// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 21.10.2016
ÚS: Odůvodnění původně blanketní stížnosti
Pokud stížnostní soud pochybením soudu I. stupně neměl v době svého rozhodování písemné odůvodnění původně blanketně podané stížnosti proti usnesení o ponechání ve vazbě a proto v odůvodnění rozhodnutí, kterým tuto stížnost zamítl, vůbec nevypořádal stížnostní námitky, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces a právo na osobní svobodu.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1820/16, ze dne 20. 9. 2016
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Včasnou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho stížnost směřující proti rozhodnutí o jeho ponechání ve vazbě z důvodu podle ustanovení § 67 písm. a), c) trestního řádu.
2. Z vyžádaného spisu zjistil Ústavní soud zejména následující skutečnosti.
3. Stěžovatel je vazebně stíhán pro zvlášť závažný zločin loupeže podle ustanovení § 173 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle ustanovení § 234 odst. 1, 4 písm. a) trestního zákoníku. Do vazby byl stěžovatel vzat usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 12. 2015, sp. zn. 43 Nt 99/2015, z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a), c) trestního řádu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 1. 2. 2016 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2016, sp. zn. 44 To 49/2016.
4. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 4. 2016, č. j. 43 Nt 2013/2016-15, byl stěžovatel ve vazbě ponechán. Soud totiž dospěl k závěru, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, byly spáchány, naplňují všechny znaky skutkové podstaty výše uvedených trestných činů a jsou i zřejmé důvody k podezření, že tyto trestné činy byly spáchány právě stěžovatelem. Proto soud i nadále shledal existenci důvodu vazby podle ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu, neboť existuje důvodná obava, že by obviněný mohl uprchnout nebo se skrývat, a to nejen z obavy z hrozícího vysokého trestu, ale rovněž z důvodu, že se jedná o cizího státního příslušníka, který nemá v České republice žádné trvalé bydliště, příbuzné ani pracovní vazby a naopak na území Běloruska má kontakty, které mu tam možnost pobytu mohou zajistit, čímž by se vyhnul trestnímu stíhání, jež je proti jeho osobě v současné době vedeno. Dále soud shledal, že na straně obviněného je dán i důvod vazby ve smyslu ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu, neboť stěžovatel již opakoval trestnou činnost, která je mu kladena za vinu, a nemá ani žádný zdroj příjmů, a proto se nabízí reálná možnost, že by si trestnou činností, která je mu kladena za vinu, mohl dále opatřovat prostředky k obživě. Soud dospěl také k závěru, že nelze v době rozhodování ve vazebním zasedání dosáhnout účelu vazby jiným opatřením ani jakoukoliv náhradou ve smyslu ustanovení § 73 a § 73a trestního řádu.
5. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dne 28. 4. 2016 blanketní stížnost, v níž uvedl, že ji doplní do 5 dnů. Toto doplněné odůvodnění bylo doručeno obvodnímu soudu dne 3. 5. 2016, přičemž z vyžádaného spisu vyplývá, že ačkoliv
obvodní soud předložil Městskému soud v Praze stížnost stěžovatele dne 13. 5. 2016, samotné doplnění odůvodnění stížnosti témuž soudu zaslal až dne 20. 5. 2016. Městský soud nicméně usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností rozhodl již dne 19. 5. 2016, a to tak, že se stížnost stěžovatele zamítá. V odůvodnění svého rozhodnutí stížnostní soud nejprve konstatoval, že při vydání napadeného usnesení nedošlo k porušení procesních práv stěžovatele. Dále pak konstatoval, že podaná stížnost neobsahuje žádné odůvodnění, pročež nebyly nijak vyvráceny ani zpochybněny argumenty, které odůvodňují obavu, že by se stěžovatel při pobytu na svobodě skrýval, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání a hrozícímu trestu odnětí svobody, a že by opakoval trestnou činnost, jejímž prostřednictvím si obstarává prostředky k obživě. Stížnost proto neshledal důvodnou a podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu ji zamítl.
