// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci 06.03.2018
Prodlení ve správním řízení o zrušení platnosti správního vyhoštění
Správní řízení o zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění není řízením, na které dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a aplikovatelné tak není ani stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. Nelze se proto dovolávat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, ale do úvahy zde připadá nesprávný úřední postup spočívající v neučinění úkonu v zákonné nebo přiměřené lhůtě podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk. Tato skutečnost však nepřekáží aplikovatelnosti stanoviska sp. zn. Cpjn 206/2010 v rozsahu, v němž bylo o nároku rozhodováno soudy ve správním soudnictví.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5042/2015, ze dne 13. 12. 2017
Dotčené předpisy:
§ 13 zák. č. 82/1998 Sb.
čl. 38 odst. 2 předpisu č. 2/1993 Sb.
čl. 6 odst. 1 předpisu č. 209/1992 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se domáhal zaplacení částky 7 735 Kč jako náhrady škody spočívající v nákladech vynaložených na právní zastoupení ve správním řízení a zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč s příslušenstvím, která mu měla být způsobena během správního řízení zahájeného na základě žádosti žalobce o zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění, a to jednak nezákonným rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 15. 1. 2008, č. j. SCPP-4226/C-262-2007, kterým bylo řízení o této žádosti zastaveno, nezákonným rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 17. 3. 2008, č. j. MV-19716-2/OAM-2008, kterým bylo zamítnuto odvolání proti usnesení ze dne 15. 1. 2008, a také v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích a v celkové nepřiměřené délce tohoto správního řízení. Vznik nemajetkové újmy žalobce spatřuje v tom, že vyhovění jeho žádosti o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky (dále jen „ČR“) bránilo správní vyhoštění, jehož zrušení se domáhal. V jeho důsledku mu bylo znemožněno na území ČR plnohodnotně pracovat (musel se spokojit pouze s pomocnými pracemi s nízkým výdělkem), po dobu několika let žil ve stresu a nejistotě, což se odrazilo na jeho soukromém, rodinném životě a mělo dopad i na jeho manželství (došlo k zásahu do osobnostní sféry žalobce i jeho manželky, zejména za zásah do důstojnosti, do práva na respektování soukromého a rodinného života, práva na spravedlivý proces, práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací apod.).
2. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 3. 2014, č. j. 52 C 235/2011-48, uložil žalované zaplatit žalobci částku 67 735 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 240 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a že po právní moci rozsudku bude žalobci vrácen z účtu Obvodního soudu pro prahu 7 k rukám jeho právního zástupce zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 3 000 Kč (výrok IV).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé (II) ohledně částky 240 000 Kč s příslušenstvím potvrdil. Ve vyhovujícím výroku ve věci samé (I) jej změnil tak, že se žaloba v rozsahu částky 67 735 Kč s příslušenstvím zamítá. Výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Výrok o vrácení soudního poplatku nebyl odvoláním dotčen a nabyl samostatně právní moci.
4. Soud prvního stupně dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Žalobce pochází ze S. L., kde se obával státních restrikcí z důvodu jeho účasti na studentských demonstracích, a proto mu nějaký muž, kterému svěřil své doklady, zajistil odlet do ČR, kam přicestoval 10. 5. 2006. Při pobytové kontrole v tranzitním prostoru letiště Praha bylo zjištěno, že žalobce pobývá na území ČR bez cestovního dokladu, ač k tomu není oprávněn. Rozhodnutím Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha, Referátu cizinecké a pohraniční policie Praha Ruzyně ze dne 12. 5. 2006 bylo žalobci uloženo správní vyhoštění a stanovena doba 3 let, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území ČR a byla stanovena lhůta k vycestování do 40 dnů od právní moci negativního rozhodnutí o azylu, neboť žalobce během řízení požádal o udělení mezinárodní ochrany (rozhodnutí o správním vyhoštění nabylo právní moci dne 18. 5. 2006). Žalobce uzavřel dne 21. 9. 2007 manželství s občankou ČR. Dne 19. 11. 2007 bylo na základě podání manželky žalobce zahájeno správní řízení o odstranění tvrdosti správního vyhoštění formou zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění. Usnesením Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 15. 1. 2008, č. j. SCPP-4226/C-262-2007, bylo řízení o této žádosti zastaveno, neboť nebyla splněna jedna ze dvou kumulativních podmínek pro aplikaci § 122 odst. 6 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, a to uplynutí poloviny z doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území. Tato doba nepočíná podle správního orgánu běžet od právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění, ale ode dne jeho vykonatelnosti. Vzhledem k neukončenému azylovému řízení však nebylo dané rozhodnutí vykonatelné a tudíž doba, po kterou nelze umožnit vstup na území ČR nepočala běžet. Všechna navazující řízení pak závisela na tom, jak rozhodující orgán výše uvedenou otázku řešil. Odvolání proti usnesení ze dne 15. 