedených důkazů. Výše popsaný postup obecných soudů se tak nachází i v přímém rozporu s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně pak se závěry, obsaženými v nálezech sp. zn. I. ÚS 401/98 ze dne 13. 1. 1999 (N 3/13 SbNU 11), sp. zn. II. ÚS 566/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 32/44 SbNU 393), sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479) či sp. zn. II. ÚS 4927/12 ze dne 26. 11. 2013 (N 199/71 SbNU 361) (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz), z nichž stěžovatelka v ústavní stížnosti cituje. Tuto argumentaci stěžovatelka blíže rozvádí poukazem na konkrétní, níže rekapitulované právní závěry obecných soudů, s nimiž obsáhle polemizuje, tentokráte však již na úrovni podústavního práva a za použití obdobných námitek, které předestřela v průběhu řízení před obecnými soudy.
II. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení
3. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud, Městský soud v Praze, Obvodní soud pro Prahu 1 i vedlejší účastníce řízení.
4. Obvodní soud pro Prahu 1 a Městský soud v Praze ve svém vyjádření pouze odkázaly na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, přičemž navrhovaly odmítnutí ústavní stížnosti, neboť argumentace stěžovatelky v ní obsažená je nesprávná.
5. Nejvyšší soud nesouhlasil s polemikou stěžovatelky vůči způsobu, jakým rozhodl o dovolání. Připomněl, že „uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.“ K námitce ohledně nesprávného výkladu předmětného ustanovení § 16 odst. 3 zákona č. 37/2004 Sb. Nejvyšší soud doplnil, že městský soud se nezabýval otázkou příčinné souvislosti mezi prodlením pojistitele s výplatou pojistného plnění a vznikem škody, „odvolací soud v předmětné věci řešil, zda v dané konkrétní situaci může být příčinou vzniklé škody skutečnost, že (vedlejší účastnice řízení) byla v prodlení se zaplacením pojistného plnění od 5. 12. 2006 do 22. 12. 2006, přičemž správně zohlednil všechny relevantní okolnosti daného případu.“
6. Vedlejší účastnice řízení navrhla ústavní stížnost odmítnout. Polemizuje s námitkami stěžovatelky, které se týkaly zjišťování skutkového stavu, a rozporuje v něm některá skutková tvrzení ve vztahu k předmětné pojistné události. S námitkami stěžovatelky, že nebylo vyhověno jejímu důkaznímu návrhu na výslech Ing. B. Pytely a že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, vedlejší účastnice řízení nesouhlasí, neboť je toho názoru, že konstatování obecných soudů jsou shodná s obsahem a především smyslem k důkazu provedených listin, které vyhotovil právě Ing. B. Pytela, přičemž tento obsah je natolik zřejmý, že by bylo nadbytečné provádět k nim ještě jeho výslech. Dle vedlejší účastnice řízení tak stěžovatelka „přikládá nedůvodně nepřiměřenou váhu nepodstatným detailům, kterými se pak dále zabývá.“
7. Stěžovatelka v následné replice k vyjádření účastníků a vedlejší účastníce řízení v této polemice s vedlejší účastnicí řízení i nadále pokračuje, když rozporuje některá její skutková tvrzení a naopak znovu předkládá vlastní verzi skutkového stavu projednávané věci.
III. Podstatný obsah spisového materiálu
8. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 se podávají zejména následující skutečnosti.
