// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 01.04.2011

ÚS: K povinnosti vypořádat se s důkazními návrhy účastníků

Ústavní soud konstatoval již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 570/03 či I. ÚS 2568/07 kupříkladu, že „Z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tvz. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci… V posuzované kauze ve věci jednající Městský soud v Brně, jak se z rekapitulovaného podává, shledal nadbytečnost důkazních návrhů stěžovatele, přičemž tento svůj postoj řádně a logickým způsobem odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. řádu). Tato jeho myšlenková operace k důkaznímu řízení se upínající se zakládá na racionální argumentaci a je reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy ČR.“

Ústavní soud konstatuje, že citované navržené důkazy krajský soud zcela opomenul. V napadením usnesení krajského soudu nebyly předestřeny myšlenkové konstrukce racionálně hodnotící navržené důkazy ve vztahu k jejich (ne)provedení. Jedná se ve své podstatě o věc principu; v této rovině se zobrazuje zásada právního státu zakazující libovůli. Zamítnutí důkazních návrhů účastníků řízení bez věcně adekvátního odůvodnění zatěžuje takový postup soudu nepřezkoumatelností, a tím v rovině potencionality umožňuje i libovůli.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3067/10, ze dne 02.03.2011

vytisknout článek

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Ing. arch. Z. B. a Ing. P. B., obou zastoupených JUDr. Zitou Krásnou, advokátkou se sídlem Gorkého 11, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2010, č. j. 50 C 11/2008-100, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2010, č. j. 19 Co 242/2010-122, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2010, č. j. 19 Co 242/2010-122, se zrušuje.

II. Ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2010, č. j. 50 C 11/2008-100, se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Brně sp. zn. 50 C 11/2008. Z něj zjistil následující skutečnosti.

Žalobou se stěžovatelé (žalobci) domáhali určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 6. 2009, č. j . 50 C 11/2008-70, žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Brně podali stěžovatelé odvolání. Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 26. 5. 2010, č. j. 19 Co 374/2009-96, zrušil citovaný rozsudek městského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Městský soud usnesením ze dne 14. 6. 2010, č. j. 50 C 11/2008-100, pro překážku věci zahájené řízení zastavil. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé odvolání. Toto odvolání - podané u soudu dne 21. 7. 2010 - však bylo Městským soudem v Brně napadeným usnesením odmítnuto pro opožděnost s tím, že bylo stěžovatelům - žalobcům doručeno dne 2. 7. 2010. Proti uvedenému usnesení podali stěžovatelé odvolání, avšak napadeným usnesením Krajského soudu v Brně bylo usnesení Městského soudu v Brně potvrzeno.

II.

Ústavní stížností napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Domnívají se, že v řízení bylo porušeno jejich základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a navrhují, aby Ústavní soud tato rozhodnutí zrušil.

V konkrétnostech stěžovatelé tvrdí (ve spojení s jejich odvoláním na č. l. 111-112 spisu), že v odvolání proti napadenému usnesení městského soudu namítli rozpor mezi doručenkou vrácenou soudu na jedné straně a mezi obálkou, v níž byla písemnost adresátu vhozena do schránky, na druhé straně. Uvedli, že zásilka byla vhozena do schránky jejich advokátce nikoli dne 2. 7. 2010 (jak uvádí doručenka vrácená soudu), ale až dne 7. 7. 2010 (jak je vyznačeno na obálce, v níž byla písemnost adresátu vhozena do schránky). Odvolání bylo tedy podáno včas. Krajský soud pak k žádným stěžovateli uváděným skutečnostem a důkazům nepřihlédl, dokonce se předloženými důkazy vůbec nezabýval.

Městský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při rozhodnutí o odmítnutí pozdě podaného odvolání vycházel z údajů, které se nacházely ve spise, a to z doručenky. Odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v odůvodnění napadeného usnesení je uvedeno, jak bylo doručováno právní zástupkyni stěžovatelů, kdy byla jí určená zásilka vhozena do poštovní schránky. Krajský soud vycházel z údajů na doručence. Jiné tvrzení o doručení zásilky nestačí ke zpochybnění údajů uvedených na doručence. Doručenka má charakter veřejné listiny a soud vychází z ní, dokud nejsou údaje na ní uvedené právně relevantním způsobem vyvráceny.

Statutární město Brno se svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo.

S ohledem na souhlas účastníků řízení s postupem dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, rozhodl Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání, maje za to, že podmínky tohoto ustanovení jsou splněny.

III.

Ústavní stížnost je částečně důvodná.

Ústavní soud považuje s ohledem na vlastní judikaturu za nutné (srov. příkladmo nálezy Ústavního soudu citované níže) zabývat se následujícím aspektem řízení před obecnými soudy - vzhledem k ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces - posouvá projednávanou věc do roviny ústavněprávní.