1. 2008 bylo rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 17. 3. 2008, č. j. MV-19716-2/OAM-2008, zamítnuto s obdobným závěrem. Z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2008, č. j. 8 Azs 15/2008, bylo zjištěno, že k 11. 6. 2008 bylo rozhodnuto o neposkytnutí azylu žalobci. Rozsudkem ze dne 25. 11. 2008, č. j. 11 Ca 156/2008-39, Městský soud v Praze zamítl správní žalobu proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 17. 3. 2008 s tím, že nebyla splněna podmínka uplynutí poloviny doby. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. 12. 2009, č. j. 8 As 59/2009-95, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2008 s odůvodněním, že se soud dostatečně nevypořádal s otázkou, že zákon o pobytu cizinců v tehdy aktuálním znění nevázal dobu (po kterou cizinci nebyl umožněn vstup na území) na platnost rozhodnutí o správním vyhoštění. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2010, č. j. 11 Ca 156/2008-129, zrušil rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 17. 3. 2008, neboť jím byl bez zákonné opory vázán běh lhůty na nabytí právní moci rozhodnutí o neudělení azylu a správní orgány neodůvodnily, na základě jaké právní úpravy dovodily přerušení běhu lhůty. Z žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti ze dne 8. 8. 2010 vyplývá, že se žalobce domáhal vydání nového rozhodnutí. Podaná kasační stížnost žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2010 byla jako nedůvodná zamítnuta, a to rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 1. 2011, č. j. 8 As 69/2010-163, s tím, že stanovení doby počátku správního vyhoštění je dáno dnem rozhodnutí bez ohledu na jeho právní moc nebo vykonatelnost. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 17. 3. 2011 bylo opět zamítnuto odvolání žalobce a bylo potvrzeno původní rozhodnutí policie s odůvodněním, že neuplynula ani polovina potřebné doby. Žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 4. 2011, č. j. 10 A 239/2010-56, shledal jako důvodnou. Proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 17. 3. 2011 podal žalobce správní žalobu, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 8. 2011, č. j. 8 A 86/2011-465, zamítl. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 3. 2012, č. j. 8 As 103/2011-92, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2011, a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 17. 3. 2011, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Senát Nejvyššího správního soudu vzhledem k různým názorům na otázku možnosti přerušení běhu lhůty vyhoštění v důsledku nevykonatelnosti rozhodnutí (k otázce výkladu počátku běhu doby uloženého zákazu vstupu na území) předložil věc rozšířenému senátu. Ten dospěl k závěru, že běh lhůty nezávisí na vykonatelnosti usnesení o vyhoštění, ale počíná dnem právní moci takového rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že v původním rozhodnutí není výslovně stanovena doba počátku běhu lhůty, tříletá lhůta počíná běžet dnem právní moci rozhodnutí o vyhoštění (tedy 18. 5. 2006), přičemž tato lhůta v době rozhodování žalované (tedy 17. 3. 2011) již uplynula; žádost tak ztratila své opodstatnění. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 30. 7. 2012 bylo zrušeno usnesení Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 15. 1. 2008 a řízení bylo zastaveno podle § 66 odst. 1 písm. g) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Skutečnost, že rozhodnutí o vyhoštění nebylo zrušeno již na základě žádosti ze dne 15. 11. 2007, byla překážkou k povolení trvalého pobytu žalobci, který tak po uzavření sňatku disponoval pouze oprávněním k pobytu jako rodinného příslušníka občana Evropské unie (dále jen „EU“). Toto oprávnění sice bránilo realizaci vyhoštění, žalobce však musel každé 2 měsíce žádat o prodloužení víza. Posléze si musel také najmout právníka. V letech 2006 až 2007 neměl žádnou práci a finančně mu vypomáhal jeho příbuzný žijící v Holandsku. S ohledem na to, že neměl povolení k trvalému pobytu, pracoval žalobce od roku 2008 pouze na částečný úvazek jako skladník u zásilkové služby, u které musel pravidelně obnovovat svůj pracovní poměr a u které pracuje dodnes. Žalobce neměl možnost dlouhodobého zaměstnání, proto finanční náklady na společnou domácnost nesla jeho manželka (jeho průměrný příjem činil pouze 8 až 9 000 Kč měsíčně, v současné době pracuje na pětihodinový úvazek za cca 13 000 Kč). Ve své rodné zemi dosáhl středoškolského vzdělání s maturitou, dnes čeká na uznání tohoto vzdělání v ČR. Situace, která nastala v souvislosti s přetrvávající nejistotou ohledně pobytového titulu žalobce na území ČR, měla za následek rozvrat vztahů žalobce s jeho manželkou.
