// Profipravo.cz / Pracovní úraz, nemoc z povolání 23.05.2017
Náklady zaměstnance za poskytnuté právní služby advokáta
Náklady za poskytnuté právní služby advokáta vynaložené poškozeným zaměstnancem proto, že zaměstnavatel neplní (přestal plnit) svůj závazek k náhradě škody z důvodu pracovního úrazu, představují věcnou škodu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 630/2016, ze dne 23. 2. 2017
Dotčené předpisy:
§ 369 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
§ 265 odst. 2 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
§ 382 odst. 2 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: pracovní úraz, nemoc z povolání; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jí 40.320,- Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 21.1.2014 do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že dne 10.4.2012 utrpěla jako zaměstnankyně žalované v důsledku napadení jednou z pacientek pracovní úraz (poškození bederní páteře), pro jehož následky se dne 27.9.2012 podrobila neurologické operaci, od 10.4.2012 do 24.4.2013 byla v dočasné pracovní neschopnosti a od 23.4.2013 byla uznána invalidní v 1. stupni invalidity. Vzhledem k trvalým následkům pracovního úrazu skončil její pracovní poměr u žalované na základě výpovědi z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. d) zák. práce ke dni 30.9.2013 a od té doby je evidována na Úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání. Žalovaná, která „pracovní úraz uznala bez spoluzavinění žalobkyně“, však „nebyla ochotna dobrovolně plnit své povinnosti k náhradě škody“, a proto žalobkyně dne 2.4.2013 udělila plnou moc advokátovi Mgr. Ing. Petru Rožánkovi k zastupování žalobkyně při uplatňování těchto nároků. Teprve poté, co jmenovaný advokát uplatnil u žalované jménem žalobkyně dlužnou náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, „jakož i další nároky na náhradu škody“, a také náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 30.9.2013 ve výši 4.084,- Kč měsíčně, žalovaná žalobkyni tyto nároky uhradila (celkem 119.716,- Kč) a přiznala žalobkyni rovněž požadovanou rentu. Za poskytnuté právní služby vyúčtoval advokát žalobkyni celkem částku 40.320,- Kč, spočívající v odměně podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., vypočítané z tarifní hodnoty 364.756,- Kč (sestávající z vyplacené náhrady škody ve výši 119.716,- Kč a 60-ti násobku přiznané renty, tj. 245.040,- Kč) za 4 úkony právní služby po 9.780,- Kč a paušální částce hotových výdajů ve výši 300,- Kč za úkon. Žalobkyně se domnívá, že vzhledem k ustanovení § 4 zák. práce se náhrada těchto nákladů řídí ustanovením § 121 odst. 3 obč. zák., podle kterého náklady na uplatnění pohledávky jsou její součástí a sdílejí její osud. Z uvedeného ustanovení a také z výkladu podaného Ústavním soudem ČR v nálezu ze dne 26.8.2010 sp. zn. III ÚS 101/05 podle jejího názoru „bez dalšího vyplývá zcela jednoznačná povinnost žalované nahradit žalobkyni škodu, která jí vznikla vynaložením nákladů na právní zastoupení při úspěšném uplatňování nároků na náhradu škody, která jí vznikla v příčinné souvislosti s pracovním úrazem, bez ohledu na to, došlo-li k vyplacení náhrady škody v soudním nebo mimosoudním řízení“. Žalovaná však na její výzvy k zaplacení nereagovala.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24.3.2015 č.j. 11 C 78/2014-121 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 19.610,- Kč „zmocněnkyni žalované JUDr. Bronislavě Wittnerové“. Zdůraznil, že podle ustanovení § 121 odst. 3 obč. zák. náklady na uplatnění pohledávky jsou sice součástí pohledávky a sdílejí její osud, ovšem považují se za ně především náklady soudního řízení, pokud byla v občanském soudním řízení úspěšně uplatněna jejich náhrada; musí být tedy vynaloženy v souvislosti s uplatněním pohledávky v soudním řízení, a tudíž za ně „nelze považovat náklady, které žalobkyně vynaložila na mimosmluvní odměnu za poskytnuté právní služby jejím advokátem“. Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 101/05, na který poukazuje žalobkyně, „nelze ve věci aplikovat, neboť se zabývá právem na náhradu nákladů soudního (či jiného) řízení v tom ohledu, že se musí jednat o sporné řízení a náhrada nákladů řízení je přisouzena v rámci zásady úspěchu ve věci“. Podle názoru soudu prvního stupně „nelze aplikovat ani obecná ustanovení o náhradě škody, když žalobkyní vyúčtované náklady za její právní zastupování nejsou účelně vynaložené náklady, neboť mezi právními úkony učiněnými právním zástupcem žalobkyně a odškodněním poskytnutým žalobkyni ze strany žalované, resp. vedlejšího účastníka, není dána příčinná souvislost“; právní zastoupení žalobkyně na výplatu jednotlivých nároků ze strany vedlejšího účastníka nemělo vliv. Soud prvního stupně proto žalobu „jako nedůvodnou“ zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14.10.2015 č.j.16 Co 141/2015-161 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 57.417,- Kč k rukám advokáta Mgr. Ing. Petra Rožánka. Odvolací soud vycházel z názoru, že jednotlivé dílčí nároky na náhradu škody vzniklé zaměstnanci pracovním úrazem uvedené v ustanovení § 369 odst. 1 zák. práce „kryjí veškerou škodu zaměstnance“ a že podle ustálené judikatury platí, že pod pojem věcné škody je třeba zahrnout veškerou škodu, kterou nelze podřadit pod některý z dílčích nároků uvedených v ustanovení § 369 odst. 1 písm. a), b) a c) zák. práce. V daném případě žalobkyní zaplacená odměna advokátovi ve výši 40.320,- Kč „představuje škodu, neboť o tuto částku se majetek žalobkyně zmenšil“, také „je splněn další předpoklad odpovědnosti žalované, a to existence pracovního úrazu“, a konečně je podle mínění odvolacího soudu „dána i příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody“, neboť „nebýt pracovního úrazu, nemusela by žalobkyně vynaložit náklady na právní zastoupení“. Zabývaje se dále účelností vynaložení těchto nákladů odvolací soud akcentoval, že žalovaná (resp. vedlejší účastník) platila žalobkyni náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti do 30.9.2012 a poté výplatu zastavila, aniž by žalobkyni „o své vlastní iniciativě“ sdělila, proč tak učinila. Následně se žalobkyně obrátila na vedlejšího účastníka, ale ani od něj jí „nebyl sdělen zcela jednoznačně důvod, proč zastavil výplatu náhrady“, přičemž „i žalobkyně se svým vzděláním, musela dospět k závěru, že při vyplácení náhrady došlo k problému, v důsledku něhož vedlejší účastník výplatu zastavil“. Jestliže žalobkyně za tohoto stavu, kdy jí již šest měsíců nebyla vyplacena náhrada za ztrátu na výdělku, uzavřela dne 2.4.2013 smlouvu o poskytování právní pomoci, „nelze dospět k jinému závěru, než že náklady na právní zastoupení byly vynaloženy účelně“, a že žalovaná za škodu vzniklou žalobkyni proplacením těchto nákladů odpovídá a je povinna ji žalobkyni nahradit.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že odvolací soud při svém rozhodování o tom, zda v daném případě jsou splněny podmínky odpovědnosti žalované za škodu podle ustanovení § 369 zák. práce, nesprávně „posoudil pracovní úraz jako příčinu, jež měla za následek vznik nákladů na právní zastoupení žalobkyně“. Opomněl přitom „posoudit v rámci příčinné souvislosti tzv. přerušení příčinného nexu“, kdy po pracovním úrazu „nová okolnost působila jako rozhodující příčina, která způsobila vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost“. V tomto konkrétním případě podle názoru dovolatelky byla touto „rozhodující okolností, jež zapůsobila, jednání vedlejšího účastníka, který přestal vyplácet žalobkyni náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti“. Toto jednání bylo zřejmě příčinou, proč žalobkyně uzavřela smlouvu o právní pomoci, neboť „odmyslíme-li si jednání vedlejšího účastníka, pak zároveň odpadne i následek“. Za této situace podle mínění dovolatelky „není splněn předpoklad ustanovení § 369 zák. práce, a sice podmínka příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a