// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 10.02.2017
ÚS: Posouzení omezení svéprávnosti soudem
Při zkoumání míry způsobilosti člověka právně jednat vychází soud v řízení o svéprávnosti podle § 38 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ze skutkových zjištění, učiněných na základě posudku znalce, ovšem v souvislosti s ostatními výsledky dokazování. Bez provedení nově nařízeného znaleckého zkoumání nemůže soud dospět k dostatečnému zjištění skutečnosti, zda jsou nadále dány důvody, pro které byla stěžovatelka před osmi lety zbavena svéprávnosti. Okolnost, že se stěžovatelka odmítá podrobit znaleckému zkoumání, sama o sobě neodůvodňuje závěr, aby zůstala ve svéprávnosti omezena. Takový postup soudu svědčí o nerespektování § 127 odst. 4 občanského soudního řádu, na jehož základě může předseda senátu dát účastníka ke znalci předvést, jestliže ho o možnosti předvedení poučil.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 934/16, ze dne 13. 12. 2016
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 3. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 5, v čl. 10 odst. 1, a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že odvolací soud omezil její svéprávnost tak, že mimo nakládání s peněžními prostředky do částky 4 000 Kč není způsobilá jednat v žádných dalších záležitostech. Soud tedy použil negativní vymezení, aniž by konkrétně uvedl rozsah omezení. Pro paušální omezení, které fakticky nahrazuje zbavení svéprávnosti, by však měly být dle stěžovatelky dány zcela zvláštní okolnosti, které však v posuzovaném případě zjištěny nebyly, soud ani neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by opravňovaly vydat rozhodnutí o "omezení" svéprávnosti stěžovatelky téměř při všech právních jednáních. Stěžovatelka dále vyčítá Městskému soudu v Praze, že dospěl k závěru o existenci podmínek pro omezení svéprávnosti, ačkoliv v tomto řízení nebylo provedeno znalecké zkoumání, zda stěžovatelka stále trpí duševní poruchou, která není jen přechodná, nebyly ani provedeny jiné důkazy, které by mohly průkazně vést ke zjištění podstatných skutečností. Soud tedy nahradil znalecké zkoumání, jakož i jakékoli jiné dokazování, pouze svojí úvahou o dalším trvání duševní poruchy stěžovatelky. V ústavní stížnosti se podává, že omezení svéprávnosti nemůže být trestem pro stěžovatelku za to, že se soudem nespolupracuje, ale mělo by být o něm rozhodnuto pouze tehdy, je-li to skutečně nutné v zájmu dané osoby, vždy však na základě řádně zjištěného skutkového stavu, které by tento závěr skutečně odůvodňoval.
3. Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud Nejvyššímu soudu, Městskému soudu v Praze, Obvodnímu soudu pro Prahu 4, Městské části Praha 4 a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 4, aby se vyjádřily k ústavní stížnosti.
4. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na své usnesení ze dne 16. 12. 2015, č. j. 30 Cdo 3366/2015-618, které považuje za správné, a upozorňuje, že stěžovatelka vůči němu žádné výhrady nevznáší. Také Obvodní soud pro Prahu 4 zcela odkázal na svůj rozsudek ze dne 15. 7. 2014, č. j. 0 P 533/2006-527. Městská část Praha 4 sdělila, že vzhledem k zastoupení stěžovatelky ve věci ústavní stížnosti advokátem, nevyužije, jako opatrovník jmenované, práva vyjádřit se k ústavní stížnosti. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4 ve svém vyjádření uvedlo, že se ztotožňuje s rozhodnutím jak soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacího, a tato rozhodnutí považuje za správné. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4 je proto toho názoru, že nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky.
5. Ústavní soud zaslal výše uvedená vyjádření stěžovatelce, aby se k nim mohla vyjádřit, ta však tohoto svého práva nevyužila.
6. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 0 P 533/2006 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 2. 2006, č. j. 14 Nc 2338/2004-108, byla stěžovatelka zbavena způsobilosti k právním úkonům. Návrhem ze dne 5. 12. 2013 se stěžovatelka domáhala u Obvodního soudu pro Prahu 4 vrácení svéprávnosti. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 15. 7. 2014, č. j. 0 P 553/2006-527, tento návrh zamítl. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 1. 2015, č. j. 17 Co 413/2014-553 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se svéprávnost stěžovatelky omezuje v tom směru, že je pouze způsobilá nakládat s částkou do výše 4 000 Kč měsíčně, a k jiným právním úkonům způsobilá není. Omezení svéprávnosti stanovil na dobu tří let od právní moci tohoto rozsudku. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, č. j. 30 Cdo 3366/2015-618, jako nepřípustné odmítnuto.