5. Soud prvního stupně zjištěný skutkový stav právně posoudil podle § 7 odst. 1, § 8 a § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. S ohledem na skutečnost, že k právnímu výkladu, na kterém záviselo rozhodnutí ve věci, bylo nutné svolat rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, aby zaujal stanovisko k této otázce, nelze předchozím rozhodujícím subjektům přičítat nezákonnost jejich rozhodnutí. Žalobci tak nebyla způsobena škoda nezákonným rozhodnutím, byť byla jednotlivá rozhodnutí v průběhu řízení rušena. V posuzovaném případě však došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, jež začalo běžet dne 19. 11. 2007 a skončilo rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 30. 7. 2012. Dobu více než 4 let trvajícího řízení je tak třeba posuzovat jako nepřiměřeně dlouhý průtah řízení. O průtazích s vydáním rozhodnutí vypovídá i to, že se žalobce musel domáhat provedení opatření proti nečinnosti správního orgánu (Městský soud v Praze žalobu posoudil jako důvodnou). V příčinné souvislosti s nepřiměřeně dlouhým řízením má soud za to, že žalobce prokázal výpovědí svou i své manželky, že po celou dobu správního řízení byli vystaveni frustraci z tohoto řízení (spočívající v dlouhodobé nejistotě o jeho právech, o setrvání na území ČR, v nutnosti prodlužovat krátkodobě vydávaná víza, v nutnosti být vystavován úředním jednáním s neuctivým přístupem policejních úředníků, v nemožnosti pokoušet se o dlouhodobé zaměstnání, toto vše mělo také vliv i na krizi manželství). Žalobce si musel být vědom, že jeho setrvání na území bude provázeno úředními problémy, ale již nemusel očekávat, že jejich vyřešení bude trvat po takovou dobu. Existenci újmy soud naopak nespatřuje v oblasti zaměstnání, kdy v řízení bylo prokázáno, že i v době, kdy se žalobce nacházel v evidenci nežádoucích osob, byl zaměstnán (byť formou brigády a následně krátkodobých pracovních vztahů) a pracoval nepřetržitě u jednoho zaměstnavatele. Žalobce neprokázal, že by své dosažené vzdělání v domovské zemi mohl využít v případě povoleného pobytu k získání práce s vyšší kvalifikací (takové zaměstnání nezískal ani poté, co byl z evidence nežádoucích osob vyřazen a byl mu povolen pobyt na dobu 5 let). Soud prvního stupně se dále zabýval formou a případnou výší zadostiučinění. Řízení probíhalo celkem 4,5 roku, soud tak považuje u správního řízení za adekvátní základní částku 60 000 Kč. Od této částky je nutné odečíst 40 %, neboť řízení probíhalo na 4 stupních. Vzhledem k nutnosti svolání rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu lze věc považovat za složitou, která odůvodňuje snížení základní částky o 20 %. Výsledek řízení měl podstatný význam pro žalobce, základní částka proto musí být zvýšena až o 60 %. K námitce žalované, že žalobce svým protiprávním jednáním zavdal příčinu k rozhodnutí o vyhoštění, soud nepřihlédl, neboť v předmětném správním řízení nebyla řešena otázka (ne)zákonnosti rozhodnutí o vyhoštění, ale otázka řešení žádosti o zrušení tohoto rozhodnutí, kdy se jedná o využití možnosti žalobce dané mu zákonem.
6. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu dostatečně zjištěného soudem prvního stupně a uvedl, že v daném řízení odpovědnost státu z titulu existence nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk nevznikla. Rozhodnutí správního orgánu (rozhodnutí Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 15. 1. 2008) bylo sice v řízení odklizeno, nikoliv však na základě žalobcových opravných prostředků pro nezákonnost, ale proto, že předmět řízení během času odpadl. Důležité je i srovnání výsledku vyplývajícího pro žalobce ze zrušeného rozhodnutí s výsledkem, jímž skončilo řízení po zrušení rozhodnutí. Přestože v řízení došlo ke zrušení několika rozhodnutí správních orgánů (rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 17. 3. 2008), respektive prvostupňových rozhodnutí soudu ve správním soudnictví, žalobci se ve výsledku nepodařilo dosáhnout požadovaného zrušení správního vyhoštění. Citovaná rozhodnutí správních orgánů byla v řízení zrušena, nelze tak ani dovozovat vznik újmy na straně žalobce. Žalobce vznik tvrzené újmy kladl do příčinné souvislosti s tím, že se mu v předmětném správním řízení nepodařilo dosáhnout vydání nového rozhodnutí (zrušení správního vyhoštění) již po uplynutí poloviny doby uloženého zákazu vstupu na území ČR. Odvolací soud však dospěl k závěru, že příčinná souvislost mezi postupem orgánu státu ve správním řízení o zmírnění tvrdosti správního vyhoštění a žalobcem tvrzenou újmou, není dána. Tvrzené nerespektování závazných právních názorů správních soudů správním orgánem by sice v daném případě, kdy došlo k zastavení řízení bez vydání meritorního rozhodnutí o právech a povinnostech účastníků správního řízení, bylo možné posoudit jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 OdpŠk, nicméně k dovození odpovědnosti státu brání absence příčinné souvislosti se vznikem vylíčené újmy. Nelze dospět ani k závěru, že žalobce by byl dosáhl vydání rozhodnutí o zmírnění tvrdosti správního vyhoštění již na přelomu roku 2007 a 2008, nebýt nesprávného posouzení otázky uplynutí doby a zákazu vstupu na území ČR, neboť podle § 122 zákona č. 326/1999 Sb. je vedle podmínky uplynutí poloviny doby zákazu třeba kumulativně splnit podmínky další (jejich splnění správní orgán ve svých rozhodnutích nekonstatoval a ani žalobce takové tvrzení nevznesl). Činnost správních a soudních orgánů v řízení měla prvotní příčinu právě v protiprávním jednání žalobce, který si svého jednání musel být od počátku vědom a musel počítat s tím, že pravděpodobně bude vyhoštěn a vrácen do své vlasti. Žalobcem tvrzené následky v jeho osobní sféře nebylo způsobilé vyvolat samotné vedení řízení o zmírnění tvrdosti správního vyhoštění. Tyto následky jsou důsledkem vlastního rozhodnutí žalobce, který přicestoval ilegálně a musel počítat s nejistotou, i s tím, že se legalizace pobytu nebude vyvíjet podle jeho představ. Odvolací soud nesouhlasí se soudem prvního stupně, že ve správním řízení vznikla odpovědnost státu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení. Příčinná souvislost mezi postupem státu ve správním řízení a újmou obecně vznikající účastníkům řízení před soudy (správními orgány) spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení je vyloučena v období od 18. 5. 2009 (nejpozději od 18. 12. 2009) do skončení řízení v roce 2012. Dne 18. 12. 2009 uplynula polovina doby uloženého zákazu vstupu na území ČR (počítáno ode dne vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění). Žalobci nic nebránilo, aby využil právního názoru správního orgánu ohledně počátku lhůty pro započtení doby zákazu vstupu na území a podal novou žádost o zmírnění tvrdostí správního vyhoštění (případně dosáhl vydání nového rozhodnutí). Trvání řízení, pro něž by připadala v úvahu existence příčinné souvislosti mezi vedením řízení a újmou spočívající v nejistotě ohledně jeho výsledku, tj. od 15. 11. 2007 nejpozději do 18. 12. 2009 (cca po dobu 2 let), nelze vzhledem k právní složitosti věci, vyplývající z vyjasňování interpretace konkrétních ustanovení zákona o pobytu cizinců na 4 stupních správního řízení a navazujícího soudního řízení správního považovat za nepřiměřenou. Žalobcem požadované náhrady nákladů správního řízení nebyly přiznány, neboť žalobce ani netvrdil splnění podmínek § 31 OdpŠk, že neměl možnost dosáhnout náhrady v průběhu správního řízení na základě procesních předpisů (že mu tato náhrada nebyla ve správním řízení přiznána).