vznikem škody“. Dodala rovněž, že „pro ni neplyne žádná zákonná povinnost, dle které by v takovém případě odpovídala za jednání druhého subjektu, který využije práva na prověření okolností opravňujících vyplácení nároků pro žalobkyni“. Zastavení výplaty náhrady ze strany vedlejšího účastníka „není jednání, které by žalovaná mohla jakkoli ovlivnit, žádným způsobem nevznikalo v její sféře vlivu a ani proto za ně odpovídat nemůže“. Žalovaná tedy „v konkrétním případě není pasivně legitimovanou pro podání žaloby podle § 369 zák. práce“. Kromě toho vyslovila pochybnosti o účelnosti vynaložených nákladů na právní zastoupení, jestliže žalobkyni bylo vedlejším účastníkem sděleno, že platby náhrad jsou pozastaveny s tím, že se čeká na odborné posouzení znalce a že další výplata závisí na jeho závěrech. Za této situace „je zřejmé, že úkony, které provedl právní zástupce žalobkyně, nemohly nikterak ovlivnit vyplácení náhrad, tak jak poukazoval odvolací soud“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně, a aby žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu - dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. - nepodléhá), že žalobkyně utrpěla jako zaměstnankyně žalované dne 10.4.2012 pracovní úraz, pro jehož následky byla od 10.4.2012 do 24.4.2013 v pracovní neschopnosti a od 23.4.2013 byla uznána částečně invalidní. Na odškodnění pracovního úrazu jí žalovaná (prostřednictvím vedlejšího účastníka) pravidelně vyplácela náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti až do 30.9.2012, kdy její výplatu zastavila, aniž by žalobkyni sdělila důvod tohoto postupu. Dne 28.11.2012 a opakovaně dne 27.12.2012 se žalobkyně elektronickou poštou dotázala vedlejšího účastníka na důvod zastavení výplaty náhrady, ačkoliv – jak uvedla - již obdržel všechny požadované dokumenty (mj. vyjádření lékaře k trvání pracovní neschopnosti žalobkyně). Dne 2.1.2013 vedlejší účastník žalobkyni odpověděl, že „k dalšímu plnění zatím nepřistoupil, dále pojistnou událost bude posuzovat poradce z oboru zdravotnictví“. K dalším dotazům žalobkyně ze dne 17.1.2013 a 21.2.2013 jí vedlejší účastník elektronickou poštou dne 18.1.2013 a 21.2.2013 opakovaně sdělil, že „její pojistnou událost předali odbornému soudnímu znalci a poradci z oboru zdravotnictví“, že „jakmile prostuduje celou událost dostane jeho Centrum vyrozumění a vyhodnocení výše uvedené PU“, že „většinou to bývá zhruba za 3 měsíce“ a že „nic víc jí k tomu teď nemůže říci“. Dne 2.4.2013 žalobkyně udělila plnou moc advokátovi Mgr. Ing. Petru Rožánkovi k zastupování žalobkyně „ve věci uplatňování nároků na náhradu škody, která jí vznikla v příčinné souvislosti s pracovním úrazem“ ze dne 10.4.2012. Dopisem ze dne 12.4.2013 jmenovaný advokát sdělil tuto skutečnost žalované a současně ji vyzval k náhradě účelně vynaložených nákladů spojených s léčením ve výši 6.250,- Kč (k nimž doložil potřebné doklady) a k náhradě škody vzniklé žalobkyni ztrátou na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 1.10.2012 (kdy žalovaný zastavil její výplatu) ve výši, kterou advokát dodatečně stanoví podle dokladů (potvrzení o výši průměrném výdělku žalobkyně), o něž žalovanou požádal v tomto dopise, a následně, protože je „dosud neobdržel“, opakovaně v dopisech ze dne 3.5.2013 a 18.7.2013. Dopisem ze dne 23.4.2013 vedlejší účastník sdělil žalobkyni, že dne 19.4.2013 obdržel odborné lékařské stanovisko jeho smluvního poradce se závěrem, že jí „náleží ušlý výdělek po dobu pracovní neschopnosti do 31.12.2012“ a že ji žádá „o doložení dalších lékařských zpráv od ledna 2013 do března 2013 a potvrzení lékaře o příčinné souvislosti pracovních neschopností“. „Vyrozumívacími“ dopisy ze dne 24.4.2013, 18.6.2013 a 17.7.2013 vedlejší účastník sdělil žalobkyni, že výše náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti „činí na základě jeho šetření a výpočtu“ za dobu od 1.10.2012 do 31.12.2012 částku 19.555,- Kč, za dobu od 1.1.2013 do 31.3.2013 