// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 24.05.2013
ÚS: Uložení pokuty z důvodu odepření výpovědi
Pokud poté, co stěžovateli byla položena konkrétní otázka, jíž se mělo podání vysvětlení týkat, po poučení o právu odepřít podání vysvětlení uvedl, že využívá svého práva a více vysvětlovat nehodlá, nemohl policejní orgán vyloučit, že svého práva odepřít podání vysvětlení stěžovatel využil s ohledem na obavu z nebezpečí svého trestního stíhání, byť to výslovně do protokolu neuvedl, či s ohledem na skutečnost, že osoba podezřelá by mohla být osobou stěžovateli blízkou. Policejní orgán však namísto toho, aby stěžovatele vyzval k upřesnění důvodů odmítnutí podání vysvětlení, bez dalšího mu uložil pořádkovou pokutu, aniž by měl splněny předpoklady pro objektivní posouzení důvodnosti odepření podání vysvětlení. Bylo na policejním orgánu, aby stěžovatele přiměřeně a srozumitelně poučil o tom, že podání vysvětlení nemůže odepřít jako celek, ale toliko v části, v níž by sobě nebo osobám vyjmenovaným v § 100 odst. 2 trestního řádu trestní stíhání mohl přivodit.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 4642/12, ze dne 30. 4. 2013
Ústavní soud rozhodl dne 30. dubna 2013 v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti Ing. Eduarda Kadrnky, zastoupeného JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem Hálkova 1, 120 00 Praha 2, proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. října 2012 č. j. 33 Nt 607/2012-7, takto:
Usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. října 2012 č. j. 33 Nt 607/2012-7 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Praha venkov-ZÁPAD, Služby kriminální policie a vyšetřování, Oddělení hospodářské kriminality, ze dne 4. září 2012 č. j. KRPS-38464-155/TČ-2011-011681-JAK se zrušují.
Odůvodnění
Formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu a tvrdil, že se jím cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Mezinárodní pakt").
Jak se podává z obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh a konečně i vyžádaných relevantních částí spisu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Praha venkov-ZÁPAD, Služby kriminální policie a vyšetřování, Oddělení hospodářské kriminality, (dále jen "policejní orgán") č. j. KRPS-38464-155/TČ-2011-011681-JAK, usnesením policejního orgánu ze dne 4. září 2012 byla stěžovateli uložena pořádková pokuta ve výši 10 000,- Kč; stalo se tak poté, co byl stěžovatel (v předmětné trestní věci) vyzván k podání vysvětlení a výpověď odepřel s tím, že uvedl (jak v usnesení dle protokolu o podání vysvětlení citováno) "využívám svého práva a ve věci nebudu vypovídat viz výše", přičemž toto odepření považoval policejní orgán dle odůvodnění svého rozhodnutí toliko za formální sdělení. Považoval jej takto za bezdůvodné, a to především s ohledem na materii, k níž měl stěžovatel vypovídat, jakož i pro neupřesnění důvodu odepření výpovědi.
Ze zmíněného protokolu o podání vysvětlení ze dne 10. srpna 2012 vyplývá, že stěžovatel po poučení uvedl, že ve smyslu § 158 odst. 8 ve spojení s § 100 odst. 2 trestního řádu využívá svého práva a vypovídat nechce a nebude. Uzavřel, že ve věci tedy nebude vypovídat; na tomto místě protokolu je přitom připojen policejním orgánem citovaný text "viz výše". Z protokolu je taktéž zřejmo, že policejní orgán uvedené konstatování stěžovatele akceptoval, jakékoliv dotazy stěžovateli nepoložil a další poučení nepřednesl.