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnil následující dovolací důvody:
8. Žalobce nesouhlasí s úvahou odvolacího soudu, že v daném případě mu nebyla způsobena škoda nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 OdpŠk, byť byla jednotlivá rozhodnutí rušena, a to s ohledem na to, že k posouzení otázky, na které záviselo rozhodnutí ve věci, bylo nutné svolat rozšířený senát Nejvyššího správního soudu. Žalobce je naopak toho názoru, že v průběhu řízení došlo k vydání několika nezákonných rozhodnutí, která byla právě pro svou nezákonnost zrušena. Pro závěr o splnění podmínek nezákonnosti rozhodnutí svědčí i fakt, že Ministerstvo vnitra nerespektovalo závazný právní názor vyslovený soudem ve správním soudnictví (jednalo v rozporu se zákonem), takové počínání nelze podřadit pod složitost předmětné otázky, ale je nutné na všechna jeho navazující rozhodnutí pohlížet jako na rozhodnutí nezákonná (tím spíše, byla-li posléze pro nezákonnost opět zrušena). Odůvodnění odvolacího soudu, že rozhodnutí ze dne 15. 1. 2008 bylo v řízení „odklizeno, nikoliv na základě opravných prostředků žalobce, nýbrž proto, že předmět řízení během času odpadl“, nemůže být správná. Podle žalobce by tento čas nikdy neplynul a řízení by bylo ukončeno, kdyby se v řízení nebránil odvoláním, správní žalobou a posléze i kasační stížností. Ani s tvrzením odvolacího soudu, že rozhodnutí správních orgánů byla v řízení zrušena a z toho nelze dovozovat vznik újmy na straně žalobce, dovolatel nesouhlasí. Tato argumentace je v rozporu se závěrem odvolacího soudu, že odpovědnostní titul státu odpovídající vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk nevznikl. Napadené rozhodnutí tak v této části závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a zároveň by takto vyřešená právní otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 7 Afs 178/2005, ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 8 As 59/2009, a ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 8 As 103/2011.
9. Odvolací soud podle dovolatele dále pochybil, pokud uvedl, že v předmětném správním řízení nevznikla odpovědnost státu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení. Soud přitom konstatoval průtahy v řízení, když žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu byla shledána důvodnou. Žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který vylučuje příčinnou souvislost mezi postupem orgánů státu ve správním řízení a újmou obecně vznikající účastníkům řízení před soudy (správními orgány) spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení v období od 18. 5. 2009 (nejpozději od 18. 12. 2009) do skončení řízení v roce 2012 s tím, že dne 18. 12. 2009 uplynula polovina z doby uloženého zákazu vstupu na území, počítáno ode dne vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění. S ohledem na to, že správní orgány, zejména Ministerstvo vnitra ignorovalo platnou právní úpravu a závazný právní názor Nejvyššího správního soudu, řízení o zrušení správního vyhoštění bylo nepřiměřeně dlouhé. Tato skutečnost byla také překážkou pro udělení přechodného pobytu, což žalobci způsobilo materiální, sociální i rodinné problémy. Žalobce byl v důsledku jednání Ministerstva vnitra nepřiměřenou dobu udržován ve stavu nejistoty ohledně výsledku řízení. Požadovaná částka je proto adekvátní, neboť soud musí vzít v potaz vše, co je pro poškozeného v sázce. Přípustnost dovolání v této části žalobce spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a že by takto vyřešená právní otázka měla být Nejvyšším soudem posouzena jinak, kdy odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, dále na věc Patta proti České republice, č. 12605/02, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 4. 2006, § 66, a věc Frydlender proti Francii, č. 30979/96, rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 6. 2000, § 43.
10. Podle žalobce nemůže být správný ani názor odvolacího soudu ohledně splnění podmínek podle § 122 zákona č. 326/1999 Sb. Řízení o zrušení správního vyhoštění je v případě kumulativního splnění dvou podmínek (a to „uplynutí poloviny platnosti správního vyhoštění“ a prokázání, že je účastník řízení rodinným příslušníkem občana EU) nárokové. Rodinné zázemí žalobce nebylo správním orgánem zpochybněno, navíc zde není ani prostor pro správní uvážení. Za daných okolností byla jedinou zbývající podmínkou pro vyhovění žádosti žalobce právě otázka „uplynutí poloviny platnosti správního vyhoštění“. Žalobce uvedl, že tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a dovolacím soudem má být posouzena jinak.
11. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
17. Ve vztahu k nároku na zaplacení částky 7 735 Kč jako škody v podobě uhrazených nákladů správního řízení není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) přípustné, neboť napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Z toho důvodu Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky (srov. odst. 8 odůvodnění), zda rozhodnutí vydaná v předmětném správním řízení splňují podmínky nezákonnosti rozhodnutí podle § 8 OdpŠk, zda se orgány státu dopustily nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce tohoto řízení (srov. odst. 9 odůvodnění) a pro posouzení námitky, že se v případě žádosti o zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění jedná o tzv. nárokovou žádost (srov. odst. 10 odůvodnění). Výše uvedené otázky odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou soudu dovolacího.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
19. Dovolání je důvodné.
20. Podle § 2 OdpŠk se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.
21. Podle § 8 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán (odst. 1). Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku (odst. 2). Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce (odst. 3).
