// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 24.06.2016
ÚS: Odmítnutí žaloby pro její nesrozumitelnost a neurčitost
Nemá-li být postupem soudů porušeno právo na přístup k soudu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod), jsou soudy ve sporech o plnění ze smlouvy vždy povinny hledat a zvolit takovou interpretaci žaloby, jakož i smlouvy samotné, která umožňuje meritorní projednání žaloby a vynucení povinnosti, k jejímuž plnění se smluvní strana ze své svobodné vůle zavázala.
Není přípustné, aby soud skrýval věcné zamítnutí poskytnutí soudní ochrany nároku žalobce za odmítnutí jeho žaloby, a krátil tak práva obou stran sporu, které mají mít možnost přednést své argumenty a dozvědět se, jak je soud zhodnotil a proč jim nevyhověl či vyhověl.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3564/15, ze dne 7. 6. 2016
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel s vedlejší účastnicí v roce 2008 uzavřel Smlouvu o minimalizaci a kompenzacích negativních vlivů obchodního centra U Prazdroje v Plzni na životní prostředí. V části II. bodě 1 této smlouvy se vedlejší účastnice zavázala zajistit, aby "ke dni zahájení provozu obchodního centra byly v ulici U Prazdroje postaveny a uvedeny do provozu vyhrazené jízdní pruhy pro veřejnou dopravu (MHD)" podle ve smlouvě specifikovaného projektu. V části V. bodě 1 pak vedlejší účastnice prohlásila, že si je vědoma toho, že splnění tohoto závazku nezávisí pouze na její vůli, ale že jej i přesto přijímá. Konečně vedlejší účastnice svým podpisem souhlasila i s ustanovením v části V. bodě 4, podle kterého "smlouva zavazuje i případné právní nástupce obou smluvních stran stejně, jako smluvní strany", přičemž se zavázala o tomto závazku své případné právní nástupce informovat.
2. Žalobou podanou k Okresnímu soudu Plzeň - město v roce 2012 se stěžovatel s odkazem na předmětné smluvní ujednání domáhal vydání rozsudku, který by vedlejší účastnici uložil povinnost "zajistit, aby do dne uvedení do provozu vyhrazených jízdních pruhů pro veřejnou dopravu (MHD) [podle blíže specifikovaného projektu] nebylo provozováno Obchodní centrum U Prazdroje v Plzni [postavené na blíže specifikovaných pozemcích]". Tuto formulaci povinnosti, jíž se domáhal, přitom odůvodnil neúčelností domáhání se, aby se vedlejší účastnice sama zdržela provozování předmětného obchodního centra, když některé jeho části jsou již ve vlastnictví jiných osob.
3. Okresní soud Plzeň - město stěžovatele usnesením vyzval, aby upřesnil žalobní petit tak, aby byl vykonatelný. Na tuto výzvu stěžovatel reagoval zdůrazněním, že se domáhá provedení nezastupitelného výkonu postupným ukládáním pokut a návrhem, aby pro lepší srozumitelnost bylo slovo "provozováno" nahrazeno slovem "užíváno". Okresní soud Plzeň - město měl za to, že i přes tuto reakci stěžovatelova žaloba trpí nedostatkem, pro který nelze v řízení pokračovat, konkrétně neurčitostí petitu, a proto ji usnesením č. j. 18 C 131/2012-61 ze dne 23. 9. 2013 odmítl. Odvolací soud, Krajský soud v Plzni, toto usnesení svým usnesením č. j. 15 Co 484/2013-74 ze dne 8. 11. 2013 potvrdil. Souhlasil přitom se soudem I. stupně, že stěžovatel nevymezil povinnost, jejíhož splnění se po vedlejší účastnici domáhal, tak určitě a srozumitelně, aby výkon rozhodnutí, který by ji ukládal, bylo možno provést jedním ze způsobů taxativně vyjmenovaných v § 258 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v relevantním znění (dále jen "o. s. ř."). Odvolací soud dále doplnil, že ze slovesa "zajistit" není zřejmé, zda má být předmětná povinnost vykonána podle § 350 odst. 1 (provedením prací) nebo § 351 odst. 1 o. s. ř. (postupným ukládáním pokut). Nejvyšší soud následně usnesením č. j. 33 Cdo 1048/2014-99 ze dne 17. 9. 2015 odmítl stěžovatelovo dovolání. Konstatoval přitom, že soud sice není nikterak vázán formulací žalobního petitu, nicméně jeho výrok musí vždy vyjadřovat to, čeho se žalobce skutečně domáhá, a proto žalobce vždy musí v žalobě přesně, určitě a srozumitelně označit rozsah a obsah povinností, které mají být žalovanému uloženy.
