// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 23.12.2016

ÚS: Nepřípustnost ústavní stížnosti

Nevylučuje-li zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, změnu návrhu, popřípadě napadení nepřipuštění takové změny návrhu cestou odvolání, je ústavní stížnost směřující proti usnesení, jímž se nepřipouští změna návrhu podle § 95 odst. 2 občanského soudního řádu, nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 43/16, ze dne 15. 11. 2016

vytisknout článek




UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Plénum Ústavního soudu přijalo dne 15. listopadu 2016 pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 ve složení Ludvík David, Jaroslav Fenyk, Josef Fiala, Jan Filip, Jaromír Jirsa, Tomáš Lichovník, Jan Musil, Pavel Rychetský, Vladimír Sládeček, Radovan Suchánek, Vojtěch Šimíček (soudce zpravodaj), David Uhlíř a Jiří Zemánek na návrh II. senátu Ústavního soudu podle ustanovení § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve věci právního názoru II. senátu pro řízení vedené pod sp. zn. II. ÚS 1929/16, který se odchyluje od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu ze dne 4. prosince 2002 sp. zn. IV. ÚS 157/02 (N 149/28 SbNU 347), toto stanovisko:

Nevylučuje-li zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, změnu návrhu, popřípadě napadení nepřipuštění takové změny návrhu cestou odvolání, je ústavní stížnost směřující proti usnesení, jímž se nepřipouští změna návrhu podle § 95 odst. 2 občanského soudního řádu, nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústav-ním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 6. 2016, se stěžovatel hlavní město Praha domáhá zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 5. 2016 sp. zn. 15 C 53/2013, jímž nebyla připuštěna změna žaloby ve smyslu ustanovení § 95 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 519/1991 Sb., (dále též jen „o. s. ř.“). Ústavní stížnost tedy směřuje proti rozhodnutí, jež není konečným rozhodnutím ve věci samé.

II.
Postup II. senátu

2. Při projednávání shora citované ústavní stížnosti II. senát Ústavního soudu zjistil, že dřívější judikatura zdejšího soudu týkající se přípustnosti ústavní stížnosti podané proti usnesení vydanému podle ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř. je nejednotná.

3. Jedním ze zákonných předpokladů věcného projednání ústavní stížnosti totiž je, aby stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“)]. Pakliže stěžovatel tyto prostředky před podáním ústavní stížnosti nevyužije, je jeho návrh nepřípustný (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

4. V tomto případě však na jedné straně stojí nálezy, jimiž byla taková ústavní stížnost shledána přípustnou. Kromě nálezu ze dne 4. 12. 2002 sp. zn. IV. ÚS 157/02 (N 149/28 SbNU 347), zmíněného v záhlaví, se jedná např. o nález ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. II. ÚS 801/08 (N 169/51 SbNU 79), nález ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 383/12 (N 93/65 SbNU 247), nález ze dne 7. 5. 2013 sp. zn. I. ÚS 4181/12 (N 79/69 SbNU 329), nález ze dne 21. 8. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1324/14 (N 159/74 SbNU 369) a nález ze dne 21. 7. 2015 sp. zn. II. ÚS 3717/14 (veškerá rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz).

5. Věcně byla těmito nálezy napadená usnesení přezkoumávána pouze z hlediska práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (jako součásti práva na spravedlivý proces). Právní ná-zor, podle něhož je ústavní stížnost proti rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby přípustná, nicméně z citovaných nálezů plyne pouze implicitně, neboť Ústavní soud se v žádném z nich otázce přípustnosti v odůvodnění blíže explicitně nevěnoval.

6. Druhou skupinu v rámci relevantní judikatury Ústavního soudu tvoří usnesení, jimiž byly takové ústavní stížnosti odmítány jako nepřípustné. Jedná se příkladmo o usnesení ze dne 28. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 2151/15, usnesení ze dne 30. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 2674/14, usnesení ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3216/15, usnesení ze dne 14. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 3438/15, usnesení ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 382/12, usnesení ze dne 8. 9. 2011 sp. zn. III. ÚS 1976/11, usnesení ze dne 5. 8. 2011 sp. zn. III. ÚS 1990/11 či usnesení ze dne 27. 10. 2010 sp. zn. II. ÚS 2865/10.