9. Stěžovatelka se návrhem podaným dne 20. 7. 2007 k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 domáhala po vedlejší účastnici řízení náhrady škody v podobě ušlého zisku ve výši 701.780 Kč, a to z titulu porušení povinnosti vyplatit v ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 37/2004 Sb. stanovené lhůtě pojistné plnění. Stěžovatelka totiž jako provozovatelka zahradnictví, v němž vedla i okrasné školky určené pro pěstování okrasných keřů a stromů, uzavřela s vedlejší účastnicí řízení dne 1. 8. 2006 pojistnou smlouvu č. 77852003-10 o zemědělském pojištění. Za dobu trvání této pojistné smlouvy (dne 14. 8. 2006) stěžovatelka nahlásila vedlejší účastnici řízení vznik pojistné události, spočívající v tom, že ve dnech od 3.-15. 8. 2006 byly pozemky jedné z okrasných školek zaplaveny povodní vyvolanou silnými dešti, která zničila celkem 43.054 kusů stromů a keřů, téměř polovinu celé sadby stěžovatelky. Vedlejší účastnice řízení tuto pojistnou událost evidovala pod č. 14070714, přičemž za účelem šetření provedli její zaměstnanci celkem třikrát prohlídku místa události, o čemž byl vždy pořízen zápis, vyhotovený Ing. B. Pytelou, likvidátorem pojistné události. V zápise z konečné prohlídky ze dne 7. 9. 2006 bylo uvedeno, že stěžovatelce bude vyplaceno pojistné plnění z výše uvedené události ve výši 416.768 Kč. Podle stěžovatelky tímto zápisem bylo šetření pojistné události ukončeno a vedlejší účastnici začala plynout 15-ti denní lhůta k vyplacení pojistného plnění ve smyslu ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 37/2004 Sb. Vedlejší účastnice řízení však pojistné plnění vyplatila až dne 22. 12. 2006 na základě písemných urgencí stěžovatelky, nadto snížené na částku 364.672 Kč, jelikož počátek škodné události byl situován ještě do doby před uzavřením pojistné smlouvy. Stěžovatelka svůj nárok odůvodnila tím, že jelikož neobdržela pojistné plnění včas, nemohla nakoupit nové sazenice a provést výsadbu v říjnu a listopadu 2006, přičemž stěžovatelka by za obvyklého chodu věcí prodejem rostlin v tomto období dosáhla běžného zisku ve výši 16,30 Kč na jednu sazenici.
10. Vedlejší účastnice řízení ve vyjádření k žalobě naopak tento nárok zpochybňovala s tvrzením, že ačkoliv vyplatila stěžovatelce pojistné plnění za poškozené rostliny, v projednávané věci nenastala pojistná událost blíže specifikovaná v pojistné smlouvě a pokud bylo plněno z její strany, bylo tak nad rámec smluvních povinností. Poukazovala dále na to, že stěžovatelka při uzavření pojistné smlouvy nepravdivě odpověděla na písemné otázky a porušila tak povinnosti vyplývající z ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., což zakládá právo pojistitele pojistné plnění přiměřeně snížit.
11. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. 5. 2009, č. j. 22 C 235/2007-53, žalobu stěžovatelky zamítl jako nedůvodnou (výrok I.), dále pak rozhodl o nákladech řízení a znalečném (výrok II. a III.). Obvodní soud tak učinil s odůvodněním, že překročení lhůty pro poskytnutí pojistného plnění (§ 16 odst. 2 zákona č. 37/2004 Sb.) neznamená, že by ze strany vedlejší účastnice řízení došlo k porušení právní povinnosti, která by zakládala odpovědnost za škodu ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964. Stěžovatelka proto nemohla požadovat náhradu škody v podobě ušlého zisku, mohla požadovat pouze úroky z prodlení ve smyslu ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964.
