// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 03.03.2017
ÚS: K určení délky řízení pro posouzení nároku na náhradu škody
Pro účely posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy se na řízení hledí jako na celek, tj. relevantní je celková délka řízení, aniž by se určovalo, do jaké doby byla ještě délka řízení přiměřená. V případě tvrzené škody spočívající ve ztrátě pohledávky jako důsledku nepřiměřené délky řízení je třeba dobu, ve které řízení mohlo a mělo proběhnout, určit. Bez tohoto určení totiž není možné stanovit okamžik, který je rozhodný pro vznik povinnosti státu nahradit škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Pro tyto účely se tudíž nevychází z délky řízení jako celku, nýbrž z jakési – ex post určené – délky řízení bez průtahů. Za „průtahy“ pro účely posouzení vzniku nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem však nelze samy o sobě považovat situace, kdy v průběhu řízení došlo k vydání rozhodnutí, které bylo později zrušeno.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3553/15, ze dne 15. 2. 2017
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Podstatný obsah ústavní stížnosti
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále i jen Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Stěžovatel uvádí, že v řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, se domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy způsobené mu nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce dřívějšího (jiného) soudního řízení. Napadená rozhodnutí se však - v důsledku procesního vývoje - týkají toliko nároku na náhradu škody. V původním řízení, v němž došlo k průtahům, se stěžovatel domáhal vydání automobilu. Soudy v tomto řízení sice jeho vlastnické právo k předmětnému automobilu potvrdily, ovšem ten byl v mezidobí z dispozice žalované (MEXXX IMPEX, s. r. o., poté Vicintex, s. r. o.), která jej držela, odcizen.
3. Stěžovatel posléze v odškodňovacím řízení tvrdil, že pokud by soudy rozhodly o vydání automobilu v přiměřené lhůtě, skončilo by řízení ještě před jeho odcizením a automobil by mu tak mohl být vydán. Jelikož však v onom řízení došlo k průtahům, vznikla mu škoda (neboť se svého automobilu nakonec fakticky nedomohl), jejíž náhrady se domáhal po státu. Obecné soudy však napadenými rozhodnutími jeho návrh zamítly, čímž, jak tvrdí stěžovatel, porušily jeho shora zmíněná základní práva.
4. Proti rozhodnutím obecných soudů uplatňuje stěžovatel následující námitky. Napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze podle něj nesprávně a protiústavně rozlišuje mezi podmínkami pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení (na straně jedné) a podmínkami pro vznik náhrady škody v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích v řízení.
5. Dle stěžovatele v případě nároku na náhradu škody nelze určit rozhodnou délku řízení bez průtahů prostým odečtením "průtahů" spočívajících v kvalifikované nečinnosti soudu od celkové doby řízení. Je prý totiž třeba přihlédnout k tomu, že ve věci byla obecnými soudy vydána nezákonná rozhodnutí, která musela být posléze zrušena. Navýšení doby řízení zapříčiněné vydáním nezákonných rozhodnutí má dle stěžovatele rovněž být vzato v potaz. Jinými slovy, dle stěžovatele je při posuzování rozhodné délky trvání řízení potřeba zohlednit skutečnost, že došlo k jejímu prodloužení v důsledku zrušení rozhodnutí soudů v průběhu řízení vydaných.
6. Proti usnesení Nejvyššího soudu pak stěžovatel uplatňuje námitku, podle níž se dovolací soud nevěnoval klíčovému problému, tj. právnímu názoru Městského soudu v otázce nepřiměřené délky řízení o vydání automobilu.
II. Splnění podmínek řízení
7. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje i ostatní podmínky řízení vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
8. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
III. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele
9. K ústavní stížnosti se vyjádřil Městský soud v Praze, podle něhož jsou stěžovatelovy námitky pouhou polemikou s výkladem podústavního práva a nemají ústavněprávní rozměr. Nespokojenost stěžovatele s výsledkem řízení nemůže důvodnost ústavní stížnosti založit. Městský soud je tedy přesvědčen, že jeho rozsudkem nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele, a proto navrhl, aby Ústavní soud návrh odmítl či zamítl.
