// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci 07.02.2019
Odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního řízení
Při stanovení formy a výše náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení se při hodnocení významu předmětu řízení pro účastníka přihlíží k tomu, že poškozený byl uznán pachatelem vinným ze spáchání úmyslného trestného činu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, ze dne 14. 11. 2018
Dotčené předpisy:
§ 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 31a zák. č. 82/1998 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se po žalované domáhal zaplacení výše uvedené částky jako náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce trestního řízení trvajícího od 7. 8. 2005 do 22. 11. 2013, kdy bylo žalobci doručeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1047/2013, kterým bylo odmítnuto dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2013, sp. zn. 6 To 58/2012, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 2 T 1/2009 odsuzující žalobce k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let (dále jen „předmětné řízení“ resp. „předmětné trestní řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. 3. 2014, č. j. 12 C 285/2013-94, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 23. 4. 2014, č. j. 12 C 285/2013-103, a opravného usnesení téhož soudu ze dne 4. 9. 2014, č. j. 12 C 285/2013-122, rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 115 667 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 25. 11. 2013 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), se žaloba s tím, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 84 333 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 25. 11. 2013 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, zamítá (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 51 183 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně).
3. Městský soud v Praze k odvolání žalované rozhodl rozsudkem ze dne 9. 3. 2017, č. j. 70 Co 355/2014-200, tak, že rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé (I.) ohledně částky 71 917 Kč s příslušenstvím změnil tak, že se žaloba v této části zamítá, a ohledně částky 43 750 Kč s příslušenství rozsudek v tomto výroku potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudy všech stupňů částku 57 959 Kč, a to do 15 dnů od jeho právní moci k rukám advokáta Mgr. Ing. Jana Boučka (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
4. Odvolací soud o věci rozhodoval podruhé, neboť jeho předešlé rozhodnutí (rozsudek ze dne 22. 1. 2015, č. j. 70 Co 355/2014-142) bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, č. j. 30 Cdo 5720/2016-185, jenž byl vydán poté, co v pořadí první rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci (tj. usnesení ze dne 26. 4. 2016, č. j. 30 Cdo 2650/2015-160) bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1868/16.
5. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že předmětné řízení celkově trvalo osm let, tři měsíce a patnáct dnů, tuto délku posoudil jako nepřiměřenou a za adekvátní pokládal odškodnění peněžité. Vázán právním názorem Ústavního soudu a Nejvyššího soudu odvolací soud aproboval závěr, že Vrchní soud v Praze, jakožto soud odvolací v předmětném trestním řízení, v rámci rozhodování o výši trestu a jeho výkonu celkovou délku předmětného řízení nezohlednil. S odkazem na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jako „stanovisko Cpjn 206/2010“), odvolací soud stanovil základní částku pro odškodnění ve výši 109 375 Kč (15 000 Kč za první dva roky a 15 000 Kč za každý další rok trvání řízení). Částku následně snížil o 30 % z důvodu procesní složitosti, neboť ve věci figurovalo velké množství poškozených, dokazování bylo složitější (vyslechnuto bylo velké množství svědků, zpracován a následně doplňován byl znalecký posudek, znalec byl opakovaně vyslýchán a náročnost byla způsobena též ztrátou účetních dokladů ze strany žalobce). Odvolací soud zmínil, že satisfakce nemá být trestem pro stát, ale odškodněním pro poškozeného. Výsledek by při zvažování přiměřenosti délky trvání řízení neměl hrát zásadní úlohu, nicméně i podle nosné judikatury je nutné takovou skutečnost třeba brát v potaz při zvažování, zda nepřiměřenou délkou řízení došlo ke způsobení újmy. Je třeba vycházet z předpokladu, že nepřiměřeně dlouhé řízení působí účastníkům nemajetkovou újmu, která se zpravidla odškodní v penězích, avšak vždy je nutné zvažovat, zda v konkrétním případě nenastaly okolnosti, které tento předpoklad vyvracejí. Za takovou okolnost lze považovat i situaci, kdy se náhrady nemajetkové újmy domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu právě