12. K odvolání stěžovatelky, v němž mimo jiné (na základě závěrů z jí zadaného znaleckého posudku) snížila původně žalovanou částku odpovídající ušlému zisku na částku 465.954 Kč, Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 8. 2011, č. j. 15 Co 527/2010-74, rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud jako zcela nedostatečně zdůvodněný označil závěr obvodního soudu o nemožnosti domáhat se náhrady škody (ušlého zisku), vzniklé na základě porušení povinnosti poskytnout včas pojistné plnění, a zavázal jej k tomu, aby „stanovil, zda a pokud ano, kdy došlo k prodlení (vedlejší účastnice řízení) s výplatou pojistného plnění, a aby se posléze zabýval tvrzeními (stěžovatelky) o jejích podnikatelských záměrech, které mělo prodlení (vedlejší účastnice řízení) zmařit.“ Městský soud v této souvislosti uložil obvodnímu soudu povinnost, aby „znovu zvážil důkazní návrhy stran a v případě potřeby doplnění skutkových tvrzení nebo označení návrhu, nebo důkazních návrhů, a poskytl účastníkům potřebná procesní poučení.“
13. Obvodní soud pro Prahu 1 následně po provedeném dokazování žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 465.954 Kč ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou, protože „nebylo prokázáno, že škoda, kterou (stěžovatelka) požadovala, vznikla v příčinné souvislosti s porušením zákonných povinností (vedlejší účastnice řízení) a nebylo prokázáno, že za dobu trvání pojistné smlouvy nastala nahodilá skutečnost vyvolaná sjednaným pojistným nebezpečím, záplavou nebo povodní.“ Obvodní soud se tak neztotožnil se skutkovými tvrzeními stěžovatelky, když konstatoval, že ustanovením § 16 odst. 3 zákona č. 37/2004 Sb. stanovená tříměsíční lhůta k ukončení šetření pojistné události začala plynout dne 18. 8. 2006 a skončila dne 18. 11. 2006. „Splatnost pojistného plnění tak v projednávané věci nastala dne 4. 12. 2006, po uplynutí 15-ti denní zákonné lhůty.“ Dále obvodní soud uvedl, že „ze zápisu o šetření ze dne 22. 8. 2006, ze dne 7. 9. 2006, z dopisu (vedlejší účastnice řízení) a z výpovědi svědkyně Ing. Dostálové má za prokázané, že (vedlejší účastnice řízení) ukončila šetření pojistné události až dne 19. 12. 2006, kdy dopisem z téhož dne (stěžovatelce) oznámila poskytnutí pojistného plnění.“ Následně obvodní soud uzavřel, že vedlejší účastnice řízení „byla v projednávané věci v prodlení se zaplacením pojistného plnění od 5. 12. 2006 do 22. 12. 2006.“ Ve vztahu k posouzení samotného nároku stěžovatelky na náhradu škody pak obvodní soud konstatoval, že „při pravděpodobném běhu událostí, kdyby (vedlejší účastnice řízení) poskytla pojistné plnění do 15-ti dnů po uplynutí zákonné lhůty k provedení šetření, (stěžovatelka) mohla nakoupit nové sazenice jak 5. 12. 2006 tak i 22. 12. 2006 a provést jejich výsadbu, proto prodlení (vedlejší účastnice řízení) s poskytnutím pojistného plnění není a nemůže být ani logicky podstatnou příčinou vzniku škody, spočívající na požadovaném ušlém zisku z prodeje vypěstovaných sazenic.“
14. Stěžovatelka v průběhu řízení před obvodním soudem opakovaně (viz „Tvrzení žalobce o právně významných skutečnostech a návrh na doplnění dokazování“ ze dne 29. 10. 2012 na č. l. 91–97 spisu; „Žádost o odročení termínu provádění výslechu svědků“ ze dne 19. 10. 2013 na č. l. 139–140 spisu a „Sdělení adresy Ing. Břetislava Pytely“ ze dne 23. 10. 2013 na č. l. 137 spisu) navrhovala k provedení důkazu výslech svědka Ing. B. Pytely, který byl hlavním likvidátorem předmětné pojistné události a byl odpovědný za zpracování závěrečné zprávy. Totožný důkazní návrh opakovaně vznesla i vedlejší účastnice řízení (viz „Doplnění tvrzení a důkazů žalovanou“ ze dne 20. 2. 2012 na č. l. 80-82 spisu a ze dne 6. 5. 2013 na č. l. 115-117 spisu). Obvodní soud jim ale nevyhověl, když „z důvodu hospodárnosti řízení zamítl návrh účastníků na doplnění dokazování výslechem svědků a dalšími listinnými důkazy, protože je považoval za nadbytečné“ (str. 7 rozsudku).