Jedná se o to, že stěžovatelé v odvolání (č.l. 111-2) tvrdili, že zásilka byla vhozena jejich advokátce do schránky nikoli dne 2. 7. 2010 (jak uvádí doručenka vrácená soudu a jak se praví v napadeném usnesení městského soudu i krajského soudu), ale až dne 7. 7. 2010 (jak je prý vyznačeno na obálce, v níž byla písemnost vhozena do schránky adresáta). K prokázání této skutečnosti navrhli provést následující důkazy: a) fotokopii obálky, v níž byla písemnost vhozena do schránky adresáta, přičemž na líci obálky i na rubopisu v části prohlášení doručujícího orgánu je uveden den 7. 7. 2010 (poznámka: tyto důkazy jsou založeny na č. l. 113-114); stěžovatelé uvedli, že jsou k výzvě soudu připraveni předložit originál, což také iniciativně učinili, neboť zaslali Ústavnímu soudu notářsky ověřený rukopis prohlášení doručujícího orgánu, b) dotaz či podání vysvětlení či slyšení doručovatele Jana Koukala k věci doručení předmětné písemnosti.

Krajský soud v Brně rozhodl o odvolání napadeným usnesením, leč v odůvodnění svého rozhodnutí se uvedeným důkazním návrhům nevěnoval vůbec. Odvolání stěžovatelů v podstatě redukoval na rovinu toliko tvrzení ["Rovněž tvrzení žalobců a) a b) prostřednictvím jejich právní zástupkyně, že k vhození došlo až dne 7.7.2010 naprosto nekoresponduje s doručenkou založenou ve spise..." - srov. str. 3 napadeného usnesení odvolacího soudu].

Ústavní soud konstatoval již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 570/03 či I. ÚS 2568/07 kupříkladu, že "Z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tvz. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci... V posuzované kauze ve věci jednající Městský soud v Brně, jak se z rekapitulovaného podává, shledal nadbytečnost důkazních návrhů stěžovatele, přičemž tento svůj postoj řádně a logickým způsobem odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. řádu). Tato jeho myšlenková operace k důkaznímu řízení se upínající se zakládá na racionální argumentaci a je reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy ČR."

Ústavní soud tedy posuzoval, zda zejména v odvolacím řízení byly dodrženy požadavky plynoucí z citovaného právního názoru, který je závazný i pro něj samotný (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy, § 23 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu).

Ústavní soud konstatuje, že citované navržené důkazy krajský soud zcela opomenul. V napadeném usnesení krajského soudu nebyly předestřeny myšlenkové konstrukce racionálně hodnotící navržené důkazy ve vztahu k jejich (ne)provedení. Jedná se ve své podstatě o věc principu; v této rovině se zobrazuje zásada právního státu zakazující libovůli. Zamítnutí důkazních návrhů účastníků řízení bez věcně adekvátního odůvodnění zatěžuje takový postup soudu nepřezkoumatelností, a tím v rovině potencionality umožňuje i libovůli.

Řádné vypořádání se se zamítnutím navržených důkazů přitom bylo o to více potřebné v kontextu této posuzované věci a její povahy. Soud prvního stupně (a pak i odvolací soud) totiž v napadených usneseních vycházely - v závěru o opožděnosti odvolání stěžovatelů - pouze z jediného důkazu, a to z doručenky. Stěžovatelé svým tvrzením a navrhovanými důkazy následně zpochybnili správnost údajů z doručenky plynoucích. Za tohoto stavu byly navrhované důkazy způsobilé zpochybnit (v té které míře) údaje týkající se okamžiku vhození předmětné písemnosti do schránky jeho adresátu, který dovodily soudy toliko z jediného důkazu, tj. z doručenky. Tato okolnost kladla o to větší nároky na to, aby odůvodnění zamítnutí takového důkazního návrhu bylo věcně adekvátní. V souzené věci však v tomto směru chybí takové odůvodnění vůbec.

IV.

Je tedy zřejmé, že krajský soud zamítl citované důkazní návrhy stěžovatelů, aniž by byl tento svůj postoj řádně a logickým způsobem odůvodnil; tím naplnil judikaturou Ústavního soudu dovozený pojem tzv. opomenutého důkazu. Nelze usuzovat, že by se jeho myšlenková operace (k důkaznímu řízení se upínající) zakládala na racionální argumentaci a že by tudíž byla reflexí nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy České republiky.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnosti - v části domáhající se zrušení rozhodnutí odvolacího soudu - pro rozpor s ústavně zaručeným právem stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny vyhovět a napadené rozhodnutí odvolacího soudu dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit. Tím ovšem Ústavní soud nepředjímá výsledek nového - ústavně konformně provedeného - odvolacího řízení, které v budoucnu proběhne.

Ústavní soud naopak odmítl ústavní stížnost směřující proti usnesení soudu prvního stupně (městského soudu) jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To proto, že navržené důkazy stěžovatelé vznesli až v odvolání, tudíž na ně soud prvního stupně reagovat ani nemohl.

UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Autor: -mha-