// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci 26.10.2018
ÚS: K odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím
V dané věci je zřejmé, že odvolací soud při posouzení důvodnosti nároku stěžovatelky na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. nezohlednil skutečnost, že škoda, která stěžovatelce vznikla, přímo souvisela s její procesní obranou proti elektronickému platebnímu rozkazu, který byl vydán „omylem“, což ostatně stát jako vedlejší účastník ani obecné soudy nezpochybnily. Uvedený omyl zjevně vyplynul z chyby v aplikaci Centrálního elektronického rozkazu, který byl ve zkušebním provozu a za jehož chod odpovídá ten, kdo jej do provozu uvedl a provozoval - tedy stát. Pochybení tedy vzniklo již vydáním předmětného elektronického platebního rozkazu, ačkoli řízení ve věci samé bylo již dříve pravomocně zastaveno a takto mělo být také evidováno v systému. Jinými slovy – jestliže by nebyl elektronický platební rozkaz vadně vydán, stěžovatelka by nemusela vynaložit finanční prostředky za právní zastoupení advokátem na svou procesní obranu a žádná škoda, jejíž náhrady by se musela vůči státu domáhat, by jí nevznikla. K výši samotné škody je třeba dodat, že šlo nepochybně o účelně vynaložené náklady advokátem ve smyslu § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť podání odporu proti (byť neúčinnému) platebnímu rozkazu bylo efektivním prostředkem obrany práva stěžovatelky, jak se ostatně ukázalo skrze vydání usnesení o zrušení tohoto platebního rozkazu.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3625/17, ze dne 8. 10. 2018
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Průběh předchozího řízení a obsah ústavní stížnosti
1. Ústavnímu soudu byl dne 20. 11. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a práva na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 2. 2017 č. j. 21C 157/2014-67 bylo rozhodnuto tak, že Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti (dále též "vedlejší účastník") je povinna zaplatit stěžovatelce částku 23 135 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 3. 10. 2014 do zaplacení a nahradit jí náklady řízení ve výši 13 685 Kč, a to jako náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."]. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2017 č. j. 28 Co 257/2017-91 bylo rozhodnuto, že výrok I. výše uvedeného rozsudku soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé mění tak, že se žaloba zamítá a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím.
3. Skutkově se má věc tak, že stěžovatelka se žalobou v postavení žalobkyně domáhala na vedlejším účastníku jako na žalované náhrady škody spočívající v nákladech, které vynaložila na právní zastoupení advokátem v řízení vedeném u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. EPR 7717/2012. V uvedeném řízení soud vydal dne 18. 9. 2012 elektronický platební rozkaz, ačkoli řízení ve věci o zaplacení částky 239 000 Kč s příslušenstvím (stěžovatelka byla žalována) bylo již s právní mocí dne 1. 8. 2012 zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku žalobci (usnesení o zastavení řízení bylo vydáno 16. 7. 2012). V souvislosti s doručením tohoto platebního rozkazu si stěžovatelka zvolila zástupcem advokáta, jehož prostřednictvím podala dne 27. 9. 2012 odpor proti platebnímu rozkazu a vyjádřila se k žalobě. Za poskytnutou právní službu mu pak uhradila (nyní žalovanou) částku jako náklady řízení, čímž jí podle jejího přesvědčení vznikla škoda v důsledku nesprávného úředního postupu soudu, který vydal platební rozkaz za situace, kdy řízení bylo již dříve pravomocně skončeno.
4. Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 11. 2012 č. j. EPR7717/2012-17 byl elektronický platební rozkaz zrušen a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. V citovaném usnesení soud konstatoval, že "Vzhledem ke skutečnosti, že Okresní soud v Hradci Králové patřil od ledna 2012 mezi pětici pilotních soudů aplikace Centrálního elektronického platebního rozkazu, vzhledem ke stálému vývoji a zdokonalování této aplikace "v provozu" došlo k pochybení, kdy aplikace systém nastavila ke zpracování události kontrola zaplacení soudního poplatku po výzvě, čímž následně navedla řešitele k vydání elektronického platebního rozkazu pod č. j. EPR 7717/2012-12 dne 18. 9. 2012, ačkoli řízení již bylo pravomocně skončeno." Dále soud konstatoval, že "Systémová chyba stejného charakteru byla již tvůrci aplikace Centrálního elektronického rozkazu nahlášena a v následujících dnech budou učiněny kroky, aby k podobným nedokonalostem tohoto nového systému již nedocházelo."