15. Uvedený důkazní návrh stěžovatelka znovu předestřela i v odvolání, v němž namítala, že právní závěry obvodního soudu jsou založeny jednak na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, jednak na nesprávném hodnocení již provedených (zejména listinných) důkazů, jejichž obsah byl prý soudem zcela svévolně interpretován.
16. Městský soud v Praze odvolání ústavní stížností napadeným rozsudkem neshledal důvodným a rozsudek obvodního soudu podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. Ztotožnil se s právními závěry obvodního soudu, že „příčinou vzniklé škody požadované (stěžovatelkou) není skutečnost, že (vedlejší účastnice řízení) byla v prodlení se zaplacením pojistného plnění od 5. 12. 2006 do 22. 12. 2006. Za této situace, jestliže není dána příčinná souvislost mezi vznikem tvrzené škody, je rozhodnutí soudu prvého stupně věcně správné.“
17. Dovolání stěžovatelky, jak již bylo výše rekapitulováno, Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř, když konstatoval, že pokud stěžovatelka v dovolání polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, „uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.“ S odkazem na svou judikaturu (např. usnesení sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, dostupné rovněž na www.nsoud.cz) Nejvyšší soud zdůraznil, že „uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.“
IV. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
IV.a) Obecná východiska hodnocení namítaného porušení práva na spravedlivý proces
18. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti a nikoliv zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy české republiky, dále jen „Ústava“]. Jeho pravomoc je tak založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Jak Ústavní soud opakovaně judikoval, základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem podústavního práva; současně tyto ideje determinují výklad právních norem. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235); sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857); nebo sp. zn. IV. ÚS 3042/11 ze dne 14. 11. 2012 (N 188/67 SbNU 265)].
19. Podstatu ústavní stížnosti tvoří především nesouhlas stěžovatelky s procesním postupem obecných soudů, které neprovedly jí opakovaně navrhovaný důkaz (výslech svědka Ing. B. Pytely), a svá rozhodnutí tak prý zatížily protiústavností v podobě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a svévolného hodnocení provedených důkazů.
20. Pokud stěžovatelka namítané porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v procesu dokazování, prováděného obecnými soudy, Ústavní soud připomíná, že v minulosti opakovaně judikoval, že Listina, zaručující právo na spravedlivý proces, přímo neupravuje proces dokazování jako takový, přestože je podstatnou, ne-li nejdůležitější částí řízení. To ovšem zdaleka neznamená, že dokazování se nachází jaksi "mimo" ústavněprávní rovinu a jeho úprava je tak pouze zcela výlučnou záležitostí zákona [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 37/04 ze dne 26. 4. 2006 (N 92/41 SbNU 173; 419/2006 Sb.) či sp. zn. II. ÚS 2154/14 ze dne 18. 11. 2014 (N 211/75 SbNU 365)]. Proto Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že součástí práva na spravedlivý proces je též vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. „Vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu, patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů“ [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 269/05 ze dne 27. 6. 2005 (N 129/37 SbNU 629) či sp. zn. I. ÚS 273/06 ze dne 14. 9. 2007 (N 144/46 SbNU 409)].
21. Za situace, kdy tak obecné soudy neučiní a odmítnou akceptovat důkazy navržené účastníkem řízení, které by svědčily jeho právním závěrům, příp. se s jeho důkazními návrhy žádným způsobem nevypořádají, tak lze hovořit o tzv. opomenutých důkazech, jimiž jsou takové důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásad volného hodnocení důkazů nezabýval [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)]. Ustálená judikatura Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutého důkazu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51); nález sp. zn. II. ÚS 663/2000 ze dne 10. 4. 2001 (N 57/22 SbNU 19); sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25); nebo sp. zn. II. ÚS 2172/14 ze dne 10. 3. 2015 (N 54/76 SbNU 747)] vychází z principu, že „zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z Listiny (čl. 36 odst. 1), nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl), navržené důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o.s.ř.). Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží svoje rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje i v rozporu se zásadami, vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.“ Jinými slovy, rozhodující soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud důkazním návrhům účastníků nevyhoví, pak musí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl, resp. nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění.
