// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 17.03.2017
ÚS: Dodání odsouzeného do výkonu trestu odnětí svobody
Porušením čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je vydání příkazu k dodání odsouzené osoby do výkonu trestu odnětí svobody bez toho, že by jí byla předtím řádně doručena výzva k dobrovolnému nástupu do výkonu tohoto trestu; totéž platí pro případ, že odsouzená osoba byla zadržena a fakticky dodána do výkonu trestu odnětí svobody na základě příkazu zatíženého takovou vadou.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2944/16, ze dne 31. 1. 2017
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění (více ZDE):
I. Vymezení napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 9. 2016, která splňuje procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a zákazu v záhlaví vymezeného zásahu s tvrzením, že příkazem k dodání do výkonu odnětí svobody vydaného Krajským soudem v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") dne 19. 8. 2016, č. j. 7 T 2/2013-1419, a na něj navazujícími úkony nebyl respektován příkaz obsažený v čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a porušeno základní právo stěžovatele na zbavení osobní svobody pouze z důvodů a způsobem stanoveným zákonem, zakotvené v čl. 8 odst. 1, čl. 8 odst. 2 věta první, odst. 3 věta druhá Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 30. 3. 2016, č. j. 5 To 62/2014-1349, bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a právo stěžovatele na dodržování zásady ne bis in idem dle čl. 40 odst. 5 Listiny a právo stěžovatele na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, a zásahem krajského soudu specifikovaným v záhlaví bylo porušeno základní právo stěžovatele na zbavení osobní svobody pouze z důvodů a způsobem stanoveným zákonem, garantované v čl. 8 odst. 1 a odst. 2 věta první a odst. 3 věta třetí Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatel porušení těchto svých základních práv a svobod dovozuje nejen z jednotlivých dále specifikovaných vad, ale zejména z jejich souhrnu.
……………………………………
IV. Posouzení Ústavním soudem
17. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci a rozdělení úkolů a z nich vyplývajících pravomocí a povinností jejích orgánů, jako kterýkoliv jiný takový její orgán. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Ve vztahu k výše specifikovanému příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody a následném zatčení stěžovatele na jeho základě, Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení základního práva stěžovatele došlo. Ohledně ostatních napadených rozhodnutí a jiných zásahů Ústavní soud však dospěl k závěru, že tyto k vlastnímu meritornímu přezkumu způsobilé nejsou, a proto musel ve zbytku ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
A) K námitkám proti příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody a k zatčení odsouzeného
18. Ústavní soud shledal částečně důvodnou námitku stěžovatele specifikovanou výše sub 8., a to v rozsahu, v němž stěžovatel tvrdí, že mu výzva k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody nebyla řádně doručena, a proto nebyl trestním řádem dán prostor k tomu, aby byl krajským soudem vydán příkaz k dodání stěžovatele do výkonu trestu. Ustanovení § 321 odst. 1 trestního řádu stanoví, že jakmile se rozhodnutí, podle něhož se má vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody, stalo vykonatelným, předseda senátu vyzve odsouzeného, je-li na svobodě, aby trest ve stanovené lhůtě nastoupil. Ustanovení § 321 odst. 3 trestního řádu pak stanoví povinnost soudu ve vykonávacím řízení trestním nařídit dodání odsouzeného do výkonu trestu odnětí svobody, jestliže tento nenastoupí trest ve lhůtě, která mu byla poskytnuta, nebo bylo-li z konkrétních skutečností zjištěno, že jeho pobyt na svobodě je nebezpečný či konkrétní okolnosti odůvodňují obavu, že uprchne nebo se bude skrývat. Výzva k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody je proto podmínkou vydání příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody (srov. ŠKVAIN, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I., II., III. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3754).
19. Ochranu osobní svobodě přiznává pak nejen Listina, ale i čl. 5 Úmluvy. Pro nyní posuzovaný případ je relevantní ustanovení jejího čl. 5 odst. 1 písm. b), který stanoví: "Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem:... b) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby proto, že se nepodrobila rozhodnutí vydanému soudem podle zákona, nebo proto, aby bylo zaručeno splnění povinnosti stanovené zákonem;..."
20. K tomu nutno konstatovat, že Ústavní soud, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva, přiznává ochraně osobní svobody i v rámci katalogu základních práv a svobod velmi významné postavení (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci McKay proti Spojenému království ze dne 3. 10. 2008, stížnost č. 543/03, odst. 30). Proto Ústavní soud připomíná, že je vždy nutno trvat na splnění všech podmínek příslušné zákonné licence k zásahu do tohoto práva a na vyloučení svévole [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13, (N 33/76 SbNU 451)], přičemž podmínky těchto licencí musí být vykládány restriktivně [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 493/05 (N 105/41 SbNU 327), či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Vasileva proti Dánsku ze dne 25. 9. 2003, stížnost č. 52792/99, odst. 33].
21. V souladu s těmito závěry je nutno trvat na požadavku, aby zbavení (resp. odnětí) svobody pro neuposlechnutí výzvy soudu, vydané v souladu se zákonem, bylo možné toliko tehdy, byla-li výzva adresátovi řádně doručena, a tedy tento měl možnost seznámit se s jejím obsahem (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Beiere proti Lotyšsku ze dne 29. 11. 2011, stížnost č. 30954/05, odst. 50, Petukhova proti Rusku ze dne 2. 5. 2013, stížnost č. 28796/07, odst. 58 a 59, Hammerton proti Spojenému království ze dne 17. 3. 2016, stížnost č. 6287/10, odst. 77, a O. G. proti Lotyšsku ze dne 23. 9. 2014, stížnost č. 66095/09, odst. 88). Nelze totiž po nikom spravedlivě požadovat, aby respektoval výzvu, jejíž obsah nezná a znát nemůže, a tedy ani neví, co má vlastně respektovat.