22. Předpokladem vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu, jíž se nelze zprostit (§ 2 OdpŠk), je současné splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím /nesprávným úředním postupem/ a vznikem škody (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 5103/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. I. ÚS 2335/11).
23. Nezbytnou podmínkou odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle § 8 odst. 1 OdpŠk je, aby pravomocné nebo bez ohledu na právní moc vykonatelné rozhodnutí bylo příslušným orgánem jako nezákonné zrušeno či změněno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2598/2006, nebo ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 3047/13). Rozhodnutím tohoto orgánu je soud ve sporu o náhradu škody proti státu vázán a není oprávněn sám hodnotit, zda předmětné rozhodnutí je skutečně nezákonné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). Dále platí, že pro založení odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím není předpokladem porušení právní povinnosti orgánem státu, nýbrž okolnost, že rozhodnutí bylo zrušeno pro nezákonnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4379/2007, nebo ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3879/2015).
24. Nejvyšší soud také v rozsudku ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2238/2014, uvedl, že jelikož odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí je odpovědností objektivní, není rozhodné, zda nezákonné rozhodnutí bylo zrušeno z důvodu procesních vad, pro vady skutkových zjištění nebo pro nesprávné právní posouzení (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3940/2009). Z judikatury Nejvyššího soudu tudíž vyplývá, že nezákonností je jak nesprávné právní posouzení otázek hmotněprávních, tak pochybení procesní, mělo-li vliv na správnost rozhodnutí.
25. V posuzovaném případě odvolací soud dospěl k závěru, že byť v řízení došlo ke zrušení několika rozhodnutí správních orgánů (resp. rozhodnutí soudu prvního stupně ve správním soudnictví), vznik újmy na straně žalobce a vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk nelze dovodit, neboť se v průběhu řízení vyvíjel názor na otázku výkladu počátku běhu vyhošťovací doby, na které záviselo rozhodnutí o žádosti žalobce o zrušení jeho správního vyhoštění (žalobci se ve výsledku nepodařilo dosáhnout požadovaného zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění). Tato úvaha odvolacího soudu je však v rozporu s objektivní povahou odpovědnosti státu (srov. § 2 OdpŠk) a výše uvedenou judikaturou soudu dovolacího, neboť ve svém důsledku přiznává státu liberační důvod spočívající ve složitosti posuzování otázky, na jejímž vyřešení bylo zrušené rozhodnutí založeno. Přitom platí, že je-li pravomocné nebo předběžně vykonatelné rozhodnutí zrušeno pro nezákonnost, není pro naplnění podmínky § 8 odst. 1 OdpŠk podstatné, že důvod, pro který bylo rozhodnutí nezákonné, je omluvitelný, jak nesprávně dovodil odvolací soud.
26. Rovněž názor odvolacího soudu, že rozhodnutí správního orgánu (rozhodnutí ze dne 17. 3. 2008) bylo odklizeno nikoliv pro nezákonnost, ale z důvodu, že předmět řízení během času odpadl, nemůže být správný.
27. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost (§ 8 odst. 1 OdpŠk) je zásadně splněna již po zrušení rozhodnutí, bez ohledu na výsledek dalšího řízení (samozřejmě pouze za předpokladu, že důvodem zrušení nebo změny předmětného rozhodnutí byla jeho nezákonnost), srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2590/2016; další (konečný) výsledek případně pokračujícího řízení je z pohledu odpovědnosti státu významný pouze z hlediska existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a poškozeným tvrzenou újmou. Jde například o situaci, kdy újmu představuje nezákonným rozhodnutím uložená povinnost – například uložení pokuty či odnětí věci – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 917/2007, tj. o situaci, kdy se zrušené rozhodnutí přes jeho nezákonnost ve výsledku ukáže být po věcné stránce správným – pokud bylo takové rozhodnutí zrušeno, ale jeho výrok byl totožný s výrokem konečného rozhodnutí ve věci). Není ovšem vyloučeno, že škoda může vzniknout i v důsledku nezákonného rozhodnutí bez ohledu na další průběh řízení po jeho zrušení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4379/2007, ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3742/2010, a ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013).