10. Nejvyšší soud ve vyjádření konstatoval, že pokud se týče jediné otázky nastolené stěžovatelem v dovolání, odkázal v odůvodnění napadeného usnesení na svou již ustálenou judikaturu, s níž je napadený rozsudek Městského soudu v Praze souladný. Nejvyšší soud tudíž odmítl stěžovatelovu námitku, že se stěžovatelem nastolené otázce nevěnoval a porušil jeho právo na spravedlivý proces.
11. K věci samé uvedl Nejvyšší soud následující. Z judikatury, kterou Nejvyšší soud stěžovateli zprostředkoval ve svém odmítacím usnesení, vyplývá, že pokud se poškozený domáhá náhrady škody (majetkové újmy) spočívající ve ztrátě pohledávky, může k založení odpovědnosti státu za ni dojít jen z důvodu nesprávného úředního postupu spočívajícího v existenci průtahů (ve smyslu období nečinnosti), nikoli z důvodu nepřiměřené délky řízení (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněný pod číslem 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a další, veškerá judikatura tohoto soudu je dostupná na www.nsoud.cz). Nepřiměřená délka řízení, jež může, ale nemusí být způsobena průtahy, tedy dle Nejvyššího soudu vede ke vzniku nároku na náhradu nemajetkové újmy, nikoliv škody.
12. Za průtahy ve smyslu výše uvedené judikatury (např. rozsudek sp. zn. 31 Cdo 1791/2011) pak dle Nejvyššího soudu nelze považovat situace, kdy v průběhu řízení došlo k vydání rozhodnutí, které bylo později zrušeno. Pokud by totiž stát odpovídal za to, že v řízení došlo k vydání rozhodnutí, které bylo později nadřízeným orgánem zrušeno, byl by de facto odpovědný za výsledek své činnosti, tj. za věcnou správnost každého rozhodnutí orgánu veřejné správy, a to dokonce bez ohledu na jeho právní moc [srov. oproti tomu podmínky odpovědnosti státu za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím v § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.], neboť i zrušení nepravomocných rozhodnutí vede k prodloužení řízení.
13. Zrušení rozhodnutí v posuzovaném řízení lze přičítat státu k tíži v rámci hodnocení přiměřenosti délky řízení, a to jeho zohledněním při posuzování postupu orgánu veřejné moci pouze v těch výjimečných případech, kdy ke zrušení rozhodnutí dojde z přesně vymezených důvodů (výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady soudu nižšího stupně, nebo jen proto, že soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu, který mu byl z jeho úřední činnosti znám, popř. byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). I takovéto hodnocení se však týká pouze posuzování postupu státu z hlediska přiměřenosti celkové délky řízení (§ 13 odst. 1 věta třetí a § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.), nikoliv z hlediska hodnocení období nečinnosti soudu pro účely posouzení, kdy mohlo být ve věci rozhodnuto, pokud by nedošlo k průtahům. Odkaz stěžovatele na § 31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb. se proto zcela míjí s hypotézou v něm uvedené právní normy, když ta se týká náhrady nemajetkové újmy, nikoliv škody.
14. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud konstatoval, že pokud měl stěžovatel možnost domáhat se náhrady škody alespoň vůči jednomu z původních dlužníků bez ohledu na existenci nesprávného úředního postupu a této možnosti nevyužil, nemůže být dána příčinná souvislost mezi průtahy v řízení a tvrzenou škodou spočívající ve ztrátě pohledávky. Otázka, zda se stěžovatel mohl domoci náhrady škody po některé z těchto společností, zůstala ovšem v řízení dosud nevyřešena.