7. Podle ustanovení § 44 zákona o Ústavním soudu nebyl-li návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnut, nařídí Ústavní soud ústní jednání, lze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Za splnění podmínek daných tímto zákonným ustanovením rozhodl o věci Ústavní soud s upuštěním od ústního jednání.
8. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny). Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí [čl. 87 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné, a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
9. Po přezkoumání skutkového stavu, vyžádaného soudního spisu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť postupem Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 došlo k stěžovatelkou namítanému porušení práva na spravedlivý proces a v jeho důsledku k zásahu do práv zaručených čl. 5 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny.
10. K postupu obecných soudů při rozhodování o zbavení (omezení) způsobilosti k právním úkonům či jejím navrácení podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 se Ústavní soud vyjádřil v mnoha rozhodnutích, ve kterých konstatoval, že způsobilost mít práva a povinnosti není jen otázkou vztahů mezi občany navzájem v soukromoprávních vztazích, ale uplatňuje se jako veřejné subjektivní právo v oblasti veřejného práva, ve vztazích vertikálních, tj. vztazích mezi státem a jednotlivcem, kde jednotlivce chrání před zásahy státu, resp. veřejné moci, do své osobnosti. Za vertikální vztah lze beze zbytku označit postavení účastníka tzv. nesporného řízení, které lze zahájit i bez návrhu, což je i případ řízení o omezení způsobilosti k právním úkonům. Jde totiž o řízení, ve kterém zákonodárce učinil osobu "objektem" práva, neboť měl za to, že jde o věci, v nichž je přítomen silný veřejný zájem. Přesto tento veřejný zájem nemůže vždy a zcela, jaksi automaticky, převážit nad zájmem jednotlivce a zbavit jej svrchu zmíněných základních práv. Ve vertikálních vztazích se naopak uplatňují všechna základní práva jako přímo aplikovatelná práva, která státní moc (zde soud) přímo zavazují a znemožňují, aby s člověkem bylo manipulováno jako s pouhým objektem objektivního práva. Zájmy osoby omezované ve způsobilosti k právním úkonům musí být brány v úvahu i při samotném soudním rozhodování. Jinými slovy, v žádném aplikačním postupu, ani v žádném individuálním či v normativním aktu veřejné moci, nesmí být obsaženo nic, co by porušovalo základní práva člověka [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 412/04 ze dne 7. 12. 2005 (N 223/39 SbNU 353), a nález sp. zn. I. ÚS 557/09 ze dne 18. 8. 2009 (N 188/54 SbNU 325)].
11. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2630/07 ze dne 13. prosince 2007 (N 224/47 SbNU 941) Ústavní soud uvedl, že "zbavení způsobilosti k právním úkonům je vždy závažným zásahem do osobnostní integrity občana. Dotýká se totiž způsobilosti mít práva, které je garantováno čl. 5 Listiny, a práva na soukromý a rodinný život, které je garantováno v čl. 10 odst. 2 Listiny, ale současně také práva volit a být volen. Právě proto při aplikaci zákonných ustanovení umožňujících rozhodnout o zbavení, případně omezení způsobilosti občana k právním úkonům, musí soudy dbát o to, aby při jejich používání šetřily smysl a podstatu základních práv a svobod, jak to vyplývá z čl. 4 odst. 4 Listiny". Obdobně v nálezu sp. zn. IV. ÚS 412/04 ze dne 7. 12. 2005 (N 223/39 SbNU 353) Ústavní soud konstatoval, že "omezení způsobilosti k právním úkonům je vždy závažným zásahem do osobnostní integrity omezovaného. Takový zásah je třeba zkoumat z pohledu potenciálních zásahů do základních práv omezovaného, garantovaných především článkem 5 a článkem 10 odst. 1, 2 Listiny, vyložených v rozsahu, který omezuje lidská důstojnost. Protože tato práva Listina garantuje jako tzv. základní práva absolutní, lze k jejich omezení přikročit jen za účelem ochrany základních práv jiných osob anebo za účelem ochrany veřejného zájmu, který je v podobě principu či hodnoty obsažen v ústavním pořádku (tzv. imanentní omezení základních práv, viz nález ze dne 11. 11. 2005 ve věci sp. zn. I. ÚS 453/03, nebo nález ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 42/02). Potenciální omezení těchto základních práv za tímto účelem však vždy musí být provedeno proporcionálně".
12. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který vstoupil v účinnost 1. 1. 2014, již úplné zbavení svéprávnosti osob neumožňuje. Svéprávnost člověka je možno omezit jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření (§ 55 odst. 2 občanského zákoníku). Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti (§ 55 odst. 1 občanského zákoníku).
13. Důvodem pro omezení svéprávnosti může být ve smyslu § 57 odst. 1 občanského zákoníku pouze duševní porucha, která není jen přechodná, pokud dosáhne takového stupně, že člověku brání v určitých záležitostech samostatně právně jednat. K rozhodnutí o omezení svéprávnosti musí být přistupováno se zřetelem k subjektivnímu hledisku v tom smyslu, že není rozhodné, o jakou diagnózu duševní poruchy v daném případě jde, ale relevantní je, jak se projevuje v psychické způsobilosti konkrétní osoby, tj. jde-li o tak podstatnou odchylku od normálního psychického vývoje člověka, která mu v určitém rozsahu brání postarat se o vlastní záležitosti. Samotná skutečnost, že člověk trpí duševní poruchou, ještě není důvodem pro omezení jeho svéprávnosti. V odůvodnění rozhodnutí o omezení svéprávnosti musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná svéprávnost osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2865/2012). Nebezpečí, že v případě neomezené svéprávnosti dojde k závažné újmě na straně člověka, musí být nikoliv jen hypotetické. Soud při zvažování, zda a do jaké míry přikročí k omezení svéprávnosti, zvažuje, zda míra tohoto nebezpečí a případný následek vyváží tak zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení svéprávnosti.
14. Ústavní soud má v projednávané věci za to, že se soudy při rozhodování o omezení svéprávnosti shora uvedeným neřídily. První závažný nedostatek lze shledat, jak upozornila též stěžovatelka v ústavní stížnosti, ve formulaci výroku I. napadeného rozsudku odvolacího soudu, ve kterém se uvádí, že se svéprávnost stěžovatelky omezuje v tom směru, že je pouze způsobilá nakládat s částkou do výše 4 000 Kč měsíčně, a k jiným právním úkonům způsobilá není.
15. Podle § 57 odst. 1 občanského zákoníku soud může omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat, a vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil. Podle § 40 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s.") v rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost, vymezí soud rozsah, v jakém způsobilost posuzovaného samostatně právně jednat omezil, a popřípadě dobu, po kterou účinky omezení trvají. Soud tedy výslovně určí, jaká právní jednání člověk omezený ve svéprávnosti nemůže platně činit, čímž implicitně stanoví, že účastník je ke všem ostatním právním jednáním způsobilý. To ostatní vyplývá i z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, např. z rozsudku ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3547/2011, podle kterého každým rozsudkem soudu, jímž dochází k omezení způsobilosti k právním úkonům a kterým jsou vymezeny právní úkony, k nimž není účastník způsobilý, se stanoví výslovně (explicitně), jaké úkony účastník platně činit nemůže, ale současně implicitně a contrario, že účastník je ke všem ostatním právním úkonům způsobilý. Jinými slovy, soud je povinen (jak je běžně soudy činěno) "vypsat" do výroku rozhodnutí jednání, k nimž není posuzovaný oprávněn - např. nakládat s majetkem, který převyšuje určitou částku, spravovat cizí majetek, posoudit poskytnutí zdravotních služeb a zásah do své integrity, uzavřít manželství, popř. registrované partnerství, určit a popřít otcovství, udělit souhlas k osvojení svého dítěte a dítě osvojit, popř. stát se pěstounem a převzít dítě od rodičů do péče, vykonávat rodičovskou odpovědnost s výjimkou práva na osobní styk s dítětem, činit pořízení pro případ smrti, zříci se dědického práva, odmítnout dědictví a vzdát se dědictví, uzavírat pracovně právní vztahy, udělit plnou moc k zastupování své osoby, přebírat zásilky určené do vlastních rukou apod.
16. Odvolací soud tedy pochybil, pokud výslovně neuvedl, která právní jednání stěžovatelka není schopna činit, a naopak konstatoval, že není způsobilá k žádným právním úkonům, kromě nakládání s částkou do výše 4 000 Kč měsíčně. Takový postup je i v rozporu s § 64 občanského zákoníku, podle kterého rozhodnutí o omezení svéprávnosti nezbavuje člověka práva samostatně právně jednat v běžných záležitostech každodenního života.
