// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 23.09.2016

ÚS: Náležité odůvodnění rozhodnutí o odměně ustanoveného obhájce

I. Krajský soud, který v odůvodnění rozhodnutí nereagoval na stěžejní námitku stěžovatele, pokud jde o procesněprávní charakter lhůty podle § 151 odst. 2 trestního řádu k uplatnění práva obhájce vůči státu na odměnu a náhradu hotových výdajů, nedostál požadavkům na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý (řádný) proces.

II. Krajský soud se v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal ani s dikcí ustanovení § 60 odst. 2 a 4 trestního řádu, pominul odborný názor obsažený v komentářové literatuře k ustanovení § 151 odst. 2 trestního řádu, judikaturu Ústavního soudu (usnesení sp. zn. IV. ÚS 365/97) a obecné právní principy pro počítání času obsažené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3486/15, ze dne 30. 8. 2016

vytisknout článek

UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými mu nebyla přiznána mimosmluvní odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 43 687 Kč.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl ustanoveným obhájcem v trestním řízení vedeném u Městského soudu v Brně sp. zn. 6 T 120/2013. Obžalovaný byl rozsudkem tohoto soudu ze dne 29. 5. 2014 zproštěn obžaloby podle § 226 písm. c) trestního řádu, odvolání se vzdal. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 4. 7. 2014. Stěžovatel prostřednictvím datové zprávy č. 290961774 dne 7. 7. 2015 Městskému soudu v Brně podal a zároveň i doručil vyúčtování odměny a hotových výdajů obhajoby v částce 43 687 Kč.

Městský soud zamítl návrh stěžovatele na přiznání mimosoudní odměny a náhrady hotových výdajů podle § 151 odst. 2 trestního řádu, neboť uplatněný nárok měl být podán až po uplynutí jednoroční subjektivní prekluzivní lhůty, plynoucí ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že jeho povinnost obhajovat skončila.

Soud uvedl, že pokud jde o stanovení počátku běhu roční prekluzivní lhůty, v níž mohl obhájce svůj nárok uplatnit, vycházel z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3201/08, z něhož vyplývá, že lhůta upravená v ust. § 151 odst. 2 trestního řádu je lhůtou subjektivní, a proto nelze počátek jejího běhu vázat jen na objektivní skutečnost, kterou je právní moc rozhodnutí, nýbrž je třeba jej vázat na okamžik, kdy se při zachování postupu lege artis obhájce dozvědět mohl a měl, že jeho povinnost obhajovat skončila. Stěžovateli muselo být známo, že jediným oprávněným k podání opravného prostředku zůstalo městské státní zastupitelství, neboť státní zástupce si ponechává lhůtu k podání odvolání. Jestliže obhájce sám obdržel rozsudek již dne 19. 6. 2014, musel předpokládat, že v přibližně stejné době obdrží citovaný rozsudek i protistrana, a současně, že v případě, že by byl ze strany státního zastupitelství podán opravný prostředek, byl by obhájci soudem neprodleně v kopii zaslán. Jestliže se tak nestalo, sám obhájce měl vyvíjet aktivitu a postupovat řádně podle ust. § 41 trestního řádu a účelně využívat k hájení zájmů obžalovaného prostředků a způsobů obhajoby uvedených v zákoně. Soud v této souvislosti dále odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. 3T 30/2009 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. 5To 603/2010 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 74/11.

Stěžovatel ve stížnosti proti rozhodnutí městského soudu namítal, že o skončení povinnosti obhajovat obžalovaného se mohl dozvědět nejdříve dne 4. 7. 2014, a proto podání, kterým uplatnil nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů, doručené soudu dne 7. 7. 2015, bylo podle jeho názoru stále podáno v jednoroční lhůtě a nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů mu nezanikl. Konec jednoroční lhůty připadl na den pracovního klidu, tj. na sobotu 4. 7. 2015, kdy v pondělí 6. 7. 2015 byl státem uznaný svátek a nejbližším pracovním dnem bylo úterý 7. 7. 2015. S poukazem na počítání lhůty podle pravidel obsažených v ustanovení § 60 trestního řádu tedy doručil vyúčtování odměny a hotových výdajů obhajoby Městskému soudu v Brně v předmětné jednoroční lhůtě dne 7. 7. 2015.