5. Stěžovatelka podala proti výroku o nákladech řízení citovaného usnesení odvolání. Krajský soud v Hradci Králové svým usnesením ze dne 18. 7. 2013 č. j. 17 Co 9/2013- 31 výrok o nákladech řízení potvrdil jako správný. V odůvodnění konstatoval, že stěžovatelka (poškozená) sice vynaložila v řízení náklady potřebné k účelnému bránění práva, avšak žalobci se na vzniku těchto nákladů nepodíleli. Krajský soud uzavřel, že řízení ohledně elektronického platebního rozkazu bylo vyvoláno pochybením na straně okresního soudu.
6. Stěžovatelka proto uplatnila v souladu s ustanovením § 14 zákona č. 82/1998 Sb. svůj nárok na náhradu škody ve výši 23 135 Kč u Ministerstva spravedlnosti, a to podáním doručeným Ministerstvu spravedlnosti dne 23. 10. 2013. Ministerstvem spravedlnosti, odborem odškodňování bylo vydáno stanovisko č. j. MSP-3502/2013- ODSK-ODSK/8, v němž ministerstvo mimo jiné uvedlo, že "by bylo možné uvažovat o odpovědnostním titulu nesprávného úředního postupu soudu, jež zdejší úřad v dané věci skutečně shledal, když v dané věci i přes pravomocné skončení věci bylo rozhodnuto dále v meritu věci. Za uvedené pochybení se omlouváme". Současně však ministerstvo neshledalo příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody v podobě nákladů za právní zastoupení, neboť "žadatelka by se nechala zastoupit i v případě, kdyby k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo z důvodu účelného bránění svých práv před soudem a žalobci".
7. Stěžovatelka se proto obrátila s žalobou na Obvodní soud pro Prahu 2, který dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Mimo jiné dovodil, že stěžovatelka v důsledku nesprávného postupu soudu při vydávání elektronického platebního rozkazu účelně vynaložila na bránění svých práv částku 23 135 Kč za své právní zastoupení Mgr. Janem Rejzlem. Jelikož její právní zastoupení bezprostředně souviselo s pochybením Okresního soudu v Hradci Králové, nelze stěžovatelce vytýkat, že si k ochraně svých práv zvolila advokáta. Chybně vydaný platební rozkaz a jeho doručení byl podle názoru soudu jedinou příčinou právního zastoupení stěžovatelky v uvedeném rozsahu a nákladů s ním spojených. Soud prvního stupně proto vyhověl žalobě a přiznal stěžovatelce požadovanou částku.
8. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání vedlejší účastník. Městský soud v Praze jako soud odvolací pak dospěl k odlišnému právnímu názoru, než soud prvního stupně a jeho rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá. V odůvodnění rozsudku, jenž je napaden touto ústavní stížností, uvedl, že soud prvního stupně sice správným způsobem a v dostatečném rozsahu zjistil skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci, tedy úplně zjistil skutkový stav věci a skutková zjištění podrobně popsal v odůvodnění rozsudku, avšak jeho právní závěr, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, v důsledku něhož vznikla stěžovatelce škoda, není správný.