17. Ke shodnému závěru dospěl Ústavní soud ve shora citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 557/09, kdy přezkoumával rozhodnutí Okresního soudu v Lounech, který zvolil pro výrok o omezení způsobilosti stěžovatelky tzv. pozitivní vymezení rozsahu omezení, a opatrovanou omezil ve způsobilosti tak, že je oprávněna nakládat s majetkem nepřesahujícím částku 500 Kč (tedy není způsobilá ve všech dalších úkonech). Okresní soud v Kladně pak tento rozsudek změnil s odůvodněním, že podmínky pro omezení stále trvají, ale pro výrok rozhodnutí již použil tzv. negativní vymezení omezení způsobilosti k právním úkonům, když uvedl, že opatrovaná není způsobilá nakládat s majetkem, jehož cena přesahuje 1 000 Kč. Ústavní soud s odvoláním na dogmatiku základních práv v demokratickém právním státu (podle níž platí, že základní práva existují zásadně jako neomezená, zatímco jejich zákonná či zákonem umožněná omezení a jejich interpretace a aplikace soudem musí být realizována tak, aby bylo možno přezkoumat jak oprávněnost omezení z hlediska existence kolidujících práv a statků, tak i nutnost omezení z hlediska jeho intenzity, tj. z hlediska dodržení principu proporcionality), odmítl napadená rozhodnutí ústavněprávně aprobovat, neboť postrádají jak výslovnou specifikaci ústavním pořádkem zaručených práv a statků, které mají být omezením základních práv opatrované skrze velmi drastické omezení její způsobilosti k právním úkonům chráněny, tak tato rozhodnutí postrádají odůvodnění toho, proč nelze případnou kolizi práv opatrované s právy třetích osob, popř. jinými statky, řešit prostředky mírnějšími. Ústavní soud v citované věci výslovně uvedl, že obecné soudy zjevně vycházely z ústavnímu pořádku se příčícího názoru, že jim nic nebrání v tom, aby autonomní prostor pro uplatnění vlastní osobnosti opatrované svým výrokem zrušily, a ponechaly jí pouze možnost dispozic s nepatrnou majetkovou hodnotou. Dle Ústavního soudu již soudy "nerespektovaly autonomní sféru stěžovatelky vymezenou mimo jiné jejími svrchu uvedenými základními právy (viz body 19, 20, 21) v jejich negativní funkci, která brání veřejné moci do takto vymezeného prostoru vstupovat bez zjištění zcela zásadních důvodů (kolidující práva 3. osob a ústavním pořádkem předvídané statky), resp. si jej doslova usurpovat. Obecné soudy si vůbec neuvědomily, že jejich úkolem je toliko stanovit přiměřená omezení stěžovatelčiných základních práv, naleznou-li proto důvody v konkurujících právech a statcích, či obecných zájmech obsažených v ústavním pořádku. Takováto konkurující práva, statky či zájmy však soudy vůbec nehledaly, samozřejmě je proto ani neidentifikovaly, a nemohly je následně ani hodnotit a vážit se základními právy stěžovatelky garantovanými čl. 5 a čl. 10 odst. 1 Listiny z hlediska principu proporcionality".
18. Aby však soud mohl závěr o nezbytnosti omezení svéprávnosti ohledně určitých typů jednání posuzovaného učinit, je třeba na základě provedených důkazů učinit potřebná skutková zjištění. Skutečnosti důležité pro rozhodnutí ve věci samé přitom soud zkoumá z úřední povinnosti (§ 19 a 20 z. ř. s.). Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2865/2012, v případech rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům soud (je) povinen identifikovat v konkrétním případě se uplatňující konkurující právo či statek nebo zájem chráněný ústavním pořádkem, kvůli nimž má dojít k omezení svrchu označených základních práv osoby, jíž má být omezena způsobilost k právním úkonům. V souvislosti s tímto požadavkem je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech omezovaného, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na svém pracovišti apod. Znalecký posudek je v takovém řízení sice závažným důkazem, nesmí však být důkazem jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění.