částku 22.127,- Kč a za dobu od 1.4.2013 do 24.4.2013 částku 4.278,- Kč a že uvedené částky budou žalobkyni poukázány do patnácti dnů od doručení těchto dopisů. Dopisem ze dne 12.7.2013 zástupce žalobkyně vyzval žalovanou k náhradě bolestného ve výši 40.800,- Kč a ztížení společenského uplatnění ve výši 288.000,- Kč podle znaleckého posudku znalce Doc. MUDr. Jana Vrbíka ze dne 19.6.2013, o jehož vyhotovení žalobkyně požádala, „aby předešla případným komplikacím při prokazování výše škody“. „Vyrozumívacím“ dopisem ze dne 26.7.2013 vedlejší účastník sdělil žalobkyni, že výše bolestného „činí na základě jeho šetření a výpočtu“ částku 66.600,- Kč a že uvedená částka bude žalobkyni poukázána do patnácti dnů od doručení tohoto dopisu. Dopisem ze dne 30.8.2013 zástupce žalobkyně vyzval žalovanou k náhradě dalších účelně vynaložených nákladů spojených s léčením ve výši 8.296,- Kč a doložil k nim potřebné doklady. „Vyrozumívacím“ dopisem ze dne 25.9.2013 vedlejší účastník sdělil žalobkyni, že výše náhrady účelně vynaložených nákladů spojených s léčením „činí na základě jeho šetření a výpočtu“ částku 7.156,- Kč a že uvedená částka bude žalobkyni poukázána do patnácti dnů od doručení tohoto dopisu. Dne 30.9.2013 pracovní poměr žalobkyně u žalované skončil z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. d) zák. práce a od 1.10.2013 byla žalobkyně evidována u Úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání. Dopisem ze dne 1.11.2013 a opakovaně dopisem 2.12.2012 zástupce žalobkyně vyzval žalovanou, aby nahradila žalobkyni ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která jí vzniká od 1.10.2013; za říjen 2013 a „následující měsíce“ požadoval 6.497,- Kč měsíčně. „Vyrozumívacími“ dopisy ze dne 9.1.2014 a 5.2.2014 vedlejší účastník sdělil žalobkyni, že výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti „činí na základě jeho šetření a výpočtu“ za dobu od 1.12.2013 do 31.12.2013 částku 4.084,- Kč a za dobu od 1.10.2013 do 30.11.2013 částku 8.168,- Kč a že uvedené částky budou žalobkyni poukázány do patnácti dnů od doručení těchto dopisů. Dne 6.1.2014 vyúčtoval advokát Mgr. Ing. Petr Rožánek za poskytnuté právní služby žalobkyni celkem částku 40.320,- Kč, spočívající v mimosmluvní odměně podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., vypočítané z tarifní hodnoty 364.756,- Kč (sestávající z vyplacené náhrady škody ve výši 119.716,- Kč a 60-ti násobku přiznané renty, tj. 60 x 4.084,- Kč = 245.040,- Kč) za 4 úkony právní služby po 9.780,- Kč a paušální částce hotových výdajů za 4 úkony po 300,- Kč. Žalobkyně uvedenou částku advokátovi zaplatila a touto žalobou požaduje po žalované náhradu těchto nákladů, které byla nucena vynaložit proto, že žalovaná „nebyla ochotna dobrovolně plnit své povinnosti k náhradě škody, které jsou jí uloženy v §§ 365 a násl. zák. práce“.
Za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - mimo jiné právní otázku, zda náklady za poskytnuté právní služby advokáta vynaložené poškozeným zaměstnancem proto, že zaměstnavatel neplní (přestal plnit) svůj závazek k náhradě škody z důvodu pracovního úrazu, představují věcnou škodu podle ustanovení § 369 odst. 1 písm. d) zák. práce. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhá náhrady škody, která jí měla vzniknout úhradou nákladů za právní služby poskytnuté advokátem v období od dubna do prosince 2013 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2013 (tedy přede dnem, než nabyly účinnosti zákony č. 303/2013 Sb., a č. 435/2013 Sb.) - dále jen „zák. práce“.
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem podle ustanovení § 366 odst. 1 zák. práce jsou pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Odpovědnost za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho případné zavinění. Jsou-li splněny stanovené předpoklady, vzniká zaměstnanci nárok na některý z dílčích nároků práva na náhradu škody taxativně vypočtených v ustanovení § 369 odst. 1 zák. práce.