IV.b) Aplikace ústavněprávních východisek na projednávaný případ
22. Výše předestřená obecná východiska jsou aplikovatelná i na nyní projednávaný případ stěžovatelky, neboť samotný procesní postup obvodního soudu a následně i městského soudu je s nimi ve zřetelném rozporu.
23. Jak již bylo rekapitulováno, stěžovatelka (a rovněž vedlejší účastnice řízení) v průběhu řízení před obvodním soudem (a následně i v odvolacím řízení) opakovaně vznášela důkazní návrh v podobě výslechu svědka Ing. B. Pytely, který byl hlavním likvidátorem předmětné pojistné události a který vypracoval všechny listiny (včetně závěrečné zprávy), týkající se šetření této pojistné události. Jak ovšem vyplývá z obsahu spisu obvodního soudu i z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku, obvodní soud se s tímto důkazním návrhem vypořádal tak, že jej povšechným způsobem odmítl „z důvodu hospodárnosti řízení“ a „nadbytečnosti“. Tím ovšem dle názoru Ústavního soudu ve smyslu výše předestřených závěrů judikatury zatížil své rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních principů a zásad, vyjádřených v hlavě páté Listiny, především pak v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2.
24. Ústavní soud si je samozřejmě vědom toho, že v minulosti ve své judikatuře v rámci přezkumu dodržení principů a zásad spravedlivého procesu v řízení před obecnými soudy opakovaně zdůraznil, že právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze („Samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces, ale teprve takové porušení objektivních procesních pravidel, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu.“) [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209); či nález sp. zn. IV. ÚS 1796/11 ze dne 18. 10. 2011 (N 178/63 SbNU 69)]. V tomto ohledu lze tedy konstatovat, že nikoliv každé nedostatky v průběhu procesu dokazování v podobě „opomenutí“ či nedostatečné vypořádání se s důkazními návrhy účastníků řízení ze strany obecných soudů dosahují ústavněprávní intenzity, odůvodňující kasační zásah ze strany Ústavního soudu, obzvláště pokud se lze v praxi setkat i s důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky.
25. Tato výjimka ovšem na nyní projednávaný případ a postup obvodního soudu v žádném případě nedopadá, neboť stěžovatelkou (a také vedlejší účastnicí řízení) navrhovaný důkaz v podobě výslechu svědka Ing. B. Pytely mohl dle názoru Ústavního soudu nepochybně mít relevantní význam pro jeden z klíčových aspektů předmětného sporu o náhradu škody, kterým je důkladné posouzení samotného jednání vedlejšího účastníka řízení při šetření předmětné pojistné události, a to zejména za účelem posouzení otázky, kdy došlo k ukončení šetření a tedy k počátku běhu v ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 37/2004 Sb. zakotvené lhůty k výplatě pojistného plnění. Aniž by tedy Ústavní soud jakkoliv hodnotil věcnou správnost právních závěrů obvodního soudu, posléze aprobovaných i městským soudem (což mu ostatně ani nepřísluší), je toho názoru, že pokud obvodní soud přistoupil k interpretaci obsahu listin (zápisů), týkajících se úkonů provedených v rámci šetření předmětné pojistné události, na jejímž základě vyložil i úmysl likvidátora navrhnout zde konkrétní následný postup („prozkoumání“ či „rozhodnutí o likvidnosti“), bylo zcela žádoucí, aby za tímto účelem provedl i svědecký výslech samotného zpracovatele těchto listin, tj. Ing. B. Pytely ve funkci hlavního likvidátora předmětné pojistné události. Uvedené platí tím spíše, že obvodní soud za shodným účelem provedl výslech svědkyně Ing. Věry Dostálové, z jejíž svědecké výpovědi ovšem vyplynulo (viz Protokol o jednání ze dne 2. 9. 2013 na č. l. 129-133), že při šetření předmětné pojistné události plnila „pouze“ funkci „pomocného likvidátora, protože likvidací předmětné události byl pověřen Ing. Pytela“, což mělo mimo jiné za následek, že jí vypracovaný formulář s výpočtem výše pojistného plnění „předala panu Pytelovi. Zda bylo provedeno další šetření, to nevím, záležitost vyřizoval pan Pytela.“