15. Ministerstvo spravedlnosti, s nímž Ústavní soud jednal jako s vedlejším účastníkem, se k ústavní stížnosti nevyjádřilo, ač k tomu bylo přípisem ze dne 11. 2. 2016 vyzváno. Jelikož výzva k vyjádření obsahovala doložku podle § 63 ve spojení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu, má Ústavní soud za to, že se Ministerstvo spravedlnosti postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
16. Stěžovatel v replice k zaslaným vyjádřením zopakoval, že obecné soudy vydaly vadná rozhodnutí a tím zapříčinily průtahy v řízení, přičemž pokud by bylo řízení ukončeno v přiměřené době, mohl by dosáhnout vydání automobilu. Argumentace Nejvyššího soudu proto není přiléhavá, neboť pomíjí právě případy, kdy vadným rozhodnutím bylo zasaženo do ústavních práv účastníka řízení a byla mu tím způsobena újma. Stěžovatel odmítá rovněž stanovisko, že povinnost k náhradě škody (majetkové újmy) lze vyloučit náhradou nemajetkové újmy, poskytnuté z důvodu porušení téže povinnosti. Rozhodování soudů navíc bylo z hlediska vymezení přiměřenosti doby řízení nepředvídatelné.
IV. Podstatný obsah spisu
17. Stěžovatel se v řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, domáhal po státu náhrady škody ve výši ve výši 329.100,- Kč, která mu měla vzniknout v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem státu, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o vydání věci vedeného u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 120/95 a následně pod sp. zn. 6 C 75/2003, v jehož důsledku se stěžovatel nedomohl vydání věci (osobního vozidla), neboť před tím, kdy již mělo být o vydání rozhodnuto, došlo k odcizení vozidla z dispozice žalované.
18. Obecné soudy nejprve stěžovateli nárok na náhradu škody pravomocně přiznaly, avšak jejich rozhodnutí byla v rozsahu týkajícím se náhrady škody zrušena Nejvyšším soudem, konkrétně rozsudkem ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1412/2010. Rozhodnutí obecných soudů (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 11. 2008, č. j. 15 C 215/2007-94, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2009, č. j. 20 Co 184/2009-135) totiž - dle právního názoru Nejvyššího soudu - nerespektovaly princip, podle něhož nastupuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem až ve chvíli, kdy poškozený nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči původnímu dlužníkovi právě z důvodu nesprávného úředního postupu, ačkoliv pohledávku vůči němu měl a byl by dosáhl jejího uspokojení, nebýt nesprávného úředního postupu.
19. V následném řízení nejprve Obvodní soud pro Prahu 2 stěžovateli opětovně nárok na náhradu škody přiznal (rozsudkem ze dne 23. 8. 2012, č. j. 15 C 215/2007-236), avšak Městský soud v Praze k odvolání žalované tento rozsudek změnil tak (rozsudkem ze dne 17. 1. 2013 č. j. 20 Co486/2012-270), že žalobu zamítl. Zamítnutí žaloby opřel o argument, podle něhož soud prvního stupně označil nesprávně za primárního dlužníka společnost Vicinitex a nikoliv (jak dle názoru odvolacího soudu měl) společnost MUXXX IMPEX.
20. I tento rozsudek Městského soudu v Praze byl Nejvyšším soudem zrušen, a to konkrétně rozsudkem ze dne 19. 8. 2014, č. j. 30 Cdo 1943/2013-327. Nejvyšší soud v tomto rozsudku konstatoval, že otázka "kdo je původním dlužníkem" nebyla dosud vyřešena, jak vyplývalo ze zrušeného rozsudku soudu odvolacího. Kromě toho Nejvyšší soud konstatoval, že otázku doby, ve které řízení mohlo a mělo proběhnout, má odvolací soud v následujícím řízení posoudit v souladu s relevantní (a shora ve vyjádření Nejvyššího soudu již citovanou) judikaturou Nejvyššího soudu.