Krajský soud napadené usnesení městského soudu potvrdil s tím, že soud prvního stupně stanovil správně počátek jednoroční lhůty, ve které podle § 151 odst. 2 trestního řádu je třeba uplatnit nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů obhájce, na den 4. 7. 2014. Nepřisvědčil však námitkám, že na počítání lhůty je nutno aplikovat ustanovení § 60 trestního řádu. V daném případě se jedná o lhůtu hmotněprávní, tedy lhůtu k uplatnění práva, nikoliv procesní lhůtu k učinění určitého úkonu v řízení. Protože uplynutím této lhůty právo ze zákona zaniká, nepochybil soud prvního stupně, když mimosmluvní odměnu a náhradu hotových výdajů stěžovateli nepřiznal, neboť stěžovatel nárok neuplatnil do jednoho roku ode dne, kdy se dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, tedy do 4. 7. 2015.

III.

Stěžovatel spatřuje porušení svých práv v nesprávném postupu obou soudů při stanovení okamžiku konce prekluzivní jednoroční lhůty ve smyslu ust. § 151 odst. 2 trestního řádu, tedy lhůty do kdy měl být stěžovatelem uplatněn u soudu nárok na mimosmluvní odměnu a náhradu hotových výdajů. Oba soudy nezohlednily obecně uznávané principy počítání času. Jestliže datum 4. 7. 2015, představující konec jednoroční lhůty, připadlo na den pracovního klidu, tedy na sobotu 4. 7. 2015, navíc kdy v pondělí 6. 7. 2015 byl státem uznaný svátek, tak nejbližší pracovní den bylo úterý 7. 7. 2015 a byl to tedy poslední den jednoroční lhůty stanovené pro uplatnění a doručení nároku stěžovatele na odměnu a náhradu hotových výdajů.

Stěžovatel poukázal na usnesení sp. zn. IV. ÚS 365/97, ve kterém Ústavní soud judikoval, že v případě, kdy soudem aplikovaný předpis neobsahuje speciální úpravu počítání času, je třeba za stavu, kdy konec lhůty připadá na sobotu, neděli či svátek, vycházet z obecného pravidla pro počítání času, který platí jak pro lhůty hmotněprávní, tak pro lhůty procesní, totiž z pravidla, že posledním dnem lhůty se stává nejbližší pracovní den. Jde totiž o postup, který je považován za právní tradicí vytvořené pravidlo, reálně umožňující právnímu subjektu v daném časovém limitu uplatnit jeho právo. Rovněž v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 je konstatováno, že mezi obecně uznávané právní principy patří v oblasti práva ústavního pravidla počítání času, jež jsou v evropském právním myšlení srozumitelně a smysluplně vymezena od dob římských. Navíc tato obecná pravidla pro počítání času u hmotněprávních lhůt jsou obecně zakotvena v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, konkrétně ust. § 607 (dříve ust. § 122 zákona č. 40/1964 Sb.).

Stěžovatel dále uvedl, že při doručování vyúčtování odměny a hotových výdajů obhajoby Městskému soudu v Brně dne 7. 7. 2015 využil doručení prostřednictvím datové zprávy, kdy je-li příjemcem datové zprávy orgán veřejné moci, vystupující v postavení orgánu veřejné moci, byla datová zpráva doručena okamžikem jejího dodání do datové schránky.

Městský soud v Brně i Krajský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí.

Protože vyjádření soudů neobsahovalo žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, nezasílal je Ústavní soud stěžovateli k replice.

IV.

Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], seznámil se s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, zda tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by to nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatele a účastníků řízení. Nekonání ústního jednání odůvodňuje také skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval za potřebné provádět dokazování.

Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v systému trestního soudnictví, je však oprávněn přezkoumat správnost aplikace podústavního práva i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručené svobody nebo základní práva. V případě, že soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasáhnout.