Podle ustanovení § 369 odst. 1 zák. práce zaměstnanci, který utrpěl pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, je zaměstnavatel povinen v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, poskytnout náhradu za a) ztrátu na výdělku, b) bolest a ztížení společenského uplatnění, c) účelně vynaložené náklady spojené s léčením a d) věcnou škodu; ustanovení § 265 odst. 3 zák. práce platí i zde.
Je mimo pochybnost, že jednotlivé dílčí nároky kryjí všechnu škodu (s výjimkou případné ztráty na důchodu a věcné škody na dopravním prostředku, nářadí, zařízení a jiných předmětů potřebných pro výkon práce použitých bez souhlasu zaměstnavatele – srov. § 374 a § 265 odst. 3 zák. práce), kterou zaměstnanec utrpí v souvislosti s pracovním úrazem (nebo nemocí z povolání), a že pod pojem věcné škody je třeba zahrnout veškerou škodu, kterou nelze podřadit pod některý z dílčích nároků na náhradu škody uvedených v ustanovení § 369 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce. Škodou se obecně v právní teorii i soudní praxi rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (tj. majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Skutečnou škodou je nastalé zmenšení majetku poškozeného. Lze proto přisvědčit odvolacímu soudu, že peněžní částka uhrazená žalobkyní za poskytnuté právní služby advokáta „představuje škodu, neboť o tuto částku se majetek žalobkyně zmenšil“. Jeho názor, že „je dána i příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody“, neboť „nebýt pracovního úrazu, nemusela by žalobkyně vynaložit náklady za právní zastoupení“, však sdílet nelze.
O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by škoda nevznikla, tak jak vznikla). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu, nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku pracovního úrazu (jeho následků), nýbrž musí být tato příčinná souvislost postavená najisto. Pracovní úraz nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak příčinu důležitou, podstatnou a značnou. Postup při zjišťování příčinné souvislosti spočívá v tom, že škodu je třeba vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji izolovaně, toliko z hlediska jejích příčin. Protože příčinná souvislost je zákonitostí přírodní a společenskou, jde ve své podstatě o hledání jevu, který škodu vyvolal. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu (k tomu srov. obdobně například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.2.2002 sp.zn. 21 Cdo 300/2001).
S ohledem na uvedená východiska bylo třeba náležitě zkoumat všechny okolnosti, které v daném případě měly (mohly mít) vliv na vznik škody (nákladů na právní služby advokáta). Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že po pracovním úrazu, který žalobkyně utrpěla dne 10.4.2012, jí žalovaná (prostřednictvím vedlejšího účastníka) řádně vyplácela náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po určité době (od 1.10.2012) její výplatu zastavila, protože vedlejší účastník „využil práva na prověření okolností opravňujících vyplácení nároků pro žalobkyni“. Teprve poté, co v důsledku tohoto postupu vedlejšího účastníka žalobkyně neobdržela od žalované téměř půl roku žádnou náhradu a její komunikace s vedlejším účastníkem nebyla uspokojivá, žalobkyně udělila dne 2.4.2013 plnou moc advokátovi Mgr. Ing. Petru Rožánkovi „ve věci uplatňování nároků na náhradu škody, která jí vznikla v příčinné souvislosti s pracovním úrazem“, a následně za poskytnuté právní služby zaplatila advokátovi částku, jejíž náhrady se v tomto řízení domáhá. Za tohoto stavu je zřejmé, že samotná (pouhá) existence pracovního úrazu nutnost vynaložení nákladů na právní služby jmenovaného advokáta nevyvolala. Dovolatelce lze přisvědčit, že bezprostřední příčinou tohoto následku bylo až zastavení výplaty náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 1.10.2012, neboť, kdyby k tomu nedošlo a žalobkyně by náhradu, tak jako v předchozích měsících, obdržela, škoda (náklady na právní služby advokáta) by žalobkyni nevznikla, resp. nevznikla tak, jak vznikla. Není přitom z tohoto hlediska podstatné, zda k zastavení výplaty náhrady došlo jednáním žalované nebo vedlejšího účastníka; rozhodující je, že ve vztahu k žalobkyni bylo plnění tohoto závazku žalované pozastaveno. Protože za daných skutkových okolností nelze dovodit existenci příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem žalobkyně a škodou vzniklou žalobkyni vynaložením nákladů na právní služby advokáta, chybí jeden z předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem podle ustanovení § 366 odst. 1 zák. práce a žalobkyní uplatněný nárok proto nelze posoudit jako žádný z dílčích nároků práva na náhradu škody uvedených v ustanovení § 369 odst. 1 zák. práce. Závěr odvolacího soudu o tom, že škoda, jejíž náhrady se žalobkyně v tomto řízení domáhá, představuje věcnou škodu podle ustanovení § 369 odst. 1 písm. d) zák. práce, tudíž není správný.