21. Městský soud v Praze poté napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Vázán kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu konstatoval, že v původním řízení o vydání automobilu k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v průtazích došlo, a nebýt jich, řízení by skončilo nejpozději v září roku 2000. Mezi tímto nesprávným úředním postupem a žalobcem tvrzenou škodou však není dána příčinná souvislost, neboť by původní řízení nebylo skončilo dříve, než došlo k odcizení vozidla v období mezi 26. 2. 1999 a 4. 3. 1999.
22. Posléze podané dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Konstatoval přitom, že při řešení klíčové a stěžovatelem v dovolání nastolené právní otázky se odvolací soud neodchýlil od relevantní judikatury Nejvyššího soudu.
23. Toto usnesení dovolacího soudu stejně jako předcházející rozsudek Městského soudu v Praze stěžovatel napadl nyní projednávanou ústavní stížností.
V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
24. Ústavní soud napadené výroky soudních rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
25. Stížnostní námitky lze rozdělit do dvou skupin. Stěžovatel v prvé řadě brojí proti tomu, jak obecné soudy rozhodly ve věci samé. Dále však uplatňuje i námitky specificky ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud se nejprve zabýval právě posléze uvedenými námitkami, jež jsou v podstatě procesní povahy.
V.a) Posouzení ústavnosti postupu Nejvyššího soudu při odmítnutí dovolání
26. Námitky stěžovatele proti procesnímu postupu Nejvyššího soudu nejsou důvodné. Stěžovatel totiž tvrdí, že se Nejvyšší soud nevěnoval v dovolání nastolené otázce a jeho dovolání bylo odmítnuto protiústavně (tedy došlo k odepření spravedlnosti, resp. přístupu k soudu).
27. Nejvyšší soud však již ve svém předcházejícím rozsudku vymezil, jakými úvahami se má Městský soud v Praze řídit při určování rozhodné doby, s jejímž překročením může být spojen vznik nároku na náhradu škody vůči státu. Odkázal přitom na svou dřívější judikaturu, která se těmto otázkám věnovala.
28. Jestliže napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl a konstatoval přitom, že rozhodnutí odvolacího soudu je souladné s ustálenou judikaturou soudu dovolacího, jedná se za shora nastíněného stavu o ústavně konformní rozhodnutí o přípustnosti dovolání.
V.b) Posouzení ústavnosti rozhodnutí ve věci samé
29. Poté Ústavní soud přistoupil k posouzení námitky, kterou stěžovatel uplatnil proti způsobu, jímž obecné soudy rozhodly ve věci samé. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti v tomto ohledu závisí v podstatě na posouzení jedné právní otázky, resp. jejího ústavního rozměru.
30. Klíčový argument, na kterém jsou napadená soudní rozhodnutí založena, vychází v prvé řadě z distinkce mezi podmínkami pro přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení (na straně jedné) a nároku na náhradu škody (na straně druhé). Tato distinkce byla formulována v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. 30 Cdo 1943/201 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1549/2013).
31. Judikatura Nejvyššího soudu, o niž se napadená rozhodnutí opírají, je založena na následující úvaze. Pro účely posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy se na řízení hledí jako na celek, tj. relevantní je celková délka řízení, aniž by se určovalo, do jaké doby byla ještě délka řízení přiměřená. V případě tvrzené škody spočívající ve ztrátě pohledávky jako důsledku nepřiměřené délky řízení je třeba dobu, ve které řízení mohlo a mělo proběhnout, určit. Bez tohoto určení totiž není možné stanovit okamžik, který je rozhodný (stane-li se po něm pohledávka reálně nevymahatelnou) pro vznik povinnosti státu nahradit škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Pro tyto účely se tudíž nevychází z délky řízení jako celku, nýbrž z jakési - ex post určené - délky řízení bez průtahů.