Podle ust. § 151 odst. 1 trestního řádu platí, že náklady nutné k provedení trestního řízení, včetně řízení vykonávacího, nese stát; nenese však vlastní náklady obviněného, zúčastněné osoby a poškozeného, ani vydání způsobená zvolením obhájce a zmocněnce. Stát však nese náklady na nutnou obhajobu, které obviněnému vznikly v důsledku podání stížnosti pro porušení zákona. Podle § 151 odst. 2 trestního řádu má obhájce, který byl obviněnému ustanoven, vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu. Nárok je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká; tento nárok obhájce, je-li plátcem daně z přidané hodnoty, se zvyšuje o částku odpovídající této dani, kterou je obhájce povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu.

Podle § 60 odst. 1 trestního řádu, upravujícího počítání lhůt, platí, že do lhůty určené podle dní se nezapočítává den, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Podle § 60 odst. 2 trestního řádu platí, že lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Chybí-li tento den v posledním měsíci lhůty, končí lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce. Ustanovení § 60 odst. 3 trestního řádu stanoví, že připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den.

Podle § 60 odst. 4 trestního řádu je lhůta zachována též tehdy, jestliže podání bylo ve lhůtě a) podáno jako poštovní zásilka adresovaná soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout, b) učiněno u soudu nebo u státního zástupce, který má ve věci rozhodnout, c) učiněno příslušníkem ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru v činné službě u jeho náčelníka, d) učiněno u ředitele nápravného zařízení, kde je ten, kdo podání činí, ve vazbě nebo v trestu, nebo e) učiněno ústně do protokolu u kteréhokoli okresního soudu nebo okresního státního zástupce.

Ústavní soud má z výše uvedeného shrnutí za to, že přes poněkud nejednoznačné odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně mezi účastníky není nyní sporu o tom, že za počátek roční prekluzivní lhůty, ve které mohl obhájce svůj návrh uplatnit, je nutné považovat 4. 7. 2014, kdy rozhodnutí nabylo právní moci, a stěžovatel se dozvěděl, že jeho povinnost obhajovat skončila. Ostatně krajský soud výslovně uvedl, že soud prvního stupně stanovil správně počátek jednoroční lhůty, ve které podle § 151 odst. 2 trestního řádu je třeba uplatnit nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů obhájce na den 4. 7. 2014, ani stěžovatel toto datum nijak nezpochybňuje.

Z hlediska podané ústavní stížnosti je tak pro věc podstatné posouzení okamžiku konce prekluzivní jednoroční lhůty stanovené podle ustanovení § 151 odst. 2 trestního řádu, pokud připadne na den pracovního klidu nebo pracovního volna.

Z výše uvedeného je zřejmé, že ve stížnosti stěžovatele proti usnesení městského soudu, jejíž podstatou byla námitka nesprávného posouzení konce lhůty, která připadla na sobotu 4. 7. 2014, a nejbližším pracovním dnem bylo - s ohledem na státem uznaný svátek (6. 7. 2015) - až úterý 7. 7. 2015, stěžovatel vznesl na podporu svého názoru obdobnou, shora předestřenou argumentaci jako v ústavní stížnosti.

Povinností krajského soudu proto bylo se s touto námitkou v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádat, což však neučinil.

Ústavní soud připomíná, že otázkou požadavků na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (resp. rozhodnutí orgánu veřejné moci) se již zabýval mnohokrát, přičemž své postuláty formuloval v celé řadě svých rozhodnutí (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3441/11, IV. ÚS 1834/10, dostupné - stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu - na http://nalus.usoud.cz). Z jeho ustálené judikatury k otázce přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí obecných soudů především vyplývá, že právu na spravedlivý (řádný) proces odpovídá povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat se všemi důkazy i s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09).

Ústavní soud má za to, že uvedeným kritériím napadená rozhodnutí, a to zejména rozhodnutí krajského soudu, kterým mělo být reagováno na stěžejní námitku stěžovatele, nevyhovují.

