// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 30.12.2016

ÚS: Odměna advokáta při bezplatné obhajobě

Ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu nutno interpretovat tak, že obhájci, kterého si obviněný zvolil ještě před přiznáním nároku na bezplatnou obhajobu, náleží – v případě, že je takový nárok obviněnému přiznán – odměna a náhrada hotových výdajů zpravidla ode dne podání důvodného návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu.

Je-li však nutné, aby v zájmu zachování práva obviněného na právní pomoc a obhajobu činil obhájce určité úkony ještě před podáním takového návrhu, náleží mu odměna a náhrada hotových výdajů i za tyto úkony, pokud byly učiněny v téže věci jako následné podání důvodného návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu a v časové souvislosti s ním.

Uplatňováním vlastního základního práva na přiměřenou odměnu za přispění k výkonu spravedlnosti, vyplývajícího z čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, obhájce zástupně uplatňuje i základní práva svého klienta na právní pomoc a obhajobu podle čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2295/16, ze dne 22. 11. 2016

vytisknout článek




UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka dne 8. 5. 2014 přijala od obviněného plnou moc k jeho obhajobě v trestním řízení a téhož dne požádala Okresní soud v Ostravě, aby rozhodl, že obviněný má nárok na bezplatnou obhajobu ve smyslu § 33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2014 sp. zn. 8 T 129/2014, které nabylo právní moci 12. 12. 2014, bylo rozhodnuto o nároku obžalovaného na bezplatnou obhajobu s tím, že tyto náklady zcela hradí stát. V rozhodnutí nebylo specifikováno, od jaké doby má obviněný na bezplatnou obhajobu nárok.

3. Po pravomocném skončení trestního řízení stěžovatelka požádala Okresní soud v Ostravě o náhradu nákladů obhajoby celkem ve výši 46 235 Kč. Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 22. 2. 2016 č. j. 8 T 129/2014-437 přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 19 320 Kč a výrokem II jí nepřiznal náhradu nákladů ve výši 26 915 Kč, vynaložených v období od 8. 5. 2014 do dne 12. 12. 2014, tj. v době mezi převzetím obhajoby (a podáním žádosti obviněného o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu) a právní mocí rozhodnutí o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Své rozhodnutí soud odůvodnil tím, že takový závěr - tedy že stát hradí odměnu a hotové výdaje obhájce až od okamžiku právní moci rozhodnutí o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu - vyplývá ze znění ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu a z "Komentáře k trestnímu řádu vydaného nakladatelstvím C. H. Beck (7. vydání 2013, str. 414)".

4. Proti tomuto výroku stěžovatelka podala stížnost ke Krajskému soudu v Ostravě, který ji usnesením ze dne 3. 5. 2016 zamítl. V odůvodnění rozhodnutí s poukazem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2775/15 mimo jiné uvedl, že pokud obhájce při převzetí obhajoby na svém klientovi nepožadoval odměnu s odkazem, že mu bude přiznána bezplatná obhajoba, musel být srozuměn s možností, že soud neshledá u jeho klienta podmínky pro přiznání obhajoby bezplatné či za sníženou odměnu, jakož i s tím, že počátek jeho nároku bude někdy v budoucnu. Krajský soud v Ostravě dále konstatoval, že z komentářové literatury i z ustálené praxe naopak vyplývá, že okamžikem, od kdy stát hradí náklady obhajoby, je až právní moc rozhodnutí o přiznání bezplatné obhajoby, což však již nelze v daném případě, k tíži stěžovatelky, zohlednit.

II.

5. Stěžovatelka má za to, že vydáním napadených rozhodnutí byla porušena shora uvedená práva, tj. právo na spravedlivý proces ve smyslu práva nemajetné osoby na bezplatnou obhajobu, právo na naplnění legitimního očekávání, právo vlastnit majetek a právo podnikat a získávat prostředky pro své životní potřeby prací.

6. Porušení těchto práv stěžovatelka spatřuje v tom, že jí nebyla přiznána náhrada nákladů obhajoby v plné výši, přestože zákon ani relevantní rozhodnutí soudu nárok na bezplatnou obhajobu nevztahovaly výlučně na období po právní moci rozhodnutí o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, a přestože podmínky bezplatné obhajoby byly splněny po celou dobu trestního řízení, stěžovatelka tedy nemohla předpokládat, že jí náklady v plné výši nahrazeny nebudou. Soudy aplikovaly podústavní právo překvapivě a svévolně, když zvolily nepřípustnou interpretaci příslušného zákonného ustanovení; rozhodnutím soudů došlo k její diskriminaci oproti obhájcům ustanoveným podle § 36 trestního řádu a k odmítnutí principu upřednostnění zvoleného obhájce před ustanoveným. Nebyly-li by stěžovatelce zaplaceny náklady obhajoby, došlo by k nepřípustnému preferování ustanovených obhájců oproti obhájcům zvoleným. Rozhodnutí považuje za diskriminační vůči sociálně slabým občanům, neboť přestože zákon těmto osobám přiznává nárok na bezplatnou obhajobu, nemají-li finanční prostředky na zaplacení obhájce, ve skutečnosti svými rozhodnutími tento nárok značně omezují.