9. Podle odvolacího soudu v projednávané věci lze zcela přisvědčit žalované, že za situace, kdy soud v posuzovaném řízení vydal elektronický platební rozkaz, aniž měl pro jeho vydání splněny podmínky, jde o postup soudu, který se promítl ve vydání rozhodnutí, nikoli o nesprávný úřední postup zakládající tento odpovědnostní titul. Okolnost, že v průběhu dalšího řízení na základě opravného prostředku stěžovatelky (v posuzovaném řízení žalované) byl elektronický platební rozkaz soudem prvního stupně zrušen a žalobkyni nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, a to ani odvolacím soudem k jejímu odvolání proti výroku o nákladech řízení, sama o sobě nesprávný úřední postup nezakládá. V daném případě nelze podle odvolacího soudu dospět k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, jestliže nebyla porušena povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě a vydané pravomocné rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Mezi vydáním platebního rozkazu po pravomocném skončení řízení a tvrzenou škodou není příčinná souvislost, neboť stěžovatelka pouze využila svého práva a vyhledala právního zástupce, který za ni sepsal kvalifikovaný odpor a vyjádřil se k žalobě, přičemž za tyto právní služby zaplatila odměnu. Podle soudu tak neexistuje zákonný podklad pro to, aby byla stěžovatelce přiznána náhrada škody za vynaložené náklady v posuzovaném řízení.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v jejím případě je třeba zohlednit specifikum tohoto případu, jelikož nemůže uplatňovat svůj nárok na náhradu škody způsobené jí státem při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím soudu, když jednou z podmínek dle ustanovení § 8 zákona č. 82/1998 Sb. je, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Stěžovatelka uvádí, že ona sama byla v řízení o zaplacení částky 239 600 Kč v postavení žalované, které byla elektronickým platebním rozkazem uložena povinnost zaplatit žalobcům uvedenou částku se zákonným úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení ve výši 59 020 Kč nebo do 15 dnů ode dne doručení elektronického platebního rozkazu podat odpor a vyjádřit se ve věci samé k žalobě. S ohledem na své procesní postavení neměla stěžovatelka jinou možnost, než zabránit nabytí právní moci předmětného platebního rozkazu podáním odporu a vyjádřením se k žalobě, v důsledku čehož nemůže nyní požadovat nárok na náhradu škody pro nezákonné rozhodnutí, když toto nenabylo právní moci.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti také zdůraznila, že k předmětnému pochybení na straně Okresního soudu v Hradci Králové (zřejmě) došlo v důsledku nesprávně fungujícího softwarového vybavení a že tedy vedlejšímu účastníku, resp. k tomu příslušné organizační složce státu, nic nebrání vymáhat způsobenou škodu po dodavateli takového vadného softwaru. V žádném případě však nelze přenášet důsledky pochybení státní moci na stěžovatelku. To se však v důsledku napadeného rozsudku Městského soudu v Praze evidentně stalo a soud tímto rozhodnutím odňal stěžovatelce její nárok na náhradu škody, za kterou stát zastoupený vedlejším účastníkem odpovídá.
II.
Vyjádření účastníků řízení
12. Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že se v odůvodnění svého rozsudku ztotožnil s odvolacími námitkami vedlejšího účastníka, že za situace, kdy soud vydal elektronický platební rozkaz, aniž měl pro jeho vydání splněny podmínky, jde o postup soudu, který se promítl ve vydání rozhodnutí. Okolnost, že v průběhu dalšího řízení na základě opravného prostředku stěžovatelky byl elektronický platební rozkaz soudem zrušen a stěžovatelce nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, a to ani odvolacím soudem k jejímu odvolání proti výroku o nákladech řízení, sama o sobě nesprávný úřední postup nezakládá. Nedošlo ani k nesprávnému úřednímu postupu porušením povinnosti soudu učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě a jím vydané pravomocné rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem, tudíž neexistoval zákonný podklad pro to, aby byla stěžovatelce přiznána náhrada škody za vynaložené náklady v posuzovaném řízení. Vedlejší účastník Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti se k věci nevyjádřil.
III.
Procesní podmínky řízení
13. Ústavní stížnost splňuje všechny požadované náležitosti a podmínky pro její projednání, které stanoví zákon o Ústavním soudu. S ohledem na obsah ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že není nutné nařizovat ústní jednání, neboť od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Právní posouzení
14. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Jeho pravomoc je tak založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
15. Podstatu nyní projednávané ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelky se způsobem, jakým odvolací soud posoudil důvodnost jí uplatňovaného nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., jež měla stěžovatelce vzniknout nesprávným úředním postupem.
