// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 16.12.2016

ÚS: Náležité odůvodnění při odchýlení se od předchozí judikatury

V případě neexistence ustálené judikatury k této otázce nic nebrání soudu vstoupit do formování judikatury a danou věc rozhodnout jinak než v předchozích případech, pokud dojde k opačnému závěru a přesvědčivě vysvětlí, že jeho názor je ten správný. Tímto diskurzem mezi soudy se právě ustálená judikatura rodí. Nicméně takový postup nezbytně vyžaduje, aby předchozí rozhodnutí nebyla ignorována, ale naopak aby se s nimi soud argumentačně vypořádal (viz nález sp. zn. I. ÚS 3324/15).

Tato povinnost je odrazem práva účastníka být slyšen v řízení a zájmem veřejnosti v demokratické společnosti na poznání důvodů soudního rozhodnutí. Z odůvodnění napadeného rozsudku ovšem nijak neplyne, že krajský soud dřívější rozsudek svých kolegů vzal v potaz a navázal na něj. Doktrína přitom uvádí, že soud má znát svou vlastní judikaturu, tzn. i jiných soudců téhož soudu. Skutečnost, že rozdílně rozhodují soudci, případně senáty téhož soudu, narušuje důvěru občanů v právo zcela mimořádným způsobem. Tuto judikaturu musí soud zohlednit bez ohledu na to, zda se jí strany samy dovolávají.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2588/16, ze dne 24. 11. 2016

vytisknout článek




UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I. Rekapitulace průběhu řízení, obsahu ústavní stížnosti a vyjádření účastníků řízení

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 8. 2016, město Neratovice (dále také "město" či "stěžovatel") napadlo rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 5. 2016 č. j. 26 Co 80/2016-93. Krajský soud tímto rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 1. 2016 č. j. 6 C 283/2014-62. Okresní soud jím zamítl žalobu města Neratovice o zaplacení částky 14 082 Kč s příslušenstvím. Tato částka měla představovat bezdůvodné obohacení, které na úkor města Neratovice vzniklo žalované v důsledku neoprávněného užívání bytové jednotky. Stěžovatel tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje proto zrušení napadených rozsudků obecných soudů.

2. Žalovaná užívala byt města Neratovice na základě nájemní smlouvy od 1. 8. 2004. Obě smluvní strany tuto nájemní smlouvu, kterou původně uzavřely na dobu určitou, pravidelně prodlužovaly až do 31. 7. 2011. V tento den její platnost definitivně uplynula. Město Neratovice v podané žalobě tvrdilo, že žalovaná užívala předmětný byt od 1. 8. 2011 do 31. 12. 2011 neoprávněné. Proto navrhovalo, aby jí okresní soud uložil povinnost zaplatit mu částku odpovídající bezdůvodnému obohacení. Okresní soud však žalobu zamítl. Uznal, že v důsledku zániku nájemního vztahu mezi městem a žalovanou mohl vzniknout nárok města na úhradu bezdůvodného obohacení za další užívání bytu. V daném řízení však město mělo prokázat, že žalovaná v rozhodném období předmětný byt skutečně užívala. Ke vzniku nároku nepostačovala pouhá pasivní držba bytové jednotky žalovanou.