za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným, popřípadě mu byl i uložen trest, neboť takové řízení obvykle nemůže v jeho osobní sféře vyvolat žádnou citelnou újmu. S přihlédnutím k tomu, že žalobce byl odsouzen za rozsáhlou majetkovou trestnou činnost se způsobenou škodou ve výši několika desítek milionů korun, kterou patrně těžko bude moci nahradit, odvolací soud dospěl k závěru, že jde o nikoliv nepodstatnou okolnost. Nejde o to, aby u každého poškozeného, který byl v dotyčném nepřiměřeně dlouho trvajícím řízení odsouzen, došlo k vyloučení nároku na přiměřené zadostiučinění, ale z pohledu obecně sdílené představy spravedlnosti nelze od takové okolnosti zcela odhlédnout. Jde-li o posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobce, pak ten je v souvislosti s trestním stíháním považován obecně za zvýšený, v projednávané věci je však tento význam nutno vyhodnotit jako standardní, a to právě s přihlédnutím k okolnosti, že žalobce byl nakonec uznán vinným a odsouzen, přičemž stěžejním pro posouzení tohoto kritéria se jeví též absence tvrzení jakýchkoliv konkrétních okolností ohledně reálného dopadu délky trestního řízení do života žalobce. Zjištěno ani prokázáno nebylo, že by u žalobce v průběhu trestního řízení nastaly konkrétní negativní důsledky plynoucí z nepřiměřené délky řízení, jež by vyústily v situaci, k jejíž reparaci má celé odškodňovací řízení vést. Proto odvolací soud snížil základní částku o dalších 30 %. Ohledně ostatních kritérií uvedených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“) neshledal odvolací soud žádné okolnosti odůvodňující zvýšení či snížení výše zadostiučinění. Odvolací soud tedy za odpovídající pokládal částku 43 750 Kč (odpovídající 40 % z 109 375 Kč) s příslušenstvím představujícím úrok z prodlení běžícím po marném uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty pro předběžné projednání nároku. Podle názoru odvolacího soudu je taková forma i výše zadostiučinění odpovídající částkám přiznávaným Evropským soudem pro lidská práva (dále též jako „ESLP“) v obdobných věcech, přičemž poukázal na rozhodnutí jmenovaného soudu ze dne 18. 3. 2014 ve věci Szabo a ostatní proti Rumunsku, č. 8193/06.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Žalobce (dále též jako „dovolatel“) podal dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I., pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 71 917 Kč s příslušenstvím tak, že se žaloba v této části zamítá. Dovolatel je toho názoru, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním závěru, přičemž k přípustnosti dovolání uvedl, že odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, především se stanoviskem Cpjn 206/2010.
7. Dovolatel konkrétně namítl, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval otázkou podílu orgánů činných v trestním řízení na délce předmětného řízení, což je v rozporu nejen s výslovnou právní úpravou [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk], ale i v kolizi se stanoviskem Cpjn 206/2010. Odvolací soud měl rovněž bagatelizovat význam věci pro žalobce a rozhodnout v rozporu se stanoviskem Cpjn 206/2010 a též s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, v nichž je vyjádřen názor, že trestní řízení má již typově zvýšený význam pro jeho účastníka, a vyšší význam se tedy presumuje. Myšlenka odvolacího soudu, že pro odsouzeného má trestní řízení standardní význam, tedy popírá základní kautely dovolacího soudu o zvýšeném významu trestního řízení a o zásadní nevýznamnosti výsledku řízení pro stanovení odškodnění za jeho nepřiměřenou délku. Účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle § 31a OdpŠk je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení. Samotný výsledek řízení je pak pro posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a tedy i pro případné stanovení odškodnění, nevýznamný (dovolatel v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009). Dovolatel též míní, že úvahy odvolacího soudu jsou nelogické. Jestliže byl dovolatel trestně stíhán a v předmětném trestním řízení při ukládání trestu nebylo přihlíženo k okolnosti nepřiměřené délky řízení a průtahům v řízení, pak je zcela nerozhodné, že mu trest byl uložen. Úvaha soudu, že výše trestu vyměřená rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2012, č. j. 2 T 1/2009-4248, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze vydaného dne 18. 3. 2013, sp. zn. 6 To 58/2012, v sobě reflektuje délku řízení, je vadná, je projevem naprostého formalismu ze strany odvolacího soudu a nereflektuje materiální stránku věci. V úvodu dovolání je rovněž zmíněno, že se odvolací soud měl od judikatury Nejvyššího soudu odchýlit v otázce, zda snižování/zvyšování základní částky smí překročit 50 %.
8. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
10. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Namítá-li proto dovolatel, že snížení základní částky o více než 50 % není možné, pak opomíjí, že judikatura dovolacího soudu je ustálena na závěru, že ve výjimečných případech k takovému snížení lze přistoupit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015), přičemž vzhledem ke všemu výše uvedenému nemůže být pochyb o tom, že situace, kdy je poskytováno odškodnění újmy za délku řízení, v němž byl poškozený pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu, ve formě peněžité, je případem výjimečným, umožňujícím přistoupit ke snížení přesahujícímu 50 %.
13. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
14. Dovolací soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky spočívající ve stanovení výše peněžitého odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního řízení za situace, že osoba žádající o odškodnění byla v průtažném trestním řízení uznána vinnou ze spáchání úmyslného trestného činu, tedy otázky hodnocení významu řízení pro poškozeného a jejího vztahu k již dosaženému výsledku trestního řízení.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
15. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
16. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1).
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2).
V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k
a) celkové délce řízení,
b) složitosti řízení,
c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,
d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a
e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).
17. Dovolací soud ve stanovisku Cpjn 206/2010 mimo jiné konstatoval: Význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Je možné určitým zobecňujícím postupem kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů, a to podle předmětu řízení, čili podle práva či oprávněného zájmu, jichž se řízení dotýká. Typicky se jedná o trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Při této úvaze hraje tedy roli to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti zpravidla důležitou součástí života jednotlivce. Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení.
Evropský soud dospěl k závěru, že celková výše přiměřeného zadostiučinění přiznaného vnitrostátním orgánem smluvního státu nemusí dosahovat takové výše, kterou by ve svém rozhodnutí přiznal sám Soud, jestliže celková výše zadostiučinění nebude nepřiměřeně nízká. K podobnému závěru dospěl již i Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009. K tomu Nejvyšší soud dodává, že takový postup je možný jen za podmínek, že příslušná rozhodnutí, která musí být v souladu s právní tradicí a životním standardem dotčené země, jsou rychlá, odůvodněná a velmi rychle vykonaná (viz Apicella, odst. 78 a 95). Uvedené neznamená, že poskytnuté zadostiučinění musí být vždy nižší, než to které by přiznal Evropský soud. Závisí vždy na posouzení okolností konkrétního případu, přičemž se jedná jen o zohlednění skutečností, že poškozený se prostřednictvím řízení před vnitrostátními orgány zpravidla domůže nápravy způsobené újmy snadněji, než kdyby musel se svou žádostí předstoupit před Evropský soud. Při určování výše přiměřeného zadostiučinění je nutno obecně vycházet z několika faktorů (několika proměnných), které jsou vypočteny v § 31a odst. 3 zákona a ve vztahu k nimž obecně platí to, co bylo uvedeno v bodech IV stanoviska. Jedná se sice o výčet demonstrativní, avšak zpravidla půjde o hlediska, jejichž zohlednění postačí pro náležité posouzení výše přiměřeného zadostiučinění. Evropský soud ve svých rozhodnutích k podobným okolnostem též přihlíží – zejména k faktoru významu řízení pro stěžovatele, chování stěžovatele či složitosti věci. Nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí zákona je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích. Evropský soud vychází ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz Apicella, odst. 93, nebo Kmec, J. K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 a násl.), neboť újma vzniká samotným porušením práva. Evropský soud jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný). Při určování výše přiměřeného zadostiučinění je nutno obecně vycházet z několika faktorů (několika proměnných), které jsou vypočteny v § 31a odst. 3 zákona a ve vztahu k nimž obecně platí to, co bylo uvedeno v bodech IV stanoviska. Jedná se sice o výčet demonstrativní, avšak zpravidla půjde o hlediska, jejichž zohlednění postačí pro náležité posouzení výše přiměřeného zadostiučinění. Evropský soud ve svých rozhodnutích k podobným okolnostem též přihlíží – zejména k faktoru významu řízení pro stěžovatele, chování stěžovatele či složitosti věci.