7. Protože rozhodující II. senát zastával názor, že ústavní stížnost směřující proti usnesení ve smyslu ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř. přípustná není, předložil věc podle ustanovení § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, plénu Ústavního soudu s návrhem na přijetí stanoviska, kterým by byl překonán právní názor vyslovený ve shora citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 157/02, resp. i v dalších shora citovaných nálezech.

III.
Vlastní odůvodnění stanoviska

8. Nastavení přípustnosti ústavní stížnosti má v obecné rovině kořeny již v čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), podle něhož jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Ústavní soud jako svébytná složka moci soudní je tak pouze jedním z orgánů veřejné moci, které jsou k ochraně základních práv a svobod ústavně povolány, a ochrana základních práv a svobod je tudíž funkcí, kterou sdílí s obecnými soudy. Vztah Ústavního soudu k obecným soudům při naplňování této funkce je pak vymezen nejen ústavním zakotvením jeho specifických pravomocí [srov. zejm. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nýbrž i zákonnými podmínkami přípustnosti ústavní stížnosti.

9. Zákonná úprava pak zcela v logice čl. 4 Ústavy vychází z principu tzv. subsidiarity ústavní stížnosti, který je konkrétně zachycen v ustanoveních § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Podle těchto ustanovení je stěžovatel povinen vyčerpat před podáním ústavní stížnosti všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Neučiní-li tak, je jeho ústavní stížnost nepřípustná. Toto nastavení přípustnosti ústavní stížnosti signalizuje, že rolí Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech je být jakýmsi posledním garantem základních práv a svobod v rámci ústavního systému, a nikoliv orgánem, který vstupuje do probíhajících řízení v době, kdy se lze (efektivní) ochrany základních práv a svobod domoci jinými procesními prostředky v rámci řízení před obecnými soudy.

10. Tato východiska odráží i ustálená judikatura Ústavního soudu, podle níž by ústavní stížností měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí soudu, nikoliv též dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná (tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předví-dá); ze stovek rozhodnutí k tomu srov. např. usnesení ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587), usnesení ze dne 20. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 1725/16, usnesení ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2072/16 či usnesení ze dne 10. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1026/16.

11. Z tohoto obecného pravidla ovšem Ústavní soud činí i výjimky, které spočívají v možnosti napadnout i dílčí (typicky procesní) rozhodnutí v situaci, v níž řízení ve věci samé ještě neskončilo. Takový postup však s ohledem na shora uvedené přichází v úvahu toliko za současného splnění dvou podmínek (k tomu srov. např. usnesení ze dne 3. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3520/15, usnesení ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 1894/12, usnesení ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 382/12 či usnesení ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 843/16).

12. Jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele. Tato podmínka ovšem reflektuje podstatu řízení o ústavní stížnosti, jíž je ochrana základních práv a svobod proti rozhodnutím, zásahům a opatřením orgánů veřejné moci.

13. Druhou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti směřující proti takovému dílčímu pro-cesnímu rozhodnutí pak je, že námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod nemůže být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti) efektivně uplatněna. Smysl této podmínky tkví právě v důsledném provedení principu subsidiarity ústavní stížnosti, resp. role Ústavního soudu jako poslední „záchranné brzdy“ v rámci systému soudnictví.

14. Při aplikaci těchto kritérií na rozhodnutí vydávaná podle ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř. dospěl Ústavní soud k závěru, že první podmínka přípustnosti v tomto případě naplněna je. Usnesení o nepřipuštění změny žaloby totiž je (v obecné rovině) způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod, přinejmenším do práva na spravedlivý proces. Nálezy citované shora např. spatřovaly zásah do tohoto práva v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí. Nadto lze za specifických podmínek uvažovat i o tom, že rozhodnutím o nepřipuštění změny žaloby může být zasaženo do práva na přístup k soudu.

15. Podmínka druhá však splněna není. Jakkoliv sice Ústavní soud stricto sensu nepovažuje za efektivní opravný prostředek ve smyslu této podmínky možnost zahájit novou žalobou řízení v rozsahu, v němž nebyla změna původní žaloby připuštěna, lze námitky proti rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby uplatnit v rámci odvolání proti rozhodnutí ve věci samé, pokud původní žalobě nebylo vyhověno.