3. Město Neratovice podalo proti rozsudku okresního soudu odvolání. Při ústním jednání v rámci odvolacího řízení zástupce města upozornil krajský soud na rozsudek jiného jeho senátu ze dne 21. 4. 2016 č. j. 27 Co 81/2016-107 (dále také "dřívější rozsudek"). V tomto rozsudku, který se skutkově týkal obdobné věci, dospěl krajský soud k opačnému právnímu názoru než okresní soud. Městu nárok na vydání bezdůvodného obohacení přiznal. Pokud žalovaný řádně nepředal byt, ačkoliv ho předat měl, zabránil tím městu v dalším nakládání s bytem, protože pouze on sám měl možnost byt nadále fakticky užívat. Podle dřívějšího rozsudku krajského soudu mu proto vzniklo bezdůvodné obohacení. To spočívá právě ve faktické možnosti užívání předmětného bytu bez právního titulu a současném znemožnění jeho užívání vlastníkovi bytu. V rozsudku, který je předmětem ústavního přezkumu v této věci, se však krajský soud ztotožnil s názorem okresního soudu. Město Neratovice podle něj muselo prokázat, že bezdůvodné obohacení vůbec vzniklo a komu vzniklo. Mělo navrhnout důkazy, z nichž by soud mohl dovodit, že žalovaná byt v předmětném období užívala. Krajský soud nepovažoval za rozhodující, že žalovaná byt městu nepředala. Z této skutečnosti totiž ještě neplyne další užívání bytu a s tím i vznik bezdůvodného obohacení. Na svůj dřívější rozsudek krajský soud nijak neodkázal.

4. Město Neratovice v ústavní stížnosti namítá, že nezbytnou součástí principu právní jistoty je i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci. Ta v praxi materiálně chápaného právního státu vylučuje prostor pro případnou svévoli. Stabilitu práva, právní jistotu jednotlivce a v konečném důsledku též míru důvěry občanů v právo ovlivňuje způsob, jakým soudy přistupují k výkladu právních norem. Mezi základní principy fungování právního státu pak patří skutečnost, že obdobný skutkový stav by měl být různými soudy vždy posouzen v zásadě stejně. Jak zdůraznil Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 647/02 ze dne 27. 8. 2004, "celková harmonie soudních rozhodnutí podmiňuje důvěru v právo, bez níž by právo bylo jen mrtvým textem." Princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí ústí v požadavek, aby soudy ve skutkově obdobných věcech stejně interpretovaly a aplikovaly právní normy, které upravují obsah práv a povinností mezi účastníky sporu. Finální posouzení, zda jde o obdobný skutkový základ jako v jiné judikatorně řešené věcí, je pochopitelně na soudu. Ten musí posoudit relevanci účastníky uplatňovaných právních argumentů v průběhu sporu. Nastane-li skutková "shoda" řešeného případu s případem, z nějž vzešlo soudní rozhodnutí, s nímž se účastníci a soud měli možnost seznámit, pak by s ohledem na zmíněný princip předvídatelnosti a legitimního očekávání měl soud rozhodnout obdobně jako v předchozím soudním rozhodnutí.

5. Ačkoliv stěžovatel krajský soud výslovně upozornil na dřívější rozsudek jiného jeho senátu, krajský soud se touto námitkou nijak nezabýval. V odůvodnění napadeného rozsudku ji zcela přešel. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud je k dispozici soudní rozhodnutí, z nějž vyplývá určitá právní argumentace, pak později rozhodující soud musí brát ohled na to, jak dřívější soudní rozhodnutí stejnou právní problematiku posuzuje. Pokud se chce od předchozího řešení odchýlit, musí v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě vyložit, proč tak činí. Jen tak lze naplnit principy předvídatelnosti soudního rozhodování a legitimního očekávání účastníků řízení v důvěryhodnost aktů státu. Město Neratovice namítá, že shora popsaným postupem krajský soud porušil jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Přes zanedbatelnou hodnotu celého sporu je daná věc pro město Neratovice velmi významná, protože je vlastníkem bytového fondu čítajícího cca 450 bytů. Obdobné situace nastávají poměrně často. Pro město je tedy dále neúnosné, aby jeden odvolací soud řešil shodnou právní problematiku odlišně. Vystavil by ho tím trvající právní nejistotě.

6. Ústavní soud se obrátil na obvodní soud a krajský soud se žádostí o vyjádření se k ústavní stížnosti. Oba soudy odkázaly na odůvodnění svých rozsudků a k ústavní stížnosti města Neratovice se blíže nevyjádřily. Stejně tak se k ní nevyjádřila ani žalovaná vedlejší účastnice.