II. Argumentace stěžovatele
6. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na osobní svobodu zaručené čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Tato protiústavnost spočívá v tom, že Obvodní soud pro Prahu 1 postoupil předmětný spis spolu se stížností stěžovatele k rozhodování Městskému soudu v Praze, aniž by však předložil řádně a včas doručené odůvodnění dotčené stížnosti (a to včetně jejích příloh). Tím vyvolal situaci, kdy městský soud nemohl vzít v úvahu tvrzení obsažená v tomto odůvodnění. Proto se také stížnostní soud vůbec nevypořádal s konkrétními námitkami uvedenými v řádně doručeném dodatečném odůvodnění stížnosti, které prý byly způsobilé ovlivnit jeho rozhodnutí, a provedl pouze obecný přezkum stížností napadeného usnesení. Zde stěžovatel poukázal především na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2346/14 [ze dne 25. 9. 2014 (N 177/74 SbNU 543); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz)], který byl vydán ve skutkově shodné věci.
III. Vyjádření účastníků řízení
7. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení - Městský soud v Praze; Městské státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka konkludentně vzdalo.
8. Městský soud v Praze předně uvedl, že není zvykem prověřovat, zda ve spise, který byl předložen soudem prvního stupně, jsou založena všechna věcně příslušná podání, jež k obvodnímu soudu byla dodána před předložením spisu. Pokud přitom je soudu prvního stupně dodáno zdůvodnění stížnosti poté, co spis předložil nadřízenému soudu k rozhodnutí o stížnosti, bývá obvyklé, že obvodní soud toto zdůvodnění "došle" za spisem. Zde zároveň účastník řízení připomněl, že se v minulosti často setkal s tím, že ustanovený obhájce avizuje odůvodnění opravného prostředku v pozdějším termínu, který buď nedodrží, nebo odůvodnění nevypracuje vůbec. Dále pak dodal, že napadené usnesení není prvním rozhodnutím stížnostního soudu o vazbě stěžovatele, přičemž v předchozím usnesení ze dne 1. 2. 2016, sp. zn. 44 To 49/2016, jímž bylo rozhodnuto o stížnosti obviněného proti usnesení obvodního soudu o jeho vzetí do vazby, se stížnostní soud vypořádal se všemi námitkami, které v písemném odůvodnění stížnosti uplatnil obhájce obviněného. Nadto uvedl, že odůvodnění stížnosti ze dne 28. 4. 2016, které by mělo být přílohou ústavní stížnosti, není součástí spisového materiálu předloženého Ústavním soudem k vyjádření, s tím ale, že nepředpokládá, že by se stížnostní námitky obhájce po uplynutí tří měsíců nějak výrazně změnily. K údajné záruce příbuzné soud podotkl, že stěžovatel při vzetí do vazby vypověděl, že do České republiky přicestoval 10. 12. 2015, nemá zde žádné blízké osoby a bydlel u ruského občana Artura Mykytseie, přičemž právě s ním se ve spolupachatelství měl ve dnech 20. 12. 2015 a 26. 12. 2015 dopustit zločinu vydírání. Případná záruka osoby, která nežije v České republice, by proto vzhledem k charakteru trestné činnosti, z jejíhož spáchání je stěžovatel důvodně podezřelý, nebyla posouzena jako dostatečná k nahrazení útěkové a předstižné vazby ve smyslu ustanovení § 73 odst. 1 písm. a) trestního řádu.
IV. Replika stěžovatele
9. V replice k vyjádření účastníka řízení stěžovatel zopakoval, že nedoručení odůvodnění stížnosti je pochybením na straně Městského soudu, které má za následek porušení základní zásady trestního řízení zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 a § 2 odst. 6 trestního řádu, zejména všestranného a pečlivého zkoumání a následného hodnocení důkazů svědčících jak v prospěch, tak i neprospěch obviněného. Dále stěžovatel uvedl, že nehodlá zpochybňovat odkaz na praxi s nedodržením lhůt při podání odůvodnění opravného prostředku, resp. úplné nevypracování odůvodnění, avšak v tomto případě újma na jeho právech nebyla zapříčiněna jednáním obhájce (opožděné podání odůvodnění) nebo jeho nečinností (nevypracování odůvodnění). Pro úplnost lze poukázat i na značný časový odstup mezi podáním odůvodnění stížnosti Obvodnímu soudu pro Prahu 1 a vydáním napadeného usnesení. V případě odkazu na praxi s nedodržením lhůt při podání odůvodnění opravného prostředku, resp. úplné nevypracování odůvodnění, ostatně městský soud poukázal na praxi ustanovených advokátů, nikoliv advokátů zvolených na plnou moc.