16. Proti samotnému usnesení podle ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř. totiž odvolání přípustné není [§ 202 odst. 1 písm. d) o. s. ř.]. K tomu však Ústavní soud především uvádí, že při rozhodování podle ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř. je nezbytné trvat na tom, aby k němu docházelo neprodleně, jelikož v opačném případě by hrozilo zmaření hmotněprávních nároků žalobce. Jen takový postup totiž odpovídá „stanoveným postupům soudu“ ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

17. S ohledem na skutečnost, že toto rozhodnutí je způsobilé zasáhnout do práv jednotlivce, Ústavní soud považuje za ústavně souladný toliko takový výklad občanského soudního řádu, podle něhož odvolací soud v rámci řízení o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé není vázán usnesením podle ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř. (byť formálně nezrušeným) a je oprávněn, resp. v případě uplatnění relevantní námitky [§ 205 odst. 2 písm. c), g) o. s. ř.] povinen, rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby v plném rozsahu přezkoumat. Účastník řízení má ostatně možnost postupovat v intencích ustanovení § 95 o. s. ř. i v odvolacím řízení, neboť systém neúplné apelace brání pouze tomu, aby mohl být v odvolacím řízení uplatněn nový nárok, který nemá žádnou skutkovou souvislost s dříve uplatněným nárokem. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2502/2000) „změnit žalobu může žalobce za podmínek uvedených v ustanovení § 95 o. s. ř. také za odvolacího řízení (srov. § 211 o. s. ř.), ledaže by změnou žaloby uplatňoval nový nárok, tj. nárok, který nemá žádnou skutkovou souvislost s dříve (původně) uplatněným nárokem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 1998 sp. zn. 2 Cdon 753/97, uveřejněný pod č. 56 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998). O změně žaloby musí odvolací soud vždy rozhodnout; dokud tak neučiní, nemůže o změněné žalobě jednat a rozhodovat.“

18. Z uvedeného tedy plyne, že se účastník řízení může proti nepřipuštění změny návrhu podle ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř. podle okolností konkrétního případu bránit jednak 1. tím, že podá návrh (žalobu) nový, dále 2. může napadnout nepřipuštění návrhu v odvolání podaném ve věci samé a konečně není vyloučeno ani 3. podání změny návrhu přímo odvolacímu soudu.

19. Ochrana práv, která je jednotlivci takto poskytnuta v rámci odvolacího řízení, má zároveň potenciál být výrazně efektivnější než ochrana, kterou by mohl poskytnout sám Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti. Zatímco totiž odvolací soud může v plném rozsahu přezkoumat správnost postupu soudu prvního stupně, Ústavní soud se může zabývat toliko tím, zda bylo napadeným rozhodnutím porušeno určité základní právo či svoboda. V tomto kontextu lze ostatně pro ilustraci odkázat i na nálezy Ústavního soudu citované shora, jimiž nebylo řešeno jádro problému, nýbrž pouze otázka, zda bylo napadené usnesení řádně odůvodněno. Již z toho je patrné, že věcné projednání ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby je nejen v rozporu s principem subsidiarity ústavní stížnosti, nýbrž je ve své podstatě i nepříliš efektivní a ochrana, kterou nakonec Ústavní soud poskytuje, je daleko více virtuální než skutečně reálnou.

20. Právě uvedené pochopitelně nelze vztáhnout na řízení v tzv. bagatelních věcech, v nichž odvolání proti rozhodnutí ve věci samé není přípustné. Ani ve vztahu k nim ovšem není namístě projednávat ústavní stížnost směřující přímo proti usnesení o nepřipuštění změny žaloby, neboť námitky proti němu lze uplatnit v rámci ústavní stížnosti proti konečnému meritornímu rozhod-nutí. Efektivita ochrany poskytované Ústavním soudem bude přitom srovnatelná se situací, v níž by Ústavní soud připustil již stížnost proti samotnému rozhodnutí podle ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř.

21. Ze shora uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost směřující proti usnesení, jímž se nepřipouští změna žaloby podle ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř., je nepřípustná ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proti tomuto usnesení lze totiž brojit efektivními prostředky ochrany práv v rámci systému obecného soudnictví. Proto Ústavní soud rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno, a stanoviskem podle ustanovení § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, překonal právní názor obsažený v nálezu sp. zn. IV. ÚS 157/02 ze dne 4. 12. 2002 (N 149/28 SbNU 347) a v dalších shora citovaných nálezech.