Z obsahu napadeného usnesení krajského soudu se totiž podává, že krajský soud se omezil pouze na konstatování, že v daném případě se jedná o lhůtu hmotněprávní, tedy lhůtu k uplatnění práva, nikoliv procesní lhůtu k učinění určitého úkonu v řízení. Protože uplynutím této lhůty právo ze zákona zaniká, nepochybil soud prvního stupně, když mimosmluvní odměnu a náhradu hotových výdajů stěžovateli nepřiznal.

Své závěry však nijak blíže nerozvedl, nevypořádal se s dikcí ustanovení § 60 odst. 2 a 4 trestního řádu a na námitky stěžovatele tak nedal uspokojivou odpověď.

Ústavní soud proto považuje napadené rozhodnutí za nedostatečně odůvodněné a ne zcela korespondující s odborným názorem obsaženým v komentářové literatuře k ust. § 151 odst. 2 trestního řádu, podle něhož se pro počítání lhůty uplatní ust. § 60 odst. 2 a 4 trestního řádu, ani s judikaturou Ústavního soudu. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 365/97, týkající se lhůty podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, Ústavní soud uvedl "......že v našem právním řádu v případech, kdy poslední den lhůty připadne na sobotu, neděli nebo svátek platí v zásadě (pokud ovšem konkrétní právní norma výslovně nestanoví jinak) stejný režim jak pro lhůty procesní povahy, tak pro lhůty hmotněprávní, platí totiž pravidlo, že posledním dnem lhůty se stává nejblíže následující pracovní den (§ 122 odst. 3 občanského zákoníku, § 60 odst. 3 trestního řádu, § 27 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. a § 57 odst. 3 o. s. ř.").

Ústavní soud také připomíná argumentaci, týkající se obecných právních principů pro počítání času obsaženou v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97, týkajícím se úpravy počítání času a posuzování počátku a skončení lhůt v Ústavě.

Ústavní soud považuje za nutné zmínit i to, že městský soud se v odůvodnění rozhodnutí zaměřil na otázku počátku běhu subjektivní lhůty podle ustanovení § 151 odst. 2 trestního řádu, nikoliv na posouzení konce této lhůty. Dospěl přitom k závěru, že stěžovatel již po doručení usnesení, tj. dnem19. 6. 2014, měl vyvíjet aktivitu a postupovat řádně podle ust. § 41 trestního řádu. Krajský soud přitom jeho závěry vyhodnotil tak, že za počátek roční prekluzivní lhůty, ve které mohl obhájce svůj návrh uplatnit, byl městským soudem správně považován den, kdy rozhodnutí nabylo právní moci, tj. 4. 7. 2014. I v tomto směru lze odůvodnění rozhodnutí krajského soudu považovat za ne zcela konzistentní a adekvátní.

Pro úplnost Ústavní soud připomíná, že pro určení počátku běhu subjektivní prekluzivní lhůty upravené v ust. § 151 odst. 2 trestního řádu je rozhodný okamžik, kdy se při zachování postupu lege artis obhájce dozvědět mohl a měl, že jeho povinnost obhajovat skončila. Z nálezu citovaného městským soudem sp. zn. II. ÚS 3201/08 mj. vyplývá, že samotnou přítomnost advokáta na vyhlášení rozhodnutí, kdy je s tímto okamžikem spojeno nabytí právní moci rozhodnutí, za takovou skutečnost považovat nelze. O takovýto případ se však v projednávané věci nejednalo.

Ústavní soud uzavírá, že odůvodnění rozsudku krajského soudu v důsledku nerespektování požadavku na řádné odůvodnění rozhodnutí, jež má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů, vykazuje z pohledu požadavků ustálené judikatury Ústavního soudu deficity, jež vedly k porušení práva na spravedlivý (řádný) proces stěžovatele.

Vzhledem k tomu, že je třeba, aby se oba trestní soudy znovu zabývaly požadavkem stěžovatele na zaplacení nákladů nutné obhajoby, přistoupil Ústavní soud v zájmu efektivity a procesní ekonomie ke zrušení obou napadených rozhodnutí.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku nálezu uvedeno.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Autor: US