4. Výše uvedená usnesení Okresního soudu Plzeň - město, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu napadl stěžovatel včas podanou ústavní stížností.
II. Argumentace stran
5. Stěžovatel má za to, že vydáním napadených rozhodnutí bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a také právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a proto že by měla být tato rozhodnutí zrušena. Porušení těchto práv spatřuje v tom, že: 1) mu byl odepřen přístup k soudu, ačkoliv (i) rozsudek, jehož vydání se domáhal, by byl, přinejmenším zčásti, vykonatelný a jeho žaloba tedy netrpěla nedostatkem, pro který by v řízení nebylo možno pokračovat, a ačkoliv (ii) žalobní petit není povinnou součástí žaloby a z obsahu žaloby bylo zřejmé, čeho se stěžovatel domáhá; 2) obecné soudy neodůvodnily, v čem konkrétně spatřují důvod materiální nevykonatelnosti povinnosti, jejíhož splnění ze strany vedlejší účastnice se stěžovatel domáhal, zejména neuvedly, proč by ji nebylo možno vykonat postupným ukládáním pokut a nevypořádaly se ani s dalším stěžovatelovým argumentem připodobňujícím jeho žalobu k žalobám proti imisím; 3) stěžovatel nebyl dostatečně poučen, jak má tvrzenou vadu žalobního petitu odstranit.
6. Stran samotného odepření přístupu k soudu stěžovatel zejména uvádí, že soudy projevily nepřípustnou libovůli. Bezdůvodně totiž činily rozdíl mezi jeho žalobou a jinými "tradičnějšími" žalobami (příkladmo žalobami proti imisím či žalobami při neplnění povinnosti pronajímatele zajistit nájemci nerušené užívání věci po dobu nájmu). Zatímco rozhodnutí v řízeních o těchto "tradičních" žalobách se běžně stávají exekučním titulem, byť se jimi povinovaný zavazuje k dosažení určitého stavu či výsledku, aniž by bylo přesně určeno, jakou cestou jej má docílit, stěžovatelova žaloba směřující k určení podobné povinnosti byla pro nevykonatelnost odmítnuta. Stěžovatel dále připomíná závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 281/04 ze dne 25. 8. 2005 a v nálezu sp. zn. II. ÚS 3137/09 ze dne 7. 4. 2010, dle kterých se soudy při posuzování náležitostí žaloby musí vyhnout přehnanému formalismu. Zejména pak zdůrazňuje, že tzv. petit není povinnou součástí žaloby a soud jím při formulaci závěrečného rozsudku není vázán; stěžovatelova žaloba, ze které bylo jasně patrno, čeho se domáhá, tedy měla být projednána, i kdyby měly obecné soudy za to, že se stěžovatel nemá právo domáhat, aby žalovaný, kromě toho, že se sám zdrží provozování obchodního centra, toto zajišťoval i u třetích osob. Jinými slovy řečeno, soudy se sice mohly, na základě věcného projednání žaloby, rozhodnout této vyhovět jen částečně, co do části obchodního centra vlastněné vedlejší účastnicí, nicméně toto nemůže zakládat důvod odmítnutí žaloby jako celku.
7. Co se týče odůvodnění napadených rozhodnutí, stěžovatel, má s odkazem na judikaturu Ústavního soudu [nález sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012 (N 61/64 SbNU 723), nález sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213), nález sp. zn. III. ÚS 521/05 ze dne 23. 3. 2006 (N 70/40 SbNU 691), nález sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), nález sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371), nález sp. zn. I. ÚS 3184/07 ze dne 17. 4. 2008 (N 71/49 SbNU 61) a nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565)] za to, že se tato rozhodnutí s jím uplatněnými argumentačními tvrzeními nevypořádala adekvátně, tj. co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem. Konkrétně se napadená rozhodnutí nevypořádala s jeho argumentem poukazujícím na podobnost jím navrhovaného petitu se sousedskými žalobami proti imisím a nevysvětlily, proč by nemělo být možné vykonat navrhovaný petit postupným ukládáním pokut. Stran nedostatečného poučení ze strany soudů stěžovatel uvádí, že jemu adresované poučení bylo vágní a nešlo z něj s určitostí pochopit, v čem tkví neurčitost a tedy nevykonatelnost petitu.
8. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily Okresní soud Plzeň - město, Krajský soud v Plzni a Nejvyšší soud jako účastníci řízení a InterCora, spol. s r.o., se sídlem Lochotínská 18, Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení.
9. Okresní soud Plzeň - město odkázal na své rozhodnutí a obsah spisu, zopakoval, že stěžovatel ani přes výzvu neuvedl dostatečně jasně, určitě a srozumitelně povinnost, jejíhož splnění se domáhal, a ústavní stížnost označil za nedůvodnou.
10. Krajský soud v Plzni odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, zdůraznil, že se "stěžovatel úporně brání žalovat na splnění konkrétní [...] povinnosti" a že požaduje po soudu, aby to konkretizoval za něj, a navrhl ústavní stížnost odmítnout.
11. Nejvyšší soud rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, jelikož dle jeho názoru ústavní stížnost neobsahuje jiné argumenty, než argumenty vznesené již ve stěžovatelově dovolání. Nejvyšší soud zopakoval, že stěžovatel v žalobě obsahově nekonkretizoval povinnost, jež měla být vedlejší účastnici uložena.
12. Vedlejší účastnice navrhla, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, jelikož prvostupňový soud konkrétně vymezil důvod neprojednatelnosti žaloby, o tomto stěžovatele náležitě poučil a neprojednání žaloby je tak jen důsledkem toho, že stěžovatel nebyl ani přes toto poučení schopen dostatečně určitě vymezit, čeho se svou žalobou domáhá.
13. Stěžovatel ve své replice poukázal na to, že žádné z vyjádření neobsahuje vzhledem k ústavní stížnosti relevantní argumentaci, na niž by mohl reagovat. Podotýká, že kdyby bylo obecným soudům zřejmé, jak konkrétněji mohl popsat požadované plnění, mohly by uvést alespoň příklad takové konkretizace. Stěžovatel dále zdůraznil, že soudní proces není legisakční a že to, čeho se svou žalobou domáhal, z ní bylo jasně patrno.
14. K posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí si Ústavní soud vyžádal též spis Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 18 C 131/2012. Z tohoto spisu bylo zjištěno, že stěžovatelovu žalobu podanou v březnu 2012, Okresní soud Plzeň - město nejprve zaslal vedlejší účastnici k vyjádření, její vyjádření zaslal k replice stěžovateli, vyžádal si výpisy z katastru nemovitostí ohledně v žalobě specifikovaných parcel a teprve poté, v srpnu 2013, usnesením vyzval stěžovatele, aby "upřesnil svůj žalobní petit tak, aby tento z hlediska určitosti a srozumitelnosti odpovídal některému ze způsobů výkonu rozhodnutí uvedených v ust. § 258 odst. 2 o. s. ř., tj. byl vykonatelný".
III. Hodnocení Ústavního soudu
15. Ústavní stížnost je důvodná.
16. Ústavní soud úvodem připomíná, v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť dle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ústavnosti, nikoliv součástí soustavy obecných soudů. Jeho pravomoc je tak založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavním pořádkem chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V nyní projednávaném případě přitom uvedené ústavněprávní principy dodrženy nebyly a napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na přístup k soudu odůvodňujícímu kasační zásah Ústavního soudu.
17. Jak již Ústavní soud v minulosti konstatoval, právo na přístup k soudu je imanentní součástí práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), přičemž, podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva, procesní záruky týkající se spravedlivosti, veřejnosti a rychlosti řízení by neměly žádný smysl, kdyby nebyl chráněn přístup k soudům, jenž je předběžnou podmínkou pro užívání těchto záruk [viz například nález sp. zn. II. ÚS 1739/11 ze dne 20. 9. 2011 (N 163/62 SbNU 417), bod 11, a nález sp. zn. IV. ÚS 1167/11 ze dne 20. 6. 2012 (N 123/65 SbNU 597), bod 18; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Právo na přístup k soudu nicméně není absolutní a neomezené. Jeho omezení může vyplývat buď přímo z právního předpisu, nebo může být důsledkem jeho interpretace a aplikace v konkrétním případě. Je však vždy nutno zkoumat, zda právní předpis nebyl vyložen a použit tak, že právo na přístup k soudu bylo omezeno takovým způsobem nebo v takové míře, že byla zasažena samotná jeho podstata [viz nález sp. zn. I. ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209), bod 26, a nález sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.), bod 40, a judikatura Evropského soudu pro lidská práva tam uvedená].