Případy, kdy postačí konstatování porušení práva, je možno vysledovat právě v judikatuře Evropského soudu - ve věci Szeloch proti Polsku (rozsudek senátu čtvrté sekce ESLP ze dne 22. 5. 2001, stížnost č. 33079/96) nebo ve věci Berlin proti Lucembursku (rozsudek senátu čtvrté sekce ze dne 15. 7. 2003, stížnost č. 44978/98, kde „Soud připouští, že stěžovatel mohl utrpět jistou morální újmu z důvodu průtahů v průběhu rozvodového řízení. Připomíná však, že délka tohoto řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena jeho vlastním chováním. Za těchto podmínek je Soud názoru, že případná morální újma, kterou stěžovatel utrpěl, bude dostatečně napravena samotným konstatováním porušení.“)
18. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, uvedl, že obecně lze souhlasit s tím, že v případě trestního řízení jde o věc typově významnou pro osobu obviněného, která negativně ovlivňuje a zatěžuje jeho osobní život, a z tohoto důvodu je třeba trvat na tom, aby trestní řízení proběhlo v co nejkratším čase. Přitom je však třeba mít stále na paměti, že smyslem kompenzačního řízení je odškodnit nemajetkovou újmu, která žalobci nepřiměřenou délkou řízení skutečně vznikla. Za určitých okolností lze přitom uzavřít, že nemajetková újma způsobená žalobci je tak nízké intenzity, že přiměřeným zadostiučiněním bude samotné konstatování porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. V každém řízení je proto třeba vždy zvažovat, zda nenastaly okolnosti, které vznik nemajetkové újmy vyvracejí. Takovou okolností může (ale nemusí) být i to, že se náhrady nemajetkové újmy domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu právě za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným, popřípadě mu byl i uložen trest. Trestní řízení je pouze logickým důsledkem trestné činnosti pachatele, který svým jednáním jeho zahájení způsobil.
19. V posledně uvedeném rozhodnutí dovolací soud rovněž poukázal na judikaturu ESLP, který v obdobných případech přiznává částky minimální, popřípadě považuje za dostatečné zadostiučinění samotné konstatování porušení práva (k tomu srov. např. rozsudek čtvrtého senátu ESLP ze dne 22. 2. 2001, ve věci Szeloch proti Polsku, stížnost č. 33079/96, rozsudek čtvrtého senátu ESLP ze dne 15. 11. 2005, ve věci Lammi proti Finsku, stížnost č. 53835/00, rozsudek prvního senátu ESLP ze dne 23. 1. 2004, ve věci S. H. K. proti Bulharsku, stížnost č. 37355/97, citovaná rozhodnutí ESLP jsou v anglickém jazyce dostupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi Hudoc) a dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
20. Uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, se svou nosnou částí shora citovanou stal základem sjednocující judikatury dovolacího soudu projevené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4176/2013, uveřejněném pod číslem 17/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015, uveřejněném pod číslem 126/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
21. V rámci odškodňování nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního řízení se nabízí celá řada možných okolností, které činí obtížným vytvořit vždy použitelný návod. Stanovisko Cpjn 206/2010, které obsahuje obecná východiska pro stanovení formy a výše odškodnění, na řadě míst podtrhává povinnost vycházet z konkrétních okolností případu. V nyní projednávané věci byla dovoláním předestřena otázka, zda lze přihlížet k výsledku trestního řízení, jestliže judikatura Nejvyššího soudu v zásadě nepokládá výsledek řízení za podstatný pro stanovení odškodnění (viz např. rozsudek ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009), a zda trestní řízení, v němž byla osoba žádající o odškodnění odsouzena za trestný čin, je pro zmíněnou osobu méně významným, přičemž judikatura Nejvyššího soudu pokládá trestní řízení za typicky řízení se zvýšeným významem pro poškozeného.
22. Není pochyb o skutečnosti, že trestní řízení je řízením specifickým, což se projevuje i ve způsobu odškodnění újmy, která může vzniknout v důsledku jeho nepřiměřené délky. V první řadě je třeba zmínit, že obviněný resp. obžalovaný (dále též jen „obviněný“) pravidelně přikládá takovému řízení vysokou váhu, neboť nepříznivý výsledek řízení může značně zasáhnout do způsobu jeho života. Potencialita újmy z výsledku řízení (vyplývající především z hrozby trestu) v mnoha případech nepoměrně přesahuje vznikající (reálně existující) újmu z trvajícího řízení. Obecně se (již z důvodu uvedeného) nepředpokládá spolupráce obviněného či obžalovaného s orgány činnými v trestním řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009).
23. V konkrétních podmínkách projednávané věci byl dovolatel v průtažném řízení odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu. V rámci dodržení zásady presumpce neviny a vázanosti soudu rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal (§ 135 odst. 1 o. s. ř.), soud v odškodňovacím řízení neposuzuje otázku viny poškozené osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012). Pro zodpovězení výše vymezené otázky je třeba tedy nalézt odpověď na otázku, zda průtažné trestní řízení působí stejně či různě intenzivně na poškozeného v případě, že je pachatelem úmyslného trestného činu, pro nějž byl v průtažném řízení odsouzen, či pachatelem není. Dovolací soud má za to, že v předestřených případech existují neopomenutelné rozdíly.
