// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 29.07.2016
ÚS: K povinnosti ustanovit nezletilému účastníku opatrovníka
Analytická právní věta
Pokud zákonný zástupce v řízení před soudem zastupuje nezletilého pouze formálně, fakticky však se soudem nijak nekomunikuje a nečiní žádné procesní úkony k ochraně jeho práv, jedná v rozporu se zájmy nezletilého, jakož i samotným účelem zastoupení. S ohledem na nejlepší zájem nezletilého je povinností obecného soudu vždy zvážit, zda se v konkrétní věci nejedná o situaci, kdy jsou splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka podle § 29 odst. 1 o. s. ř. Porušení této povinnosti může mít za následek porušení práva nezletilého být přítomen jednání před soudem ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
PRÁVNÍ VĚTY
Skutečnost, že v řízení před obecnými soudy, jehož je účastníkem nezletilý, je jednáno s jeho rodičem jako zákonným zástupcem, nevylučuje vznik situace, kdy na takovéto zastoupení nebude možno z hlediska zájmu nezletilého nahlížet jako na řádné. Bude tomu tak zejména tehdy, jestliže zákonný zástupce zastupuje nezletilého pouze formálně, fakticky však se soudem nijak nekomunikuje, nečiní žádné procesní úkony k ochraně práv nezletilého, v důsledku čehož jedná v rozporu s jeho zájmy, jakož i samotným účelem zákonného zastoupení. Z těchto důvodů je povinností obecného soudu vždy zvážit, zda v konkrétní věci se nejedná o situaci, kdy jsou splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka podle § 29 odst. 1 občanského soudního řádu.
Jestliže matka jako zákonný zástupce převzala žalobu i s výzvou ke sdělení, zda souhlasí s tím, aby bylo rozhodnuto ve věci bez nařízení jednání, aniž by jinak zájmy nezletilé hájila, učinila tak úkon, který byl spíše v neprospěch nezletilé, neboť zmařil možnost v řízení před soudem jakkoliv jednat ve prospěch nezletilé. Okresní soud v Ústí nad Labem, který nevzal tyto okolnosti konkrétního případu v úvahu, nedbal nejlepšího zájmu dítěte (např. ve smyslu nálezu I. ÚS 3304/13) a tím porušil právo stěžovatelky na projednání věci v její přítomnosti a možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2748/15, ze dne 31. 5. 2016
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Rekapitulace obsahu napadeného rozhodnutí a průběhu řízení před obecnými soudy
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do ústavně zaručených práv podle čl. 38 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jakož i podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13. září 2011, č. j. 37 EC 4292/2009-33, poté, co jemu předcházející elektronický platební rozkaz ze dne 7. dubna 2010, č. j. 37 EC 4292/2009-15, byl zrušen z důvodu jeho nedoručení žalované, resp. její zákonné zástupkyni, uložil žalované (stěžovatelce) zaplatit žalobci (BAZCOM, a. s.) částku ve výši 1 008 Kč s příslušenstvím do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku ve výši 8.220 Kč k rukám jeho právního zástupce rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovaná částka představovala nezaplacené jízdné a přirážku k němu, neboť žalovaná se při cestě prostředkem městské hromadné dopravy neprokázala pověřenému pracovníkovi právního předchůdce žalobce platným cestovním dokladem, čímž porušila povinnost vyplývající z § 18a odst. 2 písm. c) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů. Žalobce se stal nabyvatelem pohledávky na základě jejího postoupení od původního věřitele.