18. Jedním ze zákonem stanovených důvodů odmítnutí přístupu k soudu v kontextu projednání občanskoprávní žaloby je nemožnost srozumění, čeho se žalobce domáhá, a to navzdory učinění výzvy k opravě či doplnění žaloby (viz § 43 odst. 2 ve spojení s § 79 odst. 1 o. s. ř.). Je totiž zřejmé, že (až na stanovené výjimky) nemůže soud v občanském soudním řízení žalobci přiznat více, než v žalobě požadoval, a žalovanému nemůže uložit jinou, než žalobcem navrhovanou povinnost. Opačný postup by totiž byl v rozporu s ústavními principy [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 286/95 ze dne 6. 6. 1996 (N 44/5 SbNU 371)] a představoval by porušení práva na spravedlivý proces [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 218/95 ze dne 11. 12. 1997 (N 160/9 SbNU 381)]. Pro vymezení předmětu řízení, tedy toho, čeho se žalobce domáhá a na základě jakých skutečností, nicméně není v žádném případě rozhodující výlučně znění tzv. petitu, tedy konkrétní části žaloby, ale smysl a podstata žaloby jako celku [viz nález sp. zn. III. ÚS 80/96 ze dne 4. 7. 1996 (N 62/5 SbNU 475) nebo nález sp. zn. II. ÚS 3137/09 ze dne 7. 4. 2010 (N 75/57 SbNU 23)]. Právě a jen žaloba jako celek tedy musí být mimo jiné i co do toho, čeho a na jakém základě se žalobce domáhá, přesná, určitá a srozumitelná. Žalobu přitom nelze považovat za neurčitou, jestliže žalobnímu návrhu nebo jeho části nebude moci být vyhověno proto, že není v souladu s hmotným právem; posuzovat soulad žaloby s hmotným právem ještě před tím, než bude požadovaný nárok věcně projednán, soudu nepřísluší [viz nález sp. zn. IV. ÚS 456/2000 ze dne 13. 2. 2001 (N 28/21 SbNU 245)].
19. Jak dále Ústavní soud připomněl například v nálezu sp. zn. II. ÚS 475/13 ze dne 24. 6. 2014 (N 129/73 SbNU 941), obecné soudy jsou v tomto kontextu povinny přihlížet k tomu, že žalobce svým podáním sleduje ochranu svých subjektivních práv, a nezapomínat, že základní práva nevytvářejí pouze rámec normativního obsahu podústavního práva, nýbrž i rámec jeho interpretace a aplikace. Uvedené pak platí tím spíše za situace, pokud postup obecných soudů implikuje tak významný zásah do procesního postavení žalobce, jehož důsledkem je nezvratné odepření meritorního přezkumu jeho podání. V konkrétní rovině je tak vždy třeba, aby obecné soudy dříve, než odmítnou určité podání meritorně projednat, využily všech zákonných nástrojů k odvrácení takového rozhodnutí, tj. aby se, mimo jiné i za pomoci žalobce (či obecněji pak osoby, která podání učinila), snažily o takovou jeho interpretaci, která při maximálním respektování skutečného záměru, s nímž bylo podání činěno, umožňuje jeho meritorní projednání. Jak totiž Ústavní soud konstatoval v bodě 14 nálezu sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014, "z práva na spravedlivý proces a též z čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky, zakotvujících základní poslání obecných soudů, jímž je ochrana základních práv a svobod, jakož i dalších práv jednotlivců, totiž vyplývá, že v pochybnostech jsou obecné soudy povinny postupovat ve prospěch - in favorem - umožnění přístupu k soudu [...] a tedy ve prospěch uplatnění subjektivních práv jednotlivců".
20. Jde-li o uplatnění subjektivních práv vyplývajících ze smluvních závazků, soudy navíc musí chránit autonomii vůle smluvních stran, tj. bezprostředně a přímo aplikovatelné ústavně garantované právo dle čl. 2 odst. 3 Listiny [srov. nález sp. zn. I. ÚS 546/03 ze dne 28. 1. 2004 (N 12/32 SbNU 107)]. Jak v právě uvedeném nálezu Ústavní soud připomněl, "porušení tohoto práva se orgán státní moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým výkladem norem jednoduchého práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat". Nemohou tedy vznášet přehnané nároky na formulaci smluv [viz nález sp. zn. I. ÚS 331/98 ze dne 12. 6. 2000 (N 86/18 SbNU 233)], z vícero možných výkladů smlouvy musí vždy zvolit ten, který v co možná největší míře zajistí respekt k projevené vůli účastníků právního vztahu [nález sp. zn. IV. ÚS 1783/11 ze dne 23. 4. 2013 (N 64/69 SbNU 197)] a konečně v pochybnostech, zda lze konkrétní nárok ze smlouvy uplatnit u soudu, jsou soudy povinny vždy postupovat ve prospěch jeho uplatnění. Jedině takto lze totiž zajistit respektování autonomní sféry jednotlivce, což je esenciální podmínkou fungování právního státu. Povinnost poskytnout soudní ochranu subjektivním právům vyplývajícím ze smluv s ohledem na skutečnou vůli jejich stran konec konců vyplývá také z norem podústavních, konkrétně z § 1 o. s. ř., který za účel soudní jurisdikce označuje mj. i zajištění výchovy k dodržování smluv a zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob.
