// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci 07.09.2017
ÚS: Forma přiměřeného zadostiučinění za průtahy v řízení
K porušení práva na soudní ochranu a práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod) dojde i v případě, že soud nezohlední relevantní judikaturu, podle níž má zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva toliko podpůrnou funkci a lze jej použít zejména v případech, kdy se poškozený na průtazích v řízení podílel.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 899/17, ze dne 8. 8. 2017
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na zákaz diskriminace podle čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že stěžovatelka se domáhala zadostiučinění ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení, vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 Af 6/2011, vůči rozhodnutí Celního ředitelství Praha (dále jen "správní orgán"), ukládajícího stěžovatelce povinnost nahradit náklady související se správou a zničením propadlého zboží. Svůj nárok uplatnila dne 18. 12. 2014 dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), u vedlejší účastnice řízení.
3. Dne 3. 7. 2014 vedlejší účastnice řízení dospěla k závěru, že v řízení trvajícím 3 roky a 10 měsíců na jedné instanci (zahájeném dne 7. 2. 2011 doručením žaloby a ukončeném rozsudkem nabyvším právní moci dne 16. 12. 2014) došlo k období nečinnosti od srpna 2011 do října 2014 a tím pádem k nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Vedlejší účastnice řízení konstatovala porušení práva na přiměřenou délku řízení, avšak neshledala důvod pro poskytnutí zadostiučinění v penězích, neboť konstatování porušení práva se v dané věci jevilo jako dostačující (§ 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.). Zároveň se stěžovatelce omluvila, že její žádost neprojednala ve lhůtě stanovené zákonem č. 82/1998 Sb.
4. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem konstatoval porušení práva stěžovatelky na rozhodnutí v přiměřené lhůtě (výrok I), nicméně žalobu na zadostiučinění formou peněžní náhrady zamítl (výrok II). Vyšel ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a dospěl k závěru, že v předmětném řízení došlo k nedůvodným průtahům zejména v období srpna 2011 až října 2014, kdy byl vyhlášen rozsudek. V této době nebyly činěny žádné úkony, navíc řízení nebylo po skutkové ani právní stránce složité a rozhodnuto bylo bez nařízení jednání. Vzhledem k bagatelnosti věci a utrpěné újmě, spočívající v nejistotě stěžovatelky ohledně výsledku řízení, která si nevyžadovala peněžní zadostiučinění, obvodní soud zamítl žalobu v tomto rozsahu. O náhradě nákladů řízení rozhodnul obvodní soud podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť výše plnění záležela zcela na úvaze soudu.
5. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zrušil rozsudek obvodního soudu ve výroku I a v tomto rozsahu ho zastavil, neboť stěžovatelce se již dostalo zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na rozhodnutí v přiměřené době ve stanovisku vedlejší účastnice řízení a stěžovatelka tento nárok neučinila předmětem řízení. Městský soud potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku II s odůvodněním, že na jedné straně řízení nebylo složité a stěžovatelka k průtahům nepřispěla, na druhou stranu jeho význam nelze považovat za zvýšený, a to ani z hlediska objektivního, ani z hlediska subjektivního ve vztahu k osobě stěžovatelky, která je právnickou osobou. Nevyužití možnosti návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu soudu dané zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, vypovídá o menším významu předmětu řízení pro stěžovatelku. Poskytnuté zadostiučinění konstatováním porušení práva stěžovatelky lze považovat za plně dostačující. Tento závěr se promítnul i do výroku o nákladech řízení, stěžovatelka neuspěla ani co do základu a žádnému účastníkovi nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl napadeným usnesením, neboť neshledal, že by se obecné soudy odchýlily od ustálené judikatury. Nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění je význam předmětu řízení pro účastníka. Dopad dlouhého řízení může být do poměrů právnické osoby mírnější nežli u osoby fyzické, což však nezakládá důvod pro mechanické stanovení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, než by tomu bylo u osoby fyzické. Soudy nižších stupňů k přiměřené formě zadostiučinění nedospěly pouze na základě toho, že je stěžovatelka právnickou osobou, zabývaly se předmětem jejího podnikání a z toho pohledu pak významem předmětu posuzovaného řízení pro ni.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy rozhodovaly jen s ohledem na skutečnost, že je právnickou osobou, a proto dovodily, že nemajetková újma jí nevznikla. Nicméně z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále také "ESLP") i Nejvyššího soudu vyplývá rovnost ve stanovení zadostiučinění mezi právnickými a fyzickými osobami. Stejně tak soudní praxe presumuje nemajetkovou újmu v případě nepřiměřené délky řízení. Z toho důvodu neměly obecné soudy ignorovat jí předkládanou judikaturu ve správních věcech týkající se fyzických osob. Stěžovatelka dodala, že jestliže je fyzickým osobám přiznáváno běžně finanční zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, pak není důvod takové zadostiučinění vyloučit i pro právnickou osobu.