28. Z výše citované judikatury také plyne, že otázka dalšího vývoje řízení může být, jak již bylo uvedeno, relevantní pro zjišťování příčinné souvislosti, nikoli však z hlediska naplnění podmínek § 8 odst. 1 OdpŠk (tj. existence nezákonného rozhodnutí). Byť se tedy může ukázat nezákonné rozhodnutí v dalším řízení jako věcně správné (např. pokud rozhodnutí bylo zrušeno, ale jeho výrok byl totožný s výrokem konečného rozhodnutí ve věci), na jeho nezákonnosti ve smyslu § 8 OdpŠk to nic nezmění (srov. výše uvedené rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 190/2013 a sp. zn. 30 Cdo 2590/2016).
29. S ohledem na výše uvedené, výsledek řízení může být rozhodný pro posouzení příčinné souvislosti mezi nezákonnými rozhodnutími a tvrzenou újmou, kterou se však odvolací soud nezabýval, neboť dospěl k závěru, že v daném případě odpovědnostní titul státu, odpovídající vydání nezákonného rozhodnutí, nevznikl.
30. Pro úplnost je třeba dodat, že se odvolací soud nadbytečně zabýval úvahou o možné nezákonnosti rozhodnutí vydaných ve správním soudnictví, když žalobce je za příčinu své újmy neoznačil. Žalobce v žalobě a následných podáních za příčinu své újmy označil rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 15. 1. 2008, č. j. SCPP-4226/C-262-2007, a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 17. 3. 2008, č. j. MV-19716-2/OAM-2008. Pouze ve vztahu k nim se měl odvolací soud zabývat otázkou naplnění podmínek § 8 odst. 1 OdpŠk, a to jednotlivě.
31. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).
32. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
33. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků, anebo v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
34. V rozsudku ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uveřejněném pod číslem 113/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 3326/15, Nejvyšší soud vysvětlil, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny, garantující mimo jiné právo na projednání věci v přiměřené lhůtě (v dikci Listiny „bez zbytečných průtahů“), se v rozsahu garance tohoto práva vztahují nejen na řízení před soudem, ale i na ta správní řízení, v nichž správní orgány rozhodují o občanských právech nebo závazcích jejich účastníků. Občanskými právy nebo závazky účastníků takových (správních) řízení se míní jen ty práva a závazky, jež mají civilní (soukromoprávní) povahu. Rozhodnutí správního orgánu o takovém právu či závazku musí mít současně na existenci, rozsah nebo způsob výkonu takového práva či závazku přímý vliv.
35. Na správní řízení, jejichž předmět takovou (civilní) povahu nevykazuje, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny nedopadají, pročež se ve vztahu k těmto řízením nelze otázkou přiměřenosti (celkové) délky řízení zabývat, a nelze na ně tudíž ani bez dalšího aplikovat závěry vyjádřené ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), včetně tam na podkladě judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) dovozené vyvratitelné právní domněnky vzniku nemajetkové újmy.
36. Nejvyšší soud současně konstatoval, že uvedené nelze vykládat tak, že by v případě těch správních řízení, na která čl. 6 odst. 1 Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny nedopadají, nemohlo k nesprávnému úřednímu postupu souvisejícímu s jejich délkou ve smyslu § 13 OdpŠk vůbec dojít. Nemůže však jít o nesprávný úřední postup spočívající v nevydání rozhodnutí v zákonem stanovené nebo přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk. Ve správním řízení, na které nedopadají čl. 6 odst. 1 Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny, jsou postižitelné toliko jednotlivé průtahy, tedy ty situace, kdy správní orgán porušil povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, popřípadě, nestanoví-li zákon takovou lhůtu, ve lhůtě přiměřené. Jelikož však na tento nesprávný úřední postup, jak shora uvedeno, nedopadají závěry Stanoviska a neuplatní se tedy ani presumpce vzniku nemajetkové újmy, je poškozený v takovém případě povinen prokázat jak vznik újmy, tak příčinnou souvislost mezi průtahy (porušením povinnosti učinit úkon v zákonem stanovené nebo přiměřené lhůtě) a vznikem nemajetkové újmy. K tomu dále srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014.