II. Právní posouzení

7. Ústavní stížnost splňuje všechny požadované náležitosti a podmínky pro její projednání, které stanoví Ústava a zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Po zvážení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí i vyžádaných spisů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že krajský soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, protože se odchýlil od právního názoru jiného jeho senátu ve skutkově obdobné věci, aniž by pečlivě vyložit, proč se od něj odchýlil. Krajský soud v právě projednávané věci svůj dřívější rozsudek zcela pominul.

II. a) Obecné principy

9. V obecné rovině je rozdílná rozhodovací praxe soudů o "totožných", resp. obdobných věcech nežádoucí. Ústavní soud již v minulosti podotkl, že materiální právní stát je vystavěn mimo jiné na důvěře občanů v právo a právní řád. Jak v ústavní stížnosti uvedl stěžovatel, stabilitu práva, právní jistotu jednotlivce a v konečném důsledku též míru důvěry občanů v právo a v instituce právního státu jako takové proto ovlivňuje i to, jakým způsobem orgány aplikující právo, tedy především soudy, jejichž základním úkolem je poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy), přistupují k výkladu právních norem. Princip rovnosti před zákonem pak znamená, že zákon by měl být vykládán pro všechny případy splňující stejné podmínky stejně [viz nálezy sp. zn. I. ÚS 3324/15 ze dne 14. 6. 2016; a sp. zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 170/42 SbNU 455)].

10. Shodné principy sdílí i obecné soudy. Například Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 8. 2004 č. j. 2 Afs 47/2004-83 rovněž řešil námitku stěžovatele, že v jeho věci bylo rozhodnuto jinak než ve shodných věcech tím stejným krajským soudem. Nejvyšší správní soud uvedl následující: "Je tedy zřejmé, že o procesně zcela srovnatelných případech rozhodoval stejný senát krajského soudu odlišně, a to bez jakéhokoliv výslovného racionálního odůvodnění. Krajský soud se tak tímto postupem dopustil jurisdikční libovůle, odporující základnímu principu materiálního právního státu, kterým je předvídatelnost rozhodování státních orgánů, včetně (lépe: zejména) orgánů moci soudní, s ním souvisejícímu principu právní jistoty a v konečném důsledku i s dopady na princip rovnosti účastníků soudního řízení. Princip předvídatelnosti rozhodování v podstatě znamená, že účastníci právních vztahů mohou legitimně očekávat, že státní orgány budou ve skutkově a právně srovnatelných případech rozhodovat - v celkovém vyznění - stejně. Pouze takový postup respektuje právní jistotu a nelze opomíjet, že toliko jeho důsledné dodržování se významně pozitivně projevuje i v rámci celkového nazírání společnosti na význam a roli práva. Naopak postoj státního orgánu, který se vyznačuje zásadní odlišností přístupu k projednávaným věcem, svojí podstatou identickým, tomuto základnímu principu právního státu hrubě odporuje."

11. V nyní posuzované věci nejde o ustálenou judikaturu, která by podepřela rozhodnutí soudu v případě stěžovatele. Město Neratovice namítá, že v době rozhodování krajského soudu v jeho věci již existovalo dřívější rozhodnutí v prakticky shodné věci, které svědčilo v jeho prospěch v klíčové otázce prokázání vzniku bezdůvodného obohacení. V případě neexistence ustálené judikatury k této otázce nic nebrání soudu vstoupit do formování judikatury a danou věc rozhodnout jinak než v předchozích případech, pokud dojde k opačnému závěru a přesvědčivě vysvětlí, že jeho názor je ten správný. Tímto diskurzem mezi soudy se právě ustálená judikatura rodí. Nicméně takový postup nezbytně vyžaduje, aby předchozí rozhodnutí nebyla ignorována, ale naopak aby se s nimi soud argumentačně vypořádal (viz nález sp. zn. I. ÚS 3324/15).