16. Ústavní soud se již v minulosti několikrát vyjádřil k otázce výkonu veřejné moci v souvislosti s deliktní odpovědností státu za způsobenou materiální a nemateriální škodu, přičemž dospěl k závěru, že v této oblasti je třeba hledat mnohem větší sepětí s ústavním právem. A to primárně z toho důvodu, že jedním ze stěžejních principů právního státu, k němuž Českou republiku zavazuje čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, je budování důvěry občanů v právo a instituce státu, resp. veřejné moci. "Tam, kde jednotlivec jedná s důvěrou ve věcnou správnost aktů státu či jeho postupů a rovněž s důvěrou v jejich soulad s právem, musí být současně garantováno právo na náhradu škody, pokud se ukáže, že presumpce správnosti či zákonnosti byla klamná. Udržování důvěry občanů v právo je jedním z podstatných pilířů odpovědnosti státu za škodu a, vice versa, nemůže být dána důvěra tam, kde nezákonnost či nesprávnost aktů veřejné moci není sankcionována v podobě odpovědnosti za škodu" [srov. nález sp. zn. I. ÚS 529/09 ze dne 13. 3. 2012 (N 51/64 SbNU 625)].
17. Samotná právní úprava odpovědnosti státu za škodu vychází z Listiny, která v čl. 36 odst. 2 zaručuje právo osob na procesní prostředek, který umožní soudní přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy, a v čl. 36 odst. 3 pak výslovně zmiňuje (hmotné) právo na náhradu škody způsobené nezákonným soudním či správním rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Čl. 36 odst. 4 Listiny potom odkazuje na (zvláštní) zákon, který podmínky i podrobnosti těchto práv blíže konkretizuje.
18. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 3005/14 ze dne 5. 5. 2015 (N 87/77 SbNU 273) konstatoval, že z hlediska charakteru odpovědnosti vychází zákon č. 82/1998 Sb. z objektivní odpovědnosti státu (tj. bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit (§ 2). Jedná se tedy o odpovědnost absolutní, kterou nelze zákonem vyloučit, omezit či jinak zúžit; při absolutní objektivní odpovědnosti státu nepřichází v úvahu ani možnost liberace. Pro vznik této odpovědnosti zákon č. 82/1998 Sb. předpokládá současné (kumulativní) splnění tří předpokladů: 1) nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vznikem škody.
19. Ústavní soud se ve své judikaturní praxi opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o nárocích podle zákona č. 82/1998 Sb. Pravidelně přitom konstatuje, že plně respektuje pravomoc obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3377/12 ze dne 16. 5. 2013 (N 86/69 SbNU 373 či nález sp. zn. I. ÚS 215/12 ze dne 26. 9. 2013 (N 169/70 SbNU 581)]. Zároveň však zdůrazňuje, že při posuzování nároků uplatňovaných podle citovaného zákona obecné soudy nikdy nesmí zapomínat na jejich ústavní původ a zakotvení. Je proto nezbytné v každém případě dbát na to, aby fakticky nedošlo k vyprázdnění dotčeného základního práva při použití jeho zákonného provedení. Jinak řečeno, aplikací zákona č. 82/1998 Sb. v případech odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu nesmí dojít, přímo ani nepřímo, k omezení rozsahu základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny [nález sp. zn. II. ÚS 1430/13 ze dne 24. 7. 2014 (N 143/74 SbNU 215) či nález sp. zn. I. ÚS 1744/12 ze dne 24. 7. 2014 (N 142/74 SbNU 205)]. Podle citovaného zákona je tedy nutno kompenzovat veškerou újmu, kterou by bylo možno namítat pod čl. 36 odst. 3 Listiny, nikoliv naopak [nález sp. zn. I. ÚS 4227/12 ze dne 12. 5. 2014 (N 86/73 SbNU 459)].
20. Povinnost respektovat výše uvedené ústavní meze a obsahová kritéria a v neposlední řadě i samotný účel (smysl) zákona č. 82/1998 Sb., ústavně vymezený v čl. 36 odst. 3 Listiny, tedy neváže pouze zákonodárce, ale rovněž (s ohledem na ústavní příkaz zakotvený v čl. 4 odst. 4 Listiny) i obecné soudy, a to při aplikaci a interpretaci jeho jednotlivých ustanovení, neboť základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem podústavního práva; současně tyto ideje determinují výklad právních norem. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole, anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. tzv. přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy, pak zakládá porušení základního práva a svobody [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235); nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857) či nález sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014].