3. Ze spisu vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 37 EC 4292/2009 (níže uvedená čísla listů se týkají tohoto spisu), který si Ústavní soud vyžádal pro potřeby řízení o ústavní stížnosti, se dále podává, že v době podání žaloby bylo žalované 13 let, pročež bylo řízení vedeno s její zákonnou zástupkyní – matkou O. K. Zákonné zástupkyni žalované byla dne 19. srpna 2011 na adrese, kde se v té době zdržovala, doručena žaloba s výzvou, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání (č. l. 29). Tuto výzvu spolu se žalobou zákonná zástupkyně žalované sice převzala, avšak nikterak na ni nereagovala. Poté bylo nařízeno soudní jednání na 20. října 2011, k němuž se žádný z účastníků ani jejich zástupců nedostavil (č. l. 32). Vzhledem k tomu, že zákonná zástupkyně žalobu s výzvou převzala, měl Okresní soud v Ústí nad Labem za to, že účastníci souhlasí s rozhodnutím bez nařízeného jednání a téhož dne vydal výše uvedený rozsudek, avšak s datem 13. září 2011 (č. l. 33 a 33a). Zákonné zástupkyni žalované se tento rozsudek nepodařilo doručit, a proto byl doručen náhradním způsobem (vyvěšením na úřední desce soudu – č. l. 39), přičemž nabyl právní moci dne 2. prosince 2011.
4. Podáním ze dne 3. července 2015 (č. l. 41) požádala právní zástupkyně žalované Mgr. et Mgr. Alena Vlachová Okresní soud v Ústí nad Labem, aby žalované byly jejím prostřednictvím řádně doručeny všechny písemnosti včetně žaloby a rozsudku, neboť žádnou z písemností pro řízení relevantních nikdy neobdržela.
5. Za této situace podala žalovaná proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. září 2011, č. j. 37 EC 4292/2009-33, žalobu pro zmatečnost, byť v ní vyjádřila přesvědčení, že není přípustná. Současně podala proti uvedenému rozsudku i ústavní stížnost.
II.
Rekapitulace obsahu ústavní stížnosti
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Úvodem ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. července 2009, č. j. 17 P 71/98-250, byla svěřena do výchovy své babičky, neboť její matka o ni řádně nepečovala a nevychovávala ji. Poté mezi svým patnáctým a osmnáctým rokem žila v Dětském domově X, kde jí byla na základě rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. září 2011 č. j. 17 P 71/98-282, nařízena ústavní výchova.
7. Stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že ústavní stížnost je přípustná, třebaže se jedná o bagatelní věc. Brojí proti postupu Okresního soudu v Ústí nad Labem, který jí zcela odňal možnost jednat před soudem, čímž bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces. Dále podotýká, že žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), nebude zřejmě přípustná, neboť možnost jejího podání proti pravomocnému rozsudku soudu prvního stupně, proti němuž není odvolání přípustné, byla zakotvena až na základě novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb., který nabyl účinnosti až dne 1. ledna 2013 (k tomu srov. i čl. II. odst. 6 přechodných ustanovení k zákonu č. 404/2012 Sb.). Stěžovatelka poukazuje na to, že Ústavní soud v takových případech [srov. např. nález ze dne 18. listopadu 2009 sp. zn. II. ÚS 1056/09 (N 238/55 SbNU 305)] žalobu pro zmatečnost nepovažuje za efektivní prostředek nápravy, a proto je ústavní stížnost přípustná.