22. Jak Ústavní soud rozvede níže, výzva k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody nezakládá originárně povinnost odsouzeného strpět výkon tohoto trestu, neboť ta vzniká nabytím právní moci a vykonatelnosti odsuzujícího rozsudku. Náležitostí této výzvy je však i lhůta k dobrovolnému nastoupení do výkonu trestu. Jestliže tedy odsouzenému tato výzva není doručena, nejen, že tato lhůta nepočíná běžet, ale odsouzený ani nezná její obsah, a tedy jí nemůže vyhovět tím, že včas dobrovolně do výkonu trestu odnětí svobody nastoupí, neboť neví, do kdy a v jaké věznici tak má učinit. Obecné soudy argumentovaly tím, že ve spisovém materiálu se nacházela věrohodná informace o uložení předmětné výzvy u poskytovatele poštovních služeb, a tyto tedy měly za to, že dle § 64 odst. 4 trestního řádu byla předmětná výzva po marném uplynutí desetidenní lhůty doručena, neboť v daném případě nešlo o žádnou z písemností dle § 64 odst. 5 písm. a) trestního řádu a zároveň ani předseda senátu nevyloučil náhradní doručení dle § 64 odst. 5 písm. b) trestního řádu.
23. Ústavní soud sice nemá pochyb o tom, že příslušná vyšší soudní úřednice byla při vydání příkazu k dodání do výkonu trestu přesvědčena o jeho zákonnosti i důvodnosti, nicméně se v tomto ohledu ztotožňuje s argumentací stěžovatele, že doručení předmětné výzvy nebylo provedeno řádně. Předně totiž není nijak relevantně odůvodněno, proč stěžovateli nebyla doručena výzva k nástupu do výkonu trestu v souladu s § 62 odst. 1 trestního řádu do datové schránky tak, jak mu byl doručen již předtím předmětný rozsudek. Uváděl-li krajský soud, že toto nebylo možno z toho důvodu, že předmětná výzva obsahuje otisk razítka a vlastnoruční podpis, pak tím není nijak vysvětleno, proč by měla tato skutečnost vylučovat konverzi předmětné výzvy v listinné podobě do dokumentu obsaženého v datové zprávě dle § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů. Z textu tohoto zákona totiž takové omezení ve vztahu k běžnému (tj. neplastickému) otisku razítka, natož vlastnoručnímu podpisu, nijak nevyplývá. Ustanovení § 62 a násl. trestního řádu přitom jednoznačně stanovují závazné pořadí způsobů doručování, a tedy bylo-li možné doručení prostřednictvím datové schránky, měl krajský soud postupovat primárně právě tímto způsobem. Nebylo-li to možné, měl sdělit důvod.
24. Rovněž se obecné soudy nijak nevypořádaly s tvrzením stěžovatele, že se o uložení předmětné výzvy v době, kdy se tak stalo, vůbec nedozvěděl. Z následného jednání stěžovatele přitom bylo zřejmé, že tento vynaložil úsilí k tomu, aby mu výzva byla doručena, a tedy nelze mít za to, že by se snažil nástupu do výkonu svého trestu vyhnout. Jistě se nabízí i možná motivace stěžovatele domoci se oddálení tohoto nástupu, to však nelze per se předpokládat. I kdyby tomu tak ostatně bylo, mohl krajský soud dosáhnout s relativně malým úsilím toho, aby nástup stěžovatele do výkonu trestu proběhl procesně řádným a nenapadnutelným způsobem i bez výraznějšího zpoždění tohoto nástupu, např. vydáním nové výzvy s lhůtou několika dnů a jejím doručením stěžovateli, který v předmětné době s řečeným soudem komunikoval.
25. Bez marného uplynutí této lhůty pak nelze dospět k závěru, že odsouzený výzvu nerespektoval, a tedy že je splněn zákonný důvod k vydání příkazu k jeho dodání do výkonu trestu, resp. že jsou splněny podmínky výjimky ze zákazu zbavení osobní svobody podle čl. 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy. Jelikož, jak uvedeno výše sub 20., nelze zákonné podmínky zbavení osobní svobody interpretovat jinak než restriktivně, není přípustné překonat tento závěr poukazem na to, že výzva k nástupu do výkonu trestu nezakládá žádnou kvalitativně novou povinnost odsouzeného, a tedy že příkaz k dodání do výkonu trestu odnětí svobody je možno vydat bez ohledu na předchozí výzvu, neboť povinnost tento trest snést je založena již vykonatelným odsuzujícím rozsudkem trestního soudu. Jestliže totiž § 321 odst. 3 trestního řádu podmiňuje, a to zcela jednoznačnou formulací, vydání tohoto příkazu předchozím nerespektováním výzvy odsouzeným, jakýkoliv výklad této podmínky, který by umožňoval vydání předmětného příkazu bez ohledu na její splnění, by nejenže nesplňoval požadavek restriktivnosti, ale byl by dokonce i zcela proti smyslu této konkrétní podmínky.
26. Ačkoliv již jen tento důvod by postačoval k závěru, že základní právo stěžovatele na zbavení osobní svobody jen ze zákonem stanovených důvodů a zákonným způsobem podle čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy bylo porušeno, považuje Ústavní soud za důležité zmínit i materiální aspekt celé věci. Nejde zde totiž pouze o zbytečný či přepjatý formalismus in favorem stěžovatele, ale o vyjádření kvalitativního rozdílu mezi tím, kdy odsouzený do výkonu trestu odnětí svobody nastoupí dobrovolně ve lhůtě, stanovené k tomu v příslušné výzvě, a kdy je odsouzený do výkonu trestu odnětí svobody dodán Policií České republiky či jiným orgánem veřejné moci. Nejen, že při dobrovolném nastoupení do výkonu trestu odnětí svobody má odsouzený možnost učinit aktuální přípravné kroky k tomuto nástupu podle svých potřeb a možností, včetně tak základních lidských věcí, jako je rozloučení se svými bližními, kterážto možnost je v případě dodání Policií České republiky značně omezena, ale odsouzený dobrovolným nástupem manifestuje i své podvolení se veřejné moci, byť je pro něj v konkrétním případě extrémně nepříjemné a byť s ním třeba i vnitřně nesouhlasí.
