// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 20.05.2016
ÚS: Nezákonná vazba, porušení zásady ne bis in idem
I na zastavené trestní stíhání v cizím státě je třeba použít příslušná ustanovení mezinárodních dohod o zamezení dvojího stíhání a rovněž ustanovení § 11 odst. 2 trestního řádu, které v souvislosti s přijetím zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, přesněji vymezuje, kdy se ve vztahu k rozhodnutím soudů jiných členských států Evropské unie uplatní překážka věci rozhodnuté (rei iudicatae). Jestliže orgány činné v trestním řízení dostatečným způsobem neověřily, zda se v případě dílčích skutků vyjmenovaných v usnesení o zahájení trestního stíhání nejedná o totožné skutky, o nichž již bylo pravomocně rozhodnuto ve Spolkové republice Německo, a tedy o překážku věci rozhodnuté ve smyslu judikatury Soudního dvora EU k čl. 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody, zasáhly tak svým postupem do práva stěžovatelky na spravedlivý proces a porušily zásadu ne bis in idem, zaručené čl. 36 odst. 1 resp. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
Pokud soud v souvislosti s předvoláním ke svědecké výpovědi nepostupoval vůči stěžovatelce, která se prokazatelně zdržovala v cizím státě, tam jí také bylo předvolání zasláno a stěžovatelka se k soudu na území České republiky dostavila dobrovolně, podle § 44 zákona o mezinárodní justiční spolupráci, byla zde zadržena a posléze i obviněna ze spáchání předmětných trestných činů, došlo k porušení jejího základního práva na osobní svobodu zaručeného čl. 8 Listiny. Zrušením usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavním soudem je další vazba stěžovatelky v rozporu nejen s ustanovením § 68 trestního řádu, ale za dané procesní situace vyvolané odpadnutím svého předpokladu v důsledku kasačního zásahu Ústavního soudu nemůže obstát ani z hlediska čl. 8 Listiny.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 688/16, ze dne 26. 4. 2016
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 2. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavní práva, a to právo na soudní ochranu, spravedlivý proces a spravedlivé předvídatelné rozhodnutí dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, odst. 3 a čl. 4 odst. 1, odst. 2, odst. 3 a odst. 4, čl. 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 5 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti, připojených listin a spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 40 Nt 681/2015 se podává, že stěžovatelka byla dne 26. 10. 2015 zadržena Policií České republiky na Krajském soudě v Ústí nad Labem, kam se dobrovolně dostavila svědčit ze Spolkové republiky Německo, kde trvale žije již více než 23 let. Usnesením Policejního prezídia České republiky, Národní protidrogové centrály, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 26. 10, 2015 sp. zn. ČTS: NPC-1435/TČ-2015-2200E3 bylo podle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), proti stěžovatelce zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."), kterého se měla dopustit jako člen organizované skupiny, kdy tato skupina měla od 1. 12. 2013 do 7. 8. 2014 bez povolení vyvážet z České republiky do Spolkové republiky Německo omamné a psychotropní látky. Stížnost stěžovatelky Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem usnesením č. j. 1 KZV 73/205-34 ze dne 27. 11. 2015 zamítlo.
3. V návaznosti na usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatelky Okresní soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením rozhodl podle § 68 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v § 67 písm. a), písm. c) tr. ř. o vzetí stěžovatelky do vazby, jejíž počátek byl ode dne 26. 10. 2015 v 09:55 hod. Stížnost stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem dalším napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
4. Z přílohy připojené k ústavní stížnosti se dále podává, že stěžovatelka byla Rozsudkem Okresního soudu v Chemnitz (Spolková republika Německo) sp. zn. 16 Ls 840 Js 15554/14 ze dne 10. 7. 2015 odsouzena pro zločin dle § 29a zákona o omamných látkách (BtMG), přesněji ve výroku specifikovaný jako "napomáhání k nedovolenému obchodování s omamnými látkami v množství větším než malém v 7 případech vícečinného souběhu ve vícečinném souběhu s nedovoleným držením omamných látek v množství větším než malém" k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let podmíněně odloženému. Bylo přihlédnuto k tomu, že byla poprvé odsouzena k trestu odnětí svobody, který byl podmíněně odložen, silně na ni zapůsobila vyšetřovací vazba, byla si vědoma odpovědnosti za své děti a bylo možno očekávat, že jí toto poslouží jako varování, že i bez působení výkonu trestu nebude již páchat trestné činy. Bylo přihlédnuto též k tomu, že byla tzv. spolupracující osobou při vyšetřování a plně se ke všemu doznala. Uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 23. 6. 2015.