8. Zásah do práva na spravedlivý proces spočívající v odnětí možnosti jednat před soudem a být přítomen projednání věci spatřuje v tom, že soud s ní v řízení vůbec nejednal, místo toho jednal s její matkou jakožto zákonnou zástupkyní, ačkoliv mu musely být známy okolnosti, které takové zastoupení vylučovaly. Těmito okolnostmi byl v prvé řadě střet zájmů mezi matkou a stěžovatelkou ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, neboť to měla být matka, která měla povinnost žalovanou částku za stěžovatelku zaplatit. Dále stěžovatelka argumentuje účelem institutu zastoupení účastníka, jímž je zajištění řádného výkonu práv a povinností. Pokud matka stěžovatelky nebyla schopna se o nezletilou stěžovatelku postarat a zajistit jí alespoň základní potřeby, pročež byla stěžovatelka svěřena nejprve do péče babičky a posléze do ústavní výchovy, tím spíše nemohla matka stěžovatelky ani hájit její zájmy v probíhajícím soudním řízení. Soud, kterému byla z jeho vlastní činnosti známa situace stěžovatelky, měl stěžovatelce ustanovit s ohledem na nejlepší zájem dítěte opatrovníka, nejlépe advokáta. V této souvislosti poukazuje stěžovatelka na nález Ústavního soudu ze dne 19. února 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13 (N 18/72 SbNU 217). Stěžovatelka rovněž nebyla o projednávání věci nikterak informována a do řízení jakkoliv zapojena, čímž rovněž došlo k odnětí možnosti být přítomen jednání před soudem. Soud na jedné straně, aniž by zkoumal, zda by stěžovatelka nebyla schopná vyjádřit své názory, ji vyloučil z účasti na řízení, na druhé straně neměl ale žádný problém uložit jí povinnost k zaplacení žalované částky včetně příslušenství a náhrady nákladů řízení žalobci.
9. Stěžovatelka dále vyslovuje přesvědčení, že napadeným rozsudkem bylo zasaženo i do jejího práva na ochranu vlastnictví, a to tím, že soud nespojil souběžně probíhající další řízení mezi týmiž účastníky se stejným skutkovým základem. Vzhledem k tomu, že ve všech případech se jednalo o typizované formulářové žaloby, považuje za nespravedlivé, aby jí za každé řízení byla uložena povinnost hradit náklady řízení mnohonásobně převyšující částku jistiny. Poukazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 29. března 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767), v němž byl vyjádřen názor, že vzhledem k principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhradou nákladů řízení je spravedlivé určit výši odměny za zastupování jako ekvivalent jednonásobku vymáhané částky.
III.
Rekapitulace vyjádření účastníků
10. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření Okresnímu soudu v Ústí nad Labem a žalobci jako vedlejšímu účastníkovi.
11. Okresní soud v Ústí nad Labem ve vyjádření pouze zrekapituloval průběh řízení a uvedl důvody, které jej vedly k tomu, že jednal s matkou stěžovatelky jako její zákonnou zástupkyní. K tomu poznamenal, že v době nařízeného jednání (v roce 2011) bylo stěžovatelce 14 let, a ačkoliv mohla pochopit skutečnost, že jízda na černo není v pořádku, zřejmě by nechápala průběh jednání samotného, a proto na základě údajů ze spisu jednal s její matkou, jakožto zákonnou zástupkyní.
12. Vedlejší účastník se ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
13. S ohledem na to, že vyjádření účastníka neobsahovalo žádné nové skutečnosti a vedlejší účastník řízení se vůbec nevyjádřil, nepovažoval Ústavní soud za nutné, zasílat vyjádření Okresního soudu v Ústí nad Labem stěžovatelce k případné replice.
IV.
Posouzení přípustnosti a včasnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že podala proti ústavní stížností napadenému rozsudku žalobu pro zmatečnost, což se podává i ze spisu a tuto skutečnost potvrdil i Okresní soud v Ústí nad Labem s tím, že o ní ke dni zaslání jeho vyjádření (1. dubna 2016) nebylo dosud rozhodnuto. Za dané procesní situace by přicházelo v úvahu odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost z důvodu souběhu řízení o ústavní stížnosti a řízení o žalobě pro zmatečnost [§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“)]. Ústavní soud však v nálezu ze dne 21. dubna 2016 sp. zn. I. ÚS 3598/14 (dosud nepublikováno), uvedl, že žaloba pro zmatečnost, ať již podaná na základě § 229 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2012, nebo podle § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v tomto případě nepředstavuje efektivní prostředek nápravy pro odstranění pochybení, v němž jsou spatřovány výše uváděné zmatečnostní vady, jehož vyčerpáním by byla podmíněna ústavní stížnost. V případě žaloby pro zmatečnost podané podle § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [účastník řízení neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat (§ 29 odst. 2 o. s. ř.) a nebyl řádně zastoupen] je tomu z důvodu, že již uplynula 3 letá objektivní promlčecí lhůta stanovená v § 234 odst. 2 o. s. ř., a v případě žaloby podané na základě § 229 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2012 (odnětí možnosti jednat před soudem nesprávným postupem soudu v průběhu řízení) z důvodu, že citované ustanovení umožňovalo napadnout toliko pravomocný rozsudek nebo usnesení odvolacího soudu, když možnost napadnout žalobou pro zmatečnost i pravomocný rozsudek soudu prvního stupně byla do uvedeného ustanovení doplněna až novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., a to s účinností od 1. ledna 2013.