27. To pochopitelně neznamená, že by bylo v každém myslitelném případě nutno všem odsouzeným vždy nejprve umožnit dobrovolný nástup do výkonu trestu odnětí svobody na základě výzvy bez ohledu na okolnosti, neboť ustanovení § 321 odst. 1 in fine trestního řádu a ustanovení § 321 odst. 3 trestního řádu umožňují v některých případech předsedovi senátu nařídit dodání odsouzeného do výkonu trestu odnětí svobody i bez předchozího vydání výzvy k dobrovolnému nástupu či před uplynutím lhůty k němu. V případě stěžovatele však krajský soud žádný takový důvod ve svém napadeném příkazu ani při jiné příležitosti neuvedl a je zřejmé, že k vydání napadeného příkazu přikročil právě pouze proto, že stěžovatel dle názoru krajského soudu nerespektoval výzvu k dobrovolnému nástupu do výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel ostatně krajský soud informoval o tom, že mu předmětná výzva nebyla doručena a žádal o nové doručení, neboť překážka v doručování v mezidobí odpadla, přičemž zadržen Policií České republiky byl u poskytovatele poštovních služeb, kde se údajně měl pokoušet reklamovat nedoručenou zásilku s předmětnou výzvou. Je tedy zřejmé, že stěžovatel se nepokoušel skrývat či uprchnout, a tedy nebyl žádnou konkrétní skutkovou okolností odůvodněn předpoklad, že by do výkonu trestu odnětí svobody nebyl nastoupil ani tehdy, byla-li by mu výzva k dobrovolnému nástupu doručena řádně.
28. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než vyslovit podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, že v rozsahu vydání napadeného příkazu k dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody, jakož i v rozsahu jeho následného zadržení a faktického dodání do tohoto výkonu, bylo porušeno základní právo stěžovatele zaručené v čl. 8 odst. 2 větě prvé Listiny a v čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Proto podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížností napadený příkaz k dodání do výkonu trestu zrušil.
B) K ostatním námitkám
29. V prvé řadě Ústavní soud konstatuje, že proti ústavní stížností napadenému rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, o němž k okamžiku podání nyní projednávané ústavní stížnosti nebylo rozhodnuto, a Ústavní soud nezjistil žádný důvod pro postup dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje podrobit přezkumu za jistých okolností i rozhodnutí, u nichž stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky ochrany svých práv. V tomto rozsahu tedy brání vlastnímu meritornímu přezkumu Ústavnímu soudu zásada subsidiarity ústavní stížnosti, a proto ji v něm Ústavní soud shledal ústavní stížnost nepřípustnou. Po seznámení se s obsahem zbytku stěžovatelových námitek ve zbývajícím rozsahu ústavní stížnosti tyto shledal nedůvodnými a nezakládajícími povinnost Ústavního soudu podrobit je věcnému přezkumu a rozhodnout o nich meritorním výrokem. Na základě toho dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v rozsahu, v němž směřuje proti napadenému rozsudku vrchního soudu, nepřípustná pro předchozí nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a ve zbytku vyjma výroku I. a II. tohoto nálezu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. K jednotlivým zbývajícím námitkám stěžovatele považuje Ústavní soud za nutné uvést následující:
30. Ústavní soud se nemůže ztotožnit s argumentací stěžovatele, rozvedenou výše sub 8., v té její části, v níž stěžovatel tvrdí, že nebyla-li mu řádně doručena výzva k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody, nebyly splněny zákonné podmínky k vydání jeho ústavní stížností napadenému příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody, a tedy že zde dosud neexistuje právně bezvadný důvod, zakládající stěžovatelovu povinnost podrobit se výkonu tohoto trestu. Jakkoliv, jak bylo konstatováno výše, vydáním předmětného příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody, aniž byla předtím stěžovateli řádně doručena výzva k nástupu do výkonu tohoto trestu, krajský soud pochybil a toto jeho pochybení dosáhlo ústavně-právní intenzity, nelze z tohoto pochybení dovozovat i protiprávnost, resp. protiústavnost následného výkonu trestu stěžovatelem. Samotné nedoručení předmětné výzvy řádně totiž ještě neznamená, že by zde nebyl právní důvod pro to, aby stěžovatel vykonal trest odnětí svobody.
31. Právní důvod zakládající povinnost stěžovatele podrobit se výkonu trestu odnětí svobody vznikl totiž okamžikem, kdy se ústavní stížností napadený rozsudek vrchního soudu stal vykonatelným. Jak totiž Ústavní soud ustáleně judikuje, právě vykonatelný odsuzující rozsudek zakládá povinnost stěžovatele trest odnětí svobody vykonat. K tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 1635/07, ze dne 27. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 469/05, ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. III. ÚS 226/06, ze dne 14. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2038/12, ze dne 25. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 112/13, či ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3307/13 (všechna tato usnesení jsou dostupná na webových stránkách www.nalus.usoud.cz). Naopak, jak již v minulosti Ústavní soud vyslovil, výzvou k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody nejsou zakládána, měněna či rušena žádná do doby jejího vydání neexistující práva či povinnosti [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1778/07 (U 10/46 SbNU 527)].