19. Při řešení míry způsobilosti člověka právně jednat tedy soud vychází ze skutkových zjištění, učiněných na základě posudku znalce (§ 38 odst. 1 z. ř. s.), ovšem v souvislosti s ostatními výsledky dokazování. V projednávané věci soud prvního stupně usnesením ustanovil znalce, který však dle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nebyl s to znalecký posudek podat, neboť stěžovatelka se na vyšetření ke znalci k psychiatrickému a psychologickému vyšetření opakovaně nedostavila. Soud prvního stupně pak odůvodnil svůj závěr o zamítnutí návrhu stěžovatelky na vrácení svéprávnosti v podstatě třemi větami, kdy uvedl, že stěžovatelka se považuje za zdravou, odmítá, že by trpěla duševní poruchou, se znalcem však odmítla spolupracovat. Dle soudu "je evidentní, že na svůj zdravotní stav nemá náhled, neléčí se u žádného lékaře - psychiatra". Soud měl proto za to, že nebyly splněny podmínky pro změnu původního rozhodnutí (z roku 2006) a navrácení svéprávnosti stěžovatelky. De facto tak soud - v rozporu se zněním občanského zákoníku - potvrdil stav, kdy stěžovatelka byla zcela zbavena svéprávnosti.
20. Odvolací soud nařídil ve věci jednání, při kterém stěžovatelka sdělila, že odmítá znalecké vyšetření, neboť k tomu nevidí důvod. Opatrovník i státní zástupkyně navrhovali potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud, aniž by prováděl další dokazování, při uvedeném jednání vyhlásil rozsudek, kterým rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se svéprávnost stěžovatelky omezuje v tom směru, že je pouze způsobilá nakládat s částkou do výše 4 000 Kč měsíčně, a k jiným právním úkonům způsobilá není.
21. Je tedy zjevné, že se soudy obou stupňů nezabývaly dostatečně skutečností, zda jsou dány nadále důvody, pro které byla stěžovatelka zbavena v roce 2006 svéprávnosti. Poslední (a jediné) znalecké vyšetření stěžovatelky bylo provedeno právě v tomto roce, kdy znaleckým posudkem MUDr. Evy Janečkové, znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie byla u stěžovatelky konstatována paranoidní schizofrenie. Z obsahu soudního spisu a znaleckého posudku vyplývá, že stěžovatelka v tomto směru nebyla nikdy léčena, řízení ve věci způsobilosti stěžovatelky k právním úkonům bylo zahájeno na návrh státní zástupkyně, když stěžovatelka již několik let podávala různým orgánům četné stížnosti, trestní oznámení a žaloby, jejichž obsah zavdával pochybnosti o duševním zdraví stěžovatelky.
22. Ústavní soud má za to, že soudy obou stupňů nemohou bez náležitého dokazování (tedy zejména nařízeného znaleckého zkoumání) dospět k závěru v tom smyslu, že je třeba, aby byla k ochraně svých zájmů a též k ochraně společnosti nadále ve svéprávnosti omezena tak, že je pouze způsobilá nakládat s částkou do výše 4 000 Kč měsíčně (když soud takto ani nemůže určit rozsah omezení svéprávnosti), tím méně pak "od stolu" konstatovat, že nejsou důvody pro změnu rozhodnutí učiněným soudem prvního stupně, kterým byla stěžovatelka zbavena způsobilosti k právním úkonům podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013. Nelze přitom akceptovat alibistický postoj soudů, které v podstatě uvedly, že pokud se stěžovatelka odmítá podrobit znaleckému posudku, je nutno vycházet z ostatních zjištění (tedy pouze z výslechu stěžovatelky a zpráv opatrovníka), je třeba, aby byla nadále ve svéprávnosti omezena. Takový postup soudů svědčí o nerespektování § 127 odst. 4 občanského soudního řádu, na základě kterého účastníkovi, popřípadě i někomu jinému, může předseda senátu uložit, aby se dostavil ke znalci, předložil mu potřebné předměty, podal mu nutná vysvětlení, podrobil se lékařskému vyšetření, popřípadě zkoušce krve, anebo aby něco vykonal nebo snášel, jestliže to je k podání znaleckého posudku třeba. Podle § 52 odst. 1 občanského soudního řádu pak platí, že pokud se předvolaný bez omluvy nedostaví k výslechu nebo ke znalci, může ho předseda senátu dát předvést, jestliže o možnosti předvedení předvolaného poučil. Obvodní soud pro Prahu 4 sice usnesením ze dne 16. 12. 2013, č. j. 533/2006-462 ustanovil zejména k vyšetření současného duševního zdraví stěžovatelky a určení případných změn stavu stěžovatelky od roku 2006 znalkyni MUDr. Evu Janečkovou a uložil stěžovatelce poskytnout znalkyni veškerou součinnost, poté, co znalkyně opakovaně soudu sdělila, že se stěžovatelka k znaleckému vyšetření nedostavila, soud znalkyni usnesením ze dne 24. 