15. Ve stávající věci se jedná o obdobnou situaci jako v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3598/14. Stěžovatelka obdobně namítá odnětí možnosti jednat před soudem způsobené nesprávným postupem soudu v průběhu řízení, resp. absenci řádného zastoupení v případě nemožnosti jednat před soudem. Napadený rozsudek byl přitom vydán dne 13. září 2011 (pozn. ačkoliv se tak mělo stát při jednání nařízeném až na 20. října 2011!) a nabyl právní moci 2. prosince 2011. Stěžovatelka nabyla vědomost o probíhajícím řízení v průběhu roku 2015 a definitivně se o jeho existenci utvrdila až po jeho zaslání Okresním soudem v Ústí nad Labem v průběhu srpna 2015, z čehož vyplývá, že jediným prostředkem, kterým se stěžovatelka za dané situace může domoci ochrany svých práv proti napadenému rozsudku, je ústavní stížnost, v jejímž případě je splněna podmínka přípustnosti podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
16. Ústavní soud se dále zabýval otázkou včasnosti ústavní stížnosti. Pro její posouzení byl s ohledem na čl. IV odst. 2 zákona č. 404/2012 Sb. relevantní § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, podle něhož lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva. Takto určený počátek běhu lhůty je třeba nicméně vykládat způsobem, který nebude bránit věcnému projednání ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu, jestliže jí stěžovatel namítá porušení práva jednat v řízení před soudem v důsledku takového postupu, který z povahy věci vylučoval, aby mu bylo doručováno toto rozhodnutí. Pokud za této situace měly právní účinky doručení nastat doručením jiné osobě, pak nelze pod pojmem „doručení“ ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumět skutečnost, s níž příslušné procesní předpisy spojují účinky doručení nebo na základě které tyto účinky, byť nesprávně, konstatoval příslušný soud, nýbrž až okamžik, kdy se tato osoba o rozhodnutí poprvé dozvěděla nebo mohla dozvědět a od kterého tak měla reálnou možnost tento právní prostředek využít [srov. např. nález ze dne 25. září 2002 sp. zn. I. ÚS 559/2000 (N 111/27 SbNU 233), nález ze dne 9. května 2006 sp. zn. IV. ÚS 811/05 (N 98/41 SbNU 279), nález ze dne 21. listopadu 2011 sp. zn. IV. ÚS 1685/11 (N 198/63 SbNU 307), bod 16, nebo nález ze dne 11. června 2013 sp. zn. III. ÚS 272/13 (N 106/69 SbNU 733), bod 12]. Tato východiska se uplatní i v projednávané věci.
17. Z vyžádaného spisu měl Ústavní soud za prokázané, že po celou dobu řízení nebylo se stěžovatelkou, jež byla tou dobou nezletilá, jednáno přímo, nýbrž bylo jednáno s její matkou jakožto její zákonnou zástupkyní, které bylo také doručováno. Se stěžovatelkou, resp. s její právní zástupkyní (advokátkou), bylo jednáno až na základě její žádosti ze dne 3. července 2015, kterou požádala mj. o doručení napadeného rozsudku (č. l. 41). Této žádosti bylo vyhověno a uvedený rozsudek byl jí, resp. její právní zástupkyni, doručen dne 26. srpna 2015 (č. l. 46). Ústavní soud nemá důvod nevěřit tvrzení stěžovatelky, že nejdříve tímto okamžikem se mohla seznámit s jeho obsahem. Tento den byl proto z pohledu Ústavního soudu rozhodný pro počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. prosince 2012), která tak s ohledem na výše uvedené byla podána včas.