32. To pochopitelně neznamená, že by tato výzva byla zcela bez významu, neboť odsouzení nemohou do výkonu trestu odnětí svobody nastoupit dříve, než příslušný soud ve vykonávacím řízení vydá výzvu k nástupu do výkonu trestu, nicméně samotná tato výzva nemá ve vztahu k povinnosti nastoupit výkon tohoto trestu originární konstitutivní charakter. Jejím účelem je pouze zajistit, aby nastupování odsouzených do výkonu trestu odnětí svobody bylo v souladu s možnostmi (zejména kapacitními) Vězeňské služby České republiky, aby odsouzeným bylo umožněno se s určitým předstihem připravit na svůj nástup do výkonu tohoto trestu a v neposlední řadě aby jim bylo umožněno nastoupit do výkonu trestu dobrovolně a bez ingerence ze strany ozbrojených bezpečnostních sborů. Jakkoliv nedoručení této výzvy odsouzenému může následně vést k porušení jeho práva zakotveného čl. 8 odst. 2 Listiny, toto porušení se bez dalšího může týkat toliko úseku před faktickým nastoupením odsouzeného k výkonu trestu, který mu byl řádně soudem uložen vykonatelným rozsudkem v trestním řízení.
33. To, zda je výkon trestu odnětí svobody v souladu či v rozporu s právem, totiž není odvislé od okolností, za nichž se stěžovatel do výkonu tohoto trestu dostal, ale od toho, zda existuje vykonatelný rozsudek trestního soudu ukládající tento trest. Nelze se tedy ztotožnit s argumentací stěžovatele, že protiprávnost příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody vede "automaticky" k protiprávnosti všech aktivit orgánů veřejné moci vůči stěžovateli v daném vykonávacím řízení po vydání předmětného příkazu, neboť je nutno důsledně oddělovat zákonnost samotného výkonu trestu a zákonnost dodání do něj. Dodání do výkonu trestu, provedené zcela v souladu s právem, tak nijak nevylučuje, že bude následně konstatována protiprávnost uložení tohoto trestu, a naopak.
34. Obdobně ohledně námitky specifikované výše sub 9. Ústavní soud dospěl k závěru, že jí vytýkaná vada není takové závažnosti, aby způsobovala porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Krajský soud sice nerozhodl nejprve o žádosti stěžovatele o povolení odkladu výkonu trestu, to nicméně nemělo žádný vliv na povinnost stěžovatele do výkonu trestu nastoupit [srov. usnesení vrchního soudu ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 5 To 9/2005 (Rt 15/2006)]. Nadto vzhledem k tomu, že tato žádost vycházela zcela zjevně z důvodů, pro něž trestní řád povolení odkladu výkonu trestu neumožňuje, nebyla zde rozumná naděje, že by této žádosti předseda senátu mohl vyhovět. Zákonné důvody institutu odkladu výkonu trestu odnětí svobody delšího než jeden rok (obdobně jako zákonné důvody jeho přerušení) spočívají výlučně ve zdravotním stavu odsouzeného, a to dokonce pouze ve zdravotním stavu aktuálním (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 373/06 [U 11/42 SbNU 537]), žádný jiný důvod trestní řád nezná. Důvod, jejž uvedl stěžovatel ve své žádosti, tj. že jím podané dovolání je důvodné, a na jeho základě bude napadený rozsudek vrchního soudu proto zrušen, tak není důvodem zákonným.
35. Ústavní soud k tomu podotýká, že ani analogickou interpretací by nebylo možno dospět k závěru, že o přípustný důvod pro odložení či přerušení výkonu trestu odnětí svobody nejde. Připuštění takového důvodu by totiž zcela zbortilo koncepci právní moci a vykonatelnosti rozsudku v trestním řízení, zakotvenou v § 139 odst. 1 trestního řádu. Podle tohoto ustanovení je rozsudek zásadně vykonatelný tehdy, je-li pravomocný. Výjimky z této zásady jsou sice přípustné, nicméně vzhledem k zájmu na zachování právní jistoty, založené pravomocným rozsudkem, resp. k zájmu na bezprostřednosti nástupu výkonu trestu, jde-li o rozsudek odsuzující, je nutno vykládat je restriktivně. Konstrukce institutů odkladu či přerušení výkonu rozhodnutí je právě proto vázána na důvody, které nikterak nesouvisejí s předchozím průběhem trestního řízení, že jejich účelem není suplovat ty chybějící atributy opravných prostředků, které záměrně a z legitimních důvodů, vycházejících ze zvolené koncepce opravných prostředků, zákonodárce těmto opravným prostředkům zásadně nepřiznává (zde odkladný účinek u dovolání), resp. jejich insuficienci umožňuje překonat použitím jiných institutů, podmíněných podáním příslušného opravného prostředku (zde institut odkladu či přerušení výkonu rozhodnutí dle § 265h odst. 3 či § 265o odst. 1 trestního řádu).
36. Jinými slovy, instituty odkladu či přerušení výkonu trestu odnětí svobody jsou zcela nezávislé na reálně či potenciálně probíhajících opravných řízeních. Jiná je ovšem situace u institutu odkladu či přerušení výkonu rozhodnutí dle § 265h odst. 3 trestního řádu, který slouží k tomu, aby mohl být v případech, v nichž k tomu hrozící bezdůvodná újma na straně odsouzeného zakládá legitimní důvod, nedostatek obecného odkladného účinku dovolání překonán rozhodnutím Nejvyššího soudu. Nelze proto souhlasit ani s argumentací stěžovatele, že katalog důvodů pro přerušení výkonu trestu odnětí svobody je nutno ústavně-konformně vykládat tak, že do něj patří i situace stěžovatele (zřejmě podání mimořádného opravného prostředku, u nějž má stěžovatel za to, že bude úspěšný). Je totiž racionální i legitimní, jsou-li důvody pro přerušení výkonu trestu zcela nezávislé na opravných řízeních a vztahují se k objektivním okolnostem zdravotního stavu odsouzených, zatímco k předcházení případných újem na zájmech stěžovatele v souvislosti se zřejmě důvodně podaným mimořádným opravným prostředkem slouží jiné instituty, vázané na přísnější podmínky (návrh oprávněného subjektu, má-li být rozhodnutí vázáno určitou relativně krátkou lhůtou, rozhodnutí soudu, který o mimořádném opravném prostředku rozhoduje, ať už je toto rozhodnutí vázáno na lhůtu či nikoliv).