6. 2014, č. j. 0 P 533/2006-511, povinnosti podat znalecký posudek zprostil. O tom, že je namístě vyšetření stěžovatelky nejen z hlediska psychiatrického, byl přitom vyrozuměn Obvodní soud pro Prahu 4 přípisem MUDr. Evy Janečkové ze dne 27. 1. 2014, ve kterém po prostudování spisu a předchozího znaleckého posudku sděluje, že u stěžovatelky je nezbytně nutné provést konzultativní psychologické vyšetření. Přesto se však soud spokojil pouze se zprávou o výkonu opatrovnictví Městské části Praha 4 ze dne 9. 6. 2014 a při jednání soudu dne 15. 7. 2014, kdy byla stěžovatelka vyslechnuta, rozsudkem návrh stěžovatelky na vrácení svéprávnosti zamítl. Odvolací soud, poté, co mu byla věc předložena k odvolání, nařídil ve věci jednání, a po půl hodině, kdy vyslechl stěžovatelku a návrhy opatrovníka a státní zástupkyně, vyhlásil ve věci rozsudek.
23. Jak již bylo shora uvedeno, takto zjištěný skutkový stav považuje Ústavní soud za zcela nedostatečný a nepodporující závěr, že je třeba stěžovatelku rozsáhle omezovat na svéprávnosti, včetně zbavení možnosti projevovat v běžných životních situacích svou vůli a v souladu s ní činit právní úkony. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že důvodem pro omezení způsobilosti k právním úkonům může být výhradně zájem na ochraně práv a svobod třetích osob nebo ochrana poskytovaná statkům či zájmům plynoucím z ústavního pořádku.
24. Kromě pochybení spočívajícího v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu shledal Ústavní soud také napadený rozsudek odvolacího stupně, stejně tak jako soudu prvního stupně, nedostatečně odůvodněným. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že "požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci [je] jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí ... přičemž tento imperativ nabývá na významu a je o to důrazněji důvodný právě ve vztahu k rozhodnutím, jimiž dochází k omezení ústavně zaručeného práva na osobní svobodu, ....proto také rozhodnutí, ve kterých absentuje řádné a vyčerpávající odůvodnění, jimž je osobní svoboda omezena, není v souladu s ústavním pořádkem" [(nález sp. zn. I. ÚS 563/06 ze dne 1. 2. 2007 (N 22/44 SbNU 267); obdobně nález sp. zn. I. ÚS 980/14 ze dne 18. 6. 2014 (N 125/73 SbNU 887)]. Nutnost řádného odůvodnění rozhodnutí o zbavení osobní svobody zdůrazňuje také judikatura Evropského soudu pro lidská práva, podle které je odůvodnění jednou ze záruk před svévolným zbavením svobody (viz např. rozsudek velkého senátu ve věci Mooren proti Německu ze dne 9. 7. 2009 č. 11364/03, § 79; či rozsudek ve věci Stašaitis proti Litvě ze dne 21. 3. 2002 č. 47679/99, § 67-68). Napadená rozhodnutí relevantní odůvodnění závěrů ohledně omezení svéprávnosti stěžovatelky neobsahují (vyjma závěru odvolacího soudu o schopnosti stěžovatelky samostatně hospodařit s částkou 3000 - 4 000 Kč měsíčně). Není tedy vůbec jasné, v čem soud spatřoval naplnění hmotněprávních podmínek (§ 57 odst. 1 občanského soudního řádu) omezení svéprávnosti stěžovatelky. Lze se pouze domnívat, že se soud plně ztotožnil se závěrem původního znaleckého posudku a dále vycházel z blíže neuvedených "ostatních zjištění", která vedla soud k závěru o nutnosti i nadále omezit svéprávnost stěžovatelky. V této souvislosti je však nutno připomenout, že o omezení svéprávnosti rozhoduje soud a nikoliv znalec, tím spíše, jedná-li se o posudek osm let starý. Znalecký posudek je pouze důkazním prostředkem, jedním z podkladů pro rozhodování, který musí soud podrobit kritickému zhodnocení, jak konstatoval Ústavní soud například v nálezu sp. zn. I. ÚS 4457/12 ze dne 24. 7. 2013 (N 132/70 SbNU 221) či nálezu sp. zn. I. ÚS 563/06 ze dne 1. 2. 2007 (N 22/44 SbNU 267). Soud, i když samozřejmě vychází z provedeného dokazování včetně znaleckého posudku, musí sám odůvodnit, proč spatřuje naplnění zákonných podmínek pro omezení svéprávnosti v daném konkrétním případě. Bez ohledu na skutečnost, že absenci odůvodnění neumožňují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (§ 157), není ani z ústavněprávního pohledu akceptovatelné, aby rozhodnutí, jímž je omezena svéprávnost, vůbec nevyložilo důvody takového závažného zásahu do základních práv a pečlivě nevysvětlilo, proč je nezbytný. Navíc, pokud řádné odůvodnění absentuje, lze také jen s velkými obtížemi posoudit, zda soud splnění zákonných podmínek pro zbavení osobní svobody zkoumal důkladně, jak je jeho povinností.