II.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že při rozhodování o vzetí do vazby nebylo vzato v úvahu, že byla pro shodné skutky již potrestána a že státní zastupitelství zaručilo, že ji nebude na území České republiky stíhat pro drogové trestné činy. Tvrdí, že se do České republiky dostavila dobrovolně, a že tedy neexistuje důvod útěkové vazby, přičemž samotné zjištění, že žije v zahraničí, není důvodem útěkové vazby a neexistuje žádná indicie, že by po vydání rozsudku Okresním soudem v Chemnitz páchala trestnou činnost, neboť se starala o rodinu, našla si přítele, který pracuje, žila s ním řádně a docházela na probační a mediační službu za účelem vyřešení podmínek soudu. Samotná hrozba vysokého trestu přitom nepostačuje k odůvodnění útěkové vazby (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 432/01). Argument soudu, že je osobou nemajetnou, která si evidentně opatřuje prostředky pro svou obživu pácháním trestné činnosti, označuje za nepodložený a naopak tvrdí, že od potrestání soudem v Chemnitz žije řádně. Ani stížnostní soud nevzal v potaz namítané skutečnosti a rozsudek vydaný v SRN. Pokud uvádí, že pouhý popis skutků v usnesení o zahájení trestního stíhání je odlišný od popisu skutků v rozsudku soudu v Chemnitz, pak dle stěžovatelky policie rozdělila a popsala jednotlivé skutky trochu jinak, ale vychází ze stejných odposlechů a v podstatě je jí kladeno za vinu totéž a za stejné období, takže se jedná o jeden pokračující trestný čin, za který však již byla pravomocně odsouzena, či bylo její trestní stíhání pravomocně zastaveno. Jednání orgánů činných v trestním řízení je tak v rozporu se zásadou, že nikoho nelze trestat pro stejný pokračující trestný čin dvakrát.
5. Stěžovatelka dále tvrdí, že trestní stíhání bylo zahájeno v rozporu s ustanovením § 44 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "zákon č. 104/2013 Sb."), podle něhož nebylo postupováno, přestože byl osvědčen dlouhodobý pobyt stěžovatelky na území cizího státu. Mělo jí být umožněno, aby se dobrovolně vrátila do SRN, neboť zadržena, trestně stíhána a umístěna do vazby byla v rozporu se zákonem a mezinárodními předpisy.
6. Stěžovatelka nadto uvádí, že je trestně stíhána v rozporu se zákonem i proto, že v usnesení o zahájení trestního stíhání není řádně popsána subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu, z jehož spáchání je obviněna. Proto jsou i vazební rozhodnutí nezákonná.
III.
7. K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení - Krajský soud v Ústí nad Labem a Okresní soud v Ústí nad Labem, a dále vedlejší účastník řízení - Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem.
8. Krajský soud v Ústí nad Labem odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a navrhl ústavní stížnost zamítnout.
9. Okresní soud v Ústí nad Labem vyslovil názor, že není dána shoda mezi skutky popsanými v usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatelky a skutky popsanými v rozsudku soudu v Chemnitz. Rozhodnutí vydané v SRN, kterým bylo upuštěno od trestního stíhání dalších trestných činů, na které stěžovatelka poukazuje, nebylo součástí příslušného vyšetřovacího spisu a soudce rozhodující o vazbě neměl žádné informace o jeho možné existenci. Neměl ani k dispozici stěžovatelkou zmíněné ujištění a nebylo proto možné touto listinou provést dokazování. Porušení § 44 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních stěžovatelka v průběhu vazebního zasedání nenamítala a soudce proto čerpal poznatky z návrhu státního zástupce a z konceptu vyšetřovacího spisu, z nichž bylo zřejmé, že stěžovatelka je občankou České republiky s trvalým pobytem v Bečově. Stran tvrzení stěžovatelky o neexistenci vazebních důvodů odkázal na odůvodnění usnesení o vzetí do vazby.
10. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem odmítla stěžovatelkou používané odkazy na mezinárodní předpisy či zákon o mezinárodní justiční spolupráci s tím, že stěžovatelka je česká občanka s platným občanským průkazem a v něm uvedenou adresou trvalého pobytu v Bečově u Mostu, která nikdy neměla státní příslušnost SRN či na průkaze vyznačenou adresu pobytu v SRN. Na adrese trvalého pobytu si rovněž převzala obsílku k jednání u Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 50 T 8/2015. Do vyšetřovacího spisu bylo založeno vyjádření státního zástupce a stejnopis zprávy podané státnímu zástupci SRN dne 20. 10. 2014, z nichž je patrné, že tuto informaci si vyžádal formou vyjádření v říjnu 2014 tamní státní zástupce na pracovním setkání v Chemnitz, nemá však povahu zavazující listiny ve smyslu § 120 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., zejména vyšly-li najevo nové skutečnosti. Policejní orgán měl k dispozici při zahájení trestního stíhání pravomocný rozsudek Státního soudu v Chemnitz, z něhož bylo zjištěno, že pro dílčí skutky v usnesení vyšetřovatele o zahájení trestního stíhání v České republice ze dne 26. 10. 2015 nebyla na území SRN, kde stěžovatelka žila se svým manželem, obviněným H. U., odsouzena. Stěžovatelka byla odsouzena soudem v Chemnitz za jiné dílčí skutky, které tvoří pouze část protiprávního jednání tak, jak jsou vymezeny ve sdělení obvinění. Z výslechů spolupachatelů vedených v její trestní věci vyplývá hlavní organizátorská role stěžovatelky, tato je dokumentována rovněž všemi záznamy telekomunikačního provozu, z nichž je rovněž patrná velká frekvence pobytu stěžovatelky v České republice, do jejího trvalého bydliště v Bečově i za spoluobviněnými. Státní zástupkyně také uvedla, že na stěžovatelku byla dne 5. 2. 2016 podána obžaloba ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem a věc je tam vedena pod sp. zn. 3 T 2/2016. Stěžovatelka byla dne 3. 3. 2016 propuštěna z vazby na svobodu, státní zástupce však podal stížnost.
11. V replice na podaná vyjádření stěžovatelka v podstatě setrvala na své argumentaci, uplatněné v ústavní stížnosti.
IV.
12. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však oprávněn a povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Ústavní soud předesílá, že osobní svoboda představuje v demokratickém a právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva (srov. nález sp. zn. III. ÚS 916/13 ze dne 17. 2. 2015). Význam osobní svobody plyne již ze samotné systematiky Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na osobní integritu, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7).
14. Jakkoliv osobní svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu či právo na soukromý a rodinný život. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1, 2 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci (nález sp. zn. III. ÚS 916/13 ze dne 17. 2. 2015). Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy či čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
15. Podmínky vzetí obviněné osoby do vyšetřovací vazby upravují ustanovení § 67 a § 68 tr. ř. Uvedená ustanovení jsou provedením článku 8 odst. 2 a 5 Listiny, které mimo jiné garantují, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Trestní řád umožňuje vzít do vyšetřovací vazby toliko osobu obviněnou z konkrétního trestného činu, tedy osobu, proti níž bylo zahájeno trestní stíhání (srov. § 68 odst. 1 větu první tr. ř.).
16. Ústavní soud proto musel v prvé řadě posoudit, zda je v projednávané věci pro uvalení vazby splněna podmínka řádného zahájení trestního stíhání stěžovatelky, která musí trvat po celou dobu trestního řízení.
17. O vazbě stěžovatelky bylo rozhodnuto v návaznosti na usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatelky vydané Policejním prezídiem České republiky, Národní protidrogovou centrálou, Službou kriminální policie a vyšetřování, dne 26. 10. 2015 pod sp. zn. ČTS:NPC-1435/TČ-2015-2200E3, ve spojení s usnesením Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem sp. zn. 1 KZV 73/2015 ze dne 27. 11. 2015.
18. Obě uvedená usnesení však byla na základě ústavní stížnosti stěžovatelky zrušena nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 143/16 ze dne 14. 4. 2016.