12. Z pohledu účastníka řízení je poukaz na předchozí relevantní rozhodnutí soudu v obdobné věci zásadní argument, který má potenci daný spor rozhodnout. V takovém případě, jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, musí soudy tento argument vzít v potaz a vypořádat se s ním v odůvodnění svého rozhodnutí. Tato povinnost je odrazem práva účastníka být slyšen v řízení a zájmem veřejnosti v demokratické společnosti na poznání důvodů soudního rozhodnutí (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tatishvili proti Rusku ze dne 22. 2. 2007 č. 1509/02, § 58; blíže viz Harris, D. - O'Boyle, M. - Warbrick, C. Law of the European Convention on Human Rights. 3. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2014, s. 430).

13. Jak Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy České republiky) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit. Pokud právní řešení bez dalšího nevyplývá ze zákonného textu, obecný soud musí v odůvodnění dostatečným způsobem vysvětlit své právní úvahy s případnou citací publikované judikatury nebo názorů právní vědy. Argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se obecný soud s názory uvedenými v těchto pramenech argumentačně vypořádat. Může případně i vysvětlit, proč je nepovažuje pro danou věc za relevantní. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný výklad práva je právě ten výklad, který soud zvolil [nález sp. zn. I. ÚS 403/03 ze dne 17. 8. 2005 (N 160/38 SbNU 277); či nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)].

14. Evropský soud pro lidská práva ve své ustálené judikatuře uvádí, že z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") nevyplývá povinnost soudů dávat podrobnou odpověď na každý argument účastníka. Jde-li však o argument, který je zásadní pro rozhodnutí, tak soud na něj v zásadě musí explicitně reagovat (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Luka proti Rumunsku ze dne 21. 7. 2009, č. 34197/02, § 56; či jeho rozhodnutí ve věci Antonescu proti Rumunsku ze dne 8. 2. 2011 č. 5450/02, § 33). V případě odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu sice obecně postačuje, pokud se odvolací soud ztotožní s rozhodnutím soudu první instance. To však neplatí, pokud účastník řízení předložil odvolacímu soudu nějaké nové a pro rozhodnutí věci zásadní důkazy či argumenty. V takovém případě i odvolací soud na ně musí explicitně reagovat (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Laranjeira Marques da Silva proti Portugalsku ze dne 19. 1. 2010 č. 16983/06, § 24).

15. Z těchto obecných principů musí Ústavní soud vycházet při posuzování této ústavní stížnosti. Obecný soud nemůže ignorovat argument účastníka řízení, kterým odkazuje na předchozí pravomocné soudní rozhodnutí ohledně shodné právní otázky, ale musí se s tímto zásadním argumentem ve svém odůvodnění náležitě vypořádat. Na spor v právě projednávané věci dopadá hmotněprávní úprava účinná do konce roku 2013 (viz § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; dále jen "o. z."). Nelze tedy přímo aplikovat § 13 o. z., který výše popsané povinnosti obecných soudů výslovně předpovídá. Toto ustanovení však představuje pouhé promítnutí dřívější judikatury Ústavního soudu do nového soukromého práva (viz Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník - velký komentář. Svazek I. § 1-117. Praha: Leges, 2013. s. 227). Z pohledu ústavního práva se proto na aplikovatelných principech popsaných výše nic nemění. I pro právě posuzovanou věc platí, že se soud mohl odchýlit od svého předchozího rozhodnutí, zejména pokud nejde o ustálenou judikaturu, bylo však jeho povinností toto své odchýlení náležitě vysvětlit.