37. K námitce specifikované výše sub 10. Ústavní soud uvádí, že tato nemá žádnou oporu v textu trestního řádu. Ustanovení § 322 odst. 4 trestního řádu připouští stížnost pouze proti rozhodnutím dle § 322 odst. 1 a odst. 3, což jsou rozhodnutí, jimiž se odsouzenému vyhovuje. V daných případech tak soud, jednající předsedou senátu, vydává pouze pozitivní rozhodnutí [srov. usnesení krajského soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 12 To 496/2004 (Rt 49/2005), či usnesení vrchního soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 6 To 62/2004, publikované v časopise Soudní rozhledy, č. 10, r. 2004, s. 391nn]. Negativní rozhodnutí v takovém případě soud nevydává (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2012 sp. zn. I. ÚS 2756/12, ze dne 5. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 435/07, ze dne 5. 1. 2006 sp. zn. IV. ÚS 709/05, či ze dne 14. 5. 2014 sp. zn. IV. ÚS 4282/12). Pokud má totiž předseda senátu za to, že není namístě odsouzenému vyhovět, pak pouze zpravidla přípisem, který není rozhodnutím (srov. ŠKVAIN, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I., II., III. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3759), vyzve odsouzeného, aby při nástupu do výkonu trestu předal podklady o svém zdravotním stavu věznici. V tomto případě se tak žádné rozhodnutí, proti němuž by byla přípustná stížnost, nevydává. Konstrukce ustanovení § 322 odst. 2 trestního řádu vychází z předpokladu, že, jak uvedeno výše sub 35., institut odkladu výkonu trestu může být odůvodněn výhradně zdravotním stavem. Ačkoliv tak trestní řád nepamatuje výslovně na situace, kdy by byla žádost o povolení odkladu výkonu trestu odnětí svobody delšího než jeden rok podána z jiných důvodů (a jíž by tedy zásadně nebylo a priori možno vyhovět), nelze dospět k závěru, že v takovém případě by mohl být odsouzený zvýhodněn odkladným účinkem stížnosti oproti případům, kdy podá žádost o povolení odkladu výkonu tohoto trestu ze zákonem předvídaných (zdravotních) důvodů, s nimiž se ovšem předseda senátu neztotožní.
38. Ostatně jak uvedeno shora sub 22. a 25., nerozhodnutí o žádosti o povolení odkladu výkonu trestu odnětí svobody, natož její prosté podání, nikterak nevylučují povinnost odsouzeného trest nastoupit. Pokud pak odsouzený výkon trestu odnětí svobody již nastoupil, není možno o povolení odkladu jeho výkonu vůbec rozhodovat, v takovém případě je možno rozhodovat již jen o přerušení výkonu trestu dle ustanovení § 325 a § 327 trestního řádu (srov. ŠKVAIN, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I., II. III. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3757). Jelikož stěžovatel v době rozhodování o své žádosti o povolení odkladu výkonu trestu odnětí svobody tento trest již vykonával, bylo namístě, aby krajský soud za této situace podanou žádost neposuzoval jako žádost o povolení odkladu výkonu trestu odnětí svobody a jako takovou se jí tedy nezabýval, nýbrž aby ji posoudil jako žádost o přerušení výkonu trestu odnětí svobody. Krajský soud se naproti tomu zabýval žádostí jak z hlediska důvodů pro odložení výkonu trestu odnětí svobody, tak z hlediska důvodů přerušení výkonu tohoto trestu, a v obou případech dospěl k závěru, že tyto důvody nejsou dány.
39. Krajský soud tedy v tomto směru pochybil, jestliže výslovně neuvedl, že rozhoduje výlučně o přerušení výkonu trestu odnětí svobody, ale místo toho formuloval své rozhodnutí tak, jako kdyby šlo o usnesení o nepovolení odkladu výkonu trestu odnětí svobody, nad jehož rámec se ovšem zabýval zároveň i důvody pro přerušení výkonu tohoto trestu, neboť v dané procesní situaci mu takový postup trestní řád neumožňoval. Ani zde však nejde o vadu, která by dosahovala intenzity porušení základních práv či svobod stěžovatele, neboť krajský soud se v předmětném usnesení důvody pro přerušení výkonu trestu odnětí svobody skutečně zabýval, navíc v případě stěžovatele nebyly dány důvody pro odklad či pro přerušení výkonu tohoto trestu ani potenciálně (k tomu viz výše).
40. Není rovněž možno přisvědčit tvrzení stěžovatele, uvedenému v doplnění jeho ústavní stížnosti, že mu nelze klást k tíži, že předseda senátu krajského soudu svojí liknavostí zapříčinil situaci, kdy o jeho žádosti o odklad výkonu trestu odnětí svobody bylo rozhodováno až po jeho nástupu stěžovatelem a že v tomto případě mu proto nesvědčí odkladný účinek stížnosti. Jak bylo uvedeno výše, v případech, kdy soud takové žádosti nevyhovuje, se rozhodnutí nevydává, a tedy žádný odkladný účinek by stěžovateli nesvědčil ani tehdy, pokud by se touto jeho žádostí soud zabýval ještě před jeho nástupem do výkonu trestu odnětí svobody. Odkladným účinkem je sice nadána stížnost proti pozitivním i negativním rozhodnutím o přerušení výkonu trestu odnětí svobody, nicméně zde je situace odlišná v tom, že k vydání těchto rozhodnutí dochází již za situace, kdy odsouzený tento trest vykonává, a proto zde v důsledku odkladného účinku odsouzený dále svůj trest vykonává i v průběhu příslušného opravného řízení. Shrnuto jinými slovy, pro povinnost stěžovatele vykonávat dále trest odnětí svobody bylo zcela irelevantní, že o jeho předmětné žádosti rozhodl soud až po jeho nástupu do výkonu tohoto trestu, a nikoliv před ním, neboť ani v takovém případě by stěžovatel nebyl v důsledku podání opravného prostředku z výkonu tohoto trestu propuštěn. Pokud by soud rozhodoval o předmětné žádosti stěžovatele ještě před jeho nástupem do výkonu trestu odnětí svobody, nevydal by totiž v případě, v němž by stěžovateli nevyhověl, žádné rozhodnutí, proti němuž by byla přípustná stížnost s odkladným účinkem. Pokud by o žádosti stěžovatele soud negativně rozhodl až poté, co trest odnětí svobody stěžovatel začal vykonávat, byla by proti tomuto rozhodnutí přípustná stížnost s odkladným účinkem, jehož důsledkem by byla povinnost dále tento trest vykonávat. Práv stěžovatele se tak postup krajského soudu nemohl nijak dotknout. To platí o to více, že stěžovatel ve své stížnosti netvrdil nic, co by se byť vzdáleně blížilo zákonným důvodům pro odklad výkonu trestu odnětí svobody či pro přerušení tohoto trestu.