32. Obecně vzato proti tomuto právnímu názoru nemá Ústavní soud žádných ústavněprávních výhrad, neboť jde o logický důsledek rozdílu mezi oběma právními instituty. Ani stěžovatel - zdá se - jej ostatně v obecné rovině nerozporuje.
33. Sporným stěžovatel činí konkrétní způsob výpočtu délky řízení bez průtahů v dané věci. Obecné soudy totiž v napadených rozhodnutích vycházely z názoru obsaženého v judikatuře Nejvyššího soudu, podle něhož se tato délka zjistí odečtením celkové doby průtahů (definované ovšem Nejvyšším soudem jako období nečinnosti soudu) od celkové doby řízení. Pokud zmíněný rozhodný okamžik, v němž se pohledávka stane reálně nevymahatelnou, předchází konci tohoto hypotetického bezprůtahové řízení, stát nebude za škodu odpovídat a žaloba tak bude již z tohoto důvodu zamítnuta.
34. Stěžovatel naproti tomu tvrdil - jak je naznačeno již v rekapitulaci návrhu - že při výpočtu doby průtahů by měla být zohledněna nejen nečinnost soudů, nýbrž i vydávání nezákonných (a posléze zrušených) rozhodnutí a s tím související procesní "ping-pong" prodlužující řízení.
35. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že tato otázka má neopominutelný ústavněprávní rozměr. Jak ostatně plyne již z dřívější judikatury Ústavního soudu, při posuzování nároků uplatňovaných podle zákona č. 82/1998 Sb. nesmí obecné soudy nikdy zapomínat na ústavní původ a zakotvení těchto nároků, přičemž aplikace zákona o odpovědnosti státu nesmí vést, přímo ani nepřímo, k omezení rozsahu základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem) [viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13 (N 143/74 SbNU 215)]. Vymezení toho, co se považuje za nesprávný úřední postup pro účely posouzení existence nároku na náhradu škody vůči státu, pak tvoří logicky jednu z klíčových otázek, jež jsou s výkladem ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny a navazující zákonné úpravy spojeny. Proto i "posouzení, zda v daném řízení došlo ke zbytečným průtahům či nikoliv, je ústavněprávní otázkou a pochybení obecného soudu v tomto posouzení dosahuje ústavněprávní roviny." [nález sp. zn. II. ÚS 1430/13 ze dne 24. 7. 2014 (N 143/74 SbNU 215)].
36. Posouzení ústavnosti postupu obecných soudů ve věci samé závisí na zodpovězení dvou dílčích otázek. V prvé řadě jde o to, zda lze rozhodnou dobu, v níž mělo a mohlo být řízení ukončeno, určit odečtením zaviněných průtahů od celkové doby řízení. Druhou dílčí otázkou pak je, zda je nutno za ony zaviněné průtahy považovat i vydání "nezákonného" rozhodnutí, jež bylo posléze nadřízeným soudem zrušeno. Právě to tvrdí stěžovatel.
37. Co se týče první otázky, nemá Ústavní soud ústavněprávních výhrad proti právnímu názoru, podle něhož se ona doba rozhodná pro určení vzniku nároku na náhradu škody vůči státu určuje odečtením zaviněných (zbytečných) průtahů od celkové doby řízení. Tento přístup odpovídá jak textu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, tak praxi zahraničních soudů, které při výpočtu rozhodné doby postupují obdobně, tj. odečtením doby průtahů [srov. rozsudek Spolkového správního soudu ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. 5 C 27.12 D, který potvrdil rozsudek Vrchního správního soudu (OVG) spolkové země Sasko-Anhaltsko ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. OVG 7 KE 1/11, či Nejvyšší soud Rakouska v rozhodnutí sp. zn. 1 Ob237/02p ze dne 25. 10. 2002].
38. Ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva neplyne, že by se při posuzování vzniku nároku na náhradu majetkové škody způsobené nepřiměřenou délkou řízení mělo postupovat jinak (nutno však uvést, že se ESLP touto otázkou zabýval zatím spíše jen okrajově, srov. např. Bořánková proti České republice, rozsudek ze dne 7. 1. 2003, č. 41486/98, odst. 62., v němž se ESLP otázkou průtahů zabýval.).