7. Stěžovatelka podotýká, že obviněný byl ve vazbě v době od 29. 4. 2014 do 29. 5. 2014, v době od 5. 3. 2015 do 2. 6. 2015 a v době od 24. 11. 2015, takže jeho obhajoba byla ve smyslu § 36 trestního řádu i obhajobou nutnou. Obviněného zastupovala po celou dobu trestního řízení, od počátku a po celé trestní řízení byl osobou bez příjmu i bez majetku, a byly tedy splněny podmínky pro rozhodnutí o nároku na bezplatnou obhajobu podle § 33 odst. 2 a 3 trestního řádu. Podle stěžovatelky uvedené ustanovení nevylučuje, aby stát hradil náklady obhájce po celé období probíhajícího trestního řízení, tedy také za dobu zastupovaní podle plné moci před nabytím právní moci usnesení, kterým soud rozhodl podle § 33 odst. 2 trestního řádu. V případě stěžovatelky navíc o žádosti podle § 33 odst. 2 trestního řádu podané dne 8. 5. 2014 soud rozhodl až dne 19. 11. 2014. Pokud soud podle § 33 odst. 2 trestního řádu rozhodl, že obviněný "má nárok na obhajobu bezplatnou a náklady obhajoby hradí zcela stát", měl by podle tohoto rozhodnutí i ve skutečnosti po celé trestní řízení náklady obhajoby hradit stát. Pokud by tomu takto být nemělo, pak po poučení osoby o možnosti podat žádost podle § 33 odst. 2 trestního řadu a podání této žádosti až do doby pravomocného rozhodnutí by neměly být prováděny další úkony v probíhajícím trestním řízení.

8. Stěžovatelka dále upozorňuje, že existuje nejednotná praxe soudů při rozhodování podle § 33 odst. 2 trestního řádu.

9. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

III.

10 K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud v Ostravě jako účastník řízení, který zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Krajský soud v Ostravě na výzvu Ústavního soudu v určené lhůtě nereagoval.

11. Vzhledem k tomu, že vyjádření okresního soudu neobsahovalo novou argumentaci, ke které by se stěžovatelka mohla vyjádřit, nebylo jí již zasláno k replice.

IV.

12. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatelky a účastníků řízení. Nenařízení ústního jednání odůvodňuje i skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět dokazování.

V.

13. Ústavní soud nejprve konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatelka je advokátkou, a proto nemusí být zastoupena jiným advokátem (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15).

14. Ústavní stížnost posuzoval Ústavní soud z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům ani jiným orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

15. Ústavní soud připomíná, že výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

16. Ústavní soud posoudil návrh, a s ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

17. Ústavní soud předesílá, že v podstatě shodnou ústavní stížností téže stěžovatelky, týkající se stejné problematiky a s totožnou právní argumentací, se již zabýval ve svém nálezu ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 848/16, přičemž na jeho závěry, kterými je vázán v podrobnostech odkazuje.

18. V projednávané věci se nejedná toliko o ústavně zaručená práva stěžovatelky, ale také (zprostředkovaně) o právo jejího klienta na obhajobu. Základní práva a svobody svědčí všem osobám bez rozdílu majetku (srov. čl. 3 odst. 1 Listiny) právo na obhajobu tak musí být zajištěno všem, tedy stejně osobám majetným i nemajetným. Proto může-li si majetný obviněný smluvně zajistit a zaplatit obhájce, a tak realizovat své právo na obhajobu, musí být zajištěno, aby možnost efektivního výkonu práva na obhajobu měl i nemajetný obviněný. Uvedené přitom musí platit nejen v případech tzv. nutné obhajoby, ale obecně v rámci celého trestního řízení; tj. v jakékoliv situaci, kdy by majetný obviněný mohl díky svému majetku profitovat z pomoci obhájce, musí i nemajetný obviněný
mít - neodkladnou a účinnou - možnost zvolit si obhájce a radit se s ním. Náklady na realizaci práva nemajetného obviněného na obhajobu pak nemůže nést toliko obhájce, který s převzetím jeho obhajoby z dobré vůle souhlasil, neboť by tím byla ohrožena jeho konkurenceschopnost v rámci volného trhu s právními službami (byl by znevýhodněn vůči jiným advokátům) a rovněž by bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací.