Ústavní stížností napadeným rozhodnutím posléze Okresní soud Praha-západ ke stížnosti stěžovatele směřující do citovaného usnesení policejního orgánu usoudil, že není důvodná a stížnost zamítl. V odůvodnění (krom jiného) uvedl, že stěžovatel byl povinen po řádném poučení vypovídat, ledaže by byl v předmětné trestní věci k obviněným v příbuzenském poměru v pokolení přímém či jiném vztahu, jak je stanoveno v § 100 odst. 1 trestního řádu nebo pokud by svou výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám uvedeným v ustanovení § 100 odst. 2 trestního řádu, mezi které patří i partnerka (pozn. ÚS: správně družka) stěžovatele. Konstatoval, že první důvod nepřichází u stěžovatele v úvahu a ohledně druhého, že vzhledem k tomu, k čemu měl být vyslýchán, a sice k rodinným poměrům poškozené Olgy Kocourkové, k jejím vztahům s bývalým manželem a bývalou tchýní a k okolnostem vzniku prohlášení poškozené o nesouhlasu s jejich trestním stíháním, si nelze představit, jakým způsobem by mohl svou výpovědí způsobit nebezpečí trestního stíhání sobě nebo své partnerce (pozn. ÚS: správně družce) Olze Kocourkové. V této souvislosti obecný soud odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 149/97 s tím, že stěžovatel měl povinnost svědčit o uvedených skutečnostech a pokud tak neučinil, jednalo se o bezdůvodné odepření výpovědi, když měl možnost ve výpovědi pominout ty skutečnosti, které ze zákonných důvodů považuje pro sebe a osoby jemu blízké za nebezpečné.
Těmto závěrům posléze stěžovatel v ústavní stížnosti oponoval a s poukazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu vyvozuje závěr, dle něhož pro uložení pořádkové pokuty nebyly splněny podmínky v příslušné judikatuře stran dané problematiky požadované. Proto se v petitu návrhu následně domáhal, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí nálezem zrušil.
Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podala k předmětné ústavní stížnosti vyjádření soudkyně Okresní soudu Praha-západ, z jejíž rozhodovací činnosti napadené rozhodnutí vzešlo. V něm vývody stěžovatele odmítla a konstatovala, že policejní orgán měl k dispozici dostatek podkladů pro objektivní posouzení důvodnosti odepření podání vysvětlení stěžovatelem. Dle ní totiž znal rodinnou situaci stěžovatele a jeho vztah k obviněným i svědkům a zároveň věděl, čeho se má jeho výpověď týkat a k čemu má vypovídat. V ostatním dále odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí a vyslovila přesvědčení, že ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla postupem policejního orgánu ani přezkumnou činností soudu porušena.
Na posuzovanou věc v rovině práva jednoduchého dopadají ustanovení § 158 odst. 8, § 100 odst. 2 a § 66 odst. 1 trestního řádu. Dle uvedených zákonných ustanovení lze uložit v trestním řízení osobě podávající vysvětlení pořádkovou pokutu za bezdůvodné odepření výpovědi.
K interpretaci a aplikaci předmětného zákonného rámce z hledisek ústavněprávních, zejména pak k rozsahu přezkumného oprávnění obecného soudu, event. jiného orgánu činného v trestním řízení, vztahujícího se k posouzení důvodnosti odepření svědecké výpovědi, resp. odepření výpovědi osoby podávající vysvětlení, se Ústavní soud vyjádřil v řadě svých nálezů.
Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 149/97 konstatoval, že ústavně chráněné právo svědka na odepření výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání jeho nebo osob v zákoně vyjmenovaných není absolutní v tom smyslu, že právo odepřít výpověď by se mělo vztahovat k výpovědi jako celku. Jestliže zákon vyžaduje (§ 101 odst. 2 trestního řádu), aby na počátku výslechu byla dána svědkovi možnost spontánně a souvisle vylíčit, co o věci ví, je mu tím současně umožněno, aby ve své výpovědi pominul to, co (ze zákonem stanoveného důvodu) pokládá pro sebe za nebezpečné; teprve tehdy, jsou-li mu kladeny upřesňující či doplňující otázky, přísluší mu oprávnění odpověď na ně odmítnout. Při úvaze nad důvodností odepření výpovědi nelze od odpírajícího svědka vyžadovat takové údaje, které by ve své konkrétnosti mohly pro něj vytvořit takovou situaci, v níž by byl na svém ústavně zaručeném základním právu (čl. 37 odst. 1 Listiny) zkrácen nebo jen ohrožen. Přitom zákonný znak (zákonný důvod) pro odepření svědecké výpovědi neznamená, že by muselo jít jen o nebezpečí plynoucí toliko z okolností daných projednávanou trestní věcí, příp. ze spojení s právní kvalifikací, jíž je projednávaný trestný čin ohrožen, ale může se vztahovat k okolnostem orgánům trestního řízení dosud zcela neznámým.
Uvedené teze potvrdil Ústavní soud i ve své další kontinuální rozhodovací praxi (kupř. v nálezech sp. zn. III. ÚS 26/03, II. ÚS 89/04, II. ÚS 386/04 a II. ÚS 642/04).
Na tuto judikaturu postačí pro její obecnou dostupnost v podrobnostech odkázat a připomenout, že v posledně jmenovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 642/04 Ústavní soud vyslovil, že "pokud tedy poté, co stěžovateli byla položena konkrétní otázka, jíž se mělo podání vysvětlení týkat, po poučení o právu odepřít podání vysvětlení, ... uvedl, že využívá svého práva a více vysvětlovat nehodlá, ... nemohl policejní orgán vyloučit, že svého práva odepřít podání vysvětlení stěžovatel využil s ohledem na obavu z nebezpečí svého trestního stíhání, byť to výslovně do protokolu neuvedl, či s ohledem na skutečnost, že osoba podezřelá by mohla být osobou stěžovateli blízkou. Policejní orgán však namísto toho, aby stěžovatele vyzval k upřesnění důvodů odmítnutí podání vysvětlení, bez dalšího mu uložil pořádkovou pokutu, aniž by měl splněny předpoklady pro objektivní posouzení důvodnosti odepření podání vysvětlení. Odmítnutí akceptace odepření podání vysvětlení za uvedených skutkových okolností se tak jeví jako ničím nepodložené a tudíž předčasné."
Uvedenému kontextu lze situaci stěžovatele v relevantních bodech připodobnit a nelze tak než uzavřít, že jeví se naprosto nezbytné vyžádat si od něj nejprve osvětlení důvodů, které jej k odepření výpovědi vedou, a teprve pak, ve smyslu zásad v citované judikatuře Ústavního soudu obsažených, o důvodnosti stěžovatelova odepření podat v předmětné záležitosti vysvětlení, rozhodnout, případně (a teprve) v návaznosti na to vyvodit konsekvence vtělené do rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty. Jinými slovy vyjádřeno, bylo na policejním orgánu, aby stěžovatele přiměřeně a srozumitelně poučil o tom, že podání vysvětlení nemůže odepřít jako celek, ale toliko v části, v níž by sobě nebo osobám vyjmenovaným v § 100 odst. 2 trestního řádu trestní stíhání mohl přivodit.
Tak ovšem policejní orgán neučinil a obecný soud, jak plyne z uvedeného, rovněž postupoval způsobem ústavně nesouladným, když ústavně nepřijatelný postup policejního orgánu, na němž tento posléze své rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty ve smyslu § 66 odst. 1 trestního řádu založil, akceptoval.
V důsledku toho, vycházeje z návrhového žádání stěžovatele, Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a pro porušení ústavních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu, napadené rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ nálezem zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Z důvodu procesní ekonomie zrušil i bezprostředně jeho vydání předcházející usnesení policejního orgánu o uložení pořádkové pokuty ze dne 4. září 2012 č. j. KRPS-38464-155/TČ-2011-011681-JAK, neboť jím protiústavní zásah do označených ústavně zaručených práv stěžovatele započal.
Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Autor: US