39. Ústavní soud proto přistoupil k zodpovězení druhé podotázky - tj. zda se při určování průtahů a rozhodné doby musí zohledňovat i doba nutná k vydání "nezákonných" rozhodnutí posléze zrušených nadřízeným soudem. I v tomto ohledu konstatuje, že napadená rozhodnutí (a judikatura Nejvyššího soudu, o niž se opírají) jsou ústavně konformní.
40. Ústavní soud vychází z přesvědčení, že při výkladu práva neexistuje jediná správná odpověď. Proto se i právní názory dvou soudců, kteří respektují svou vázanost zákonem a vykládají jej podle svého nejlepšího vědomí a svědomí (k čemuž se po jmenování slibem zavazují) mohou legitimně lišit, aniž by kterýkoliv z nich porušil svou právní povinnost (pakliže se ovšem nedopustil kárného provinění, což však samotným vyslovením odlišného právního názoru bez dalšího možné není). Skutečnost, že k zajištění právní jistoty a rovnosti jednotlivců před zákonem zákonodárce zavedl do právního řádu celou řadu opravných prostředků a mechanismů sjednocování judikatury, je ostatně reflexí tohoto problému.
41. Obecné soudy proto při nalézání práva vždy zcela přirozeně čelí určité nejistotě stran toho, jak bude jejich rozhodnutí po případném podání opravného prostředku posouzeno soudem nadřízeným. Jakkoliv Ústavní soud v minulosti kritizoval tzv. procesní ping-pong [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465), odst. 58], je prodloužení soudního řízení v důsledku uplatnění opravných prostředků a rozdílnosti právních názorů mezi soudy přirozenou - byť v přehnané míře nežádoucí - součástí soudního procesu. To platí tím spíše ve věcech skutkově a právně složitých, mezi něž lze řadit i věc stěžovatele.
42. I prodlužování délky řízení v důsledku uplatňování opravných prostředků a sjednocování judikatury ovšem zatěžuje jednotlivce - účastníka soudního řízení. V tomto ohledu je však třeba konstatovat, že prodloužení délky řízení v důsledku vydání posléze zrušených rozhodnutí lze zohlednit přiznáním nároku na náhradu imateriální újmy.
43. Ústavní soud ostatně již dříve soudní praxi upřednostňující náhradu nemajetkové újmy u nadměrné délky řízení aproboval. Např. v nálezu ze dne 12. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 4227/12 (N 86/73 SbNU 459), mimo jiné vyslovil, že dosud respektuje poměrně restriktivní přístup obecných soudů při posuzování nároků na náhradu škody podle zákona o odpovědnosti státu za podmínky, že nárok stěžovatele na náhradu škody bude zohledněn při stanovení výše vzniklé nemajetkové újmy. Stěžovatel se přitom náhrady nemajetkové újmy domáhal a nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě mu byl přiznán.
44. Proto Ústavní soud považuje za ústavně konformní i právní názor Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, podle něhož za "průtahy" pro účely posouzení vzniku nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem nelze samy o sobě považovat situace, kdy v průběhu řízení došlo k vydání rozhodnutí, které bylo později zrušeno.
45. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou ústavně souladná a nedošlo jimi k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, resp. práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost zamítl jako nedůvodnou podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona Ústavním soudu.
46. Náhradu nákladů řízení potom stěžovateli nepřiznal, neboť k tomu s ohledem na dikci ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nebyly dány zákonné podmínky. Podle tohoto ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Jelikož stěžovatel nebyl v řízení úspěšný, přičemž přiznání náhrady nákladů citované ustanovení váže na výsledek řízení, rozhodl Ústavní soud tak, jak je ve výroku uvedeno.
Autor: US