19. V uvedeném nálezu se Ústavní soud neztotožnil s kategorickým závěrem orgánů činných v trestním řízení, že trestní řízení vedené proti stěžovatelce v České republice je přípustné. Konstatoval, že orgány rozhodující v České republice vycházely pouze z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Chemnitz ze dne 13. 7. 2015, opomněly se však zabývat nařízením státního zastupitelství v Chemnitz sp. zn. 840 Js 15554/14 ze dne 29. 4. 2015, jímž bylo dle § 154 odst. 1 trestního řádu (StPO) upuštěno od trestního stíhání stěžovatelky pro další vyjmenované trestné činy, byť bylo jejich povinností k němu přihlédnout, a to zejména s ohledem na mezinárodní závazky přijaté Českou republikou. I na zastavené trestní stíhání v cizím státě je totiž třeba použít příslušná ustanovení mezinárodních dohod o zamezení dvojího stíhání a rovněž ustanovení § 11 odst. 2 tr. ř., které bylo jako nové ustanovení začleněno do tohoto procesního předpisu zákonem č. 105/2013 Sb., o změně některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, a které přesněji vymezuje, kdy se ve vztahu k rozhodnutím jiných členských státu EU a tzv. přidružených států uplatní důvod nepřípustnosti trestního stíhání spočívající v uplatnění překážky věci rozhodnuté. Ústavní soud v této souvislosti odkázal na Kapitolu 3, čl. 54-58 Úmluvy k provedení Schengenské dohody ze dne 14. 6. 1985, uzavřené dne 19. 6. 1990 a příslušné judikáty Soudního dvora Evropské unie (dále jen "ESD") a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") k otázce uplatnění zásady ne bis in idem a s ohledem na jejich závěry konstatoval, že v případě stěžovatelky orgány činné v trestním řízení dostatečným způsobem neověřily a ani Ústavnímu soudu neobjasnily, zda je trestní stíhání stěžovatelky za dílčí skutky vyjmenované v usnesení o zahájení trestního stíhání přípustné z hlediska ustanovení § 11 odst. 2 tr. ř. Rozsudek Okresního soudu v Chemnitz, na jehož základě byla stěžovatelka odsouzena za část skutků, a nařízení státního zastupitelství v Chemnitz o částečném zastavení trestního stíhání stěžovatelky totiž tvoří ucelený komplex pokračující trestné činnosti a takto je k nim třeba přistupovat. Ústavní soud uzavřel, že usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatelky proto trpí zásadní vadou, neboť bylo vydáno, aniž by bylo dostatečně posouzeno, zda se v případě v něm vyjmenovaných dílčích skutků nejedná o totožné skutky, o nichž již bylo pravomocně rozhodnuto v SRN ve smyslu citované judikatury ESLP, a tedy o překážku věci rozhodnuté ve smyslu judikatury ESD. Orgány činné v trestním řízení tak svým postupem zasáhly do práva stěžovatelky na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a porušily zásadu ne bis in idem dle čl. 40 odst. 5 Listiny.
20. V citovaném nálezu Ústavní soud shledal rovněž další pochybení, k němuž došlo v souvislosti s předvoláváním stěžovatelky ke svědecké výpovědi u Krajského soudu v Ústí nad Labem, kdy mělo být postupováno podle zákona č. 104/2013 Sb., a to s ohledem na skutečnost, že se stěžovatelka prokazatelně zdržuje v cizím státě a tam jí také bylo zasláno předvolání k soudu. Pokud tak soud nepostupoval a stěžovatelka se na základě předvolání na území České republiky dobrovolně dostavila, zde byla zadržena a posléze i obviněna ze spáchání předmětných trestných činů, tímto postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení jejího základního práva zaručeného čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny, podle kterých je osobní svoboda zaručena a nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon.
21. Vzhledem ke zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání je vazba stěžovatelky v rozporu s ustanovením § 68 tr. ř. a za dané procesní situace tak nemůže obstát. Právě zahájením trestního stíhání podle ustanovení § 160 tr. ř. je realizována zásada řádného zákonného procesu uvedená v čl. 8 Listiny, takže pokud tento předpoklad dodatečně kasačním zásahem Ústavního soudu odpadl, došlo napadenými rozhodnutími soudů k porušení citovaného čl. 8 odst. 2 Listiny (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 582/99 ze dne 24. 2. 2000, N 30/17 SbNU 221).
22. Napadená usnesení přitom trpí stejnými vadami, jaké Ústavní soud orgánům činným v trestním řízení vytkl v poukazovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 143/16. Námitky uplatněné v nyní projednávané ústavní stížnosti jsou ostatně obdobné jako argumentace stěžovatelky obsažená v předchozí stížnosti, na základě níž byl kasační nález vydán. V podrobnostech proto Ústavní soud odkazuje na odůvodnění uvedeného nálezu.
23. Vzhledem k uvedenému se Ústavní soud již nezabýval námitkami směřujícími proti samotným důvodům vazby.
24. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a obě napadená rozhodnutí zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
25. Návrhu stěžovatelky, aby byla účastníkům uložena povinnost nahradit jí náklady řízení před Ústavním soudem, nebylo vyhověno. Podle ustanovení § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu si vzniklé náklady účastníci a vedlejší účastníci hradí zásadně sami. K postupu podle odst. 4 uvedeného ustanovení Ústavní soud neshledal (obdobně jako ve věci řešené nálezem sp. zn. II. ÚS 143/16) důvod.
26. O návrhu stěžovatelky, aby bylo postupováno podle § 39 zákona o Ústavním soudu, nebylo formálně rozhodnuto, neboť mu Ústavní soud vyhověl fakticky.
Autor: US