8. Pakliže chtěly soudy rozhodovat v rozporu s jí předkládanou judikaturou, bylo jejich povinností ji poučit o doplnění tvrzení a žalobních návrhů. První zmínka o tom, že předpokladem pro úspěch je potřeba jiných tvrzení než v žalobě, zazněla po vyhlášení rozsudku městským soudem, což činí toto rozhodnutí zcela překvapivým.
9. Stěžovatelka dále upozorňuje, že jí bylo přiznáno odškodnění formou konstatování porušení práva, což podle ustálené judikatury představuje 100% úspěch ve věci, tomu ale neodpovídá nákladový výrok odvolacího soudu.
III.
Vyjádření účastníků řízení
10. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a vedlejší účastnici řízení. Vedlejší účastnice řízení svého práva nevyužila.
11. Obvodní soud uvedl, že ústavní stížnost není důvodná, rekapituloval řízení a odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
12. Městský soud zcela odkázal na své rozhodnutí ve věci a navrhnul zamítnutí ústavní stížnosti.
13. Nejvyšší soud ve svém vyjádření vyložil, že námitky v ústavní stížnosti plynou z nepochopení napadených rozhodnutí. Žádný z obecných soudů, včetně soudu dovolacího, nepostavil své rozhodnutí na nutnosti odlišování mezi právnickou a fyzickou osobou ohledně posouzení vzniku újmy v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení. Naopak soudy nižších stupňů vycházely ze závěru, že také stěžovatelce, jakožto právnické osobě, svědčí vyvratitelná domněnka vzniku újmy v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení. Následně se soudy zabývaly přiměřeným zadostiučiněním, a to v první řadě přiměřenou formou, přičemž v souladu s ustálenou judikaturou vyšly z kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného, jakožto kritéria nejdůležitějšího pro určení přiměřeného zadostiučinění. Zhodnocení daného kritéria pak vyžaduje nejen posouzení předmětu řízení, ale rovněž posouzení osoby poškozeného a vzájemného vztahu mezi předmětem řízení a konkrétním poškozeným. Obecné soudy se tudíž nikterak neodchýlily od ustálené judikatury, když se zabývaly osobou poškozené, jakožto podnikající právnické osoby, a předmět jejího podnikání hodnotily z hlediska významu posuzovaného řízení pro ni. Nákladový výrok nebyl v dovolání nikterak zpochybněn, proto ani nebyl učiněn předmětem dovolacího řízení. Stěžovatelka však ve věci nebyla úspěšná ani částečně, neboť přiměřené zadostiučinění jí žalovaná strana poskytla dobrovolně, byť až v průběhu řízení.
14. Stěžovatelka v replice k vyjádření účastníků řízení upozornila na judikaturu obecných soudů, jež v případě fyzických osob při obdobné délce řízení přiznala finanční zadostiučinění. Dále stěžovatelka odkázala na řadu nálezů Ústavního soudu týkajících se nákladových výroků v případech rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že proti napadenému soudnímu rozhodnutí byla ústavní stížnost podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno toto soudní rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soudní soustavy, a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá ještě sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti [viz kupř. nález ze dne 26. 6. 1995 sp. zn. IV. ÚS 188/94 (N 39/3 SbNU 281)]. Ústavní soud však na druhé straně opakovaně připustil, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. To je právě případ stěžovatelky.