41. Ústavní soud musí rovněž odmítnout odkaz stěžovatele na komentář z roku 2002, který se týkal předchozí právní úpravy rozhodování o žádostech o odklad výkonu trestu odnětí svobody, platné do 31. 6. 2004. Koncepce tehdejší právní úpravy byla totiž odlišná a závěry odkazované literatury vztahující se k této úpravě na nyní projednávanou věc v žádném případě nedopadají.
42. Ani námitky specifikované výše sub 11. Ústavní soud nemohly přesvědčit o tom, že by došlo k porušení stěžovatelových práv či svobod. Tyto námitky spolu úzce souvisejí a jejich podstata spočívá v tom, že dle názoru stěžovatele byl předseda senátu v Hradci Králové povinen zdržet se vydání příkazu k dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody, bylo-li podáno dovolání s návrhem na odklad výkonu rozhodnutí či jeho přerušení dle § 265h odst. 3 trestního řádu, a jestliže tak neučinil, měl bez prodlení postoupit předmětné dovolání Nejvyššímu soudu, neboť dovolání je zcela zřejmě důvodné. Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí podle § 265h odst. 3 trestního řádu nekopírují důvody pro odklad výkonu trestu odnětí svobody podle § 322 trestního řádu ani důvody pro přerušení výkonu trestu odnětí svobody a dále § 325 a § 327 trestního řádu. Využití ustanovení § 265h odst. 3 trestního řádu je tak širší, neboť nesměřuje toliko k výkonu trestu odnětí svobody a Nejvyšší soud může rozhodnout o odkladu či přerušení výkonu trestu odnětí svobody i z jiných důvodů. Takovým důvodem může být i pravděpodobná úspěšnost dovolání [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 243/2002 (Rt 9/2003)]. Záleží ovšem toliko na předsedovi senátu soudu prvého stupně, zda návrh na odklad či přerušení výkonu rozhodnutí Nejvyššímu soudu podá či nikoliv, přičemž bez jeho návrhu nemůže Nejvyšší soud proprio motu rozhodnout o odložení či přerušení výkonu rozhodnutí, a to ani navrhoval-li by Nejvyššímu soudu tento postup sám dovolatel, čímž ovšem není Nejvyššímu soudu odňata možnost následně přerušit či odložit výkon rozhodnutí na základě § 265o odst. 1 trestního řádu poté, co mu bude po uplynutí lhůty k podání dovolání předložen spis (srov. ŠÁMAL, P., PÚRY, F. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I., II., III. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3239). Tato konstrukce sleduje legitimní cíl, jímž je zájem na tom, aby pravomocná a vykonatelná rozhodnutí zásadně vyvolávala právní účinky s nimi spojené. Institut odkladu či přerušení výkonu rozhodnutí dle § 265h odst. 3 trestního řádu tak představuje zákonnou výjimku ze zásady, že pravomocné a vykonatelné odsuzující rozsudky soudů v trestním řízení mají být co možná nejdříve vykonány.
43. Je tedy zcela v souladu s koncepcí mimořádných opravných prostředků v trestním řízení, že řízení o nich probíhá zpravidla již paralelně s vykonávacím řízením, případně dokonce až po jeho skončení. Legitimita této koncepce vyplývá z toho, že před uplatněním mimořádných opravných prostředků proti odsuzujícímu rozsudku může obžalovaný předtím, než tento rozsudek nabude právní moci, využít odvolání jakožto řádného opravného prostředku, jež odkladným účinkem nadáno je. V zájmu zásad rychlosti a hospodárnosti řízení, jakož i neodvratnosti a neodkladnosti trestu pak zásadně mimořádné opravné prostředky odkladným účinkem nadány nejsou. Přesto ochrana oprávněných zájmů odsouzených přitom v některých případech vyžaduje, aby tito nebyli vystaveni důsledku výkonu trestu (ať už odnětí svobody, ať jiného), na což trestní řád pamatuje institutem odkladu či přerušení výkonu rozhodnutí u jednotlivých mimořádných opravných prostředků, o nichž musí zpravidla příslušný soud rozhodnout s maximálním urychlením (§ 265h odst. 3, § 275 odst. 4 a § 282 odst. 3 trestního řádu). V souladu s nastíněnou koncepcí mimořádných opravných prostředků je ovšem tento institut koncipován tak, že o něm rozhoduje soud, který rozhoduje i o podaném mimořádném opravném prostředku, přičemž pouze v případě obnovy řízení tak činí zcela sua sponte, zatímco u dovolání a stížnosti pro porušení zákona nemůže soud tohoto institutu použít, pokud mu tento mimořádný postup nenavrhne oprávněný subjekt, jímž nikdy není osoba, proti níž se řízení vede (u dovolání je jím předseda soudu prvého stupně, tak jako v nyní projednávaném případě, u stížnosti proti porušení zákona pak ministr spravedlnosti). Tím není dotčena možnost příslušného soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí bez lhůty na základě vlastní úvahy poté, co je mu věc předložena (§ 265o odst. 1 a § 275 odst. 4 trestního řádu).
