// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 27.05.2016
ÚS: K možnosti neodůvodňovat usnesení podle § 104a o.s.ř.
Postup obecného soudu, který se při řešení otázky věcné příslušnosti nijak nevypořádal s podrobnou argumentací stěžovatele a své rozhodnutí blíže nezdůvodnil, zakládá porušení práva na spravedlivý proces.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 41/15, ze dne 25. 4. 2016
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
1. Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného usnesení. Tvrdí, že jím bylo zasaženo do jejích základních práv a svobod, zejména do práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na zákonného soudce zaručeného čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, jehož se stěžovatelka účastní jako žalovaná.
3. Žalobou ze dne 14. 1. 2013 podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 byl vedlejší účastnicí proti stěžovatelce uplatněn nárok na zaplacení částky 2 885 704 Kč s příslušenstvím z titulu ustanovení § 24 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění ke dni škodné události (dále jen "zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla").
4. Přípisem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 9. 2013 č. j. 15 C 15/2013-45, byla stěžovatelka vyzvána k vyjádření se k námitce o tom, že věcně příslušným k tomuto řízení je podle § 9 odst. 3 písm. r) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění ke dni podání žaloby (dále jen "o. s. ř."), Městský soud v Praze. Stěžovatelka k této výzvě sdělila, že námitka věcné nepříslušnosti není důvodná a že dle jejího názoru je věcně příslušným Obvodní soud pro Prahu 4, neboť mezi ní a vedlejší účastnící se nejednalo o spor z podnikatelské činnosti.
5. Obvodní soud pro Prahu 4 podle § 104a odst. 2 o. s. ř. předložil věc k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze. Jeho usnesením ze dne 21. 10. 2014 č. j. Ncp 4575/2013-54 bylo rozhodnuto tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy a že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze. Vrchní soud v Praze v odůvodnění usnesení uvedl, že se neztotožnil s právním názorem stěžovatelky. V dané věci jde podle jeho názoru o spor mezi podnikateli týkající se jejich podnikatelské činnosti z dalších obchodních vztahů, a proto jde o obchodní věc, pro jejíž projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy.
II.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že rozhodnutím Vrchního soudu v Praze bylo zasaženo do jejích základních práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces a práva na zákonného soudce.
7. Stěžovatelka v prvé řadě uvádí, že v nyní projednávané věci nejsou splněny předpoklady věcné příslušnosti krajských soudů. Podle jejího názoru se nejedná o spor z podnikatelské činnosti. Stěžovatelka je podle zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla profesní organizací sdružující pojišťovny mající na území České republiky oprávnění provozovat pojištění odpovědnosti. Předmětem sporu je zaplacení částky ve výši 2 885 704 Kč s příslušenstvím podle § 24 odst. 2 písm. e) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Zaplacení této částky se opírá o originární právo poškozeného založené zvláštním právním předpisem, nejedná se proto o právo na náhradu škody. Plnění stěžovatelky rovněž nelze považovat za plnění z titulu odpovědnosti za škodu. Z uvedeného vyplývá závěr, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nedošlo k založení obchodního vztahu, stejně tak mezi nimi neexistuje ani žádný jiný smluvní vztah. Stěžovatelka navíc neprovozuje podnikatelskou činnost.
8. Z ústavní stížnosti dále vyplývají výtky vztahující se k absenci vypořádání se s argumentací stěžovatelky ohledně věcné příslušnosti. Stěžovatelka uvádí, že předmětné usnesení podle § 169 odst. 2 o. s. ř. nemusí být odůvodněno, avšak s ohledem na význam obecného požadavku řádného odůvodnění soudního rozhodnutí, coby jedné z klíčových složek práva na spravedlivý proces, je nutno dovodit, že možnost neodůvodňovat usnesení je třeba vykládat restriktivně. To platí zejména tehdy, kdy účastníci k otázce věcné příslušnosti zaujmou stanovisko. Vrchní soud v Praze dle stěžovatelky proto měl vyslovit důvody svého závěru. V této souvislosti stěžovatelka odkázala na dřívější rozhodnutí Ústavního soudu, zejména na nález ze dne 1. 6. 2010 ve věci sp. zn. I. ÚS 904/08, nález ze dne 19. 12. 2011 ve věci sp. zn. I. ÚS 59/11 a nález ze dne 4. 3. 2014 ve věci sp. zn. 4. 3. 2014. Odůvodnění napadeného usnesení stěžovatelka označila za lakonické, přičemž ona sama k přípisu Obvodního soudu pro Prahu 4 předložila podrobnou a pro posouzení věci významnou argumentaci.