21. Za příklad takové vadné a ústavně nekonformní aplikace a interpretace podústavního práva je pak třeba označit situace, kdy ze strany obecných soudů dochází v důsledku jimi zvoleného výkladu k popření smyslu (účelu) aplikované právní normy - v nyní projednávaném případě tedy příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. jakožto "prováděcího předpisu" k čl. 36 odst. 3 Listiny. Jak ostatně Ústavní soud vymezil v nálezu sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 247/59 SbNU 515) ve vztahu k přezkumu rozhodování obecných soudů ohledně odpovědnosti státu za škodu, "do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny.
22. Prizmatem výše vymezených ústavněprávních východisek a principů Ústavní soud přezkoumal právní závěry odvolacího soudu, obsažené v rozhodnutí napadeném nyní projednávanou ústavní stížností, a na základě jejich konfrontace s námitkami stěžovatelky a obsahem vyžádaného spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
23. Ustanovení čl. 36 a následujících Listiny chrání nositele základních práv zakotvením jeho přístupu k soudu, přičemž nepochybně počítá s tím, že před tímto orgánem státní moci proběhne řádné řízení podle procesních předpisů. Tím spíše je třeba chránit - a v případě vady řízení vyvodit třeba i škodní závěry - účastníka za situace, kdy rozhodnutí soudu vykročí z rámce věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) a nelze vyloučit z toho plynoucí újmu. Tuto skutečnost postřehl soud prvního stupně, jež dal ze dvou v úvahu přicházejících právních titulů podle zákona č. 82/1998 Sb. přednost odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup (§ 13) před jeho odpovědností za nezákonné rozhodnutí (§ 8). Odvolací soud pak "vyjmul ze hry" oba tituly a konstatoval navíc, že mezi vadně vydaným elektronickým platebním rozkazem a tvrzenou škodou stěžovatelky spočívající ve vynaložených nákladech právního zastoupení neexistovala příčinná souvislost.
24. Ústavní soud se však se závěry odvolací instance neztotožňuje. Nezbývá přitom, než se vrátit k úvodním ustanovením zákona č. 82/1998 Sb., jež rozlišují mezi odpovědností za škodu způsobenou rozhodnutím [§ 5 písm. a), scire nezákonným, viz navazující ustanovení] a nesprávným úředním postupem [§ 5 písm. b)]. Toto rozlišování je ústavně konformní a odpovídá znění čl. 36 odst. 3 Listiny.
25. Předpokladem uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím je zásadně fakt, že takové nezákonné, leč přesto pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (§ 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.).
26. Ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stanoví - jako druhý z titulů odpovědnosti státu při výkonu veřejné moci - odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, a to bez toho, že by tento pojem byl explicitně definován. Uvádí se pouze příkladmo, že takovým postupem je porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě (tedy akcent na průtahy v řízení). Rozhodovací praxe však podřazuje pod nesprávný úřední postup více situací, jež mohou konáním nebo nečinností orgánu veřejné moci nastat (např. poškození odňaté věci, vyznačení doložky právní moci na nepravomocné rozhodnutí; k popsanému blíže Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 147-157).
27. V dané věci je zřejmé, že odvolací soud při posouzení důvodnosti nároku stěžovatelky na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. nezohlednil skutečnost, že škoda, která stěžovatelce vznikla, přímo souvisela s její procesní obranou proti elektronickému platebnímu rozkazu, který byl vydán "omylem", což ostatně stát jako vedlejší účastník ani obecné soudy nezpochybnily (viz body 4-6 tohoto nálezu). Uvedený omyl zjevně vyplynul z chyby v aplikaci Centrálního elektronického rozkazu, který byl ve zkušebním provozu a za jehož chod odpovídá ten, kdo jej do provozu uvedl a provozoval - tedy stát. Pochybení tedy vzniklo již vydáním předmětného elektronického platebního rozkazu, ačkoli řízení ve věci samé bylo již dříve pravomocně zastaveno a takto mělo být také evidováno v systému. Jinými slovy - jestliže by nebyl elektronický platební rozkaz vadně vydán, stěžovatelka by nemusela vynaložit finanční prostředky za právní zastoupení advokátem na svou procesní obranu a žádná škoda, jejíž náhrady by se musela vůči státu domáhat, by jí nevznikla. K výši samotné škody je třeba dodat, že šlo nepochybně o účelně vynaložené náklady advokátem ve smyslu § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť podání odporu proti (byť neúčinnému) platebnímu rozkazu bylo efektivním prostředkem obrany práva stěžovatelky, jak se ostatně ukázalo skrze vydání usnesení o zrušení tohoto platebního rozkazu.