21. Jak z výše uvedeného plyne, nemá-li být postupem soudů porušeno právo na přístup k soudu, jsou soudy ve sporech o plnění ze smlouvy vždy povinny hledat a zvolit takovou interpretaci žaloby, jakož i smlouvy samotné, která umožňuje meritorní projednání žaloby a vynucení povinnosti, k jejímuž plnění se smluvní strana ze své svobodné vůle zavázala. Obdrží-li pak soud žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhá splnění povinnosti, která je přesně, určitě a srozumitelně vymezena, respektive kterou je možno jako přesně, určitě a srozumitelně vymezenou v kontextu smluvního ujednání mezi stranami vyložit, ale která z důvodu nevykonatelnosti nemůže být žalovanému uložena soudním rozhodnutím, soud tuto žalobu nemůže odmítnout, ale musí ji věcně projednat. Není přípustné, aby soud skrýval věcné zamítnutí poskytnutí soudní ochrany nároku žalobce za odmítnutí jeho žaloby, a krátil tak práva obou stran sporu, které mají mít možnost přednést své argumenty a dozvědět se, jak je soud zhodnotil a proč jim nevyhověl či vyhověl. Toto pravidlo soudy ve stěžovatelově případě porušily, jelikož místo toho, aby se za situace, kdy se setkaly s méně běžnou žalobou (respektive s méně běžným smluvním ujednáním), snažily poskytnout maximální ochranu subjektivním právům stěžovatele a jeho žalobu tedy vyložit tak, aby jí mohly meritorně projednat, jednoduše ji odmítly. Tím, že stěžovatelem vymáhanou, určitě a srozumitelně označenou (k tomu viz dále) povinnost označily za neurčitou a nesrozumitelnou, protože ji měly za nevykonatelnou, fakticky posuzovaly platnost příslušného smluvního ujednání či důvodnost jeho nároku, aniž by stěžovatelův nárok věcně projednaly. Takový postup je ve světle výše rozvedených principů nepřípustný.
22. Co se týče srozumitelnosti žaloby, nepovažuje ji Ústavní soud za zmatenou, nečitelnou a ani jinak nesrozumitelnou, neboť je zřejmé, že skrze ni stěžovatel usiloval, lapidárně řečeno, o to, aby určité obchodní centrum, případně část prostor, v něm se nacházejících, nebylo otevřeno pro veřejnost (nebylo provozováno), dokud nebudou zprovozněny vyhrazené jízdní pruhy pro veřejnou dopravu v jeho bezprostřední blízkosti. Po soudu pak žádal vydání rozhodnutí, které by neprovozování tohoto obchodního centra do předmětné doby zajistilo, a to skrze uložení povinnosti vedlejší účastnici, která se k tomuto plnění (neprovozování obchodního centra do dané doby) smluvně zavázala (a to i za své právní nástupce). Předstírat, že tomuto stěžovatelově záměru není v kontextu smluvního ujednání mezi ním a vedlejší účastnicí rozumět, by bylo nepřípustným formalismem. Co se dále týče určitosti žaloby, Ústavní soud konstatuje, že povinnost, jejíhož splnění se stěžovatel po vedlejší účastnici domáhal, byla dostatečně určitě vymezena, neboť stěžovatel v žalobě jednoznačně identifikoval obchodní centrum a jasně vymezil dobu, do níž nemělo být provozováno či užíváno, přičemž co se rozumí pod pojmem "provozovat (užívat) obchodní centrum" je průměrnému člověku zřejmé, a proto ani soudy, jež nesestávají z automatů, nýbrž z lidí, nemohou předstírat, že tomuto pojmu pro absenci jeho formální definice nerozumí. Není tedy zřejmé, proč byla stěžovateli adresována výzva k upřesnění žaloby a tím méně, proč byla jeho žaloba následně odmítnuta. Ústavní soud se ztotožňuje se stěžovatelem v tom, že soudy vlastně přesně nevěděly, z jakého důvodu je žaloba neprojednatelná, ale trvaly na tom, aby tento důvod nalezl a odstranil jej sám stěžovatel. Je pravděpodobné, že soudy měly ve skutečnosti pochybnosti o vykonatelnosti stěžovatelem vymáhané povinnosti, ovšem, jak bylo právě vyloženo, nemohly je mít pro neurčitost či nesrozumitelnost jejího vymezení, a proto žalobu nemohly odmítnout, ale měly ji věcně projednat.