17. Přezkumem rozhodnutí ve věci přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu se Ústavní soud již opakovaně zabýval. Základní ústavněprávní východiska k této problematice byla shrnuta např. v nálezu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (N 45/64 SbNU 551). Účelem institutu zadostiučinění podle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. je následná kompenzace negativních důsledků vzniklých v souvislosti s poskytováním práva na soudní a jinou právní ochranu v podobě nemajetkové újmy vzniklé porušením základního práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jde tak o nástroj sloužící k ochraně proti neodůvodněnému prodlužování řízení ze strany soudů či jiných orgánů veřejné moci, jenž představuje jednu ze zákonných specifikací základního práva dle čl. 36 odst. 3 Listiny. Vedle kompenzačního účelu má však toto řízení i svůj preventivní rozměr, neboť by mělo působit i na dosud neskončené řízení (viz výše citované stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010).
18. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva i z důvodové zprávy k zákonu č. 82/1998 Sb. vyplývá, že v případě nepřiměřené délky řízení lze nepřiznat zadostiučinění v penězích jen ve zcela výjimečných případech, kdy např. délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, či pokud význam předmětu řízení pro poškozeného byl pouze nepatrný [nález ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 197/15 (N 84/77 SbNU 237)]. Z tohoto předpokladu vychází i citované stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010.
19. V případě stěžovatelky nemohl Ústavní soud přisvědčit tvrzení, že by obecné soudy rozhodovaly pouze s ohledem na skutečnost, že je právnickou osobou. Tento faktor hrál v napadených rozhodnutích pouze okrajovou roli. Stejně tak obecné soudy nezpochybňovaly presumpci nemajetkové újmy v případě nepřiměřené délky řízení. V tom se stěžovatelčino podání naprosto míjí se závěry obecných soudů, které zcela souhlasily s tím, že k porušení práv stěžovatelky došlo, pouze se rozcházely se stěžovatelkou v pohledu na formu zadostiučinění. S tím souvisí i námitka stěžovatelky, že napadené rozhodnutí městského soudu bylo překvapivé. Odůvodnění rozsudku městského soudu ve skutečnosti sleduje právní hodnocení obvodního soudu, pouze blíže rozvádí význam řízení pro stěžovatelku, což ale zaznělo už i v předchozím řízení (bagatelnost předmětu správního řízení pro stěžovatelku). Postup městského soudu tedy překvapivý nebyl.
20. Co se týče posouzení, zda v konkrétním případě má být přiznáno zadostiučinění v penězích, či zda postačí konstatování porušení práva, z hlediska přezkumu prováděného Ústavním soudem je relevantní, zda přiznané zadostiučinění - jak z hlediska jeho formy, tak z hlediska jeho výše v případě finanční kompenzace - je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu způsobilé plnit svou kompenzační funkci z hlediska právní pozice stěžovatele, jeho osobních a majetkových poměrů, pověsti atd. na straně dotčené osoby, tak preventivní funkci v podobě provádění potřebných opatření na straně veřejné moci. Jinak řečeno, z pohledu Ústavního soudu je podstatné, zda se v konkrétním případě přiznaná forma satisfakce zcela nevymyká smyslu a účelu dané právní úpravy. Taková diskrepance by mohla založit rozpor s ústavně zaručeným základním právem účastníka podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny (výše citovaný nález sp. zn. III. ÚS 197/15).
21. Ústavnímu soudu proto příslušelo posoudit, zda obecné soudy při stanovení formy přiměřeného zadostiučinění vycházely ze smyslu a účelu zákona č. 82/1998 Sb. a zda své závěry v tomto směru řádně a srozumitelně odůvodnily. Mezi stranami nebylo sporné, že řízení před Městským soudem v Praze, vedené pod sp. zn. 9 Af 6/2011, trvalo více než 3 roky a 10 měsíců. Rozsudkem ze dne 23. 10. 2014 městský soud zrušil rozhodnutí správního orgánu ze dne 8. 12. 2010, ukládající stěžovatelce uhradit náklady v souvislosti se zničením zboží ve výši 48 603 Kč.