24. Součástí myšlenky fungujícího právního státu je předpoklad, že pachatel úmyslného trestného činu musí být minimálně srozuměn se skutečností, že proti němu bude vedeno trestní řízení, bude vynesen odsuzující rozsudek a bude mu uložen trest (jak opakovaně uvádí Ústavní soud, spravedlivé trestní stíhání zaviněných činů nebezpečných pro společnost je jedním z klíčových prvků právního státu a jednou z raison d’être státu jako takového vůbec). Poškozený (pachatel) se vědomě stal „hybatelem děje“, a musel si tedy být vědom, že spácháním trestného činu vnáší na dlouhou dobu do svého života nejistotu, která se v jeho poměrech bude projevovat, a to bez ohledu na skutečnost, zda proti němu trestní stíhání bude vůbec vedeno. Oproti tomu poškozený, jenž se trestného činu nedopustil, v zásadě pociťuje nejistotu vyplývající z obavy z trestu právě po dobu trestního stíhání a z důvodu vedeného trestního stíhání, nikoliv vlastní činnosti. Rovněž je nutné vnímat rozdíl spočívající v možnosti pachatele trestné činnosti přičinit se k rychlejšímu vyřízení trestní věci, a to nikoliv pouze případným doznáním se ke spáchání trestného činu, ale též např. možností v některých případech akceptovat tzv. odklon v trestním řízení. Tím samozřejmě není popřena možnost důsledně využít práva na obhajobu. Obviněný, který trestný čin nespáchal, má naopak v zásadě právě jedinou možnost postupu v trestním řízení, a to svou důslednou obhajobu v rámci standardního trestního řízení, což zpravidla vyžaduje delší čas. Případné doznání či přistoupení k odklonu se u takto obviněného nepředpokládá, a nelze jej vnímat jinak než škodlivě.
25. Řečeno jinak, obviněný pachatel úmyslného trestného činu na sebe nejistotu uvrhuje sám, a je-li zahájeno trestní řízení, přestává být tato nejistota v pouhé potencionální sféře (stává se hmatatelnější). Pachatel úmyslného trestného činu má rovněž možnost tuto nejistotu přetavit v jistotu, typicky se doznat, což má zpravidla rovněž odezvu ve snížení v úvahu připadajícího trestního postihu. Co se týká významu předmětu řízení, bylo by na věc možno nahlížet (vnější optikou) tak, že v porovnávaných příkladech jsou ve hře stejná práva a povinnosti, stejně důležitá pro život jednotlivce, neboť v obou situacích může řízení skončit jak rozhodnutím zcela zprošťujícím, tak i odsuzujícím. Význam řízení ovšem nepochybně rozdílný je, neboť obviněný pachatel úmyslného trestného činu v trestním řízení prakticky doufá v selhání orgánů činných v trestním řízení, které pro něj bude znamenat „vyváznutí“ bez trestu, v opačném případě se mu dostane trestu, s nímž musel být eventuelně smířen. Obviněný, který se trestné činnosti nedopustil, v trestním řízení podstupuje nejistotu spočívající v možnosti, že dojde k tzv. justičnímu omylu, který jej vystaví neoprávněnému trestu a popř. i jiným negativním důsledkům (např. neoprávněnému společenskému zavržení).
26. Uvedené nepopírá skutečnost, že nepřiměřená délka trestního řízení působí újmu i obviněnému, který je v daném průtažném řízení shledán vinným. Demonstrována ovšem je výrazná odlišnost ve vznikající újmě. Jestliže má náhrada nemateriální újmy sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. část V. stanoviska Cpjn 206/2010), pak je třeba relativizovat východisko, dle nějž by v obdobných případech nemělo být (vůbec) přihlíženo k výsledku trestního řízení. Odůvodněn pak bývá i výjimečný závěr, že pachatelům trestných činů je zpravidla újma trpěná nepřiměřenou délkou trestního řízení, v němž byli odsouzeni za trestný čin, kompenzována konstatací porušení práva, což platí zvláště pro případ pachatelů úmyslných trestných činů.