V soudní praxi ovšem nejsou pochybnosti o tom, že jestliže ve vztahu k uplatněnému nároku (žalujícího) zaměstnance nebyly splněny podmínky zvláštní odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, v daném případě za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem podle ustanovení § 366 odst. 1 zák. práce, je třeba posoudit odpovědnost zaměstnavatele ještě podle ustanovení § 265 zák. práce, tedy z hledisek obecné odpovědnosti (ke vztahu obecné a zvláštní odpovědnosti zaměstnavatele za škodu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27.6.1974, sp. zn. 14 Co 216/74, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1977, nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.9.1970 sp. zn. 3 Cz 22/1971, uveřejněné pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972).
Podle ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům.
Podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci též za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem.
Obě citovaná ustanovení upravují tzv. obecnou odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci. Předpoklady vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za škodu však upravují rozdílně. Podle ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu, která zaměstnanci vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, jestliže příčinou škody bylo porušení právních povinností nebo úmyslné jednání proti dobrým mravům. Okolnost, zda právní povinnosti porušil nebo úmyslně jednal proti pravidlům slušnosti a občanského soužití zaměstnavatel, zaměstnanec jednající jeho jménem nebo jiná osoba bez jakéhokoliv vztahu k zaměstnavateli, zde není významná; rozhodující je, že ke škodě došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Naproti tomu podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla i jinak než při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a to za předpokladu, že ke škodě došlo následkem porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele ze strany zaměstnanců jednajících jeho jménem nebo přímo samotným zaměstnavatelem - fyzickou osobou. Odpovědnost zaměstnavatele za škodu podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce má objektivní povahu. Jejím předpokladem není, aby porušení právní povinnosti bylo zaměstnavatelem zaviněno. Zaměstnavatel odpovídá i za takové porušení svých povinností, k nimž došlo bez subjektivního zavinění jeho zaměstnanců.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě se žalobkyně domáhá náhrady škody, která jí nevznikla při plnění pracovních úkolů ani v přímé souvislosti s ním, nemůže žalovaná odpovídat žalobkyni za škodu podle ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce. Odpovědnost za škodu v této věci proto může být založena jen na základě ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce, pro niž není rozhodující, při jaké činnosti zaměstnanci škoda vznikne. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci podle tohoto ustanovení jsou porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednajícími jeho jménem nebo zaměstnavatelem - fyzickou osobou, vznik škody a příčinná souvislost mezi uvedeným porušením právních povinností a vznikem škody. V řízení o náhradu škody podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce má žalobce (poškozený zaměstnanec) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 o.s.ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.
První z uvedených předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu je naplněn tehdy, jestliže zaměstnanec jednající jménem zaměstnavatele (srov. § 166 obč. zák.) v rámci plnění jeho úkolů poruší některou z právních povinností, které zaměstnavateli ukládají pracovněprávní předpisy nebo které pro něj vyplývají z vnitřních předpisů zaměstnavatele (§ 82 zák. práce), pracovní smlouvy či z kolektivní smlouvy (§ 23 zák. práce).
Podle ustanovení § 382 odst. 2 zák. práce náhradu za ztrátu na výdělku a náhradu nákladů na výživu pozůstalých je zaměstnavatel povinen vyplácet pravidelně jednou měsíčně, pokud nebyl dohodnut jiný způsob výplaty.
Není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán (srov. § 4 zák. práce, § 563 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.12.2013).