44. V souvislosti s podaným dovoláním tak nemá Nejvyšší soud jakožto soud dovolací možnost odložit či přerušit výkon rozhodnutí postupem dle § 265h odst. 3 trestního řádu toliko k návrhu odsouzeného. Posouzení, zda je namístě postup dle § 265h odst. 3 trestního řádu, tedy předložení dovolání Nejvyššímu soudu k rozhodnutí, zda by výkon rozhodnutí měl či neměl být odložen či přerušen, je tak svěřeno předsedovi senátu soudu prvého stupně. To neznamená, že by využití či nevyužití takového postupu spočívalo pouze na ničím neomezené volné úvaze předsedy senátu, neboť tento je povinen jej využít, jsou-li po něj dány důvody, a to bez ohledu na to, zda to dovolatel navrhuje či nikoliv. Z povahy věci však předseda senátu soudu prvého stupně, jemuž je dovolání adresováno, musí disponovat relativně širokým prostorem pro posouzení, neboť úspěšnost či neúspěšnost podaného dovolání může v daném okamžiku vyhodnocovat jen toliko s větší či menší mírou pravděpodobnosti, nikoliv s jistotou, přičemž po něm nelze požadovat, aby při tomto posouzení plně nahrazoval postup dovolacího soudu při rozhodování o dovolání samotném. Pouze v případech, kdy by již z textu dovolání, příp. z textu samotného napadeného rozhodnutí, byl zřejmý zcela flagrantní důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení, nedávající Nejvyššímu soudu prakticky žádný prostor pro uvážení, a zároveň by předseda senátu soudu prvého stupně odmítal postupovat dle § 265h odst. 3 trestního řádu, by byl dán důvod pro zásah Ústavního soudu.
45. Stěžovatel podal v nyní projednávané věci velmi obsáhlé dovolání na celkem 77 stranách, což zdůvodňuje délkou řízení a množstvím vad napadených rozhodnutí, jakož i jim předcházejícího řízení. Jak Ústavní soud zjistil, drtivou většinou těchto vad se Nejvyšší soud již zabýval ve svém zatím posledním rozhodnutí vydaném v nyní projednávané věci. V tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud neztotožnil prakticky s žádnou z těchto námitek, a to včetně námitky porušení zákazu ne bis in idem, stěžovatelem proklamovanou jako stěžejní, a to s výjimkou extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovým závěrem (jakož i nedostatečného odůvodnění závěru) o původu finančních prostředků, které měla manželka stěžovatele v inkriminovanou dobu vybrat z bankovního účtu, ohledně níž dospěl k závěru, že nebylo přesvědčivě vyloučeno, že šlo o vlastní peněžní prostředky stěžovatele či jeho rodiny, a nikoliv o peněžní prostředky náležející do konkursní podstaty společnosti DIREKTUM, s. r. o. Z tohoto důvodu rovněž přikročil Nejvyšší soud ke zrušení do té doby posledního rozhodnutí vrchního soudu. V ústavní stížností napadeném rozsudku vrchního soudu, jímž tento soud nově rozhodl po uvedeném kasačním zásahu ze strany Nejvyššího soudu, je argumentace k původu peněžních prostředků nově rozvedena na str. 13 až 15 a bude na Nejvyšším soudu, aby ji znovu posoudil.
46. Přisvědčit nelze ani námitce stěžovatele, že se předseda senátu krajského soudu neseznámil s celým textem dovolání, neboť se právě vrátil z dovolené, přičemž na rozhodný den měl nařízena hlavní líčení (příp. jiné formy zasedání soudu), a tedy nemohl mít čas se s obsahem dovolání plně seznámit. Kromě toho, že tato námitka má charakter spekulace (stěžovatel nijak blíže nespecifikuje, kolik času reálně předseda senátu v rozhodný den strávil v jednací síni zaobíraje se jinými trestními věcmi, a tedy zda u něj byla fakticky vyloučena možnost se s obsahem dovolání seznámit), považuje Ústavní soud za významné, že drtivá většina námitek, rozvedených v předmětném dovolání, již byla v řízení řešena, přičemž většina z nich dokonce opakovaně. Jelikož příslušný předseda senátu byl ve věci činný již v předcházejícím průběhu řízení, byl mu znám obsah spisového materiálu, argumentační linie, jež obhajoba uplatňovala již dříve a v dovolání je zopakovala, jakož i předchozí vypořádání se soudů s těmi námitkami obhajoby, jimž nebylo dosud posledním rozhodnutím Nejvyššího soudu přisvědčeno. Ústavní soud má za to, že předseda senátu mohl odůvodnit své rozhodnutí o nepředložení dovolání Nejvyššímu soudu s návrhem na přerušení výkonu rozhodnutí i podrobněji, poukazuje však na to, že o svém dalším postupu ohledně předložení či nepředložení dovolání Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o přerušení výkonu rozhodnutí předseda senátu v souladu s ustálenou praxí toliko neformálně vyrozumívá dovolatele, formální rozhodnutí ve smyslu trestního řádu však nevydává. Na odůvodnění tohoto vyrozumění proto nelze klást stejně vysoké požadavky jako na rozhodnutí v trestním řízení.