22. S ohledem na skutečnost, že právní názor obsažený v tomto stanovisku představuje tzv. judikatorní odklon, který by se mohl negativně projevit u těch ústavních stížností, které již byly podány a které nezřídka vycházely z právního názoru obsaženého ve shora citované nálezové judikatuře, a stěžovatelé proto legitimně očekávali, že se jimi bude Ústavní soud zabývat věcně, použije se teprve na ústavní stížnosti podané k Ústavnímu soudu dnem následujícím po dni vyhlášení stanoviska ve Sbírce zákonů.

V Brně dne 15. listopadu 2016

Pavel Rychetský
předseda Ústavního soudu


Odlišné stanovisko soudce Pavla Rychetského

Odlišné stanovisko, které podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) uplatňuji, směřuje proti stanovisku pléna, které označilo jako nepřípustné ústavní stížnosti proti usnesením obecných soudů odmítajícím vyslovit souhlas s návrhem žalobce na změnu návrhu na zahájení řízení podaným podle § 95 odst. 2 občanského soudního řádu. Zde jsou důvody mého odlišného stanoviska:

1. Předmětný návrh předložil II. senát plénu Ústavního soudu podle § 23 zákona o Ústavním soudu v řízení zahájeném ústavní stížností žalobce (hlavní město Praha) ve sporu vedeném podle části páté o. s. ř. Předmětem tohoto řízení byl návrh stěžovatele brojící proti výroku Pozemkového úřadu Praha v restituční věci ohledně pozemků stěžovatele s argumentací, že předmětné pozemky nelze vydat z důvodu jejich zastavěnosti [§ 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o půdě“)]. V průběhu tohoto řízení, konkrétně při prvním jednání (aniž by ze strany soudu došlo k úkonům směřujícím ke koncentraci řízení), stěžovatel rozšířil svá skutková tvrzení o další důvod oprávněnosti podané žaloby – a to důkazní návrhy ohledně toho, že v dané věci nebyl naplněn další restituční titul ve smyslu § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Evidentně tedy (alespoň dle textu ústavní stížnosti, neboť soudní spis nebyl II. senátem vyžádán) nebyl podán návrh na změnu žalobního žádání, ale došlo k doplnění původní žaloby o další skutkovou a právní argumentaci. Soud ji však nepřipustil, posoudil postup stěžovatele jako procesní návrh podaný podle § 95 o. s. ř., který odmítl. Zbývá dodat, že stěžovatel již nemůže v důsledku uplynutí propadné lhůty podle § 247 odst. 1 o. s. ř. podat žalobu novou. Základní pochybení pléna v dané věci tedy spatřuji v tom, že se nezabývalo, zda byl v dané věci vůbec ze strany obecného soudu použitelný postup podle § 95 o. s. ř., a zda tedy mohla být projednávaná ústavní stížnost použita jako podklad pro postup podle § 23 zákona o Ústavním soudu.

2. Stanovisko pléna, proti kterému tímto disentem brojím, vyústilo v závěr, že žádná rozhodnutí obecných soudů o nepřipuštění změny návrhu podaného podle § 95 o. s. ř. nelze napadnout ústavní stížností pro nepřípustnost. Nepřípustnost ústavní stížnosti je upravena v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak, že jedinou podmínkou nepřípustnosti je nevyčerpání všech procesních prostředků pro ochranu práva. V daném případě je nepochybné, že proti procesním usnesením vydaným podle § 95 o. s. ř. není přípustné ani odvolání, ani dovolání. Stanovisko se tak snaží vykonstruovat quasi existenci takových opravných prostředků v podobě možnosti napadnout procesní usnesení až v odvolání proti prvostupňovému meritornímu rozhodnutí (mohlo by ovšem jít pouze o rozhodnutí zamítavé), možnosti opakovat návrh podle § 95 o. s. ř. až v průběhu odvolacího řízení (muselo by se nějaké konat) anebo podáním nové samostatné žaloby. Ani jeden z uvedených postupů však nelze při zdravém rozumu podřadit pod zákonnou podmínku vyčerpání všech procesních prostředků poskytnutých zákonem k ochraně práva.