II. b) Aplikace obecných principů na projednávanou věc

16. Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal spisový materiál k související (dřívější) věci, ve které krajský soud rozhodoval pod sp. zn. 27 Co 81/2016. V dané věci vznikl mezi městem Neratovice a žalovaným nájemní vztah založený smlouvou na dobu určitou. Tento vztah zanikl ke dni 31. 3. 2011. K předání bytu však došlo až dne 30. 8. 2013. Okresní soud rozhodl, že město Neratovice neprokázalo, že by žalovaný byt v mezičase obýval a že by se tedy jakkoliv na úkor města bezdůvodně obohacoval. Krajský soud však tento rozsudek změnil a uložil žalovanému zaplatit částku odpovídající bezdůvodnému obohacení. Zdůraznil, že smluvní stranou, která v daném vztahu porušila své povinnosti ze smlouvy (předání bytu pronajímateli), byl žalovaný. Podle krajského soudu nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního chování či nepoctivého jednání. Nárok města Neratovice proto nelze zamítnout jen s poukazem na to, že neprokázalo přesnou dobu užívání bytu žalovaným. Okresní soud tím nepřípustně obrátil rozložení důkazního břemene obou účastníků řízení. Žalovaný v řízení neprokázal, že byt řádně předal a ukončil jeho obývání před začátkem období, za které se město Neratovice domáhá vydání bezdůvodného obohacení. Krajský soud tedy na rozdíl od okresního soudu shledal nárok města Neratovice za prokázaný a důvodný.

17. Ze spisového materiálu dále plyne, že v rámci odvolacího řízení, ze kterého vzešel rozsudek krajského soudu napadený touto ústavní stížností, zástupce města Neratovice výslovně odkázal na věc vedenou pod sp. zn. 27 Co 81/2016. Jak se uvádí v protokolu o jednání, krajskému soudu sdělil, že "šlo o identický případ, krajský soud odvolání vyhověl" (č. l. 91). Ústavní soud se s tímto postojem ztotožňuje, podstata věci byla i v jeho očích úplně stejná - zda město Neratovice muselo prokázat reálné užívání bytu bývalým nájemníkem, který mu byt po skončení nájmu řádně a včas nepředal, aby soud mohl dojít k závěru, že se tento bývalý nájemník bezdůvodně obohatil. Podle senátu č. 27 krajského soudu město Neratovice reálné užívání bytu bývalým nájemníkem prokazovat nemuselo. Tento senát naopak zdůraznil, že je to žalovaný, kdo musí případně prokázat, že předmětný byt neužíval. Odkaz města na tento rozsudek ve smyslu výše citované judikatury představoval zásadní argument, který měl potenci daný spor rozhodnout. Senát č. 26, který posuzoval odvolání města v nynější věci, proto podle Ústavního soudu měl povinnost na rozsudek senátu č. 27 navázat a vzít ho v potaz. Poté měl dvě možnosti - buď rozhodnout stejným způsobem, nebo se od dřívějšího rozsudku odchýlit a toto své odchýlení náležitě vysvětlit.

18. Z odůvodnění napadeného rozsudku ovšem nijak neplyne, že nyní rozhodující senát krajského soudu právní názor obsažený v rozsudku vzal v potaz a navázal na něj. Naopak jej v odůvodnění svého rozsudku zcela pominul. Jak bylo uvedeno výše, šlo o zásadní argument města Neratovice, na který krajský soud měl povinnost reagovat. Tuto svoji povinnost ovšem nesplnil. Doktrína přitom uvádí, že "soud má znát svou vlastní judikaturu, tzn. i jiných soudců téhož soudu. Skutečnost, že rozdílně rozhodují soudci, případně senáty téhož soudu, narušuje důvěru občanů v právo zcela mimořádným způsobem. Tuto judikaturu musí soud zohlednit bez ohledu na to, zda se jí strany samy dovolávají." (viz Melzer, F., Tégl, P. a kol., cit. výše, s. 234). V souladu s tímto doktrinálním názorem tedy město Neratovice ani nemuselo na rozsudek 27. senátu krajského soudu upozorňovat. Senát č. 26 ho měl znát a pracovat s ním i bez upozornění zástupce odvolatele. O to intenzivnější byl zásah krajského soudu do práva města Neratovice na spravedlivý proces.