47. Co se týče námitky specifikované výše sub 12. musí Ústavní soud odkázat na výše učiněné závěry o možnostech ingerence do dosud neskončeného řízení o dovolání na základě souběžně vykonávaného trestu odnětí svobody. Pokud by Ústavní soud v rámci ústavní stížnosti podané proti příkazu k dodání do výkonu trestu věcně přezkoumával rozsudek, proti němuž podal stěžovatel dovolání, a o němž dosud nebylo rozhodnuto, předjímal by tím v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu o tomto dovolání. Ústavní stížnost proti příkazu k dodání do výkonu trestu, odůvodněná toliko nesprávností či nezákonností pravomocného odsuzujícího rozsudku, by musela být Ústavním soudem odmítnuta pro nepřípustnost, neboť jejím podáním by nemohla být obcházena povinnost vyčerpat i dovolání jakožto poslední prostředek nápravy před podáním ústavní stížnosti. K vyloučení negativních účinků výkonu trestu, uloženého nezákonným odsuzujícím rozsudkem, pak slouží v těchto případech institut odkladu či přerušení výkonu rozhodnutí dle ustanovení § 265h odst. 3 trestního řádu, o němž bylo pojednáno výše sub 42. Tam rovněž Ústavní soud konstatoval, že nezjistil žádné pochybení předsedy senátu krajského soudu spočívající v tom, že tento nepředložil Nejvyššímu soudu dovolání stěžovatele, neboť měl za to, že zde není důvodu pro přerušení výkonu rozhodnutí, zde resp. trestu odnětí svobody.
48. Ani námitkou specifikovanou výše sub 13. se Ústavní soud, vázán zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci a zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, nemohl zabývat. Ústavní soud se nemůže ztotožnit ani se závěrem stěžovatele, že ústavní stížností napadený rozsudek vrchního soudu naplňuje předpoklady ustanovení § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a to z důvodu, že u krajského soudu vznikají a trvají průtahy s předložením dovolání s návrhem na přiznání odkladného účinku Nejvyššímu soudu. Jak Ústavní soud uvedl výše, v nyní projednávaném případě nemůže závěr předsedy senátu krajského soudu, že pro předložení dovolání Nejvyššímu soudu k posouzení možných důvodů pro přerušení výkonu rozhodnutí není opodstatnění, představovat porušení základních práv a svobod stěžovatele. Výše rovněž Ústavní soud vyložil výjimečnost institutu přerušení či odložení výkonu rozhodnutí v souvislosti s podaným dovoláním, jakož i jeho nenárokovost. Ostatně v tomto stadiu řízení se nemůže Ústavní soud zabývat průtahy v celém trestním řízení, neboť jejich případné zohlednění přísluší v této chvíli Nejvyššímu soudu v řízení o dovolání stěžovatele, nýbrž může se zabývat toliko průtahy ve vztahu k vyřízení dovolání stěžovatele. Vzhledem k tomu, že stěžovatel podal svou ústavní stížnost ještě před tím, než vůbec uplynula lhůta k podání dovolání, a vzhledem k tomu, že dosud od jeho podání uplynuly cca toliko čtyři měsíce, nelze konstatovat, že by řízení o dovolání bylo stiženo průtahy.
49. V nynějším případě nelze spatřovat ani podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Tento pojem, jak uvedl Ústavní soud již v minulosti, musí být vykládán restriktivně a do úvahy přichází pouze tam, kde je možno na něj usuzovat toliko z vnějších okolností, např. věc se týká tisíců případů a její řešení by odstranilo větší množství sporů, je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu, příslušný právní předpis je opakovaně často novelizován atd. (srov. FILIP, J. In: FILIP, J., HOLLÄNDER. P., ŠIMÍČEK, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 581 a násl. a judikaturu tam uvedenou), tj. jehož obecný význam bude zřejmý i nezainteresovanému členu odborné veřejnosti. V tomto směru ovšem stěžovatel ve své ústavní stížnosti žádnou argumentaci nerozvíjí a z pohledu Ústavního soudu by proto ani nebylo důvodu. Jakkoliv nelze opomenout skutečnost, že pro stěžovatele musí mít nyní projednávaná věc mimořádný význam, jde toliko o význam individuální.
50. Podmínky k postupu dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu tak splněny nebyly, a Ústavní soud tak pro nevyčerpání opravných prostředků musel ústavní stížnost v rozsahu, v jakém směřovala proti napadenému rozsudku vrchního soudu, odmítnout pro nepřípustnost ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Tím Ústavní soud v žádném případě nepředjímá, jak posoudí Nejvyšší soud stěžovatelem podané dovolání, nebo snad dokonce jak by je posoudit měl.
V. Závěr
51. Vydáním příkazu k dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody bez toho, aby mu předtím byla řádně doručena výzva k dobrovolnému nástupu do výkonu tohoto trestu, jakož i na tento příkaz navazujícím zadržením stěžovatele a jeho faktickým dodáním do výkonu trestu odnětí svobody, bylo porušeno jeho právo na zbavení osobní svobody jen ze zákonných důvodů a zákonným způsobem, garantované čl. 8 odst. 2 větou první Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud proto napadený příkaz ruší. Ve vztahu k zadržení stěžovatele, provedenému na základě tohoto příkazu, se však mohl omezit toliko na tzv. akademický výrok o porušení základního práva stěžovatele, neboť tento jiný zásah v době, kdy Ústavní soud ústavní stížnost obdržel, byl již ukončen. Ústavní soud podotýká, že výroky I. a II. tohoto nálezu není však dotčena a nemůže být zpochybněna zákonnost výkonu trestu odnětí svobody, jemuž je stěžovatel v současné době podroben.
52. Protože ve zbytku Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod, rozhodl o návrhu dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu tak, že ho v rozsahu, v němž směřoval proti rozsudku vrchního soudu ze dne 30. 3. 2016, č. j. 5 To 62/2014-1349, odmítl jako nepřípustný a dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zbytek návrhu odmítl jako zjevně neopodstatněný. Jelikož protiústavním shledal pouze napadený příkaz k dodání do trestu odnětí svobody a na jeho základě učiněné zadržení stěžovatele a jeho faktické dodání do výkonu trestu, ve zbytku Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, což se vztahuje i všechny připojené návrhy, tj. návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí vrchního soudu, návrh na vydání předběžného opatření a žádost o přednostní vyřízení věci, neboť tyto návrhy učinil stěžovatel v souvislosti s vadami, které namítal v tom rozsahu ústavní stížnosti, v němž byla nepřípustná či zjevně neopodstatněná. Tyto návrhy proto sdílí její právní osud.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US