37. Posuzované řízení probíhalo částečně před správními orgány i před správními soudy. V prvé řadě je tak nutné zabývat se otázkou, zda správní řízení o zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění spadá pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Z judikatury ESLP, konkrétně z rozsudku velkého senátu ze dne 5. 10. 2000, ve věci Maaouia proti Francii, č. 39652/98, vyplývá, že se na řízení o vyhoštění cizinců čl. 6 Úmluvy neaplikuje (k tomu srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, sp. zn. 5 Azs 94/2005, uveřejněný pod číslem 1164/2007 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 26/07, uveřejněný pod číslem 218/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
38. Předmětné správní řízení tedy není řízením, na které dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy a aplikovatelné tak není ani Stanovisko. Nelze se tak dovolávat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, ale do úvahy zde připadá nesprávný úřední postup spočívající v neučinění úkonu v zákonné nebo přiměřené lhůtě podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk. Tato skutečnost však nepřekáží aplikovatelnosti Stanoviska v rozsahu, v němž bylo o nároku žalobce rozhodováno soudy ve správním soudnictví. V uvedeném rozsahu tak lze dovozovat odpovědnost žalované za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, tj. nepřiměřenou délkou soudních řízení. Rozdílná povaha nesprávného úředního postupu, který může být příčinou vzniku nemajetkové újmy žalobce a odpovědnosti žalované za ni, činí hodnocení posuzovaného řízení jakožto jediného řízení, zahrnující soudní a správní fázi, nesprávným (srov. výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 968/2014 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2205/2015).
39. Žalobcem uplatněný nárok na odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku (jediného) řízení nelze právně hodnotit jinak, než jako sestávající z dílčích nároků majících však již pro uvedenou odlišnost odpovědnostního titulu samostatný skutkový základ. V řízení o zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění mohly vzniknout různé nároky, které je nutné posuzovat samostatně. V prvém případě se může jednat o nároky na odškodnění nemajetkových újem, jejichž vznik lze spojit s porušením povinnosti učinit jednotlivé úkony nebo vydat jednotlivá rozhodnutí v zákonem stanovené nebo přiměřené lhůtě ve správním řízení před správními orgány (ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk). Dále může jít o nárok na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením práva žalobce na přiměřenou délku soudního řízení (dle § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk).
40. Skutková samostatnost nároku na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě ve správním řízení, které nepodléhá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a nároků na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením práva na přiměřenou délku soudního řízení, proto neumožňuje učinit závěr o jednotě uvedených řízení a posuzovat přiměřenost jejich délky jako celek (srov. výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 968/2014 a sp. zn. 30 Cdo 2205/2015).
41. Soudy nižších stupňů tudíž nepostupovaly správně, když hodnotily předmětné správní řízení a na ně navazující soudní přezkum jako řízení jediné a podrobily je úvahám o (ne)přiměřenosti jeho celkové délky.
42. Odvolací soud dále pochybil, pokud neposoudil, zda měl žalobce na zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění zákonný nárok, tzn. že rozhodnutí o správním vyhoštění muselo být zrušeno při splnění zákonných náležitostí, nebo zda se tak stát nemuselo. V souzené věci bude předmětem přezkumu soudů nižších stupňů v rámci hodnocení naplnění podmínky příčinné souvislosti mimo jiné ověření, zda bylo rozhodnutí o zrušení platnosti správního vyhoštění nárokové a v případě kladné odpovědi, zda žalobce skutečně splnil veškeré podmínky dané zákonem tak, aby mu vznikl na zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění nárok (srov. odst. 10 odůvodnění).
43. Dovolací soud pro úplnost dodává, že je sice na poškozeném, aby prokázal existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem spočívajícím v opožděném vydání správního rozhodnutí a jím tvrzenou újmou a není na soudech, aby v odškodňovacím řízení nahrazovaly rozhodovací činnost správních orgánů. Z uvedeného však existuje výjimka v případě žaloby požadující náhradu újmy v důsledku nevydání rozhodnutí, na jehož vydání měl poškozený podle svých tvrzení právní nárok. Judikatura Nejvyššího soudu k tomu v poměrech žaloby na náhradu ušlého zisku uvedla, že v takovém případě je na poškozeném, aby prokázal splnění podmínek pro vydání rozhodnutí v určité lhůtě, neboť je-li vydání úředního povolení pro výkon určité činnosti součástí obvyklého běhu věcí, je jeho nevydání v zákonem stanovené lhůtě příčinou ztráty zisku ušlého tím, že poškozený nemohl činnost, pro niž o povolení žádal, realizovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2179/2013, uveřejněný pod číslem 20/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1365/16). Pokud se odvolací soud splněním podmínek pro vydání rozhodnutí ve prospěch žalobce nezabýval, a pouze obecně, bez bližšího vysvětlení uvedl, že žalobce nesplňoval i další podmínky pro zrušení správního vyhoštění, než jen neuplynutí rozhodné doby, je jeho právní posouzení dovolací otázky uvedené v odst. 10 odůvodnění neúplné, a proto nesprávné.
44. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále přezkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovou jinou vadou řízení zatíženo bylo.
(…)
Autor: -mha-