19. Přes výše uvedené by Ústavní soud rád závěrem doplnil slova Zdeňka Kühna, podle nichž platí, že "[i] kdyby (...) byla skutková východiska naprosto shodná, nelze nikdy rezignovat na esenciální předpoklad soudcovského rozhodování, totiž snahu každého jednotlivého soudce o nalezení správného výkladu práva. Soudce tedy může dojít k závěru, že jiný soudce nebo on sám udělal ve srovnatelné věci chybu. Na soudci, který rozhoduje vůči témuž účastníkovi jinak, pak leží argumentační břemeno snést dostatečné a přesvědčivé argumenty pro správnost svého právního názoru." (viz Bobek, M., Kühn, Z. a kol. Judikatura a právní argumentace. 2. vyd. Praha: Auditorium, 2013. s. 166). Krajský soud k tomu měl v napadeném rozsudku příležitost, kterou však nevyužil způsobem, jenž vedl k porušení ústavně zaručeného práva města Neratovice na spravedlivý proces. Proto nyní musí dostat příležitost novou.

20. Vzhledem k tomu, že ve věci šlo o bagatelní částku, jak ostatně město Neratovice samo ve své ústavní stížnosti přiznávalo, vyšel Ústavní soud ze zásad pro ústavní přezkum bagatelních věcí, jak je vymezil v nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89, bod 33). Jednou z kategorií bagatelních věcí, ve kterých Ústavní soud připouští, že je namístě jeho přezkum, jsou i situace, "kdy judikatura obecných soudů v totožných či obdobných bagatelních věcech není jednotná, a kdy tedy soudy vyšších stupňů nemohou zajistit sjednocování jejich rozhodovací činnosti, přičemž takto vzniklý stav narušuje princip právní jistoty jako neoddělitelnou součást pojmu právního státu. (...) je ale třeba zdůraznit, že i takové sjednocování vyžaduje "ústavněprávní" pozadí. Může se odehrávat výlučně na podkladě ústavní stížnosti, která není zjevně neopodstatněná." Uvedené podmínky ústavní stížnost města Neratovice splňovala. Tento závěr však nelze považovat za bezhraniční, jakkoli byla v této věci shledána protiústavnost. Neměl by být aplikován "mechanicky". Ústavní soud by tím sám sebe vmanévroval do nežádoucí role sjednocovatele judikatury ve věcech, kterou jsou z hlediska předmětu řízení bagatelní. Taková role mu však v našem systému soudní moci nepřísluší (k tomu viz také usnesení sp. zn. III. ÚS 1367/13 ze dne 13. 8. 2013, bod 9).

III. Závěr

21. Krajský soud tedy porušil právo města Neratovice na spravedlivý proces, protože nezohlednil dřívější rozsudek jiného jeho senátu a rozhodl o stejné právní otázce jinak, aniž by v odůvodnění vyložil, proč se od daného rozsudku odchýlil. Tím porušil čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.

22. Ústavní soud proto ústavní stížnosti města Neratovice vyhověl a zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016 č. j. 26 Co 80/2016-93 [§ 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Úkolem krajského soudu nyní bude zohlednit dřívější rozsudek jiného jeho senátu a posoudit rozhodnou otázku tak, že buď bude následovat dřívější rozsudek, nebo se od něj s náležitým vysvětlením odchýlí. Spojoval-li stěžovatel protiústavnost napadeného rozsudku zčásti též s rozsudkem prvostupňového Okresního soudu v Mělníku v této věci, pak bylo třeba vzít v úvahu, že zrušení druhého z uvedených rozhodnutí stěžovatel výslovně nenavrhoval a jakékoliv důvody k jeho zrušení neuváděl. Ústavní soud proto podrobil svému přezkumu pouze rozsudek odvolací instance.

23. Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti bez nařízení jednání, neboť dospěl k závěru, že by od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články