Z uvedených ustanovení vyplývá, že žalovaná jako subjekt odpovědný za škodu vzniklou žalobkyni pracovním úrazem ze dne 10.4.2012 měla povinnost platit žalobkyni náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za období od 10.4.2012 do 24.4.2013 pravidelně každý měsíc od prvního dne pracovní neschopnosti, od kdy žalobkyně uspokojení svého nároku požadovala. Stejně tak měla žalovaná pravidelně jednou měsíčně platit žalobkyni od 1.10.2013 náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity žalobkyně). Žalovaná však takto nepostupovala a náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za dobu od 1.10.2012 do 31.12.2012 žalobkyni zaplatila (prostřednictvím vedlejšího účastníka) až po splatnosti jednorázově na základě „vyrozumívacího“ dopisu vedlejšího účastníka ze dne 24.4.2013, za dobu od 1.1.2013 do 31.3.2013 jednorázově na základě „vyrozumívacího“ dopisu ze dne 18.6.2013 a za dobu od 1.4.2013 do 24.4.2013 rovněž jednorázově na základě „vyrozumívacího“ dopisu ze dne 17.7.2013. Náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.10.2013 do 30.11.2013 pak žalobkyni zaplatila (prostřednictvím vedlejšího účastníka) také až po splatnosti jednorázově na základě „vyrozumívacího“ dopisu vedlejšího účastníka ze dne 5.2.2014. Za této situace je proto odůvodněn závěr, že žalovaná tím, že neposkytovala žalobkyni náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za období od 1.10.2012 do 24.4.2013 a náhradu ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.10.2013 do 30.11.2013 pravidelně (průběžně) každý měsíc, jak to ukládá ustanovení § 382 odst. 2 zák. práce, porušila svou právní povinnost v rámci plnění úkolů zaměstnavatele.
Porušení povinnosti uvedené v ustanovení § 382 odst. 2 zák. práce znamená prodlení zaměstnavatele s plněním jeho závazku k náhradě za ztrátu na výdělku vzniklé zaměstnanci v souvislosti s pracovním úrazem. Jestliže v projednávané věci byla žalovaná bez zavinění žalobkyně v prodlení s plněním svého závazku několik měsíců a postavení žalobkyně bylo (mimo jiné i s ohledem na neuspokojivý výsledek komunikace s vedlejším účastníkem) z hlediska dalšího plnění žalované nejisté, žalobkyně důvodně (aby předešla soudnímu sporu) řešila uspokojení svého nároku mimosoudní cestou, a to prostřednictvím zástupce - advokáta (tj. osoby, která má vysokoškolské právnické vzdělání, je zapsána v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou a splňuje další zákonem stanovené předpoklady), který poskytnutím právních služeb za úplatu napomohl věc mezi účastníky vyřešit smírnou cestou [srov. § 1, § 2 odst. 1 písm. a) a §§ 3 - 5 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů]. Odměna advokáta za poskytování právních služeb se řídí jeho smlouvou s klientem (smluvní odměna) nebo, není-li odměna advokáta takto určena (mimosmluvní odměna), řídí se ustanoveními vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše mimosmluvní odměny advokáta se stanoví podle sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby a podle počtu úkonů právní služby, které advokát ve věci vykonal. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby se počítá z tarifní hodnoty, za niž se považuje výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; k příslušenství se nepřihlíží, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok. Vedle nároku na odměnu má advokát též nárok na náhradu hotových výdajů a na náhradu za promeškaný čas (srov. § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 8 odst. 1 cit. vyhlášky).
Za této situace je zřejmé, že újma, která žalobkyni vznikla tím, že v souvislosti s prodlením žalované byla nucena vynaložit náklady na mimosmluvní odměnu advokáta Mgr. Ing. Petra Rožánka ve výši stanovené podle sazby za jeden úkon právní služby, vypočítané z tarifní hodnoty odpovídající součtu náhrad za ztrátu na výdělku zaplacených žalobkyni po splatnosti, a podle počtu úkonů právní služby, které advokát v této souvislosti vykonal (tedy za úkony právní služby, které souvisejí s vymáháním dlužné náhrady za ztrátu na výdělku, a nikoliv náklady související s vymáháním dalších dílčích nároků), a na náhradu hotových výdajů advokáta podle příslušného počtu úkonů právní služby, představuje skutečnou škodu, kterou je žalovaná povinna uhradit.
Ve prospěch opačného názoru nelze úspěšně namítat, jak to činí žalovaná v dovolání, že příčinou vynaložení nákladů na právní služby bylo „jednání vedlejšího účastníka, který přestal vyplácet žalobkyni náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti“, což ovšem „není jednání, které by žalovaná mohla jakkoli ovlivnit, žádným způsobem nevznikalo v její sféře vlivu a ani proto za ně nemůže odpovídat“.