26. Ústavní soud proto zdaleka nesdílí tak kategorický závěr obvodního soudu, že „ze zápisu o šetření ze dne 22. 8. 2006, ze dne 7. 9. 2006, z dopisu (vedlejší účastnice řízení) a z výpovědi svědkyně ing. Dostálové“ je prokázáno, že vedlejší účastnice řízení ukončila šetření pojistné události až dne 19. 12. 2006, kdy dopisem z téhož dne stěžovatelce oznámila poskytnutí pojistného plnění, tzn. více než tři měsíce poté, co byl proveden výpočet výše pojistného plnění (které bylo stěžovatelce ostatně také zasláno), aniž by bylo jakkoliv obvodním soudem zjišťováno, jaké další úkony v rámci šetření předmětné pojistné události byly v tomto období vedlejší účastnicí řízení nadále prováděny.
27. Ačkoliv na uvedené nedostatky stěžovatelka poukazovala již ve svém odvolání proti rozsudku obvodního soudu, v němž navíc opětovně vznesla důkazní návrh na provedení výslechu svědka Ing. B. Pytely, Městský soud v Praze se s nimi v podstatě žádným způsobem nevypořádal, čímž své rozhodnutí dle názoru Ústavního soudu rovněž zatížil protiústavností v podobě porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Za řádné a dostatečné vypořádání se s odvolacími námitky stěžovatelky totiž nelze považovat jejich pouhou rekapitulaci v „úvodní“ části odůvodnění rozsudku, jíž nadto městský soud věnoval více než šest stran rozsudku, aniž by se s nimi následně věcně vypořádal a tedy podrobně rozvedl, proč je nelze považovat za důvodné. Jediný odstavec odůvodnění na str. 7 rozsudku, v němž se městský soud věnoval vlastnímu hodnocení projednávané věci, k řádnému vypořádání se odvolacími námitkami koneckonců příliš prostoru ani neskýtá.
V. Závěr
28. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že Obvodní soud pro Prahu 1 i Městský soud v Praze za situace, kdy obvodní soud odmítl akceptovat stěžovatelkou (i vedlejší účastnicí řízení) navržený důkaz a fakticky jí znemožnil prokázat tvrzené skutečnosti, aniž by však ve svém rozhodnutí podrobně vyložil, z jakých důvodů jej odmítl provést, ačkoliv jeho provedení nic nebránilo a jevil se být velmi relevantním pro správné posouzení projednávané věci, a městský soud v odvolacím řízení v tomto postupu neshledal žádné vady a dostatečně se ani nevypořádal se všemi odvolacími námitkami stěžovatelky, svými rozhodnutími porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
29. Pokud za dané situace Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení následně odmítl stěžovatelkou podané dovolání, pak ani Nejvyšší soud nedostál své ústavní povinnosti chránit základní práva a svobody stěžovatele (čl. 4 Ústavy), neboť i dovolací řízení je nedílnou součástí ústavního rámce pravidel spravedlivého procesu a dovolací soud je tedy povinen chránit základní práva jednotlivce, což však v nyní posuzovaném případě neučinil.
30. Proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. Úkolem obecných soudů tak bude posoudit daný případ znovu, přičemž jsou vázány právním názorem Ústavního v tom směru, že jsou povinny důkladně se vypořádat s důkazními návrhy stěžovatelky, a na základě takto zjištěného skutkového stavu opětovně posoudit otázku doby ukončení šetření předmětné pojistné události ze strany vedlejší účastnice řízení.
31. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US