22. Vedlejší účastnice dospěla v kompenzačním řízení k závěru, že došlo k porušení práva stěžovatelky na přiměřenou délku řízení a jako formu zadostiučinění zvolila konstatování porušení práva stěžovatelky. S tímto závěrem se ztotožnily i obecné soudy. Na jedné straně stěžovatelka k průtahům v řízení, které nebylo složité, nikterak nepřispěla. Na druhou stranu spor o částku 48 603 Kč nebyl pro stěžovatelku, podnikající v oblasti pronájmu nemovitostí, nijak ohrožující a skutečnost, že nevyužila možnosti k urychlení řízení daných zákonem o soudech a soudcích, vypovídá o menším významu řízení pro ni.
23. V nálezu ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. III. ÚS 1263/17 Ústavní soud vyhověl ve věci náhrady za kratší řízení na jednom stupni soudní soustavy (3 roky a 7 měsíců), v němž šlo o částku v téměř poloviční výši než u stěžovatelky. Přesto Ústavní soud vyhodnotil zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako nedostatečnou, rozpornou s právem na soudní ochranu a náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.
24. V posuzované věci navíc městský soud pouze zrušil rozhodnutí správního orgánu a věc vrátil k dalšímu řízení. Správní řízení, které bylo zahájeno už v roce 2009, se tak v roce 2014 vrátilo na úplný počátek. Pakliže má výše přiměřeného zadostiučinění podle stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 plnit i preventivní funkci, obecné soudy měly v kompenzačním řízení, byť bylo žalováno pouze řízení před městským soudem, přihlédnout i k této skutečnosti.
25. Jestliže Nejvyšší soud považuje za přiměřené jako výchozí částku za první dva roky zdlouhavého řízení stanovit výši zadostiučinění v rozmezí 15 000 až 20 000 Kč [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, nález ze dne 28. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 192/11 (N 55/60 SbNU 677)], a pakliže v případě stěžovatelky, jejíž řízení trvalo téměř čtyři roky na jednom stupni soudní soustavy, obecné soudy nepřiznají žádné zadostiučinění v penězích i při vědomí dalšího pokračování tohoto řízení, nemůže Ústavní soud zmíněný postup vyhodnotit jako souladný s čl. 36 odst. 3 Listiny. Po takto dlouhých průtazích lze jistě přihlížet i ke sníženému významu řízení pro stěžovatelku, ale teprve ve fázi úpravy částky zadostiučinění v penězích dle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. K tomu však ve zkoumané věci nedošlo.
26. Ústavní soud na okraj poznamenává, že procesně přiléhavějším postupem ze strany stěžovatelky by bylo v případě déletrvající nečinnosti soudu buď uplatnění opatření k urychlení řízení nabízených zákonem o soudech a soudcích, nebo podání žaloby na náhradu nemajetkové újmy za celou dobu "řízení", počínající prvním úkonem správního orgánu až po jeho soudní přezkum. Touto cestou by byl soudům v kompenzačním řízení poskytnut lepší kontext pro celkové posouzení řízení a naplnění kompenzační i preventivní funkce postupu podle zákona č. 82/1998 Sb.
27. Protože se nyní budou obecné soudy opět zabývat poskytnutím zadostiučinění stěžovatelce, další přezkum nákladového výroku odvolacího soudu postrádá smysl.
VI.
Závěry
28. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud shledal, že došlo k porušení práv stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Závěr obecných soudů, že konstatování porušení práva je v projednávané věci pro stěžovatelku odpovídající satisfakcí, nemá oporu v hodnocení konkrétních skutkových okolností případu.
29. Úkolem obvodního soudu bude tyto nedostatky napravit a o věci rozhodnout v novém řízení. Za této situace Ústavnímu soudu nepřísluší, aby předjímal další rozhodování ohledně výše přiměřeného zadostiučinění a náhrady nákladů řízení.
30. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu napadený rozsudek obvodního soudu, rozsudek městského soudu a usnesení Nejvyššího soudu zrušil. Takto rozhodl bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US