V.
Vlastní posouzení ústavní stížnosti
18. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že jednou z funkcí Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její „prozařování“ celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod.
19. I co se týče vlastního věcného posouzení ústavní stížnosti, Ústavní soud vychází se závěrů vyslovených ve výše citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3598/14, který má oporu v předešlé judikatuře Ústavního soudu a jehož nosné myšlenky je vhodné zopakovat i v tomto případě.
20. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá porušení práva na spravedlivý proces. Součástí zásad spravedlivého procesu je podle čl. 38 odst. 2 Listiny i právo každého, aby byla jeho věc projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, tedy aby mu bylo ve vlastní věci, kdy je rozhodováno o jeho právech a povinnostech, umožněno před soudem jednat. Toto právo má jakákoliv fyzická nebo právnická osoba, což však ještě neznamená, že je může v příslušném řízení kdokoliv i samostatně uplatňovat. V případě fyzické osoby, jež s ohledem na svůj nízký věk nebo zdravotní stav není schopna porozumět významu předmětného řízení a projevovat v něm vážně svou vůli, je nezbytné její zastoupení osobou, která bude uplatňovat její práva a hájit její zájmy.
21. Je-li účastníkem řízení nezletilé dítě, vztahuje se na toto řízení povinnost státu plynoucí z čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí (odst. 1) a musí mu být zajištěna taková ochrana a péče, jaká je nezbytná pro jeho blaho (odst. 2). Nezletilé dítě tedy musí požívat ochrany i v rámci soudního řízení a nelze jej považovat za účastníka řízení plně srovnatelného s dospělým. Je naopak pravidlem, že nezletilé děti nemají plnou procesní způsobilost, přičemž opačný závěr lze přijmout pouze v konkrétních zcela výjimečných situacích a vždy je nutno jej řádně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. prosince 2014 sp. zn. I. ÚS 1041/14 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud nepublikováno)].
22. K naplnění těchto základních práv v občanském soudním řízení stanoví občanský soudní řád, že fyzická osoba, která nemůže před soudem jednat samostatně, musí být zastoupena svým zákonným zástupcem nebo opatrovníkem (§ 22 o. s. ř.). Odpověď na otázku, kdo může jednat před soudem samostatně, vyplývá z hmotněprávních předpisů, přičemž rozhodující je svéprávnost účastníka řízení (dříve způsobilost k právním úkonům), resp. rozsah jejího případného omezení (§ 20 o. s. ř.). Vyžadují-li to ale okolnosti případu, může předseda senátu rozhodnout, že fyzická osoba, která není plně svéprávná, musí být v řízení zastoupena, i když jde o věc, v níž by jinak mohla jednat samostatně (§ 23 o. s. ř.). Tím není dotčeno právo nezletilého dítěte, aby bylo vyslyšeno (ať už přímo, nebo prostřednictvím zástupce), pokud je schopno formulovat své názory a řízení se ho dotýká, a aby jeho názorům byla věnována patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni vyspělosti (čl. 12 Úmluvy o právech dítěte).