9. Na základě uvedeného stěžovatelka navrhla zrušení napadeného usnesení.
III.
10. Ústavní soud si v rámci přípravy vyžádal spis vedený v řízení o žalobě a současně vyzval účastníka a vedlejší účastnici k vyjádření k ústavní stížnosti.
11. Vrchní soud v Praze se jako účastník řízení k ústavní stížnosti nevyjádřil, vedlejší účastnice se vzdala svého postavení.
IV.
12. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, vyžádaným spisem a napadeným rozhodnutím dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
13. Ústavní soud se v prvé řadě zaměřil na otázku přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí o určení věcné příslušnosti soudu v civilním řízení, neboť se nejedná o rozhodnutí, kterým by byla věc skončena, nýbrž o rozhodnutí ryze procesní. S odkazem na dřívější praxi (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2010 ve věci sp. zn. I. ÚS 904/08) však uvádí, že ústavní stížnost je přípustná i proti tomuto rozhodnutí, neboť i ono je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatelky. Stejně tak není vhodné přesouvat posouzení otázky porušení práva na zákonný soud a zákonného soudce do fáze řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí, kterým bylo řízení skončeno.
14. Ve vztahu k obsahu ústavní stížnosti považuje Ústavní soud za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
15. Závěr o svévolném rozhodnutí a nesprávném postupu při aplikaci práva lze v nyní souzené věci učinit.
16. Podstata ústavní stížnosti se soustředila na dvě ústavněprávně významné otázky, a to na porušení práva na spravedlivý proces v důsledku absence řádného odůvodnění soudního rozhodnutí a na porušení práva na zákonného soudce v důsledku nesprávné aplikace a interpretace ustanovení upravujícího věcnou příslušnost soudu v civilním řízení.
17. K první oblasti argumentace stěžovatelky uvádí Ústavní soud následující: Podle § 169 odst. 2 o. s. ř., platí, že vyhotovení usnesení vydaného podle § 104a o. s. ř. nemusí obsahovat odůvodnění. V tomto bodě však Ústavní soud souhlasí s názorem stěžovatelky, že uvedené ustanovení je třeba vykládat restriktivně. Tento závěr vyjádřil již ve svém nálezu ze dne 1. 6. 2010 ve věci sp. zn. I. ÚS 904/08, kdy uvedl, že "možnost neodůvodňovat usnesení dle § 104a o. s. ř. je nutno jako výjimku interpretovat restriktivně. Fakt, že toto usnesení nemusí být v obecné rovině vždy odůvodněno, ještě neznamená, že konkrétní okolnosti případu si nebudou žádat, aby soud své rozhodnutí odůvodnil. Pod tyto okolnosti konkrétního případu lze podřadit i situaci, kdy účastníci ve svých vyjádřeních k věcné příslušnosti zaujmou stanovisko, s nímž nebude vrchní soud rozhodující o této otázce srozuměn. V takovém případě lze legitimně požadovat, aby se v odůvodnění svého usnesení s argumentací účastníků - byť stručně - vypořádal a vyložil důvody svého závěru o věcné příslušnosti." Stejně tak v nálezu ze dne 19. 12. 2011 ve věci sp. zn. I. ÚS 59/11 Ústavní soud uvedl, že "pokud se vrchní soud nijak nevypořádal s argumentací účastníka řízení stran věcné příslušnosti, a neodůvodněným usnesením dle § 104a o. s. ř. vyslovil, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy, porušil tím právo účastníka na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod)." Z pohledu ustálené rozhodovací praxe proto nemůže postup Vrchního soudu v Praze, který se nijak nevypořádal s podrobnou argumentací stěžovatelky a své rozhodnutí blíže nezdůvodnil, obstát. Nic na tom nemění ani skutečnost, že v odůvodnění odkázal na ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř., ve znění ke dni zahájení řízení. Rozhodnutím Vrchního soudu v Praze proto došlo k zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
18. K druhé oblasti argumentace stěžovatelky Ústavní soud uvádí, že v této situaci není oprávněn posoudit závěr, zda k projednání a rozhodnutí věci je dána věcná příslušnost okresních či krajských soudů. Pokud by tak učinil, nepřípustně by zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů. Je tedy v prvé řadě na Vrchním soudu v Praze, aby opětovně o věcné příslušnosti rozhodl a aby se v odůvodnění vypořádal s argumenty, které k věcné příslušnosti vznesla stěžovatelka. Do té doby nelze vyslovit o závěr o případném porušení práva na zákonného soudce zaručeného čl. 38 odst. 1 Listiny.
V.
19. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecného soudu bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížnosti proto dle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozhodnutí obecného soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US