23. Konečně má Ústavní soud za to, že odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí stěžovatelovy žaloby je v těch částech, kde se snaží ospravedlnit závěry soudů o neurčitosti žaloby, z výše vyložených důvodů chybné a v těch částech, které jsou ve skutečnosti spíše odůvodněním nutnosti zamítnout stěžovatelovu žalobu pro nevykonatelnost jím vymáhané povinnosti, neúplné a nepřesvědčivé. Stran druhého Ústavní soud poznamenává, že soudy především nedostatečně vyložily, proč by výkon stěžovatelem vymáhané povinnosti nebylo možné zajistit postupným ukládáním pokut podle § 351 o. s. ř. Okresní soud Plzeň - město a Krajský soud v Plzni se k této otázce vůbec nevyjadřují a Nejvyšší soud toliko konstatuje, že postupným ukládáním pokut lze vykonávat jen tituly ukládající povinnost k nezastupitelnému jednání nebo povinnost něco strpět či něčeho se zdržet, a z toho, že stěžovatel nepožaduje po vedlejší účastnici, aby se zdržela provozování obchodní centra, pak dovozuje, že tento způsob výkonu nelze v daném případě zvažovat. Všechny soudy tak přehlíží, že zjevným záměrem, s jakým stěžovatel podával žalobu, je neotevření (respektive už spíše uzavření) obchodního centra, případně jeho části, pro veřejnost do doby vybudování jízdních pruhů pro MHD, a že si skutečnost, že se zajištění tohoto stavu domáhá po vedlejší účastnici, vyžaduje zkoumání toho, jakou část obchodního centra vlastní sama vedlejší účastnice, a tedy do jaké míry je žaloba co do obsahu ve skutečnosti žalobou zdržovací, a jaká část je majetkem třetích osob, tedy do jaké míry je žaloba žalobou na plnění.
24. Ústavní soud proto konstatuje, že stěžovateli byl odepřen přístup k soudu, ačkoliv jeho žaloba nebyla nesrozumitelná ani neurčitá, tedy bylo z ní patrno, čeho se stěžovatel domáhá, a netrpěla ani jiným nedostatkem, pro který by v řízení nebylo možno pokračovat [bod 1) (i) shrnutí stěžovatelovy argumentace], a že rozhodnutí obecných soudů nebyla řádně odůvodněna [bod 2) shrnutí]. Na okraj pak Ústavní soud poznamenává, že již z kroků, které Okresní soud Plzeň - město činil v řízení před vyzváním stěžovatele k upřesnění žaloby (zaslání žaloby vedlejší účastnici k vyjádření, zaslání jejího vyjádření k replice stěžovateli, vyžádání si výpisu z katastru nemovitostí), je patrné, že stěžovatelovu žalobu za nesrozumitelnou nebo neurčitou a priori nepovažoval, a je tristní, že k tomuto hodnocení dospěl až zhruba rok a půl po jejím obdržení. Tím, že, dle jeho názoru neprojednatelný, návrh zaslal vedlejší účastnici k vyjádření, navíc na její straně způsobil vznik nadbytečných nákladů, které následně musel zaplatit stěžovatel.
25. Ze shora uvedeného vyplývá, že usnesením Okresního soudu Plzeň-město č. j. 18 C 131/2012-61 ze dne 23. 9. 2013 došlo k porušení práva stěžovatele na přístup k soudu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přičemž Krajský soud v Plzni svým usnesením č. j. 15 Co 484/2013-74 ze dne 8. 11. 2013 a Nejvyšší soud usnesením č. j. 33 Cdo 1048/2014-99 ze dne 17. 9. 2015 toto porušení stěžovatelova základního práva konzervovaly. Ústavní soud proto podané ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil, a to v souladu s § 82 odst. 1 a 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci (§ 44 téhož zákona).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US