25. V této souvislosti lze poukázat i na judikaturu Nejvyššího soudu, který např. ve svém rozsudku ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014 konstatoval, že "soud je povinen v odůvodnění svého rozsudku zprostředkovat nejen ucelený skutkový obraz daného případu, ale též smysluplnou a přesvědčivou právní kvalifikaci věci, jež v sobě obsahuje (danému případu odpovídající) podrobné rozvedení aplikovaného pravidla chování na zjištěný skutkový stav. Z tohoto pohledu je odůvodnění rozsudku odvolacího soudu sice obsažnější, avšak jeho závěr, že "vrácení svéprávnosti v širším než učiněném rozsahu by mělo pro posuzovaného za následek hrozbu závažné újmy", postrádá relevantní vysvětlení zjištěných právně rozhodných okolností ve vazbě na příslušná ustanovení aplikovaného právního předpisu. Přitom i ústavně právní rozměr omezení svéprávnosti člověka si vyžaduje mimořádnou pečlivost soudů rozhodujících v těchto věcech (srov. např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09, který je veřejnosti přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky http://nalus.usoud.cz)".
26. Ústavní soud uzavírá, že postupem Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jež učinily závěry, které nemají oporu v provedených důkazech, došlo v dané věci k porušení čl. 36 Listiny. Současně došlo také k zásahu do dalších ústavně chráněných práv stěžovatelky, konkrétně do způsobilosti mít práva (čl. 5 Listiny), práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochrany jména (čl. 10 odst. 1 Listiny), a práva na ochranu před zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny).
27. Nejvyšší soud se věcí meritorně zabývat nemohl z důvodu nepřípustnosti dovolání, proto právo stěžovatelky na spravedlivý proces ani jiná ústavně zaručená práva nemohl porušit. Ústavní soud si v tomto směru z vyžádaného spisu ověřil, že dovolání stěžovatelky skutečně neobsahuje relevantní údaje o tom, v čem by mělo spočívat splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jakkoli jsou zjevně napadená rozhodnutí v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, a rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu přímo nabízela k řešení celou řadu právních otázek spojených s efektivní soudní ochranou základních práv a svobod stěžovatelky, argumentace předestřená v dovolání v tom smyslu (vymezení se vůči judikatuře Nejvyššího soudu, jak ukládá § 237 občanského soudního řádu) vedena nebyla, což vedlo k odmítnutí dovolání podle § 243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. Ostatně stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, č. j. 30 Cdo 3366/2015-618, v ústavní stížnosti námitky nevznášela.
28. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a ve výroku uvedená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zrušil, a to včetně usnesení dovolacího soudu, neboť jeho existence by při zrušení jemu předcházejících rozhodnutí - na která přitom procesně navazovalo - postrádala rozumný smysl.
29. S ohledem na to, že majetkové a osobní poměry stěžovatelky odůvodňují postup podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, přiznal Ústavní soud stěžovatelce k jejímu návrhu náhradu nákladů právního zastoupení, a to v rozsahu dvou úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepsání ústavní stížnosti) po 1 000 Kč podle ustanovení § 7 ve spojení s § 9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 3 téhož předpisu, v úhrnné výši 2 600 Kč, náhrada za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 advokátního tarifu přiznána nebyla, neboť placení této daně nebylo prokázáno.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US