V. Splnění podmínek řízení
10. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
VI. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
11. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaného spisu a vyjádření účastníka řízení (včetně přihlédnutí k replice stěžovatele) Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
12. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Interpretace zákonných a podzákonných právních norem, která nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak znamenají porušení základního práva či svobody.
13. Ústavní soud připomíná, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno vždy náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (viz § 68 odst. 1 trestního řádu). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§ 67 trestního řádu), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§ 68 odst. 1 věta druhá trestního řádu). Zároveň Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (N 89/57, SbNU 167)]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Proto je povinností obecných soudů pečlivě posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak.
14. Zároveň i zde platí, že zásahy Ústavního soudu do soudní moci jsou odůvodněny jen tam, kde obecné soudy vykročily z mezí a zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny), čemuž nelze rozumět jinak, než že Ústavní soud ve vztahu k soudům obecným je svou činností povolán k tomu, aby především dbal na procesní čistotu soudního řízení. Ústavní soud takto v řadě svých nálezů, dotýkajících se kontroly rozhodování orgánů veřejné moci, opakovaně vyložil zásady, pro které - mimo jiné též z hledisek znaků právního státu - je respekt k procesním (procedurálním) pravidlům nezbytný. Stručně poznamenáno: ustálená rozhodovací praxe Ústavního soudu dovodila, že jen v procesně bezchybném procesu (tzn. ústavně souladném řízení) lze dospět též k zákonnému a ústavně souladnému výsledku (rozhodnutí), a proto procesní čistotě rozhodovacího procesu (řízení) je nezbytné věnovat zvýšenou pozornost a poskytnout jí důraznou ochranu [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 5/02 ze dne 2. 10. 2002 (N 117/28 SbNU 25; 476/2002 Sb.)].
15. Právě procesní čistoty ve smyslu řádného projednání opravného prostředku v řízení o ponechání obviněného ve vazbě (respektive ve smyslu přihlédnutí k námitkám obsažených ve využitém opravném prostředku) se nyní dovolává též stěžovatel. Ústavní soud přitom připomíná, že skutkově totožnou věc již ve své judikatuře řešil [viz nález sp. zn. I. ÚS 2346/14 ze dne 25. 9. 2014 (N 177/74 SbNU 543), na který ostatně poukazuje i stěžovatel], přičemž nyní rozhodující senát neshledal žádný důvod, pro který by se měl odchýlit od závěrů vyřčených v tomto rozhodnutí.
16. V citovaném nálezu Ústavní soud předně odkázal na nález sp. zn. III. ÚS 308/97 ze dne 4. 6. 1998 (N 63/11 SbNU 119), v němž k problematice blanketního opravného prostředku konstatoval, že je především věcí toho, kdo takový opravný prostředek podal, aby si přiměřeným způsobem vytvořil situaci, aby mohlo být soudem v době rozhodování o něm přihlédnuto ke všemu, co v následném, a tedy opožděném, odůvodnění přednesl (v praxi se jedná především o oznámení obhájce soudu, že blanketní stížnost dodatečně písemně odůvodní, a sdělení lhůty, ve které toto odůvodnění doručí). Názor vyslovený v tomto nálezu Ústavní soud dále rozvedl v nálezu sp. zn. I. ÚS 369/2000 ze dne 16. 6. 2002 (N 77/26 SbNU 267). Zde konstatoval, že v obdobných případech nelze opomenout námitku, že soud není povinen vyčkat odůvodnění stížnosti, neboť nikdy není zřejmé, zda takové odůvodnění bude vůbec zpracováno. Avšak v případě, kdy obhájce doručil písemné odůvodnění stížnosti ještě v rámci třídenní lhůty k podání stížnosti dle ustanovení § 143 odst. 1 trestního řádu, neshledal Ústavní soud tuto námitku přijatelnou. Pokud totiž stěžovatel učinil vše, aby měl soud před svým rozhodnutím odůvodnění stížnosti k dispozici, a odůvodnil stížnost ještě před skončením lhůty k jejímu podání, měl stížnostní soud povinnost se s námitkami, uvedenými v odůvodnění stížnosti, vypořádat. V nálezech Ústavního soudu vedených pod sp. zn. I. ÚS 1895/08 ze dne 10. 11. 2008 (N 194/51 SbNU 345) a sp. zn. II. ÚS 200/13 ze dne 16. 7. 2013 (N 123/70 SbNU 127) se pak jednalo o případy, kdy si stěžovatelé, resp. jejich obhájci, vytvořili situaci, aby mohlo být soudem v době rozhodování o stížnosti náležitě přihlédnuto k námitkám v odůvodnění stížností, která zaslali v dodatečné, předem oznámené lhůtě po doručení písemného odůvodnění rozhodnutí, avšak soudy k těmto námitkám nepřihlédly, ačkoliv tu možnost měly či mohly mít. Ústavní soud proto i zde konstatoval, že právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny zahrnuje povinnost obecných soudů vypořádat se se vším, co vyšlo v průběhu řízení najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci, a skutečnost, že se soud s námitkou, která má vztah k projednávané věci, nijak nevypořádal, zásadně zakládá protiústavnost daného rozhodnutí [srov. také nález sp. zn. I. ÚS 593/04 ze dne 20. 12. 2005 (N 230/39 SbNU 443) a nález sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 175/43 SbNU 17)].