Jak bylo uvedeno již výše, obecná odpovědnost zaměstnavatele za škodu podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce má objektivní povahu. Podle judikatury soudů jde o odpovědnost vylučující jakoukoliv subjektivní kategorii v odpovědnostním právním vztahu, která by charakterizovala osobu odpovědného subjektu, a zaměstnavatel tedy odpovídá i za takové porušení svých povinností, k nimž došlo bez subjektivního zavinění jeho zaměstnanců (srov. například Závěry k výkladu některých ustanovené zákoníku práce, přijaté Nejvyšším soudem pod sp. zn. Prz 35/67 a Cpj 31/67, uveřejněné ve Sborníku Nejvyššího soudu III, na str. 84). Uvedené samozřejmě platí i pro poskytování náhrady škody zaměstnancům zaměstnavatele z důvodu jeho odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, pro případ které je zaměstnavatel ze zákona pojištěn (srov. § 365 odst. 1 zák. práce, § 205d odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 231/1992 Sb., 74/1994 Sb. a 220/2000 Sb.).
Z titulu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání má zaměstnavatel právo, aby za něj příslušná pojišťovna nahradila škodu, která vznikla zaměstnanci při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání v rozsahu, v jakém za ni zaměstnavatel odpovídá podle zákoníku práce (srov. § 2 odst. 1 vyhlášky č. 125/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů, § 365 odst. 1 zák. práce); přímý nárok vůči příslušné pojišťovně zaměstnanec nemá, nestanoví-li zákon jinak (srov. § 365 odst. 1 zák. práce, § 205d odst. 8 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 231/1992 Sb., 74/1994 Sb. a 220/2000 Sb.).
V případě, že příslušná pojišťovna hradí škodu za zaměstnavatele a že tedy zaměstnanec nemá vůči pojišťovně přímý nárok, výše uvedené ve svých důsledcích znamená, že úkony (opomenutí) učiněné pojišťovnou jsou ve vztahu k zaměstnanci přičítány zaměstnavateli; ocitne-li se např. pojišťovna v prodlení s uspokojením nároku zaměstnance na odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, odpovídá za prodlení ve vztahu k zaměstnanci samotný zaměstnavatel. Z uvedeného současně vyplývá, že, zastavila-li příslušná pojišťovna výplatu náhrady za ztrátu na výdělku a zaměstnavatel se z tohoto důvodu dostal do prodlení, odpovídá za škodu tím zaměstnanci vzniklou (spočívající v daném případě ve vynaložení nákladů za právní služby advokáta) zaměstnavatel; okolnost, že zaměstnavatel sám porušení povinnosti (spočívající ve vyplácení náhrady za ztrátu na výdělku způsobem uvedeným v ustanovení § 382 odst. 2 zák. práce) nezavinil a že případně - s ohledem na povinnosti při součinnosti zaměstnavatele vůči příslušné pojišťovně - postup pojišťovny při odškodňování pracovního úrazu nebo nemoci z povolání nemohl ovlivnit, jsou tu zcela nerozhodné. Je totiž vyloučeno, aby na újmu práv zaměstnance mohla být případná opomenutí, která způsobila příslušná pojišťovna při poskytování náhrady škody za zaměstnavatele v důsledku „prověřování okolností opravňujících vyplácení nároků poškozenému zaměstnanci“; možnost zaměstnavatele požadovat jejich odčinění proti příslušné pojišťovně tím samozřejmě není dotčena (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne ze dne 23.3.2010, sp. zn. 21 Cdo 4593/2008).
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud – veden nesprávným právním názorem – se věcí z pohledu obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce nezabýval. Jeho právní posouzení věci je proto nejen nesprávné, ale i neúplné. S ohledem na uvedenou možnost právního posouzení měla být žalobkyně poučena ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř., aby s přihlédnutím k obsahu stanovených odpovědnostních předpokladů eventuelně doplnila vylíčení rozhodujících skutečností a nabídla k nim potřebné důkazy. Protože jí nebylo poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení § 118a o.s.ř., ač se tak mělo z objektivního hlediska stát, je řízení rovněž postiženo vadou, přestože absence takového poučení měla původ v jiném právním posouzení věci (srov. kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16.3.2004 sp. zn. 29 Odo 149/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 2004, pod č. 49).
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu není správný, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-