23. Skutečnost, že v řízení před obecnými soudy, jehož účastníkem je nezletilý, je jednáno s jeho rodičem jako zákonným zástupcem, nevylučuje vznik situace, kdy na takovéto zastoupení nebude možné z hlediska zájmu nezletilého nahlížet jako na řádné. Bude tomu tak zejména tehdy, jestliže zákonný zástupce zastupuje nezletilého pouze formálně, fakticky však se soudem nijak nekomunikuje, ani si nepřebírá zaslané písemnosti na žádné známé adrese. Takovýto zástupce nečiní žádné procesní úkony k ochraně práv nezletilého, v důsledku čehož jedná v rozporu s jeho zájmy, jakož i samotným účelem zastoupení. S ohledem na omezenou schopnost nezletilého porozumět významu řízení tento navíc nemusí mít vůbec možnost na nečinnost svého zákonného zástupce upozornit nebo se proti ní bránit, ačkoliv případný nepříznivý výsledek řízení půjde k jeho tíži. Jde v podstatě o srovnatelnou situaci, jako kdyby tento nezletilý nebyl vůbec zastoupen. Z těchto důvodů je povinností obecného soudu vždy zvážit, zda se v konkrétní věci nejedná právě o tuto situaci a zda nejsou splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka podle § 29 odst. 1 o. s. ř. Pakliže se obecnému soudu zároveň nepodařilo zjistit vedle místa pobytu zákonného zástupce ani místo pobytu nezletilého účastníka řízení, musí posoudit i splnění podmínek pro ustanovení opatrovníka z důvodu uvedeného v § 29 odst. 3 o. s. ř. Vždy je přitom třeba dbát nejlepšího zájmu dítěte [srov. nález ze dne 19. února 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13 (N 18/72 SbNU 217)].
24. Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci příslušný soud této své povinnosti nedostál. Je sice pravdou, že matka stěžovatelky si převzala žalobu i s výzvou ke sdělení, zda souhlasí s tím, aby bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. Toto byl však v průběhu celého soudního řízení její jediný aktivní úkon, který učinila, a který byl spíše v neprospěch zájmu jí zastupované stěžovatelky, neboť tímto úkonem soud víceméně přesvědčila o tom, že zájmy stěžovatelky budou řádně hájeny. Jinak matce stěžovatelky nemohl být doručen elektronický platební rozkaz, pročež musel být následně zrušen, na výše uvedenou výzvu nikterak nereagovala a napadený rozsudek jí taktéž nebyl řádně doručen (došlo toliko k náhradnímu doručení). Soudní řízení se navíc konalo v době, kdy ohledně stěžovatelky probíhalo i opatrovnické řízení o svěření do péče babičky, resp. později o svěření do ústavní výchovy, což mohlo (mělo) být soudu známo z jeho úřední činnosti. Všechny tyto uvedené okolnosti v celkovém kontextu ukazovaly na to, že stěžovatelce nebude poskytována dostatečná ochrana v probíhajícím soudním řízení.
25. Za této situace proto nemělo být v řízení pokračováno bez toho, aby byla stěžovatelka řádně zastoupena opatrovníkem, k jehož ustanovení (nejlépe z řad advokátů) mělo dojít podle § 29 odst. 1 o. s. ř. Jeho neustanovení mělo za následek, že stěžovatelce bylo znemožněno v řízení před obecným soudem jakkoliv jednat, což je zmatečnostní vada, která se s ohledem na s ní spojené porušení základního práva stěžovatelky podle čl. 38 odst. 2 Listiny promítá i do ústavněprávního posouzení napadeného rozsudku.
26. Ústavní soud uzavírá, že nikterak nepředjímá výsledek řízení poté, co bude se stěžovatelkou řádně jednáno, nicméně bude na Okresním soudu v Ústí nad Labem, aby zohlednil její argumentaci jak ve vztahu k věci samé, tak ohledně přiměřenosti výše nákladů řízení, kterou rozporovala s ohledem na formulářovou povahu této žaloby a závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11, na který stěžovatelka rovněž v ústavní stížnosti poukazovala.
27. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že Okresní soud v Ústí nad Labem napadeným rozhodnutím porušil právo stěžovatelky, aby věc byla projednána v její přítomnosti a aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny. Proto Ústavní soud podle § 82 odst. 2 a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadené rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US