27. Ohledně významu právě uvedeného v případě uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou dosud neskončeného trestního řízení lze vyjít z toho, co uvedeno v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, uveřejněného pod číslem 60/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dle jehož právní věty v takové situaci nemůže soud rozhodující v občanském soudním řízení zpravidla spravedlivě určit vhodnou formu nápravy podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., tj. buď samotné konstatování porušení práva, nebo finanční kompenzaci v penězích, neboť dosud není postaveno na jisto, zda poškozenému nebude jiná forma kompenzace poskytnuta v samotném trestním řízení. Zmírnění ukládaného trestu má přednost před finanční kompenzací, kterou lze uložit v řízení o náhradě škody (újmy). Podle odůvodnění takového rozhodnutí výjimku mohou představovat případy vyžadující zohlednění okolností subjektivní povahy, např. vysoký věk či vážná nemoc poškozeného, které by snižovaly reálnou možnost jeho kompenzace (viz obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1455/2009), anebo situace extrémně dlouze vedeného trestního řízení s objektivně nedohledným koncem a bez možnosti uplatnění preventivních prostředků nápravy. V takových věcech jsou tedy zjevně při posuzování významu řízení pro poškozeného, a tudíž pro výjimečné zvažování důvodnosti nároku kritéria jiná, nežli významná a posuzovatelná v případě ukončeného trestního řízení.
28. Shrnutě lze tedy ve smyslu dosavadní judikatury dovolacího soudu uzavřít a výslovně vyjádřit, že při stanovení formy a výše náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení se při hodnocení významu předmětu řízení pro účastníka přihlíží k tomu, že poškozený byl uznán pachatelem vinným ze spáchání úmyslného trestného činu.
29. Dovolatel dále namítl, že se odvolací soud nezabýval otázkou podílu orgánů činných v trestním řízení na délce trestního řízení. Jak vyplývá z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí, odvolací soud přihlížel k okolnostem: celkové délce řízení, složitosti řízení, významu předmětu řízení pro poškozeného, a ke skutečnosti, že poškozený byl shledán vinným a byl mu uložen trest. Jiné okolnosti odůvodňující zvýšení či snížení výše zadostiučinění odvolací soud dle svého odůvodnění neshledal. Vzhledem ke skutečnosti, že soud prvního stupně ve svém rozsudku označil vady v činnosti orgánů činných v trestním řízení za důvod nepřiměřené délky předmětného řízení, přičemž žalovaná v odvolání směřujícímu proti rozsudku soudu prvního stupně s uvedeným zjištěním nevyjádřila nesouhlas, nejeví se být neodůvodněné opomenutí okolnosti [spadající pod § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] neúplným, a tudíž nesprávným právním posouzením ze strany odvolacího soudu.
30. V této souvislosti ovšem musí být řečeno, že pokud by dovolací soud neměl za zjištěnou skutečnost, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly způsobem, který lze očekávat, ale dopustily se vícerých pochybení napravovaných především v průběhu odvolacího řízení, přičemž docházelo též průtahům řízení, zpravidla by nebylo vůbec možno uvažovat o odškodnění dovolatelovy újmy v peněžité formě. Typově právě taková konkrétní okolnost trestního řízení staví dovolatelovu věc do stavu případu, při níž přichází v úvahu odškodnění ve formě peněžní. Dovolací soud pokládá za stěžejní, že částka, která byla dovolateli přiznána odvolacím soudem, odpovídá částkám, které v případech nepřiměřené délky trestních řízení ve věcech, v nichž byl poškozený odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu, přiznává ESLP jako dostatečné odškodnění. S odvolacím soudem pak zdejší soud souhlasí v názoru, že jakákoliv vyšší částka odškodnění by vyvolávala skutečný a vážný rozpor s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Řízení sice probíhalo po relativně dlouhou dobu. To ovšem nemá vliv na skutečnost, že nezbytnost postupů ze strany orgánů činných v trestním řízení vyvolal sám dovolatel svou úmyslnou protiprávní činností, která již sama o sobě vnesla do jeho života nejistotu v podobě hrozícího trestu.
31. Pokud je v dovolání namítán nesouhlas s názorem, že: „výše trestu vyměřená rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2012, č. j. 2 T 1/2009-4248, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze vydaného dne 18. 3. 2013, sp. zn. 6 To 58/2012, v sobě reflektuje délku řízení“, pak takovýto závěr v napadeném rozhodnutí obsažen není, a dovolací námitka je tedy lichou.
VI. Závěr
32. Jelikož dovolací soud na základě uvedených úvah dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, dovolání v souladu s § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
33. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Autor: -mha-