17. Ze shora uvedeného je patrno, že Ústavní soud konstantně zastává názor, že v případě, kdy stížnostní soud mohl a měl mít v době svého rozhodování k dispozici písemné odůvodnění stížnosti, avšak ve svém odůvodnění vycházel pouze z blanketní stížnosti, vytvořil situaci, kdy zamítl námitky stěžovatele, aniž by ovšem byl seznámen s jejich obsahem. Dle čl. 5 odst. 4 Úmluvy přitom každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné, přičemž Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že pokud se soud nevypořádá dostatečně s argumentací stěžovatele, odepírá mu tím procesní ochranu práva na osobní svobodu garantovanou čl. 5 odst. 4 evropské Úmluvy (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Šebalj proti Chorvatsku ze dne 28. 6. 2011, stížnost č. 4429/09). Jakkoliv Listina ekvivalentní ustanovení zakotvující procesní ochranu odpovídající čl. 5 odst. 4 Úmluvy neobsahuje, zakotvuje, jak vyplývá z výše uvedené judikatury, obdobné procesní záruky do rámce práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1.
18. Jestliže tedy Ústavní soud posoudil případ stěžovatele s ohledem na dříve vyslovené zásady, nemohl než dospět k závěru, že došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, neboť při projednání jím podané stížnosti směřující proti rozhodnutí o jeho ponechání ve vazbě stížnostní soud nikterak nepřihlédl k argumentaci obsažené v řádně podaném doplnění stížnosti. A to i přesto, že právní zástupce stěžovatele učinil vše potřebné pro to, aby mohl dodat soudu do rozhodnutí o stížnosti písemné odůvodnění stížnosti (viz bod 3. původní stížnosti), a toto odůvodnění v avizované pětidenní lhůtě také řádně doručil. Navíc za situace, kdy dodatečné odůvodnění stížnosti dle názoru Ústavního soudu obsahovalo nikoli jen námitky obecné, ale konkrétní, s potenciálem ovlivnit rozhodnutí soudu.
19. Jakkoliv přitom i z vyžádaného spisu obvodního soudu jednoznačně vyplývá, že uvedené pochybení nelze přičítat stížnostnímu soudu, nýbrž soudu obvodnímu, který měl v době předložení stížnosti k projednání nadřízenému soudu doplněné odůvodnění stížnosti k dispozici (viz výše), nic to nemění na objektivní skutečnosti, že naprostým opomenutím argumentace stěžovatele trpí usnesení stížnostního soudu deficity dosahujícími ústavněprávní relevance. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než napadené rozhodnutí městského soudu zrušit, neboť pokud se městský soud vůbec nevypořádal s konkrétními námitkami uvedenými v řádně doručeném dodatečném odůvodnění stížnosti, a provedl pouze obecný přezkum stížností napadeného usnesení, zasáhl tím do stěžovatelem zaručených základních práv.
VII. Závěr
20. Ústavní soud uzavírá, že Městský soud v Praze napadeným usnesením porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a právo na osobní svobodu dle čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil. Úkolem městského soudu bude posoudit danou věc znovu, přičemž se musí vypořádat s obsahem odůvodnění stížnosti ze dne 29. 4. 2016, které bylo obvodnímu soudu doručeno dne 3. 5. 2016.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US