28. Zbývá tedy, což považuje Ústavní soud s přihlédnutím k flagrantní nesprávnosti posouzení věci odvolacím soudem za potřebné, nastínit řešení dilematu patrného již z rozsudků obou obecných soudů: totiž, zdá má být odpovědnostním titulem podle zákona č. 82/1998 Sb. škoda způsobená nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem.
29. Ústavní soud sdílí základní charakteristiku vyslovenou již dříve Nejvyšším soudem v jeho opakovaně citovaném usnesení, že rozhodovací činnost samu o sobě nelze posuzovat jako nesprávný úřední postup (usnesení ze dne 25. 8. 2009 sp. zn. 25 Cdo 1018/2007, publikované v Souboru rozhodnutí NS pod č. C 7530). V nynější věci lze poprávu považovat za vlastní předmět právní kvalifikace právě a jen "izolované" vadné rozhodnutí (elektronický platební rozkaz, vygenerovaný nedopatřením systémem ve zkušebním provozu), jež muselo být, pro deklarovanou nezákonnost, zrušeno následně vydaným usnesením. Nic tedy nestojí v cestě právnímu posouzení vzniklého stavu jako subsumovatelného pod ustanovení § 8 odst. 1 a následující zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím s tím, že podle Ústavního soudu využila stěžovatelka před uplatněním svého škodního nároku všechny reálně dostupné prostředky k efektivnímu uplatnění svého práva.
30. Právní názory žalovaného státu jako vedlejšího účastníka v nynějším řízení a odvolacího soudu postačí citovat jen zkráceně. Podle vedlejšího účastníka "[T]aké v případě, že by nedošlo k zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, byl by vydán elektronický platební rozkaz, žalobkyně by využila svého práva a vyhledala právního zástupce k sepisu kvalifikovaného odporu a podání vyjádření ve věci". Podle odvolacího soudu "mezi vydáním platebního rozkazu po pravomocném skončení řízení a tvrzenou škodou není příčinná souvislost, neboť žalobkyně využila svého práva a vyhledala právního zástupce, který za ni sepsal kvalifikovaný odpor a vyjádřil se ve věci a kterému za tyto právní služby zaplatila odměnu." Obojí je zatěžko přímočaře komentovat; snad jen k první z obou sentencí lze doplnit, že kdyby žalobci nepodali žalobu, nemusel je soud vyzývat k zaplacení soudního poplatku a nebylo by pak důvodu rozhodovat vůbec.
31. Ústavní soud mnohokrát ve své předchozí judikatuře konstatoval, že nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci (ke kterým při množství projednávaných věcí občas logicky dochází) nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých základních práv a svobod (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 167/98, III. ÚS 329/2000, III. ÚS 674/04, III. ÚS 953/12, IV. ÚS 3173/15).
32. Ústavní soud proto uzavírá, že se v nyní projednávaném případě přijaté právní závěry odvolacího soudu nachází nejen v extrémním rozporu s provedenými skutkovými a právními zjištěními ohledně naplnění předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za škodu, ale jím zvolený výklad příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. přímo popírá jejich smysl (účel), neboť vyloučil odpovědnost státu za škodu, aniž by náležitě vážil veškeré okolnosti případu a tedy předpoklady odpovědnosti státu za škodu. Tímto svým postupem, nerespektujícím ústavní příkaz zakotvený v čl. 4 odst. 4 Listiny a porušujícím právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny, tak obecný soud v konečném důsledku popřel stěžovatelčino právo na náhradu škody zaručené v čl. 36 odst. 3 Listiny.
33. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US