19. Ústavně zaručeným právem, které v projednávané věci svědčí stěžovatelce, je právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací, zaručené čl. 26 odst. 3 Listiny. Jak již Ústavní soud dovodil v nálezech sp. zn. III. ÚS 363/06 a Pl. ÚS 13/14, o zásahu do tohoto práva lze uvažovat rovněž v kontextu rozhodování soudů o výši odměny osob pro výkon spravedlnosti klíčových (v uvedených věcech šlo o exekutory a soudní znalce). K porušení tohoto práva pak dochází, pokud je výše přiznané odměny extrémně nepřiměřená.

20. Ústavně konformní interpretací ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu je jen výklad, který chrání jak výše uvedené právo obhájce, tak i základní práva jeho nemajetného klienta na právní pomoc a obhajobu, zakotvená v čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy. Obhájce je totiž v řízení podle § 151 odst. 3 a 6 trestního řádu, v rámci něhož uplatňuje nárok na zaplacení odměny a náhrady hotových výdajů za zastupování osoby, jíž byl přiznán nárok na bezplatnou obhajobu, reprezentantem nemajetného obviněného, tedy nositele posledně uvedených práv. Uplatňováním vlastního základního práva na přiměřenou odměnu za přispění k výkonu spravedlnosti, vyplývajícího z čl. 26 odst. 3 Listiny, tedy obhájce zástupně uplatňuje i základní práva svého klienta na právní pomoc a obhajobu podle čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy, protože obé je v takovém případě dotčeno současně (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 2801/11, II. ÚS 889/10 a II. ÚS 2894/08 ). Jinak řečeno, ochranou finančních zájmů advokáta dochází v tomto případě implicitně též k ochraně ústavně zaručených práv jeho klienta.

21. Právo na právní pomoc a obhajobu obviněnému náleží již od počátku trestního řízení a vztahuje se na všechny jeho fáze, což je zřejmé z dikce ustanovení čl. 37 odst. 2 Listiny. Rovněž nemajetnému obviněnému tedy náleží právo na obhajobu, nicméně meze tohoto práva, respektive pozitivních závazků státu z jeho práva plynoucích (zaplatit namísto obviněného odměnu obhájce a náhradu jeho hotových výdajů), určuje zákon, a to výše citované ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu. Toto ustanovení je nicméně s ohledem na větu první čl. 4 odst. 4 Listiny třeba vykládat v kontextu obecnějšího práva na právní pomoc, které bez pochyby náleží i nemajetným (srov. čl. 3 odst. 1 Listiny, podle kterého se základní práva zaručují všem bez rozdílu majetku), a tedy při respektování výše naznačených principů.

22. Vzhledem k výše uvedenému je ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu nutno interpretovat tak, že obhájci, kterého si obviněný zvolil ještě před přiznáním nároku na bezplatnou obhajobu, náleží - v případě, že je takový nárok obviněnému přiznán - odměna a náhrada hotových výdajů zpravidla ode dne podání důvodného návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu (ostatně k tomuto dni se nemajetnost obviněného také osvědčuje). Je-li však nutné, aby v zájmu zachování práva obviněného na právní pomoc a obhajobu činil obhájce určité úkony ještě před podáním takového návrhu, náleží mu odměna a náhrada hotových výdajů i za tyto úkony, pokud byly učiněny v téže věci jako následné podání důvodného návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu a v časové souvislosti s ním. Nelze přijmout interpretaci, jež jde k tíži obhájce, který na sebe z dobré vůle převzal finanční riziko spojené se zastupováním nemajetného obviněného, a který tak nejen v zájmu obviněného, ale i v zájmu spravedlnosti jako takové de facto plní roli absentujícího systému právní pomoci nemajetným.

23. Ve stěžovatelčině případě obecné soudy ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu tímto ústavně konformním způsobem nevyložily. Stěžovatelce sice byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů, avšak až za dobu od právní moci rozhodnutí o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, nikoliv od data podání návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu.

24. Tím, že Okresní soud v Ostravě a Krajský soud v Ostravě stěžovatelce nepřiznaly odměnu a náhradu hotových výdajů za provedené úkony, povinnost jejich úhrady fakticky přenesly na nemajetného obviněného. Stěžovatelku pak uvedly do situace, kdy by si měla u nemajetného obviněného nárokovat splnění svých finančních nároků, ačkoliv jeho obhajobu přebírala z dobré vůle a s vědomím, že se jedná o osobu nemajetnou. A právě s ohledem na tuto skutečnost neprodleně pro obviněného zpracovala perfektní návrh na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu.

25. Rozhodováním o výši odměny stěžovatelky, na základě ústavně nekonformní interpretace ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu, Okresní soud v Ostravě a Krajský soud v Ostravě porušily ústavně zaručené právo stěžovatelky podle čl. 26 odst. 3 Ústavy, tj. získávat prostředky pro své životní potřeby prací, respektive z něj vyplývající právo na přiměřenou odměnu za přispění k výkonu spravedlnosti.

26. Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) a § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku I a II nálezu uvedeno.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články