3. I když je svrchovaně pravděpodobné, že ústavní stížnosti směřující proti procesním usnesením podle § 95 o. s. ř. by byly podle dosud platné interpretace zákona o Ústavním soudu zpravidla posouzeny jako zjevně neopodstatněné, dnešní stanovisko pléna konstituuje závěr, že taková usnesení nikdy nemohou představovat takový zásah do Ústavou chráněných práv a svobod, který by již nebylo možno odstranit v následném řízení. S takovým závěrem se nemohu ztotožnit, když navíc v projednávané věci právě o takový zásah mohlo jít.


Odlišné stanovisko soudce Davida Uhlíře

Se stanoviskem pléna v této věci (dále též jen „stanovisko“) nesouhlasím a uplatňuji vůči němu podle ustanovení § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) odlišné stanovisko. Mám totiž především za to, že nelze kategoricky vyloučit přípustnost ústavní stížnosti proti usnesení, kterým soud podle § 95 odst. 2 o. s. ř. nepřipustil změnu návrhu.

Považuji přinejmenším za velmi sporné, zda bylo možné vzít ústavní stížnost hlavního města Prahy jako podklad pro přijetí tohoto stanoviska. Ze samotné ústavní stížnosti lze totiž soudit, že úkon žalobce (změněnou argumentaci) posoudil Obvodní soud pro Prahu 4 jako změnu návrhu chybně. Napadené rozhodnutí o nepřipuštění změny návrhu, bez ohledu na označení a odkaz na zákonné procesní ustanovení, svým obsahem znamená, že se soud odmítl zabývat rozhodnými skutečnostmi, které k podpoře žaloby uváděl žalobce v souladu s § 250d o. s. ř. Soud přitom v řízení podle části páté o. s. ř. není vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn správním orgánem, a provádí úplný přezkum správního rozhodnutí. Toto pochybení mohlo být napraveno v odvolacím řízení, pokud by nebylo zhojeno postupem samotného obvodního soudu. Samotná skutečnost, že obecný soud označil své rozhodnutí jako nepřipuštění změny návrhu podle § 95 odst. 2 o. s. ř., byť se jednalo obsahově o jiné procesní rozhodnutí, podle mého soudu nemůže být důvodem pro to, aby senát Ústavního soudu předložil plénu k posouzení otázku přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení, jímž se nepřipouští změna návrhu. S takovýmto právním „nominalismem“ se mohu ztotožnit jen stěží.

Ve výjimečném případě může svévolné nepřipuštění změny návrhu představovat odepření přístupu k soudu, a tedy porušení práva na spravedlivý proces, jak je zaručeno článkem 36 Listiny. Ne vždy se totiž může účastník, kterému nebyla připuštěna změna návrhu, domáhat svého práva účinně a hospodárně novou žalobou, mohou mu v tom bránit dodatečné zvýšené náklady na vedení sporu, marně prošlé procesní či hmotněprávní lhůty, nemožnost opakovat důkazy v novém řízení či jiné zvláštní důvody. Stanovisko pléna vychází z toho, že účastník řízení se může proti nepřipuštění změny návrhu bránit také odvoláním ve věci samé nebo podáním změny návrhu přímo odvolacímu soudu. Soudím, že tomu tak není. Je sporné, zda lze nepřipuštění (či připuštění) změny návrhu, proti kterému § 202 odst. 1 písm. d) o. s. ř. odvolání nepřipouští, podřadit pod některý důvod odvolaní proti rozhodnutí ve věci samé. I pokud přijmeme, že se může jednat o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř., nemůže žalobce z důvodu opatrnosti čekat na výsledek odvolacího řízení a je nucen zpravidla pro zachování lhůt ke zpětvzetí původní žaloby a podání žaloby nové. Odvolání až ve věci samé je tedy procesním prostředkem k ochraně práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) jen teoretickým. Pokud se týká stanoviskem doporučované možnosti podat změnu návrhu přímo odvolacímu soudu, je omezena jen na případy, kdy změna žaloby není jejím rozšířením a uplatněním nového nároku (§ 216 odst. 2 o. s. ř.).

Soudím tedy, že si plénum Ústavního soudu nemělo uzavřít možnost k projednání ústavní stížnosti proti usnesení podle § 95 odst. 2 o. s. ř. ve výjimečných případech. Judikatura Ústavního soudu totiž opakovaně připouští ústavní stížnosti proti řadě jiných rozhodnutí v civilním řízení, proti kterým je odvolání podle § 202 o. s. ř. nepřípustné.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články